32 Az 11/2017 - 80

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: B. A. B. zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům Kovářská 9, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2017, OAM-78/ZA-ZA15- ZA08-2015, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

II. Obsah žaloby

2. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, kterou posléze doplnil prostřednictvím svého zástupce. Má za to, že správní orgán v předchozím řízení porušil ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3, 4, § 52, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. řád a § 12, § 14 a 14a zákona o azylu.

3. Žalobce namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci žalovaným a s tím související chybnou analýzu již prožitého pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu a chybný výklad uvedených ustanovení. Připomněl, že za jeden z hlavních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany uvedl obavu z pronásledování související jednak s uplatňováním svých politických práv v zemi původu a jednak s příslušností k určité skupině. Uvedl, že je dlouholetým příznivcem politické strany Oromská osvobozenecká fronta (dále jen „OLF“), která organizovala společnost k boji za svobodu a samostatnost národa Oromo. Uvedenou stranu podporoval tím, že rozdával její propagační materiály, vystupoval proti současné vládní straně a účastnil se demonstrací, přičemž byl jednou zraněn. Jeho otec byl z důvodu aktivního členství v této straně v roce 2012 zabit státními orgány, přičemž při tomto incidentu byla zabita i jeho těhotná sestra. Na žalobce bylo po smrti jeho otce nahlíženo jako na jeho nástupce a po roce 2012 se stal sám terčem pronásledování ze strany státních orgánů. I přesto, že žalobce nebyl členem strany OLF, docházelo k neustálému sledování jeho osoby i dalších členů jeho rodiny, o čemž svědčí skutečnost, že po jeho odjezdu byla jeho rodina asi třikrát u výslechu, a to právě z důvodu jeho opuštění vlasti.

4. Dále uvedl, že jeho potíže v zemi původu pokračovaly i poté, co se přestěhoval do Addis Abeby. I zde byl neustále pod dohledem a šikanován i v zaměstnání. Státní orgány opakovaně prohledávaly jeho soukromé listiny a dokumenty a tlaku ze strany policie rovněž čelila jeho rodina. Žalobce má za to, že jeho činnost lze podřadit pod uplatňování politických práv a svobod dle písm. a) a rovněž pod písm. b) ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť se v jeho případě jedná o zastávání určitých politických názorů. Zde poukázal na příručku UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíkům, dle které k naplnění termínu „politický názor“ postačí již to, je-li takový názor žadateli připisován. Žalobce své názory vyjadřoval a patří do rodiny aktivního člena opoziční strany, který byl zabit (otec a sestra). Po jejich smrti své protivládní aktivity (vystupování na veřejnosti) omezil, to však neznamená, že by s uplatňováním politických práv přestal. Nadále pokračoval v rozdávání propagačních materiálů. Žalobce se domnívá, že jím prožité pronásledování lze zahrnout pod písm. b) citovaného ustanovení, a to nejen pro „zastávání určitých politických názorů“, ale i pod „příslušnost k určité sociální skupině“. I v tomto směru namítá, že žalovaným učiněný výklad je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, když nepovažoval rodinu, která je terčem pronásledování, za sociální skupinu. K uvedenému odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 3/2012. Žalobce namítá, že žalovaný při posuzování jeho případu náležitě nezohlednil subjektivní aspekt jeho osoby a možnosti mu způsobené psychické újmy z důvodu vraždy dvou členů jeho rodiny a následné sledování ostatních členů rodiny. Tím žalovaný porušil ustanovení § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu).

5. Dále žalobce vznesl námitky k práci žalovaného s informacemi o zemi původu. Uvedl, že ve vztahu k posouzení azylu dle § 12 zákona o azylu, žalovaný opatřené zprávy v napadeném rozhodnutí pouze vyjmenovává, ale nepracuje s nimi. V odůvodnění posouzení doplňkové ochrany žalovaný s těmito zprávami pracuje pouze účelově. Žalobce namítá, že ze všech citovaných zpráv jednoznačně vyplývá, že v Etiopii dochází k častému porušování základních lidských práv a svobod, přičemž mnohá porušení jsou na jeho případ přiléhavá, žalovaným učiněný závěr, že mu v případě návratu nehrozí bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, je s nimi v rozporu. Žalobce rovněž namítl účelové použití judikátů ze strany žalovaného, jakož i hodnocení důkazů, které žalovanému sám předložil. Konkrétně se jedná o odkazy na dvě videa, které předložil na podporu tvrzení o hrubém omezování lidských práv v místě jeho pobytu, čímž chtěl detailněji dokreslit povědomí o aktuální situaci v Etiopii. Žalovaný uvedený důkaz nehodnotil v souhrnu s ostatními důkazy a Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. učinil závěr, že videa neprokazují, že by konkrétně žalobce byl obdobnému jednání, které by dosahovalo míry a intenzity pronásledování, vystaven. Uvedeným postupem dle žalobce opětovně došlo k porušení § 3 správního řádu, jakož i § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgán nezohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že zjistil skutečný stav věci, podrobně se zabýval všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, jež žalovaný považuje v daném případě za zcela dostatečné. Ke skutkovému stavu věci uvedl, že žalobce nebyl členem žádné politické strany, organizace či hnutí, v zemi původu na veřejnosti proti vládě nikdy nevystupoval a své kritické názory nikde veřejně neprezentoval, pouze v soukromí nebo mezi obdobně smýšlejícími osobami. Sám žalobce vyjma zranění na demonstraci v roce 2005 žádné intenzivní potíže ze strany státních orgánů neměl, žalovaný ani neshledal, že by žalobce měl být na pracovišti vystaven nějakému jednání z důvodu aktivit jeho otce v opoziční straně OLF (Oromo Liberation Front), které by bylo možno považovat za intenzivní šikanozní konání, naopak tento na náklady zaměstnavatele mohl vycestovat do České republiky na pracovní stáž. Žalobce v zemi původu nebyl vězněn, mučen, nebylo proti němu zahájeno či vedeno trestní stíhání, nebyl odsouzen, ačkoli jeho aktivity byly oficiálním etiopským státním orgánům známy (roznášení letáků).

7. Žalovaný připustil, že se v Etiopii objevují různé i závažnější nedostatky v oblasti dodržování lidských práv a svobod, avšak každý případ je třeba posuzovat individuálně, přičemž s ohledem na všechny shora popsané skutečnosti žalobce nesplňuje podmínky pro udělení určité formy mezinárodní ochrany. Dále dle přesvědčení žalovaného příslušnost žalobce k určité rodině nelze ztotožňovat v tomto případě s příslušností k určité sociální skupině ve smyslu zákona o azylu (není splněna definice sociální skupiny dle „Příručky“), nadto žalobce ve spojitosti s rodinnými příslušníky neměl v zemi původu problémy, jež by bylo možno označit za jednání dosahující intenzity pronásledování či diskriminace, a toto mu v případě návratu do země původu s ohledem na výše uvedené okolnosti ani nehrozí. Připomněl, že žalobce zemi původu opustil legálně, letecky, bez problémů, což svědčí o tom, že o jeho osobu státní orgány Etiopie, včetně policie nemají zájem. V průběhu zařizování dokumentů k vyřízení českého víza ani žádné potíže nezmínil. Žalobce pochází z chudé, rozvojové africké země závislé na zahraniční pomoci, se zaostalou infrastrukturou a zemědělstvím, málo rozvinutým průmyslem a nedostatečnými službami. Uvedené skutečnosti jsou pak dle názoru žalovaného důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a opuštění Etiopie, když v zemi původu žalobce pronásledován nebo diskriminován ve smyslu § 12 zákona o azylu nebyl. Přestože žalobci v České republice žádné nebezpečí nehrozilo, neměl zájem zde pobývat a krátce po příjezdu vycestoval do socio-ekonomicky vyspělejšího Norska. Skutečnost, že po vycestování žalobce z vlasti byla rodina opakovaně navštívena bezpečnostními složkami v souvislosti s podáním informací ohledně osoby žalobce, není ničím hodnověrně doložena, nadto s takovými účelovými informacemi se během své úřední činnosti žalovaný setkává poměrně často i v souvislosti s jinými případy a uvedené jednání ani nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. § 12 zákona o azylu. V daném případě žalobce Etiopii opustil se souhlasem státních orgánů. Konečně aplikaci judikátů v napadeném rozhodnutí nepovažuje žalovaný za nelogickou, tyto jsou použity v kontextu s danou problematikou a úvahami žalovaného. Dle názoru žalovaného žalobce nebyl v průběhu správního řízení zkrácen na svých právech, přičemž nesplňuje podmínky pro udělení určité formy mezinárodní ochrany. Závěrem navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

IV. Replika žalobce

8. Žalobce setrval na podané žalobě a zopakoval svůj nesouhlas s tím, že žalovaný nevzal v úvahu jím předložené důkazní materiály (videa) s odůvodněním, že na nich není zobrazen konkrétně žalobce. Dále namítá žalovaným účelové využívání zpráv opatřených k posouzení situace v zemi jeho původu. Žalobce se domnívá, že individuální okolnosti jeho případu, ať už jde o aktivní vystupování proti současné vládě v zemi původu, násilnou smrt otce a sestry z důvodu napojení otce na politickou stranu, která byla následně vládní stranou prohlášena za teroristickou organizaci, prožité pronásledování, psychický nátlak na jeho osobu, neohlášené noční prohlídky obydlí a jiné, lze zcela jistě podřadit pod ust. § 12 zákona o azylu. Dle jeho názoru lze politická práva aplikovat i bez aktivního členství v existujících politických stranách. Ohradil se proti učiněnému závěru žalovaného, že nevystupoval veřejně proti vládě. Rozdávání propagačních protivládních materiálů, účast na demonstracích, vystupování na podporu opozičních stran jsou pak některé příklady aktivní aplikace jeho politických práv, jak již uvedl v žalobě.

9. Žalobce má dále za to, že žalovaný nedostatečně posoudil právní termín „příslušnosti k určité sociální skupině“. Zopakoval, že byl po smrti svého otce považován za následovníka rodiny a byl sledován i právě z toho důvodu, že je synem svého otce, aktivního člena opoziční strany. K pronásledování tedy docházelo z důvodu příslušnosti k určité rodině, když žalovaný tuto skutečnost nedostatečně zhodnotil a ve vyjádření k žalobě nereagoval na žalobcem přednesenou judikaturu k této otázce.

10. Žalobce považuje za urážlivé, poté, co v zemi původu prožil, když žalovaný vyhodnotil za důvod podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu skutečnost, že pochází z chudé, rozvojové africké země se zaostalou infrastrukturou apod. Dle jeho názoru je nepřijatelné, aby žalovaný z ekonomické situace v zemi vyvozoval důvody podávání žádostí o mezinárodní ochranu. Žalobce upozornil na uplatnění pravidla „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“, uvedeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89, či č. j. 5 Azs 12/2012-47.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak při jednání.

12. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

13. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 1. 2015 a následném pohovoru žalobce uvedl, že je oromské národnosti, etiopské státní příslušnosti, je svobodný, bezdětný, je příslušníkem etiopské ortodoxní církve. Do roku 2006 žil ve městě Ginchi a poté v Addis Abebě. Vlast opustil 10. 10. 2014, odletěl do Vídně, dále pokračoval autem do ČR a po pěti dnech odcestoval do Norska. Následně byl v rámci tzv. dublinského nařízení dne 21. 1. 2015 vrácen do ČR. Dále uvedl, že sám nebyl členem žádné politické strany, ale jeho otec byl členem politické strany Oromská osvobozenecká fronta (OLF). V roce 2012 byl jeho otec z důvodu členství v uvedené straně zabit, zabita byla i jeho těhotná sestra. Následně byla šikanována celá jeho rodina. Proto žádá v ČR o politický azyl.

14. V průběhu pohovoru žalobce rozvedl, že byl sympatizantem OLF. Při volbách v roce 2005 zvítězila opozice, ale vládní strana výsledky voleb neakceptovala. Opoziční strany organizovaly demonstrace. V červnu téhož roku se ve městě Ginchi zúčastnil demonstrace, během níž byl fyzicky napaden, měl poranění hlavy a ramene. Uvedl, že ho zmlátili (vojáci a policisté) pendrekem, upadl na kus železa a s poraněním hlavy musel být převezen do nemocnice. Kromě této demonstrace se v dubnu 2014 zúčastnil demonstrace proti schválenému záměru rozšířit Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. Addis Abebu na území Oromo. Následně popsal zabití svého otce, k němuž došlo v březnu 2012. Uvedl, že otec byl dlouhodobě sledován vládou. Jednou pro něj přijeli vládní policisté a zabavili mu veškeré dokumenty, dosvědčující jeho práci ve straně. Pak ho odvedli a zastřelili. Uvedenému incidentu byla přítomna i jeho těhotná sestra. Uhodili ji, spadla na hranu lavice a na následky tohoto zranění za měsíc zemřela. Žalobce uvedenému nebyl přítomen, informace měl od své sestry. Ohledně svých potíží po roce 2005 uvedl, že fyzicky se mu nic nestalo, ale po smrti otce byl šikanován doma i v práci. Šikanovali ho kvůli podpoře OLF, jednalo se o nadávky, nižší platové ohodnocení, nikdy nebyl povýšen nebo poslán na školení. Doma ho navštěvovali policisté a prováděli domovní prohlídky. Dále uvedl, že ve vlasti se živil jako svářeč. Od svého zaměstnavatele dostal šanci vycestovat v rámci školení svářečských technik do ČR. Kurz navštěvoval 5 dnů (do Etiopie se vrátit nechtěl), potom mu jeden krajan nabídl, že mu za 1000 USD zařídí odjezd do Norska, čehož využil. Požádal v Norsku o azyl, ale v rámci dublinského nařízení byl vrácen do ČR.

15. Při doplňujícím pohovoru dne 7. 12. 2016 zopakoval, že byl sympatizantem OLF. Dále uvedl, že vláda prohlásila OLF za teroristickou organizaci. Po smrti jeho otce na něho bylo nahlíženo jako na jeho následovníka. K dotazu správního orgánu, zda někdy spolupracoval s OLF uvedl, že se nejednalo o nic zvláštního, i po smrti otce jen rozdával nějaké propagační materiály. Vládními složkami byl však spojován s OLF. Za hlavní důvod opuštění vlasti uvedl nemožnost svobodně žít a pracovat. Do roku 2014 nebyla možnost zemi opustit. Využil proto nabídky zaměstnavatele a v říjnu 2014 odcestoval do ČR na školení. Po jeho odjezdu byla jeho rodina asi třikrát u výslechu, pak již ne. V případě návratu se obává uvěznění. V zemi je výjimečný stav a věznění a zabíjení jsou tam na denním pořádku. Doložil dvě fotografie s internetovými odkazy na videa zveřejněná na portálu youtube.com.

16. Správní orgán při svém rozhodování vycházel z výše uvedené žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, provedených pohovorů a z informací ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Etiopii, které jsou součástí správního spisu. Konkrétně vycházel z Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2016 (ze dne 27. 1. 2015); Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 (ze dne 24. 2. 2016); Transformačního indexu Bertelsmannovy nadace (BTI) 2016 o Etiopii z 29. 2. 2016); Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v roce 2015 ze dne 13. 4. 2016 a Informace MZV ČR, č. j. 118004/2016-LPTP ze dne 13. 12. 2016. Žalobci byla dne 24. 1. 2017 dána možnost dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se s uvedenými podklady seznámit a vyjádřit se k nim, jakož i učinit návrhy na doplnění dokazování či vyjádřit námitky proti zdrojům informací či způsobu jejich získání. Uvedené možnosti žalobce nevyužil, neuplatnil žádné výhrady, doplnění podkladů nenavrhl.

17. Při jednání soudu dne 4. října 2018 zástupci účastníků odkázali na svá písemná podání a setrvali na svých procesních návrzích.

18. Zástupce žalobce namítl, že v napadeném rozhodnutí je uvedeno, že strana OLF byla prohlášena za teroristickou organizaci na základě rozhodnutí etiopské vlády. S tímto závěrem nesouhlasí, neboť kromě napadeného rozhodnutí v žádných jiných zdrojích, ani mezinárodních, nenašel, že by OLF byla teroristickou organizací. Dále uvedl, že žalobce vycestoval z ČR do Norska proto, že mu to nabídl jeho krajan z Etiopie, s nímž se v ČR setkal a nikoli proto, že jeho cílem bylo Norsko jako ekonomicky bohatší země, jak uvádí žalovaný ve vyjádření k žalobě. Je přesvědčen, že žalobce splňuje důvody pro udělení azylu dle § 12, § 14, ale i § 14a zákona o azylu, neboť o azyl požádal z politických důvodů. Odkázal na v žalobě citovanou judikaturu, v níž se uvádí, že nejen aktivita, ale i pasivita může být vykládána jako politický postoj. Výpověď žalobce v průběhu správního řízení byla konzistentní, žalobce není běžný občan Etiopie, je to aktivista, který měl dost problémů a důvodů z Etiopie odejít. Upřesnil, že když žalobce odcestoval z ČR do Norska, nevěděl o existenci dublinského nařízení. Byly mu sejmuty otisky prstů, ale uvedené předpisy neznal. Navrhl, aby soud žalobě vyhověl, Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. náklady řízení nežádal.

19. Pověřená zástupkyně žalovaného k námitce zástupce žalobce, že OLF není teroristickou organizací a že žalobce netušil o významu dublinského nařízení, vysvětlila, že žalovaný netvrdí, že OLF je teroristickou organizací, ale že ji za takovou považuje Etiopie. I kdyby uvedené tvrdil, neznamená to, že by právě proto neměla být žalobci mezinárodní ochrana udělena. Žalovaný pouze prostřednictvím této argumentace zdůvodnil, proč obavy žalobce nejsou tak vážné, jak tvrdí, když právě proto, že je uvedená strana v Etiopii považována za teroristickou, je s podivem, že proti žalobci nebyly ze strany státních orgánů vyvíjeny prakticky žádné zákonné kroky. Žalobce v rámci svého zaměstnání dokonce mohl vycestovat na svářečský kurz do ČR a bez problémů mu byly vystaveny příslušné cestovní doklady. Žalovaný ani netvrdí, že by snad podrobná neznalost dublinského nařízení měla být žalobci na škodu. V dané chvíli není ani podstatné, zda žalobce obsah dublinského nařízení znal či nikoliv, neboť právě v rámci dublinského nařízení jednaly samy státní orgány příslušných států a samy učinily příslušné kroky k tomu, aby žalobcova žádost byla posouzena v příslušné zemi. Žalovaný prostřednictvím argumentace o odjezdu žalobce do Norska podpořil jen svoji úvahu o tom, že motivy žalobce byly spíše ekonomické, a to nejen proto, že odcestoval do ekonomicky vyspělejší země, ale i proto, že za to zaplatil 1000 USD, tedy částku nikoliv bezvýznamnou. Žalovaný posoudil okolnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu důsledně, pečlivě a ve všech souvislostech a neshledal žádné důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

20. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

22. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

23. Krajský soud po provedeném přezkumném řízení dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nebylo prokázáno tvrzení žalobce a důvod, pro který požádal o mezinárodní ochranu, a to, že byl v zemi svého původu pronásledován z politických důvodů. Soud po pečlivém posouzení výpovědí žalobce o tvrzených potížích v Etiopii konstatuje, že jednání, jemuž byl žalobce ve vlasti vystaven nelze kvalifikovat jako azylově relevantní pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. a) či § 12 písm. b) zákona o azylu.

24. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se „pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí „státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…)nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 25. Žalobce uvedl, že v zemi svého původu nebyl členem žádné politické strany či hnutí, sympatizoval se stranou OLF, jejímž členem byl jeho otec. Se stranou OLF nijak nespolupracoval, i po smrti otce jen rozdával její propagační materiály a letáky. Na veřejnosti své názory proti vládě nijak neprojevoval, mluvil tak jen v soukromí mezi lidmi s podobnými názory. Žalobní tvrzení, že žalobce aktivně vystupoval proti etiopské vládě, nemá oporu ve spise, resp. v samotných výpovědích žalobce. Pokud jde o vlastní potíže žalobce v zemi původu, hovořil o svém zranění na demonstraci v roce 2005, tedy o události, která se stala před dvaceti lety. Pak již nikdy fyzicky napaden nebyl. Další potíže, kterým čelil, byly dle jeho tvrzení šikana doma a v zaměstnání, které dle jeho názoru souvisely se členstvím jeho otce ve straně OLF. Žalobce uvedl, že poté, co byl jeho otec policisty v roce 2012 zastřelen, byl sledován, neměl žádnou svobodu, policisté mu prováděli domovní prohlídky. I jeho bratři jsou v Etiopii pronásledováni. Žalobce tvrdí, že byl pronásledován pro uplatňování svých politických práv a svobod a z důvodu příslušnosti k rodině, jako sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.

26. Judikatura Nejvyššího správního soudu k pojmu „sociální skupiny“ dovodila, že „skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla, a zároveň tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou“. Ač podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012-45, na který poukazoval žalobce, může rodina představovat určitou sociální skupinu pro účely posouzení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, musí být splněny i další podmínky, aby bylo možné hovořit o azylově relevantním pronásledování. Mezi ně dle citované judikatury patří příčinná souvislost mezi pronásledováním a příslušností k určité sociální skupině, dlouhodobost a intenzita potíží, možnost využití vnitrostátní ochrany či vnitřního přesídlení, nedostupnost či selhání ochrany v zemi původu.

27. Krajský soud po individuálním posouzení případu žalobce ve shodě se žalovaným uzavírá, že žalobcem tvrzené obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině – rodině, za důvodné neshledal. Žalobce ani po smrti svého otce, s jehož členstvím v OLF spojuje své vlastní potíže, nebyl nikdy zadržen policií, vyslýchán, či trestně stíhán. Pokud jde o prováděné domovní prohlídky ze strany policie, aniž by soud popíral, že tyto by mohly být za určitých okolností považovány za projev cíleného zájmu státních orgánů potažmo pronásledování, v konkrétním případě však pro žalobce neměly závažnější dopad na jeho svobodu, práci a další život, jakož i na možnost svobodně a bez potíží vycestovat z vlasti. K výhradě zástupce žalobce při jednání soudu ohledně prohlášení OLF v Etiopii za teroristickou organizaci, soud odkazuje i na vlastní sdělení žalobce, který při doplňujícím pohovoru dne 7. 12. 2016 tuto informaci sám sdělil správnímu orgánu. Rovněž v replice žalobce je uvedeno, že otec žalobce byl napojen na politickou stranu (OLF), která byla „následně vládní stranou prohlášena za teroristickou organizaci“. Žalobce přes uvedené tvrzení neuvedl žádné cílené dlouhodobé negativní kroky ze strany státních nebo bezpečnostních orgánů vůči své osobě, které by bylo možno zahrnout pod výše uvedenou definici pronásledování.

28. Šikana v zaměstnání se měla dle žalobce projevit i v jeho nižší mzdě a skutečnosti, že nikdy nebyl povýšen nebo poslán na školení. Žalobce uvedl, že sice chtěl z vlasti odjet již v roce 2005, ale „intenzivně tyto možnosti nehledal“. Přestože uváděl, že po smrti jeho otce v březnu 2012 tlak na jeho osobu zesílil, vlast opustil až v říjnu 2014, kdy od svého zaměstnavatele dostal možnost vycestovat v rámci školení svářečských technik do ČR. Krajský soud ve shodě se Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. žalovaným uvádí, že v případě žalobce neshledal ani tvrzenou šikanu či diskriminaci v zaměstnání. Žalobcem tvrzené formy diskriminace (nikdy nebyl povýšen, poslán na školení apod) jsou v rozporu s jeho následným sdělením a způsobem jeho vycestování z vlasti, tedy že byl na náklady zaměstnavatele poslán na školení v oboru, v němž pracoval (svářeč) do zahraničí. Pokud by soud přistoupil na argumentaci žalobce, že byl v zaměstnání jím tvrzeným způsobem šikanován a pronásledován z důvodu domnělé spolupráce s OLF, jen těžko si lze představit, že právě on byl vybrán do projektu, který hradil zaměstnavatel a který je spojen s cestou do zahraničí (oficiální), jež se neobejde bez nezbytných administrativních úkonů spojených s ověřováním totožnosti žalobce. V této souvislosti soud považuje za málo pravděpodobné, byl-li žalobce pronásledován ze strany státních orgánů kvůli jemu „připisované spolupráci se stranou OLF, coby následovníka a pokračovatele svého otce“, že by mohl zcela legálně a bez potíží vycestovat z vlasti, aniž by se mu v tom snažily státní orgány zabránit.

29. K námitkám ohledně hodnocení zpráv zajištěných žalovaným, krajský soud uvádí, že žalobce měl možnost tyto rozporovat či doplnit při seznámení s podklady rozhodnutí dne 24. 1. 2017. Této možnosti nevyužil. Z obsahu předloženého správního spisu a podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí má krajský soud za to, že žalovaný případ žalobce posuzoval na základě jeho výpovědí v kontextu informací o zemi původu, které soud považuje za dostatečně objektivní a aktuální, neboť pocházejí z různých informačních zdrojů a mapují situaci v Etiopii k datu vydání napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem. Není pravdou, že žalovaný s uvedenými zprávami v rozhodnutí nijak nepracuje. Na straně 5, 8 a 9 napadeného rozhodnutí žalovaný popisuje situaci v Etiopii na pozadí konkrétně citovaných podkladů. Žalovaný ani krajský soud nezastírají, že Etiopie, zejména po vyhlášení výjimečného stavu (v říjnu 2016) se potýkala s řadou omezení v oblasti lidských práv, za nejvýznamnější problém je považováno a popisováno obtěžování a ponižování členů opozičních politických stran, novinářů, údajné mučení, bití, týrání a špatné zacházení s vězni ze strany bezpečnostních složek, i politicky motivované procesy. Soud nesporuje, že země původu žalobce se z evropského pohledu chápání demokratických principů potýká s řadou problémů. Na uvedenou situaci pak přiléhavě dopadá žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004, v němž se uvádí: „Skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven. Pouhá skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu“. Na tomto místě lze odkázat i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č. j. 6A 709/2001, v němž je uvedeno, že „azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým, těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách tato práva uznávána.“ Všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz.

30. Krajský soud rovněž neshledal pochybení správního orgánu při hodnocení důkazů předložených samotným žalobcem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (strany 5-6 a 7) je zřejmé, jak žalovaný uvedené důkazy posoudil a zhodnotil („..z videí (záznam z debaty uskutečněné na půdě Evropského parlamentu ohledně situace v Etiopii a koláže fotografií bez místa a data určení ohledně situace v oblasti Oromo) není patrné, že by konkrétně žalobce byl vystaven jakémukoliv jednání, které by dosahovalo míry a intenzity pronásledování“). Uvedl také, že ohledně popisu situace v Etiopii má k dispozici aktuální informace ohledně bezpečnostní i lidskoprávní situaci v zemi původu žalobce. Takový postup není v rozporu s ustanovením § 50 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Další nepoužití takových materiálů je logickým závěrem vyplývajícím z předchozího postupu a úvah žalovaného, nikoli jednáním, jímž by byl žalobce na svých právech zkrácen. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

31. Pro úplnost soud konstatuje, že jeden z žalobcem uvedených důvodů opuštění vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochranu, a to nemožnost svobodně žít a pracovat, nelze podřadit pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 – 60, v němž se uvádí, že „Institut azylu není nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.“ 32. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 (azyl za účelem sloučení rodiny) a § 14 (humanitární azyl) zákona o azylu. V tomto směru žalobce vůči napadenému rozhodnutí žalovaného žádné konkrétní námitky, a to zejména ve vztahu k humanitárnímu azylu, ač je uveden ve výčtu zákonných ustanovení, která měl žalovaný porušit, nevznesl.

33. Následně soud přezkoumal postup správního orgánu ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá § 28 ve spojení s § 14a a § 14b zákona o azylu.

34. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

35. Ustanovení § 14b zákona o azylu je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny. V tomto směru žalobce žádné žalobní námitky nevznesl.

36. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný na podkladě použitých zpráv (Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2015 a Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016) popsal složitou situaci v Etiopii, kde v roce 2015 docházelo k zásahům vlády proti členům opozičních politických stran, novinářům a demonstrantům, trestnímu stíhání z politicky motivovaných důvodů. Na podkladě Transformačního indexu Bertelsmannovy nadace (BTI) 2016 o Etiopii z 29. 2. 2016 konstatoval mj. že navzdory problémům a potížím, které omezují pověst Etiopie, patří mezi politické režimy třetího světa, které upřednostňují silný ekonomický růst (pod vedením státních institucí), vysoký stupeň politické stability a násilné zabraňování chaosu a občanské válce za cenu omezování lidských práv a občanských svobod. Žalovaný uvedl, že nezpochybňuje v mnoha ohledech nelehkou a nejistou situaci v Etiopii, současně však konstatoval, že za dané situace nelze říci, že by každý obyvatel této 100 milionové země se s uvedenými potížemi potýkal. Konkrétně žalobce se přestěhoval z oblasti Oromia do Addis Abeby, kde si našel zaměstnání, nebylo mu bráněno v opuštění vlasti, za roznášení letáků a účast na dvou demonstracích nebyl žádným způsobem perzekuován. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

37. Soud po přezkoumání věci neshledal, že by žalobce byl pro případ návratu do Etiopie ohrožen uložením či vykonáním trestu smrti, mučením nebo nelidským či ponižujícím zacházením, nebo ohrožen na životě či lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního či vnitřního ozbrojeného konfliktu. Rovněž neshledal, že by vycestování žalobce mohlo být v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, podle kterého „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ 38. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), žalovaný rovněž řádně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (§ 68 odst. 3 správního řádu), pochybení soud neshledal ani v případě opatření podkladů pro vydání rozhodnutí a jejich hodnocení (§ 50 a 52 správního řádu). Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

VI. Náklady řízení

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení