32 Az 23/2018 – 94

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: H. S., ev. č. X st. přísl. X t. č. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne ze dne 7. 8. 2018, č. j. OAM–449/ZA–ZA11–ZA17–2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanou žalobou ze dne 11. 9. 2018 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14 a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal dne 25. 5. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále též „ČR“). Z údajů poskytnutých k žádosti a pohovoru ze dne 31. 5. 2018 a doplňujícího pohovoru ze dne 17. 7. 2018 vyplývají následující skutečnosti.

3. Žalobce pochází z města Mersin na východě Turecka, kde má jeho otec třípatrový dům, jinde se žít nikdy nepokusil. Cestovní pas nikdy nevlastnil, protože na něj byl vyvíjen tlak. Je kurdského etnika a alevitského vyznání, je sympatizantem strany HDP. Z hlediska osobního stavu je svobodný a bezdětný. Povoláním je truhlář. Do ČR přicestoval nelegálně přes Řecko a Itálii, směřoval za svým strýcem a známými. K důvodům podání žádosti sdělil, že jde o důvody politické. V místě, kde žil, jsou samí Kurdové – Alevité, na které se násilně zaměřuje vojenská policie a stát. Dále popsal v množném čísle, jaká příkoří se jim děla. Byli například předvedení násilím na policejní stanici, kde byli vyslýcháni a mučeni. Dále popsal vyslýchání a vláčení Kurdů za vozidly policie poté, co odmítli policii udat informace o lidech aktivních v kurdských politických stranách. Policií byl v Turecku několikrát zadržen, na policejní stanici pak bit a následně vyhozen na ulici. Nedávno také zmizeli dva žalobcovi kamarádi, domnívá se, že byli zabiti policií. Žalobce si jednou zašel k doktorovi pro lékařskou zprávu o tom, že byl zbit lokální policií, načež jej doktor nechal nemocniční ochrankou vyvést. Policie byla na žalobce zasednuta, protože někteří členové jeho rodiny byli v PKK a zemřeli při bojích se státem. Jako Alevita byl nucen svým zaměstnavatelem islámského vyznání se v pátek chodit modlit do mešity. Na povinnou vojenskou službu v Turecku nechce nastoupit a čtyři roky se před ní ukrývá. Vlast opustil nelegálně, protože se bál po nedávném zmizení dvou jeho kamarádů, kteří byli naposledy spatřeni, jak je odvádí policie. Žalobce následně doložil žalovanému úmrtní listy předků, kteří bojovali za PKK – jeho strýce.

4. Dle žalovaného bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce jsou problémy ohledně kurdské etnicity, alevitského vyznání a odmítání nastoupit na povinnou základní vojenskou službu.

5. Žalovaný při posouzení žádosti žalobce vycházel především z jeho výpovědí, jím doložených materiálů a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízené ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku. Konkrétně vycházel ze Zprávy Freedom House, Turecko 2018 z 22. 2. 2018, Informace irského Dokumentárního centra pro uprchlíky, Turecko Kurdové, leden 2018, z 20. 3. 2018, Informace irského Dokumentárního centra pro uprchlíky, Turecko Alevité, leden 2018 z 20. 3. 2018, Informace OAMP, Turecko – Kurdové, květen 2018, z 9. 5. 2018, Zprávy ARC, Přehled situace v Turecku, listopad 2017 ze dne 16. 4. 2018, Informace Kanadské rady pro migraci a uprchlíky – Turecko, vojenská služba, leden 2017 z 16. 3. 2017.

6. Žalovaný vyhodnotil příběh žalobce z hlediska možného pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu jako irelevantní. Politická strana HDP je v Turecku legální politickou silou se zastoupením v parlamentu a všech patrech tamní politiky. Obtížím čelí toliko vysocí představitelé této strany a veřejně známé osoby. Ke sdělení žalobce, že měl být vyslýchán a bit policií pro věci, které o této straně musí být notoricky veřejně známé (představitelé, doby akcí aj.), uvedl žalovaný, že se může jednat o dílčí lapsus policie, ale ne o pronásledování člověka, který je co do své politické aktivity i života neexponovanou osobou.

7. Žalovaný rovněž nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. V případě obtíží na východě Turecka by bylo adekvátnějším řešením takové situace přemístění se na jiné místo v Turecku, nežli ilegální cesta do ČR. Výpověď žalobce je chabá, přičemž žalobce není schopen přiměřeně osvětlit fakt, proč vycestoval z Turecka ilegálně. O postavení Kurdů a Alevitů v Turecku je žalovaný bohatě spraven a ví, že přes dílčí lapsusy není situace těchto skupin v Turecku vygradována do podoby pronásledování a vážné újmy. Může dojít k sociální animozitě, jde ale o situační okolnosti, které vyplynou ze sociální interakce, nikoliv z nastavení systému. Žalobce proti nim má aktivně vystupovat nebo je řešit přesídlením na jiná místa jeho vlasti (města Kony, Izmir, Adana, Bursa, Istanbul, Ankara). To ale v chování žalobce absentuje a namísto toho se cíleně přesídlí do jemu naprosto neznámého státu.

8. Z informací nijak nevystupuje, že by příkoří, která Kurdové v Turecku zažívali, dosahovala míry intenzity azylového pronásledování a tato situace se radikálně neproměnila ani po pokusu o údajný vojenský puč v červnu 2016. Pokud se Kurd dostane do lokálního konfliktu skrze jeho etnicitu v některé části Turecka, má možnost se tomuto konfliktu vyhnout přestěhováním se do jiné části země.

9. Žalovaný se dále zabýval snahou žalobce vyhnout se povinné základní vojenské službě ve vlasti. Snaha vyhnout se nástupu do armády na povinnou základní vojenskou službu není sama o sobě důvodem k udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, zejména pokud se povinnost týká obecně obyvatel dané země. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností.

10. Žalobce dle žalovaného rovněž nesplňoval důvody k udělení azylu podle ustanovení § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.

11. Při posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu vzal žalovaný v úvahu, že je žalobce dospělou, plně svéprávnou a práceschopnou osobou, která se dokáže postarat sama o sebe a vydělat si na své živobytí prací, proto u žalobce neshledal zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu.

12. K důvodům pro udělení doplňkové ochrany žalovaný uvedl, že nenalezl žádné skutečnosti, na základě nichž by žalobci mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, který je v Turecku zcela zrušen od roku 2004. Podle žalovaného v Turecku může docházet k sociálním animozitám či problémům stran kurdského etnika či Alevitů a jejich zaměstnávání, ale zcela jistě nejde o paušálně vygradovanou situaci do míry hrozby vážné újmy. Žalovaný zopakoval svou úvahu o možnostech využití prostředků ochrany, které skýtá turecký právní řád.

13. K obavě žalobce z povolání k výkonu vojenské služby a nasazení do války žalovaný zopakoval, že existence této občanské povinnosti v jednotlivých státech a tresty za její nevykonání uznávají za legitimní rovněž mezinárodní úmluvy. Branná povinnost existuje v mnoha zemích, i těch nejvyspělejších, následné povolání k vykonání vojenské služby nemůže být samo o sobě kategorizováno jako perzekuce či nelidské nebo ponižující zacházení a trestání. Z výpovědí žalobce nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné učinit závěr, že by měl pro žalobce výkon vojenské služby představovat vážnou újmu.

14. Dále se žalovaný zabýval tím, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K tomu žalovaný uvedl, že ve východních oblastech Turecka, zejména v oblastech v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou, existuje stav zvýšeného napětí, přičemž odkázal na zprávy z období listopadu 2017 až června 2018. Ve většině oblastí Turecka je ale situace bezpečnostně stabilní (např. metropole Izmir, Antalya, Istanbul, Ankara, Bursa). Pokud měl žalobce problémy v místě bydliště, mohl se v rámci své vlasti přestěhovat na jakékoliv místo bezpečnostně stabilní. Žalobce je schopen se aktivně postarat sám o sebe, zbylé části Turecka jsou pro něho volně dostupné a nehrozí mu navrácení do bezpečnostně problematické oblasti. Žalovaný proto dospěl k závěru, že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu.

15. Žalovaný posléze neshledal, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce, proto žalobci doplňkovou ochranu dle ustanovení § 14b zákona o azylu neudělil.

16. Z uvedených důvodů žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, a proto žádost zamítl.

II. Žaloba

17. V žalobě žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný zcela nedostatečným způsobem posoudil důvody podání žádosti žalobce, a to jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu. Ke svému minulému pronásledování žalobce uvedl, že byl před svým odchodem z Turecka sympatizantem politické strany HDP, byl několikrát zadržen policií a následně na policejní stanici vystaven fyzickým útokům, v nedávné době zmizeli dva jeho kamarádi, jeho příbuzní bojovali a zemřeli za organizaci PKK a žalobce odmítá nastoupit na povinnou vojenskou službu. Žalovaný důvody žádosti zcela nepatřičným způsobem bagatelizoval a nepovažoval je za dostatečně azylově relevantně, přičemž nezohlednil individuální okolnosti případu žalobce. Žalobce měl proto za to, že žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu.

18. Žalobce poukázal na ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu a čl. 9 kvalifikační směrnice (tzn. definici pojmu pronásledování) a uvedl, že nezákonné zadržení žalobce ze strany policie a použití fyzického násilí lze nepochybně označit za akt pronásledování, nikoliv pouze za „dílčí lapsus policie“, jak dovodil žalovaný. V tomto ohledu poté žalobce poukázal na čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice. Bylo povinností žalovaného náležitě zohlednit tvrzení žalobce o jeho zadržení a bití na policejní stanici ve vztahu k existenci odůvodněné obavy z pronásledování, což však neučinil, v důsledku čehož porušil svou povinnost přihlédnout ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Žalovaný výpověď žalobce neoznačil za nepravdivou a ani neuvádí konkrétní okolnosti, jak by bylo možno k takovému závěru dojít. K tomu odkázal také na zprávu US Department of State z března 2017, podle níž jsou antiteroristické zákony hodně využívány proti Kurdům.

19. Žalobce rovněž prezentoval své obavy z toho, že by mohl být považován za sympatizanta či člena strany PKK. Skutečnost, že rodinní příslušníci žalobce byli členy strany PKK, jednoznačně může být azylově relevantní, neboť samotnému žalobci může být tureckými složkami přisuzováno členství v této teroristické organizaci. K obecné situaci Kurdů v Turecku žalobce uvedl, že tato je komplikovanější, neboť na Kurdy je často nahlíženo jako na teroristy a je jim často přisuzováno politické přesvědčení a sympatie se stranou PKK. Žalovaný tuto situaci nepřiměřeně zjednodušil, pokud poukázal na participaci Kurdů ve státní správě. Prezident Erdogan se snaží právě v důsledku pokusu o převrat zbavit Kurdů působících ve státních strukturách.

20. K možnosti využití vnitřního přesídlení žalobce uvedl, že možnost vnitřního přesídlení připadá do úvahy v případě, kdy původcem pronásledování jsou nestátní subjekty, nikoliv státní orgány, jak tomu bylo v případě žalobce (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008). Napadené rozhodnutí se nezabývá žádnými z uvedených kritérií, tedy reálností, přiměřeností, rozumností a smysluplností řešení situace žalobce spočívající ve vnitřním přesídlení na jiné místo v Turecku. Žalovaný pouze obecně konstatuje, že žalobce mohl tuto možnost využít. Takový způsob hodnocení jedné z podmínek pro udělení mezinárodní ochrany nelze považovat za přezkoumatelný. Nad rámec žalobce poznamenal, že způsob, jakým vycestoval ze země původu, není jakkoli relevantní pro posouzení naplnění podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany a úvahy žalovaného týkající se nelegální cesty žalobce do ČR by v rozhodnutí neměly mít své místo.

21. Dle žalobce rovněž svědčilo obecné a paušalizující hodnocení žalovaného stran odmítání žalobce nastoupit na vojenskou službu o tom, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu k možnému udělení mezinárodní ochrany z důvodu vyhýbání se vojenské služby. Žalobce souhlasil, že povolání do armády ještě samo o sobě nepředstavuje relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany, nicméně v určitých případech tomu tak být může (k tomu odkázal např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 Azs 18/2008). Žalovaný se měl obavou žalobce mnohem podrobněji zabývat a posoudit jednak otázku, jaký trest by žalobci mohl v případě nenastoupení do armády hrozit a zda tento trest není nepřiměřený, jakož i otázku, zda by případný výkon vojenské služby nemohl zahrnovat podílení se na páchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti. V jihovýchodních částech území Turecka v blízkosti hranice se Sýrií v současné době dochází k ozbrojeným střetům mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi. Pokud by byl žalobce povolán do bojů, byl by tak fakticky nucen bojovat proti lidem vlastní národnosti, kteří bojují za autonomii žalobcova státu (Kurdistán), který není oficiálně uznáván. Ačkoliv tedy obecná branná povinnost dopadá nediskriminačním způsobem na veškeré bojeschopné obyvatelstvo, v případě žalobce jakožto osoby kurdské národnosti, má povolání do armády zcela jiný rozměr a může u něj vyvolávat zcela legitimní odpor vůči povinnosti bojovat proti „svým lidem“. Turecko však dle dostupných informací neumožňuje odmítnout výkon vojenské služby z důvodu výhrady svědomí. Pokud jde o výhradu svědomí ve vztahu k výkonu vojenské služby, Evropský soud pro lidská práva ve věci Savda proti Turecku shledal porušení čl. 3, čl. 9 a čl. 6 odst. 1, přičemž opakovaně zdůraznil, že platný systém vojenské služby v Turecku nepovoluje žádné výjimky z výkonu vojenské služby na základě svědomí a může vyústit v přísné a opakované trestní sankce, uložené těm, kteří odmítli službu nastoupit. Žalobce dále odkázal na zprávu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva z března 2018, dokumentující případy porušování lidských práv příslušníky turecké armády.

22. Žalobce poukázal na to, že bylo rozhodnuto o znovuzavedení monitorovacího procesu Turecka v důsledku nedodržování lidských práv, a to až do doby, než bude problém vyřešen uspokojivým způsobem (srov. prohlášení o dočasném odstoupení od některých závazků vyplývajících z Evropské úmluvy o lidských právech a některých článků Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). V rámci bojů na jihovýchodě země jsou dokumentovány případy, kdy dochází ze strany příslušníků turecké armády k závažnému porušování lidských práv civilního obyvatelstva náležícího ke kurdské menšině. Pro žalobce je tak celkově neslučitelné s jeho morálním přesvědčením se takových bojů účastnit. Žalobci tak hrozí potrestání za dezerci, jež zahrnuje potrestání za implicitní sympatie vůči kurdským separatistům. Neochota žalobce nastoupit do turecké armády a jeho uprchnutí do zahraničí by mohlo být po jeho návratu vnímáno jako projev politického názoru – sympatií ke kurdským separatistům a straně PKK. Žalovaný měl proto žádost žalobce posuzovat i ve světle přisuzovaného politického názoru. Žalobce zdůraznil, že podmínky trestání dezerce nebyly žalovaným blíže zkoumány, když si žalovaný v tomto směru neobstaral žádné relevantní informace.

23. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

24. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou a účelovou. Žalobce pouze opakuje či shrnuje, co říkal u pohovorů, případně svá tvrzení upřesňuje podle toho, jaké konkrétní nesrovnalosti správní orgán nalezl a v napadeném rozhodnutí zdůvodnil, případně svá tvrzení umocňuje ve snaze připsat jim požadovaný azylový význam. Podaná žaloba je vystavěna na dezinterpretaci závěrů učiněných žalovaným v napadeném rozhodnutí.

25. K obavě žalobce z nástupu do armády žalovaný konstatoval, že se danou otázkou správní orgán poměrně podrobně zabýval, když dospěl k závěru, že snaha vyhnout se nástupu do armády na povinnou základní vojenskou službu není sama o sobě důvodem k udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, zejména pokud se povinnost týká obecně obyvatel dané země, a to bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženské vyznání či politické přesvědčení, tedy v tom smyslu, že není adresně nasměrována na určitou skupinu obyvatelstva ze strany státních orgánů. Žalobci bylo vysvětleno, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností. Správní orgán dále ze zpráv zjistil, že podmínky výkonu vojenské služby v Turecku jsou standardní a řídí se platnou legislativou. Osoby jsou k výkonu vojenské služby povolávány plošně na podkladě dosáhnutí potřebné věkové hranice a odpadnutí všech překážek, pro které byla služba odkládána, jako je například studium na vysoké škole.

26. K žalobní námitce o možnosti vnitřního přesídlení žalovaný sdělil, že nebyla návrhem řešení žalobcových potíží, pouze byla uvedena v kontextu přesídlení žalobce až do ČR jako snazší řešení. Proto žalovaný považoval obsáhlou polemiku v žalobě za nadbytečnou.

27. Žalovaný měl za to, že odůvodnění v logickém sledu a srozumitelně reagoval na zjištěné skutečnosti. Sdělení žalobce ve svém souhrnu nevedou v důsledku k předpokladům, jež by mohly být považovány za zdroj důvodných obav z pronásledování či vážné újmy. Důvody závěrů vyslovených správním orgánem jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé. Doplňková ochrana nebyla žalobci udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Skutečnosti prezentované v této souvislosti žalobcem ani po zohlednění shromážděných podkladových informací o zemi původu netvoří logický předpoklad vystavení osoby žalobce riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do Turecka.

28. Napadené rozhodnutí považoval žalovaný za věcně správné, zákonné, přezkoumatelné, jakož i netrpící vadami vytýkanými v žalobě. S ohledem na tuto skutečnost proto žalovaný závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Řízení před správními soudy

29. O podané žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 32 Az 23/2018 – 35, kterým napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud poukázal na čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), na jehož základě dospěl k závěru, že v posuzované věci je nutno přihlédnout k novým skutečnostem, které nemohl žalobce bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem, přičemž touto novou skutečností je změna v turecko–syrských mezinárodních vztazích na začátku října roku 2019 spočívající ve vojenské invazi Turecka do Sýrie s cílem vytvořit v pohraničí bezpečnostní zónu. Jelikož žalobce pochází z jihovýchodní oblasti Turecka, konkrétně z oblasti Mersin v pohraničí se Sýrií, uvedená vojenská invaze je směřována proti kurdským jednotkám v pohraničí se Sýrií a zároveň žalobce je kurdské národnosti, dospěl krajský soud k závěru, že tento postup je v dané situaci nezbytný, když vojenská invaze Turecka vůči Sýrii může změnit náhled na situaci Kurdů v Turecku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen nově vyhodnotit azylový příběh žalobce z hlediska aktuálních informací o situaci v Turecku, zejména v oblasti turecko–syrských hranic.

30. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. 32 Az 23/2018 – 35, podal žalovaný kasační stížnost, ve které uvedl, že Nejvyšší správní soud by měl posoudit problematiku mezí soudního přezkumu ex nunc podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ve spojení s čl. 46 procedurální směrnice. Žalovaný byl přesvědčen, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury, která již stanovila podmínky, za nichž je možné rozhodnutí správního orgánu zrušit. Žalovaný pak spatřoval pochybení jednak v tom, z jakých zdrojů krajský soud čerpal informace ohledně aktuální situace v Turecku, jednak také absentovala úvaha, proč krajský soud neshledává dostatečné záruky, že nové skutečnosti budou zohledněny v novém správním řízení. Rovněž v rozsudku krajského soudu podle žalovaného zcela chyběla úvaha, proč vrací věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný také poukázal na to, že krajský soud rozhodnutí žalovaného bez dalšího zrušil pouze na základě kusých informací získaných z internetu.

31. Následně byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020 – 27, kterým byl rozsudek krajského soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. 32 Az 23/2018 – 35, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že soudy ve správním soudnictví vycházejí z obecné zásady zakotvené v ustanovení § 75 s.ř.s., judikatura nicméně dovodila několik výjimek, v nichž se toto pravidlo neuplatní a správní soud bude povinen přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Specifický důvod prolomení tohoto pravidla pak vyplývá z čl. 46 procedurální směrnice, na základě jehož přímé aplikace lze uplatňovat pouze takové skutečnosti, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany nemohl bez svého zavinění uvést již v řízení před správním orgánem, jak již dříve dovodil Nejvyšší správní soud. V nyní projednávané věci pak není pochyb o tom, že žalobce nemohl z povahy věci bez svého zavinění uvést ve správním řízení nové skutečnosti, které krajský soud ve svém rozhodnutí zohlednil. Žalobce však tyto nové skutkové okolnosti nevznesl ani v průběhu soudního řízení a krajský soud k nim přihlédl i bez námitky z vlastní iniciativy, přičemž podle Nejvyššího správního soudu by měl krajský soud takový postup náležitě odůvodnit. Nejvyšší správní soud se pak neztotožňuje s hodnocením krajského soudu, podle něhož je změna bezpečnostní situace v Turecku obecně známou skutečností. Krajský soud si podle Nejvyššího správního soudu počínal excesivně, když z vlastní iniciativy přihlédl ke změně poměrů v Turecku, přitom tak učinil, aniž by se svým záměrem seznámil účastníky řízení. Úvahy krajského soudu byly značně zjednodušené, protože ani případná změna poměrů v určité lokalitě v Turecku nemusí být sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů byl rozsudek krajského soudu zatížen zásadními nedostatky, pro které bylo nezbytné jej zrušit. V dalším řízení pak krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumá v rozsahu námitek uplatněných žalobcem.

V. Posouzení věci krajským soudem

32. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

33. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

34. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. 7. 2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy.

35. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je–li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

36. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 37. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 2 As 85/2011 – 170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je–li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

38. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není–li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde–li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 – 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

39. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalované, aby námitky či důkazy vypořádala, logicky odůvodnila a argumentovala s uvedením skutkových a právních důvodů.

40. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaná zdůvodnila a srozumitelně uvedla, co ji vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

41. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaná považovala za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovila žalovaná, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalované žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

42. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

43. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti. Je v něm založen protokol o pohovoru, Zpráva Freedom House, Turecko 2018 z 22. 2. 2018, Informace irského Dokumentárního centra pro uprchlíky, Turecko Kurdové, leden 2018, z 20. 3. 2018, Informace irského Dokumentárního centra pro uprchlíky, Turecko Alevité, leden 2018 z 20. 3. 2018, Informace OAMP, Turecko – Kurdové, květen 2018, z 9. 5. 2018, Zpráva ARC, Přehled situace v Turecku, listopad 2017 ze dne 16. 4. 2018, Informace Kanadské rady pro migraci a uprchlíky – Turecko, vojenská služba, leden 2017 z 16. 3. 2017, jakož i další podklady pro vydání rozhodnutí.

44. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá–li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle ustanovení § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda–li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

45. Podle ustanovení § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

46. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…) nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může–li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

47. Krajský soud po individuálním posouzení případu žalobce dospěl k závěru, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu.

48. K politickým důvodům své žádosti žalobce uvedl, že v místě, kde v Turecku žil, je proti Kurdům – Alevitům zaměřeno násilí vojenské policie a státu všeobecně. Kurdové byli neustále pronásledováni, policie po nich chtěla informace o osobách, které se aktivně podílejí na politické činnosti, dále byli přiváženi na policejní stanici a tam byli mučeni a vyslýcháni ohledně aktivit politické strany HDP. Jednou žalobce navštívil lékaře, aby mu dal lékařskou zprávu o zbití policií, ale byl bez ošetření vyveden z nemocnice ochrankou. Několik příbuzných žalobce zemřelo při potyčkách s policií při bojích v horách, byli členy PKK. Rovněž jako Alevita neměl žalobce potřebu v pátky chodit na bohoslužby a modlit se, což bylo dalším důvodem pro násilí a také k tomu byl nucen ze strany zaměstnavatele. Následně se ztratili dva kamarádi žalobce, kteří byli dle žalobce členové strany HDP, žalobce se domnívá, že byli zabiti policií. Mimo to žalobce uvedl, že odmítá nastoupit na povinnou vojenskou službu.

49. Z tvrzení žalobce je patrné, že nebyl členem politické strany HDP, žalobce je pouze jejím sympatizantem, avšak dále nijak nevyplývá, že by byl jakkoli politicky aktivní. Žalobce pouze uvedl, že byl vyslýchán na policejní stanici ohledně osob, které jsou politicky činné a ohledně strany HDP, jejích akcí a představitelů. Nelze však najít žádné vodítko mezi tvrzenými výslechy na policejní stanici a osobou žalobce, který jinak netvrdil žádné spojení se stranou HDP. O azylově relevantním pronásledování se tedy v případě žalobce nedá hovořit, když nesdělil žádné informace o tom, že by byl jakkoliv politicky aktivní, že by mu bylo bráněno v uplatňování jeho politických práv ze strany státních složek a že by byl v této souvislosti pronásledován. Rovněž odkaz žalobce na členy rodiny, kteří byli členy PKK a zemřeli při bojích v řadách této organizace, nelze propojit s tvrzeními žalobce ohledně výslechů na policii. Žalobce vyslovil domněnku, že členství jeho rodinných příslušníků v PKK mohlo souviset s jeho výslechy na policii, nicméně k tomu neuvedl žádné podrobnosti, na základě kterých by bylo možno usuzovat, že tomu tak skutečně bylo.

50. Co se týče politické strany HDP, žalovaný na základě informací o zemi původu dále uzavřel, že cílené pronásledování se toliko týká předních představitelů strany HDP. Jinak je ale HDP legální politickou stranou se zastoupením ve všech úrovních turecké politiky. Neexistuje tak vodítko, proč by měla policie s žalobcem zacházet způsobem, jaký uvedl a za jakým účelem by to měla dělat. Rovněž není zřejmé, proč by měl být žalobce vyslýchán či bit a mučen za něco, co musí být veřejně známou informací, přičemž s ohledem na výše uvedené se pak může jednat o dílčí lapsus policie, nikoliv o cílené pronásledování žalobce jakožto člověka politicky neaktivního a neexponovaného. V tomto ohledu proto krajský soud plně odkazuje na závěry napadeného rozhodnutí, s nimiž souhlasí. Lze proto uzavřít, že obavy žalobce z pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nejsou důvodné.

51. Dle názoru krajského soudu nebylo rovněž prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti.

52. Žalobce ve své výpovědi tvrdil, že se dostal do obtíží ve svém bydlišti na východě Turecka, kde si na něj měla „zasednout“ policie z důvodu, že dřívější členové jeho rodiny byli členy teroristické organizace PKK. Soud se přitom ztotožňuje se závěry žalovaného, který konstatoval, že žalobce v uvedené situaci mohl využít přesídlení na jiné místo v Turecku, než ilegálně vycestoval přes Řecko a Itálii do ČR. Žalobce neosvětlil dostatečně důvody pro ilegální vycestování z Turecka, když ani nezkusil získat víza do ČR, ani nijak nekonkretizoval své obavy po zmizení jeho dvou kamarádů.

53. Z výpovědí žalobce je dále zřejmé, že je kurdské národnosti a vyznáním Alevita. Žalovaný se rovněž zabýval postavením Kurdů a Alevitů v Turecku na základě výše uvedených informací o zemi původu se závěrem, že právně není Kurdům bráněno ve společenské integraci a individuální seberealizaci, což dotvrzuje jejich pronikání do politických, podnikatelských a společenských elit tureckého národa. Může docházet k dílčím lapsusům, které však nejsou vygradovány do podoby pronásledování a vážné újmy. Rovněž může docházet k sociální animozitě jako v případě žalobce, když byl nucen zaměstnavatelem účastnit se pátečních modliteb v mešitě, toto však nevyplývá z nastavení systému, ale ze sociální interakce. Proti uvedeným problémům mohl žalobce aktivně vystupovat či je řešit přestěhováním se do jiné části země, což však v chování žalobce absentuje. Krajský soud tedy shodně s žalovaným neshledal v případě žalobce žádné prvky pronásledování z důvodu jeho etnické příslušnosti či náboženského vyznání.

54. Krajský soud k otázce pronásledování z důvodu kurdské národnosti uvádí, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že krajské soudy i Nejvyšší správní soud se dlouhodobě a opakovaně zabývaly posouzením otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku (např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 – 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46; podrobně se pak touto problematikou Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 – 154, či ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23). Lze tak odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 – 46, v němž uvedený soud v odstavci [13] konstatoval, že: „[v] poslední době odmítl kasační stížnosti založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 – 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46; podrobně se pak touto problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 – 154, či ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23. Již dříve uvedl, že se „zabýval také postavením kurdské menšiny v Turecku, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost obsahuje značně obecná tvrzení o tom, že po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování. (…) Tyto obavy z pronásledování by mohly být namístě zejména u politicky aktivně činných osob, resp. osob zapojených do neúspěšného státního převratu, takové skutečnosti však stěžovatel neuvedl.“ (usnesení NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28). Dále taktéž naznal, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46).“ Krajský soud v nyní posuzovaném případě neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit. Krajský soud stejně jako žalovaný nezastírá, že v Turecké republice nepanuje ideální stav po stránce dodržování lidských práv, to ale neznamená, že každý žadatel z této země, který v obecné rovině na uvedené nedostatky poukáže, by měl mít nárok na udělení mezinárodní ochrany.

55. Žalovaný se věnoval i postavení Alevitů v Turecku, jejichž situace je analogická s postavením Kurdů. Soud proto pouze stručně připomíná, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že náboženské menšiny v Turecku čelí jistému znevýhodnění, neboť dominantním náboženstvím je tam toliko sunnitský islám, který je pak společensky upřednostňován, zcela jistě se ale nejedná o momenty pronásledování nebo hrozeb vážné újmy ze strany státního aparátu. Alevitská komunita nemá státem uznané své mešity jako oficiální modlitební místa, a tak se na ně nevztahuje státem vyplácená finanční podpora. Jinak ale není Alevitům nijak bráněno svobodně praktikovat své vyznání. Dle některých odhadů pak Alevité tvoří pravděpodobně až třetinu celkové turecké populace a můžeme je nalézt ve všech úrovních tureckého společenského života, podnikatelskou i politickou sféru nevyjímaje (viz Informace irského Dokumentárního centra pro uprchlíky, Turecko Alevité, leden 2018 z 20. 3. 2018).

56. Žalovaný se rovněž zabýval snahou žalobce vyhnout se branné povinnosti, přičemž to samo o sobě není důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, zejména pokud se branná povinnost týká obecně všech obyvatel země, bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženské vyznání či politické přesvědčení. Branná povinnost je přitom zcela legitimní občanskou povinností, přičemž existence této občanské povinnosti i trestů za její nevykonání je legitimní i dle Ženevské konvence, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podmínky výkonu vojenské služby jsou přitom v Turecku zcela standardní.

57. Otázkou branné povinnosti po návratu do Turecka, resp. možným bojem proti Kurdům, se zabýval ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, mj. konstatoval, že pravděpodobnost vojenského nasazení Kurdů do operací v jihovýchodním Turecku proti jejich vůli je nepatrná a z ničeho není zjevné, že by tyto operace zahrnovaly jednání či zločiny ve smyslu čl. 12 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, jak předpokládá čl. 9 odst. 2 písm. e) této směrnice. Z téhož rozsudku dále plyne, že potenciální hrozba trestního stíhání pro nenastoupení vojenské služby automaticky nezakládá azylově relevantní pronásledování, ale zakládá jej pouze tehdy, „pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne účastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv.“ K tomu dodal, že „kurdským brancům, kteří […] odmítnou nastoupit povinnou vojenskou službu, sice hrozí trest, nejsou však žádné důvody se domnívat, že by tento trest byl uplatňován diskriminačním způsobem právě vůči Kurdům, či že by ukládání tohoto trestu či jeho výkon byl nepřiměřený, nelidský či jinak porušoval lidská práva. Samotný fakt, že i Kurdové podléhají v Turecku branné povinnosti, a pokud se jí vyhýbají, jsou za to stíháni a trestáni jako jiní občané Turecké republiky, odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu nezakládá.“ 58. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, se krajský soud ztotožňuje.

59. Za správné, zákonné, zjištěným skutečnostem odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle ustanovení § 13 a § 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle ustanovení § 12 nebo 14 citovaného zákona. Navíc ve vztahu k neudělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu žalobce ničeho nenamítal.

60. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

61. K otázce posuzování humanitárního azylu krajský soud rovněž odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 62. Pokud tedy žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za správný a odpovídající zjištěným skutečnostem. Krajský soud neshledal v případě žalobce žádnou zvláštního zřetele hodnou okolnost, která by nebyla dosud judikaturou řešena či důvod k tomu, aby se od této judikatury odklonil.

63. Následně soud přezkoumal postup správního orgánu ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá ustanovení § 28 ve spojení s § 14a a § 14b zákona o azylu.

64. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

65. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

66. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území ČR těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Žalovaný se odůvodnění neudělení doplňkové ochrany ve smyslu citovaného ustanovení věnoval v napadeném rozhodnutí. Žalobce neuvedl a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti. Ten byl v Turecku zrušen v roce 2004.

67. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, vyložená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobcem popisované problémy v zemi původu nelze podřadit pod výše definovanou hrozbu vážné újmy, přičemž sice může dojít k sociálním animozitám nebo problémům při hledání si pracovních příležitostí stran kurdského etnika či osob alevitského vyznání, nejde však o paušálně vygradovanou situaci do míry hrozby vážné újmy. Bez dalšího nelze o incidentech uvedených žalobcem v jeho azylovém příběhu hovořit jako o pronásledování či možnosti založení reálného nebezpečí vážné újmy. Co se týče obav žalobce z povolání k výkonu vojenské služby, opětovně lze konstatovat, že existence této občanské povinnosti i trestů za její nevykonání je legitimní i dle výše označených mezinárodních úmluv. Její výkon tak nelze považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu a nemůže být sám o sobě vnímán jako nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení a trestání. Jak uzavřel i žalovaný, z výpovědí žalobce ani nevyplynulo nic, na základě čeho by bylo možno dojít k závěru, že by v případě žalobce výkon vojenské služby měl představovat vážnou újmu.

68. Správní orgán rovněž posuzoval otázku, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu se závěrem, že v Turecku neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žalobci pokládat za vážnou újmu dle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný připustil, že ve východních oblastech Turecka, zejména v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou existuje stav zvýšeného napětí. Krajský soud pak souhlasí se závěrem žalovaného, že pokud by žalobce měl problémy ohledně bezpečnostní situace v místě svého bydliště, může se v rámci jeho vlasti přestěhovat na jakékoliv místo bezpečnostně stabilní, což je naprosto většinový prostor Turecka kromě výše označených východních oblastí, což vyplynulo i z podkladů, jež žalovaný pro své rozhodnutí shromáždil. Krajský soud tak nepovažuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť v rámci hodnocení existence podmínek ustanovení § 14a zákona o azylu je třeba hodnotit možnost využití vnitřní ochrany (srov. dikci „nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu“), což žalovaný nyní v napadeném rozhodnutí učinil, a to na základě přezkoumatelné, logické a zdůvodněné úvahy. Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že tam, kde je to reálně možné, „jsou lokální problémy řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany.“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 – 61).

69. Krajskému soudu je ze sdělovacích prostředků známo, že po vydání napadeného rozhodnutí došlo ve východních oblastech Turecka, zejména v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou ke stavu zvýšeného napětí a vojenské aktivity, související s tureckou operací „Pramen míru“ spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka (říjen 2019) do severní Sýrie v oblasti Eufratu, která je pod kontrolou kurdských milic. Nejvyšší správní soud (ve vztahu ke kurdské menšině) konstatoval, že uvedený konflikt je lokalizován na konkrétním území (část hranice se Sýrií), a ač je uvedené území bezpečnostně problematické, nelze bez dalšího říci, že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 – 46). Krajský soud v projednávaném případě neshledal žádný důvod k tomu, aby se od uvedeného zhodnocení aktuální situace v Turecké republice Nejvyšším správním soudem, která plně dopadá i na žalobce, odchýlil. Krajský soud nehledal ani žádné důvody, pro které by vycestování žalobce do země jeho původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

70. Podle ustanovení § 14b odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu výše citovaného ustanovení, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana tak, jak je uvedeno v § 14b odst. 1 zákona o azylu.

V. Závěr a náklady řízení

71. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci, žalovaný rovněž odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany, pochybení soud neshledal ani v případě opatření podkladů pro vydání rozhodnutí a jejich hodnocení. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

72. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.