32 Az 1/2018 - 35

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: T. H., nar. ………….., státní příslušnost …………………. t. č. bytem …………………………. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-731/ZA-ZA11-HA12- 2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného s tím, aby soud po jeho zrušení věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu jednání.

II. Žaloba

2. Žalobce namítal, že žalovaný porušil § 3 a § 50 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), dále porušil § 12 písm. a) a b), § 14 a) a § 14 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a rovněž čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

3. Dle názoru žalobce žalovaný především pochybil při posuzování odůvodněnosti jeho žádosti ohledně obav v souvislosti s praktikami vymáhání dlužné částky a případného protiprávního jednání soukromých osob vůči němu. Žalovaný mu opakovaně klade k tíži, že výslovně takové obavy nezmínil, avšak žalobci nebylo zřejmé, že je taková informace azylově relevantní. Bylo potřebné se na takovou otázku žalobce výslovně zeptat a žalovaný tak měl učinit z vlastní iniciativy a následně se tímto důkladně zabývat. V tomto kontextu je i nesprávný postup žalovaného, který se blíže nezabýval tím, zda je možné se efektivně obrátit s žádostí o ochranu před soukromými osobami na státní orgány, ačkoliv explicitně uznal, že způsob vymáhání dluhu v zemi původu může nabýt značně nevybíravých podob. Dle názoru žalobce a některých zpráv o zemi původu ve Vietnamu vládne velká míra korupce a bezpečnostní složky nejsou schopny zajistit ochranu práv občanů. V rozhodnutí pak chybí posouzení fungování policejních složek, stav vymáhání práva, korupce.

4. Žalobce dále namítal, že ho žalovaný chybně nepodřadil pod sociální skupinu „chudých“ a žádost o azyl označil jako žádost motivovanou z ekonomických důvodů. Dle žalobce lze nebezpečí chudoby podřadit pod § 14 a odst. 2 písm. b) i d) zákona o azylu, neboť podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) může extrémní materiální nouze za jistých okolností spadat pod čl. 3 Úmluvy. Žalobce uvedl, že ve vlasti trpí chudobou a absencí pracovního uplatnění (odkázal na rozsudek ESLP ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku). Žalobce tedy patří do sociální skupiny osob, které žijí v chudobě a jsou sociálně vyloučené a je vystaven pronásledování z důvodu příslušnosti k této skupině. V ČR požádal o mezinárodní ochranu, neboť se v případě návratu obává o své zdraví a sociální situaci. V případě návratu do země původu by byl vystaven zásahu do své důstojnosti, diskriminaci a stigmatizaci a porušování celé řady sociálních práv.

III. Vyjádření žalovaného

5. Dle žalovaného žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR poté, co pozbyl pobytové oprávnění. V ČR chce zůstat a pracoval a vydělávat peníze. Návrat do vlasti odmítá z důvodu svých dluhů a z obavy, že nenalezne pracovní uplatnění. Před odjezdem do ČR žil se svou rodinou (manželkou a dvěma dětmi) v ………….. Minově městě. Ve vlasti přitom žije nejenom jeho rodiče a sestra, ale i jeho rodina. Žalovaný pak vyhodnotil jeho výpověď tak, že v zemi původu neměl žádné potíže relevantní z pohledu možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany a ani v případě návratu mu nehrozí nebezpečí vážné újmy. V průběhu správního řízení žalobce neuváděl obavy z nezákonných praktik soukromých osob při vymáhání dlužné částky, a tudíž ani neměl žalovaný důvod zabývat se navazujícím posouzením dostatečnosti ochrany ze strany země původu.

6. K žalobcem uváděné příslušnosti k sociální skupině chudých žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek 7 Azs 41/2003, č.j. 4 Azs 394/2004) s tím, že za sociální skupinu nelze považovat chudé. Žalobce však ani ve správním řízení tuto skutečnost neuváděl. Chudí pak nepředstavují překážku vládní politice ve Vietnamu a nejsou ani spojeni svým postavením ve společnosti.

IV. Replika žalobce

7. Žalobce v replice uvedl obdobné skutečnosti jako v podané žalobě. Zdůraznil, že nemá obavy z neschopnosti splácet, ale z konsekvencí ke kterým taková neschopnost povede, tj. praktik běžných v zemi původu ze strany soukromých osob. Žalovaný se měl touto skutečností zabývat. Rovněž ze skutečností uvedených v rámci správního řízení je zřejmá žalobcova obava z chudoby a z toho šlo pomocí interpretačních pravidel dovodit, že podřazení pod skupinu chudých zmínil již ve správním řízení. Dle jeho názoru tedy nebyl dostatečně zkoumán stav bezpečnostních složek země původu, vymahatelnost práva, ochrana před násilím v případě vymáhání dluhů soukromými osobami a míra korupce ve státních složkách policie a soudy, ačkoliv to mělo být zkoumáno z úřední povinnosti.

V. Posouzení věci krajským soudem

8. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

9. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

10. Soud předně odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, rozsudek ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, usnesení ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48, či rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 – 32), z níž vyplývá, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel o udělení mezinárodní ochrany. Břemeno tvrzení stíhá žadatele o udělení mezinárodní ochrany a správní orgán tedy nemá povinnost hodnotit v řízení jiné skutečnosti než ty, které uvádí žadatel, či za něj azylově relevantní důvody dokonce domýšlet. Jestliže tedy v daném případě žalobce ani neuváděl obavy z případného protiprávního jednání soukromých osob při vymáhání dlužné částky, neměl správní orgán povinnost tuto skutečnost blíže hodnotit. Žalobce byl rovněž seznámen s podklady řízení a bylo mu umožněno, aby se k nim vyjádřil, případně je doplnil. Ani této možnosti ovšem žalobce nevyužil a případné protiprávní jednání soukromých osob při vymáhání dluhu začal vyzdvihovat až v průběhu soudního řízení. Žalobce měl tedy v průběhu správního řízení možnost uvést vše, co považuje za relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany. Byl s ním veden pohovor a byl poučen o povinnosti uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti nezbytné pro úplné zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. Soud proto souhlasí se žalovaným, že se touto skutečností nemusel zabývat.

11. Ve vztahu k obavám z jednání věřitele žalobce ve Vietnamu soud rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 2 Azs 60/2008 - 4, podle kterého „Pokud jde o samotné stížní námitky, Nejvyšší správní soud považuje za zásadní fakt, že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by byť jen naznačovaly, že by byla ve vlasti vystavena pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných (§ 12 zákona o azylu). Uvedla pouze, že bezprostředním impulsem k jejímu odchodu ze země původu byla obava z útoků věřitelů, a jako další důvod podání žádosti o udělení azylu uvedla snahu o legalizaci svého pobytu v České republice za účelem znovunavázání vztahu s otcem jejího (v době podání žádosti ještě nenarozeného) dítěte. Nemožnost podřazení stěžovatelkou namítaných důvodů pod azylově významné důvody tak plyne především ze zjištění, že stěžovatelka nebyla pronásledována státní mocí, ale mělo jít o aktivitu soukromých osob. Pronásledování tohoto charakteru však nemůže být důvodem pro udělení azylu, pokud politický systém v zemi původu žadatele o azyl dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Tento závěr vyslovil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, či v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, případně v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 48, (všechny dostupné z http://www.nssoud.cz). Stěžovatelka však útoky na svou osobu ze strany věřitelů s vietnamskými státními orgány (soudě podle její výpovědi) vůbec neřešila, a proto nelze ani predikovat, že by jí případná pomoc ze strany orgánů veřejné moci byla odepřena. Rovněž nelze přehlédnout, že zmiňované problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupiny či pro zastávané politické názory (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, dostupný z: http://www.nssoud.cz). Stěžovatelka sice poukazuje na zákaz protestantského vyznání ve Vietnamu, nicméně výslovně přiznala, že v této souvislosti přímo vůči její osobě nikdy nedošlo k pronásledování či jiné persekuci, a dokonce připustila, že se spíše jedná o obecnou nespokojenost s postavením protestantů ve Vietnamu.“ Soud neshledal důvod se od těchto závěrů ve vztahu k žalobci odchýlit. Žalobce veřejně činný ve Vietnamu nebyl, potíže s jeho státními orgány rovněž nikdy neměl. Na základě takto uvedených skutečností nelze v žádném případě tvrdit, že by žalobce byl v zemi pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, což by zakládalo důvod pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Nepříznivá ekonomická situace pak nemůže odůvodnit udělení mezinárodní ochrany. Problémy se soukromou osobou nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory, ale snahou o vrácení dlužné částky. Soud dále odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, podle jehož právního závěru „obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ V rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 8 Azs 13/2005 - 41, Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu závěru, že „i kdyby byl žadatel o udělení azylu na veřejnosti ze strany věřitele vyzýván k uhrazení dluhu či jinak pronásledován, nejedná se o akt související s uplatněním stěžovatelova politického práva na svobodu shromažďování (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.).“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, pak platí, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ 12. Žalobce dále v žalobě uváděl, že měl být podřazen pod sociální skupinu chudých. K tomu soud uvádí, že ani tuto skutečnost žalobce v pohovoru netvrdil. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že ekonomické důvody nejsou samy o sobě důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu ani doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu [srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 - 38, ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Azs 84/2005 - 63, ze dne 30. 11. 2005, č. j. 2 Azs 222/2005 - 61, či ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 Azs 491/2004 - 43, vše dostupné na www.nssoud.cz; srov. též § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu]. K potenciálním ekonomickým potížím v zemi původu, které žalobce zmínil, nepřistoupila a ani ze shromážděných a v daném ohledu dostačujících informací o zemi původu nevyplynula žádná další okolnost, z níž by bylo zřejmé, že by měl mít žalobce právě s ohledem na svou případnou ekonomickou nouzi ve Vietnamu odůvodněný strach z pronásledování, včetně případného pronásledování na kumulativním základě. Ani málo rozvinutý sociální systém, který, z pohledu vyspělých zemí, případně neposkytuje nemajetným osobám dostatečnou pomoc v hmotné nouzi, sám o sobě pronásledování nezakládá. Sociální práva nepatří mezi základní lidská práva ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) původní či nové kvalifikační směrnice, úroveň ochrany těchto práv závisí v každé zemi především na její ekonomické vyspělosti a tedy ani nižší standard ochrany těchto práv, než jaký je běžný či obvyklý např. v zemích Evropské unie, nepředstavuje sám o sobě pronásledování, a to ani ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) původní či nové kvalifikační směrnice. Situace by mohla být jiná, pokud by k této obecně nepříznivé ekonomické a sociální situaci u konkrétního žadatele přistoupila ze strany státních či nestátních původců pronásledování další konkrétní příkoří, příkladmo uvedená v čl. 9 odst. 2 původní i nové kvalifikační směrnice, která však žalobce v daném případě netvrdil a která ani ze shromážděných informací o zemi původu nevyplývají. I kdyby snad soud připustil možnou existenci stěžovatelem tvrzené „sociální skupiny osob, které žijí v chudobě a jsou sociálně vyloučené“ ve Vietnamu ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) původní i nové kvalifikační směrnice a relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 11. 2013, X, Y a Z, spojené věci C-199/12 až C-201/12, body 41 až 49) a Nejvyššího správního soudu (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, ze dne 21. 4. 2009, č. j. 2 Azs 13/2009 - 60, www.nssoud.cz a ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 – 49, www.nssoud.cz) a případnou příslušnost žalobce po jeho návratu do země původu k takové sociální skupině, rozhodně nelze z tvrzení žalobce ani z dostupných zpráv o zemi původu osvědčit existenci odůvodněného strachu žalobce z pronásledování právě z uvedeného důvodu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11.12.2015, č.j. 5 Azs 134/2014-48).

13. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky k udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, což bylo předmětem jeho žalobních námitek. Žalobce nezpochybňoval, že mu měl být udělen humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu či azyl za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu.

14. Žalobce rovněž namítal, že mu hrozí nebezpečí vážné újmu pramenící z hrozícího mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ze strany věřitele v případě návratu do země původu. Podle § 14 a zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14 a zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. K otázce nestátních původců hrozící vážné újmy ve vztahu k poskytnutí doplňkové ochrany se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil. Lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23, dostupné na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud uvedl, že „pro udělení doplňkové ochrany je třeba splnit kumulativně veškeré zákonem stanovené podmínky. Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu, (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba) (3) vážné újmy, (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule podle § 15a zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, www.nssoud.cz). Původci, z jejichž strany osobě žádající o mezinárodní ochranu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, mohou být obdobně jako u pronásledování také nestátní subjekty z okruhu soukromých osob (viz § 2 odst. 9 zákona o azylu, v relevantním znění - srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Hrozba vážné újmy tedy může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany i v případech, kdy jejím původcem je soukromá osoba, pokud lze podle § 2 odst. 9 zákona o azylu, „prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázky původců vážné újmy (resp. pronásledování) a k otázce dostupnosti ochrany v zemi původu vyplývá, že, jde- li o původce hrozící vážné újmy nebo pronásledování z okruhu soukromých osob, musí se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Mezinárodní ochranu je nutno žadateli při splnění dalších zákonných podmínek udělit, pokud stát (strana nebo organizace, která ovládá stát) není schopen nebo ochoten poskytnout ochranu před vážnou újmou nebo pronásledováním ze strany soukromých osob, tzn. neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné újmy nebo pronásledování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 Azs 44/2009 - 73, www.nssoud.cz).“ Dle názoru soudu z žalovaným provedeného dokazování neplyne, že by se nemohl obrátit se žádostí o pomoc na orgány v zemi původu a ty mu nebyly schopny nebo ochotny poskytnou ochranu před vážnou újmou.

15. Žalobce rovněž vážnou újmu spatřoval v nebezpečí chudoby. K tomu soud uvádí, že ekonomické důvody nejsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu dostačujícím důvodem ani pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ani obavy z toho, že v případě návratu do vlasti bude stěžovatel nezaměstnaný, nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v § 14a zákona o azylu, resp. v čl. 15 původní i nové kvalifikační směrnice (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 – 79, www.nssoud.cz). Ani odkaz na neuspokojivou sociální situaci v zemi původu není dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu sám o sobě způsobilý odůvodnit udělení doplňkové ochrany (viz např. zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 – 79, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 2 Azs 26/2008 – 55, www.nssoud.cz). Nebyly proto splněny důvody ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu pro přiznání doplňkové ochrany. Soud k tomu dále dodává, že pokud žalobce argumentuje rozsudkem velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011 ve věci M. S. S. proti Řecku a Belgii, jedná se o odkaz nepřípadný. Je sice pravdou, že v tomto rozhodnutí ESLP dospěl k závěru o porušení mj. čl. 3 Úmluvy („Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“) v případě žadatele o mezinárodní ochranu, který byl po dobu několika měsíců vystaven důsledkům chudoby, životu na ulici, nemožnosti obstarat si základní živobytí a nedostatku zdravotní péče, ovšem nikoli na základě neudělení mezinárodní ochrany či jeho navrácení do země původu, ale na základě jeho přemístění podle tehdy účinného nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl (tzv. nařízení Dublin II), z Belgie do Řecka, které bylo k vyřízení jeho žádosti příslušné a které bylo tudíž mj. povinno mu poskytnout po dobu vyřizování této žádosti důstojné životní podmínky a v této své roli zcela selhalo (k tomu srov. rovněž navazující judikaturu ESLP i Soudního dvora EU, např. rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N.S. a M. E., C-411/10 a C-493/10, ze dne 14. 11. 2013, Puid, C-4/11 a ze dne 10. 12. 2013, Abdullahi, C-394/12 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku). Soud má za to, že nelze bez dalšího srovnávat situaci žadatele o mezinárodní ochranu v zemi, která má vyřídit jeho žádost o mezinárodní ochranu a kde je tento žadatel cizincem bez jakéhokoli zázemí a je tak zcela odkázán na podmínky přijetí v této zemi po dobu řízení o jeho žádosti, se situací žadatele, který má být navrácen do země, z níž pochází a jejíž je občanem a v níž má také zpravidla (tak jako v případě žalobce v nyní posuzované věci) jisté rodinné a ekonomické zázemí, byť i velmi skromné. To, že se nejedná o zcela srovnatelné situace, vyplývá i ze samotné judikatury ESLP např. k možnému navrácení dokonce osob s velmi závažným onemocněním do zemí, v nichž jim nemusí být vždy poskytnuta adekvátní lékařská péče (srov. rozsudky ESLP ze dne 2. 5. 1997 ve věci D. proti Spojenému království a ze dne 6. 2. 2011 ve věci Bensaid proti Spojenému království a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 27. 5. 2008 ve věci N. proti Spojenému království). Navíc navazující judikatura Soudního dvora EU u těchto osob (mezi něž stěžovatel nepatří) rozlišuje mezi případnými důvody pro udělení doplňkové ochrany dle čl. 15 kvalifikační směrnice a prostým nenavrácením do země původu (viz rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, M’Bodj, C-542/13 a Moussa Abdida, C-562/13).

16. Soud nad rámce výše uvedeného dodává, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany působí účelově, neboť byla podána poté, co žalobce přišel o pobytové oprávnění To by jej samo o sobě jistě nediskvalifikovalo z možnosti udělení některé z forem mezinárodní ochrany, jeho žádost se tím však stala méně věrohodnou, přičemž nic z toho, co žalobce uvádí ani co vyplývá ze shromážděných informací o zemi původu, nesvědčí o tom, že by mu mezinárodní ochrana měla být udělena (k tomu srov. také § 16 odst. 2 zákona o azylu a k němu se vztahující judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudek ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS).

IV. Závěr a náklady řízení

17. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

18. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení