32 Az 44/2015 - 73

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: V. S., zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem advokátní kanceláře URBAN, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Haškova 1714/3, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, č. j. OAM-212/ZA-ZA05-ZA05-2015, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť žalovaný porušil ustanovení § 2 odst.1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v souvislosti s § 12, 13 a § 14a zákona o azylu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení zástupce soudem, který by jeho žalobu doplnil. V doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci a porušil tak ust. § 2 a § 3 správního řádu. Dle názoru žalobce se žalovaný nevypořádal zejména s tvrzením žalobce, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy a to z důvodu hrozícího odvedení do armády a nucené účasti na bojích, probíhajících ve východní části Ukrajiny. Žalovaný dle názoru žalobce pochybil tím, že se řádně nevypořádal s otázkou životní situace odvedenců, kteří musí vykonávat vojenskou službu v oblastech bojů s proruskými separatisty a mezi které by byl žalobce po návratu na Ukrajinu zařazen. Žalobce uvádí, že z veřejně dostupných informací lze dovodit, že odvedenci jsou v místech bojů vystaveni vážnému ohrožení, a to zejména v důsledku zoufalého nedostatku základních zásob jídla a léků. Žalobce je toho názoru, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, a to přinejmenším ve formě doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Setrval na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel opodstatněnost žaloby, s níž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení sdělil a opatřil si adekvátní podklady pro vydání rozhodnutí, zejména k posouzení bezpečnostní situaci na Ukrajině. Vyplývá z nich, že na jihovýchodě Ukrajiny (konkrétně v Doněcké a Luhanské oblasti) probíhají boje mezi ruskojazyčnými separatistickými jednotkami a ukrajinskými bezpečnostními složkami. Ukrajinská vláda situaci soustavně řeší a okolní oblasti (zbytek země – střed a západní oblasti) nejsou těmito střety významně zasaženy. Poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014, kde soud konstatoval, že „… na Ukrajině nelze ani dříve ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“. Pokud tedy ozbrojený konflikt v zemi původu žalobce nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žalobce prokázat dostatečnou míru individualizace (viz usnesení NSS ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2015-28), k čemuž u žalobce nedošlo. Ten pochází ze západní části země (Ivano-Frankovská oblast), která je od konfliktních oblastí značně vzdálená, zmíněnými střety zasažena není. Žalovaný setrval na svém závěru, že v případě návratu žalobce do země původu mu nehrozí vážná újma dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. K obavám žalobce z případného odvedení do armády, žalovaný odkázal na str. 7 napadeného rozhodnutí, kde se k této otázce obsáhle vyjádřil a zhodnotil ji. Doplnil, že žalobce v řízení nenamítal a hodnověrně nedoložil, že by výkon vojenské služby v jeho případě či následně trest uložený mu za nesplnění stanovené povinnosti byl v jeho případě spojen s výjimečnými faktory, které by byly zohlednitelné z pohledu zákona o azylu (např. cílené persekuční jednání či trestání žalobce ze zákonem stanovených důvodů). NSS v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49 objasnil, za jakých okolností, by odmítání nástupu vojenské služby mohlo být uznáno jako azylově relevantní důvod, takové okolnosti však v případě žalobce dány nejsou. Odkázal na další judikaturu NSS, kde soud brannou povinnost posoudil jako azylově irelevantní (viz rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44 a další). V této souvislosti doložil Informaci MZV ČR, č. j. 115045-LPTP ze dne 9. 10. 2015, týkající se podmínek výkonu vojenské služby a případného postihu za nenastoupení k jejímu výkonu na Ukrajině. Upozornil, že z výpovědi žalobce vyplývá, že mu k jeho matce žijící na Ukrajině došla pouze pozvánka, povolávací si rozkaz si ještě osobně nepřevzal, což na Ukrajině není kvalifikováno jako trestný čin. Poukázal na účelovost podané žádosti, kterou je snaha žalobce o legalizaci jeho pobytu na území ČR poté co všechny jeho snahy o legalizaci prostřednictvím pobytového zákona č. 326/1999 Sb. selhaly. Podle žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Krajský soud projednal žalobu při jednání, žalobce se z jednání omluvil. V přezkumném řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 10. 3. 2015 a následném pohovoru provedeném stejného dne žalobce uvedl, že má ukrajinskou národnost, hlásí se k pravoslavné církvi, je svobodný, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Vojenskou službu nastoupil v roce 1997, po měsíci ze zdravotních důvodů odešel. Na Ukrajině žije jeho matka a tři sourozenci v Ivano- Frankovské oblasti. Nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Uvedl, že do ČR poprvé přicestoval v roce 2007, protože na Ukrajině nebyla práce. V ČR pracoval na stavbách jako zedník. Na území ČR měl povolený pobyt, který si pravidelně prodlužoval. Na Ukrajinu se vracel. V roce 2009 byl ve vlasti asi měsíc, vyřizoval si nový pas, který mu ukradli. Na Ukrajině bylo vyřízení pasu rychlejší a levnější. Z vlasti naposledy vycestoval v roce 2009, do ČR přijel opět za prací. V ČR mu chybělo asi 6 měsíců k podání žádosti o trvalý pobyt, ale opět mu ukradli doklady a o možnost legálnosti svého pobytu přišel. Původně se chtěl vrátit na Ukrajinu, ale protože zde měl práci, zůstal v ČR nelegálně. Pobývá v Praze na různých místech, stěhuje se kvůli práci. Považuje ČR za svou cílovou zemí, chtěl by zde ještě asi 5 let žít a pracovat. O mezinárodní ochranu požádal proto, že v ČR žije již dlouho, na Ukrajině je válka, jeho dva kamarádi ve válce zemřeli. V případě návratu se ničeho neobává, nic mu tam nehrozí, ale chce zůstat a žít v ČR. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že se léčí s tuberkulózou. V rámci pohovoru uvedl, že o mezinárodní ochranu požádal z důvodu probíhající války na Ukrajině, pokud by se vrátil, byl by odveden do armády. Nechce jít do války, chce žít. Uvedl, že mu asi před rokem volala matka, že mu byla doručena pozvánka do armády, nechali ji u matky. Na Ukrajině nikdy neměl žádné problémy, jediným problémem byl nedostatek práce. Dne 25. 8. 2015 byl se žalobcem proveden doplňující pohovor, v jehož průběhu se vyjádřil ke svému zdravotnímu stavu. Uvedl, že se zde léčil s tuberkulózou (od 23. 1. 2015 do 2. 7. 2015 byl hospitalizován v odborném léčebném ústavu Jevíčko, doloženo lékařskou zprávou), lékař mu řekl, že je v pořádku. Ještě má dva měsíce chodit na kontrolu, bere nějaké léky. Potvrdil, že v případě návratu na Ukrajinu by se tam mohl doléčit, užívat léky i navštěvovat lékaře. Jeho zdravotní stav nepředstavuje překážku návratu do vlasti. Návratu se obává z důvodu povolání do armády. Nástup do armády odmítá proto, že nechce střílet své bratry, nechce brát zbraň do rukou, nechce bojovat. Do vlasti by se vrátil, pokud by tam nebyla válka a pokud by tam měl práci. V ČR žije 14 let, je mu zde dobře, chtěl by tady zůstat. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, citované na straně 3 napadeného rozhodnutí. Žalobce měl v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu možnost seznámit se dne 10. 3. 2015, dne 7. 7. 2015 a dne 25. 8. 2015 s podklady pro vydání rozhodnutí (aktuálně doplněné), vyjádřit se k nim či vznést námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání či navrhnout další podklady pro rozhodnutí. Této možnosti nevyužil, jen zopakoval, že na Ukrajinu, kde probíhá válka, se vrátit nechce. Neměl by tam práci, v ČR žije dlouho, je mu tady dobře, pouze z důvodu odcizení dokladů měl problémy s pobytem. Při jednání soudu zástupci účastníků setrvali na svých návrzích a odkázali na svá písemná podání. Soud k důkazu konstatoval žalovaným doloženou Informaci MZV ČR, č. j. 115045-LPTP ze dne 9. 10. 2015 ohledně podmínek výkonu vojenské služby na Ukrajině, případného postihu za nenastoupení k jejímu výkonu, o možnosti výkonu civilní/alternativní služby, podmínkách pro vyslání do oblasti bojů na východě Ukrajiny. Dále provedl důkaz zástupkyní žalovaného při jednání doloženými listinami: 1) Výnosem prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 o propuštění do zálohy vojáků vojenské služby podléhajících odvodu během mobilizace, povolaných během třetí fáze částečné mobilizace dle výnosu prezidenta Ukrajiny č. 15 ze dne 14. 1. 2015; 2) zprávou ČTK ze dne 26. 9. 2016 o snaze ukrajinského prezidenta navrátit mobilizované vojáky do konce tohoto roku zpět do jejich domovů s tím, že další mobilizaci neplánuje a na frontě zůstanou jen profesionální vojáci. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v řízení o mezinárodní ochraně a na základě informací o zemi původu, které žalovaný k případu žalobce obstaral. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Z výpovědí žalobce bylo jednoznačně prokázáno, že z vlasti odjel kvůli práci, a to opakovaně, tedy z důvodů azylově irelevantních. V ČR pobýval řadu let na základě povolení k dlouhodobému pobytu, požádal si o trvalý pobyt, avšak o tuto možnost řádné a zákonné legalizace svého pobytu přišel z důvodu odcizení dokladů. Na území ČR poté pobýval nelegálně a žádostí o mezinárodní ochranu se snažil tuto situaci vyřešit. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a č. j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), v nichž se uvádí, že …„o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 119/2004 ze dne 13. 1. 2005 je uvedeno: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ Soud přisvědčuje učiněnému závěru žalovaného, že hlavním důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu, kterou však nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle § 12 cit. zákona. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (strana 4 a 5) vypořádal i se žalobcem uváděnou obavou z odvodu do armády v souvislosti s aktuálním vývojem bezpečnostní situace na Ukrajině. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že branná povinnost je zcela legitimní i podle mezinárodních úmluv, jimiž je ČR vázána (Ženevské úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Požadavek státu na výkon vojenské povinnosti nelze dle ustálené judikatury považovat za pronásledování, jedná se o legitimní požadavek státu na své občany, směřující k obraně státu v případě ohrožení a občané jsou povinni mu vyhovět. Samotná neochota žalobce nastoupit do armády nebo snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem k udělení mezinárodní ochrany, zejména pokud povinnost jí nastoupit se týká všech obyvatel země bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženství či politické přesvědčení. Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval problematikou odmítání nástupu vojenské služby, lze tak odkázat na jeho rozsáhlou judikaturu, např. na rozsudek č. j. 5 Azs 4/2004-49 ze dne 29. 3. 2004, v něž se uvádí: „Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím“ nebo na rozsudek č. j. 2 Azs 17/2012- 44 ze dne 7. 8. 2012, kde je uvedeno: „Samotné odmítání vojenské služby odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. Obavu ze současné bezpečnostní situace nelze subsumovat pod taxativně vymezené důvody ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedené je zhodnoceno v rámci doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu). Soudu nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud ztotožňuje. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. K otázce jeho udělení se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j. Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný posuzoval rodinnou, sociální a ekonomickou situaci včetně zdravotního stavu a věku žalobce, přičemž neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Zejména pokud jde o zdravotní stav žalobce, žalovaný si obstaral lékařské zprávy o jeho léčbě tuberkulózy a v kontextu výpovědí samotného žalobce (v případě návratu na Ukrajinu by se tam mohl doléčit, užívat léky i navštěvovat lékaře, jeho zdravotní stav nepředstavuje překážku návratu do vlasti), považuje soud učiněný závěr žalovaného za přezkoumatelný. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž konstatoval, že žalobce v zemi původu nikdy neměl žádné potíže se státními orgány, ve vlasti proti němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Opětovně se vyjádřil k otázce povolání do armády (jako výše) se závěrem, že povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě země, situace na západě a středu země je klidná. Ze správního spisu a výpovědí žalobce je zřejmé, že žil v Ivano-Frankovské oblasti, tedy v západní části Ukrajiny, kde je situace klidná. Krajský soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Žalobce žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něho z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdil (s výjimkou obavy z povolání do armády - k uvedenému viz výše). Soud po zhodnocení výpovědí žalobce, hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a žalovnaým opatřených informací o zemi původu, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení