32 Az 16/2017 - 159

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: A. K., nar. ………………, st. přísl. …………………., t. č. bytem ……………………………., zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne ze dne 1. 11. 2017, č. j. OAM-479/ZA-ZA11-ZA17-2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ustanovení § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje.

2. Dne 13. 6. 2017 podal žalobce další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, ke které dne 16. 6. 2017 poskytl údaje, ve kterých uvedl, že je státním příslušníkem Turecké republiky (dále jen „Turecko“), kurdské národnosti, dorozumí se turecky, kurdsky, anglicky, částečně česky, učí se německy a je ateista. Dále uvedl, že je sympatizant politické strany HDP, není jejím členem, je rozvedený a děti nemá. Do České republiky se dostal v roce 2012 organizovaně letecky přes Srbsko. V ČR žádá aktuálně již počtvrté o azyl, přičemž poprvé mu azyl udělen nebyl a ve dvou dalších případech bylo řízení zastaveno. Ke zdravotnímu stavu konstatoval, že na tom není psychicky dobře, neboť se zde pět let snaží žít, pracuje, funguje a neustále mu chodí zamítnutí jeho pobytů. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu sdělil, že se v Turecku situace stále zhoršuje, proti Kurdům a sympatizantům HDP tam panuje nepřízeň, každý den tam nesmyslně umírají lidé, proto je pro něj nebezpečné se tam vrátit. V Turecku bylo zatčeno 12 poslanců a mnoho starostů HDP, celkově asi 5000 členů. Žalobce neabsolvoval základní vojenskou službu, což by pro něj byl problém. Dále zmínil osobu A. A., kterému byla v ČR zamítnuta žádost o azyl, poslali jej do Turecka, kde byl zatčen a sedí ve vězení. Žalobce čeká to stejné. Několikrát byl na tureckém konzulátě podepisovat protest proti tomu, co se děje v Turecku, tím na sebe upozornil. Do Turecka se vrátit nemůže, chce žít v klidu jinde.

3. Dne 20. 6. 2017 obdržel žalovaný vyjádření žalobce k jeho žádosti, ve kterém měl za to, že by jeho žádost měla být znovu meritorně posouzena, protože situace v jeho zemi původu prodělala změny od jeho první žádosti a on se také účastnil demonstrací před ambasádou Turecka v Praze. Je turecký občan kurdské národnosti, který sympatizuje se stranou HDP.

4. Dne 17. 10. 2017 měl žalobce možnost seznámit se s poklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací či způsobu jejich získání. Žalobce při této příležitosti pouze sdělil, že je zvláštní, že se v ČR nebere ohled na problém Kurdů, když v Rakousku je tomu naopak. Dále uvedl, že evropská organizace pro lidská práva má v systémech zaznamenané problémy jeho rodiny. Kdyby byl vrácen do Turecka, je 100% jistota, že bude uvězněn. Jeho bratranci, který v ČR žádal o azyl, se to stalo. Také žalobce protestoval před tureckou ambasádou tady v Evropě. Dle svého vyjádření se žalobce do Turecka nevrátí, odjede do Rakouska a požádá tam o azyl, aby byl zase vrácen Dublinem zpět do ČR. Žalobce dále nenavrhl žádné podklady pro rozhodnutí ve věci a proti zdrojům informací nevyslovil žádné námitky. Nechtěl uvést žádné skutečnosti nebo nové informace, které by měl žalovaný vzít při posouzení jeho žádosti v úvahu.

5. V napadeném rozhodnutí žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci vycházel především z jeho výpovědí, a z informací týkajících se politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku, tj. z informace z ICS, rozhodné části první, druhé i třetí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu na území ČR, ze Zprávy o zemi původu – Turecku (EASO) z listopadu 2016, ze Zprávy o zemi původu – Turecko (ACR) z ledna 2017, z Informace Kanadské rady pro migraci a uprchlíky – Turecko, vojenská služba z ledna 2017 a z Informace OAMP, Turecko – Kurdové, ze září 2017.

6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že aktuální žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území ČR je již čtvrtou v pořadí. Ohledně první žádosti vydal žalovaný rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, řízení o druhé žádosti žalobce bylo žalovaným zastaveno pro nepřijatelnost, řízení o třetí opakované žádosti bylo žalovaným zastaveno. Žalovaný posoudil důvody nové žádosti a následně provedl srovnání s jeho tvrzeními, která učinil v rámci předchozího správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, se závěrem, že žalovaný od roku 2012 celkem čtyřikrát požádal o mezinárodní ochranu z několika rozličných důvodů. V roce 2012 žalobce žádal z důvodu obavy jeho nástupu na základní vojenskou službu, dále pro své členství v politické straně BDP a jeho vstupu do organizace PKK. V roce 2015 k žádosti sdělil, že se v ČR oženil a pokusil se svůj pobyt zlegalizovat jinými prostředky, přičemž v případě návratu do Turecka mu hrozí vězení za nenastoupení na základní vojenskou službu a jeho manželka s ním do Turecka vycestovat nemůže. V roce 2017 uváděl, že v jeho zemi nastaly nové skutečnosti (zejména pokus o vojenský převrat z léta 2016), zopakoval už jednou uvedené důvody a připojil, že jej otec žijící v Turecku informoval, že ho doma hledá policie pro jeho sympatie s politickou stranou BDP. Žalovaný se všemi těmito žádostmi řádně zabýval a nepřistoupil k udělení mezinárodní ochrany. Žalobce poté vycestoval do Rakouska, kde požádal o mezinárodní ochranu, a byl vrácen do ČR v rámci dublinského řízení.

7. Žalovaný k situaci v Turecku a osobě žalobce uvedl, že se k tomuto vyjádřil již v usnesení o zastavení jeho třetí žádosti. Setrval na pozici, že žalobci v případu návratu do Turecka nehrozí nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy z důvodu situace po událostech z léta roku 2016. Žalobce nesdělil, že by byl napojen na hnutí duchovního vůdce G. pokud došlo k zadržení osob v návaznosti na kurdskou otázku, šlo o vysoké představitele politické strany HDP. Žalobce je již pět let mimo vlast a nikdy v minulosti neuváděl, že by se jakkoliv výrazně angažoval na turecké politické scéně. Žalovanému přitom nebylo známo, že by tureckým občanům mělo po jejich návratu do vlasti hrozit nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy pro vyjadřování sympatií či nesympatií. Ani po prostudování aktuálních informací k tvrzené obavě z uvěznění pro nenastoupení na základní vojenskou službu žalovaný neshledal, že by žalobci pro tyto okolnosti mělo hrozit pronásledování či vážná újma. Žalovaný přiznal, že situace v Turecku prodělává rozličný vývoj, který nebyl pevně ustálen po dobu celého 20. století, a nejinak tomu je i nyní. Dle aktuálních zpráv však situace v Turecku nedosahuje rozměrů vnitřního ozbrojeného konfliktu, ani zde nedochází k pronásledování kurdské menšiny. Žalovaný připustil, že pro odmítnutí žalobce nastoupit k výkonu základní vojenské služby může být zatčen, žalovaný však neshledal okolnosti, proč by tato detence měla dosáhnout reálného nebezpečí vážné újmy.

8. Žalovaný tak neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti žalobce ve vztahu k jím uváděným důvodům, neboť ten neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů jeho odchodu z vlasti a obav z návratu do vlasti. Žalovaný tedy konstatoval, že došlo k naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu a opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou shledal jako nepřípustnou a řízení dle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

II. Obsah žaloby

9. Dle žalobce žalovaný porušil v předchozím řízení ustanovení § 3 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, dále ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále ustanovení § 25 odst. i) ve spojení s ustanovením § 10a písm. e) zákona o azylu, které nemělo být aplikováno, neboť nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, když žalobce od poslední žádosti v řízení uvedl nové skutečnosti.

10. Své žalobní body poté uplatnil následovně.

11. Žalobce měl předně za to, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť jeho žádost neměla být žalovaným posouzena jako nepřípustná. Jednalo se již o čtvrtou žádost podanou žalobcem a byla to tedy další opakovaná žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nikoliv „pouze“ opakovaná žádost. Z ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu vyplývá, že pokud cizinec podá další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, tedy třetí nebo další v pořadí, má žalovaný v zásadě dvě možnosti, a to řízení o této žádosti do 10 dnů usnesením zastavit nebo o ní znovu meritorně rozhodnout. V případě žalobce však žalovaný nepostupoval žádným z těchto způsobů a se čtvrtou žádostí zacházel jako s opakovanou. Pokud žalovaný nevydal usnesení o zastavení řízení ve lhůtě 10 dnů ode dne podání žádosti o mezinárodní ochranu, připravil se o možnost zastavení řízení a bylo jeho povinností meritorně posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu. I tato skutečnost sama o sobě má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

12. Žalobce nicméně zpochybnil rovněž závěry žalovaného o nepřípustnosti jeho nové žádosti o mezinárodní ochranu, neboť dle jeho názoru byla nesprávně posouzena otázka, zda žalobce v řízení o opakované žádosti uvedl nové skutečnosti, k čemuž odkázal na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96. V případě žalobce lze hovořit o takové zásadní změně situace v zemi jeho původu, která zakládá opodstatněnost nové žádosti o mezinárodní ochranu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto směru nedostatečné, pokud posouzení dané otázky bagatelizuje s tím, že politická situace v Turecku nebyla takřka nikdy stabilní. Nelze však ignorovat, že celková politická situace v Turecku prodělala za poslední období výrazné změny, které negativním způsobem ovlivnily demokratický řád turecké společnosti a mají dopad i na politické oponenty. Dne 15. 7. 2016 došlo v Turecku k neúspěšnému pokusu o státní převrat, což vedlo k hromadnému zatýkání osob označených za sympatizanty G. hnutí. Dle zprávy Parlamentního shromáždění Rady Evropy o fungování demokratických institucí v Turecku z dubna 2017 se situace osm měsíců po pokusu o převrat zhoršila a přijatá opatření jdou daleko za hranice toho, co je nezbytné a přiměřené. Nejenom poslanci, ale i stovky členů strany HDP, byli dle uvedené zprávy zatčeni. Současnou společensko-politickou situaci v Turecku lze označit za minimálně znepokojivou, a ačkoli standard ochrany lidských práv v Turecku skutečně nikdy nebyl příliš vysoký, od léta roku 2017 došlo v této oblasti k výraznému zhoršení. S ohledem na individuální okolnosti případu žalobce, mohou tyto okolnosti mít přímý dopad na jeho hmotněprávní postavení v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ačkoliv žalobce nebyl členem žádné politické strany, byl sympatizantem strany HDP a účastnil se na demonstracích před tureckou ambasádou, čímž dal najevo svůj politický postoj.

13. Žalobce má rovněž informace o tom, že na něj byl v Turecku vydán zatykač, který má jeho rodina k dispozici a byl mu odeslán do ČR. Existenci zatykače přitom lze dle žalobce považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 11a zákona o azylu. Jedná se sice o skutečnost, o níž správní orgán při vydávání napadeného rozhodnutí neměl informaci, soud však má povinnost posuzovat skutkovou a právní stránku případu ex nunc. Žalobce přitom již v rámci řízení poukazoval na to, že mu v Turecku hrozí uvěznění, kterého se obává jak z důvodu vyhýbání se vojenské službě, tak z důvodu jeho politických aktivit. Dle názoru žalovaného však ani hrozba existujícího zatykače nemá relevanci pro udělení mezinárodní ochrany. Aktuální informace o Turecku však vypovídají o neustále se zhoršující situaci vězeňských podmínek, zejména po neúspěšném pokusu o státní převrat. Dle zprávy Human Rights Watch je oslabení záruk proti zneužívání v detenci, k němuž došlo v rámci nouzového stavu, doprovázeno nárůstem zpráv o mučení a špatném zacházení v policejní detenci (bití, svlékání zadržených osob, využívání dlouhodobě stresových poloh, výhružek znásilněním, zasahování do lékařských podmínek). Podobné zacházení hlásili v uplynulém roce i kurdští vězni na jihovýchodě země. Rovněž zpráva Amnesty International z roku 2017 poukazuje na to, že po pokusu o převrat došlo k nárůstu případů mučení a jiných forem špatného zacházení v policejní detenci, přičemž vyšetřování těchto obvinění nebylo účinné. Výrazné nedostatky ve vyšetřování obvinění ze špatného zacházení s vězni potvrzuje i zpráva Evropské komise za období od října 2015 do září 2016. V návaznosti na závěry mezinárodních organizací poukázal na špatné podmínky v tureckých věznicích.

14. Skutečnost, že žalobce by v případě jeho uvěznění mohl být vystaven podmínkám neslučitelným s článkem 3 Evropské úmluvy, přitom může mít vliv na udělení minimálně doplňkové ochrany. Žalovaný proto měl k posuzování nové žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany přistupovat s mnohem větší pečlivostí a obstarat si aktuální a přesné informace o současné situaci v Turecku ve vztahu k jeho tvrzením. Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že tuto povinnost nedodržel.

15. Žalobce přiznal, že předmětné skutečnosti nejspíš nevedou k jednoznačnému závěru, zda splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Je z nich však patrné, že situace v Turecku doznala takových zásadních změn, v důsledku kterých měla být nová žádost o udělení mezinárodní ochrany vyhodnocena jako přípustná a znovu meritorně posouzena.

III. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný se v potřebném a dostatečném rozsahu zabýval jednotlivými důvody, pro něž žalobce svou čtvrtou žádost o mezinárodní ochranu podal. Shrnul dosavadní průběh a výsledky předchozích řízení, provedl porovnání dříve i nyní prezentovaných skutečností, pro něž žalobce o mezinárodní ochranu žádal. Dospěl přitom k závěru, že v případě žalobce absentují nové skutečnosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu, jež by odůvodňovaly opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů jeho odchodu z vlasti a obav z návratu do ní. V zájmu řádného posouzení situace v zemi původu si opatřil i dostatečně aktuální podkladové informace, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit a vyjádřit se k nim, avšak k doplnění z jeho strany nedošlo. Pokud tak žalovanému nyní vytýká neaktuálnost do spisu zařazených zpráv, mohl tuto námitku vznést a doplnění podkladů realizovat již v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí.

17. Situací v Turecku a jejím dopadům na osobu žalobce se žalovaný zabýval již v předchozím usnesení o zastavení řízení ze dne 20. 2. 2017. Obdobně neshledal jako novou skutečnost ani tvrzení o obavách z případného uvěznění žalobce pro nenastoupení základní vojenské služby, když i tato skutečnost byla žalobcem již v minulosti prezentována. Příslušné podkladové informace v souvislosti s namítanou celkovou změnou poměrů v Turecku nedokládají, že by zde mělo docházet k pronásledování kurdské menšiny, a ani situace nedosahuje rozměrů vnitřního ozbrojeného konfliktu.

18. K existenci zatykače, na který žalobce poukázal, žalovaný především uvedl, že tuto skutečnost nemohl v době vydání napadeného rozhodnutí zohlednit. Ani možnost případného postihu žalobce za odmítnutí nastoupit základní vojenskou službu nelze hodnotit jako základ pro důvodnost jeho obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy, jež by mu hrozila v případě návratu do vlasti.

IV. Replika žalobce

19. V přípisu ze dne 11. 12. 2017 učinil žalobce návrh na doplnění důkazů, a to dokumentů vydaných tureckým soudem, které dokládají, že v zemi jeho původu byl na něj vydaný zatykač kvůli jeho politické činnosti – příkaz k zatčení, doprovodný dopis k příkazu k zatčení a dopis soudce krajského ředitelství bezpečnosti v Istanbulu, včetně jejich překladu do českého jazyka.

20. V replice ze dne 6. 2. 2018 žalobce uvedl, že nevyužití svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, neznamená, že nemůže tyto podklady zpochybňovat v řízení o správní žalobě. Ostatně je to žalovaný, kdo má povinnost zjišťovat stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce připustil, že žalovaný neměl během řízení faktickou možnost zohlednit existenci zatykače, neboť do dispozice žalobce se dostal teprve po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce proto neměl možnost zatykač jako důkaz ve správním řízení předložit. Pokud by tuto možnost měl, využil by ji, jelikož se jedná o skutečnost svědčící v jeho prospěch. I přesto je však dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce ostatně v rámci správního řízení uváděl, že v případě jeho návratu do země původu bude uvězněn, avšak žalovaný tuto skutečnost vyhodnotil jako neopodstatněnou. Žalobcem předložený příkaz k zatčení svědčí o tom, že zjištěný skutkový stav není správný. Příkaz k zatčení se netýká odmítnutí nastoupit na základní vojenskou službu, nýbrž potvrzuje, že je proti žalobci v Turecku vedeno trestní stíhání za údajné spáchání trestných činů napomáhání nezákonné teroristické organizaci, účast na demonstraci za demokracii na náměstí Taksim, propagaci ve prospěch teroristické organizace, vyvěšování plakátů bez povolení a kladení odporu bezpečnostním silám. Tato skutečnost je relevantní pro účely posouzení naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, neboť trestní stíhání žalobce odůvodněné jeho politickou aktivitou, může představovat pronásledování ve smyslu čl. 9 kvalifikační směrnice, resp. ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu.

V. Řízení před správními soudy

21. Na den 13. 12. 2018 bylo ve věci nařízeno ústní jednání, které však bylo odročeno.

22. Další jednání se konalo dne 28. 3. 2019.

23. Žalobce při jednání především uvedl, že od 13 do 18 let bojoval v Turecku za lidská práva, a to nejenom Kurdů, ale i homosexuálů, křesťanů, a dalších. V Turecku vyvěšoval plakáty. Turecko není demokratická země, prezident Erdogan je radikální islamista. Není ani povoleno se svobodně vyjadřovat. Rovněž měl od 18 let nastoupit základní vojenskou službu, což on nechce, neboť bude muset konat násilí. Posledních 7 let žije v ČR, pracuje, odvádí daně a není na ČR nijak závislý. Žalovaný pak při jednání především uvedl, že soud je vázán žalobním návrhem, a k novým skutečnostem po vydání napadeného rozhodnutí nelze přihlížet. Vyjdou-li najevo nové skutečnosti, pak je to důvodem pro novou žádost. V posuzovaném případě se jedná o opakovanou žádost, vždy byl neúspěšný, a to nejenom v řízení před správními orgány, ale i soudy.

24. Soud při jednání provedl dokazování: 1) Příkaz k zatčení ze dne 11. 10. 2012, 2) Doprovodný dopis k příkazu k zatčení a 3) Dopis soudce krajskému ředitelství bezpečnosti v Istanbulu.

25. Z příkazu k zatčení soud především zjistil, že příkaz k zatčení na žalobce byl vydán 5. Trestním soudem závažných trestných činů v Istanbulu dne 11. 10. 2012. Žalobce je obviněn z trestných činů napomáhání ilegální teroristické organizaci, účasti na demonstraci za demokracii na náměstí Taksim, propagace teroristické organizace a vyvěšování plakátů, kladení odporu bezpečnostním silám. Trestná činnost se vztahuje na boj s terorismem dle zákona č. 3713, 7/2-3 a turecký trestní řád § 169 a 168. Žalobce byl zatčen za účelem provedení výslechu ve stádiu trestního stíhání. Z doprovodného dopisu k příkazu zatčení, který je adresován Vrchnímu státnímu zastupitelství v Istanbulu, Úřadu pro zatčení, soud především zjistil, že v souvislosti s příkazem k zatčení je žádáno: a) provést zatčení, co nejdříve, b) pokud dojde k zatčení v Istanbulu pak předvést před 5. Trestní soud závažných zločinů. Dojde-li k zatčení mimo Istanbul, pak za účelem předvedení k nejbližšímu trestnímu soudu pro závažné zločiny, zajistit jeho obhajobu k tvrzením státního zastupitelství, po provedeném výslechu sepsat protokol o vzetí do vazby a tento odeslat na shora uvedený soud, a to ještě před datem 29. 3. 2017, na které bylo stanoveno soudní jednání. Z dopisu adresovanému Krajskému ředitelství bezpečnosti v Istanbulu pak soud především zjistil, že je požadováno, aby bylo, v co nejkratší době provedeno šetření ve věci obžalovaného žalobce. Do tohoto šetření jsou zahrnuti rodinní příslušníci 1. stupně, na jejichž adresách bude obžalovaný hledán. Po zjištění jeho místa pobytu bude zatčen, vyslechnut a za účelem dodání do vězení předveden před soud.

26. O podané žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 32 Az 16/2017 – 111, kterým napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud poukázal na to, že žalovaný posoudil nesprávně žalobcovu čtvrtou žádost o mezinárodní ochranu podle ustanovení zákona o azylu řešícího rozhodnutí o opakované žádosti, tedy o druhé žádostí, nikoliv podle ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu, řešící rozhodnutí o dalších opakovaných žádostech. Vytýkané pochybení žalovaného však bylo čistě formální povahy, neboť z materiálního hlediska byla další opakovaná žádost žalobce o mezinárodní ochranu vypořádána sice jako žádost opakovaná, nicméně pro odůvodněnost obou těchto rozhodnutí jsou stanovena shodná pravidla a jsou v nich posuzovány tytéž otázky. Krajský soud proto neshledal, že by bylo nutné rozhodnutí z tohoto důvodu rušit. Soud však vzal v úvahu, že mu žalobce před rozhodnutím dodal nové důkazy, které bez vlastního zavinění předložil až po právní moci napadeného rozhodnutí. Krajský soud shledal, že předložené důkazy mohou být relevantní pro možné udělení mezinárodní ochrany, neboť mohou přisvědčovat žalobcovým obavám z návratu do vlasti s ohledem na jeho politickou aktivitu a účast na demonstracích, což zmiňoval již ve svých předchozích žádostech o mezinárodní ochranu. Zároveň soud zhodnotil, že je namístě prolomit pravidlo, podle kterého soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a to s ohledem na evropské právo a zásadu non-refoulement, kterou jako důvod k prolomení uvedené zásady vykládá i Nejvyšší správní soud. Ač tedy žalovaný v ničem nepochybil, důkazy, které žalobce v řízení před soudem doložil na podporu svých tvrzení a vyslovených obav z návratu do vlasti, je třeba náležitě posoudit.

27. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 32 Az 16/2017 – 111, podal žalovaný kasační stížnost, ve které poukázal na to, že žalobce již v řízení o své první žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 17. 9. 2012 uvedl, že se obává zatčení pro členství a aktivity ve straně BDP a pro sympatie k PKK. V rozhodnutí ze dne 17. 12. 2013 však žalovaný výslovně upozornil, že žalobce nepředložil žádný důkaz svědčící o důvodnosti jeho obav ze zatčení. Žalovaný dále nesouhlasil se závěry krajského soudu, neboť jej zavazují zohlednit materiály předložené k důkazu až v řízení před soudem, aniž by z rozsudku bylo zřejmé, na základě čeho soud dospěl k závěru, že předkládané materiály nemohl žalobce bez svého zavinění doložit dříve. Již dle dat uvedených v předložených písemnostech je možné dovodit, že tak žalobce učinit mohl, vztahují-li se dle překladů k jeho činnosti v Turecku v roce 2012 a dva z nich jsou k tomuto roku datovány. Byl-li tedy žalobce informován svými rodinnými příslušníky o vývoji situace a souvisí-li zájem tureckých orgánů o jeho osobu s aktivitami z doby před opuštěním Turecka, nepochybně mohl žalovaného o těchto skutečnostech minimálně informovat. Žalovaný odkázal na judikaturu, dle které je třeba všechny relevantní skutečnosti uvést již v řízení před správním orgánem, přičemž ani povinnost dle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu do různých fází řízení. I za přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice lze vznášet pouze takové skutečnosti, které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem.

28. Následně byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 9 Azs 157/2019 - 24, kterým byl rozsudek krajského soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 32 Az 16/2017 - 111, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu trpí zásadním pochybením v podobě nepřezkoumatelnosti. Napadený rozsudek dle názoru Nejvyššího správního soudu postrádal posouzení ve vztahu k porušení zásady non-refoulement, přičemž krajský soud neuvedl, z jakého důvodu se domnívá, že žalobci nebude poskytnuta ochrana a zohledněn princip non-refoulement v dalším správním řízení. Krajský soud se nezabýval ani podstatou aplikace zásady non-refoulement, tedy zda lze ze žalobcem předložených dokumentů dovozovat, že mu v případě návratu do vlasti hrozí ohrožení jeho života či osobní svobody, a zda se na něj tento princip dá vůbec aplikovat. Krajský soud se poté dopustil nepřezkoumatelnosti rovněž s ohledem na druhou možnost, jak prolomit zásadu vázanosti skutkovým a právním stavem dle ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s., tj. s využitím čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Nejvyšší správní soud uzavřel, že sama okolnost, že byly předloženy nové důkazy svědčící o hrozbě vážné újmy žalobce v zemi původu, které by mohly potenciálně vést k udělení mezinárodní ochrany, k prolomení této zásady nestačí. Krajský soud je povinen posoudit, zda nové skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení, a tedy zda tyto nové důkazy nemohl žalobce předložit již dříve, případně zda nenastaly ospravedlnitelné důvody předvídané Ústavním soudem a odůvodňující pozdní předložení důkazů. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že sama okolnost, že byly předloženy nové důkazy, které mohou svědčit o hrozbě újmy žalobce v zemi původu a které by mohly potenciálně vést k udělení mezinárodní ochrany, k prolomení zásady vázanosti skutkovým a právním stavem ke dni rozhodnutí žalovaného dle ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. s odkazem na čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice nestačí. Časový odstup mezi vydáním materiálů a jejich předložením krajskému osudu je natolik výrazný, že se jím měl krajský soud zabývat.

VI. Vyjádření žalobce

29. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 10. 12. 2019 uvedl, že je přesvědčen o tom, že předložené dokumenty jsou relevantní z hlediska posouzení důvodnosti jeho obav z pronásledování nebo vážné újmy. V souladu s Příručkou UNHCR a obecně přijímanou judikaturou ovšem může trestní stíhání dosáhnout intenzity pronásledování, a to i samo o sobě, zejména je-li motivováno některým z důvodů obsažených v definici uprchlíka. Relevanci trestního stíhání pro azylové řízení potvrzuje i čl. 9 kvalifikační směrnice. Tak tomu bylo i v případě žalobce, kdy nebezpečí jeho trestního stíhání pramení z jeho politické činnosti ve prospěch kurdské politické strany BKP. Zatykač, který žalobce doložil, potvrzuje, že je na něj v Turecku vedeno trestní stíhání za údajné spáchání trestných činů, z jejichž výčtu je zřejmé, že má trestní stíhání žalobce přímou souvislost s jeho politickou činností. Žalobcovo politicky motivované trestní stíhání je proto relevantní pro účely posouzení naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.

30. Dle žalobce se nelze odkazovat na možnost podání nové žádosti o mezinárodní ochranu, neboť nelze spoléhat na to, že by mu v tomto řízení byla poskytnuta dostatečná ochrana před porušením zásady non-refoulement. Pokud by žalobce podal novou žádost o mezinárodní ochranu, bude se jednat o další opakovanou žádost ve smyslu ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu, přičemž v takovém případě dle ustanovení § 3d odst. 1 zákona o azylu platí, že žadatel není oprávněn setrvat na území během řízení o jeho další opakované žádosti. Z postupu žalovaného je přitom zjevné, že nemá zájem na tom, aby byla žádost žalobce znovu meritorně projednána ve standardním řízení, v rámci kterého by se žalovaný musel zabývat existencí nových důkazů. Nová žádost žalobce o mezinárodní ochranu by tak nemusela být posouzena jako přípustná. V takovém případě by případná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu neměla odkladný účinek a v případě jeho nepřiznání soudem by žalobce nezískal možnost setrvat na území do rozhodnutí soudu o jeho žalobě. U žalobce tedy hrozí, že by musel ČR opustit dříve, než bude rozhodnuto o jeho případné žalobě. V této situaci po žalobci nelze požadovat, aby podal novou žádost o mezinárodní ochranu, a k novým důkazům by mělo být přihlédnuto již v rámci soudního řízení.

31. Důvodem, proč žalobce důkazy nedoložil již v rámci správního řízení, je fakt, že je neměl k dispozici, neboť mu je jeho rodina zaslala teprve poté, co rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu nabylo právní moci. Žalobce neměl možnost předložit zatykač jako důkaz ve správním řízení. Pokud by ji měl, bezesporu by ji využil, jelikož se jedná o skutečnost svědčící v jeho prospěch a bylo by v jeho zájmu, aby na podporu svých tvrzení předložil správnímu orgánu důkazy. Tyto dokumenty přitom dle žalobce nepředstavují žádné skutkové novoty, neboť žalobce již v žádosti o mezinárodní ochranu podané v roce 2012 tvrdil, že mu v Turecku hrozí uvěznění z důvodu jeho dřívějších politických aktivit ve prospěch strany BDP. Předložení nových důkazu je tedy pouhým doložením tvrzení, která jsou konstantní již od jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a jsou dokladem toho, že správní orgán v minulosti opakovaně špatně vyhodnotil oprávněnost obav žalobce z pronásledování či nebezpečí vážné újmy.

VII. Posouzení věci krajským soudem

32. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

33. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

34. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

35. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 36. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

37. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007-34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

38. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný), ostatně žalobce žádnou konkrétní argumentaci stran tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v podané žalobě neuvedl.

39. Soud proto nemůže přisvědčit žalobci v jeho obecném odkazu na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaný srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná.

40. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

41. Soud se dále zabýval posouzením žalobcem tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí spočívající v nesplnění podmínek pro zastavení řízení v případě další opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

42. Dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany.

43. Dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí další opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany druhá opakovaná žádost podaná toutéž osobou po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, s výjimkou rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 písm. a), d), e), f), h) nebo j) o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a všechny žádosti následující po ní.

44. Dle ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

45. Dle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o azylu podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

46. Dle ustanovení § 11a odst. 2 zákona o azylu není-li opakovaná žádost nepřípustná, ministerstvo rozhodne o udělení nebo neudělení mezinárodní ochrany, pokud není odůvodněn jiný postup.

47. Dle ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu podal-li cizinec další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle § 14a důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma, ministerstvo řízení usnesením zastaví. Usnesení o zastavení řízení lze vydat do 10 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo usnesení o zastavení řízení doručí cizinci na místě nebo na adresu místa pobytu na území, byla-li cizincem při podání další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedena; jinak se usnesení o zastavení řízení uloží po dobu 10 dnů v azylovém zařízení, kde byl cizinec naposledy hlášen k pobytu, a oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí na úřední desce v tomto azylovém zařízení. Podání žaloby proti usnesení o zastavení řízení nemá odkladný účinek.

48. Dle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

49. Soud považuje za vhodné uvést, že zákon o azylu mezi opakovanými žádostmi dříve nerozlišoval. Teprve od 18. 12. 2015 bylo zavedeno jejich členění na opakovanou žádost, tj. první z opakovaných žádostí, a po ní následující další opakované žádosti. U první opakované žádosti zákon o azylu počítá se stejným režimem, jako byl do 17. 12. 2015 u opakovaných žádostí obecně. Cizinec má možnost žádat o mezinárodní ochranu opakovaně, jeho žádost však bude nepřípustná a řízení o ní zastaveno ve smyslu ustanovení § 10a písm. e) ve spojení s ustanovením § 25 písm. i) zákona o azylu, pokud neuvede nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska mezinárodní ochrany, které nemohl uplatnit v předchozí žádosti, nebo pokud se situace v jeho zemi původu nezměnila takovým způsobem, že by to mohlo opodstatněnost nové žádosti zakládat.

50. Znění účinné od 18. 12. 2015 pro první opakovanou žádost výslovně počítá také se skutečnostmi nebo zjištěními, které se objevily, tedy nejen s těmi, které cizinec uvedl. Aktuální ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) odkazuje na ustanovení § 11a odst. 1 zákona o azylu.

51. Úprava vztahující se k další opakované žádosti je zcela nová. Rozhodování o ní se řídí ustanovením § 11a odst. 3 zákona o azylu, podle první žalovaný posuzuje, nelze-li se s ohledem na předchozí řízení nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 nebo k hrozbě vážné újmy podle ustanovení § 14a zákona o azylu důvodně domnívat, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. Pokud se tak domnívat nelze, řízení zastaví.

52. Pro projednávanou věc je podstatné, že byť je odlišný text ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve znění účinném do 17. 12. 2015, ustanovení § 11a odst. 1 aktuálního znění zákona a také jeho ustanovení § 11a odst. 3, je z nich zřejmé, že se žalovaný při posuzování všech opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu zabývá stejnou otázkou – zda tu nejsou nové skutečnosti nebo zjištění, které by mohly vést k udělení mezinárodní ochrany. Důvod rozlišování mezi první a další opakovanou žádostí tedy není v okruhu věcných problému, které se při rozhodování o nich řeší. Spočívá v tom, že cizinci nadále nesvědčí postavení žadatele o mezinárodní ochranu ani práva a oprávnění s tím spojená (viz § 3d a § 87a zákona o azylu, srovnej také čl. 40 – 42 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, tzv. procedurální směrnice, čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, tzv. přijímací směrnice, a důvodovou zprávu k novele zákona o azylu provedené zákonem č. 314/2015 Sb.). Tato skutečnost však nemá na obsah rozhodnutí o zastavení řízení o opakované žádosti dle ustanovení § 10a odst. e) ve spojení s § 25 písm. i), jakož i rozhodnutí o zastavení řízení o další opakované žádosti podle § 11a odst. 3 zákona o azylu vliv. Nejvyšší správní soud k tomuto v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Azs 185/2017 - 38, dovodil, že: „Na odůvodnění tohoto rozhodnutí (pozn. soudu: rozhodnutí o další opakované žádosti) je proto třeba klást nároky, které rozšířený senát zformuloval ve vztahu k rozhodnutí o opakované žádosti dle dřívější právní úpravy. Ve všech těchto případech je třeba trvat na tom, aby ministerstvo zdůvodnilo jednak svůj závěr, že cizinec ve své žádosti neuvedl relevantní důvody, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, jednak že v zemi jeho původu nedošlo k podstatným změnám, které by mohly mít vliv na případné udělení mezinárodní ochrany.“ 53. Krajský soud nezastírá, že postup žalovaného, který o další opakované žádosti rozhodoval podle ustanovení zákona o azylu řešícího rozhodnutí o další žádosti, byl nepochybně nesprávný. S ohledem na výše uvedené je však třeba zohlednit, že vytýkané pochybení žalovaného bylo čistě formální povahy, neboť z materiálního hlediska byla další opakovaná žádost žalobce o mezinárodní ochranu vypořádána sice jako žádost opakovaná, nicméně pro odůvodnění obou těchto rozhodnutí jsou stanovena shodná pravidla a jsou v nich posuzovány tytéž otázky. Jestliže tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 11a odst. 1 zákona o azylu týkajícího se opakované žádosti zhodnotil, že žalobce ve své žádosti neuvedl žádné relevantní důvody, které nemohl uplatnit v předchozích žádostech, a v zemi jeho původu nedošlo k podstatným změnám, které by mohly mít vliv na případné udělení mezinárodní ochrany, je zřejmé, že posuzoval tytéž skutečnosti, které je nutné posoudit ve smyslu ustanovení § 11a odst. 3 zákona o azylu v případě další opakované žádosti. Soudu je současně z jeho praxe známo, že žalovaný k opakovaným žádostem přistupuje s větší důkladností, nežli tomu je v případě dalších opakovaných žádostí. Vytýkaný postup žalovaného, byť formálně nesprávný, tak byl žalobci fakticky spíše ku prospěchu. Soud v tomto směru odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008 - 69, kdy tento uvedl: „Na druhou stranu však nelze konstatovat, že každé procesní pochybení správního orgánu, resp. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, má bez dalšího za následek závěr o nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé a tedy i o důvodnosti podané žaloby. Vždy je třeba zkoumat, zda to které porušení vede rovněž ke zkrácení subjektivních veřejných práv žalobce, k němuž může dojít nejenom porušením procesních práv účastníka řízení, ale též nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů.“ Této žalobní námitce proto zdejší soud nemohl vyhovět, ačkoliv považoval za potřebné apelovat na žalovaného, aby se do budoucna takových, byť ryze formálních, pochybení vyvaroval.

54. K důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, která byla předmětem napadeného rozhodnutí, uvádí soud následující.

55. Z dikce citovaného ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu lze dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat, a to nutnost uvést nové skutečnosti nebo zjištění a podmínka, aby se přitom jednalo o takové skutečnosti nebo zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Za nové skutečnosti nebo zjištění je poté nutno považovat nikoliv jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, nýbrž pouze takové, které by mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo smysl, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady. V případě druhé z uvedených podmínek soud připomíná, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86: „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze k jeho tíži a nelze akceptovat, že by neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

56. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy nelze pojímat jako prostředek k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele, a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího správního řízení. Zpravidla se přitom bude jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času, mezi které lze mj. řadit taktéž změnu situace v zemi původu žadatele. Závěrem lze tedy poznamenat, že ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu představuje jakýsi filtr, jehož prostřednictvím lze propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a to princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.

57. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno důsledně dbát na splnění obou výše stanovených podmínek, které mají jak garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k odlišnému rozhodnutí správního orgánu, tak zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.

58. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR již počtvrté.

59. Z průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvody jeho nové žádosti jsou stejně jako důvody, které uváděl již ve své předcházející žádosti, tedy problémy ve vztahu Turků ke kurdské národnosti, obava ze základní vojenské služby, obecně bezpečnostní situace v Turecku, obava z uvěznění. Obsah správního spisu je podle názoru soudu dostatečným podkladem pro závěr, který učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí, tedy že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které bez jeho zavinění nemohly být zkoumány v rámci předchozího řízení, které bylo již pravomocně skončeno.

60. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území ČR, a to za přesně vymezených důvodů. V ostatních případech je však nutno vycházet z režimu zákona o pobytu cizinců. Azylovým řízením za žádných okolností nelze nahradit smysl a účel úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu.

61. V daném případě lze tedy zcela přisvědčit žalovanému, že žalobce ve své nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl v zásadě totožné důvody jako v předchozích žádostech. Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci tak, jak mu ukládá ustanovení § 3 správního řádu. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný neopomněl posoudit, zda v Turecku nedošlo k takové zásadní změně situace, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že si správní orgán ohledně situace v Turecku opatřil nové materiály oproti předchozím správním řízením. Vzhledem k datu aktualizace výše konkretizovaných podkladů soud považuje závěry z nich vyplývající za aktuální a mající skutečnou vypovídací hodnotu o situaci v zemi původu žalobce. Žalovaný tedy vycházel z momentálně dostupných nových materiálů o bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce a otázkou, zda skutečně došlo ke změně bezpečnostní situace oproti stavu přezkoumávanému v rámci předchozí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, se dostatečným způsobem zabýval a dospěl k závěru, že k podstatné změně nedošlo.

62. Soud tedy musí přisvědčit žalovanému v tom směru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečně žádné nové skutečnosti, které by mohly mít negativní dopad do hmotněprávního postavení žalobce. Žalovaný tudíž naplnil veškeré náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

63. Žalovaný tedy rozhodl správně, přičemž v žádném případě nelze jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí jsou uvedeny důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, jakož i úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů.

64. Ve světle výše uvedených zásad a nastoleného právního režimu soud ve shodě s právním názorem žalovaného uzavírá, že ve věci byly naplněny zákonné podmínky stanovené v ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, neboť žadatel neuvedl a ani žalovaný nezjistil ve vztahu k obecné bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce žádnou novou skutečnost odůvodňující opětovné hodnocení žádosti žalobce, tedy skutečnost, která by vyžadovala nutnost vydání nového meritorního rozhodnutí v jeho věci. Vzhledem k tomu, že byly ve věci naplněny podmínky stanovené v ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná žalobcem na území ČR byla zcela správně shledána nepřípustnou v souladu s právními předpisy i aktuální judikaturou.

65. Krajský soud byl však dále povinen zhodnotit, zda je v daném případě nutné prolomit pravidlo vyplývající z ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s., tedy že soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Vázán závěry Nejvyššího správního soudu, byl krajský soud povinen zabývat se rovněž možností žalobce podat si novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž by uplatnil nové důvody za současného předložení nových důkazů.

66. V souvislosti s otázkou samotného vyhodnocení další opakované žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zdejší proto soud přistoupil k posouzení nových relevantních důkazů a skutečností z nich vyplývajících, jež žalobce v řízení před krajským soudem předložil (příkaz k zatčení ze dne 11. 10. 2012, doprovodný dopis k příkazu k zatčení a dopis soudce krajskému ředitelství bezpečnosti v Istanbulu), a které byly žalobcem předloženy až po právní moci napadeného rozhodnutí, a které mohou být relevantní pro možné udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. a), b) a c) zákona o azylu. Žalobce tedy v soudním řízení doložil výše specifikované další důkazy, které jeho obavám z návratu do vlasti stran jeho podpory strany HDP a účasti na demonstracích (což zmiňoval již ve svých předchozích žádostech o mezinárodní ochranu) přisvědčují.

67. V daném případě soud dospěl k závěru, že listiny, kterými byl v řízení před zdejším soudem veden důkaz, obsahují nové skutečnosti, které nebyly bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Soud uvěřil žalobci, že nebylo možné opatřit si předmětné listiny již dříve a přímou cestou. Krajský soud samozřejmě nepřehlédl, že všechny předložené písemnosti jsou označeny spisovou značkou 2012/18456, z čehož lze dovodit, že byl spis ve věci žalobce založen již v roce 2012, přičemž si byl vědom rovněž části textu příkazu k zatčení, dle kterého: „Za účelem provedení výslechu bylo rozhodnuto o zatčení obžalovaného a vydán příkaz o zatčení. 11/10/2012.“ Na druhou stranu je však v doprovodném dopisu k příkazu k zatčení uvedeno: „Pokud dojde k zatčení mimo INSTANBUL; za účelem předvedení k nejbližšímu trestnímu soudu pro závažné zločiny, zajistit jeho obhajobu k tvrzením státního zastupitelství, po provedeném výslechu sepsat protokol o vzetí do vazby a tento odeslat na náš soud ještě před datem 29/03/2017, na které bylo stanoveno soudního jednání.“ Za poslední větou dopisu soudce krajskému ředitelství bezpečnosti v Istanbulu („Po zjištění jeho místa pobytu nechť je zatčen, vyslechnut a za účelem odeslání do vězení předveden před náš soud“) je poté rovněž uvedeno datum mnohem pozdější, a to 17/02/2017. Z těchto listin tedy vyplývá, že byly vydány nejspíše teprve na počátku roku 2017, nikoliv již v roce 2012. Lze si totiž pouze stěží představit, že by byl příkaz k zatčení vydán v roce 2012 a doprovodný dopis k němu počítal s tím, že soudní jednání v dané věci bude nařízeno o téměř 5 let později. Žalobce si nadto musel tyto listiny obstarat nestandardní cestou (neboť tureckým bezpečnostním složkám dle obsahu předložených listin nebylo známo místo pobytu žalobce, kde by mohl být k zastižení), v daném případě přes svoji rodinu, což nepochybně trvalo déle, tudíž skutečnosti, které jsou předmětem výše uvedených listin, nemohl bez vlastního zavinění uplatnit před správním orgánem v rámci další opakované žádosti o udělení mezinárodních ochrany. Krajský soud má rovněž za to, že pokud by žalobce v minulosti měl možnost výše specifikované důkazy jako důkaz ve správním řízení doložit, této by nepochybně využil, neboť bylo v jeho zájmu předložit žalovanému co nejvíce důkazů svědčících o pravdivosti skutkového příběhu žalobce, ve kterém mj. trestním stíháním jeho osoby argumentoval. Skutečnost, že tyto důkazy předložil žalobce až v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného týkající se v pořadí čtvrté žádosti o mezinárodní ochranu, svědčí tedy spíše o tom, že žalobce tyto listiny skutečně neměl do této doby k dispozici.

68. Jak již Nejvyšší správní soud vysvětlil ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 76 (dále rovněž v rozsudku ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 Azs 200/2015 - 32), je třeba prolomit závazné procesní pravidlo obsažené v ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. za předpokladu, že by bylo třeba použít právní normu požívající aplikační přednosti, konkrétně pak článek 3 Úmluvy, který je třeba ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 Soering proti Spojenému království, rozsudek ze dne 17. 12. 1996 Ahmed proti Rakousku, rozsudek ze dne 29. 4. 1997 H.L.R. proti Francii, rozsudek ze dne 4. 2. 2005 Mamatkulov a Askarov proti Turecku, rozsudek ze dne 11. 1. 2007 Salah Sheekh proti Nizozemí, rozsudek velkého senátu ze dne 28. 2. 2008 Saadi proti Itálii, rozsudek ze dne 17. 7. 2008 NA. proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 5. 2008 N. proti Spojenému království a mnoho dalších) vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, reálnému nebezpečí ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, mj. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila.

69. Krajský soud má tedy povinnost posoudit, zda v situaci, kdy žalobce v řízení před soudem provedl důkazy, které měl bez vlastní viny k dispozici teprve až po právní moci rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany a které jsou zároveň relevantní pro možné udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. a), b) a c) zákona o azylu, zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování žalobce do země původu dříve, než budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové okolnosti.

70. Uvedený závěr potvrdil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, a to v usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, ve kterém se zabýval otázkou, zda v případě žalob ve věcech mezinárodní ochrany nejsou dány specifické důvody k prolomení jiného závazného procesního ustanovení, konkrétně ustanovení § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., podle něhož soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Rozšířený senát ve zmíněném usnesení konstatoval: „Ve věcech mezinárodní ochrany totiž existují mezinárodní závazky, které je třeba respektovat; ostatně mezinárodní smlouvou je soud rovněž vázán a je oprávněn také posuzovat soulad jiného předpisu s takovou smlouvou (čl. 10, čl. 95 Ústavy). Soud tedy musí nad rámec žalobních bodů respektovat princip non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (…) Pro daný případ to znamená, že by soud nemohl přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby), pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. (…) Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána. (…) Pokud tedy soud nemá poznatky podporující závěr, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo nezbytné poskytnout cizinci doplňkovou ochranu, neboť k tomu byly důvody plynoucí ze zásady non-refoulement, která již nemůže být zajištěna v jiném řízení, pak možnost překročení žalobních bodů je vázána jen na výjimky upravené soudním řádem správním (tedy musela by být zjištěna buď nicotnost rozhodnutí, nebo jeho nepřezkoumatelnost znemožňující přezkoumání v mezích žalobních bodů).“ Tyto závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou obdobně použitelné i pro postup soudu podle ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s.

71. Ze všeho výše uvedeného je nepochybné, že soud může postupovat v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že ač jsou zde z hlediska mezinárodní ochrany nové relevantní skutečnosti, které nebyly v řízení před správním orgánem zohledněny, existují v daném případě dostatečné záruky pro to, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny k tomu příslušným správním orgánem v novém správním řízení. Dlužno dodat, že by se s ohledem na čl. 13 Úmluvy i na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mělo vždy jednat o takové řízení, které je ukončeno rozhodnutím podléhajícím možnému soudnímu přezkoumání dříve, než skutečně dojde k vyhoštění či jinému nucenému navrácení dané osoby do země původu (srov. rozsudek ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 Azs 200/2015 - 32).

72. Aplikační přednost před ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. požívá též čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, dle kterého členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně, tj. v českých podmínkách v řízení o žalobě vedeném před krajským soudem. ČR uvedenou normu netransponovala do svého právního řádu, přestože tak měla dle čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice učinit do 20. 7. 2015, a současně se jedná o normu dostatečně přesnou a bezpodmínečnou, tudíž má přímý účinek (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2015, č. j. 45 Az 30/2014 – 57, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32).

73. Pokud se týká skutečností, které měl žalovaný k dispozici v době svého rozhodování, odkazuje soud na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48: „V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“ Krajský soud po prostudování obsahu správního spisu konstatuje, že žalovaný nemohl k důkazům, jež byly nově uvedeny až v soudním řízení, logicky přihlédnout, nebyly-li ze strany žalobce uváděny již ve správním řízení. Zdejší soud však zcela souhlasí s posouzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, že dostupné a tvrzené skutečnosti, jakož i na ně navázané aktuální podklady pro vydání rozhodnutí, ze kterých žalovaný vycházel v době svého rozhodování, skutečně nebyly relevantní pro udělení mezinárodní ochrany žalobci, a neshledal tedy, že by žalovaný v tomto směru překročil meze svého správního uvážení.

74. Za dané situace tedy lze dovodit, že vzhledem k tomu, že žalobce není nijak omezen na své svobodě, nic mu nebrání v tom, aby neprodleně poté, co obdrží tento rozsudek zdejšího soudu, učinil např. u příslušného útvaru cizinecké policie či v přijímacím středisku prohlášení o mezinárodní ochraně. Za této situace bude žalovaný povinen umožnit mu, v souladu s ustanovením § 10 zákona o azylu, podat novou žádost o mezinárodní ochranu. Pokud žalobce podá novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou bude opírat o skutečnosti a důkazy, které vyšly najevo v nynějším řízení před krajským soudem, bude žalovaný povinen posoudit tuto žádost jako přípustnou minimálně v rozsahu takového tvrzení, a to právě z důvodu existence mezinárodního závazku non-refoulement, který musí být respektován. Jak již soud dovodil výše v textu tohoto rozhodnutí, tyto nové a pro případné udělení mezinárodní ochrany relevantní skutečnosti nemohly totiž být bez zavinění žalobce předmětem předcházejícího pravomocně ukončeného řízení ve věci mezinárodní ochrany. Vzhledem k povaze důkazů, které žalobce nově doložil v řízení před soudem, není důvodu pochybovat o tom, že se jedná o takové nové skutečnosti, jež nebyly bez vlastního zavinění žalobce předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozích pravomocně ukončených řízeních ve věci mezinárodní ochrany. V souladu s ustanovením § 10a písm. e) zákona o azylu by tedy nová žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou by žalobce o tyto skutečnosti a důkazy opřel, musela být posouzena žalovaným jako přípustná.

75. Soud dále uvádí, že z listin, které žalobce před krajským soudem předložil, je již bez jakýchkoli pochyb (pokud by nevznikly pochybnosti o pravosti těchto dokumentů, čemuž však prozatím nic nenasvědčuje) zřejmé, že je žalobce v Turecku stíhán pro vícero trestných činů. Žalovaný bude tedy povinen velmi pečlivě a na základě co možná nejaktuálnějších informací o zemi původu žalobce mj. posoudit, zda je tu reálně nebezpečí, že by byl žalobce v Turecku po svém pravděpodobném zatčení, během trestního procesu i po té, co by byl odsouzen, vystaven ohrožení života nebo mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu a ve smyslu čl. 2 (ve spojení s Protokolem č. 13) a čl. 3 Úmluvy. Bude přitom povinen se řídit nejen judikaturou správních soudů, ale i relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Proti novému rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany, ve kterém by měla být žádost žalobce o mezinárodní ochranu posouzena jako přípustná, bude mít žalobce v každém případě možnost podat žalobu, která bude mít ze zákona odkladný účinek (ustanovení § 32 odst. 2 zákona o azylu), obdobně pak případná kasační stížnost. Rozhodnutí o případném správním vyhoštění žalobce by přitom nebylo vykonatelné po dobu řízení o mezinárodní ochraně a po dobu řízení o žalobě, případně kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany, které mají odkladný účinek (dle ustanovení § 119 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců).

76. Soud tedy dospěl s ohledem na výše uvedené skutečnosti k závěru, že žalobci nic nebrání podat si novou žádost o udělení mezinárodní ochrany a v ní uvést skutečnosti, které jsou obsahem listin, kterými byl proveden důkaz při jednání zdejšího soudu. Krajský soud shledal, že v daném případě existují dostatečné záruky, že skutečnosti, k nimž došlo až po vydání rozhodnutí žalovaného, budou předmětem nového posouzení v rámci řízení o nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

77. Krajský soud tedy shledal záruky v daném případě dostatečnými pro respektování principu non-refoulement, a proto se v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. novými skutkovými okolnostmi v tomto řízení nezabýval.

VIII. Závěr a náklady řízení

78. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

79. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.