32 Ad 8/2017 - 84

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou v právní věci žalobce: V. Š. zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5 v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalované o námitkách č. I, ze dne 21. 3. 2017, č. j. 470 128 045/315-JJ; proti rozhodnutí žalované o námitkách č. II, ze dne 21. 3. 2017, č. j. 470 128 045/315-JJ a proti rozhodnutí žalované o námitkách č. III, ze dne 21. 3. 2017, č. j. 470 128 045/315-JJ, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanými samostatnými žalobami domáhal přezkoumání: a) rozhodnutí žalované č. I, ze dne 21. 3. 2017, č. j. 470 128 045/315-JJ, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. I, č. j. 1-3R- 25.11.2016 – 427/470 128 045, ze dne 25. 11. 2016 (dále jen „rozhodnutí č. I“). Tímto rozhodnutím byla podle § 56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. pozdějších předpisů (dále jen „zdp“) zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu poskytnutím příplatku k důchodu podle ustanovení § 25 odst. 7 písm. a) a b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen ,,rehabilitační zákon“) s odůvodněním, že uvedený zákon podmiňuje vznik nároku na příplatek k důchodu skutečností, že rehabilitovaná osoba vykonávala trest odnětí svobody nebo byla ve vazbě. Tato podmínka však není v případě žalobce splněna, neboť žalobce byl dle předloženého usnesení Okresního soudu Jičín ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci z důvodu nezákonného zbavení osobní svobody v důsledku násilného vystěhování. b) rozhodnutí žalované č. II, ze dne 21. 3. 2017, č. j. 470 128 045/315-JJ, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. II, č. j. 1-3R- 25.11.2016 – 427/470 128 045, ze dne 25. 11. 2016 (dále jen „rozhodnutí č. II“). Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální. c) rozhodnutí žalované č. III, ze dne 21. 3. 2017, č. j. 470 128 045/315-JJ, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. III, č. j. 1-3R 25. 11. 2016 – 427/470 128 045, ze dne 25. 11. 2016 (dále jen „rozhodnutí č. III“). Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, zvláštní příspěvek k důchodu některým osobám a jednorázová peněžní částka některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 (dále jen ,,zákon o zvláštním příspěvku k důchodu“).

II. Obsah žalob

2. Žalobce obdobně jako v námitkách brojil proti nesprávnému právnímu posouzení žalobami napadených rozhodnutí. Uvedl, že dne 15. 5. 1953 byli ze svého domova v Ch. čp. 16 násilně vystěhováni žalobce, jeho rodiče V. a M. Š. a mladší bratr V. Stalo se tak na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů ze dne 20. 2. 1953, za souhlasu Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 18. 4. 1953, č. j. 155/V-taj..

53. Do svého domova se žalobce a jeho rodina mohli vrátit až na základě Hospodářské smlouvy ze dne 21. 4. 1955, uzavřené žalobcovým otcem a Okresním národním výborem v Hořicích.

3. Žalobce poukázal na usnesení Okresního soudu Jičín ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, podle něhož byl rehabilitován podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, pokud jde o nezákonné zbavení ,,osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v Ch. č.p. 16.“ Dále uvedl, že podle § 33 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích, se toto ustanovení za uvedených předpokladů použije ,,obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku..., i když nebylo zahájeno trestní stíhání“. Žalobce má za to, že pokud soud uznal, že podle uvedeného ustanovení byl žalobce omezen na osobní svobodě a splňuje předpoklady pro rehabilitaci, vyplývá z toho pro žalobce i nárok na odškodnění bez ohledu na to, jakou formou byla žalobcova svoboda omezena. Dle jeho názoru je třeba v případě napadených rozhodnutí ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, příslušná ustanovení nařízení vlády č. 622/2004 Sb., jakož i zákona č. 357/2005 Sb. aplikovat „obdobně“ i na jeho případ, nehledě na jeho věk, neboť v tomto ohledu žádné věkové limity zákon neuvádí.

4. Uvedl, že předmětem sporu není, zda na něho dopadá zákon o soudní rehabilitaci, neboť Okresní soud v Jičíně ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2016 č.j. 25 Nt 1601/2014-30 jeho účast na soudní rehabilitaci jednoznačně deklaroval. Pokud byl násilně vysídlen, tak osobní svobody zbaven byl, jinak by nemohl být rehabilitován. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

5. Navrhl, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil žalované nahradit mu náklady řízení za právní zastoupení určené podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a příslušné režijní paušály dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odkázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Ads 73/2015-52.

III. Vyjádření žalované

6. Ve vztahu k rozhodnutí č. I žalovaná uvedla, že předmětem daného sporu je posouzení, dopadá-li na žalobce zákon o soudní rehabilitaci. Připomněla relevantní na věc dopadající právní úpravu (viz níže).

7. Uvedla, že v odůvodnění žalobcem předloženého usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, jímž byl žalobce rehabilitován podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, neboť byl v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nezákonně zbaven osobní svobody tím, že tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v Ch. č.p. 16, se uvádí, že rozsudkem Lidového soudu v Hořicích ze dne 12. 3. 1953/ sp. zn. T8/53, byl odsouzen V. Š., nar. ... (tj. žalobcův otec), pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle ustanovení § 36 trestního zákona č. 86/1950 Sb. a pro trestný čin rozkrádání majetku lidových družstev dle § 245 odst. 1 písm. a) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, k propadnutí mění a dalším trestům. Dále se v odůvodnění citovaného usnesení uvádí, že žalobcův děd J. Š., nar. ..., byl odsouzen pro trestný čin poškozování majetku lidových družstev dle ustanovení § 46 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Následně byla celá rodina žalobce vysídlena. Usnesením Lidového soudu v Hořicích ze dne 2. 7. 1953, č. j. T B /53-139, bylo trestní stíhání proti otci i dědovi žalobce v celém rozsahu zastaveno. Důvodem byla amnestie prezidenta republiky. Tím se odvolání proti odsuzujícímu rozsudku stalo bezpředmětným.

8. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se jeho ustanovení užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Žalovaná uvedla, že pro aplikaci ust. § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci musí být splněny dvě základní skutečnosti. Jednak prokázání zbavení osobní svobody žadatele v rozhodném období (ať už formou výkonu trestu odnětí svobody nebo formou vazby), jednak prokázání existence rozhodnutí, jímž byl žadatel za toto příkoří rehabilitován. Žalovaná se proto zaměřila na to, zda byla prokázána podmínka zbavení osobní svobody žalobce, a to buď formou výkonu trestu nebo formou vazby, jak vyžaduje zákon o soudní rehabilitaci.

9. Žalovaná namítla, že z usnesení Okresního soudu v Jičíně vyplývá, že za činy, které jsou zahrnuty v § 2 a § 4 zákona o soudní rehabilitaci, byl odsouzen otec a prarodič žalobce. Současně se v odůvodnění uvádí, že žalobce nemohl být trestně stíhán a následně souzen, neboť mu v době vystěhování (15. 5. 1953) bylo pouhých 6 let (ročník 1947). Dle žalované je prokázáno, že žalobce nebyl zbaven osobní svobody formou výkonu trestu odnětí svobody nebo formou vazby. Nebyl mu znemožněn volný pohyb, a to i jen na krátkou dobu, jak tomu bylo u jeho otce a děda. V případě žalobce tedy nedošlo na rozdíl od nich ke zbavení osobní svobody ve smyslu zákona o soudních rehabilitacích. Podle názoru žalované bylo citované usnesení Okresního soudu v Jičíně vydáno účelově k prokázání vzniku nároku žalobce na rehabilitační příspěvek. Dle žalované má citované usnesení pouze deklaratorní charakter, není odškodňovacím titulem, neboť na základě tohoto usnesení nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí o věznění. Konečně v případě žalobce ani nemohl být žádný odsuzující rozsudek vydán s ohledem na jeho věk. Kromě toho z dikce ustanovení § 33 odst. 3 zákona o soudní Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. rehabilitaci vyplývá, že účelem je rehabilitovat osoby stíhané pouze vazebně za účelem možnosti přiznat jim odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci, tedy dle jeho ustanovení § 25 formou odškodnění délkou doby pobytu ve výkonu trestu nebo vazby. Z tohoto důvodu je dle názoru žalované pro účely aplikace zákona o soudní rehabilitaci citované usnesení Okresního soudu v Jičíně relevantní pouze v tom smyslu, že jeho aplikaci vylučuje. Žalobce dle žalované nesplňuje zákonné podmínky pro uznání rehabilitace. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani žalobcem dodatečně zaslaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2017, č. j. 29 C 255/2016-55, v němž žalobce vedl spor s ČR – Ministerstvem spravedlnosti ČR o zaplacení paušálního nároku ve výši 200 Kč, vycházejíc přitom ze skutkových zjištění citovaného usnesení Okresního soudu v Jičíně. Žalovaná dále uvedla, že odkaz v citovaném usnesení Okresního soudu v Jičíně na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2887/14, podle něhož mají soudy povinnost rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch dotčených osob, považuje za nepřípadný, neboť na rozdíl od Ústavním soudem souzeného případu, žalobce nikdy nebyl z hlediska trestního zákona zbaven osobní svobody, jak má na mysli zákon o soudní rehabilitaci. Žalovaná uzavřela, že odškodnění v oblasti důchodového pojištění je výslovně vázáno na zproštění obžaloby podle zákona o soudní rehabilitaci (§ 25 odst. 1). Na žalobce tak nelze vztáhnout ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci ani aplikovat ustanovení § 25 odst. 7 tohoto zákona. Nelze tedy přisvědčit názoru žalobce, že násilné vystěhování jeho a jeho rodiny prokazuje oprávněnost jeho nároku.

10. Ve vztahu k rozhodnutí č. II a č. III žalovaná odkázala na své vyjádření ve vztahu k rozhodnutí č. I, v němž objasnila důvody, pro které nelze žalobce zahrnout mezi osoby, na které se zákon o soudní rehabilitaci vztahuje. Rovněž připomněla relevantní právní úpravu. Dle žalované je pro posuzování důvodnosti nároku na uvedené dávky i zde považovat dvě základní skutečnosti. Jednak prokázané zbavení osobní svobody formou výkonu trestu odnětí svobody nebo formou vazby, jednak existencí rozhodnutí, jímž byl žalobce za toto příkoří rehabilitován. Vzhledem ke zjištění žalované, že žalobce nebyl ani ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve vazbě, podmínky účasti na soudní rehabilitaci nesplnil.

11. Žalovaná ve vztahu ke všem žalobám vyjádřila nesouhlas s vyčíslením nákladů řízení na straně žalobce dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, s tím, že se jedná o nárok fyzické osoby v oblasti důchodového pojištění, a je nutno jej podřadit pod § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Navrhla, aby soud žaloby v celém rozsahu zamítl.

IV. Rozhodnutí krajského soudu o žalobách

12. Krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 32Ad 8/2017-40 spojil tři samostatné žaloby směřující proti shora specifikovaným rozhodnutím ke společnému projednání. Poté přezkoumal napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), učinil tak bez nařízení jednání postupem dle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.

13. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobce se žádostí ze dne 28. 9. 2016 domáhal poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci a podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a dále požádal o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. K těmto žádostem doložil výše citované usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 25 Nt 1601/2014-30, kterým byl žalobce rehabilitován podle ustanovení § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona, v žalobě citovanou Hospodářskou smlouvu ze dne 21. 4. 1955, na jejímž základě se mohla rodina žalobce vrátit zpět do svého domova, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2017, č. j. 29 C 255/2016-55, kterým bylo rozhodnuto o nároku žalobce na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci. Skutkový stav věci je popsán výše. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

14. Ve věci samé rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 32 Ad 8/2017-43, kterým všechna tři rozhodnutí žalované o námitkách ze dne 21. 3. 2017, specifikovaná v záhlaví tohoto rozsudku, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení s odůvodněním, že podle § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona se ustanovení tohoto zákona užijí obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 rehabilitačního zákona v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Dále uvedl, že ustanovení § 25 odst. 7 rehabilitačního zákona je třeba vykládat spolu s § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona, neboť pokud se v něm uvádí, že ustanovení tohoto zákona se užije obdobně i k odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody, pak je třeba za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody považovat obdobně i dobu nezákonného zbavení osobní svobody, v případě žalobce násilného vystěhování z domova.

V. Kasační stížnost a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

15. Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná kasační stížnost. Poukázala na to, že odškodnění osob, jež byly dle usnesení příslušného soudu účastny na rehabilitaci, v důchodovém zabezpečení je upraveno v § 25 rehabilitačního zákona. Toto ustanovení umožňuje započíst dobu vazby, výkonu trestu odnětí svobody nebo dobu, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání, jako dobu trvání pracovního poměru. Podkladem pro odškodnění tedy není pouze rozhodnutí o tom, že občan je účasten soudní rehabilitace, ale též potvrzení o délce vykonané vazby a trestu. Poukázal na to, že účelem § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona je vztáhnout rehabilitaci i na osoby, které byly umístěny do vazební věznice, aniž by byly odsouzeny nebo u nich vůbec bylo zahájeno trestní stíhání, nebo jež byly nezákonně zbaveny majetku, a neexistuje tedy rozhodnutí, které by uvádělo, že k faktickému uvěznění došlo právě pro trestný čin vyjmenovaný v § 2 a 4 zákona. Podstata nezákonnosti zbavení osobní svobody dle tohoto ustanovení tedy nespočívá v pouhé nezákonné perzekuci, ale v tom, že osoba byla zbavena osobní svobody pro vyjmenovaný trestný čin. Zákon jednoznačně spojil nároky v důchodové oblasti s dobou vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2887/14, který se však týkal skutkově zcela odlišného případu. Jednalo se o osobu, která zemřela ve vězení, aniž byla oficiálně vězněna. Okresní soud v Jičíně postavil toto nezákonné zbavení osobní svobody a úmrtí ve věznici bezdůvodně na roveň nucenému vysídlení žalobce na státní statek. Krajský soud pak nekriticky převzal jeho závěry i pro odškodnění v důchodové oblasti. V případě žalobce přitom nedošlo k uvěznění či k trestnímu stíhání, neboť k datu 15. 5. 1953 mu bylo pouhých 6 let. Vzhledem k tomu nemohl být ani nijak poškozen v důchodové oblasti. Zákonodárce nezamýšlel rehabilitovat v důchodové oblasti i osoby, které byly nuceně vystěhovány. Dobu nuceného pobytu mimo domov nelze považovat za dobu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, a to ani „obdobně“, i při respektu k principu favoris rehabilitationis, neboť by to vedlo k absurdním závěrům. Uvedla, že nezpochybňuje usnesení okresního soudu, avšak s jeho vydáním nelze spojit automatický nárok na odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení. Za tímto účelem je třeba prokázat dobu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, tedy naplnění jedné ze základních podmínek pro nárok na žalobcem požadované příplatky a příspěvky, což se v posuzované věci nestalo.

16. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Ads 162/2018-53, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

VI. Nové rozhodnutí krajského soudu

17. Krajský soud v dalším řízení rozhodl o žalobách se souhlasem účastníků řízení bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud se podrobně seznámil s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Ads 162/2018-53, a vzhledem k tomu, Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. že podle ustanovení § 110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, považuje za vhodné a účelné uvedené závazné právní názory, podpořené judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu a obsahující na věc dopadající relevantní zákonná ustanovení, plně citovat (jedná se o body 12 až 26 citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu): „

12. Předmětem sporu je otázka, zda lze žalobci na základě jeho nuceného vystěhování z domova v období od 15. 5. 1953 do 21. 4. 1955 přiznat příplatky k důchodu a zvláštní příplatek k důchodu.

13. Aby mohl Nejvyšší správní soud na tuto otázku odpovědět, je třeba nejprve vyjasnit, zda rozhodnutí příslušného soudu deklarující, že určitá osoba byla účastna rehabilitace dle § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona, bez dalšího představuje rozhodnutí ve smyslu § 25 rehabilitačního zákona, ve smyslu § 2 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a ve smyslu § 6 zákona o zvláštním příspěvku k důchodu, které zakládá nárok na příplatky k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu, nebo zda si správní orgány a správní soudy mohou o vzniku nároku učinit úsudek samostatně bez ohledu na existenci takového rozhodnutí.

14. V této souvislosti je zásadní, že okresní soud rozhodl o účasti žalobce na soudní rehabilitaci usnesením vydaným per analogiam dle § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona. Vyslovil, že vystěhování žalobce s rodinou lze považovat za určité dočasné zbavení osobní svobody, neboť tito byli zbaveni možnosti volného pohybu, nemohli sami o své vůli obývat rodinný dům a nemohli změnit místo pobytu. Rovněž byla omezena jejich možnost setkávání se s určitými osobami, a to v návaznosti na trestní stíhání rodičů žalobce. Dle okresního soudu tak došlo k naplnění základních pojmových znaků zbavení osobní svobody, jak předpokládá § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona. Jinými slovy, okresní soud shledal pouze naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí o účasti žalobce na soudní rehabilitaci. Z jeho rozhodnutí však nevyplývají žádné další právní důsledky týkající se nároku na odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení bez prokázání dalších skutečností. Existence tohoto usnesení proto nezbavuje soud ve správním soudnictví povinnosti posoudit, zda jsou podmínky pro vznik nároku žalobce na příplatek či zvláštní příplatek k důchodu splněny.

15. Tyto podmínky upravuje § 25 odst. 7 rehabilitačního zákona následovně: „Poškozený může žádat, aby mu byly místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky k důchodu v částce: a) 20 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém poškozený konal práce za zvlášť obtížných pracovních podmínek, které by odůvodňovaly jejich posuzování jako zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie, b) 15 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody v ostatních případech.“

16. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro vznik nároku na příplatek k důchodu nepostačuje usnesení o soudní rehabilitaci vydané dle § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona. Aby mohl být tento nárok přiznán, muselo by jít o poškozeného, který byl v rozhodnou dobu umístěn do vazby či vykonával trest odnětí svobody. Dle krajského soudu je třeba za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody obdobně považovat i dobu, po kterou byl žalobce násilně vystěhován z jeho domova. Je totiž třeba postupovat v souladu s principem favoris rehabilitationis. Tento závěr nepovažuje Nejvyšší správní soud za správný.

17. Nejvyšší správní soud si je dobře vědom judikatury Ústavního soudu týkající se soudních rehabilitací, která stojí pevně na stanovisku, že rozhodování o nápravě křivd nesmí působit další újmu, a proto je třeba v těchto řízeních přistupovat k předmětu řízení i jeho účastníkům nadmíru citlivě, bez lpění na striktním formalismu, který by ve výsledku takovou újmu představoval. Na druhé straně však nelze zcela přehlížet kritéria stanovená rehabilitačním zákonem k přiznání nároku na odškodnění.

18. Rehabilitační zákon předpokládá ve všech způsobech rehabilitace odsouzení pro určitý trestný čin (srov. § 1 zákona, jenž jako účel soudní rehabilitace vymezil „zrušit odsuzující soudní rozhodnutí“). Výjimky z tohoto pravidla jsou upraveny v § 33 zákona. V jeho prvém odstavci 8 Ads 162/2018-57 je pamatováno na případy, kdy bylo trestní stíhání pro některý z činů uvedených v § 2 a § 4 zastaveno nebo přerušeno. Dle Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. druhého odstavce se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení § 27 se užije obdobně. Citované ustanovení představuje jistou modifikaci požadavku existence pravomocného odsuzujícího rozsudku, neboť umožňuje přiznat účastenství na soudní rehabilitaci i těm osobám, které byly v tomto období nezákonně zbaveny osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4, i když nebylo zahájeno trestní stíhání. Ze smyslu i koncepce rehabilitačního zákona je nicméně zřejmé, že za poškozenou osobu se pro účely tohoto zákona považuje pouze osoba, která byla za trestné činy vymezené v § 2 a 4 citovaného zákona vězněna nebo byla vystavena takové represi ze strany státních orgánů, kterou lze z hlediska její intenzity přirovnat k výkonu trestu odnětí svobody (jednalo se zejména o zadržení, zatčení, vzetí do vazby, anebo zařazení do tábora nucené práce podle zákona č. 247/1948 Sb., ale nikoliv již např. ukrývání před zatčením - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 1995, sp.zn. Tzn 7/95, č. 30/1995 Sb. NS). Celý rehabilitační zákon zjevně dopadá pouze na osoby, které byly potrestány za spáchání skutků, v nichž byly tehdy spatřovány trestné činy uvedené v § 2 a 4 tohoto zákona. Pokud by se měla soudní rehabilitace týkat i dalších osob, nepochybně by byla tato skutečnost v zákoně výslovně upravena. Rozšíření okruhu poškozených nelze dovozovat z § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona, jenž toliko dodává, že soudní rehabilitace přichází v úvahu i tehdy, pokud trestní stíhání nebylo ani zahájeno, ale ke zbavení osobní svobody či majetku došlo. Nepochybně se totiž stále musí jednat o osobu, která se měla dopustit jednání, v němž byl spatřován některý z trestných činů vyjmenovaných v § 2 a 4 zákona. Odškodnění dle rehabilitačního zákona tedy nedopadá na případy, kdy osoba blízká poškozenému (popř. i osoba jiná) utrpěla újmu v souvislosti s represí proti němu.

19. Oporu pro výše uvedené závěry poskytuje i judikatura Ústavního soudu. Situace žalobce je totiž přímo srovnatelná s věcí, kterou řešil Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp.zn. II. ÚS 3104/12. V uvedené věci se stěžovatelka domáhala přiznání statusu poškozené osoby dle § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona, protože v době od 1. 12. 1951 do 26. 6. 1954 byla umístěna do dětského domova v souvislosti s tím, že její matka byla nejprve vzata do vazby a poté umístěna do psychiatrické léčebny, jelikož byla stíhána pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 135 a § 136 zákona č. 86/1950 Sb. Civilní soudy dovodily, že rehabilitační zákon nelze vykládat natolik široce, aby umístění dítěte stíhané osoby v dětském domově, resp. omezené na svobodě, bylo považováno za omezení svobody ve smyslu § 33 odst. 2 tohoto zákona. Ústavní soud jejich závěr potvrdil, když k věci uvedl: „Je zřejmé, že dané ustanovení cílí toliko na ty osoby, vůči kterým byla represe namířena přímo, to jest proti těm, kteří byli ze spáchání předmětných deliktů podezřelí a byli na svém majetku či osobní svobodě omezeni. Dané ustanovení však nedopadá na případy, kdy osoba blízká poškozenému (popř. i osoba jiná) utrpěla v souvislosti s represí proti němu újmu, expressis verbis, na ty případy, kdy souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona o soudní rehabilitaci v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 je spatřována v činech nebo v hodnocení jiného a odvozována od nich. "Souvislostí" tak nelze rozumět jakoukoli, byť i sebemenší souvislost, nýbrž pouze souvislost mezi určitým jednáním stíhaného a jeho pronásledováním projevujícím se v konkrétní formě, a nikoli tedy souvislost mezi jednáním a stíháním jedné osoby na jedné straně a důsledky z toho vyplývajícími pro druhé osoby na straně druhé. Takto široce, extenzivně pojatý výklad ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., který ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nabízí, však není namístě, jelikož jím ve skutečnosti dochází k derivaci, apropriaci represe z poškozeného na toho, vůči němuž nebyla cíleně uplatňována, byť k jisté újmě v příčinné souvislosti s omezením osobní svobody nebo majetku poškozeného mohlo dojít. Soudy nepochybily, pakliže návrh stěžovatelky na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zamítly, neboť okruh poškozených osob, ač výslovně zákonem nespecifikovaný, lze bezpečně dovodit ze vzájemného prolínání jednotlivých zákonných ustanovení i smyslu a účelu samotného rehabilitačního předpisu.“ (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, 8 Ads 162/2018-58 sp.zn. III. ÚS 3689/16). Ač usnesení Ústavního soudu nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. nález ze dne 13. 11. 2007, sp.zn. IV. ÚS 301/05), argumentační přesvědčivost v nich obsažených závěrů přetrvává. Nedopadá-li tedy § 33 odst. 2 rehabilitačního zákona dle citovaného usnesení Ústavního soudu na osoby, které nebyly přímo postihovány pro spáchání trestných činů uvedených v § 2 a 4 tohoto zákona, tím méně lze takovou osobu považovat za poškozeného pro účely § 25 odst. 7 tohoto zákona. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

20. Podle § 25 rehabilitačního zákona platí, že: (1) Pro účely důchodového zabezpečení se doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje jako doba pokračování v zaměstnání (pracovní činnosti), jež poškozený konal před vzetím do vazby (nástupu trestu), podle předpisů o sociálním zabezpečení. Stejně se posuzuje část doby výkonu trestu, po kterou byl trest vykonán neoprávněně, jestliže se podle tohoto zákona zruší odsuzující rozsudek jen zčásti. (2) Jestliže poškozený v době nezákonného výkonu trestu vykonával práce, které by odůvodňovaly zařazení v zaměstnání do I. (II.) pracovní kategorie, posuzuje se výkon těchto prací jako výkon zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie. (3) Ustanovení odstavce 1 se užije obdobně pro zápočet doby, po kterou poškozený v důsledku výkonu trestu nemohl po svém propuštění vykonávat zaměstnání (pracovní činnost); při výpočtu průměrného měsíčního výdělku (pracovní odměny) se nehledí k této době, a pokud je to pro poškozeného výhodnější, ani k době, po kterou nemohl vykonávat své dřívější zaměstnání (pracovní činnost).

21. Z citovaného znění rehabilitačního zákona vyplývá, že odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení mělo primárně sloužit k tomu, aby nebyla daná osoba znevýhodněna oproti jiným poživatelům dávek důchodového pojištění v důsledku toho, že jí bylo znemožněno pracovat. Příslušné doby se proto mají započítávat tak, jako kdyby se jednalo o výkon práce. I ze zařazení § 25 do šestého oddílu rehabilitačního zákona nazvaného „Odškodnění“ je zřejmé, že má jít nahrazení újmy, která se daným osobám stala, oproti stavu, pokud by vůči nim nebylo postupováno v rozporu s principy demokratické společnosti. Příspěvek k důchodu podle § 25 odst. 7 představuje pouze alternativu k zápočtu dob. Nejde o zcela nový nárok, který se má vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy jakkoliv poškodit v oblasti důchodového zabezpečení. Žalobce zjevně nemohl vykonávat jakoukoliv pracovní činnost, protože mu v rozhodné době bylo pouhých 6 let. Objektivně proto nemohl být ekonomicky činnou osobou.

22. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v bodě [16] tohoto rozsudku, za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody nelze považovat i dobu, po kterou byla osoba násilně vystěhována z jejího domova. V tomto směru je třeba souhlasit se žalovaným, že v opačném případě by musely být odškodňovány i ty osoby, z nichž se mnohé do svého původního bydliště už nikdy nevrátily. Doba považovaná za dobu vazby nebo výkonu trestu by tak trvala až do konce roku 1989, což je zákonem stanovený limit. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takto extenzivní výklad § 33 odst. 2 zákona o rehabilitaci zákonodárce jistě nezamýšlel. Pokud by bylo úmyslem odškodnit i tyto osoby, výslovně by to uvedl v zákoně, stejně jako to učinil u osob např. zařazených v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru, vojenském táboře nucených prací, centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací a jiných (srov. § 5 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o zvláštním příspěvku k důchodu).

23. V případě nařízení vlády č. 622/2004 Sb., mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu státní občané České republiky, kteří podle § 1 odst. 1: a) v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění, b) po osobách uvedených v písmenu a) pobírají vdovský nebo vdovecký důchod z českého důchodového pojištění nebo jim takový důchod není vyplácen jen proto, že jiný vyplácený důchod přesahoval hranici nejvyšší výměry úhrnu důchodů podle předpisů účinných před 1. lednem 1996, nebo Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. c) po osobách, které v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 zemřely při pokusu o opuštění Československa násilnou smrtí způsobenou státní mocí, pobírají vdovský nebo vdovecký důchod z českého důchodového pojištění,

24. Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštním příspěvku k důchodu, má nárok na zvláštní příspěvek občan České republiky, který pobírá starobní důchod nebo invalidní důchod z českého důchodového pojištění a zároveň který: 1. je účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., nebo u něhož bylo odsuzující soudní rozhodnutí pro trestné činy uvedené v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušeno přede dnem jeho účinnosti, anebo byl účasten rehabilitace podle § 22 písm. c) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, jestliže neoprávněný výkon vazby nebo trestu odnětí svobody činil celkem alespoň 12 měsíců, nebo 2. byl zařazen v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru, jestliže rozhodnutí o tomto zařazení bylo zrušeno podle § 17 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, anebo ve vojenském táboře nucených prací, jestliže rozkaz o jeho zařazení do tohoto tábora byl zrušen podle § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 78/1998 Sb., anebo v centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací, pokud celková doba pobytu v těchto zařízeních činila alespoň 12 měsíců.

25. Kromě neoprávněného výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody zařadil zákonodárce další závažné způsoby omezení osobní svobody, tedy zařazením osoby v táboře nucených prací, vojenském táboře nucených prací, nebo v centralizačním klášteře s režimem obdobným táborům nucených prací. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahou žalovaného, že nucené vystěhování z domova bezpochyby představovalo pro rodinu žalobce útrapy, avšak nedosahuje takové intenzity, jako situace popsané v daném ustanovení. Pokud by bylo účelem zákona postavit vystěhování z domova na roveň výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody, bylo by zcela nadbytečné uvádět například i tábory nucených prací, neboť pobyt v nich je nepochybně výraznějším zásahem do osobní svobody než vystěhování.

26. Žalobce nebyl ani trestně stíhán pro některý z trestných činů vyjmenovaných v § 2 a 4 citovaného zákona, ani nebyl z jejich spáchání podezřelý. Pro některé z nich byli stíháni jeho rodiče a dědeček a až následkem jejich stíhání byl násilně vystěhován z domova. Nelze jej proto pokládat za poškozeného pro účely existence nároků vyplývajících z § 25 rehabilitačního zákona, § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb., a z § 5 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb., o zvláštním příspěvku k důchodu. I přes nespornou obtížnost nastalé situace pro žalobce a jeho rodinu, která se nemohla zdržovat ve svém vlastním bydlišti, nelze klást jeho postavení na roveň výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody ve smyslu § 25 odst. 7 rehabilitačního zákona či dalších předpisů. V uplynulém období, zejména pak v padesátých letech, byla řada občanů tehdejšího Československa vystavena represím a nespravedlnostem ze strany státních orgánů. Nápravy všech těchto křivd objektivně nelze zcela dosáhnout. Proto rehabilitační předpisy umožňují rehabilitaci a odškodnění alespoň těch osob, jejichž práva a svobody byly porušeny tím nejzávažnějším způsobem.“ 18. Krajský soud se z uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu, podpořených jeho judikaturou i odkazovanou judikaturou Ústavního soudu poučil, přehodnotil své předchozí posouzení a vzhledem k závaznosti závěrů Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) na ně v celém rozsahu odkazuje, neboť z nich vyplývá, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přiznání příplatků k důchodu dle zákona č. 119//1990 Sb., a dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ani zvláštního příplatku k důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb. za dobu, po kterou byl neoprávněně omezen na osobní svobodě formou nuceného vystěhování z domova v období od 15. 5. 1953 do 21. 4. 1955. Lze proto uzavřít, že všechna tři napadená rozhodnutí žalované jako správná a zákonná obstojí.

19. Z uvedeného je pak zřejmé, že žaloby směřující proti všem třem shora uvedeným rozhodnutím žalované jsou nedůvodné, a proto je krajský soud zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

VII. Náklady řízení

20. O náhradě nákladů řízení (včetně nákladů řízení o kasační stížnosti vedeného Nejvyšším správním soudem) rozhodl krajský soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovaná, jíž by jako plně úspěšné účastnici příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, přiznání náhrady nákladů řízení nepožadovala a podle § 60 odst. 2 na ni ani nemá právo.

Poučení