32 Az 26/2015 - 91

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: Z. V., zastoupený JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388/1, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-113/ZA-ZA05-ZA05-2015, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Uvedl, že správní orgán nesprávně posoudil otázku, zda mu v případě návratu do vlasti hrozí nějaké nebezpečí, které by bylo zaviněno porušováním lidských práv, nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení. Nesprávně vyhodnotil ve vztahu k žalobci bezpečnostní situaci na Ukrajině, kde probíhá válka. I oblasti, které nejsou přímo centrem válčení, jsou místem pro sklad zbraní a i tam doléhají činnosti spojené s válkou. Žalobce se neztotožňuje se závěrem žalovaného ohledně branné povinnosti. Nucenou brannou povinnost žalobce považuje za trest a lidská práva porušující institut. Válka je proti jeho přesvědčení, nesouhlasí s ní, jakož i s názorem správního orgánu, který nucenou vojnu považuje za zákonnou občanskou povinnost. V důvodech skutkových odkázal na svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru a celý spisový materiál vztahující se k jeho žádosti. Z uvedených důvodů žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a vadné, navrhl proto, aby jej soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, s nimiž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení sdělil a opatřil si potřebné a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však nezjistil žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13, § 14, §14a či § 14b citovaného zákona o azylu, proto mu nebyla mezinárodní ochrana udělena v žádné z jejích forem. K bezpečnostní situaci na Ukrajině žalovaný uvedl, že nepopírá její složitost, zdůraznil však, že se nejedná o vnitřní ozbrojený konflikt, v jehož důsledku by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Podle informačních zdrojů jsou probíhajícím konfliktem zasaženy pouze 2 z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina administrativně rozdělena, a to oblast Doněcká a oblast Luhanská na východě země. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž se uvádí že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt…“..., V případě, že konflikt nemá charakter totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace“. Příkladmo tím, že vážnou újmu již utrpěl, či byl vystaven hrozbě způsobení vážné újmy, nebo ozbrojený konflikt probíhal v regionu země, ve kterém pobývala nenalezl účinnou ochranu v jiné části země, či jsou u něj dány jiné důvody – osobní, rodinné, které zvyšují riziko, že terčem svévolného násilí bude právě on (viz rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2009, č.j. 5 Azs 28/2008-68). Žalobce neprokázal, že by vážnou újmu v zemi původu již utrpěl. Žalobce pochází z Ternopilské oblasti, která není v současné době zasažena střety mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a proruskými separatisty. Správní orgán u žalobce neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť mu vážná újma v případě návratu na Ukrajinu nehrozí. K obavě žalobce z nástupu do armády, správní orgán zopakoval, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, která je běžná v řadě demokratických zemí, a to i v ČR. Dle rozsudku NSS č. j. 2 Azs 52/2015 - 52 ze dne 27. 05. 2015 pouhé obdržení povolávacího rozkazu nepředstavuje skutečnost, která by byla podkladem pro realizaci mezinárodního závazku non-refoulement: „Sama o sobě nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu, a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována za azylově relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým standardem ochrany základních práv.“ Žalovaný dále připomněl, že z konstantní judikatury NSS plyne, že azyl je institutem zcela výjimečným (viz rozhodnutí 5 Azs 37/2003 ze dne 22. 01. 2004; nebo 7 Azs 117/2004 ze dne 18. 11. 2004), který neslouží jako náhrada institutů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Krajský soud projednal žalobu při jednání za přítomnosti tlumočnice jazyka ukrajinského. V přezkumném řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 10. 2. 2015 a následném pohovoru provedeném stejného dne žalobce uvedl, že má ukrajinskou národnost, hlásí se k pravoslavné církvi, je svobodný, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Základní vojenskou službu vykonal v letech 2010-2011. Nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Na Ukrajině žil v Ternopilské oblasti. V ČR žije jeho sestra, která zde má trvalý pobyt, počítá s její pomocí. Vlast opustil dne 26. 11. 2014 (cestoval autobusem, měl české vízum, sestra mu vyřídila pozvání), protože prezident Porošenko vydal vyhlášku o mobilizaci. Po celé Ukrajině odvádějí muže do války, obává se, že bude rovněž odveden, jako jeho spolužák, kterému bylo 23 let, a padl v boji. ČR je jeho cílovým státem, chce vést normální život v míru. O mezinárodní ochranu požádal z důvodu obavy o život, nechce být odveden a zemřít ve válce. V případě návratu se obává, že mu bude doručen povolávací rozkaz. Předvolání dostal již během pobytu v ČR, dozvěděl se o tom od svých rodičů na konci ledna 2015. Svůj zdravotní stav označil za dobrý. V průběhu pohovoru podrobněji popsal, jak jeho spolužák padl v boji teprve dva měsíce poté, co narukoval do armády. Ví o dalších mužích z jeho oblasti, kteří ve válce zahynuli. Žalobce má za to, že je ještě mladý, nechce zemřít v boji. Ukrajinská armáda je špatně vybavená. Uvedl, že válka ovlivňuje všechny oblasti Ukrajiny, odvádějí muže ze všech regionů. Za nenastoupení vojenské služby hrozí vězení, přesný postih nezná. Prosí ČR o pomoc, obává se o svůj život. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy o stavu lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 2. 2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015 „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině“- aktualizace č. 2, Výroční zprávy Human Rights Watch z 29. 1. 2015, Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015 Ukrajina, z 25. 2. 2015, Zprávy organizace Freedom House, Svoboda ve světě 2015 - Ukrajina, z 28. 1. 2015, Informací MZV ČR č. j. 98524/2014-LPTP z 16. 4. 2014 a č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014 a č.j. 98848/2015LPTP z 21. 5. 2015. Žalobce nevyužil možnosti dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se uvedenými podklady seznámit, odmítl se k nim vyjádřit, žádné návrhy na doplnění podkladů nevnesl. Uvedl, že se mu v ČR líbí. Chtěl by zde žít a pracovat. Při jednání soudu zástupci účastníků setrvali na původních návrzích a odkázali na písemná podání v této věci. Zástupkyně žalobce vznesla návrh na doplnění dokazování aktuální informací o zemi původu, aby bylo ověřeno, že v případě návratu do vlasti žalobci nehrozí vážná újma. Žalobce v rámci svého účastnického výslechu zopakoval, že by chtěl zůstat v ČR, kde se mu líbí, chtěl by zde založit rodinu a pracovat. Nechce, aby ho stihl stejný osud jako jeho kamarády, kteří odešli do války a nevrátili se. Nechce marnit svůj mladý život a žít v nelidských podmínkách. Žádá ČR, aby mu dala šanci zde zůstat a tím i naději na lepší život. Chápe, že branná povinnost je občanskou povinností, nemůže jít do války kvůli svému přesvědčení, nedokáže zabít jiného člověka a sám také nechci přijít o život. Soud provedl důkaz zástupkyní žalovaného při jednání doloženými listinami: 1) Výnosem prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 o propuštění do zálohy vojáků vojenské služby podléhajících odvodu během mobilizace, povolaných během třetí fáze částečné mobilizace dle výnosu prezidenta Ukrajiny č. 15 ze dne 14. 1. 2015; 2) zprávou ČTK ze dne 26. 9. 2016 o snaze ukrajinského prezidenta navrátit mobilizované vojáky do konce tohoto roku zpět do jejich domovů s tím, že další mobilizaci neplánuje a na frontě zůstanou jen profesionální vojáci. Soud rozhodl, že zástupkyní žalobce navržený důkaz aktuálními informacemi o situaci na Ukrajině nebude pro nadbytečnost proveden (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v řízení o mezinárodní ochraně a na základě výše uvedených informací o zemi původu. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce v předchozím správním řízení i v řízení před soudem zopakoval, že z vlasti odjel kvůli mobilizaci a obavě z povolání do ukrajinské armády, v této souvislosti vyjádřil i obavy ze současné bezpečnostní situace. Krajský soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že uvedené důvody nespadají do výše uvedeného taxativního výčtu důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (strana 4) s žalobcem uvedenými důvody vypořádal s odkazem na použité podkladové informace. K uvedenému soud shrnuje, že branná povinnost je zcela legitimní i podle mezinárodních úmluv, jimiž je ČR vázána (Ženevské úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Krajský soud zde odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se opakovaně zabýval problematikou odmítání nástupu vojenské služby, lze tak odkázat např. na rozsudek č. j. 5 Azs 4/2004-49 ze dne 29. 3. 2004, v něž se uvádí: „Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím“ nebo na rozsudek č. j. 2 Azs 17/2012-44 ze dne 7. 8. 2012, kde je uvedeno: „Samotné odmítání vojenské služby odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. Požadavek státu na výkon vojenské povinnosti nelze dle ustálené judikatury považovat za pronásledování, jedná se o legitimní požadavek státu na své občany, směřující k obraně státu v případě ohrožení a občané jsou povinni mu vyhovět. Žalobce v průběhu správního řízení neuváděl, že by odmítání nástupu do armády souviselo s jeho náboženským vyznáním nebo politickým přesvědčením. Uváděl, že nechce zabíjet a nechce přijít o svůj život. Samotná neochota žalobce nastoupit do armády nebo snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem k udělení mezinárodní ochrany, zejména pokud povinnost jí nastoupit se týká všech obyvatel země bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženství či politické přesvědčení. Jak již žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na Příručku procedur a kritérií pro postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Newyorského Protokolu (1967), vydané UNHCR v Ženevě v září roku 1979, „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje.“ Obavu ze současné bezpečnostní situace rovněž nelze subsumovat pod taxativně vymezené důvody ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedené je zhodnoceno v rámci doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu). Rovněž žalobcem vyslovené přání zůstat v ČR, protože se mu zde líbí, nelze posoudit jako azylově relevantní skutečnost. Právo na azyl není právem vybrat si zemi pro svůj další život. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud ztotožňuje. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. K otázce jeho udělení se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j. Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace a zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž konstatoval, že žalobce v zemi původu nikdy neměl žádné potíže se státními orgány, ve vlasti proti němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Opětovně se vyjádřil k otázce povolání do armády (jako výše) se závěrem, že povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě země, situace na západě a středu země je klidná. Ze správního spisu a výpovědí žalobce je zřejmé, že žil v Ternopilské oblasti, tedy v západní části Ukrajiny, kde je situace klidná. Krajský soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Žalobce žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něho z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdil (s výjimkou povolání do armády - k uvedenému viz výše). Soud po zhodnocení výpovědí žalobce, hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení