32 Az 18/2014 - 63

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: N. D. Ch., zast. JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem U soudu 388, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.5.2014, č.j. OAM-123/ZA-ZA04-HA08-2014, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadl žalobce včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR) byl zkrácen na svých právech. Namítal pochybení správního orgánu ve správním řízení, a to porušení ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, dále porušení § 50 odst. 2, 3, neboť správní orgán nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci a napadené rozhodnutí tak nelze považovat za přesvědčivé, porušení § 52, neboť žalovaný neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci a porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgán v odůvodnění rozhodnutí neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu. Dále namítal porušení ustanovení § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, nepřiměřené, nesprávné a nepřezkoumatelné. Navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V doplnění žaloby, učiněném prostřednictvím soudem ustanovené zástupkyně žalobce namítá, že si žalovaný nezajistil dostatek podkladů nezbytných pro své rozhodnutí, a to zejména vzhledem k možným důvodům udělení mezinárodní ochrany dle § 12 a § 14 zákona o azylu. Správní orgán dle žalobce nedostatečně zohlednil fakt, že žalobce opustil vlast pro svůj nesouhlas s politickým zřízením ve Vietnamu, kde se jako odpůrce komunistického režimu musel po návratu do vlasti v roce 2005 pravidelně podrobovat kontrole ze strany státních orgánů. Tato skutečnost by se opakovala i v případě jeho současného návratu do vlasti. Charakter i četnost těchto kontrol je natolik intenzivní, že se dá podřadit pod pojem pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod a politických názorů. Žalovaný dle žalobce neshromáždil dostatek podkladů a aktuálních informací o zemi původu, když zprávy z roku 2013 nelze považovat za aktuální. Žalovaný též nepřihlédl k vážnému zdravotnímu stavu žalobce, jako relevantní skutečnosti z pohledu § 14 zákona o azylu. Žalobce vyhledal odbornou pomoc v rámci svých možností a dne 23.7.2014 se má podrobit odbornému vyšetření, o čemž předloží soudu zprávu. Žalovaný se nezaměřil na zjištění, jakou nemocí žalobce trpí, jaká je jeho prognóza do budoucna a z jakého důvodu odbornou pomoc v minulosti nevyhledal. Žalobce trpí vážnou Parkinsonovou chorobou. Skutečnost, že nevyhledal odbornou pomoc, není důsledkem svévolné rezignace žalobce na ochranu svého zdraví, ale byla způsobena zdravotními obtížemi žalobce, jeho omezenými finančními možnostmi a omezeným přístupem k lékařské péči. Žalovaný si měl sám obstarat objektivní informace o zdravotním stavu žalobce. Závěr o neudělení humanitárního azylu považuje žalobce za nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný. Žalobce trvá na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu a na vlastní rozhodnutí, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Žalovaný uvedl, že současná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je již v pořadí třetí. Stručně zrekapituloval výsledek dvou předchozích azylových žádostí žalobce (viz níže). K žalobním námitkám uvedl, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu, shromáždil za účelem vydání rozhodnutí podklady, které vzhledem k datu vydání rozhodnutí (7.5. 2014) považuje za dostatečně aktuální a na případ žalobce přiléhavé. Připomněl, že základní zásadou řízení o udělení mezinárodní ochrany je povinnost tvrzení, která vázne toliko na žadateli o udělení mezinárodní ochrany (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č.j. 4 Azs 151/2005-86 ze dne 7.12.2005). Pokud žadatel neunese svoji část důkazního břemene a nedostojí své povinnosti tvrzení, je nutno mu takovou skutečnost přičítat k tíži (zde odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 2.5. 2012, č.j. 1 Azs 3/2012 s citací právní věty). Upozornil, že pokud si žalobce chtěl legalizovat svůj pobyt na území České republiky, nic mu nebránilo v tom (jak v období uplynulých let 1983-2005, tak i 2009-dosud) využít možností zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (odkázal na rozsudek NSS ze dne 18.11.2004 č.j. 7 Azs 117/2004 s citací právní věty). Žalobce v průběhu řízení uvedl, že byl po svém návratu do vlasti v roce 2005 (po 22 letech strávených na území ČR) pronásledován ze strany policie. Podle žalovaného však skutečnosti, které žalobce popsal, nelze označit za pronásledování z taxativně vymezených důvodů dle § 12 zákona o azylu. K humanitárnímu azylu žalovaný uvedl, že na jeho udělení není právní nárok (odkázal v tomto směru na rozsudek NSS č.j. 3 Azs 12/2003 ze dne 15.10.2003). Zabýval se tvrzenými zdravotními důvody žalobce a neshledal, že by se jednalo o relevantní důvod hodný zvláštního zřetele. Konstatoval, že žalobci byla diagnostikována Parkinsonova choroba, kterou žalobce dle svého vyjádření léčí akupunkturou, dochází k lékaři působícím na tržnici SAPA, léky odmítá. Dále uvedl, že tato léčba je ve Vietnamu běžně dostupná. Žalovaný uvedl, že v současné době zdravotní stav žalobce není život ohrožující a nebrání mu ve vycestování zpět do země původu. Pokud jde o úroveň zdravotní péče, pak skutečnost, že dostupnost či úroveň zdravotní péče je v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu nižší či nákladnější, není možné považovat za azylově relevantní, ostatně ani v České republice není lékařská péče bezplatná (odkázal na rozhodnutí NSS č.j. 2 Azs 30/2007 ze dne 26.7.2007). Žalovaný rovněž poukázal na povinnost vycházet z tvrzení žalobce ohledně jeho zdravotního stavu, přičemž žalovaný není ani oprávněn nahlížet do zdravotní dokumentace bez jeho souhlasu. Žalobce žalovanému nepředložil žádnou lékařskou zprávu, sám uvedl, že léky odmítá a svou nemoc léčí akupunkturou. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobce, že mu byl omezen přístup k lékařské péči, či že nebyl schopen lékařskou péči vyhledat z finančních důvodů. Jako žadatel o mezinárodní ochranu pobývající v PoS Kostelec nad Orlicí má přímý přístup k lékařské péči v pobytovém středisku a je účastníkem veřejného zdravotního pojištění, léčba je tedy pro něj maximálně dostupná, a to i finančně. Není úlohou správního orgánu zjišťovat, jaké jiné důvody žalobce vedly k tomu, že lékařskou péči nevyhledal. Žalovaný rovněž trvá na svém závěru, že v případě žalobcova návratu do země původu mu nehrozí vážná újma dle §14a zákona o azylu. Žalobní tvrzení, že by mohl být po návratu do vlasti opětovně zván na policii, aby poskytoval informace ohledně svého pobytu v zahraničí, jsou zcela hypotetické, bez opory v realitě. Žalovaný poukázal na Informace MZV ČR č. j. 99311/2014-LPTP, ze dne 16. 4. 2014 a č.j. 110045/2013-LPTP, ze dne 6. 8. 2014, v nichž se uvádí, že státní příslušníci Vietnamské socialistické republiky často a ve velkém počtu vycestovávají do zahraničí, kde vydělávají peníze, které posléze posílají svým rodinám a kompenzují tak nedostatečnost sociální politiky země, toto chování není nejen nijak trestáno, ale je státem podporováno. Z uvedených zpráv vyplývá, že Vietnam zastává proaktivní politiku podpory vycestování svých občanů do zahraničí, a navrátivší se občané nejsou po svém návratu nijak diskriminováni. Správní orgán tak nemá důvod domnívat se, že by tomu tak bylo v případě žalobce. Vycestování žalobce není ani v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu při jednání. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti. Poprvé požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany na území ČR dne 21.1.1991, rozhodnutím žalovaného ze dne 2.4.1991 byla jeho žádost zamítnuta. Proti rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, kterému nebylo vyhověno. Podruhé požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany dne 24.11.2000, rozhodnutím žalovaného ze dne 8.2.2001 mu opět nebyla mezinárodní ochrana udělena. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji svým rozsudkem č.j. 28Az 229/2003-41 ze dne 25. 5. 2004 zamítl. Dne 26.3.2014 podal žalobce v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž uvedl, že je budhista, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Je ženatý, má jedno dítě, manželka žije v Chomutově, přesnou adresu nezná. Dále uvedl, že v roce 2010 proti němu bylo v ČR vedeno trestní stíhání kvůli zbavení osobní svobody, byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let. Do vlasti se vrátil v roce 2004 a z Vietnamu naposledy odjel v únoru 2009, protože se každý měsíc musel hlásit na policii. Uvedl, že ve vlasti byl pronásledován, protože se domů vrátil po dlouhodobém pobytu v Evropě. Ve vlasti se oženil a vyřídil si vízum za účelem sloučení s manželkou. Z vlasti vycestoval s platným cestovním pasem a vízem. K důvodům žádosti uvedl, že 1) ve Vietnamu nemůže žít, nesouhlasí s komunistickým režimem, 2) žádá z humanitárních důvodů, neboť v ČR má rodinu. Ke svému zdravotnímu stavu sdělil, že má Parkinsonovu chorobu, léčí se akupunkturou. V případě návratu do vlasti se obává týrání, mučení a pronásledování ze strany komunistů, dále uvedl, že ve Vietnamu nejsou dodržována lidská práva. Při pohovoru provedeném dne 26.3.2014 žalobce výše uvedené skutečnosti potvrdil a doplnil, že z ČR odjel v roce 2005, protože mu bylo uloženo vyhoštění na 8 let. Vrátil se do místa bydliště, neměl práci, finančně mu pomáhali sourozenci. K dotazu žalovaného, proč se do ČR vrátil již v roce 2009, když měl vyhoštění na 8 let uvedl, že v ČR měl družku, která za ním přijela do Vietnamu a tam uzavřeli sňatek. Žalobce si změnil jméno na Nguyen Viet Thanh a zařídil si vízum za účelem sloučení s manželkou, která měla v ČR povolení k dlouhodobému pobytu. Po návratu do ČR spolu společně žili, jeho manželka podnikala a on jí pomáhal, a to až do roku 2010, kdy byl zadržen policií a následně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let. Trest vykonával od září 2010 do 18.2.2014, kdy byl propuštěn a zbytek trestu 1,5 roku vykonává podmíněně. Odůvodnil, že po propuštění z výkonu trestu se rozhodl, že se do vlasti nevrátí, proto vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ke svému manželskému životu uvedl, že s manželkou nežije, nenavštěvovala ho ani ve vězení. Sdělila mu, že až si vyřeší své problémy, mohou spolu zase žít. Dále vysvětlil, že když byl v roce 2010 zadržen policií, zjistilo se podle otisků prstů, že si změnil jméno. Policisté mu vzali cestovní doklad a původně povolený pobyt za účelem sloučení rodiny (na změněné jméno) mu byl zrušen. Dále žalobce ozřejmil, že po návratu do vlasti v roce 2005 tam strávil čtyři roky, ale chtěl za každou cenu pryč, protože tam byl pronásledován. Vysvětlil, že obdržel výzvu, aby se každý měsíc dostavil na policii, kde se ho dotazovali na evropský způsob života, zda není Svědek Jehovův, zda není členem protikomunistické organizace, jaké se čtou v Evropě noviny. Tato situace trvala asi rok, pak již ne. Domnívá se, že byl stále sledován, má takové „tušení“, protože dle jeho vyjádření „oni“ mají organizace ke sledování osob, které se vrátily ze zahraničí. Chtěl si zařídit vízum do ČR, ale „oni“ mu řekli, že ho do zahraničí nepustí. Změnil si jméno, zařídil nový cestovní doklad a vízum bez potíží získal. Při vycestování z vlasti neměl žádné problémy. V případě návratu se obává, že by se opakovala situace jako při jeho prvním návratu, obává se pronásledování, protože ve Vietnamu jsou organizace, které pronásledují osoby vracející se ze zahraničí. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že mu byla asi před půl rokem diagnostikována Parkinsonova choroba. Neléčí se u odborného lékaře, navštívil vietnamského lékaře, který mu aplikoval akupunkturu. Potvrdil, že tímto způsobem by se mohl léčit i ve vlasti. Ke své identitě žalobce vysvětlil, že v ČR musí nuceně používat totožnost NGUYEN Duc Chinh, ve Vietnamu pak totožnost NGUYEN Viet Thanh. Doklad o potvrzení změny svého jména nechal ve vlasti. Správní orgán při svém rozhodování vycházel zejména z výše uvedené žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a pohovoru a dále z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Konkrétně se jedná o Informace informačního systému Policie ČR (CIS), Informaci Ministerstva zahraničních věcí č. j. 110045/2013-LPTP ze dne 6.8.2013, Zprávu Human Rights Watch z roku 2013 ze dne 8.3.2013, Zprávu mezinárodní organizace pro migraci IOM z října 2012, ze dne 2.4.2013 a aktuální informace databanky ČTK „Země světa, Vietnam“. Žalobce využil možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, nevznesl žádné námitky ani žádné návrhy na jejich doplnění. Uvedl, že v ČR pobývá již dlouhou dobu, k Vietnamu nemá žádný vztah a o situaci tam nemá žádné informace. Při jednání soudu účastníci setrvali na svých návrzích a odkázali na svá písemná vyjádření. Zástupkyně žalobce soudu předložila lékařskou zprávu ze dne 24.11.2014 o aktuálním zdravotním stavu žalobce (se závěrem: Parkinsonova choroba, předepsán lék Isicom, doporučení na gastroenterologické vyšetření, kontrola za tři měsíce). Uvedla, že zdravotní stav žalobce se zhoršuje, a pokud by soud neshledal důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, má za to, že u žalobce jsou dány minimálně důvody pro udělení humanitárního azylu, a to ze zdravotních důvodů. Zdravotní stav žalobce je nyní jiný, než v době, kdy rozhodoval správní orgán. V té době žalobce sdělil a nelhal, že se léčí pouze akupunkturou, přičemž se nejedná o důsledek rezignace žalobce na své zdraví, ale i na jeho finanční možnosti a dostupnost lékařské péče v té době. Je si vědoma skutečnosti, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu k datu vydání napadeného rozhodnutí, nicméně má za to, že s ohledem na zhoršující se zdravotní stav žalobce by bylo nehumánní vrátit žalobce do země původu. K důkazu navrhla znalecký posudek o aktuálním zdravotním stavu žalobce. Pověřený zástupce žalovaného ke zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že je zřejmé, že onemocnění Parkinsonovu chorobou je nevyléčitelné, lze pouze snížit progresi či průběh nemoci. Je i logické, že takové onemocnění se v průběhu času zhoršuje, ale taková skutečnost není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Zopakoval, že žalobce se v ČR neléčil, léčbu odmítal, sám docházel pouze na akupunkturu. Žalobce coby žadatel o udělení mezinárodní ochrany je účastníkem veřejného zdravotního pojištění a tedy měl k lékařské péči přístup. S ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. má za to, že předloženou aktuální lékařskou zprávou žalobce by se soud neměl zabývat. Navrhl zamítnutí žaloby. Soud s odkazem na ustanovení § 52 odst. 1 s. ř. s. rozhodl tak, že navržený důkaz znaleckým posudkem o zdravotním stavu žalobce nebude proveden. Svůj postup zdůvodnil odkazem na ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, uvedený důkaz by tak byl nadbytečný. Dále poukázal na zásadu ekonomiky řízení. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na pozadí objektivních informací o zemi původu, které soud vzhledem ke skutečnostem sděleným žalobcem v průběhu správního řízení považuje za dostatečné a přiměřeně aktuální. Žalobce se s podkladovými informacemi seznámil, nevznesl žádné námitky ani žádné návrhy na jejich doplnění. Sám uvedl, že o situaci ve vlasti nemá žádné informace. Žalobní námitka stran nedostatku a neaktuálnosti informací je proto nedůvodná. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce nebyl ve své vlasti politicky organizován ani jakkoli aktivní, ani v zahraničí nebyl členem protikomunistických organizací a rovněž se politicky nijak neangažoval. Pokud žalobce uváděl, že byl po svém návratu do vlasti v roce 2005 pronásledován, což ozřejmil skutečností, že byl vyzván, aby se jednou měsíčně dostavil na policii, kde mu byly kladeny otázky ohledně jeho pobytu v zahraničí (viz výše), nelze takovou skutečnost považovat za pronásledování, neboť svou povahou a intenzitou nenaplňuje pojem pronásledování dle § 12 zákona o azylu. Žalobce uvedl, že popsaná situace trvala asi po dobu jednoho roku, pak již ne. Netvrdil, že by ze strany policie byl na něho vyvíjen jakýkoliv nátlak nebo násilí, aby se na policii dostavoval nebo že by byl jakkoliv diskriminován. Nelze tedy dospět k závěru, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, či že by mu hrozilo pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce tvrzené pronásledování nijak neprokázal, sám uvedl, že měl toliko „tušení“, že je sledován, což je pro naplnění pojmu pronásledování zcela nedostačující. Jiné možné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině, žalobce neuváděl. K povinnosti tvrzení soud nad rámec judikatury uváděné žalovaným odkazuje např. na rozsudek NSS č.j. 5 Azs 170/2004 ze dne 26.8.2004, v němž se uvádí, že…“Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Z žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Je třeba zdůraznit, že řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je provázeno zásadou aktivity žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán musí umožnit žadateli, aby mohl v řízení sdělit veškeré okolnosti, které považuje za významné, ale není jeho úkolem předstírat důvody, pro které je mezinárodní ochrana obvykle poskytována“. Z chronologie azylového příběhu žalobce je zcela zřejmé, že svou vlast naposledy opustil již v roce 2009. Původně povolený pobyt v ČR za účelem sloučení rodiny od 8.2.2010 mu byl zrušen ke dni 4.11.2010. Žalobce se na území ČR dopustil trestné činnosti, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. O mezinárodní ochranu požádal až po svém propuštění z vězení (únor 2014). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce svou v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR podal zcela účelově z důvodu legalizace svého pobytu. Soudu na tomto místě nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (citované žalovaným v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě) je zřejmé, že azylové řízení nelze zneužívat k legalizaci pobytu. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, jeho udělení je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Žalovaný v rámci své úvahy hodnotil zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu a neshledal v jeho případě důvody zvláštního zřetele hodné. Pokud jde o zdravotní stav žalobce, žalovaný nepochybil, pokud vycházel z jeho prohlášení o svém onemocnění a léčbě akupunkturou, která je dle sdělení žalobce běžně dostupná i ve Vietnamu. Bylo pak na žalobci, aby správnímu orgánu předložil lékařskou zprávu, což neučinil, protože jak sám uvedl, u lékaře se neléčil. Soud přisvědčuje názoru žalovaného, že žalobce jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany je účastníkem veřejného zdravotního pojištění, k bezplatné lékařské péči tak měl přístup a mohl vyhledat lékaře v místě pobytového střediska. Stejně jak již uvedl žalovaný, obdobně ani soud nijak nezlehčuje závažnost žalobci diagnostikované Parkinsonovy choroby, jejíž progrese v průběhu času je zřejmá. Z předložené lékařské zprávy dosud nevyplývá takové závažné zhoršení, že by žalobce byl přímo ohrožen na životě či, že by jeho případný návrat do země původu nebyl možný. Žalobce ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl za humanitární důvod skutečnost, že má v ČR rodinu. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že žalobce s manželkou nežije, nezná ani přesnou adresu jejího bydliště. Nejedná se tedy ani o reálně fungující manželství. Navíc dle konstantní judikatury NSS (srov. rozsudek č.j. 3 Azs 12/2003 ze dne 15.10.2003) rodinné vazby nelze bez dalšího považovat za důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu. Soud zhodnotil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu žalobci je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů a informací i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení. Žalobce uvedl, že se v případě návratu obává pronásledování, že by byl opět zván na policii za účelem poskytování informací o svém pobytu v zahraničí, neboť ve Vietnamu existují organizace, které pronásledují lidi vracející se ze zahraničí. Žalovaný odkázal na Informaci MZV ČR č.j. 110045/2013-LPTP ze dne 6.8.2013, v níž se mimo jiné (viz výše) podává, že navrátivší se občané nejsou po svém návratu nijak diskriminováni. Žalovaný se rovněž na straně 8 napadeného rozhodnutí zabýval otázkou zdravotní péče ve Vietnamu. Na území Vietnamu v současné době nedochází k mezinárodnímu nebo vnitřnímu ozbrojenému konfliktu a případné vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. K realizaci rodinného života soud odkazuje na ustálenou judikaturou NSS (např. usnesení ze dne 8.1. 2009, č.j. 2 Azs 66/2009), podle které rodinné vazby nejsou důvodem který by sám o sobě bylo možno podřadit pod důvody k udělení mezinárodní ochrany dle § 14a zákona o azylu. Navíc bylo prokázáno, že žalobce se svou manželkou nežije. Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu nebyly soudem v daném v případě rovněž zjištěny, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. Se závěry žalovaného a odůvodněním i této části rozhodnutí se soud ztotožňuje. Soud má pro provedeném přezkumu za to, že žalovaný se v odůvodnění i této části rozhodnutí zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona a azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, podle kterého …„je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Krajský soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž žalobce neuvedl v žalobě žádné podstatné důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného ani žádné takové skutečnosti, které by závěry rozhodnutí žalovaného zpochybnily. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.