32 A 98/2014 - 30

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Ivanou Rychnovskou, LL.M., advokátkou, Hartman, Rychnovská – sdružení advokátů, se sídlem Dobrovského 824/50, 612 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR-13615- 3/ČJ-2014-930310-V238 a č. j. CPR-13615-4/ČJ-2014-930310-V238, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 18. 11. 2014 doručenou Krajskému soudu v Brně téhož dne se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR-13615-3/ČJ-2014- 930310-V238, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend Brno ze dne 17. 7. 2014, č. j. KRPB- 115219/ČJ-2014-060026-SV (dále též „správní orgán prvního stupně“) o správním vyhoštění, a napadené rozhodnutí potvrdila, a dále rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR- 13615-4/ČJ-2014-930310-V238, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend Brno ze dne 17. 7. 2014, č. j. KRPB-115219/ČJ-2014-060026-SV, o nákladech řízení, a napadené rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 7. 2014, č. j. KRPB- 115219/ČJ-2014-060026-SV bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce 1 roku, neboť žalobce byl na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena doba k vycestování z území České republiky do 10 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 7. 2014, č. j. KRPB- 115219/ČJ-2014-060026-SV byla žalobci podle ust. § 79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, a to ve lhůtě do 14 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobce podle žaloby spatřoval nesprávnost napadeného rozhodnutí zejména v nesprávném posouzení institutu pracovní cesty a v tom, že závěry správního orgánu nemají oporu v provedeném dokazování a byl tedy nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. Na podporu svých tvrzení odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42. Dále namítl, že správní orgány mu přičítali k tíži skutečnosti a jednání, aniž by sám jakkoli vědomě a prokazatelně jednal v rozporu se zákonem. Další žalobní námitkou brojil proti tomu, že správní orgány učinily nesprávný závěr o tom, že se v daném případě jednán o zásadní změnu druhu vykonávané práce, kdy tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k tomu, aby mu bylo uloženo správní vyhoštění. Žalobce namítl, že jako mechanik a opravář průmyslových strojů a zařízení je kvalifikován a oprávněn vykonávat po dobu nezbytné potřeby i práce spočívající v opracovávání slévárenských odlitků, neboť se svým způsobem jedná o podobné či příbuzné činnosti ve strojírenské výrobě. Konečně namítl, že v řízení nebyly splněny ani zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady správního řízení, neboť žalobce nevyvolal řízení porušením své právní povinnosti. Na základě předestřených námitek žalobce navrhl soudu, aby rozsudkem zrušil obě napadená rozhodnutí žalované i obě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, a dále aby soud uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. III. Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná ve svém písemném vyjádření doručeném zdejšímu soud dne 17. 12. 2014 reagovala na žalobní námitky žalobce tak, že trvá na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, neboť žalobní námitky jsou totožné s námitkami odvolacími. Vzhledem k uvedenému navrhla žalovaná zamítnutí žaloby. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází úřední záznam Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend ze dne 6. 5. 2014, č. j. KRPB-115219-1/ČJ-2014-060026-SV, kdy byl žalobce kontrolována hlídkou Policie ČR v areálu firmy Šmeral Brno a. s., na adrese Křenová 65c, 658 25 Brno. V době kontroly měl žalobce černý pracovní oděv, na očích ochranné brýle, na ústech respirátor a nasazené chrániče sluchu, kdy v době kontroly pracoval na brusném stroji, kdy obrušoval jednotlivé slévárenské odlitky. Během kontroly žalobce předložil povolení k pobytu č. 000255332 platné do 31. 5. 2014. Dále předložil hlídce Policie ČR rozhodnutí z Úřadu práce v Brně vedené pod č. j. MPSV-UP/9730428/13/AIS/ZAM, kterým měl prodloužené povolení k zaměstnání na dobu od 1. 12. 2013 do 31. 5. 2014. Povolení bylo povoleno na druh práce 72335 Mechanici a opraváři průmyslových strojů a zařízení s místem výkonu práce ul. ………. Vzniklo důvodné podezření, že žalobce vykonával pracovní činnost v rozporu s povolením k zaměstnání vydané Úřadem práce v Brně. Na základě výše uvedeného byl žalobce dne 6. 5. 2014 v 10:30 hod. dle ust. § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky zajištěn a eskortován na OPA Brno k provedení dalších úkonů. O zajištění žalobce byl pořízen úřední záznam ze dne 6. 5. 2014. Žalobci byl pro účely správního řízení ustanoven tlumočník jazyka ukrajinského do jazyka českého, a to pan Mgr. I. K. Ustanovený tlumočník byl poučen o svých povinnostech. Dále měl žalobce právního zástupce na základě plné moci ze dne 6. 5. 2014. Následně bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění (oznámení o zahájení správního řízení, č. j. KRPB-115219-8/ČJ-2014-060026-SV ze dne 6. 5. 2014). Propuštěn ze zajištění byl žalobce dne 6. 5. 2014 v 17:00 hod. Ve správním spise se také nachází fotodokumentace z místa kontroly a výpisy z provedené lustrace žalobce. Dále správní orgán prvního stupně předal žalobci předvolání k jednání na den 16. 5. 2014. Dne 12. 5. 2014 zaslal správní orgán žádost o zaslání kopie knihy evidence docházky za rok 2014 na společnost Šmeral Brno a.s., kde byl žalobce kontrolován, dále žádost na Úřad práce Brno – město ve věci povolení k zaměstnání žalobce a žádost o zaslání podkladů na Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj v Brně. Dne 14. 5. 2014 provedl správní orgán záznam do spisu o provedeném důkazu listinou – kopie evidence příchodů a odchodů za měsíc leden, únor, březen, duben a květen 2014, které obdržel od společnosti Šmeral Brno a.s. V průběhu správního řízení byl dne 16. 5. 2014 v 16:00 hod. pořízen protokol o vyjádření účastníka (žalobce), v němž žalobce uvedl, že porozuměl poučení a důvodu proč je s ním protokol sepisován. Dále uvedl, že jazyku, ve kterém je řízení vedeno nerozumí a žádá tlumočníka (byl mu ustaven), a protokolu byl přítomen i právní zástupce žalobce. Následně se vyjádřila k věci v rámci pokládaných otázek ze strany oprávněné úřední osoby správního orgánu. Správnímu orgánu sdělil na položené otázky, že do ČR přicestoval v únoru 2013 za účelem zaměstnání, na území ČR pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu a prodlouženého povolení k zaměstnání. Není držitelem živnostenského listu. Na otázku co vykonával za práci v areálu společnosti Šmeral Brno a. s. uvedl, že různé práce. Brousil v pracovním oděvu s brýlemi a respirátorem výlisky. Na řadu otázek týkající se podrobněji vykonávané práce v dané firmě sdělil, že nebude vypovídat. Žalobce dále uvedl, že na území ČR žádné závazky či vazby nemá, nevlastní v ČR žádné nemovitosti, není členem žádného sportovního klubu či družstva, ani žádného sdružení či spolku. V domovské zemi žije jeho syn. Na otázku, zda mu nějaká překážka brání ve vycestování, zdali mu hrozí na Ukrajině smrt z důvodu pronásledování, náboženství atd., uvedl, že mu nic nebrání ve vycestování a že pokud bude vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, že dobrovolně vycestuje. Právní zástupce žalobce sdělil, že se vyjadřovat nebude. Dne 19. 5. 2014 obdržel správní orgán podklady (protokol o poskytnutí součinnosti žalobce ze dne 6. 5. 2014) od Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj. Dne 20. 5. 2014 obdržel správní orgán informace od Úřadu práce, Krajské pobočky v Brně k povolení zaměstnání žalobce, kdy přílohou byla daná povolení. Dne 28. 5. 2014 zaslal správní orgán předvolání na den 17. 6. 2014 svědkovi Ing. P. V., mistrovi výroby ve společnosti Šmeral Brno a.s. a vyrozuměl o tom právního zástupce žalobce. Správní orgán si rovněž vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, OAMP, k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování cizince ze dne 3. 6. 2014, v němž se podává, že vycestování žalobce do země původu (na Ukrajinu) je možný. Podle informací známých ministerstvu z jeho správní činnosti žalobci v jeho vlasti nehrozí nebezpečí mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení, na území Ukrajiny neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce v případě návratu do vlasti ohrozit na životě či lidské důstojnosti, a vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Svoje závěry ministerstvo odůvodnilo. Dne 17. 6. 2014 v 09:00 hod. pořídil správní orgán protokol o výslechu svědka Ing. P. V. Po shromáždění podkladů pro rozhodnutí vyzval správní orgán dne 23. 6. 2014 žalobce k seznámení s podklady pro rozhodnutí ve lhůtě 7 dnů od doručení této výzvy. Dne 25. 6. 2014 obdržel správní orgán prvního stupně písemné sdělení od právního zástupce žalobce, kdy přílohou bylo rozhodnutí Úřadu práce, krajské pobočky v Příbrami ze dne 20. 11. 2013 a příkaz k pracovní cestě ze dne 2. 5. 2014. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že jsou naplněny podmínky pro správní vyhoštění žalobce dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti se dále zabýval též otázkou, zda nejsou dány důvody podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které by znemožňovaly správní vyhoštění žalobce, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Dne 17. 7. 2014 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce a rozhodnutí o nákladech řízení. V zákonné lhůtě podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím. Dne 19 8. 2014 postoupil správní orgán prvního stupně odvolání spolu se svým stanoviskem žalované. O odvoláních žalobce proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně rozhodla žalovaná rozhodnutími ze dne 10. 11. 2014, č. j. CPR-13615-3/ČJ-2014-930310-V238 a č. j. CPR-13615-4/ČJ-2014-930310-V238, které jsou předmětem tohoto soudního přezkumu. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ust. § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s.ř.s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání. Krajský soud navíc neshledal nařízení jednání v posuzované věci za potřebné. Po přezkoumání skutkového stavu a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Pokud jde o první stěžejní námitku, tj. právní posouzení legálnosti pracovní cesty žalobce, soud uvádí, že námitka je nedůvodná. Podle § 42 odst. 1 zákoníku práce platí, že „pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.“ Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců vydá Policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Ze skutkových okolností tohoto případu, doložených ve správním spisu, vyplývá, že žalobce byl kromě dalších osob zajištěn při kontrole příslušné hlídky správního orgánu prvního stupně v prostorách společnosti Šmeral Brno a. s., dne 6. 5. 2014, neboť nepředložil platné povolení k zaměstnání s místem výkonu práce v sídle této společnosti a na daný druh práce. Žalobce však měl povolení o prodloužení k zaměstnání vydané dne 15. 10. 2013, č. j. MPSV-UP/9730428/13/AIS-ZAM (platnost od 1. 12. 2013 do 31. 5. 2014), v souvislosti se svým zaměstnáním u společnosti STEJK s.r.o., se sídlem Koželužská 34/9 v Brně, s místy výkonu práce na adresách Křižíkova 68h a Koželužská č. p. 34/9 v obci Brno, které bylo následně prodlouženo rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně ze dne 17. 4. 2014, č. j. BMA-200304-3/2012-za, a to od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2015 pro totožná místa výkonu práce u totožného zaměstnavatele (viz č. listu 60-63 správního spisu). V průběhu správního řízení žalobce doložil další listiny, konkrétně kopii rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami o prodloužení povolení k zaměstnání, č. j. MPSV-UP/11020551/13/AIS-ZAM (platnost od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014), příkaz k provedení pracovní cesty na adresu Křenová 65c, 602 00 Brno, vydaný dne 2. 5. 2014 a v rámci odvolání protokol o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj v Brně (viz č. listu 113-119 správního spisu). Další písemnosti si správní orgán prvního stupně opatřil z úřední činnosti – informace nashromážděné Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj v Brně na základě žádosti (list č. 35 a č. 52-58 správního spisu), informace od mistra výroby společnosti Šmeral Brno a.s., jak dlouho vykonává žalobce práci pro tuto společnost a na jaké pozici a kolik hodin odpracoval (list č. 75-79 správního spisu) a od společnosti Šmeral Brno a.s., docházkovou knihu – proveden důkaz listinou – kopií evidence příchodů a odchodů za měsíc leden, únor, březen, duben a květen 2014 (list č. 33 a 36-41 správního spisu), dále informace z příslušného úřadu práce týkající se povolení k zaměstnání žalobce. Zdejší soud k tomuto uvádí následující. Otázkou vysílání zaměstnanců-cizinců na pracovní cesty se zabýval již Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“). V rozsudku ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 46, NSS konstatoval, že „cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání (§ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené (§ 42 zákoníku práce) a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce“. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v dalším svém rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42, kdy konstatoval, „že nové povolení k zaměstnání není potřeba, pokud cizinec vykonává práci mimo (povolené) místo výkonu práce na časově omezenou dobu.“ Tím NSS popřel tehdejší praxi správních orgánů, které bez dalšího považovaly tyto případy za porušení zákona cizincem. Oba citované rozsudky přitom operují se základní vlastností pracovní cesty, a sice že se musí vždy jednat pouze o dočasný výkon práce mimo obvyklé místo výkonu práce. V případě žalobce je situace ovšem jiná. Z předloženého správního spisu jednoznačně vyplývá, že vykonával práci pro společnost Šmeral Brno a. s., kam ho vyslal jeho zaměstnavatel, společnost STEJK s. r. o. (podle IČ na příkazu k pracovní cestě), téměř nepřetržitě po několik měsíců po sobě. Tyto skutečnosti jsou přitom nesporné, spolehlivě vyplývají z materiálů shromážděných ve správním spise a žalobce je sám nikdy nezpochybnil. V takovém případě se podezření správních orgánů o nelegálnosti pracovní cesty žalobce ukázalo jako naprosto opodstatněné a správné. Nelze totiž akceptovat postup zaměstnavatele, který dlouhodobě zaměstnává zaměstnance-cizince s vědomím, že ho „vysílá na pracovní cesty“ s místem výkonu práce v rozporu s povolením k zaměstnání. V takovém případě se totiž již nemůže jednat o nezbytnou dobu nebo naplnění pojmu „dočasný výkon práce“; zaměstnavatel si v této chvíli již musel být vědom, že potřeba alokovat zaměstnance na výkon práce do jiného místa nebyla jen dočasná, ale dlouhodobá. Soud dále podotýká, že žalobce doložil příkaz k pracovní cestě, která byla povolena od 2. 5. 2014 do 31. 5. 2014, avšak žalobce dle zjištění vyplývajících ze správního spisu vykonával pracovní činnost mimo místo výkonu práce uvedeného v povoleních již od měsíce ledna r. 2014 do května r. 2014 (doloženo svědeckou výpovědí mistra výroby a docházkovou knihou ze společnosti Šmeral Brno a.s.). Tento stav nelze v žádném případě zhojit tím, že zaměstnavatel pracovní dobu cizince omezí na určitou dobu (v daném případě na měsíc) a ta se pak formálně jeví jako dočasná, čímž „naoko“ vyhoví definici pracovní cesty v zákoníku práce. Fakticky ale, jak se podařilo správnímu orgánu prvního stupně nepochybně prokázat, tato „omezená doba“ na sebe plynule navazovala v měsících leden až květen roku 2014. Uvedený postup zcela popírá smysl institutu pracovní cesty a nelze jej jinak kvalifikovat než jako zastírání právního úkonu. Vždy je nutno přihlédnout ke skutečné vůli zaměstnavatele a žalobce. Neshodu mezi vůlí a jejím projevem správní orgány dostatečně prokázaly. Na jednu stranu žalobce a jeho zaměstnavatel deklarovali zájem zaměstnávat žalobce v Brně a v Postřižín, Odolena Voda v uvedených místech výkonu práce dle povolení k zaměstnání, na straně druhé žalobce v těchto místech výkonu práce dlouhodobě nepracoval a naopak fakticky dlouhodobě a bez přerušení vykonával práci „na pracovní cestě“ ve společnosti Šmeral Brno a.s. Takové jednání je v rozporu se zákonem o zaměstnanosti i zákoníkem práce a zdejší soud v daném případě nemůže ochranu veřejným subjektivním právům poskytnout. Námitka nesprávného posouzení právní otázky legálnosti pracovní cesty žalobce je proto nedůvodná a výše uvedené současně vyvrací závěr žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Zdejší soud v tomto odkazuje na rozsah dokumentů ve spisu uvedených výše. Soud má za to, že skutkový stav byl v daném případě zjištěn dostatečně k tomu, aby správní orgány mohly učinit závěry, které vyjádřily ve svých rozhodnutích. I tato námitka je proto nedůvodná. Žalobce byl tedy vyhoštěn na základě věcně i právně podrobně zdůvodněného názoru správního orgánu prvního stupně, že v době, kdy byl zajištěn příslušnou kontrolní hlídkou (6. 