32 Az 18/2017 - 93

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: A. O. A. K., nar. ………….. st. přísl. ………………, t. č. bytem ……………………., zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 12. 2017, č. j. OAM-79/ZA-ZA11-HA11-2017, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2017, č. j. OAM-79/ZA-ZA11-HA11-2017, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Organizaci pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, Praha.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou ze dne 22. 12. 2017, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) dne 27. 12. 2017, se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného s tím, aby soud po jeho zrušení věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu řízení.

2. Dne 26. 1. 2017 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 31. 1. 2017 poskytl žalobce údaje k podané žádosti, přičemž uvedl, že se narodil v Libyjském státě (dále jen „Libye“), kde se nacházelo rovněž jeho poslední místo bydliště, je státním příslušníkem Libye, je arabské národnosti, dorozumí se arabsky. Žalobce je ženatý, jeho manželka spolu s jejich čtyřmi dětmi žije v Libyi. Jeho zdravotní stav je dobrý. Libyi naposledy opustil dne 18. 3. 2016, když letecky přicestoval z Tripolisu do Istanbulu, následně pokračoval letecky do Vídně, odkud jel autobusem do ČR, a to s rakouským vízem. V průběhu pobytu v ČR vycestoval do Maďarska a Srbska, kde pobývá jeho sestra, následně se vrátil. Do EU žalobce jezdí od roku 2000, a to z důvodu obchodu s automobily, které dováží do Libye. Důvodem jeho žádosti je velmi nebezpečná situace v Libyi, kde dochází k únosům, vraždám a vydíráním. Společnost považuje jeho rodinu za přívržence přechozího režimu. Ve městě dochází ke střetu mezi ozbrojenými skupinami. Svou finanční situaci označil za dobrou, proto se může stát obětí únosu či vydírání, nebo může být uneseno jeho dítě a vyžadováno výkupné.

3. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl se žalobcem proveden téhož dne. Žalobce uvedl, že se narodil ve městě Závíja, kde strávil celý život, žil ve dvoupatrovém rodinném domě s manželkou a dětmi. Často jezdil pracovně do Tuniska, kde se nachází jeho dopravní firma, a také do Německa, a to na čtyři až šest týdnů. Se svým otcem podnikal v oblasti obchodu s automobily a elektronikou. Po roce 2011 jezdil mimo Libyi hodně do Tuniska, Turecka i Evropy (Maďarsko, Srbsko, Rakousko, Německo), naposledy se do vlasti vrátil z Tuniska, kde byl pracovně, dne 7. 2. 2016. Důvodem jeho cesty do ČR dne 18. 3. 2016 byla skutečnost, že zde byl již v prosinci 2015, založil zde firmu Tripoli impex s.r.o., neboť v Libyi je obchodování problém. Každý rok se tam situace zhoršuje, nefungují banky, úřady, proto tam nejsou peníze. Ozbrojenci začínají vydírat a vymáhat peníze od lidí. V místě bydliště žalobce jsou milice, skupiny ozbrojenců, které spolu válčí skoro každý den, dochází k únosům, vraždám, střelbě, vyhrožování. Týká se to hlavně žen, které bývají unášeny, což se stalo kamarádce jeho manželky. Jezdí tam automobily bez poznávacích značek s tónovanými skly, chtějí peníze, pronásledují lidi, každá ze skupin je specializovaná. Předtím byl v Libyi stát, úřady, ale teď je to jen džungle bez pravidel, policisté nic nedělají a ani dělat nemohou, protože mají strach. V poslední době se na žalobce tyto skupiny dívaly, protože je jeho rodina bohatá a považovali je za podporovatele bývalého režimu. Volali jeho bratrovi, vyptávali se na něj, přímo vyhrožovali, bratra taktéž postřelili. Na žalobcova otce stříleli v červenci 2016. Už když byl žalobce v Libyi, tak jej několikrát sledovali. Jako důvod sledování postačuje dobré auto. Chtěli, aby žalobce zastavil, ale vždy jim ujel. Jeho mladšímu bratrovi a otci taktéž vyhrožovali. Bratrovi žalobce někdo telefonicky vyhrožoval v průběhu roku 2016, osoby vždy zjišťovaly, kde se žalobce nachází, z jakého důvodu tak dlouho nepřišel domů, kdy se vrátí zpět, ale nikdy nevysvětlily z jakého důvodu. Tyto osoby říkaly, že bratr žalobce nemusí vědět, kdo jsou, a vyhrožují mu, že chtějí peníze nebo začnou střílet. K manželce žalobce přišli dne 15. 6. 2016 domů, jeden zamaskovaný a ozbrojený muž rozbil okno a pronikl dovnitř, ostatní zůstali venku. Manželce zakryl kusem hadru ústa, poté ji přiložil nůž na krk a chtěl všechny peníze a zlato. Manželka jej požádala, zda si může odskočit, kde následně otevřela okno a začala křičet o pomoc. Muž dostal strach a vyskočil z okna. Potom začala manželka žalobce střídavě bydlet u svých a žalobcových rodičů. Žalobce neví, která ze skupin mu volala, mafiánů je tam hodně. V poslední době to tam tak chodí, dochází k únosům a pak k obchodu s lidmi, začaly se prodávat i informace na lidi. Žalobce dále uvedl, že byl sledován autem asi třikrát, poprvé se tak stalo na začátku roku 2015 v noci. Mezi jednotlivými událostmi byly asi dva a tři měsíce, většinou se tomu tak stalo v okolí jeho bydliště. Žalobce zná lidi, které unesli a ani po 4 letech se neví, co s nimi je. Po pádu režimu se začalo rozlišovat, kdo je pro a proti bývalému režimu. Žalobce uvedl, že předtím byl alespoň klid, nikdo neměl zbraň, nikdo nestřílel. Teď není elektrická energie, neteče voda, není jednoduché sehnat benzín. Kromě pronásledování nedošlo k události, která by se žalobce dotýkala. Člověk si ale musí dávat pozor, zbytečně nejezdit, neupozorňovat na sebe. K otázce možnosti přestěhování na jiné místo v Libyi za účelem vyřešení situace žalobce uvedl, že situace v celé Libyi je prakticky stejná, a to i v Tripolisu. O ochranu dříve nepotřeboval žádat, neboť věřil, že se situace zlepší. Nepožaduje ochranu navždy, když se situace v Libyi zlepší, vrátí se tam. Situace tam není špatná, ale přímo nebezpečná, člověk má strach o život. Manželka žalobce přestala kvůli únosům pracovat, dětí jezdí do školy autobusem společně s konvojem. Na začátku měl žalobce v ČR rakouské vízum, poté požádal o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění na území ČR. Tlumočník mu řekl, že má počkat na odpověď od OAMP, pak byl pozván dne 20. 6. 2016 na pohovor, kde mu řekli, že je v ČR nelegálně, protože jeho vízum skončilo, byl zadržený. Žalobce nechtěl v ČR zůstat nelegálně, na výslech jej však pozvali, až když byl bez platného víza. Poté se odvolával a byla mu prodlužována výjezdní víza. O mezinárodní ochranu v ČR nepožádal ihned po příjezdu proto, že přišel založit firmu a požádat o normální pobyt. Když podruhé jeho žádost o pobytu odmítli, požádal o české vízum na ambasádě v Egyptě, avšak řízení bylo zastaveno. Proto žalobce neměl jinou možnost, jak zde legálně zůstat. Zkusil všechny cesty, jak v ČR zůstat legálně, ale do Libye se vrátit nemůže, protože by byl ohrožen jeho život. Žalobce si řekl, že žádné jiné řešení než žádost o mezinárodní ochranu neexistuje. Rád by měl v ČR normální vízum, chce zde pracovat a otevřít si restauraci. Dále uvedl, že když v Libyi začínaly demonstrace, tak se účastnil demonstrací na podporu režimu, žádný konkrétní problém z nich neměl. V Libyi neměl problém se státními orgány.

4. Dne 27. 7. 2017 byl se žalobcem proveden doplňující pohovor, kdy žalobce uvedl, že důvodem podání jeho žádosti byla skutečnost, že jakmile skončil bývalý režim, začal mít problémy s pronásledováním a znepříjemňováním života, když jej v roce 2015 třikrát sledovali, otravovali, jezdili za ním a znepříjemňovali mu život. Sledující osoby byli nějací bojovníci, kteří byli proti předchozímu režimu a chtěli po něm peníze. Pokaždé se jednalo o jiné osoby, jezdili v autech bez poznávacích značek a byli ozbrojení. Žalobce přijel do ČR, aby zde obchodoval. Nejprve požádal o trvalý pobyt na firmu, ale žádost nebyla povolena. Dále žádal o pracovní vízum přes českou ambasádu v Káhiře, ale řízení bylo zastaveno, neboť po žalobci chtěli, aby se do Egypta dostavil osobně. Zpočátku měl rakouské turistické vízum do 18. 5. 2015. K důvodům rozhodnutí požádat o mezinárodní ochranu uvedl, že naposledy, když byla odmítnuta jeho žádost o vízum, se rozhodl, že požádá o mezinárodní ochranu. Jinou možnost neměl, má strach z návratu do Libye, je tam nebezpečno. Žalobce podporoval bývalý režim a chodil na demonstrace (zúčastnil se 3 – 4 demonstrací, naposledy v dubnu 2011), s režimem Muammara Kaddáfího však nespolupracoval. S osobami, které jej sledovaly, přišel do kontaktu pouze při sledování jeho auta, avšak neví, kdo to přesně byl. Žalobce nikdy nebyl obětí fyzického napadení a kromě výše uvedeného neměl v Libyi jiné problémy. Svou situaci řešil tak, že se schovával doma, byl bez práce, bez ničeho. V roce 2012 až 2013 byla situace lepší, ale od roku 2014 už je všechno špatně. Nebyla práce, peníze, všechno bylo špatně. V ČR by chtěl pracovat, žít v klidu a míru. V ČR bude otevírat restauraci na adrese Lidická.

5. Dne 27. 7. 2017 byl žalobce seznámen s podklady pro rozhodnutí, avšak této možnosti nevyužil, nenavrhl žádné další podklady a neuvedl žádné námitky proti zdrojům informací žalovaného. Dne 13. 11. 2017 byl žalobce opětovně seznámen s poklady pro rozhodnutí, přičemž uvedl, že informace o Libyi zná od kamarádů a z televize, proto se s podklady nemusí seznamovat. Dále konstatoval, že si přeje, aby se situace v Libyi zlepšila, ale je stále horší. Kdyby byla lepší, vrátil by se zpět. Situace se však nezměnila, pořád volají a vyptávají se, kdy se žalobce vrátí.

6. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce je legalizace jeho pobytu na území ČR, neboť povolení k pobytu na území ČR pozbyl. Případný návrat do vlasti odmítá z důvodu obav ze špatné bezpečnostní situace a přítomnosti ozbrojených skupin, které se o něj zajímají z důvodu jeho velmi dobré finanční situace. Žalobce odmítá návrat do vlasti z důvodu, že některé ozbrojené skupiny a lidé z jeho okolí jej považují za osobu, která podporovala předchozí režim a nyní se v této souvislosti obává jejich násilných reakcí. V napadeném rozhodnutí žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci z hlediska důvodu pro udělení azylu vycházel především z výpovědí žalobce, informací z Cizineckého informačního systému a dále informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Libyi. Konkrétně vycházel z Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2017 – Libye z 12. 1. 2017, ze zprávy organizace Freedom House „Svoboda ve světě 2017 – Libye“ z ledna 2017, z Informace MZV ČR z 12. 4. 2017, ze zprávy Rady bezpečnosti OSN „Zpráva generálního tajemníka o Podpůrné misi OSN v Libyi“ z 4. 4. 2017, ze Zprávy Rady bezpečnosti OSN „Zpráva generálního tajemníka o Podpůrné misi OSN v Libyi“ z 22. 8. 2017, ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Libyi za rok 2016 z 3. 3. 2017 a ze zprávy České tiskové kanceláře „Macron: v Libyi budou volby příští rok na jaře“ z 25. 7. 2017.

7. Žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod dle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce sám uvedl, že v minulosti nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace a v této souvislosti neměl a ani nemohl mít žádné problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami jeho domovského státu. Žalovaný v případě žalobce rovněž neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, když v průběhu správního řízení zjistil, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu legalizace pobytu na území ČR, neboť pozbyl povolení k pobytu na území ČR. Žalobce o mezinárodní ochranu formou azylu požádal až dne 26. 1. 2017, tedy až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování z území ČR z důvodu vydaného rozhodnutí o povinnosti opustit území. Důvodem zahájení správního řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce je především jeho snaha o setrvání na českém území a legalizace jeho pobytu v ČR. Tato skutečnost nezakládá relevantní důvod udělení azylu dle tohoto ustanovení. Žalobce mohl svou pobytovou situaci řešit jinou zákonnou cestou. Žalobce naposledy vycestoval ze své vlasti do ČR dne 18. 3. 2016, přičemž nyní posuzovanou žádost učinil až 26. 1. 2017. Co se týká obtíží civilního obyvatelstva souvisejících se zajištěním zdravotní péče, paliva a elektřiny, sám žalobce neuvedl ničeho, že by se v této souvislosti něčeho obával. Finanční situace žalobce je dobrá a nic mu nebrání v přestěhování se do části Libye, ve které k potížím nedochází. Žalovaný si byl vědom, že k násilí a únosům skutečně dochází, nicméně žalobce neuvedl, kdo konkrétně se na něj v době jeho nepřítomnosti ve vlasti doptával a nevěděl, kdo jej sledoval ve vozidle. Mohlo jít tedy o kořistníky, kteří jej sledovali jen z důvodu, že je zaujal jeho vůz. Žalobce se nikdy nestal obětí fyzického násilí ze strany osob, kterých se obává, a nelze hovořit o pronásledování. Žalobce se režimem nijak nespolupracoval a nejedná se o veřejně známou osobu aktivního spolupracovníka, tudíž ani z tohoto důvodu nelze mluvit o pronásledování. Žalobce rovněž neuvedl, že je příslušníkem některého z kmenů, jehož příslušníci jsou známi pro svou podporu předchozího režimu. Žalobcova obava, že je pronásledován z důvodu jeho účasti na demonstracích, je z hlediska azylově relevantních důvodů nedůvodná. Žalobce nebyl pronásledován ze strany osob ze svého okolí, které zaznamenaly jeho účast na demonstracích a ani nebyl z jejich strany vystaven formě násilí. Žalobce měl možnost se v případě obav přestěhovat do jiné části Libye, kde by se nesetkával s osobami, kterých se obává. Žalobce není z tohoto důvodu možné definovat jako uprchlíka. Situace v Libyi je stále do určité míry chaotická a existuje mnoho skupin, které si nárokují moc, z nichž některé usilují také o své finanční obohacení na úkor jiných občanů, avšak žalobce si nebyl vědom, kdo a proč se o něj zajímá. Potíže žalobce však spadají do oblasti občanskoprávní, které řeší konkrétní legislativa daného státu, přičemž žalobce tyto skutečnosti poprvé uvedl až v okamžiku nepovolení jeho pobytu v ČR. Svou výpověď tedy podal zcela účelově, o čemž svědčí i jeho sdělení, že si hodlá otevřít nové podnikání v Brně.

8. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.

9. Následně žalovaný zkoumal, zda žalobci nelze udělit azyl z humanitárních důvodů dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Zabýval se sociální a ekonomickou situací žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z výpovědí žalobce v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělou, plně právně způsobilou osobou a zdravou, práceschopnou osobou, jeho finanční situace je velmi dobrá. Udělení humanitárního azylu se žalobce nadto ani nijak výslovně nedomáhal.

10. Posléze žalovaný zkoumal, zda žalobce nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany, přičemž vycházel z výpovědí žalobce a informací shromážděných ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Libyi, a to totožných jako v případě posouzení důvodů pro udělení azylu. Žalobce neuvedl a ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaným bylo zjištěno, že žalobci bylo vyhrožováno skrze jiné osoby a několikrát někdo sledoval jeho vozidlo. Takové jednání nelze považovat za vážnou újmu podle zákona o azylu a domněnka možného zhoršení jeho situace po svém návratu do vlasti, je hypotetická. Riziko, že osoba utrpí vážnou újmu, je zvýšené u osob, které prokazatelně spolupracovali s režimem Muammara Kaddáfího, avšak žalobce takovou osobou nebyl. Žalobce může po svém návratu do vlasti využít institutu vnitřního přesídlení a usadit se např. v Tripolisu. Situace občanů Libye po návratu po dlouhodobém pobytu je obecně bezproblémová. Žalovaný tedy nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný dále hodnotil, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že ačkoliv ze zpráv vyplývá, že situace v Libyi je nestabilní, nicméně v Tripolisu dochází ke konsolidaci moci v rukou Prezidentské rady a jejích spojenců a ke zlepšení bezpečnostního řízení ve městě. Případné vycestování žalobce do země jeho původu (např. do Tripolisu) je s ohledem na současnou bezpečnostní situaci a k dostatečnému finančnímu zabezpečení žalobce jednoznačně možné. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR, neboť je na zvážení žalobce, jakým způsobem si v případě svého zájmu upraví svůj další pobyt na území ČR. Paradoxně návratem do vlasti by došlo ke sloučení jeho života s nejbližšími rodinnými příslušníky, kteří v Libyi žijí. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplňuje důvody ani pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu, neboť nebylo zjištěno, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce, nebyl mu udělen ani tento typ doplňkové ochrany.

II. Obsah žaloby

11. Včasnou žalobou brojil žalobce proti napadenému rozhodnutí, neboť měl za to, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť žalovaný porušil v předchozím řízení ustanovení § 3 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, ustanovení § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu, když neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, navíc dostupné podklady hodnotil tendenčně, dále ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť žalobce splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany pro udělení azylu, a dále ustanovení § 14a zákona o azylu, neboť v případě návratu hrozí žalobci nebezpečí vážné újmy a splňuje tedy podmínky pro udělení doplňkové ochrany.

12. Své žalobní body poté uplatnil následovně.

13. Žalobce měl předně za to, že žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu.

14. Ačkoliv je pravda, že žalobce měl možnost požádat o mezinárodní ochranu již dříve, neučinil tak, protože se snažil legalizovat si pobyt v ČR jiným způsobem. Taková skutečnost však nesnižuje reálnost obav žalobce před pronásledováním nebo nebezpečím vzniku vážné újmy. Primární snahou žalobce bylo vyhnout se navrácení do země, kde je ohrožen jeho život. Nelze mu vyčítat, že tak činil jinými prostředky. Žalobce nadto doufal, že se situace v Libyi zlepší, poté by byl ochoten se tam vrátit. Vzhledem k tomu, že ke zlepšení nedošlo a nepovedlo se mu zajistit si povolení k pobytu jiným způsobem, je logické, že za situace reálné hrozby vycestování do Libye požádal o mezinárodní ochranu. Pokud měl žalovaný za to, že je výpověď žalobce nevěrohodná, měl možnost kladením otázek zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a prokázat, že žalobce neříká pravdu. S ohledem na výklad čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice Nejvyšším správním soudem v jeho rozhodnutí ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, a ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008, je dle žalobce jasné, že žadatel má v řízení o mezinárodní ochranu povinnost tvrzení, avšak je na správním orgánu, aby zajistil všechny důkazy nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli naopak je, aby na takové důkazy upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou součinnost (k tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Pokud se tedy žadatel po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a souladné s dostupnými informacemi, je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, či ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63). Důkazní břemeno je tak v řízení ve věci mezinárodní ochrany vychýleno ve prospěch žadatele a nedostatek důkazů nemůže být přičítán jeho nevěrohodnosti nebo účelovosti podané žádosti. Zároveň se uplatňuje snížený důkazní standard, a to test přiměřené pravděpodobnosti pro zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování a test reálného nebezpečí pro zkoumání důvodnosti obav z vážné újmy. Není třeba, aby byla všechna tvrzení žadatele prokázána.

15. Žalobce dále namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, které vyjmenoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 5 Azs 36/2008. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom není seznatelné, které z daných podmínek považoval žalovaný za naplněné a které nikoliv, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dále je zřejmé, že Nejvyšší správní soud označení konkrétního původce pronásledování jako podmínku udělení azylu nevyjmenoval. Určení původce je důležité pouze pro stanovení, jestli lze jednání pronásledovatelů přičítat státu. Samotným pronásledovatelem však může být za jistých okolností i nestátní subjekt (§ 2 odst. 6 zákona o azylu). V případě žalobce se jednalo spíše o nestátní subjekt, proto měl žalovaný zjišťovat, zda státní orgány mohly žalobci poskytnout efektivní ochranu proti takovému jednání. Na toto však žalovaný rezignoval a neunesl tak důkazní břemeno. Z dostupných informací o zemi původu žalobce přitom vyplývá, že systém trestní odpovědnosti v Libyi je téměř zcela nefunkční.

16. Žalovaný se rovněž nezabýval tím, zda by žalobce v případě přestěhování např. do Tripolisu nečelil stejným problémům, pro které vlast opustil. Bydliště žalobce je od Tripolisu vzdáleno cca 40 km, proto lze pochybovat, že by tento postup situaci žalobce vyřešil. Žalobce k tomu odkázal na stanovisko UNHCR k návratům do Libye z října 2015, dle kterého se státům doporučilo přijmout opatření k pozastavení násilných návratů státních příslušníků nebo obyvatel Libye včetně těch, kterým byla zamítnuta žádost o azyl. Žalobce má proto za to, že ochrana v zemi původu v jeho případě selhala, a to bez ohledu na to, kdo ve skutečnosti byli lidé, kteří o jeho osobu jevili zájem.

17. O naplnění první a poslední podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu žalobce rovněž nepochyboval.

18. Žalobce dále uvedl, že skutečnost, že jedinec před svým odchodem ze země původu nebyl pronásledován ani přímo ohrožen pronásledováním, neznamená, že nemůže v azylovém řízení uplatňovat odůvodněné obavy z pronásledování. Posouzení existence oprávněnosti obav žadatele lze posuzovat rovněž na základě zkušeností osob v obdobném postavení. V případě žalobce se přitom jednalo o pronásledování na kumulativním základě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129). Rovněž dostupné informace o zemi původu žalobce potvrzují jeho obavy. Žalovaný však tyto zprávy zcela opomněl zohlednit. V tomto ohledu žalobce odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 2 Azs 71/2006. Dostupné informace o Libyi dokládají odůvodněnost obav žalobce, že v případě návratu do země původu by se mohl stát obětí únosu, případně ještě horšího zacházení ze strany některé z milicí operujících na území Libye.

19. Žalobce je rovněž přesvědčen, že sociální skupina bohatých lidí naplňuje definiční znaky uprchlíka ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť se jedná o určitou skupinu osob podobného zázemí, obyčejů a společenského postavení. Roli hraje taktéž politické přesvědčení, které je žalobci přičítáno okolní společností. Žalobce měl tedy za to, že v jeho případě jsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu.

20. K otázce naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalobce uvedl, že z aktuálně dostupných informací o Libyi vyplývá, že v zemi působí několik různých ozbrojených milicí, tudíž skutečnost, že tam probíhá vnitrostátní ozbrojený konflikt ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu nelze zpochybňovat. Žalobce přitom považuje zprávy ČTK, ze kterých vycházel žalovaný, za zcela irelevantní. Žalobce v rámci řízení uvedl konkrétní tvrzení o tom, jakým způsobem se špatná bezpečnostní situace a panující bezpráví vyvolané probíhajícím konfliktem dotýkalo jeho osoby nebo jeho nejbližších. Žalobce tak dostatečně individualizoval újmu, která vyplývá z jeho specifického postavení zámožnějšího občana, a které se v případě návratu do Libye obává. Přestože míra svévolného násilí v Libyi nedosahuje úrovně jako v Sýrii, je tato míra v případě žalobce dostatečná k tomu, aby mu byla udělena doplňková ochrana.

21. Žalovaný situaci v Libyi nepřípustně zlehčuje, s dostupnými zprávami o zemi původu žalobce pracuje značně účelově a pouze selektivně z nich vybírá informace, které se mu hodí, případně tyto zprávy dezinterpretuje tak, aby podpořily jeho závěry o nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany žalobci. Skutkový stav zjištěný žalovaným je proto značně zkreslený a neodpovídá aktuálně dostupným informacím o zemi původu žalobce. Relevantní informace o zemi původu žalobce, na pozadí výpovědi žalobce v rámci řízení, totiž vedou k závěru, že žalobce splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

22. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2018 popřel oprávněnost podané žaloby, se kterou nesouhlasil. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce byla legalizace pobytu na území ČR, neboť žalobce pozbyl povolení k pobytu na území ČR.

23. Žalovaný poukázal na to, že měl žalobce dvakrát možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, avšak této možnosti ani jednou nevyužil, nenavrhl žádné další podklady a ani proti uvedeným zdrojům informací a způsobu jejich získání nevyslovil žádné námitky.

24. Žalovaný v případě žalobce neshledal takové okolnosti, pro něž by žalobci měl být dle ustanovení § 12 zákona o azylu udělen azyl. Obava žalobce z pronásledování na základě tvrzené účasti na demonstracích za udržení režimu u moci je z hlediska azylově relevantních důvodů nedůvodná. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že nebyl nikdy pronásledován ze strany státních orgánů a ani osob ze svého okolí, přičemž žalobce rovněž uvedl, že s režimem nikterak nespolupracoval, nebyl politicky aktivní a v Libyi není znám jako aktivní spolupracovník.

25. Dále žalovaný poznamenal, že ač žalobce ze své vlasti vycestoval naposledy dne 18. 3. 2016, svou žádost o mezinárodní ochranu podal až dne 26. 1. 2017, a to v době, kdy mu poté, co byl neúspěšný s řešením své pobytové situace dle zákona o pobytu cizinců, hrozilo vycestování z území ČR z důvodu vydaného rozhodnutí o povinnosti opustit území. Podání žádosti o azyl po deseti měsících od posledního opuštění vlasti a po pěti a půl letech od svržení režimu Muammara Kaddáfího, přestože v dřívějších podáních žádosti o azyl mu nic nebránilo, nasvědčuje tomu, že žalobce o azyl požádal pouze ve snaze legalizovat svůj pobyt na území ČR, aby zde mohl nadále zůstat a podnikat.

26. Žalovaný byl přesvědčen, že posoudil všechny žalobcem tvrzené důvody pro podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska všech jejích forem. Z toho důvodu navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Replika žalobce

27. Žalobce ve své replice předně uvedl, že ze skutečnosti, že nevyužil svého práva ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, nelze dovozovat, že nemůže podklady pro vydání rozhodnutí zpochybňovat v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí. Žalobce nadto nemohl předvídat, k jakému závěru žalovaný na základě jím shromážděných informací dospěje.

28. Dále žalobce poukázal na to, že o mezinárodní ochranu požádal zhruba 10 měsíců po příjezdu do ČR, kdy se mu nepovedlo upravit pobyt v souladu se zákonem o pobytu cizinců a poté, co mu byla uložena povinnost území ČR opustit. Zákon o azylu však nestanoví žádnou lhůtu k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Nepožádá-li dotyčný cizinec o mezinárodní ochranu bezprostředně po příjezdu do bezpečné země, tato skutečnost může být vyhodnocována ve vztahu k důvodnosti jeho obav z pronásledování. Nejedná se však o skutečnost naprosto určující a vždy je třeba přihlédnout i k dalším individuálním okolnostem konkrétního případu.

29. Žalovaný i soud by měli hodnotit odůvodněnost obav žalobce z pronásledování a případné nebezpečí vzniku vážné újmy směrem do budoucnosti, nikoliv vzhledem k okamžiku odchodu žalobce ze země původu. Poté nemůže být rozhodující ani skutečnost, že mezi okamžikem opuštění vlasti a podáním žádosti existuje určitá časová prodleva.

30. Z informací poskytnutých žalobcem dále vyplývá, že původem jeho pronásledování nejspíš nebyly přímo státní orgány, ale ozbrojené paramilitantní jednotky operující na území Libye. Není proto důvod domnívat se, že by žalobce měl mít problémy při opakovaném vycestování z vlasti.

V. Řízení před správními soudy

31. O podané žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 32 Az 18/2017 – 67, kterým podanou žalobu zamítl. Soud se zabýval tím, zda žalovaný zhodnotil tvrzení žalobce o jeho pronásledování z důvodu jeho dobré finanční situace či podpory předchozího režimu Muammara Kaddáfího, přičemž se následně ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobcem tvrzené skutečnosti svědčily spíš o závěru, že se stal objektem zájmu skupin, jež měly za cíl získat jeho majetek. Krajský soud dále uvedl, že žalobce žádá o mezinárodní ochranu z důvodu legalizace pobytu v ČR. Správní orgán správně posoudil tvrzení žalobce o pronásledování kvůli finanční situaci či podpoře předchozího režimu v Libyi jako nedůvodné. Žalobce neuvedl žádné konkrétní a individuální potíže, kterým by čelil. Ve vztahu k doplňkové ochraně krajský soud uvedl, že po zhodnocení výpovědí žalobce, posouzení doby a hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodů a okamžiku podání žádosti a podkladových informací, nedospěl v souladu se žalovaným k závěru, že by v případě návratu žalobci hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy.

32. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 32 Az 18/2017 – 67, podal žalobce kasační stížnost, ve které namítl nepřezkoumatelnost předmětného rozsudku, neboť se krajský soud vůbec nevyjádřil k jedné ze stěžejních námitek týkajících se situace v Libyi. Žalobce v tomto směru odkazoval na informace z různých zdrojů. Krajský soud i žalovaný při posuzování věci žalobce vycházeli předně z toho, že žádost žalobce je účelová, což dovodili z doby jejího podání (po 10 měsících pobytu na území). Tento postup však odporuje judikatuře Nejvyššího správního soudu.

33. Následně byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 27/2019 – 52, kterým byl rozsudek krajského soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 32 Az 18/2017 – 67, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, přičemž se jedná o natolik závažný nedostatek, ke kterému by soud musel přihlížet i bez kasační námitky. Krajský soud nekriticky převzal líčení situace v Libyi a postavení žalobce od žalovaného. Ke konkrétním žalobcem namítaným zprávám a informačním zdrojům se nijak nevyjádřil, ačkoliv rovněž poskytují relevantní informace o situace v Libyi a žalobce z nich dovozoval nezákonnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí. Postupem krajského soudu bylo žalobci odepřeno právo na úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky věci soudem. Jestliže má soud věc úplně skutkově a právně posoudit, musí rovněž své posouzení zdůvodnit, a to zvláště v případě, že žalobce odkazuje na konkrétní informace o zemi původu, uvádí osobní zkušenosti s nestátními aktéry, praxi únosů a upozorňuje na nefunkčnost státní moci v Libyi. Krajský soud se dle Nejvyššího správního soudu rovněž nezabýval námitkou, že sociální skupina bohatých lidí, ke které žalobce patří, naplňuje definiční znaky uprchlíka ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť se jedná o určitou skupinu osob podobného zázemí, obyčejů a společenského postavení. Roli hraje i politické přesvědčení, které je žalobci přičítáno okolní společností. Posouzení žalobních námitek je podstatné zejména z důvodu úvah o možném udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud dále uzavřel, že by čas podání žádosti neměl být žalobci sám o sobě k tíži a správní orgán žádost nemůže a priori posuzovat jako účelovou „k legalizaci pobytu“, zvláště k ní nesmí přistupovat jinak než k žádostem, které nepovažuje za „účelové“.

VI. Posouzení věci krajským soudem

34. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

35. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

36. Krajský soud v Brně, vázán závěry Nejvyššího správního soudu, uzavřel, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

37. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

38. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 39. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 2 As 85/2011 - 170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

40. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

41. S ohledem na vše výše uvedené poté krajský soud shledal, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek skutkových důvodů, která spočívá v nedostatečné práci s podklady, a to zejména se zprávami mezinárodních organizací týkajících se bezpečnostní situace v Libyi.

42. Žalobní body vymezené žalobcem směřovaly zejména proti tvrzenému nesprávnému posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 písm. a), b) zákona o azylu a o udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V mezích žalobních bodů zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal. Ve vztahu k ustanovení § 13, § 14 a § 14b zákona o azylu však žádný konkrétní žalobní bod uveden není. Protože žalobce neuvedl, že by v ČR pobývali jeho blízcí příbuzní, které má na mysli ustanovení § 13 a § 14b zákona o azylu, soud nezpochybňuje správnost závěrů žalovaného v tom smyslu, že žalobce nesplňuje podmínky těchto ustanovení, jak konečně citována shora. U osoby žalobce nebyly rovněž shledány důvody pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu. Soud tedy pouze obecně konstatuje, že se žalovaný správní orgán s ohledem na tvrzení žalobce ve vztahu k uvedeným ustanovením zákona o azylu dostatečně vypořádal s veškerými zjištěnými skutečnostmi a řádně a podrobně je posoudil.

43. Krajský soud poznamenává, že žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, když posuzoval jednotlivé zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany, resp. pro udělení doplňkové ochrany. S jeho posouzením a závěry se zčásti krajský soud ztotožnil, zčásti však nikoliv.

44. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zdali cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

45. Podle ustanovení § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

46. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…) nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

47. Krajský soud po individuálním posouzení případu žalobce dospěl k závěru, že žalobce nebyl ve své vlasti politicky aktivní v rozsahu, aby bylo možné dospět k závěru, že byl azylově relevantním způsobem pronásledován pro zastávání nebo uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu.

48. Zcela odlišně však bylo třeba pohlížet na závěry žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) a § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, jenž žalobce ve své žalobě také napadal.

49. Podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.

50. Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu se považuje za vážnou újmu podle tohoto zákona mj. ad c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

51. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že se obává obtěžujícího jednání ze strany ozbrojených skupin z důvodu velmi dobré finanční situace a údajné podpory předchozího režimu v Libyi. Tyto osoby jej například třikrát sledovaly automobilem, ozbrojené osoby vnikly v jeho nepřítomnosti do jeho vlastního domu, kde se nacházela pouze manželka, poničily vybavení bytu a po volání manželky žalobce o pomoc z domu utekly. Další lidé dle žalobce volali jeho bratrovi a ptali se, kdy se žalobce vrátí domů. Neznámé osoby se na skutečnost, kdy se žalobce vrátí domů, ptaly rovněž jeho známých a přátel. Žalobce nicméně neuvedl žádné konkrétní potíže, kterým by musel skutečně z uvedených důvodů v zemi svého původu čelit, respektive si důvody těchto ataků na svou osobu prakticky domýšlel. Žalovaný se tvrzením žalobce na podkladě informací o zemi původu žalobce v napadeném rozhodnutí věnoval se závěrem o nenaplnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně zjevné, že žalovaný zvažoval doložené problémy, které v Libyi stran tvrzených důvodů existují. Žalovaný nijak v napadeném rozhodnutí nezamlčoval, že dobrá finanční situace žalobce, jakož i údajná podpora předchozího politického režimu v Libyi, mohou představovat skutečnosti, pro něž mohl žalobce v zemi původu zažít určitá příkoří, jak tvrdí. Nicméně tato tvrzená zažitá příkoří nenaplňují dle žalovaného pojem pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu.

52. Žalovaným shromážděné a použité informace o zemi původu žalobce specifikované výše považoval krajský soud vzhledem ke skutečnostem sděleným samotným žalobcem v průběhu správního řízení sice za objektivní, pocházející z více nezávislých informačních zdrojů a s jistou tolerancí i za poměrně aktuální, nicméně tyto informace byly značně nevyvážené a zcela v nich absentovala hlubší úvaha o postavení konkrétní žalobcem zmiňované skupiny, tj. bohatých občanů Libye a údajných podporovatelů režimu Muammara Kaddáfího, přičemž z obsahu správního spisu není zřejmé, že by se žalovaný snažil relevantní podklady pro tuto oblast z vlastní iniciativy obstarat. Shromážděné podklady tedy v individuálním případě žalobce nesplňovaly požadavky kladené judikaturou Nejvyššího správního soudu, tj. že „(…) informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být, v maximální míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81).

53. Krajský soud nicméně v tomto směru považoval za nezbytné poukázat na skutečnosti, jež vyplynuly z podkladů, které žalovaný shromáždil pro vydání svého rozhodnutí.

54. Ze Zprávy Rady bezpečnosti OSN „Zpráva generálního tajemníka o Podpůrné misi OSN v Libyi“ ze dne 22. 8. 2017, je v části IV. Další aktivity Podpůrné mise Organizace spojených národů v Libyi v bodě B. Lidská práva, přechodné soudnictví a právní stát konstatováno: „24. Ve sledovaném období se všechny strany konfliktu dopouštěly porušování lidských práv a humanitárního práva. Vzhledem ke všeobecnému stavu bezpráví a bezmocnosti soudních institucí měly oběti málo možností získat odškodné. (…)

27. Ozbrojené skupiny na všech stranách braly rukojmí, dopouštěly se nezákonného zabití a používaly mučení, nucené mizení osob, rovněž civilistů, zejména žen a jiných osob, které nebyly do bojů zapojeny. Jedinci se stávali cíli z důvodu příslušnosti k rodinám či kmenům, přináležitosti a politickým názorům a rovněž pro výkupné či výměnu vězňů.“ 55. Ve zprávě Rady bezpečnosti OSN „Zpráva generálního tajemníka o Podpůrné misi OSN v Libyi“ ze dne 4. 4. 2017, je poté v části II. Nedávný vývoj politických a s bezpečností souvisejících událostí uvedeno: „Celková bezpečnostní situace se během sledovaného období značně zhoršila, vyostřovaly se srážky v Tripolisu, boje v oblastech ropného půlměsíce a zvyšovalo se napětí v oblasti Sabha. (…) Potenciál dalšího vojenského vyhrocení situace zůstává zejména z důvodu do značné míry neřešených strukturálních politických otázek a četnosti ozbrojených aktérů na půdě konfliktního jednání.“ V části nazvané jako Situace v západní oblasti též zprávy je konstatováno: „14. Bezpečností situace v Tripolisu byla nadále nestabilní. Hlavní město bylo stále pod nadvládou četných ozbrojených skupin, přičemž některé z nich se přidaly k Prezidentské radě a jiné byly proti ní. Několik těchto skupin se snažilo rozšířit svůj vliv tak, že vyvolávaly intenzívnější srážky ve sporných oblastech napříč Tripolisem a jeho okolí.

15. Na začátku prosince roku 2016 došlo v centru Tripolisu ke střetu ozbrojených skupin a ozbrojenců loajálních bývalé Vládě národní spásy, který si vyžádal 20 mrtvých a mnoho zraněných osob včetně civilistů. Na západě hlavního města se na začátku února roku 2017 střetly ozbrojené skupiny z Janzuru a sousední oblasti Warshafanah. Zahynuli nejméně čtyři lidé. Na východě Tripolisu bylo zabito osm lidí při srážkách mezi skupinami z měst Qast al-Qarahbulli a Tarhúna. Dne 21. ledna zmařený bombový útok autem poblíž italského velvyslanectví v Tripolisu vyústil v úmrtí dvou pachatelů. Dále byla rozšířena běžná kriminalita a bezpráví, kam patřily únosy a krádeže, které do značné míry omezovaly svobodu pohybu občanů. Další srážky se odehrály na jihu Tripolisu v polovině února a na jeho konci, došlo k nim mezi skupinami z oblasti Abu Salim a Misuráta a zahynulo při nich nejméně 17 osob.“ 56. Z Informace MZV ČR ze dne 12. 4. 2017 bylo zjištěno, že MZV na otázku, jaká je obecně bezpečností situace v Libyi, a především v Tripolisu, odpovědělo: „Bezpečnostní situace v Libyi obecně není dobrá (místy anarchie, místy bezvládí, místy vládnou milice, místy se bojuje, dochází k přepadením, krádežím, únosům) a vývoj v zemi má v tomto smyslu navíc neustále se zhoršující tendenci. Většina z lidí si myslí, že země spěje k občanské válce.“ K dotazu, jaká je situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, MZV ČR uvedlo: „Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti je obecně bezproblémová, a priori nehrozí nějaká systémová persekuce v podobě vězení či smrti (jako např. v Severní Koreji), avšak v konkrétních případech se může stát, že k pronásledování či trestu dojde, a to např. podle toho, zda se dotyčná osoba provinila proti právu (a zda je toto provinění někde v povědomí). Je rovněž otázkou, zda náš neznámý „neprovedl“ něco specificky výše jmenovaným milicím.“ 57. Ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Libyi za rok 2016 ze dne 3. 3. 2017 vyplývá, že: „K nejvážnějším problémům v oblasti lidských práv docházelo v důsledku neexistence efektivního vládnutí, justice a bezpečnostních institucí, ale takové v souvislosti s porušováním práva a zneužívání pravomocí ze strany ozbrojených skupin ať už na vlastní straně, nebo v opozici, ze strany teroristů a zločineckých uskupení. Mezi důsledky selhání právního státu patřily případy svévolného či nezákonného zabití či beztrestnosti pachatelů těchto zločinů, civilní oběti v ozbrojených konfliktech, zabití politiků a obránců lidských práv, mučení a jiné kruté, nelidské či ponižující zacházení či tresty a kruté a život ohrožující podmínky ve vězeňských a vazebních zařízeních. Mezi další případy porušování lidských práv patřilo svévolné zatýkání a zadržování; protahované pobyty v cele předběžného zadržení, odpírání práva na spravedlivý veřejný proces, neúčinný soudní systém, personálně obsazený zastrašovanými úředníky, svévolné narušování domovní svobody a práva na soukromí, (…). Závažný a všudypřítomný problém představovala beztrestnost.“ V téže zprávě, konkrétně v oddílu 1 a. Respektování nedotknutelnosti osoby a ochrana před případy: Svévolné zabití a jiných nezákonných či politicky motivovaných zabití, je uvedeno: „Objevily se četné zprávy, že militantní skupiny podporující VNS, skupiny bojující proti VNS, jednotky LNA, bojovníci Daeš a dalších extremistických skupin se dopouštějí svévolných a nezákonných zabití. (…) Vzhledem k neexistenci efektivního soudního a bezpečnostního aparátu zůstávali pachatelé neznámí a většina těchto zločinů zůstala nepotrestána. Objevovaly se zprávy, že extremistické a teroristické organizace sehrály významnou roli v cílených likvidacích, únosech a sebevražedných bombových útocích namířených jak proti vládním zástupcům, tak proti civilistům. (…) Další útoky prováděly zločinecké skupiny nebo ozbrojené buňky napojené jak na vládu, tak na opoziční síly.“ V bodě 1 b. Mizení osoby se uvádí: „Stejně jako v roce 2015 se vládní ozbrojené síly a ozbrojené skupiny mimo přímou vládní kontrolu dopustily neznámého množství násilných zmizení. Vláda vynaložila jen malé úsilí k tomu, aby násilným zmizením předcházela nebo je vyšetřila a potrestala. V průběhu celého roku běžně docházelo k únosům. (…) Vzhledem k pokračujícímu konfliktu, slabému systému soudnictví, právní nejednoznačnosti v otázce amnestie pro revoluční síly a pomalé práci Národní komise pro vyšetřování a usmíření neučinily orgány činné v trestním řízení žádný výrazný pokrok v řešení nejvážnějších případů hlášených v roce 2013. 2014. a 2015.“ V bodě věnujícím se úloze policie a bezpečnostního aparátu se říká: „Celostátní policie a další součásti bezpečnostního aparátu fungovaly neefektivně.“ V části týkající se politických vězňů a osob zadržovaných z politických důvodů je uvedeno: „Jak vláda, tak milice, z nichž některé formálně spadaly pod vládní pravomoc, zadržovaly lidi v několika různých dočasných zadržovacích zařízeních z politických důvodů. Šlo zejména o úředníka bývalého Kadáfího režimu, příslušníky složek vnitřní bezpečnosti a další, a to na základě obvinění z podvracení revoluce z roku 2011.“ Z bodu 1. F téže zprávy zaměřené na svévolné nebo nezákonné zasahování do soukromého a rodinného života, porušování nedotknutelnosti obydlí nebo porušování listovního tajemství se podává: „Zprávy v médiích a na sociálních sítích uváděly, že milice, gangy, extremistické skupiny a na vládu napojení aktéři tento zákaz porušovali tím, že vstupovali do bytů bez povolení soudu, sledovali komunikaci a pohyb soukromých osob a využívaly informátory. Zásahy do soukromí vedly ke zranitelnosti občanů vůči cíleným útokům na základě politické příslušnosti, ideologie či identity. (…) Ozbrojené skupiny svévolně a beztrestně vstupovaly na soukromé pozemky a zabavovaly a ničily cizí vlastnictví.“ V bodě 1 g. Porušování lidských práv při vnitřních konfliktech se uvádí: „Zabíjení: Objevovaly se četné zprávy o tom, že se pod vládu spadající milice, protivládní milice a některé kmeny dopouštěly svévolných a nezákonných zabití civilistů. (…) Únosy: Síly hlásící se jak k vládě, tak k jejím oponentům, byly odpovědné za mizení civilistů v oblastech konfliktu, ačkoli ve většině případů zůstávaly podrobnosti nejasné. (…) Únosy byly v mnoha městech i nadále na denním pořádku.

58. Ze zprávy organizace Freedom House „Svoboda ve světě 2017 – Libye“ z ledna 2017, bylo v bodě F. Právní stát zjištěno: „Libyjci z určitých kmenů a komunit – často ti, o nichž se ostatní domnívají, že jsou stoupenci Kaddáfího – čelili od roku 2011 diskriminaci, násilí a vysídlení.“ 59. Dle Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2017 – Libye ze dne 12. 1. 2017: „Milice a ozbrojené síly přidružené k těmto dvěma vládám se dopouštěly aktů svévolného zadržování, mučení, nezákonného zabíjení, nerozlišujících útoků, únosů a nuceného mizení osob. Kriminální gangy a milice unášely za účelem politického a finančního zisku politiky, novináře a civilisty – včetně dětí. Domácí systém trestněprávního soudnictví byl nadále nefunkční a neposkytoval žádné vyhlídky na vyvozování zodpovědnosti (…).“ V části týkající se bezpečnosti a ozbrojených milic je poté uvedeno: „V situaci, kdy neexistoval státní orgán, který by vykonával kontrolu nad národním územím, pokračovaly desítky navzájem soupeřících miličních skupin a vojenských sil s odlišnými programy a vázaností v akcích beztrestně pohrdajících mezinárodním právem. Nerozlišovaně ostřelovaly z děl civilisty, dopouštěly se únosů a násilného mizení osob, mučily, svévolně zadržovaly a nezákonně zabíjely lidi a ničily majetek civilistů.“ V bodě zabývajícím se soudním systém bylo konstatováno: „Trvající nejistota vedla ke zhroucení trestněprávního systému v Libyi.“ Konečně v části týkající se únorů a násilných mizení osob bylo dospěno k závěru: „Milice se stále beztrestně dopouštěly únosů a mizení civilních osob včetně politiků a novinářů. Zločinecké skupiny unášely obyvatele včetně dětí a na jejich rodinách vymáhaly vysoké výkupné, a když se příbuzní s penězi nedostavili, často svou oběť zabili.“ 60. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný vůbec neposuzoval žalobcovy důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu založené na tvrzeném pronásledování žalobce z důvodu jeho dobré finanční situace a údajné podpory předchozího politického režimu v Libyi právě v souvislosti s bezpečnostními problémy v zemi původu žalobce, na což po celou dobu žalobce opakovaně upozorňoval. To vše nehodnotil ani za podpory získaných informací o situaci v Libyi, přestože zprávy citované krajským soudem výše jasně reflektovaly problémy, jimž musí obecně civilisté (avšak rovněž výslovně zmiňovaní domnělí stoupenci režimu Kaddáfího) v Libyi čelit (násilí, diskriminace, únosy, zabíjení, nucené mizení osob, narušování domovní svobody, sledování), jakož i fakt, že se jim ze strany státních orgánů nedostává prakticky žádné podpory, neboť bezpečnostní aparát země původu žalobce je nefunkční. Žalovaný tedy dle názoru soudu pochybil při své úvaze o neudělení azylu, když vycházel pouze z obecnějších informací o situaci v Libyi, z nichž vyhodnotil zejména ty části, které bez celkového kontextu vyznívají pro žalobce nepříznivě, přičemž nezhodnotil části získaných podkladů, které podstatně nasvědčovaly pravdivosti tvrzení žalobce. Je přitom třeba veškeré žalobcem uváděné důvody posuzovat v součinnosti, neboť jimi objasňuje důvody, pro které má z obavy z návratu do země původu. K tomu je třeba si opatřit mj. další dostatek relevantních informací zaměřených na konkrétní žalobcem zmíněnou skupinu obyvatel (majetní občané Libye a podporovatelé předchozího politického režimu Muammara Kaddáfího), aby byla osvětlena oprávněnost tvrzení a obav žalobce. Soud velmi postrádal aktuální zprávy o lidských právech těchto občanu Libye, a to rovněž s přesahem do politické a vojensko-bezpečnostní situace v Libyi. Uvedené je v Libyi velmi proměnlivé a velmi se liší od situace ve vyspělých demokratických zemí. Proto je potřeba postupovat velmi obezřetně a s dobrou znalostí aktuálních poměrů v Libyi, pokud jde o úroveň ochrany lidských práv. Zprávy o zemi původu žalobce považoval soud za neúplné, ačkoliv jisté nuance o problematické situaci civilistů v Libyi v podobném postavení jako žalobce bylo možné získat již z podkladů, jimiž disponoval žalovaný. Žalovaný však tyto skutečnosti nehodnotil, případně jim nepřikládal potřebnou váhu, aniž by své závěry jakkoliv blíže zdůvodnil či podložil informacemi získanými z podkladů pro vydání rozhodnutí.

61. Zákon o azylu je však postaven na potencialitě pronásledování, resp. odůvodněném strachu, nikoliv pouze na reálných zážitcích žadatele či uskutečněném pronásledování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83). V této souvislosti tedy bylo na žalovaném, aby své závěry o neodůvodněnosti obav žadatele přesvědčivě doložil. Správní orgán proto pochybil, když neshromáždil (respektive dostatečně důkladně nevyhodnotil) takové podklady pro své rozhodnutí, které by vyloučily, že situace žalobce naplnila důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy že měl odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu, a to zejména z důvodů jeho dobré finanční situace a domnění jiných občanů, že byl přívržencem předchozího režimu Muammara Kaddáfího. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57) „(…) není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky, než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ Dále tento soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, uvedl: „Český zákon o azylu nezakotvuje v režimu azylového řízení zásadu in dubio pro reo, pokud jde o tvrzení žadatele o azyl. V praxi pak zmírnění následků neexistence této zásady představuje rozdělení důkazního břemene mezi žadatele a stát tak, že stát je zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby.“ 62. K rozsahu dokazování v případě možného pronásledování bohatých obyvatel Libye a domnělých podporovatelů předchozího politického režimu je tak třeba uvést, že bylo na žalovaném, aby obstaral dostatek podkladů pro zjištění postavení právě takových osob v zemi původu žalobce. Nepostačuje, pokud žalovaný obstaral pouze obecné zprávy o situaci v Libyi, aniž by se navzdory konstantnímu a souvislému tvrzení žalobce zabýval informacemi vztahujícími se právě k možnému pronásledování těchto osob. Žalovaný pak z obstaraných podkladů použil pouze takové závěry, které vyznívaly v neprospěch žalobce, aniž by blíže hodnotil závěry podporující výpověď žalobce. Krajskému soudu například není zcela jasné, z jakého důvodu nepoložil žalovaný v rámci žádosti směřující k Odboru lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí k zodpovězení otázku, jaká je situace občanů v Libyi, kteří jsou v podobném postavení jako osoba žalobce. Je totiž zcela pochopitelné, že jednotlivé zprávy zahraničních organizací o zemi původu žalobce nezacházejí běžně do hloubky zacházení s jednotlivými skupinami obyvatel, nicméně uvedené informace lze nepochybně do větších podrobností zjistit právě dotazem na Ministerstvo zahraničních věcí, které by mělo mít o této otázce větší povědomí.

63. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 4/2018 - 20, přitom stíhá správní orgány povinnost zjišťovat stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Podle ustanovení § 23c písm. c) zákona o azylu mohou být podkladem pro rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu zejména přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem. Dikce ustanovení § 23c zákona o azylu promítá do vnitrostátního práva požadavek čl. 10 odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úřední věstník L 180, 29. 6. 2013, s. 60-95). Z něj plyne členským státům EU povinnost zajistit, aby při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu byly získávány přesné a aktuální informace z různých zdrojů, týkající se obecné situace v zemích původů žadatelů, a aby tyto informace měli k dispozici pracovníci odpovědní za posuzování žádostí a rozhodování o nich.

64. V této věci bylo třeba dostát povinnostem vyplývajícím z rozložení důkazního břemene v režimu zákona o azylu, tedy žalobce jako žadatel musel unést důkazní břemeno stran důvodů podané žádosti o mezinárodní ochranu, které se týkají výlučně jeho osoby (což učinil), a stát (správní orgán) byl zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, přičemž informace o zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu měly být relevantní a aktuální (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS), tak aby i posléze soud mohl při soudním přezkumu snadněji reflektovat čl. 46 odst. 3 tzv. procedurální směrnice (vycházet ze skutkového stavu ex nunc), přičemž zprávy o zemi původu měly být ze strany žalovaného důkladně posouzeny s ohledem na tvrzení uváděná žalobcem.

65. Krajský soud s odkazem na shora uvedené posoudil i závěr žalovaného, pokud jde o otázku možného udělení doplňkové ochrany žalobci ve smyslu § 14a zákona o azylu. I v tomto ohledu byly závěry žalovaného v nesouladu s výše citovanými informacemi o současné situaci v Libyi, zejména pokud šlo o informace týkající se nebezpečí hrozící civilistům obecně, jakož i údajným podporovatelům předchozího politického režimu, a jejich nedůslednému, resp. neexistujícímu stíhání, jakož i zacházení se zadrženými osobami. Pokud žalovaný rozhodl o neudělení azylu žalobci podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu a o neudělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu, učinil tak na základě nedostatečně zjištěné situace v Libyi ohledně postavení bohatých vrstev obyvatel Libye a domnělých podporovatelů režimu Muammara Kaddáfího a jim hrozícího nebezpečí, když neadekvátně vyhodnotil informace dostupné ze žalovaným shromážděných podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalobcem uváděné důvody měl posoudit ve vzájemných souvislostech a na podkladě relevantních zpráv referujících především o bezpečnostní situaci v Libyi. Této povinnosti však žalovaný nedostál. Žalovaný dostatečně nevysvětlil na základě relevantních podkladů, proč žalobce nemá oprávněné obavy z návratu do země původu, neboť se žalovaný s rozhodnými tvrzeními žalobce nevypořádal a setrval pouze na obecném tvrzení, že potíže spadají do oblasti občanskoprávní a řeší je konkrétní legislativa daného státu. Nedostatečně přitom reflektoval závěry vyplývající z informací o zemi původu žalobce, dle kterých v Libyi fakticky neexistuje efektivní soudní ani bezpečností aparát, na který by se mohli občané obracet pro řešení svých potíží. Žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodnil, zda jsou bezpečnostní složky schopny a především ochotny s ohledem na panující politickou situaci v Libyi zajistit žalobci skutečně efektivní ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, byť pocházející ze strany soukromých osob, žalovaným nazývaných jako „kořistníci“.

66. Krajský soud proto uzavírá, že jelikož žalovaný nezjistil skutkový stav na základě přesných a relevantních informací o žalobcově zemi původu (§ 3 správního řádu; § 23c zákona o azylu), nemohl ani krajský soud posoudit, zda existuje reálná hrozba pronásledování, resp. vážné újmy v případě vrácení žalobce do Libye. Proto také shledal žalobní námitky v této části za opodstatněné.

67. Jestliže žalobce v souvislosti s tím, že jeho žádost správní orgány hodnotily předně jako účelovou, namítl, že mu nemůže být k tíži podání žádosti o azyl až ve chvíli, kdy mu nebyly přiznány jiné tituly k pobytu na území, uvádí k tomu krajský soud následující. Již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49, bylo konstatováno: „Skutečnost, že žadatele vedla k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany také ´snaha o legalizaci pobytu na území ČR´, nepostačuje sama o sobě k zamítnutí této žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona č. 325/1999 Sb, o azylu, či k neudělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14a téhož zákona, neboť tato skutečnost ještě nevylučuje, že žadatel opustil zemi původu a chce se usídlit v ČR právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok na doplňkovou ochranu.“ Z výše uvedeného vyplývá, že čas podání žádosti by žalobci neměl být sám o sobě k tíži a správní orgán žádost nemůže a priori posuzovat jako účelovou k legalizaci pobytu. Zvláště k ní nesmí přistupovat jinak než k žádostem, které nepovažuje za „účelové“. Žádosti o azyl totiž mají kromě funkce ochranné obecně za účel umožnit cizinci legální pobyt na území. Mezinárodní ochranu lze z azylově relevantních důvodů poskytnout i žadateli, který žádost podal zcela zjevně „účelově“.

68. Krajský soud proto v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí nemá dostatečnou oporu ve spisu a vyžaduje zásadní doplnění. V dalším řízení žalovaný zhodnotí všechny skutečnosti, které stran důvodů podání žádosti o mezinárodní ochranu vyplývají z podkladů obsažených ve správním spise, přičemž si opatří rovněž další podklady, na základě kterých bude možné vyhodnotit postavení občanů z majetných vrstev, jakož i občanů, o nichž panuje domnění, že podporovali předchozí politický režim, dále obavy z pronásledování této skupiny obyvatel. Současně i vyhodnotí, zda může v současné době za aktuální politické situace žalobce počítat s efektivní ochranou ze strany bezpečnostních složek libyjského státu a nehrozí mu z jejich strany nepřijatelné zacházení. Žalovaný si v této souvislosti obstará rovněž podklady, na něž odkazoval žalobce v podané žalobě, a tyto řádně vyhodnotí.

69. Dle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. je v dalším řízení žalovaný vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku.

VII. Závěr a náklady řízení

70. Z výše uvedených důvodů soud shledal napadené rozhodnutí žalovaného zčásti (ve vztahu k posouzení udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu) vadným proto, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí nemá dostatečnou oporu ve spisech a vyžaduje zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.). Proto soudu nezbylo než jej zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s.ř.s.). V novém řízení bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

71. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl výrokem II. dle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, které důvodně vynaložil proti žalované, která ve věci úspěch neměla (neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno).

72. Za účelně vynaložené náklady vzal krajský soud mimosmluvní odměnu zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, písemné podání kasační stížnosti) po 3 100,- Kč podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v rozhodné době). Za úkony právní služby to činí celkem 6 200,- Kč, k čemuž je nutné připočíst hotové výdaje po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což činí dohromady částku ve výši 6 800,- Kč. Tato částka se dále zvyšuje o DPH 21 %, neboť zástupce žalobce, který žalobce zastupoval v řízení o kasační stížnosti, doložil, že je plátcem této daně. Celkové náklady řízení tak dosáhly výše 8 228,- Kč. Ke splnění povinnosti byla žalované stanovena přiměřená lhůta.