32 A 88/2014 - 42

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: A. F. M. S,st. Saúdská Arábie, trvale bytem Saudská Arábie, zastoupen Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2014, č. j. CPR-11180-2/ČJ-2014-930310- V237, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 10. 10. 2014 doručenou téhož dne Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2014, č. j. CPR-11180-2/ČJ-2014-930310- V237 (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend Brno, ze dne 21. 5. 2014, č. j. KRPB-33032-41/ČJ-2014-060026-SV (dále jen rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). II. Průběh správního řízení Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), a byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států EU, byla stanovena v souladu s ust. § 118 odst. 1 cit. zák. od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Doba k vycestování z území ČR byla dle ust. § 118 odst. 3 cit. zák. stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, popřípadě je-li cizinec vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v ust. § 2 cit. zák., do 30 dnů ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Správním orgánem prvního stupně bylo zjištěno, že poslední platné vízum, na základě kterého byl žalobce oprávněn pobývat na území ČR, bylo schengenské vízum č. ….s platností do 2. 12. 2013. Posledním dnem oprávněného pobytu žalobce na území ČR byl tento den. Jelikož schengenské vízum č. …… opravňovalo žalobce pobývat na území ČR do 2. 12. 2013, bylo zřejmé, že se nejméně dne 6. 2. 2014 zdržoval na území ČR bez víza či oprávnění k pobytu. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním ze dne 2. 6. 2014, v němž namítal, že nesouhlasí se závěry správního orgánu prvního stupně. Žalobce má za to, že jeho soukromý zájem na vystudování lékařství, které ovlivní celý jeho život a náklady, které on a jeho rodina do dosavadního studia v České republice investovali, převyšují veřejný zájem na jeho vyhoštění, a to zvlášť za situace, kdy neoprávněný pobyt trvající několik týdnů využíval pouze ke studiu a nikoli k jiným nežádoucím nebo nezákonným cílům. Žalobce uznává, že je zde možnost si studium přerušit, avšak není zcela jisté, jak by škola akceptovala přerušení studia z důvodu vyhoštění z České republiky a zda by tato skutečnost nemohla být důvodem pro jeho vyloučení ze školy. Odvolání žalobce doplnil společným prohlášením jeho a J. P. o společném soužití ve společné domácnosti jako druh a družka v délce 3 měsíců. V napadeném rozhodnutí žalovaná poukázala na ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, přičemž zdůraznila, že je zcela nepodstatné, jaké skutečnosti vzniku neoprávněného pobytu předcházely. Dále doplňuje, že žalobce jako příčinu svého nelegálního pobytu na území České republiky uvádí pokaždé jinou skutečnost, jež vyplývá z porovnání obsahu protokolu o výslechu účastníka správního řízení s argumentací užitou v odvolání. Dle prvého tvrdí, že v prvním týdnu v prosinci žádal o prodloužení víza, kdy mu nebylo prodlouženo z důvodu krátké platnosti cestovního dokladu. V odvolání uvádí, že důvodem neoprávněného pobytu na území České republiky byla pozdní výzva školy k tomu, aby si svůj pobyt prodloužil. Dle žalované je zřejmé, že se vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění studium žalobce do jisté míry zkomplikuje, avšak dle čl. 13 studijního a zkušebního řádu Masarykovy univerzity může cizinec své studium přerušit až na dobu, která v součtu s celkovou dobou studia nepřekročí dvojnásobek standardní doby stanovené pro dané studium v konkrétním studijním programu. Dle žalované tak studium žalobce nemusí být zmařeno, především za situace, kdy doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských státu, byla stanovena v délce 6 měsíců, a dále žalobce může využít § 122 zákona o pobytu cizinců k odstranění tvrdosti správního vyhoštění. K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nevzal v potaz, že v případě uložení správního vyhoštění bude jeho žádost o dlouhodobý pobyt za účelem studia s největší pravděpodobností zamítnuta, žalovaná uvedla, že nelze předjímat způsob rozhodování jiného správního orgánu. Společné prohlášení J. P. a žalobce o společném soužití žalovaná označila za účelové. Jde totiž o skutečnost, jež žalobce uplatnil až poté, co mu bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Žalovaná v této věci odkazuje na obsah protokolu o výslechu účastníka správního řízení, v němž žalobce vyjádřil, že na území České republiky nemá žádnou rodinu, vazby ani jiná pouta, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ani s nikým takovým nežije ve společné domácnosti. Nad rámec žalovaná poukazuje na délku vztahu, neboť tříměsíční soužití nenaplňuje požadavek ust. § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců na trvalost vztahu. Ze správního spisu vedeného žalovanou jsou zřejmé následující skutečnosti relevantní pro posouzení věci: Z úředního záznamu ze dne 6. 2. 2014 vyplývá, že téhož dne se žalobce dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně s žádostí o výjezdní příkaz. Lustrací v CIS bylo zjištěno, že poslední platné vízum, na které byl žalobce oprávněn pobývat na území České republiky, bylo schengenské vízum typu C č. … platné od 4. 9. 2013 do 2. 12. 2013 v délce 90 dní. Ve správním spisu je dále založen cestovní doklad žalobce, v němž je založen vízový štítek č. …. s platností víza od 4. 9. 2013 do 2. 12. 2013 s délkou pobytu 90 dnů. Dále je v cestovním dokladu otištěno vstupní razítko s HP Frankfurt/Main s datem 5. 9. 2013. Žádné jiné vstupní či výstupní razítko v dokladu nebylo. Dále je zde založeno potvrzení o studiu vydané Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity pro období od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2014. Správní řízení ve věci žalobce bylo zahájeno dne 6. 2. 2014 a žalobce k věci vypověděl, že jeho účel cesty do České republiky bylo studium. O prodloužení víza byl zažádat v prosinci roku 2013, kde mu však bylo řečeno, že doba platnosti pasu musí být delší než doba platnosti víza, proto se obrátil na zastupitelský úřad Saudské Arábie, kde zažádal o vydání nového. Žalobce nevycestoval, neboť je pro něj studium to nejdůležitější a doufal, že po převzetí nového pasu se jeho pobyt v České republice vyřeší. V České republice není členem žádného sdružení či spolku, sportovního klubu či družstva, nenavštěvuje divadla ani koncerty. Žalobce zde nemá žádnou rodinu, vazby či jiná pouta. Rodinu má v Saudské Arábii, s níž je v telefonickém kontaktu. Není rodinným příslušníkem občana EU ani s tímto občanem nežije ve společné domácnosti. Nemá zde žádný movitý či nemovitý majetek a není zaměstnán ani nevykonává žádnou výdělečnou činnost. Ze závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2014, ev. č. …, vyplývá, že vycestování žalobce je možné. V odůvodnění tohoto stanoviska je stanoveno, že žalobce neuvedl v průběhu správního řízení o vyhoštění žádný důvod, který by mu bránil vycestování z České republiky a jeho návratu do domovského státu. Žalobce deklaroval svoji vůli vycestovat dobrovolně. Ministerstvo zároveň nedošlo k závěru, že by žalobci ve vlasti byl uložen trest smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí. Žalobce také nedoložil, že by mu ve vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Z úřední činnosti je rovněž ministerstvu známo, že v zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, který by jej v případě návratu mohl ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Vycestování žalobce též nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Žalobci byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, kdy uvedl, že by rozhodnutí o vyhoštění způsobila zmaření vysokoškolského studia a bylo by nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života, který svou závažností přesahuje porušení právních předpisů z jeho strany. III. Obsah žaloby a vyjádření žalované Žalobce v žalobě uvedl, že v průběhu správního řízení nepopíral, že by skutečně pobýval na území České republiky neoprávněně. Do této situace se dostal tak, že k podání žádosti a pobyt byl jako ostatní studenti vyzván školou, v jeho případě však došlo ze strany školy k výzvě opožděné. Žalobce v průběhu správního řízení poukazoval na fakt, že je studentem třetího ročníku na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kdy tuto skutečnost doložil. Pokud by byl povinen vycestovat v souvislosti s uložením správního vyhoštění, nemohl by dostudovat a jeho dosavadní studium by bylo zmařeno. Předně namítal, že zmaření vysokoškolského studia vyhoštěním by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života, který svou závažností přesahuje porušení právních předpisů z jeho strany. Správní orgány nevzaly v potaz, že v případě, kdy bude účastníkovi řízení vyhoštění uloženo, bude jeho žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia s největší pravděpodobností zamítnuta podle § 56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále nesouhlasí se závěry správního orgánů, dle nichž se žalobce v průběhu správního řízení nestal rodinným příslušníkem občana Evropské unie, se kterým sdílí společnou domácnost. Žalovaný k tomu uvedl, že by dle jeho názoru nebylo možné vztah žalobce se slečnou Přidalovou akceptovat ve smyslu ust. § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť tento vztah nelze považovat za trvalý dle ust. § 15a odst. 3 písm. b) cit. zák. K tomu žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 10. 6. 1982, Cpj 163/81, dle něhož „se soužití považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu.“ Žalobce k tomu dodává, že oba žijí ve společné domácnosti s úmyslem zachování tohoto stavu i v budoucnu. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí, neboť má za to, že argumentacemi žalobce i skutečnostmi, které se k nim pojí, již byl věnován dostatek prostoru v rámci správního řízení nalézacího i odvolacího. Žalovaná trvá na tom, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Nad rámec poukazuje na nepřiléhavost žalobní námitky útržkem ze zprávy projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 10. 6. 1982, v níž jsou řešeny některé otázky přechodu práva osobního užívání bytu a kde v části II. bodu 2 písm. a) je vyložen pojem „společné domácnosti“ v duchu ustanovení § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného dne 1. 1. 2014. Důvodem závěru o nepřiléhavosti užité argumentace je skutečnost, že správními orgány není rozporováno vedení společné domácnosti žalobce a slečnou Přidalovou, ale trvalost jejich vztahu jako pojmového znaku ust. § 15a ost. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle žalované tedy nejde o pojem „trvalé soužití“ pro vymezení, zda jde o společnou domácnost v intencích ust. § 115 zák. č. 40/1964 Sb. či nikoli, ale o pojem „trvalý vztah“ v intencích ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jedná se o pojmy odlišné. Trvale soužít lze i s osobami např. z ekonomických důvodů. Zákonodárce staví pojmy „trvalost vztahu“, „obdoba vztahu rodinnému“ a žití ve „společné domácnosti“ jako zcela samostatné podmínky, které musí být pro přiznání privilegovaného postavení cizince jako rodinného příslušníka občana Evropské unie naplněny kumulativně. IV. Jednání před krajským soudem Ústní jednání ve věci bylo nařízeno na den 26. 10. 2016 v 11:00 hod. Zástupkyně žalobce odkázala na obsah podané žaloby a k věci dodala, že v případě vyhoštění žalobce by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého života. Žalobce zde studuje i v současné době. Dle zástupkyně žalobce je na věc přiléhavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 1 A 76/2013-29. Pokud jde o partnerský vztah žalobce s přítelkyní, ten trvá i do dnešního dne. Žalobce požádal o udělení přechodného pobytu na území České republiky, kde účastníkem řízení je i jeho přítelkyně. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ustanovením § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s. ř. s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Žaloba není důvodná. Stěžejní námitka žalobce je postavena na tom, že rozhodnutím o správním vyhoštění by žalobce nemohl dostudovat a jeho dosavadní studium by bylo zmařeno. Namítal, že zmaření vysokoškolského studia vyhoštěním by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života, který svou závažností přesahuje porušení právních předpisů z jeho strany. Dle ust. § 119 odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Dle ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců je cizinec mimo povinností stanovených v jiných ustanoveních tohoto zákona dále povinen pobývat na území ČR pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ze správního spisu, jakož i tvrzení žalobce v žalobě, vzal soud za prokázané, že žalobce se na území České republiky od 3. 12. 2013 do 6. 2. 2014 zdržoval neoprávněně. Nesouhlasil však se závěry, které správní orgány učinily stran možného zásahu správního vyhoštění do jeho rodinného a soukromého života. Soud také studiem správního spisu zjistil, že poslední platné vízum, na které byl žalobce oprávněn pobývat na území České republiky, bylo schengenské vízum typu C č. ……s dobou platnosti od 4. 9. 2013 do 2. 12. 2013 v délce 90 dní. . Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Krajský soud k tomu primárně odkazuje na právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 46/2012-22, podle níž „při posuzování, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, se podpůrně použijí kritéria pro posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace, sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.“ Jak bylo zjištěno ze správního spisu, prvostupňový správní orgán řádně posuzoval všechny relevantní aspekty, přičemž však nedospěl k závěru, že by byly dány důvody, které by správnímu vyhoštění bránily. S tímto hodnocením se nelze než ztotožnit, neboť žalobce nemá v České republice (ani v celé EU) rodinu a nevytvořil si zde ani žádné jiné významné vazby. Žalobce se nadto v ČR ani nijak výrazněji neintegroval, nevlastní zde žádný hodnotný majetek a pobýval zde takřka výhradně za účelem turistiky. Jak vyplývá i z vyjádření samotného žalobce, celá jeho rodina a příbuzní žijí v zemi původu žalobce. V souzené věci nemohlo mít správní vyhoštění dopad ani na rodinné, ani na sociální a kulturní vazby stěžovatele, neboť existenci relevantních vazeb stěžovatel ve správním řízení ani netvrdil. Podaná výpověď naopak naznačuje, že tyto vazby má stěžovatel spíše ve své vlasti a že se v České republice významnějším způsobem neetabloval. Při poměřování práva na soukromý a rodinný život cizince na straně jedné a zájmu státu na dodržování právních předpisů (ať již těch, na jejichž základě musí stěžovatel opustit území České republiky po pozbytí oprávnění k pobytu, tak těch, které mu stanoví informační a ohlašovací povinnosti směrem k příslušnému správnímu orgánu), na straně druhé, to byla právě nízká míra integrace stěžovatele do české společnosti, která naznačuje, že vyhoštění nebude mít nepřiměřený dopad do jeho osobní sféry ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Při porovnání této prakticky nulové míry integrace a s přihlédnutím k dalším kritériím (jako je rodinný stav stěžovatele, jeho nízký věk a příznivý zdravotní stav) je závěr žalované, že zájem na dodržování českých právních norem převažuje nad zájmem na ochraně soukromého a rodinného života stěžovatele, naprosto udržitelný. V případech, ve kterých je spojena otázka možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a nuceného vycestování cizince, jako tomu je i v nyní projednávané věci, je přitom nezbytné vycházet také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45 (dostupné na www.nssoud.cz), podle něhož je třeba zohlednit následující hlediska: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) skutečnost, zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (6) počet dětí a jejich věk; (7) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen; (8) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; (9) imigrační historii dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (10) věk a zdravotní stav dotčeného cizince. Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 – 43; a z judikatury ESLP zejména Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, § 57- 58). Krajský soud se proto zabýval otázkou, zda správní orgány při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce postupovaly v intencích vnitrostátních právních předpisů, Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jejichž promítnutí do vnitrostátního práva ostatně představují právě § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. též čl. 5a bod 22 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 200 8/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí). Soud zde předně poukazuje na skutečnost, že žalobce se v České republice zdržoval pouze na tzv. turistické 90denní vízum a ztotožňuje se s názorem správních orgánů, dle nichž žalobce, jako student vysoké školy, musí mít při své intelektuální úrovni povědomí o tom, že pokud pobývá na území cizího státu bez platného oprávnění či víza, bude mu hrozit vyhoštění ze státu. Pokud žalobce v České republice pobýval pouze za účelem studia, není soudu zcela zřejmé, z jakého důvodu si zde svůj pobyt právně neošetřil pro něj přijatelnějším způsobem než je turistické vízum. V případě, kdy do cizího státu cizinec přicestuje na turistické vízum, nemůže reálně očekávat, že mu takové vízum bude prodlužováno i několik let. Studium na vysoké škole je několikaletou záležitostí, proto žalobci již od počátku muselo být jasné, že pokud svůj pobyt zde nezlegalizuje, nebude moci ve studiu dále pokračovat. Pokud jde o studium samotné, žalobce zde má dle studijního řádu Masarykovy univerzity (založeno ve správním spisu) možnost studium přerušit bez uvedení důvodu. Z tohoto studijního řádu dále nevyplývají žádné rozdílné podmínky pro české občany a cizince, popř. zda by se škola detailně zajímala o to, zda zde student má zajištěné oprávnění k pobytu či nikoliv. Soud se na tomto místě vymezuje proti rozsudku Městského soudu ze dne 16. 1. 2014, č. j. 1 a 76/2013-29. V daném případě bylo rozhodnutí žalované zrušeno z důvodu, že hodnocení dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ze strany správních orgánů nedostatečné, neboť si neověřily skutečnost důležitou pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o vyhoštění (zda žalobkyně učinila na OAMP MVČR podání, které bylo v daném rozsudku několikrát zmíněno). Městský soud zde judikoval, že nucené přerušení vysokoškolského studia může naplňovat charakteristiky významného zásahu do soukromého života jedince a to tím spíše, pokud studoval mimo zemi svého původu a na studium vynakládal finanční prostředky a úsilí, které jistě byly právě v důsledku zahraničního pobytu nemalé. Podobnou ani jinou úvahou se však správní orgány vůbec nezabývaly a rozhodnutí žalované zde bylo zrušeno pro absenci důvodů, což vyústilo v jeho nepřezkoumatelnost. V nyní posuzovaném případě se však dopadem vyhoštění do soukromého života žalobce správní orgány dostatečně zabývaly a soudu jsou tak zřetelné úvahy, jež je k rozhodnutí o vyhoštění vedly, což však nebyl případ zrušujícího rozsudku městského soudu. K námitce žalobce, že zde žije ve společné domácnosti s přítelkyní, soud uvádí následující. Správní orgány i krajský soud hledaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu, aby se na jeho území zdržovali jen cizinci, kteří k tomu mají příslušné oprávnění, a zájmy cizince, tedy stěžovatele, který na území České republiky žil nelegálně, avšak má zde přítelkyni. Spolu začali bydlet s vědomím, že stěžovatel zde nemá povolen pobyt a je zde delší dobu nelegálně. Tuto skutečnost správní orgány nemohly vést v potaz, neboť tuto skutečnost žalobce uvedl až v podané žalobě. Před správními orgány pouze vypověděl, že na území České republiky nemá žádnou rodinu, vazby či jiná pouta (protokol o výslechu účastníka ze dne 12. 2. 2014). Krajský soud zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele vyhoštěním nepopírá, avšak konstatuje, že nedosahuje takové míry, aby zde nemohlo být do jeho soukromého a rodinného života zasaženo. Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost, že žalobce s přítelkyní začal žít až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zásadní (srov. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku). V této souvislosti lze také poznamenat, že cizincům nesvědčí žádné ústavně zaručené základní právo na pobyt na území České republiky; k tomu jsou oprávněni pouze za splnění a při respektování zákonných podmínek stanovených dotčeným státem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 2 As 58/2009-99,a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, publ. pod č. 39 Sb. n. u. ÚS sv. 33, str. 591). Nad rámec výše uvedeného má žalobce i jiné pro něj v úvahu přicházejících možnosti, jak zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí o správním vyhoštění v délce 6 měsíců. Dle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců policie může na žádost cizince vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže a) pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, popř. b) jde o cizince, který prokáže, že dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno, nebo c) se jedná o cizince svěřeného do náhradní výchovy (§ 87), který dosáhl věku 18 let a podle vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí tento cizinec projevuje snahu o integraci na území. VI. Závěr a náhrada nákladů řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení