32 Ad 26/2023–47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobkyně: M. M. bytem X zastoupené J. H., obecná zmocněnkyně bytem tamtéž proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2023, č. j. MPSV–2023/213873–922, sp. zn. SZ/MPSV–2023/149602–921, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2023, č. j. MPSV–2023/213873–922, sp. zn. SZ/MPSV–2023/149602–921, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasnou žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2023, č. j. MPSV–2023/213873–922, sp. zn. SZ/MPSV–2023/149602–921 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 15. 6. 2023, č. j. 15391/2023/BOS, sp. zn. UP/8483/2023/SS (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím rozhodl správní orgán I. stupně o žádosti žalobkyně o přiznání příspěvku na péči ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), tak, že žalobkyni přiznal příspěvek na péči od měsíce února 2023 ve výši 4 400 Kč měsíčně. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně přitom vycházelo z posudkového hodnocení lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Blansko (dále jen „OSSZ“) ze dne 1. 6. 2023, podle kterého žalobkyně potřebuje z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pomoc, dohled či péči jiné fyzické osoby při zvládání celkem pěti základních životních potřeb, konkrétně mobility, orientace, péče o zdraví, osobních aktivit, a péče o domácnost. Jedná se tak o osobu starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), neboť dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav vede k neschopnosti zvládat pět či šest základních životních potřeb.

II. Napadené rozhodnutí

3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a obsah spisové dokumentace. Poté se zabýval zákonností a správností prvostupňového rozhodnutí.

4. S ohledem na odvolací námitky, kterými žalobkyně (prostřednictvím své zmocněnkyně) brojila proti nesprávnému posouzení svého zdravotního stavu a stupně závislosti pro účely příspěvku na péči, nechal žalovaný zdravotní stav žalobkyně opětovně přezkoumat Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Brno (dále jen „PK MPSV“ či „komise“). Ta ve svém posudku ze dne 30. 8. 2023 dospěla k závěru, že se v případě žalobkyně nejedná o osobu starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 písm. c) či d) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné osoby ve stupni III či IV. Naopak komise ve shodě s lékařkou OSSZ shledala, že je potřeba žalobkyni považovat za osobu starší 18 let věku závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost). Dle závěrů PK MPSV žalobkyně na základě svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžaduje každodenní pomoc, dohled či péči jiné fyzické osoby při zvládání pěti životních potřeb – orientace, komunikace, péče o zdraví, osobních aktivit a péče o domácnost. Neexistuje objektivní medicínský důvod, aby žalobkyně nebyla schopna zvládat ostatní životní potřeby samostatně v přijatelném standardu.

5. Při svém posouzení PK MPSV vycházela nejen z podkladové dokumentace (tvořené spisovou dokumentací žalovaného, OSSZ Blansko a zdravotní dokumentací praktické lékařky), ale taktéž ze zdravotní dokumentace sestávající z nálezů specializovaných lékařů. V rámci posudkového hodnocení komise přihlédla a zhodnotila i lékařské zprávy a materiály, které žalobkyně přiložila k odvolání. Podkladovou a zdravotní dokumentaci PK MPSV vyhodnotila jako dostatečnou k projednání věci v nepřítomností žalobkyně a k přijetí posudkového závěru. Současně komise prostudovala rovněž záznam ze sociálního šetření, jehož obsah je celkově v souladu s funkčním dopadem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost žalobkyně zvládat životní potřeby. V dokumentaci praktického lékaře PK MPSV nenalezla nové posudkové skutečnosti, které by doposud nebyly při posuzování zohledněny.

6. Z posudkového hodnocení plyne, že je žalobkyně 81letou osobou s dlouhodobě nepřiznivým zdravotním stavem. V popředí jejich zdravotních obtíží stojí demence kombinované etiologie vaskulární a degenerativní s bludy mírného stupně. V testu kognitivních funkcí (tj. MMSE test) žalobkyně dosáhla 22 z 30 bodů (lehký stupeň postižení), v testu hodin pak 2 z 6 bodů. Dle CT mozku jsou u žalobkyně přítomny drobné postischemické změny, incipientní atrofie mozková. Duplexní ultrazvukové vyšetření magistrálních mozkových tepen žalobkyně prokázalo difuzní aterosklerotické postižení lehkého stupně bez hemodynamicky významné stenózy tepen. Dále žalobkyně trpí intermitentními amentními stavy spojenými s bludy na podkladě dyscirkulační encefalopatie (od května 2023 byla zavedena medikace na zmírnění potíží). Zároveň PK MPSV u žalobkyně zjistila i stavy nestability pravděpodobně na podkladě cévního onemocnění mozku aterosklerotické etiologie a stavu po infekční hepatitidě v minulosti. U žalobkyně naopak nebyla prokázána porucha funkce horních nebo dolních končetin ve smyslu paretických či ztrátových postižení velkých kloubů či jiné těžké funkční poruchy pohybového či opěrného aparátu (např. na páteři či pánvi). Funkce rukou není závažně omezena. Přiložená dokumentace dle PK MPSV nedokládá posudkově významné postižení zraku či sluchu. Konečně žalobkyně není při výkonu základních životních potřeb limitována ani kardiální nebo dechovou nedostatečností.

7. Pokud se týče neuznané životní potřeby mobility, PK MPSV konstatovala, že u žalobkyně nebyly prokázány těžké poruchy funkce páteře či nosných kloubů, parézy, případně jiné těžké funkční poruchy, které by jí objektivně bránily ve schopnosti zvládat danou životní potřebu. Žalobkyně dle sociálního šetření vstává a usedá s oporou hole, přičemž s oporou vydrží rovněž stát. Chodí s jednou vycházkovou holí a druhou rukou se přidržuje. Na běžném lůžku se žalobkyně přetočí. Vzdálenost 200 metrů pak žalobkyně ujde s holí a doprovodem. Podle PK MPSV lze při chůzi využívat nízké chodítko. Doprovod mimo domov, kdy se žalobkyně obává pádů, je zohledněný v již uznané základní životní potřebě osobní aktivity (vyřizování svých záležitostí). Po schodech žalobkyně chodí s obtížemi, pročež musí užívat hůl a oporu zábradlí. Žalobkyně je též schopna cestovat osobním automobilem jako spolucestující. Cestování prostředky městské hromadné dopravy dle komise nepředstavuje kritérium pro posouzení mobility. Případný doprovod mimo domov (k lékaři, na úřad) je součástí hodnocení životní potřeby osobní aktivity (dílčí aktivity č. 5).

8. Ohledně základní životní potřeby stravování PK MPSV uvedla, že u žalobkyně nebyly zjištěny těžké zrakové nebo duševní poruchy ani závažné poruchy funkce horních končetin, které by objektivně bránily ve zvládání této potřeby. Podle sociálního šetření žalobkyni celodenní stravu připravuje dcera. Žalobkyně si jídlo nakrájí a nají se lžící. Dietu žalobkyně nařízenou nemá, má běžnou stravu. Nápoj si zvládne samostatně nalít, přičemž pije z hrnku. Taktéž si dokáže nápoj a stravu bez pomoci jiné osoby přemístit. U žalobkyně je třeba dohled a pobídnutí ke stravování a pití, což již bylo zohledněno v přiznané základní životní potřebě osobní aktivity (dohled nad plánováním a uspořádáním osobních aktivit a při stanovení a dodržování denního programu). Příprava a nákup stravy se hodnotí v rámci základní životní potřeby péče o domácnost, jež byla žalobkyni uznána za nezvládanou.

9. Konečně základní životní potřebu oblékání a obouvání PK MPSV žalobkyni neuznala z důvodu absence anatomické či funkční ztráty obou horních končetin či anatomické ztráty podstatných části obou horních končetin. Zároveň u žalobkyně nebyla zjištěna ani anatomická nebo funkční ztráta dolních končetin nebo těžké funkční postižení páteře s celkovým ztuhnutím a omezením exkurzí hrudníku. Žalobkyně též netrpí praktickou či úplnou nevidomostí obou očí ani těžkou duševní poruchou spojenou se sociální dezintegrací, jež by znemožňovala schopnost oblékání a obouvání. Při hodnocení potřeby oblékání a obouvání se berou v úvahu facilitační pomůcky, jako např. nazouváky obuvi, navlékače ponožek, suché zipy, volný oděv, nazouvací obuv apod. Dle závěrů sociálního šetření oblečení žalobkyni chystá dcera. Žalobkyně se obléká samostatně vsedě, nosí domácí oblečení. Líc a rub žalobkyně rozezná, knoflíky a zipy zapne. Domácí obuv si nasadí, pevnou by také zvládla, ale nepoužívá ji. Připomenutí vlastního oblékání je součástí uznané základní životní potřeby osobní aktivity (resp. dílčích aktivit č. 2 a 4 v rámci této životní potřeby).

10. K odvolacím námitkám pak PK MPSV doplnila, že funkční omezení vyplývající ze zjištěného zdravotního stavu v případě žalobkyně nedosahuje stupně těžké nebo úplné poruchy, která by bránila ve schopnosti zvládat základní životní potřeby (vyjma uznaných) s využitím dostupných facilitátorů bez nutnosti každodenní pomoci jiné fyzické osoby. Podle komise lehká demence omezuje až neumožňuje výkon úkonů náročných na vyšší mozkové funkce jako je např. péče o domácnost, osobní aktivity a péče o zdraví. Žalobkyně by jako osoba trpící lehkou demencí měla ve svém přirozeném prostředí zvládnout dostačujícím způsobem orientaci a komunikaci. PK MPSV však i přesto uznává orientaci a komunikaci jako nezvládanou z důvodu přítomnosti intermitentních amentních stavů na podkladě dyscirkulační encefalopatie. Tíže defektu dle PK MPSV umožňuje, aby žalobkyně po eventuálním připomenutí samostatně zvládala stravovací, oblékací a hygienické návyky.

11. Na základě posudkového hodnocení PK MPSV žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal odvolací námitky směřující proti nesprávnému posouzení zdravotního stavu a stupně závislosti. Žalovaný má posudek PK MPSV za vnitřně bezrozporný a objektivní vzhledem k aktuálnosti a úplnosti podkladové dokumentace, již měla PK MPSV při tvorbě posudku k dispozici. Pokud komise odlišně od lékařky OSSZ uznala za nezvládanou základní životní potřebu komunikace a naopak neuznala potřebu mobility, takové hodnocení dle žalovaného lépe odpovídá zjištěnému a prokázanému stavu žalobkyně. Žalovaný nemá důvod o objektivitě posudkového hodnocení PK MPSV pochybovat.

12. Poněvadž byl v rámci odvolacího řízení dostatečně zjištěn stav věci, o němž nelze mít důvodné pochybnosti, žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí jako zákonné a správné potvrdil.

III. Žaloba

13. Žalobkyně namítala, že je posudek komise v rozporu se skutečností a taktéž odporuje nálezům odborných lékařů. Komise učinila svůj závěr, aniž by podrobněji zkoumala její zdravotní stav, který se neustále zhoršuje. Jelikož pak žalobkyně nebyla k jednání PK MPSV přizvána, nemohli si posudkoví lékaři udělat odpovídající představu o jejím zdravotním stavu a posoudit zvládání jednotlivých aktivit v rámci základních životních potřeb.

14. Ve vztahu k základní životní potřebě mobility žalobkyně v žalobě uvedla, že nezvládá chůzi do schodů, a to ani v rozsahu jednoho patra. Zároveň nezvládá zavírání a otevírání dveří a dále už vůbec ne nastupování a vystupování z dopravních prostředků včetně bezbariérových. V tomto ohledu přitom nelze využít zdravotních pomůcek. Kromě toho žalobkyně není schopna chůze po nerovném povrchu, neboť trpí závratěmi, které jí narušují stabilitu. Dle lékařských zpráv se žalobkyně taktéž neorientuje místem ani časem.

15. Stran zvládání životní potřeby oblékání a obouvání pak žalobkyně poukazovala na to, že nezvládá manipulaci s oblečením v souvislosti s denním režimem, jelikož si sama nenajde a nevyhodnotí, co si má obléci. Pokud již nějaké oblečení najde, není její. Oblečení je žalobkyni zapotřebí nejen nachystat, ale i dohlédnout a pomoct při manipulaci s ním. Právě tak žalobkyni činí potíže též nazouvání obuvi.

16. Konečně žalobkyně samostatně v přijatelném standardu nezvládá ani základní životní potřebu stravování, neboť si nedokáže vybrat nápoj a potraviny ke konzumaci ani rozdělit stravu a tuto si naservírovat. Pokud pak není v domácnosti přítomna dcera žalobkyně, žalobkyně sama nejí a nepije. Kontrola a připomenutí jsou v tomto ohledu nemožné. Žalobkyně jídlo nevidí, i když se nachází na stole. Nejde přitom o vadu zraku. Nápoj si žalobkyně nenalije, nanejvýš vše rozlije a hrozí pád. V odůvodnění rozhodnutí zmíněné balené potraviny si žalobkyně nezvládne sama otevřít a vzhledem k nemoci si na ně nevzpomene. Jídlo si žalobkyně neohřeje. Neschopnost samostatně se stravovat dokládá rovněž značný úbytek váhy žalobkyně.

17. Jelikož bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a bez přihlédnutí k odborným lékařským nálezům, žalobkyně navrhla, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

18. Ve svém vyjádření žalovaný připomněl platnou právní úpravu příspěvku na péči a rozsáhle zopakoval hodnotící kritéria, kterými jsou orgány lékařské posudkové služby při posuzování stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby vázány. V této souvislosti mj. uvedl, že PK MPSV ze zákona nemá povinnost posuzovanou osobu osobně vyšetřit, přičemž při určení stupně závislosti příslušný posudkový orgán vychází především z doložené lékařské dokumentace.

19. Stran zdůvodnění v žalobě namítaných základních životních potřeb žalovaný v plném rozsahu odkázal na závěry vyslovené v posudku PK MPSV ze dne 30. 8. 2023, které žalovaný považuje za úplné, přesvědčivé, srozumitelné, nerozporné a objektivní. Posudek byl přitom vypracován ve vztahu ke všem námitkám uvedeným v odvolání a vyjádření k podkladům. Z jeho obsahu je zřejmé, z čeho komise vycházela, i to, jak podklady a jí samotnou zjištěné skutečnosti hodnotila. Žalovaný je proto přesvědčen, že v odvolacím řízení dostatečně objasnil důvody, pro které je nutné žalobkyni považovat za osobu závislou na pomoci jiné osoby ve II stupni. Vzhledem k uvedenému žalovaný krajskému soudu navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

20. V rámci repliky žalobkyně uvedla, že se ve vyjádření žalovaného vyskytují nesrovnalosti týkající se údajů obsažených v lékařských zprávách. V jejím případě se totiž jedná o demenci mírného až středního stupně. Jestliže navíc žalobkyně trpí demencí v kombinaci s bludy, jde o závažnou překážku při zvládání životních potřeb, na níž neexistují žádné pomůcky. Potřeba celodenního dohledu a pomoci neslouží urychlení zvládání životních potřeb, ale jen umožňuje jejich zvládání v přijatelném standardu. Z důvodů bludů nelze využívat pečovatelské služby a je nerozhodné, zda má žalobkyně funkční obě končetiny.

21. Pro své psychické postižení si žalobkyně nedokáže obléknout ani na gumu připravené kalhoty či se netrefí do nohavice. Rovněž neví, co si má obléknout, a nachystané ošacení někam schová, přičemž neví kam. Žalobkyně nezvládá chůzi po schodišti, sama si nepřinese pití nebo nezapne zip. Pokud žalobkyně z důvodů duševního onemocnění nevidí talíř s jídlem, nepomůže úprava prostředí ani užití facilitátorů. U psychické nemoci je třeba překážky bránící zvládání životních potřeb spatřovat jinde, než je tomu u ztráty končetin. V případě zrušení rozhodnutí žalobkyně navrhla posouzení věci jinou PK MPSV, která objektivně posoudí stupeň závislosti se zřetelem na její demenci, věk a bludné nastavení.

V. Posouzení věci krajským soudem

22. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

23. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.

24. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.

25. Po pečlivém zvážení žalobních námitek dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná.

26. Krajský soud považuje úvodem právního posouzení za potřebné připomenout právní úpravu poskytování příspěvku na péči a její výklad v ustálené judikatuře správních soudů.

27. Platná právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“). Východiskem je samotný pojem závislost (§ 8 zákona o sociálních službách), jehož význam je utvářen skrze konstrukci dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Ten pak § 3 písm. c) zákona o sociálních službách definuje jako zdravotní stav, který dle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb.

28. Aktuální právní úprava rozlišuje pro účely poskytování příspěvku na péči čtyři stupně závislosti, přičemž kritériem pro hodnocení míry závislosti oprávněné osoby na pomoci jiné osoby, a tedy i pro zařazení do jednotlivých kategorií, je posuzování zvládání deseti základních životních potřeb vymezených v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách. Jedná se o tyto potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. U osob do 18 let věku pak podle § 9 odst. 3 zákona o sociálních službách platí, že se schopnost zvládat základní životní potřebu péče o domácnost nehodnotí.

29. Bližší vymezení životních potřeb rozhodných pro stanovení stupně závislosti na pomoci jiných osob lze nalézt v příloze č. 1 k prováděcí vyhlášce. Podle § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a citované vyhlášky přitom platí, že k tomu, aby bylo možno učinit závěr, že posuzovaná osoba je při zajištění některé z životních potřeb závislá na pomoci jiné fyzické osoby, postačí, pokud posuzovaná osoba nezvládá byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných v příloze č. 1 k prováděcí vyhlášce.

30. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

31. Dle § 1 odst. 4 prováděcí vyhlášky platí: „Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.“ 32. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách vychází správní orgán I. stupně při posuzování stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby pro účely přiznání příspěvku na péči ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, příp. z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Z těchto podkladů je povinen vycházet taktéž odvolací správní orgán (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009–63, či ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 63/2013–46; veškerá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

33. Předmětem napadeného rozhodnutí je rozhodnutí o příspěvku na péči dle zákona o sociálních službách, přičemž i v tomto řízení se uplatní správní řád. I zde jsou tak správní orgány povinny zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 s. ř.) a koncipovat odůvodnění rozhodnutí tak, aby korespondovalo se správním spisem a bylo plně přezkoumatelné (viz § 68 odst. 3 s. ř.). Stěžejním důkazem v tomto řízení je přitom odborný posudek zdravotního stavu a stupně závislosti žadatele na pomoci jiné fyzické osoby. Povahou daného posudku, jakož i na něj kladenými požadavky, se přitom opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že se sice jedná o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoli o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek tak podléhá procesu hodnocení správního orgánu jako každý „běžný“ důkaz a jeho správnost není nijak presumována. Ustálená judikatura správních soudů pak v případě posudku trvá na zachování požadavku úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009–53, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009–104, či ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009–50). Tento požadavek přitom vychází z premisy, že v posudcích vyslovené odborné (tj. medicínské) závěry nemohou být přezkoumávány správními orgány ani soudy, jelikož tyto k takovému posouzení nedisponují potřebnými znalostmi (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Ads 129/2014–24).

34. V řízeních o žalobách proti rozhodnutím zakládajících se na odborném posouzení zdravotního stavu tak správní soudy podrobují posudky jen testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013–34, ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014–37, ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014–60, či ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Ads 217/2014–23). Aby bylo možné posudek hodnotit jako jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je potřeba, aby se orgán lékařské posudkové služby vypořádal s veškerými relevantními podklady (§ 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Ads 156/2014–28). Vyplývají–li přitom z jednotlivých podkladů rozporné závěry, musí posudkový orgán tyto rozpory přesvědčivě vysvětlit (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014–37).

35. V souladu s § 2a prováděcí vyhlášky musí příslušný orgán lékařské posudkové služby posoudit zvládnutí základní životní potřeby skrze dílčí aktivity vymezené pro jednotlivé potřeby v příloze č. 1 k prováděcí vyhlášce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014–37). Nezvládnutí byť jen jediné z vymezených aktivit znamená nezvládnutí celé základní životní potřeby. Současně platí, že pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaná osoba některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sama a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a příslušné orgány lékařské posudkové služby i přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou, je jejich povinností tento svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013–32).

36. V nynější věci brojila žalobkyně proti napadenému rozhodnutí z důvodu věcné nesprávnosti posouzení odborné otázky stupně závislosti na péči či dohledu jiné fyzické osoby. Tento závěr žalovaného se opírá zejména o posudek PK MPSV ze dne 30. 8. 2023, jejž žalobkyně považuje za vadný, neboť dle ní neodpovídá skutečnosti a v něm vyslovené závěry odporují doloženým nálezům odborných lékařů. Již v úvodu žaloby přitom žalobkyně namítala, že komise pochybila a nesprávně posoudila její schopnost zvládat jednotlivé základní životní potřeby ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách, pokud jí nepřizvala ke svému jednání a při této příležitosti osobně nevyšetřila.

37. Co se týče namítané nepřítomnosti žalobkyně u jednání PK MPSV, krajský soud s přihlédnutím k ustálené judikatuře správních soudů týkající se této problematiky konstatuje, že osobní účast posuzované osoby při jednání PK MPSV ani její přímé vyšetření komisí nejsou ze zákona nutné (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2012, č. j. 6 Ads 21/2012–30, či ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 248/2017–61). Zákon o sociálních službách s tímto postupem počítá jen jako s v úvahu připadající možností (srov. znění dikce ustanovení § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách). Dle judikaturou konstantně zastávaného názoru přitom platí, že osobní vyšetření posuzované osoby má zvláštní význam především tehdy, pokud existují rozpory mezi posudkovým hodnocením a podkladovými materiály (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ads 337/2016–33). Úkolem posudkových lékařů a PK MPSV primárně není vyšetřování posuzovaných osob a vlastní zjišťování nových poznatků týkajících se jejich zdravotního stavu, ale jen posudkové zhodnocení nálezů klinických lékařů, které jsou pro vypracování posudku podkladem.

38. Zdejší soud v této souvislosti odkazuje rovněž na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011–44, v němž kasační soud vyjádřil názor, že přesvědčivost posudku je kategorií nezávislou na tom, jestli byla posuzovaná osoba fyzicky přítomna jednání posudkového orgánu, či nikoliv. K přesvědčivosti posudku totiž postačuje, pokud se posudek srozumitelně a v dostatečném rozsahu vypořádá s veškerými relevantními skutečnostmi a jeho závěry nejsou zpochybněny obsahem jiného posudku či lékařské zprávy. Jakkoliv je tak přímé osobní vyšetření posuzované osoby posudkovým lékařem či komisí jistě vhodným prostředkem k odstraňování případných nedostatků ve skutkových zjištěních, nelze současně říci, že by vždy a za všech okolností bylo neochvějnou zárukou přesvědčivosti, úplnosti a objektivity přijatých posudkových závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Ads 129/2014–24).

39. Krajský soud konstatuje, že v nyní projednávané věci PK MPSV vycházela z úplné podkladové a zdravotnické dokumentace, vč. žalobkyní předloženého psychiatrického nálezu MUDr. J. N. ze dne 30. 5. 2023 a závěrů neurologického vyšetření v Nemocnici Blansko (nález MUDr. P. H. ze dne 30. 5. 2023). Komise ve svém posudku jednoznačně deklarovala, že doložená podkladová a zdravotní dokumentace (čítající vedle dokumentace praktické lékařky též množství odborných lékařských nálezů) byla dostatečná k projednání věci v nepřítomnosti žalobkyně a k přijetí posudkového závěru. Rovněž komise prostudovala i záznam ze sociálního šetření, jehož obsah zhodnotila v kontextu zdravotní dokumentace, která z pohledu PK MPSV dostatečně dokumentuje zdravotní stav žalobkyně. Za těchto okolností tak dospěl zdejší soud k závěru, že by osobní vyšetření žalobkyně při jednání komise představovalo nadbytečný úkon odporující zásadě hospodárnosti (efektivity) řízení, neboť zdravotní stav žalobkyně dostatečně jasně vyplýval již ze souboru písemných podkladů, z nichž PK MPSV při tvorbě posudkových závěrů vycházela.

40. Lze tedy shrnout, že pouhá nepřítomnost žalobkyně u zasedání komise bez dalšího neznamená, že by posudek PK MPSV ze dne 30. 8. 2023 nemohl jako podklad rozhodnutí obstát. Námitku žalobkyně proto krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

41. Ve zbytku žaloby žalobkyně zpochybňovala správnost a přesvědčivost závěrů komise ve vztahu ke schopnosti samostatně zvládat základní životní potřeby mobility, stravování a oblékání a obouvání. Svou žalobu koncipovala jako výčet konkrétních činností a aktivit, které sama bez pomoci či dohledu jiné fyzické osoby nezvládá v míře a způsobem odpovídajícím přijatelnému standardu. V tomto kontextu tedy krajský soud přezkoumal závěry posudku PK MPSV, přičemž pro větší přehlednost soud rozčlenil následující část odůvodnění dle jednotlivých základních životních potřeb. a) K základní životní potřebě mobility 42. V první řadě zdejší soud přezkoumal posudek PK MPSV v rozsahu zvládání základní životní potřeby mobility. Za schopnost zvládat základní životní potřebu mobility se dle písm. a) přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce považuje stav, kdy je osoba schopna zvládat 1. vstávání a usedání, 2. stoj, 3. zaujímat a měnit polohy, 4. pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, 5. otevírat a zavírat dveře, 6. chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů a 7. nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je.

43. Stran základní potřeby mobility žalobkyně v žalobě namítala neschopnost zvládat dílčí aktivity č. 4 až 7 v rámci této potřeby, jelikož má potíže při chůzi do schodů, otevírání a zavírání dveří či nastupování a vystupování z dopravních prostředků, jakož i chůzi po nerovném povrchu. Po důkladném posouzení žalobní námitky dospěl krajský soud k závěru, že zdůvodnění PK MPSV v otázce zvládání základní životní potřeby mobility lze s ohledem na okolnosti posuzované věci považovat za dostatečně racionální a přesvědčivé. Zdejší soud zdůrazňuje, že potřebu mobility je potřeba chápat především jako schopnost postižené osoby pohybovat se vlastními silami (srov. k tomu např. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Ads 69/2014–50, či ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 Ads 238/2014–21). Aby tedy mohla být životní potřeba mobility uznána jako nezvládaná, musí být v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podstatně snížena či vyloučena schopnost posuzované osoby přemístit se (přesunout) za pomoci fyzické síly do zamýšleného cíle. Z tohoto hlediska je proto nezbytné posoudit zejména funkční dopad postižení do oblasti pohybového ústrojí (viz též Instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, účinnou ode dne 1. 9. 2016, s. 14). V této souvislosti PK MPSV jednoznačně konstatovala, že u žalobkyně nebyly prokázány jak těžké poruchy funkce páteře, tak těžké poruchy nosných kloubů. Současně komise vysvětlila, že u žalobkyně nejsou přítomny parézy ani jiné těžké funkční poruchy, jež by objektivně bránily ve schopnosti zvládat základní potřebu mobility v přijatelném standardu.

44. Na tomto místě pak zdejší soud zdůrazňuje, že z žádné z lékařských zpráv či odborných nálezů založených ve správním či soudním spisu ani v náznacích neplyne, že by žalobkyně měla trpět postižením negativně ovlivňujícím její pohybový aparát. Většina zpráv založených ve spisové dokumentaci se týká psychického stavu žalobkyně (zprávy z psychiatrie a neurologie) a nikterak nehodnotí její fyzické možnosti či kapacity. Současně žalobkyně v průběhu správního řízení ani v podané žalobě netvrdila žádné konkrétní skutečnosti (zmínila jen dílčí aktivity, které dle svého přesvědčení nezvládá) nasvědčující tomu, že by její fyzické schopnosti byly natolik limitované, aby v jejím případě bylo namístě potřebu mobility uznat za nezvládanou.

45. Pokud žalobkyně namítala, že nezvládá chůzi do schodů, zdejší soud se ztotožnil se závěry PK MPSV, že obtíže při zdolávání schodů je možné v případě žalobkyně řešit využitím příslušných facilitátorů – použitím opěrné hole a přidržováním se zábradlí na schodišti. Krajský soud nijak nezpochybňuje, že chůze po schodech není pro žalobkyni snadná a činí jí jisté potíže. Nicméně i s přihlédnutím k poznatkům vzešlým ze sociálního šetření, dle kterých žalobkyně i přes určité obtíže chůzi po schodech zvládá, dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyně za pomoci běžně dostupných pomůcek dokáže dílčí aktivitu č. 6 v rámci životní potřeby mobility v přijatelném standardu zvládnout. Pro doplnění pak krajský soud podotýká, že schopnost posuzované osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (§ 1 odst. 2 prováděcí vyhlášky).V kontextu toho proto soud nutnost vynaložení vyššího úsilí při zdolávání schodů neshledal jako překážku bránící žalobkyni ve zvládání potřeby mobility.

46. Jako nedůvodnou soud posoudil též námitku, že žalobkyně není v důsledku svého zdravotního stavu schopna otevírat či zavírat dveře. Tuto námitku krajský soud shledal v rozporu se závěry sociálního šetření, dle nichž žalobkyně manipulaci s dveřmi zvládá. Pokud se pak týče namítané neschopnosti využívat dopravní prostředky, krajský soud nesouhlasí s PK MPSV, že cestování prostředky městské hromadné dopravy (MHD) není posudkově rozhodné. Tento závěr je totiž zjevně v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů, dle níž se schopnost přepravovat se prostředky MHD v rámci mobility tradičně posuzuje a její zvládání se hodnotí v intencích dílčí aktivity č. 7 (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2021, č. j. 4 Ad 13/2019–55). Na druhou stranu ovšem nelze pominout, že při posuzování schopnosti využívat dopravní prostředky se hodnotí, zda má posuzovaná osoba dostatečnou fyzickou kapacitu k tomu, aby se dokázala (bariérovým) dopravním prostředkem přepravit. V případě žalobkyně jsou přitom veškeré její potíže způsobeny psychickým postižením (demencí kombinovanou s bludy), nikoli nedostatkem fyzických schopností. Navíc, dle výsledků sociálního šetření žalobkyně prostředky MHD vůbec nevyužívá a v případě potřeby ji k lékaři vozí dcera osobním automobilem.

47. Konečně soud neshledal, že by žalobkyně nebyla schopná samostatné chůze v dosahu alespoň 200 metrů, a to i po nerovném terénu. Též v tomto ohledu lze závěry PK MPSV hodnotit jako přesvědčivé, jestliže PK MPSV na podkladu výsledků sociálního šetření uzavřela, že žalobkyně rozhodnou vzdálenost ujít zvládne. I tuto aktivitu je třeba hodnotit s přihlédnutím k možnosti využít vhodné facilitátory. V úvahu přitom připadají zejména vycházková hůl, francouzské hole či chodítko, jež mají potenciál k tomu zvládání dané činnosti usnadnit či ulehčit. Pokud se týče potřeby dohledu při chůzi mimo domov, obecně platí, že doprovod (jištění) při chůzi z důvodu zvýšení bezpečnosti pro běžné riziko pádu není z hlediska zvládání potřeby mobility posudkově relevantní (srov. k tomu též Instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, účinnou ode dne 1. 9. 2016, s. 15). Ze záznamu ze sociálního šetření přitom vyplývá, že doprovod při chůzi žalobkyně vyžaduje právě z důvodu obav z případného pádu; doprovod neslouží jako opora umožňující žalobkyni vlastní chůzi.

48. Jen pro doplnění krajský soud dodává, že při hodnocení zvládání potřeby mobility si PK MPSV byla vědoma taktéž žalobkyní namítaných závratí a stavů nestability – z diagnostického souhrnu je patrné, že komise jako jednu z příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně posuzovala rovněž stavy nestability zapříčiněné cévním onemocněním mozku aterosklerotické etiologie. Pokud se lékaři PK MPSV zmíněnými obtížemi zabývali, ovšem je neshledali natolik intenzivními, aby v jejich důsledku uznali potřebu mobility jako nezvládanou, jde o odbornou medicínskou otázku, pro jejíž zodpovězení soud nedisponuje potřebnými znalostmi. Namítané potíže při orientaci místem a časem potom z obsahového hlediska spadají pod základní životní potřebu orientace (aktivitu č. 3 v rámci této potřeby), která byla v případě žalobkyně opakovaně uznána za nezvládanou.

49. Poněvadž posudek PK MPSV v rozsahu zvládání základní životní potřeby mobility z hlediska přesvědčivosti obstojí, neshledal krajský soud námitku žalobkyně důvodnou. b) K základní životní potřebě stravování 50. Následně zdejší soud k námitce žalobkyně přezkoumal posudkové závěry PK MPSV ve vztahu k základní životní potřebě stravování. Za schopnost zvládat základní životní potřebu stravování se dle písm. d) přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce rozumí stav, kdy je osoba schopna 1. vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, 2. nalít nápoj, 3. rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, 4. najíst se a napít, 5. dodržovat stanovený dietní režim, 6. konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, 7. přemístit nápoj a stravu na místo konzumace.

51. Ohledně potřeby stravování žalobkyně zejména namítala, že bez dohledu a kontroly jiné fyzické osoby nezvládá pravidelně jíst a pít. Pokud se zrovna v daný okamžik v domácnosti nenachází její dcera, není schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj ani potraviny. Současně má potíže též při rozdělování stravy a jejím servírování, přičemž nápoj ve většině případů vylije a poté jí hrozí pád. Ve světle této argumentace tak krajský soud pečlivě přezkoumal posudek PK MPSV a dospěl k závěru, že jej v otázce zdůvodnění zvládání životní potřeby stravování nelze hodnotit jako dostatečně přesvědčivý, jednoznačný a objektivní tak, jak to vyžaduje judikatura správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Ads 262/2015–34).

52. Krajský soud konstatuje, že třebaže žalobkyně na rozsah svých obtíží, jež ji limitují při zvládání stravování, opakovaně poukazovala po celý průběh správního řízení a svá omezení podrobně vylíčila i v rámci odvolání, komise na vznesenou argumentaci v podstatě vůbec nereagovala a k namítaným nezvládaným činnostem se nevyjádřila. Jestliže komise své závěry stran stravování odůvodnila tím, že u žalobkyně nezjistila těžké zrakové či duševní poruchy ani závažné poruchy funkce horních končetin objektivně bránící ve schopnosti zvládnout základní životní potřebu stravování, nelze takové paušalizované a povšechné tvrzení považovat s ohledem na konkrétní skutečnosti tvrzené žalobkyní za dostačující. Zdejší soud uvádí, že pakliže PK MPSV zamýšlela uznat potřebu stravování v případě žalobkyně jako zvládanou, bylo její povinností srozumitelně a logicky vysvětlit, proč lze i přes žalobkyní uváděné těžkosti na tuto nahlížet tak, že stravování v přijatelném standardu zvládá. V opačném případě nebylo možné závěry komise vzít za základ napadeného rozhodnutí.

53. Krajský soud připomíná, že v rámci základní životní potřeby stravování se posuzuje i schopnost žadatele vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny (aktivita č. 1), jakož i schopnost konzumovat stravu v obvyklém denním režimu (aktivita č. 6). I pohledem informovaného laika, jímž krajský soud bezpochyby je (k absenci odborných znalostí a povaze soudního přezkumu viz výše), se zdárný výkon uvedených činností jeví přinejmenším jako problematický, pakliže žalobkyně vzhledem ke své nemoci nerozpozná potřebu jíst a pít a tuto potřebu realizuje výhradně po připomenutí (resp. pobídnutí) své dcery. Jen obtížně si lze představit, že žalobkyně za situace, kdy nedokáže vnímat pocit hladu ani žízně, dokáže zcela samostatně bez pomoci či dohledu jiné fyzické osoby pravidelně konzumovat stravu v obvyklém denním režimu tak, aby dodržela nutný denní přísun stravy a nedošlo k ohrožení jejího zdraví. Právě tak má zdejší soud pochybnosti i ohledně toho, že pokud žalobkyně nerozpozná ani již připravené jídlo, které jí jiná osoba (zpravidla její dcera) nachystá a položí před ní na stůl, dokáže si zcela sama, dle své vlastní volby a příhodně k situaci, vybrat ke konzumaci konkrétní nápoj či potravinu. Současně krajský soud souhlasí s žalobkyní, že je–li její postižení psychického původu (kombinovaná forma demence s přítomnosti bludů), není případné použití facilitátoru z povahy věci možné.

54. Skutečnost, že žalobkyni její postižení omezuje ve schopnosti samostatně se stravovat a že pro tyto účely nutně vyžaduje pomoc druhé osoby, plyne též ze záznamu ze sociálního šetření ze dne 17. 2. 2023, dle nějž celodenní stravu připravuje žalobkyni dcera. Zároveň sociální šetření zjistilo, že si žalobkyně sama nedokáže připravit jednoduché nevařené jídlo, neboť jí to nenapadne, jakož i to, že stravování v běžném denním režimu včetně pitného režimu hlídá žalobkyni dcera. Zcela totožné informace vyplývají i z předložených lékařských zpráv. V této souvislosti krajský soud odkazuje zejm. na zprávu z psychiatrického vyšetření MUDr. J. N. ze dne 30. 5. 2023, podle které onemocnění žalobkyně vzhledem k poruše kognice a paměti a současně i pro paranoidní bludné nastavení vede k nesoběstačnosti a nezvládání sebeobsluhy. To se pak projevuje především při příjmu jídla, pití, hygieně a dle psychiatričky vede k závislosti na dohledu a pomoci jiné osoby po celých 24 hodin. Krajský soud přitom nemohl nechat bez povšimnutí, že uvedená zpráva byla PK MPSV v době tvorby jejího posudku (30. 8. 2023) dobře známa, neboť jako taková je nejen součástí výčtu zdravotní dokumentace, ale klíčové poznatky v ní obsažené PK MPSV cituje též ve vlastním textu posudkového zhodnocení.

55. V souladu s ustálenou judikaturou správních soudů je třeba připomenout, že pokud z podkladů lékařského posudku (lékařských zpráv či záznamu ze sociálního šetření) vyplývá, že posuzovaná osoba některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby samostatně a bez pomoci či dohledu jiné fyzické osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby i navzdory tomu považují takovou základní životní potřebu za zvládanou, je jejich povinností svůj odlišný závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013–32). Této povinnosti komise v souzené věci nedostála. Požadavek řádného odůvodnění totiž zjevně nesplňuje, pokud komise ohledně potřeby stravování nejprve cituje závěry sociálního šetření a lékařské zprávy, dle kterých žalobkyně tuto potřebu nezvládá, avšak následně bez potřebného zdůvodnění přijme zcela opačný závěr.

56. Konečně zdejší soud uvádí, že potřebu dohledu a pobídnutí ke stravování a pití nelze zohlednit v intencích základní životní potřeby osobní aktivity, neboť se nejedná o činnost z obsahového hlediska podřaditelnou pod plánování a uspořádání osobních aktivit (aktivita č. 2) ani stanovení a dodržování denního programu (aktivita č. 4). Soud konstatuje, že povaha základní potřeby osobní aktivity spočívá ve schopnosti posuzované osoby vstupovat do vztahů s jinými osobami a cílí na posouzení schopnosti takové osoby zvládat vyřizování záležitostí, které souvisí s jejím sociálním životem. V rámci této potřeby tak nelze hodnotit vybízení a dohled nad dodržováním stravovacího režimu, který je bytostně vlastní právě životní potřebě stravování. Touto optikou na danou problematiku nazírá nejen již citovaná Instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, ale uplatňuje ji ve své judikatuře též Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 8 Ads 104/2014–45).

57. Na základě shora uvedených úvah tak vyhodnotil zdejší soud námitku žalobkyně směřující vůči nedostatečnému zdůvodnění základní životní potřeby stravování jako důvodnou. c) K základní životní potřebě oblékání a obouvání 58. Jako poslední základní životní potřebou, již žalobkyně považuje za nezvládanou, se zdejší soud zabýval potřebou oblékání a obouvání. Schopností zvládat základní životní potřebu oblékání a obouvání se dle písm. e) přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce považuje stav, kdy je osoba schopna 1. vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, 2. rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, 3. oblékat se a obouvat se, 4. svlékat se a zouvat se, 5. manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem.

59. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na to, že bez pomoci jiné fyzické osoby není schopna manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem, jelikož vzhledem ke svému postižení nedokáže oblečení nalézt a nevyhodnotí, co si má obléci. Pokud již nějaké oblečení najde, není její. Ve světle těchto skutečností tedy krajský soud zjišťoval, zda se PK MPSV ve svém posudku s argumentací žalobkyně (vznesenou již v odvolání) adekvátním způsobem vypořádala, přičemž dospěl k závěru, že i v rozsahu základní životní potřeby oblékání a obouvání nelze závěry PK MPSV hodnotit jako dostatečně zdůvodněné a přesvědčivé natolik, aby z nich mohl žalovaný při rozhodování o žádosti žalobkyně vycházet. Posudek PK MPSV totiž neposkytuje relevantní odpověď na otázku proč, resp. na základě jakých konkrétních důvodů, dokáže žalobkyně i přes tvrzené obtíže zvládat základní životní potřebu oblékání a obouvání v přijatelném standardu, a to především ve vztahu k dílčím aktivitám č. 1 (vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem) a č. 5 (manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem).

60. S ohledem na podklady ve správním spisu (záznam ze sociálního šetření, lékařské zprávy) nelze odůvodnění PK MPSV vystavěné z velké části pouze na negativním výčtu zdravotních omezení vnímat jako dostačující. Skutečnost, že u žalobkyně nebyla zjištěna anatomická či funkční ztráta obou horních končetin, příp. anatomická ztráta podstatných částí obou horních končetin nebo anatomická či funkční ztráta dolních končetin, nijak nereflektuje námitky žalobkyně, že potřebu oblékání a obouvání nezvládá na základě psychického onemocnění (tj. demence kombinované etiologie vaskulární a degenerativní v kombinaci s bludy). V tomto ohledu je potom rovněž bez významu, že u žalobkyně chybí těžké funkční postižení páteře či praktická či úplná nevidomost obou očí. Za jedinou relevantní pasáž tak lze považovat sdělení PK MPSV, že žalobkyně netrpí těžkou duševní poruchou spojenou se sociální dezintegrací, jež by znemožňovala její schopnost samostatně se oblékat a obouvat. Takové stručné a blíže nijak nerozvinuté tvrzení však nemůže s ohledem na obsah podkladů, jež závěry PK MPSV nepodporují, resp. její závěry zpochybňují, naplnit požadavek přesvědčivosti, jak jej vyžaduje judikatura správních soudů.

61. Zdejší soud v této souvislosti odkazuje na informace zjištěné při sociálním šetření provedeném dne 17. 2. 2023 v přirozeném sociálním prostředí žalobkyně, podle kterých veškeré oblečení chystá žalobkyni její dcera, neboť tato danou činnost pro své onemocnění sama nezvládne. Ze záznamu ze sociálního šetření rovněž vyplývá, že žalobkyně se na oblečení sice dívá, ale nevnímá jej; nedojde jí, že se má obléci. Potíže žalobkyně při zvládání aktivit v rámci oblékání a obouvání pak dokládá též psychiatrický nález MUDr. J. N. ze dne 30. 5. 2023, ve kterém odborná lékařka shledala, že poruchy paměti a kognice za současného narušení exekutivních funkcí způsobují nesamostatnost žalobkyně a podstatně omezují její sebeobsluhu. Z tohoto důvodů je potom nezbytné na žalobkyni dohlížet a pobízet ji při řadě činností, oblékání nevyjímaje.

62. Za těchto okolností tak má zdejší soud o přesvědčivosti závěrů PK MPSV značné pochybnosti, neboť komise dostatečně nevysvětlila, zda psychické postižení žalobkyni z funkčního hlediska umožňuje výběr vhodného oblečení a obutí přiměřeného okolnostem (např. počasí, sociální či společenské události apod.). Obdobně soud postrádá i jakékoliv hlubší zdůvodnění schopnosti manipulace s oblečením v souvislosti s denním režimem. Z posudkového hodnocení neplyne, zda si žalobkyně i přes zdravotní obtíže dokáže např. obléknout a svléknout každodenní běžný denní oděv, svlékat a oblékat si příslušné části oblečení při použití WC, přezout se v souvislosti s vycházkou atd.). Má–li přitom žalobkyně vzhledem ke své psychické nemoci potíže již nalézt vhodné oblečení, neboť si jej dříve schovala neznámo kam, a současně pravidelně vyžaduje též pobídnutí k tomu, aby se oblékla, nenasvědčují tyto okolnosti dle zdejšího soudu závěru, že by žalobkyně základní životní potřebu oblékání a obouvání odpovídajícím způsobem zvládala. Za této situace bylo třeba věnovat zvýšenou pozornost hodnocení zvládání dílčích aktivit v rámci oblékání a obouvání, což PK MPSV neučinila.

63. Pokud si pak žalobkyně pro své psychické onemocnění nedokáže obléknout ani předpřipravené kalhoty na gumu či se netrefí do nohavice, neusnadní zvládání těchto činností ani facilitátory, jejichž užití PK MPSV navrhuje. Nazouváky obuvi, navlékače ponožek či nazouvací obuv totiž mají za cíl ulehčit proces oblékání a obouvání především po fyzické stránce a na psychický stav žalobkyně ani cum grano salis nemohou mít žádný vliv. Právě tak krajský soud nemohl akceptovat stanovisko PK MPSV, že připomenutí vlastního oblékání je nezbytné hodnotit v rámci základní potřeby osobní aktivity. Takový postup by byl nejen v rozporu se smyslem a účelem osobních aktivit jako životní potřeby hodnotící schopnost žadatele zvládat sociální aktivity, ale současně by vedl ve své podstatě k vyprázdnění dílčí aktivity č. 5 v rámci oblékání a obouvání, jež by se tímto stala de facto nadbytečnou.

64. Poněvadž nelze ani odůvodnění PK MPSV stran základní životní potřeby oblékání a obouvání považovat za přesvědčivé, posoudil krajský soud námitku žalobkyně jako důvodnou.

VI. Závěr a náklady řízení

65. Krajský soud shledal, že žalovaný při posuzování stupně závislosti žalobkyně na pomoci, péči či dohledu jiné fyzické osoby a rozhodování o příspěvku na péči vycházel v rozsahu základních životních potřeb stravování a oblékání a obouvání ze zjevně nedostatečně odůvodněného posudku PK MPSV ze dne 30. 8. 2023, což v konečném důsledku mohlo ovlivnit správnost celkového posouzení stupně závislosti žalobkyně. Proto krajský soud rozhodl o žalobě tak, že napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.).

66. V dalším řízení musí žalovaný doplnit posudkové závěry v tom směru, aby z nich jednoznačně vyplynulo, z jakých konkrétních důvodů žalobkyně ve světle posudkových kritérií (viz § 1, § 2 a § 2a prováděcí vyhlášky) zvládá či nezvládá základní potřebu stravování – zejména aktivity č. 1 a 6, a základní životní potřebu oblékání a obouvání – zde pak zejména dílčí aktivity č. 1 a 5, pokud z podkladů posudku vyplývá, že žalobkyně tyto aktivity sama bez pomoci jiné osoby nezvládá, příp. zvládá jen s obtížemi. Krajský soud přitom nechává na zvážení žalovaného, jestli pro účely posouzení stupně závislosti žalobkyně přistoupí k vyhotovení srovnávacího posudku jinou PK MPSV, která by vliv psychického onemocnění žalobkyně na její schopnost zvládat jednotlivé základní životní potřeby přesvědčivě vysvětlila.

67. O nákladech řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řešené věci byla žalobkyně ve věci úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však neprokázala, že by jí náklady řízení vznikly a ani ze soudního spisu v tomto směru žádné indicie neplynou, rozhodl krajský soud tak, že jí náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.). Žalovaný je orgánem sociálního zabezpečení, a proto ex lege nemá právo na náhradu nákladů řízení, navíc v této věci nebyl ani úspěšný (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně V. Posouzení věci krajským soudem VI. Závěr a náklady řízení