32 Az 3/2012 - 49

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobkyně A. Y., zast. Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.12. 2011, č.j. OAM-74/ZA-ZA06-ZA09-2011, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna soudem ustanoveného advokáta Mgr. Michala Solicha se určuje částkou 5.760,-Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně včas podanou žalobou napadla v celém rozsahu shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů a domáhá se jeho zrušení. Namítala, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byla zkrácena na svých právech. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění žalovaným a §§ 12, 14 a 14a zákona o neboť je přesvědčena, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, doplňkové ochrany dle těchto ustanovení. V doplnění žaloby učiněném prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce žalobkyně zopakovala svůj azylový příběh, kdy zemi původu opustila dne 8.5. 2010, aby následovala svého manžela (občana České republiky) do České republiky, a to rok od uzavření sňatku (14.5. 2009). Uvedla, že s žádostí o pomoc při pátrání po manželovi, který zmizel, se na Policii ČR neobrátila, neboť k ní nemá důvěru, bojí se jazykové bariéry. Do vlasti se vrátit nechce, má důvodné obavy z pomsty své rodiny, která se jí zřekla. Je přesvědčena, že nigerijské státní úřady by jí nebyly schopny zajistit adekvátní pomoc. Nezákonnost napadeného rozhodnutí, spatřuje v porušení základních zásad činnosti správního orgánu a v nesprávném postupu správního orgánu při hodnocení důkazů. Odkázala na porušení § 2 odst.1, § 3 a § 50 správního řádu. Uvedla výčet použitých zpráv o zemi původu s tím, že jsou pouze obecného charakteru a správní orgán je nadřadil konkrétním tvrzením účastníka o neschopnosti státu zajistit dodržování základních lidských práv aj. Žalovaný dle názoru žalobkyně nepřihlédl k jejím důvodným obavám o život v případě návratu zpět do země původu a také k uzavřenému sňatku s občanem České republiky (dále jen ČR) R. Č., který není účelový, jak se snaží tvrdit žalovaný. Zmizení jejího manžela a její malá snaha o jeho nalezení nemůže být vykládána k její tíži. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost žalobních námitek, neboť dle jeho názoru neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na výpovědi žalobkyně, vydané rozhodnutí a použité objektivní informace o zemi původu žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Zopakoval, že žalobkyně v průběhu správního řízení potvrdila, že jediným důvodem jejího odjezdu z Nigérie byla skutečnost, že se v květnu roku 2009 provdala za občana ČR a poté ho následovala do ČR. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala, když ji manžel opustil a cizinecká policie jí neprodloužila povolení k pobytu. Do Nigérie se nechce vrátit, neboť se jí líbí život v ČR. V případě návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu nevyslovila, jen se zmínila, že by mohla mít blíže neupřesněné potíže proto, že se jí její rodina zřekla. Tyto skutečnosti nijak nerozvedla, vlastnoruční důvody žádosti o mezinárodní ochranu odmítla bez důvodu napsat. Dle žalovaného je žaloba pouze v obecné rovině bez konkretizace v čem je spatřováno porušení procesních práv žalobkyně. Žalovaný stejně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ve výpovědích žalobkyně shledal celou řadu rozporných i nesmyslných prohlášení, a to ohledně vyřizování dokladů v Nigérii, okolností jejího vycestování, nelogického zmizení jejího manžela, stejně jako jejich společného života v hotelu Duo Praha, rovněž i v popisu situace, za které mělo dojít k poničení jejího cestovního dokladu na území ČR. K hotelu Duo Praha žalovaný zjistil, že se nachází v ulici Teplická 492, Praha 9 - Prosek. Policie ČR na žádost žalovaného provedla v tomto ubytovacím zařízení kontrolu ubytovací knihy, z níž bylo zjištěno, že žalobkyně a její manžel R. Č. nebyli nikdy v tomto hotelu ubytováni. Žalobkyně po seznámení s touto informací stále trvala na svém tvrzení, že spolu s manželem ve zmíněném hotelu delší dobu žila. Žalovaný zpochybnil věrohodnost žalobkyně a jí předneseného azylového příběhu. Odkázal v tomto směru na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 5A 746/2000 ohledně pravdivosti tvrzení žadatele a jeho věrohodnosti, které nutně ztrácejí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna, což nasvědčuje tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele jiné důvody, než jím tvrzené. A dále i na judikaturu NSS v Brně (např. Ej 447/04, Ej 86/2006 uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), podle níž je pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby základem, z něhož se v azylovém řízení vychází. K žalobním námitkám žalovaný opětovně odkázal na judikaturu NSS, konkrétně na rozsudek č.j. 5 Azs 170/2004 ze dne 26.8.2004 ohledně povinnosti správního orgánu zjistit skutečný stav věci podle § 3 správního řádu, tj. pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl, přičemž není úkolem správního orgánu předestírat důvody, pro které je mezinárodní ochrana obvykle poskytována. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobkyně o mezinárodní ochranu požádala za účelem legalizace svého pobytu na území ČR, kde legálně pobývá její manžel. Připomněl, že k takovému účelu azylová procedura neslouží, k legalizaci pobytu měla žalobkyně využít institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. K námitce neudělení doplňkové ochrany dle § 14a) zákona o azylu žalovaný uvedl, že žalobkyně v souvislosti se svým nuceným návratem vyslovila jedinou obavu, a to, že by byla bez svého manžela.Takovou obavu však podle názoru žalovaného nelze hodnotit jako nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Zhodnotil stejně jako v napadeném rozhodnutí všechna kritéria dle § 14a odst. 2 se závěrem, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. K námitce tvrzeného rodinného života žalovaný odkázal na rozsudek NSS č.j. 2 Azs 8/2011 ze dne 8.6.2011, kde se uvádí že, ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (odkázal na rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94), kdy v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území, a případně, zda je muza tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z jeho judikatury přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (odkázal na rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98). Žalovaný se tak domnívá, že právo na soukromý a rodinný život tak, jak je garantováno mezinárodním právem, nezaručuje právo na výběr nejvhodnějšího místa na rozvíjení rodinného života. Pokud chce žalobkyně setrvat na území ČR, má možnost svůj pobyt řešit dle zákona o pobytu cizinců. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobkyně neshledal důvody ani pro udělení doplňkové ochrany dle § 14 a zákona o azylu. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů. Projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalobkyně a presumovaného souhlasu žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti. Žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8.3. 2011 uvedla, že má yorubskou národnost, vyznává křesťanství, není a nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace, není a nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Uvedla a doložila oddacím listem vystaveným v ČR, že je provdána za občana ČR pana R. Č., sňatek byl uzavřen v Nigérii. Vlast opustila letecky dne 8.5. 2010. Za jediný důvod odjezdu ze země původu uvedla následování svého manžela do ČR. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu sdělila, že se jí manžel před časem ztratil, požádala žalovaného o pomoc při jeho hledání. Sdělila, že jiné důvody nemá. Ve vlasti neměla potíže, ale vrátit se tam nechce. Současně uvedla, že by ve vlasti mohla mít potíže proto, že se jí její rodina zřekla. Při pohovoru dne 11.3. 2011 žalobkyně zopakovala, že jediným důvodem jejího odjezdu z vlasti bylo následování manžela, občana ČR, za kterého se dne 14.5. 2009 v Nigérii provdala. Popsala jejich seznámení, k němuž došlo prostřednictvím telefonu za pomoci jejich známého. Poté si s budoucím manželem telefonovali a během jeho první návštěvy v Nigérii uzavřeli dne 14.5. 2009 sňatek. Manžel se vrátil do ČR a po roce jí zavolal, aby za ním přijela. Uvedla, že vízum a její nigerijský cestovní doklad vyřizoval její manžel v Abuji. Z vlasti vycestovala letecky. Po příletu do Prahy ji manžel odvezl z letiště do hotelu Duo v Praze, kde spolu žili několik měsíců. Ráno odcházel do práce (neví, kde pracoval), vracel se večer. Asi před třemi měsíci se manžel ztratil. Odešla z hotelu a žila na ulici. Někdo jí poničil cestovní doklad (vytrhl stránky), na policii to neoznámila. Jedna dívka jí poradila, aby v ČR požádala o mezinárodní ochranu. Při doplňujícím pohovoru dne 10.11. 2011 zopakovala důvod svého odchodu z vlasti, tj. následování manžela do ČR a že doklady k odjezdu si nevyřizovala osobně, ale její manžel na Zastupitelském úřadu ČR v Abuji. Žalovaný ji seznámil a Informací MV Velké Británie – Zpráva o zemi ze dne 15.1. 2010, která obsahuje podrobnou informaci o vydávaní cestovních dokladů nigerijským občanům. I po této konfrontaci žalobkyně trvala na tom, že jí doklady vyřizoval její manžel a ona si je pouze vyzvedla na české ambasádě v Abuji. Potvrdila, že s manželem několik měsíců žili v hotelu Duo v Praze, poté náhle odešel. Pokoušela se ho najít v pražských ulicích, na Policii ČR se neobrátila. V ČR se jí líbí, chce zde zůstat, do Nigérie se vrátit nechce. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že jí cizinecká policie odmítla prodloužit vízum, manžel byl nezvěstný, proto si podala žádost. Správní orgán při svém rozhodování vycházel zejména z výše uvedené žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany a pohovorů, které posuzoval na pozadí informací shromážděných v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Nigérii situaci. Konkrétně vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2010 ze dne 8. 4. 2011, ze Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie o zemi – Nigérie ze dne 15. 1. 2010, z Informace Ministerstva vnitra Velké Británie a Dánské imigrační služby ze dne 29. 10. 2009 (Společná britsko-dánská ověřovací mise do Lagosu a Abuje, Nigérie, 9. až 27. 9. 2007 a 5. až 12. 1. 2008) ze dne 29. 10. 2008, z Informací MZV ČR č.j. 98318/2010-LPTP ze dne 16. 3. 2010 k č.j. MV-14173-1/OAM- 2010 a č.j. 306986/2006-KO/5 ze dne 27. 11. 2006 k č.j.OAM 1159/2006, z Úředních záznamů Policie ČR ze dne 24. 10. 2011 a ze dne 15. 11. 2011 a z aktuálních informací ohledně situace v Nigérii obsažených v Infobance České tiskové kanceláře (ČTK) „Země s věta – Nigérie“. Tyto informace jsou součástí spisového materiálu a žalobkyni bylo umožněno se s nimi seznámit. Žádné výhrady či návrhy na doplnění nepřednesla. Po provedeném přezkumném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování vztahuje pouze na část území státu. Krajský soud po prostudování správního spisu s přihlédnutím k obsahu žaloby ve shodě se žalovaným konstatuje, že žalobkyně nebyla v zemi svého původu pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu (to ostatně ani netvrdila), nebo že by mohla mít důvodnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů uvedených v písm. b) citovaného ustanovení, když výčet uvedených důvodů je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobkyně neměla v zemi původu žádné azylově relevantní potíže. Vyslovila pouze hypotetickou blíže nezdůvodněnou obavu z potíží proto, že se jí rodina zřekla. Za důvod odchodu z vlasti uvedla následování svého českého manžela do ČR a za důvod žádosti o mezinárodní ochranu neprodloužení víza a zmizení manžela. Tyto skutečnosti nelze podřadit pod zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud je nucen konstatovat, že žalobní námitky jsou toliko obecné a nevyvracejí žalovaným učiněný závěr o rozporných a nelogických výpovědích a vysvětleních žalobkyně k zásadním otázkám jejího azylového příběhu jako je vyřizování jejích dokladů v Nigérii, vycestování z vlasti, soužití s manželem v hotelu Duo v Praze a jeho zmizení, jakož i oprávněné pochybnosti o skutečných důvodech uzavření sňatku. K učiněným závěrům žalovaný dospěl poté, co konfrontoval výpovědi žalobkyně se zprávami o zemi původu, které pocházejí z různých informačních zdrojů, a lze je proto označit za objektivní, sám činil zjištění ohledně ubytování žalobkyně a jejího manžela ve zmíněném hotelu Duo v Praze, jakož i v místě trvalého bydliště jejího manžela (strana 4-5 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve shodě se správním orgánem krajský soud uzavírá, že v projednávané věci nejsou naplněny taxativně vymezené důvody pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu obsažené v ustanovení § 12 zákona o azylu. Pokud soud znovu přihlédne ke všem výše popsaným skutečnostem, je nejvíce pravděpodobné, že důvodem podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany na straně žalobkyně je snaha po lepším životě zde v ČR a s tím související potřeba legalizace pobytu na území České republiky. Potřeba legalizace však není relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, jak již bylo opakovaně judikováno v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně (např. rozhodnutí ze dne 22.1.2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, rozhodnutí ze dne 10.2.2006 sp. zn. 4 Azs 129/2005-54 a další). S učiněnými závěry žalovaného, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se proto soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130: „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil“. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobkyně shledán zákonný podklad, neboť není rodinnými příslušníky azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Udělení azylu dle § 14 zákona o azylu ( tzv. humanitární azyl), je na volné úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případné rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a neshledal překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení ani jeho zneužití ( § 78 odst. 1 s .ř. s.). Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, zda-li žalobkyně nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak umožňuje ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Při své úvaze žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak zejména z již výše citovaných informací a zpráv o zemi původu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni v případě návratu hrozilo bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný se zabýval i otázkou soukromého a rodinného života žalobkyně z pohledu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Opětovně posoudil okolnosti, způsob uzavření sňatku, dobu i podobu manželského života žalobkyně ve vztahu k relevantním ustanovením zákona o azylu. Této otázce se ještě podrobně věnoval ve vyjádření k žalobě odkazem na judikaturu NSS a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí zhodnotil a posoudil všechna kritéria dle § 14a odst. 2 se závěrem, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1,2 zákona o azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14b odst. 1,2 cit. zákona. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud ztotožňuje a rovněž si na ně dovoluje odkázat (ve smyslu výše citovaného rozhodnutí NSS). Krajský soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, při projednání žaloby nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by závěr rozhodnutí žalovaného zpochybnily, soud neshledal ani vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, proto výrokem I. žalobu jako nedůvodnou zamítl ( § 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšné žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady v řízení před soudem nevznikly, a proto soud výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát, jehož odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil a přiznal odměnu advokáta za dva úkony právní služby po 2.100,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – doplnění žaloby) podle ust. § 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), 2 režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, 20% DPH (§14a advokátního tarifu) ve výši 960, celkem tedy 5.760,-Kč. Přiznaná odměna bude ustanovenému zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení