32 Az 45/2015 - 60

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: Y. P., zast. Mgr. Barborou Novákovou, advokátkou AK Wildt & Biolek, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2015, č. j. OAM-390/ZA-ZA02-K08-2015, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Barboře Novákové se přiznává odměna za zastupování ve výši 8.228,- Kč, která jí bude uhrazena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Uvedené rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byl zkrácen na svých právech. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť žalovaný porušil ustanovení § 2 odst.1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v souvislosti s § 12, 14 a § 14a zákona o azylu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení zástupce soudem, který by jeho žalobu doplnil. V doplnění žaloby prostřednictvím soudem ustanovené zástupkyně žalobce namítá, že vzhledem k tomu, že je běloruské národnosti, hovoří rusky a bělorusky a byl ruským vojákem, má pro případ návratu odůvodněný strach z pronásledování, když v místě jeho posledního pobytu ve městě Mukačevo v Zakarapatské oblasti, panuje značná nesnášenlivost vůči bělorusky a rusky hovořícím obyvatelům. V minulosti byl z uvedeného důvodu zbit místními policisty. Obává se rovněž možné dodatečné odplaty za roznášení letáků na podporu Julie Tymošenkové. Žalobce má za to, že žalovaný řádně nezhodnotil a neuvedl, které konkrétní skutečnosti ze zpráv shromážděných během správního řízení považuje za relevantní pro své rozhodnutí a které nikoli, napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Žalobce rovněž nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu o neudělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu, když nesprávně posoudil jeho zdravotní stav (komplikace po prodělané zlomenině nohy a následné operaci). Doložil ambulantní nález z ortopedické ambulance ze dne 3. 11. 2015. Za nesprávné považuje i neudělení doplňkové ochrany dle 14a odst. 2 zákona o azylu poukazem na to, že v současné době se Ukrajina nachází ve válečném konfliktu a jeho život by byl v zemi původu vážně ohrožen. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost žaloby, s níž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Uvedl, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení sdělil a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, jež považuje v daném případě za zcela dostatečné. Žalobce nebyl a není členem žádné politické strany, organizace či hnutí a nevyvíjel ani nevyvíjí žádnou veřejně-politickou činnost, letáky na podporu Tymošenkové rozdával z důvodu výdělku, nikoli ze svého politického přesvědčení. Žalovaný dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí se rovněž zabýval aktuálním zdravotním stavem žalobce, neshledal však opodstatněnost pro udělení humanitárního azylu, který lze udělit pouze na základě výjimečných okolností, což není případ žalobce, který netrpí žádným život ohrožujícím onemocněním a na území České republiky nepodstupuje žádnou specializovanou léčbu. K vnitropolitické a bezpečnostní situaci na Ukrajině připomněl, že před odchodem z vlasti žalobce žil v Mukačevu v Zakarpatské oblasti, kde ani v únoru 2016 žádný ozbrojený konflikt neprobíhá. Tento je již déle než jeden rok zakonzervován v Luhanské a Doněcké oblasti (dle zprávy ČTK). Žalovaný namítl, že pokud některé skutečnosti z informací o zemi původu použil jako podklad, tyto jsou v napadeném rozhodnutí konkrétně uvedeny. K žalobnímu tvrzení o národnostních důvodech žádosti, žalovaný upozornil, že v řízení z roku 2012 žalobce důvody své žádosti se svou běloruskou národností vůbec nespojoval, přičemž na Ukrajině naposledy pobýval v roce 2010. Namítl, že v žalobě zmiňovaná nesnášenlivost vůči Bělorusům v Mukačevu, není doložena žádnými informacemi o zemi původu. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že žalobce v říjnu 2015 žádal o repatriaci, což vůbec nesvědčí o tvrzených obavách z pronásledování v zemi původu. Podle žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci, a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Krajský soud projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). V přezkumném řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti. V opakované v pořadí třetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 20. 4. 2015 a při pohovoru provedeném dne 16. 7. 2015 žalobce uvedl, že je běloruské národnosti, ukrajinské státní příslušnosti, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Na Ukrajině žil ve městě Mukačevo v Zakarapatské oblasti, kde měl trvalý pobyt, jezdil do Běloruska, kde má příbuzné. V letech 1994-1996 pracoval jako profesionální voják. V České republice (dále také jen „ČR“) pobýval již v letech 1979-1984 (s rodinou v Milovicích, jeho otec byl voják) a od roku 2004 doposud (kromě 4 měsíců v roce 2010, kdy se vrátil na Ukrajinu), v roce 2011 bylo proti němu vedeno v ČR trestní stíhání kvůli neplatným dokladům, v letech 2011- 2013 byl v ČR ve vězení (za maření výkonu úředního rozhodnutí, nerespektoval uložené vyhoštění; byl propuštěn na amnestii). V ČR pracoval na stavbách, měl pas a pracovní vízum, které si prodlužoval. Dvakrát zde neúspěšně žádal o azyl (v roce 2012 a 2015). Vlast naposledy opustil v dubnu 2010 (pobýval tam asi 4 měsíce), protože měl problémy. Roznášel letáky na podporu Julie Tymošenkové. Přišli k němu domu nějací lidé, ukázali průkazy a ptali se na letáky. Zbili ho, nadávali jeho družce a odvedli ho do nějakého domu k výslechu. Utekl a schoval se na chatě. Hledá ho SBU, protože je důstojník ruské armády a v roce 1995 byl ve válce v Čečensku. Na Ukrajině měl problémy, protože je Rus a mluví rusky. Ve vlasti nebyl nijak veřejně či politicky aktivní, pouze roznášel letáky. Do ČR přicestoval legálně, měl české pracovní vízum. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu mobilizace ve vlasti, má těžce nemocnou matku. Do vlasti se vrátit nechce, byl ve válce v Čečensku, ví, co se tam děje, podruhé jít do války nechce. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že má operovanou nohu, má v ní šrouby, špatně se to hojí, léčí se (doložil poukaz na vyšetření), má občasné psychické problémy. Kdyby doléčil nohu a na Ukrajině by byl klid, vrátil by se. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 1.6.2015, Zprávy Freedom House, Svoboda ve světě - Ukrajina, z 28.1.2015, Informací MZV ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015, č.j. 110105/2014-LPTP ze dne 1.8.2014, a z materiálů z předchozích řízení o mezinárodní ochraně (z roku 2012 a 2015). Žalobci byla dána možnost dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se s uvedenými podklady seznámit, které využil. S obsahem zpráv se seznámit nechtěl, žádné námitky nevznesl, doplnění podkladů nenavrhl, doložil vojenskou knížku a lékařské zprávy. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 6. 2013 nebyla žalobci udělena žádná z forem mezinárodní ochrany, dalším rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 4. 2015 bylo řízení o jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu zastaveno pro nepřípustnost (viz podrobnější popis na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí). Krajský soud má za to, že žalovaný se v pořadí třetí azylovou žádostí žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho výpovědi ve světle výše uvedených informací o zemi původu a rovněž přihlédl ke skutečnostem, které žalobce uváděl ve svých předchozích žádostech. Po provedeném přezkumu dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Žalovaný na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí na podkladě níže citovaných informací o zemi původu přehledně popsal vývoj politické a bezpečnostní situace na Ukrajině od poloviny roku 2013, která vyvrcholila událostmi ze dne 18. 2. 2014 (zásahem ukrajinské vlády proti demonstrantům na kyjevském Náměstí nezávislosti) a které vedly k pádu Janukovyčova režimu, až do současné doby. Soud konstatuje, že výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce nebyl ve své vlasti politicky aktivní ani organizován, rovněž nevyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Současná tvrzení žalobce, že v roce 2010 ve vlasti roznášel letáky na podporu Julie Tymošenkové, poté byl odvezen neznámými lidmi, kteří ho vyslýchali a zbili, a proto se obává návratu do vlasti, krajský soud porovnal s jeho tvrzeními v předchozích řízeních a je nucen přisvědčit žalovanému v tom, že žalobce roznášel letáky kvůli výdělku a nikoli pro své politické názory či přesvědčení (výslovně uvedl, že to byla jeho práce, potřeboval peníze, proto uvedenou činnost dělal, obsah letáků ho nezajímal). Je třeba rovněž zohlednit to, že žalobce byl v roce 2010 na Ukrajině pouhé 4 měsíce, když celou dobu předtím od roku 2004 do prosince 2009 a potom od dubna 2010 pobýval v ČR, což rovněž nesvědčí o hloubce jeho případného politického přesvědčení (to ostatně ani netvrdil) a s tím spojené důvodné obavy z pronásledování, ani o intenzitě, dlouhodobosti a opakovanosti potíží. Žalobce nedokázal své útočníky identifikovat ani motiv jejich konání hodnověrně vysvětlit. Soud dále neshledal důvodnou žalobní námitku stran národnostních potíží žalobce (pro běloruskou národnost), které by bylo možné označit jako azylově relevantní pronásledování. Žalobce se v rámci pohovoru dne 16. 7. 2015 zmínil o tom, že „ho provokovalo místní obyvatelstvo, že mluví rusky, za což je (Rusy) tam nenávidí; většinou se poprali, někdo zavolal policii“). Žalobce uvedené národnostní problémy jako důvod svých předchozích žádostí jednak neuváděl, navíc na Ukrajině naposledy pobýval v roce 2010, a to pouze 4 měsíce, což rovněž nesvědčí o intenzitě a dlouhodobosti potíží, které by bylo možné považovat za pronásledování. Žalobce navíc na podporu svých tvrzení o uvedené nesnášenlivosti nepředložil žádné důkazy. K obavě žalobce ze současné bezpečnostní situace na Ukrajině a s tím související obavy z povolání do armády, se žalovaný podrobně vyjádřil na straně 5 – 7 napadeného rozhodnutí, se závěrem, že v nich nelze shledat důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Připomněl, s odkazem na Příručku procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy (1951) a Newyorského protokolu (1967), vydané UNHCR v Ženevě v září 1979, že „osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu nejsou považovány za uprchlíky“. Rovněž dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nelze dovodit jiný závěr. Krajský soud nepopírá existenci ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, který je však po delší dobu „zakonzervován“ ve dvou oblastech na východě Ukrajiny, a to v oblasti Doněcké a Luhanské. V případě návratu do vlasti by se žalobce vracel do západní části Ukrajiny, kde naposledy žil a která není výše uvedeným lokálním konfliktem zasažena. Žalovaný rovněž zhodnotil obavy žalobce z případného odvedení do armády, shrnul, že požadavek státu na výkon vojenské povinnosti nelze dle ustálené judikatury považovat za pronásledování, jedná se o legitimní požadavek státu na své občany, směřující k obraně státu v případě ohrožení a občané jsou povinni mu vyhovět. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že branná povinnost je zcela legitimní i podle mezinárodních úmluv, jimiž je ČR vázána (Ženevské úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Krajský soud dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se opakovaně zabýval problematikou odmítání nástupu vojenské služby jakožto azylově relevantního důvodu. Lze tak odkázat např. na rozsudek č. j. 2 Azs 17/2012-44 ze dne 7. 8. 2012, kde je uvedeno: „Samotné odmítání vojenské služby odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. K žalobní námitce stran čerpání konkrétních skutečností ze shromážděných podkladových informací soud konstatuje, že všechny podklady citované na straně 3 a 8 napadeného rozhodnutí jsou ve správním spise založeny, což by žalobce zjistil, kdyby se s obsahem uvedených zpráv seznámil. To však neučinil. V daném případě považuje soud za dostačující v rozhodnutí citovaný přehled použitých podkladů, když popis situace (někdy s přímým odkazem na konkrétní zprávu, jindy v rámci kontextu – přehledný vývoj politické a bezpečnostní situace na Ukrajině), v nich má oporu. Ostatně uvedené skutečnosti, vyplývající z použitých zpráv, by žalobce zjistil i tehdy, pokud by si správní spis prostudoval v rámci řízení před soudem. Namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soud neshledal. Žalobce do ČR odjel proto, že měl české vízum a měl v ČR zajištěnou práci, tedy z důvodů ekonomických, které jsou neslučitelné s důvody pro udělení azylu a nikoli pro důvodnou obavu z pronásledování. Přestože v ČR pobýval od roku 2004 (na základě pracovního víza), o mezinárodní ochranu poprvé požádal až 20. 9. 2012, když předtím mu bylo uloženo správní vyhoštění. Tato skutečnost rovněž nenasvědčuje tomu, že by jeho potíže v zemi původu byly tolik naléhavé, jak se nyní snaží tvrdit. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a č. j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006 (všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz), v nichž se uvádí, že …„o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 119/2004 ze dne 13. 1. 2005 je uvedeno: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ Je tedy zřejmé, že žalobce o mezinárodní ochranu požádal především z důvodu legalizace svého pobytu, a to opakovaně. Sám uvedl, že v roce 2015 mu advokátka v Ostravě poradila, aby si opět požádal o azyl, aby mohl zůstat v ČR (viz správní řízení o druhé žádosti žalobce o mezinárodní ochranu). Soud přisvědčuje učiněnému závěru žalovaného, že hlavním důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu, kterou však nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle § 12 cit. zákona. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94). S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. K otázce jeho udělení se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j. Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Krajský soud připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl univerzálním nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo nehumánní azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60). Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace a zdravotního stavu (zde žalovaný posuzoval a zohlednil aktuální zdravotní stav žalobce doložený lékařskými zprávami, z nichž neplyne, že by žalobce trpěl závažným onemocněním, či podstupoval nějakou specializovanou léčbu neslučitelnou s jeho vycestováním) a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Opětovně se vyjádřil k otázce povolání do armády (jako výše) se závěrem, že povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na jihovýchodě země, situace na západě a středu země je klidná. Ze správního spisu a výpovědí žalobce je zřejmé, že naposledy žil v Zakarpatské oblasti, tedy v západní části Ukrajiny, kde je situace klidná. Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014-17, usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014-26, usnesení ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015-28, či usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 8 Azs 131/2015-24). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští ustálená judikatura NSS, z níž plyne, že „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Afs 80/2010-74, nebo ze dne 24. 1. 2014, č. j. 5 as 68/2013-29). Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci byla pro řízení před soudem ustanovena zástupcem advokátka, jejíž odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem III. určil odměnu advokátky v požadované výši podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), za dva úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby), tj. 6.200,-Kč, dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600,-Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů. Částka daně 21% činí 1.428,-Kč. Celkem se tedy ustanovené advokátce přiznává odměna ve výši 8.228,-Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.