5. 2014), neměl povolení k zaměstnání pro místo výkonu práce v areálu společnosti Šmeral Brno a.s. na adrese Křenová 65c, Brno a navíc vykonával jiný druh práce, než který měl povolený. Po celou dobu správního řízení měl přitom žalobce možnost navrhovat důkazy, vyjadřovat se ke zjištěným skutečnostem, nahlížet do spisu či činit další návrhy, avšak žalobce pouze v obecné rovině uvedl nesouhlas s tím, že by byly naplněny podmínky pro správní vyhoštění. Soud dále nepřisvědčil ani žalobní námitce, že správní orgány učinily nesprávný závěr o tom, že se v daném případě jedná o zásadní změnu druhu vykonávané práce, kdy tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Žalobce je toho názoru, že jako mechanik a opravář průmyslových strojů a zařízení je kvalifikován a oprávněn vykonávat po dobu nezbytné potřeby i práce spočívající v opracovávání slévárenských odlitků, neboť se svým způsobem jedná o podobné či příbuzné činnosti ve strojírenské výrobě. Zdejší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že dne 6. 5. 2014 byl žalobce kontrolován na pracovišti Křenová 65c, Brno v areálu společnosti Šmeral Brno a.s., kdy v pracovním oděvu obrušoval jednotlivé slévárenské odlitky. Žalobce předložil povolení k prodloužení zaměstnání s uvedeným druhem práce 72335 Mechanici a opraváři průmyslových strojů a zařízení (list č. 60 správního spisu) a dále předložil v rámci vyjádření se k podkladům rozhodnutí povolení k prodloužení zaměstnání s uvedeným druhem práce 9331 Pomocní skladníci (list č. 85 správního spisu). Soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že do činnosti pomocného skladníka či mechanika a opraváře průmyslových strojů a zařízení nespadá výkon pracovní činnosti spočívající v obrušování slévárenských odlitků za používání ochranných sluchátek, brýlí a respirační roušky. Ze spisového materiálu, konkrétně ze svědecké výpovědi mistra výroby vyplynulo, že žalobce zastával práci brusiče odlitků (list č. 78 správního spisu). Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 30/2013-28 „za porušení podmínek pracovního povolení je nutno považovat i zásadní změnu vykonávané práce“ či v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 74/2013, „…zásadní změna druhu povolené pracovní činnosti by nepochybně musely být hodnoceny jako práce nelegální přičitatelné vedle zaměstnavatele i samotnému cizinci ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb.“ kdy tyto závěry dopadají právě na uvedený případ na základě výše uvedeného. Pokud se týká vymezení pracovních činností a jejich konkrétní detail, tyto skutečnosti neupravuje zákon o pobytu cizinců, ale předpisy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Proto jsou jednotlivé pracovní činnosti přesně specifikovány číselným označením a názvem profese. Pracovní činnost, kterou žalobce vykonával, nebylo možno dle názoru soudu zahrnout pod činnost (pomocní skladníci; mechanik a opravář průmyslových strojů a zařízení), pro které bylo žalobci vydáno povolení k zaměstnání. Pod druhem práce mechanik a opravář průmyslových strojů je možno si přestavit seřizování, sestavování či údržbu strojů, nikoliv vykonávání činnosti spočívající ve zhotovení konečného produktu, tj. odlitků a pod druh práce pomocní skladníci se už jen podle názvu nemůže podřadit činnost vykonávaná žalobcem. Stran úvah a závěrů správních orgánů, z nichž nedovozuje podobnost vykonávané práce na základě povolení k zaměstnání, odkazuje zdejší soud na Sdělení českého statistického úřadu č.206/2010 Sb. ze dne 16. června 2010 o zavedení Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO). Z uvedeného tedy zdejší soud dovodil, že pracovní činnost žalobce u společnosti Šmeral Brno a.s., po obsahové stránce nebyla pracovní cestou, jež by jinak v omezeném rozsahu a při shodném druhu práce byla přípustná, nýbrž se jednalo o běžný a dlouhodobý výkon práce mimo místo výkonu práce uvedeného v prodloužení povolení zaměstnání a mimo druh práce, pro něž žalobci bylo vydáno či prodlouženo pracovní povolení. Délka této činnosti přitom dosáhla takového trvání a druh vykonávané činnosti je natolik odlišný od činnosti povolené, že správní orgány nemohly přejít takové odchylky od pracovního povolení bez povšimnutí a lze tuto nelegální pracovní činnost přičítat za vinu vedle jeho zaměstnavatele i jemu samotnému. K námitce žalobce, že správní orgány mu přičítal k tíži skutečnosti a jednání, aniž by sám jakkoli vědomě a prokazatelně jednal v rozporu se zákonem, soud poukazuje na rozsudek ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 Azs 2/2016 - 31, ve kterém Nejvyšší správní soud poukazoval na rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54, podle kterého „[s]právní vyhoštění ve smyslu ust. § 118 odst. 1 zákona […] o pobytu cizinců na území České republiky […] je definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Je mu v praxi zakázáno, aby se v jistém období na území České republiky zdržoval, a zároveň je mu sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu; námitka stěžovatele o neposkytnutí obhájce není proto na místě; stejně irelevantní jsou v této souvislosti námitky týkající se neprokázání úmyslu stěžovatele, neboť se stěžovatelem nebylo zahájeno a vedeno správní řízení ve věci spáchání přestupku dle § 157 odst. 1 písm. e) zákona; za spáchání tohoto přestupku by navíc nebylo možno uložit sankci vyhoštění, ale pokutu do výše 1,5 násobku částky životního minima na osobní potřeby (§ 157 odst. 2 zákona).“ Dále konstatoval NSS v rozsudku výše uvedeném 4 Azs 2/2016, že „V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52, již také Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výše uvedené závěry nikterak neodporují Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.“ Lze tedy uzavřít, že správní orgány nebyly oprávněny posuzovat zavinění žalobce ve vztahu k porušení objektu, který chrání skutková podstata § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, a námitka žalobce je tak nedůvodná. Soud se tedy ztotožnil se závěry správních orgánů a ze správního spisu a daných skutečností je jednoznačně prokázáno, že žalobce naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, protože byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání a správní orgán tak oprávněně rozhodl o jeho správním vyhoštění. Jako nedůvodnou posoudil zdejší soud i žalobní námitka týkající se nákladů řízení, že v řízení nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady správního řízení, neboť žalobce nevyvolal řízení porušením své právní povinnosti. Soud má za to, že spisovým materiálem je řádně doloženo a dostatečně v rozhodnutích správních orgánů odůvodněno jednání, kterého se žalobce dopustil, a tím naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti (§ 79 odst. 5 správního řádu). Rozhodnutí o nákladech řízení paušální částkou je přitom svou povahou takové rozhodnutí, které závisí na rozhodnutí meritorním, tj. na zjištění a prokázání, kdo řízení vyvolal porušením své povinnosti. Rozhodnutí ve věci nákladů řízení může být ve výrokové části jiného rozhodnutí nebo může být vydáno samostatně (§ 79 odst. 2 správního řádu). V daném případě se správní orgány rozhodly vydat rozhodnutí o nákladech řízení samostatně. Soud zdůrazňuje, že pokud správní orgán zjistí, že řízení bylo zahájeno v důsledku protiprávního jednání účastníka řízení, je povinen rozhodnout i o nákladech tohoto řízení, které tímto vznikly. Není tudíž na správním orgánu, zda náklady řízení uloží či nikoliv. Vyhláška Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení stanoví v ustanovení § 6 odst. 1 paušální částku nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti ve výši 1.000 Kč. Jelikož zdejší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce není nezákonné, a žalobce vyvolal řízení porušením své povinnosti, je tedy žalobní námitka ohledně nákladů řízení nedůvodná. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení