32 A 95/2014 - 36

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: O. E., nar. ..., st. příslušnost Makedonie, trvale bytem ul. 100 BR. BB, V., zastoupen Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 10. 2014, č. j. CPR-15334-2/ČJ-2014-930310-V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 6. 11. 2014 doručenou téhož dne Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne ze dne 31. 10. 2014, č. j. CPR-15334-2/ČJ-2014- 930310-V234 (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004, správní řád, v rozhodném znění (dále jen správní řád), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 1. 9. 2014, č. j. KRPB-26568-55/ČJ-2014-060022-SV (dále jen rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). II. Obsah žaloby a vyjádření žalované Žalobce podává předmětnou žalobu, neboť nesouhlasí se závěry správních orgánů, jež podřadily činnost, provozovanou žalobcem v době provedených kontrol, pod výkon závislé práce. Dle názoru žalobce se správní orgány dostatečně a správně nevypořádaly s námitkami žalobce a zatížily tak svá rozhodnutí závažnou vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Žalobce poukázal na to, že žalobce je zapsán v obchodním rejstříku jako prokurista společnosti KF Brno, s. r. o., IČ 282 67 761, se sídlem Lidická 700/19, 602 00 Brno, jejímž jediným jednatelem a společníkem je pan F. S. Na základě uvedené skutečnosti je žalobce jako prokurista oprávněn činit veškeré právní úkony, ke kterým dochází při provozu podniku. Žalobce uvedl, že předmětem činnosti společnosti KF Brno, s. r. o. je mimo dalšího i hostinská činnost, která je provozována v provozovně Big food - point v Brně přípravou a prodejem občerstvení na základě konkrétních objednávek. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1269/2003, dle níž vztah mezi prokuristou a podnikatelem nemůže být vztahem pracovněprávním, jelikož funkce prokuristy není druhem práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními, ale obchodními předpisy. Dle žalobce prokurista musí nutně respektovat zájmy podnikatele, požadavek řádného hospodáře vyžaduje aktivní přístup k plnění povinností tím, že nedostatek znalostí potřebných k výkonu funkce nebo nedostatek času pro jejich uplatnění není omluvitelným důvodem. Pro dosažení potřebných znalostí k výkonu funkce je tedy predikovat potřebu osvojení si bazálních znalostí z provozu podniku a to včetně přípravy předmětů činnosti. Žalobce dovozoval, že nelze považovat výkon prokury, spočívající ve vyřizování jednotlivých objednávek – přípravou objednaného díla, předáním objednateli a převzetím smluvené ceny, tedy v činění jednotlivých právních úkonů vedoucích k realizaci uzavřených smluv o dílo, za výkon závislé činnosti, čímž by se na výkon prokury vztahovala zákonná ustanovení zákona o zaměstnanosti. Dle žalobce v daném případě nejsou naplněny kumulativně všechny zákonné znaky zaměstnání a závislé práce ve smyslu ust. § 2 zákona č. 262/2006 Sb. Žalobce má za to, že správní orgány nedostatečně prokázaly naplnění těchto znaků. Žalobce za předmětnou činnost nedostával žádnou odměnu a v rámci správního řízení nebyl prokázán opak. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával práci ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a dle pokynu zaměstnavatele. Definice pojmu zaměstnání je nutno v prvé řadě vykládat v souladu e zákonem o zaměstnanosti, nelze jej nahradit zákonem o pobytu cizinců, jenž obsahuje vlastní definici. Žalobce dále namítá nezákonnost provedených výslechů, kterými se správní orgán dopustil obcházení zákona, když tvrdil, že jde o pouhé vyjádření žalobce. Dle žalobce je nezbytné rozlišovat mezi pojmy vyjádření a výslech. Na základě uvedeného žalobkyně navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil jej žalované k dalšímu řízení ve věci. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na závěry obsažené v prvostupňovém rozhodnutí a napadeném rozhodnutí, neboť v žalobě jsou obsaženy totožné argumenty, na které již bylo v rozhodnutích reagováno. III. Průběh správního řízení Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v rozhodném znění (dále jen zákon o pobytu cizinců), a byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v souladu s ust. § 118 odst. 1 cit. zák. od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, popřípadě pro situace, že by se prvostupňové rozhodnutí stalo nevykonatelným (§ 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Správním orgánem prvního stupně bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění se žalobcem, neboť dne 30. 1. 2014 v 09:00 hod byla hlídkou Policie ČR, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Brno, provedena pobytová kontrola v rychlém občerstvení Big food - point na Masarykově 33 v Brně, kterou provozuje společnost KF Brno, s. r. o., Lidická 700/19, Brno, jejímž jediným jednatelem je S. F. Šetřením bylo zjištěno, že žalobce nemá příslušným úřadem práce vydáno povolení k zaměstnání či živnostenské oprávnění, tedy nejméně dne 30. 1. 2014 na území České republiky byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto povolení je podmínkou výkonu zaměstnání. Dle správního orgánu prvního stupně žalobce splnil všechny znaky závislé práce, neboť ve dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014 vykonával práci kuchaře, kdy připravoval jídlo a následně jej prodával. Z popisu činnosti je nepochybné, že žalobce vykonával tuto činnost na základě pokynů zaměstnavatele, neboť musel být zaměstnavatelem vyrozuměn, jak jednotlivá jídla připravovat, z jakých ingrediencí a za kolik má jednotlivá jídla prodávat. Žalobce tak vykonával práci ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Společnost KF Brno zde vystupovala jako zaměstnavatel a jako nadřízený nesl odpovědnost za výsledek vykonané práce. Žalobci nebylo příslušným úřadem vydáno platné živnostenské oprávnění, aby mohl vystupovat vlastním jménem. Správní orgán tak měl za prokázané, že žalobce práci kuchaře vykonával jménem společnosti KF Brno a vykonával ji pro zaměstnavatele osobně. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že před každou pobytovou kontrolou cizince dochází ze strany policie k tzv. tipování osob, u kterých by bylo vhodné v rámci plnění úkolů policie provést pobytovou kontrolu. V daném případě se jednalo o tipování osob, nikoliv o sledování osob a věcí dle trestního řádu. Dále správní orgán uvedl, že odpovědi žalobce na dotazy ve věci jeho pracovní činnosti nebyly použity ve správním řízení jako důkaz. Správní orgán prvního stupně také zjišťoval, zda správním vyhoštěním žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života a po zhodnocení závažnosti protiprávního jednání, věku žalobce a jeho zdravotního stavu, dále po hodnocení neexistence rodinných vztahů na území České republiky, ekonomických poměrů, společenských a kulturních vazeb ke státu, jehož je žalobce občanem, dospěl k závěru, že tento zásah není takového rozměru, aby dosahoval intenzity, u níž by bylo třeba uvažovat o aplikaci ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo správním orgánem vyžádáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR č. ZS23505 ze dne 11. 6. 2014, dle něhož se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců a její vycestování je možné. Správní orgán prvního stupně stanovil dobu 1 roku, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, v němž uplatnil stejné argumenty jako v žalobě proti napadenému rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí žalovaná vycházela ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým orgánem a po posouzení spisového materiálu a prvostupňového rozhodnutí dospěla žalovaná k závěru, že se žalobce dopustil vytýkaného protiprávního jednání, tj. naplnil skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců tím, že na území České republiky byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Námitky žalobce žalovaná neshledala důvodnými. Spisovým materiálem bylo doloženo a prokázáno, že uvedená náplň práce žalobce byla zcela běžnou součástí výrobního procesu při realizaci podnikatelských aktivit v oboru hostinská činnost a zjevně odporuje předmětu a smyslu funkce prokuristy. Neboť se správní orgán prvního stupně dostatečně zabýval uplatněnými námitkami žalobce, žalovaná na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkázala. Žalovaná shledala prvostupňové rozhodnutí věcně správným, náležitě odůvodněným a založeným na dostatečných skutkových zjištěních. Z tohoto důvodu jej potvrdila a odvolání žalobkyně zamítla. Ze správního spisu vedeného žalovanou jsou zřejmé následující skutečnosti relevantní pro posouzení věci: Z úředních záznamů ze dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014 vyplývá, že hlídka Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Brno prováděla kontrolu v rychlém občerstvení Big Food - point na ulici Masarykova 33 v Brně. Žalobce při kontrole nepředložil žádné oprávnění, které by mu umožňovala pracovat na území České republiky. Dne 30. 1. 2014 za přítomnosti ustavené tlumočnice byl s žalobcem sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení, z něhož vyplývá, že žalobce přicestoval do České republiky asi před 2 roky a poté zde byl asi 4x do roka. Naposledy do České republiky přicestoval asi před týdnem za účelem zábavy. F. S. vypomáhal, jak bylo potřeba asi dva až tři dny, žádnou smlouvu s ním však uzavřenou nemá a za vykonanou práci žádný plat nedostával. V čem spočívala jeho výpomoc, odmítl uvést. V rychlém občerstvení pouze vypomáhá, proto nepotřebuje a nemá žádné povolení z úřadu práce. Celá jeho rodina žije v Makedonii, v České republice nikdo z rodiny není. Dne 3. 3. 2014, kdy se ve vyjádření účastníka řízení žalobce odmítl k věci vyjádřit. K probíhajícímu správnímu řízení se dne 17. 3. 2014 vyjádřil zplnomocněný zástupce žalobce, který uvedl, že vedené řízení je nezákonné, neboť žalobce je ve společnosti KF Brno, s. r. o. prokuristou a je tak oprávněn za společnost a pro společnost konat úkony a vést jednání. Povolení k zaměstnání se k výkonu prokury nevztahuje. Právními úkony a právním jednáním je i uzavírání obchodů se zákazníky, týkající se nákupu a prodeje jídla i plnění těchto obchodů spočívající v provedení objednávky a přijetí peněžního protiplnění. Usnesením ze dne 11. 4. 2014 bylo správním orgánem prvního stupně spojeno řízení o správním vyhoštění žalobce zahájené dne 3. 3. 2014 pod č. j. KRPB-55331/ČJ-2014-060022- SV a řízení o správním vyhoštění žalobce zahájené dne 30. 1. 2014 pod č. j. KRPB-26568/ČJ- 2014-060022-SV. Věci byly nadále vedeny pod č. j. KRPB-26568/ČJ-2014-060022-SV. Dne 2. 4. 2014 byl sepsán protokol o výslechu svědka prap. V., který uvedl, že byl jako policista přítomen kontrole v rychlém občerstvení Big food - point na ulici Masarykova 33 v Brně dne 3. 3. 2014. Svědek poznamenal, že hlídka z ulice asi 40 minut pozorovala dění v tomto rychlém občerstvení, kde žalobce vykonával činnost spočívající v přípravě jídla – krájení, ohřívání a balení pizzy, kterou podával zákazníkům a inkasoval od nich hotovost. Byl oděn v pracovním oděvu a obsloužil 8 zákazníků. Dále byl sepsán protokol o výslechu svědkyně prap. N., jež uvedla totožné informace jako svědek prap. V. Dne 11. 4. 2014 svědek prap. Bc. G. vypověděl, že dne 30. 1. 2014 byl jako policista přítomen kontrole v rychlém občerstvení na Masarykově 33, Brno. Asi půl hodinu z venku přes okno pozoroval, že se uvnitř nachází 2 muži, kteří připravovali a prodávali jídlo. Jeden muž byl ztotožněn jako M. M., st. přísl. Makedonie. Žalobce krájel zeleninu a porcoval pizzu, kterou prodával zákazníkům. Celkem jich takto obsloužil 4. Ve vyjádření k podkladům řízení žalobce konstatuje znaky závislé práce a uvádí, že ani v jednom případě ze situací, kdy byl kontrolován, nenaplnil všechny znaky zaměstnání, a tudíž se nemohlo jednat o zaměstnání bez povolení k zaměstnání. Dále k věci žalobce poznamenal, že policisté nebyli oprávněni sledovat osoby a věci podle § 152b odst. 1 trestního řádu, neboť tento postup je možný pouze v trestním řízení o úmyslném trestném činu. Žalobce dále rozporoval použitelnost výslechu policistů k obsahu podání vysvětlení žalobce, neboť dle jeho názoru nepoužitelnost podání vysvětlení jako důkazu není možno obcházet tím, že policisté G., V. a N. ve svých svědeckých výpovědích vypovídali k tomu, na co se žalobce v rámci vysvětlení dotazovali a co jim měl odpovídat Ve sdělení Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Brně, ze dne 26. 3. 2014, je uvedeno, že žalobci nebylo vydáno žádné rozhodnutí o povolení k zaměstnání. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, ze dne 11. 6. 2014, ev. č. ZS23505, vyplývá, že vycestování žalobce je možné. V odůvodnění tohoto stanoviska je uvedeno, že žalobce nesdělil v průběhu správního řízení o vyhoštění žádný důvod, který by mu bránil vycestování z České republiky a jeho návratu do domovského státu. Ministerstvo zároveň nedošlo k závěru, že by žalobci ve vlasti byl uložen trest smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí. Žalobce také nedoložil, že by mu ve vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Z úřední činnosti je rovněž ministerstvu známo, že v zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, který by jej v případě návratu mohl ohrozit na životě či lidské důstojnosti. Vycestování žalobce též nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky. IV. Jednání před krajským soudem Dne 19. 10. 2016 se ve věci konalo jednání. Zástupkyně žalobce setrvala na žalobě a na jednotlivých žalobních bodech a navrhla, aby byl proveden výslech svědkyně M. M., která byla přítomna jako veřejnost v jednací síni a která by se mohla vyjádřit k partnerskému vztahu, který se žalobcem udržuje od léta roku 2014 a od března roku 2015 s ním žije ve společné domácnosti. Tato svědkyně uvedla, že se se žalobcem seznámila dne 1. 7. 2014 v Brně na ulici Kobližná v jeho zaměstnání. Tehdy žalobce prodával ve fastfoodu a ona zde přišla jako zákaznice. Dále svědkyně vypověděla, že by vyhoštění žalobce pro ni bylo hrozné, neboť si již nedovede představit život bez žalobce. Známost pokládá za vážnou a s žalobcem má plány do budoucna, neboť by spolu chtěli uzavřít manželství, mít děti a otevřít si vlastní fastfood. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ustanovením § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s. ř. s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Žaloba není důvodná. Žalobce předně namítal, že správní orgán nepostavil najisto znaky závislé práce, neboť v jeho případě pouze vykonával činnost prokuristy. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Znaky závislé práce jsou dle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tyto: práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je tedy důvodem pro rozhodnutí o správním vyhoštění cizince skutečnost, že cizinec je na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně, a to např. v rozsudcích ze dne 27.01.2011, č. j. 7 As 98/2010-67, či ze dne 21. 12. 2012, č. j. 2 As 94/2012-26, ve kterém dospěl k závěru, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo.“ Výše uvedeným požadavkům rozhodnutí správních orgánů v dané věci plně odpovídají. V tomto ohledu tedy nelze správním orgánům vytýkat, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav týkající se výkonu práce žalobce bez povolení k zaměstnání. Podle krajského soudu správní orgány skutkový stav náležitě zjistily. Dle obsahu správního spisu byla dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014 provedena orgánem policie pobytová kontrola zaměstnanců v prostorách rychlého občerstvení. Při těchto kontrolách bylo zjištěno, že žalobce vykonával práci spočívající v přípravě a prodeji jídel a vybírání finančních prostředků od zákazníků při placení za poskytnuté jídlo, ale povolení k zaměstnání nepředložil. To, že žalobce neměl v rozhodné době povolení k zaměstnání, potvrdil taktéž Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Brně, ve svém sdělení ze dne 23. 3. 2014. Šetřením bylo dále zjištěno, že žalobce neměl příslušným úřadem vydáno ani platné živnostenské oprávnění, aby mohl předmětnou práci vykonávat vlastním jménem. Krajský soud má tedy za to, že v tomto směru mají závěry správního orgánu prvního stupně i žalované oporu ve správním spisu. Pokud správní orgány výše popsaný výkon zaměstnání podřadily pod ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, nelze jim podle krajského soudu nic vytýkat. Citované ustanovení umožňuje cizince vyhostit mimo jiné také tehdy, pokud je zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Legální definice pojmu zaměstnání je obsažena v ustanovení § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde se uvádí, že „zaměstnáním pro účely tohoto zákona se rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu.“ V daném případě je nesporné, že žalobce potřeboval k výkonu výše popsané činnosti povolení. Provedeným dokazováním pak bylo prokázáno, že žalobce vykonával zaměstnání ve smyslu zákona o pobytu cizinců, neboť opakovaně vykonával pracovní činnost v prostorách rychlého občerstvení. Taková práce je jednoznačně výkonem činnosti ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Pro podporu tohoto závěru soud odkazuje taktéž na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to například na rozsudek ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 16/2006-89, či případně na rozsudek ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 93/2012-41, z nichž vyplývá, že pod pojem zaměstnání ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců lze zahrnout jakoukoliv formu závislé práce, pro kterou je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání. Z obsahu správního spisu je dále nepochybné, že žalobce v předmětné době vykonával závislou práci, jelikož byly kumulativně splněny definiční znaky závislé práce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce, tedy že práce byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práce byla vykonávána jménem zaměstnavatele, práce byla vykonávána podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec vykonával práci pro zaměstnavatele osobně. Závěr žalované, že činnost žalobce naplnila znaky závislé práce, jak ji definuje ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce a současná judikatura, je tedy zcela správný a řádně odůvodněný. Naplněním znaků závislé práce se přitom správní orgán prvního stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí podrobně zabýval a soud na jeho zcela správné a úplné závěry odkazuje. Na tomto závěru žalovaného, respektive správního orgánu prvního stupně, nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce byl v období od 19. 6. 2013 do 6. 11. 2014 veden v obchodním rejstříku jako prokurista společnosti KF Brno s. r. o., IČ: 28267761. Soud k tomuto uvádí, že prokura je zvláštním druhem plné moci, která se uplatňuje v obchodněprávních vztazích a která opravňuje prokuristu jednat za podnikatele ve věcech provozu podniku, přičemž ke vzniku prokury dochází jejím zápisem do obchodního rejstříku. Vztah mezi prokuristou a podnikatelem tedy nemůže být vztahem pracovněprávním, neboť funkce prokuristy není druhem práce a vznik ani zánik tohoto právního vztahu není taktéž upraven v zákoníku práce. Nicméně nic nebrání tomu, aby byly jiné činnosti pro téhož podnikatele fyzickou osobou vykonávány na základě pracovněprávního vztahu, tedy nad rámec prokury. Faktický výkon kontrolované činnosti žalobce dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014, spočívající ve výrobě a prodeji jídla v provozovně rychlého občerstvení, však nelze podřadit pod právní úkony, ke kterým dochází při provozu podniku vyplývajícím z funkce žalobce jakožto prokuristy. K vykonávání předmětné činnosti je tedy potřebné platné povolení k zaměstnání vydané příslušnou pobočkou úřadu práce, což nebylo v případě žalobce splněno. Na závěr soud pro úplnost poukazuje na svědeckou výpověď M. M. ze dne 19. 10. 2016, z níž vyplynulo, že se svědkyně se žalobcem seznámila na ulici Kobližná v Brně, kde žalobce prodával ve fastfoodu. Sama svědkyně uvedla, že zde vykonával své zaměstnání. Žalobcem nastolená právní otázka významu záměny účastnického výslechu a vyjádření účastníka správního řízení nemá na zákonnost rozhodnutí v projednávané věci žádný vliv. Krajskému soudu je známa aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu, která reflektuje rozdíl mezi těmito dvěma procesními instituty, a to zejména s ohledem na pravidlo stanovené v ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého musí být účastník řízení před svým výslechem poučen o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 156/2014-40). V tomtéž rozhodnutí také Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud správní orgán tyto instituty zamění, aniž by zároveň účastníka řízení odpovídajícím způsobem poučil, vede tento fakt pouze k dílčímu závěru, že výpověď účastníka zaznamenanou v protokolu o vyjádření účastníka řízení nelze použít v jeho neprospěch (neboť se jedná o důkaz provedený nezákonným způsobem). Význam pro rozhodnutí ve věci může takové pochybení mít však pouze za předpokladu, že skutkové závěry správních orgánů bez takto nezákonně získaného důkazu nemohou obstát. Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení krajský soud shledal, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně poučen o všech jeho právech a povinnostech jakožto účastníka správního řízení, tedy řádně a v souladu se zákonem. Dle ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhu. Dle odst. 2 tohoto ustanovení účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. Dle odst. 3, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. S ohledem na odst. 2 věty první shora citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že účastník správního řízení má právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Z dikce tohoto ustanovení tak lze dovodit, že podat vyjádření k danému správnímu řízení je účastníkovým právem, nikoliv povinností. Z obsahu protokolů ze dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014 je navíc zjevné, že žalobce tohoto svého práva vyjádřit se vůbec nevyužil, když na kladené otázky neodpověděl. Žalobce byl v rámci poučení před podáním tohoto vyjádření správním orgánem dle ustanovení § 36 správního řádu řádně poučen o svém právu, nikoliv povinnosti, podat vyjádření v tomto řízení. V té souvislosti nelze přehlédnout, že žalobce měl zcela neomezenou možnost sdělit správnímu orgánu veškeré významné skutečnosti, avšak této nevyužil, neboť se odmítl k jednotlivým otázkám vyjádřit. V posuzované věci je významné právě to, že protiprávní jednání žalobce bylo v řízení zcela jednoznačně prokázáno i jinými důkazními prostředky než protokolem o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 30. 1. 2014 a 3. 3. 2014. Správní orgán vycházel především ze zjištění získaných lustrací v evidencích Ministerstva vnitra, policie a úřadu práce, kdy deliktní jednání žalobce tedy bylo jednoznačně prokázáno jinými důkazy než spornými protokoly o vyjádření účastníka řízení. Protokoly ve skutečnosti sloužily správnímu orgánu zejména jako podklad pro vyhodnocení okolností svědčících potenciálně v jeho prospěch (zejména jeho možné rodinné a osobní vazby k České republice a další). Ani účastnický výslech žalobce by tedy nemohl vyústit v jiné rozhodnutí správního orgánu. Nadto je potřeba opětovně podotknout, že žalobce ani jednou nevyužil možnosti vyjádřit se do protokolu o vyjádření účastníka řízení, tudíž v tomto ohledu ani nelze uvažovat byť i o pouze potenciálním použití předmětného protokolu v neprospěch žalobce, neboť tento se ke kladeným otázkám nevyjadřoval a neuvedl tedy nic, co by mohlo ovlivnit následný postup a hodnocení věci správním orgánem prvního stupně. K nastolené otázce zásahu do rodinného života žalobce z důvodu partnerského vztahu uvádí soud následující. Žalobce v průběhu správního řízení nikdy neuvedl, že zde udržuje partnerský vztah s M. M., ač tak mohl učinit minimálně při podání odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, tj. dne 8. 9. 2014 (s M. M. se seznámil dne 1. 7. 2014). Poprvé tak učinil až při ústním jednáním u zdejšího soudu dne 19. 10. 2016. Krajský soud hledal spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu, aby se na jeho území zdržovali jen cizinci, kteří k tomu mají příslušné oprávnění, a zájmy cizince, tedy žalobce, který na území České republiky žil nelegálně, avšak má zde přítelkyni. Spolu začali bydlet (od března roku 2015) již s vědomím, že stěžovatel zde nemá povolen pobyt a je zde delší dobu nelegálně. Tuto skutečnost správní orgány nemohly vést v potaz, neboť tuto skutečnost žalobce uvedl až při jednání před soudem. Před správními orgány pouze vypověděl, že na území České republiky nemá žádnou rodinu, vazby či jiná pouta (protokol o výslechu účastníka ze dne 30. 1. 2014). Krajský soud zásah do soukromého a rodinného života žalobce vyhoštěním nepopírá, avšak konstatuje, že nedosahuje takové míry, aby zde nemohlo být do jeho soukromého a rodinného života zasaženo. Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost, že žalobce s přítelkyní začal žít až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zásadní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku). V této souvislosti lze také poznamenat, že cizincům nesvědčí žádné ústavně zaručené základní právo na pobyt na území České republiky; k tomu jsou oprávněni pouze za splnění a při respektování zákonných podmínek stanovených dotčeným státem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 2 As 58/2009 – 99,a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, publ. pod č. 39 Sb. n. u. ÚS sv. 33, str. 591). VI. Závěr a náhrada nákladů řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.