32 Az 47/2014 - 209

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobců: a) V. M., b) I. M., c) A. M., d) N. M., žalobci c) a d) zastoupeni zákonným zástupcem I. M., všichni státní příslušnost Ukrajina, t. č. na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, všichni zastoupeni Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2014, č. j. OAM-554/ZA-ZA14-K01-2014 a ze dne 4. 12. 2014, č. j. OAM-550/ZA-ZA14-K01- 2014, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2014, č. j. OAM-554/ZA-ZA14-K01- 2014 a ze dne 4. 12. 2014, č. j. OAM-550/ZA-ZA14-K01-2014 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobcům náklady řízení ve výši 440,- Kč k rukám zástupkyně žalobců advokátky Mgr. Anety Bendové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobců advokátce Mgr. Anetě Bendové se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení před Krajským soudem v Hradci Králové a za řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem ve výši 24.732,40 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát.

Odůvodnění

Žalobci se včas podanými žalobami domáhali přezkoumání výše uvedených rozhodnutí žalovaného, kterými jim nebyla udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobci namítali, že žalovaný nesprávně posoudil nebezpečí, které jim v zemi původu hrozí kvůli ozbrojenému konfliktu. Uvedli, že na Ukrajině hrozí nebezpečí neustále, není možné tam žít v klidu, vychovávat děti a být v bezpečí. Správnímu orgánu sdělili, že svou špatnou situaci v Kyjevě vyřešili přestěhováním na jiné místo, ale i tam probíhaly nepokoje, kvůli kterým děti nemohly docházet do školy, a všichni byli vystavováni velkému psychickému tlaku. Žalobce a) poskytl pomoc svému příteli, který byl aktivní na „Majdanu“, i z tohoto důvodu se cítil v nebezpečí. K žalovaným tvrzené možnosti přesídlení v rámci země uvedli, že i situace na západě Ukrajiny, byť není tak napjatá, není ideální a nelze tam žít v klidu a míru z důvodu konání diverzních akcí. Navrhli, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V doplnění žalob, učiněném prostřednictvím soudem ustanovené zástupkyně žalobci namítali, že žalovaný porušil ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dále namítali porušení ustanovení §§ 12, 14 a 14a zákona o azylu. Žalobci a) a b) mají za to, že v jejich případě jsou dány důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 12 písm. b), event. v případě žalobkyně b) a nezletilých dětí azyl za účelem sloučení rodiny, jestliže by statut azylanta dle § 12 písm. b) zákona o azylu byl přiznán žalobci a). Pokud by nebyly shledány důvody pro udělení azylu dle § 12, domáhají se žalobci udělení azylu dle § 14 zákona o azylu z humanitárních důvodů, případně udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobci uvedli, že současně s doplněním žalob předkládají důkazy, které se jim podařilo obstarat od příbuzných a přítele žalobce a) D. L. Žalobce a) dokládá, že jeho tvrzená obava o život v rámci existujícího válečného konfliktu na Ukrajině je důvodná, neboť dne 18. 2. 2015 mu byl doručen povolávací rozkaz k výkonu vojenské služby ze dne 15. 2. 2015, který za něj na Ukrajině převzala jeho matka. Žalobce tím dokládá, že by v případě nasazení do bojů na východě Ukrajiny byl vystaven vážné újmě na zdraví či ohrožení života. Podle platných ukrajinských právních předpisů je odvodní povinnost dána pro občany, kteří absolvovali základní vojenskou službu. Žalobce je však osobou, jíž vojenská služba nestíhá a nikdy ji ani neabsolvoval. Tvrdí proto, že povolávací rozkaz byl vydán v rozporu s právními předpisy země jeho původu a současně tak dokládá, že dochází k porušování základních práv a svobod ukrajinských občanů. V případě nasazení do bojů by tak byl vystaven ohrožení svého života, kdy z přípisu svého švagra (manžela sestry jeho manželky) je zřejmé, že odvedení muži absolvují pouze 1,5 měsíční výcvik namísto minimálně tříměsíčního a odcházejí bojovat. Žalobce a) dále tvrdí, že v zemi původu je též pronásledován ze strany ukrajinských státních orgánů. Jeho matka mu zaslala předvolání k výslechu ve věci podezření ze spáchání trestného činu dle ustanovení § 256 trestního zákoníku Ukrajiny, tj. pro podporu teroristy. Policisté matce při doručení uvedeného předvolání sdělili, že žalobce podporoval teroristu D. L., kterého po dobu jednoho týdne ve svém domě ukrýval a zajistil mu lékařské ošetření. Žalobce dokládá prohlášením D. L., že mu skutečně poskytl zázemí ve svém domě a zajistil mu lékařské ošetření, s čímž korespondují i dvě předkládané lékařské zprávy. D. L. byl v České republice přiznán azyl z politických důvodů (do ČR přicestoval spolu s dalšími cca 23 zraněnými v rámci mezinárodní lékařské pomoci). Žalobce proto navrhuje provést důkaz lustrací v evidenci osob, kterým byl v České republice přiznán azyl v roce 2013-2014. Jestliže je žalobce v souvislosti s osobou D. L. obviňován z terorismu, ač tomuto pouze poskytl pomoc, sám aktivně politicky nevystupoval, je dle něho zřejmé, že dochází k represím vůči bezúhonným osobám. Žalobce se domnívá, že v jeho případě je dán azylový důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně b) ve své samostatné žalobě uvádí k situaci svého manžela a důvodům podané žádosti stejné skutečnosti. Pokud jde o nezletilé žalobce, ti odvíjejí azylové a žalobní důvody od důvodů svých rodičů. Žalobci se dále domnívají, že žalovaný nedostatečně zkoumal naplnění podmínek § 14 zákona o azylu, pochybil, neboť překročil meze správního uvážení a nepřihlédl k situaci žalobců, kterou podpořili i důkazy, které nemohli dříve předložit. Zopakovali, že důvodem, pro který žádají o mezinárodní ochranu, je existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu. Žalobci nesouhlasí s hodnocením situace na Ukrajině žalovaným, tedy že se nejedná o ozbrojený konflikt, ač z běžně dostupných informací v každodenním tisku a jiných médiích vyplývá opak. Přestože v zemi existuje profesionální vojenská ozbrojená síla, je zřejmé, že mimořádnými rozhodnutími jsou rozšiřovány její řady o osoby, které nemají dle ukrajinských zákonů odvodní povinnost, když dosud nebylo rozhodnuto o povinné vojenské službě. Mají za to, že žalovaný právní úpravu ohledně branné povinnosti nedostatečně zhodnotil, když se omezil pouze na konstatování existence Dekretů prezidenta bez vztahu k obecné právní úpravě na Ukrajině. Žalobci se rovněž domnívají, že se správní orgán nedostatečným způsobem vypořádal s otázkou možnosti udělení jim doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Setrvali na tom, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V rámci doplnění žalob žalobci současně předložili a k důkazu navrhli Zprávu UNHCR z 3. 12. 2013 a ledna 2015 v kopii: povolávací rozkaz žalobce, předvolání žalobce k výslechu, znění § 256 ukrajinského trestního zákoníku, prohlášení D. Lobacha, 2 lékařské zprávy. Žalovaný ve svém vyjádření k oběma žalobám popřel jejich oprávněnost a v celém rozsahu odkázal na obsah správních spisů, na vlastní žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobců a) a b), použité informace o zemi původu a na odůvodnění vydaných rozhodnutí. Uvedl, že v průběhu správních řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobců je jejich obava o své životy a životy svých synů v souvislosti s možností rozšíření jím tvrzeného válečného konfliktu na Ukrajině do místa jejich bydliště v Kyjevské oblasti. Žalobce a) rovněž uvedl, že on sám podporoval protesty, ke kterým docházelo v rámci tzv. „Majdanu“ v Kyjevě na přelomu let 2013-2014, kam nosil jídlo, oblečení a cigarety. Žalovaný má za to, že stav věci byl zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu, když to byli právě žalobci, kteří svými tvrzeními o důvodech odchodu z vlasti a důvodech podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany sami určili rozsah zjišťování stavu věci, jak vyplývá z obsahu správních spisů. Žalovaný dále namítl, že nyní v žalobě nově prezentované obavy žalobcem a) z odvodu do armády, tento v průběhu správního řízení nikdy sám nezmiňoval. Žalovaný poukázal i na to, že povolávací rozkaz ze dne 15. 2. 2015 byl matce žalobce předán až dne 18. 2. 2015. Tyto skutečnosti proto ani nemohly být předmětem posouzení v již v pravomocně ukončeném správním řízení (napadené rozhodnutí ze dne 4. 12. 2014 nabylo právní moci dne 10. 12. 2014). Pokud tedy žalobce a) případné obavy ve své žádosti a v řízení o ní neuplatnil, nemůže nyní v žalobě namítat, že správní orgán v této souvislosti řádně nezjistil skutkový stav věci. Uvedl, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Pokud by však žalobce před správním orgánem při projednávání jeho žádosti své konkrétní obavy v této souvislosti uvedl, žalovaný správní orgán by se jimi zabývat musel. Pokud však žádné obavy před správním orgánem nebyly žalobcem vysloveny, nelze správnímu orgánu nyní vyčítat, že se k nim ve svém rozhodnutí nevyjádřil či k neexistujícím tvrzením neprováděl důkazy. Žalobce a) v doplnění žaloby tvrdí nové skutečnosti, a to že je pronásledován kvůli poskytnutí pomoci a zázemí svému známému – účastníku Majdanu poté, co byl dotyčný zraněn a že z tohoto důvodu je současnou vládou předvolán k výslechu ve věci podezření z podpory terorismu. Žalovaný namítl, že žalobce ve správním řízení vůbec nehovořil o jakýchkoliv svých obavách v souvislosti s touto pomocí (popsal události v době Majdanu a své zapojení do nich, včetně události, ze které nyní vyvozuje své obavy, ale v průběhu správního řízení nikdy netvrdil, že by v souvislosti s poskytnutou pomocí pociťoval jakékoli obavy), naopak po celou dobu jako důvod podání své žádosti uváděl obavy vyplývající z obecné bezpečnostní situace v zemi, resp. v její části. Ač se žalobce v žalobě domáhá udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, ze žaloby ani z jejího doplnění není zřejmé, jakého azylově relevantního důvodu z tam vyjmenovaných, se žalobce domáhá. Žalovaný uvedl, že ani případný odkaz na jinou osobu, které by byl v České republice (dále také je „ČR“) udělen azyl, nijak nesvědčí pro oprávněnost jeho žalobní námitky. Správní orgán upozornil, že není oprávněn sdělovat bližší informace třetím osobám (ani žalobci) o případných dalších osobách, které v ČR mohly žádat o udělení mezinárodní ochrany, a o konkrétních důvodech jejich žádostí, neboť je vázán zásadou mlčenlivosti a ochrany osobních údajů žadatelů o mezinárodní ochranu před neoprávněnými osobami. V obecné rovině pak uvedl, že pokud by cizinec přicestoval do ČR v rámci mezinárodní humanitární pomoci pro zraněné osoby za účelem poskytnutí odborné lékařské péče a následně mu byl udělen humanitární azyl, neplyne z této skutečnosti v žádném směru politické pronásledování dané osoby (naopak je z tohoto faktu a konstrukce zákona o azylu zcela zjevné, že politické důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu nebyly v případě takové osoby zjištěny), a tím méně by bylo z této skutečnosti možno usuzovat na politické pronásledování třetích osob. Námitku žalobce, že by skutečnost udělení azylu (podle § 14 zákona o azylu) jiné osobě mohla dokládat pronásledování z politických důvodů samotného žalobce, označil za zjevně nedůvodnou. Ani informace o zemi původu nepotvrzují důvodnost tvrzení žalobce o pronásledování jeho osoby současnými státními orgány Ukrajiny z důvodu pomoci zraněnému známému při událostech na Majdanu. Z dostupných zpráv vyplývá, že na Ukrajině byla přijata amnestie pro všechny účastníky pokojných protestních akcí. Uvedl, že naopak ze zprávy CRS pro Kongres USA, Steven Woehrel, ze dne 24. 3. 2014 vyplývá, že: „Po bývalém prezidentovi Janukovyčovi a desítkách dalších vrcholných činitelů bývalého režimu nyní pátrá policie kvůli jejich účasti na zabití a zranění demonstrantů na Majdanu a dalších oponentů režimu.“ Žalovaný se neztotožnil ani s tvrzením žalobců, že na Ukrajině probíhá válečný konflikt, který by bylo možné považovat za mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt dle § 14a odst. 2 písm. c). Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) č.j. 3 Azs 259/2014-26 ze dne 25.3.2015, ve kterém soud zopakoval svůj názor dříve vyslovený v usnesení č.j. 7 Azs 265/2014- 17, tedy že „bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze dříve, ani v současné době klasifikovat jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že žalobci před opuštěním své vlasti bydleli v Kyjevské oblasti, ve které dle dostupných informací neprobíhají žádné boje (dle zprávy MZV ČR ze dne 16. 4. 2014, č.j. 98524/2014-LP, je situace z bezpečnostního hlediska klidná na západě a ve středu země včetně hlavního města Kyjev). K žalobní námitce ohledně humanitárního azylu žalovaný vysvětlil princip jeho udělování formou správního uvážení včetně posuzovaných hledisek a odkazů na judikaturu NSS, když v případě žalobců nehledal důvody zvláštního zřetele hodné k udělení humanitárního azylu. Žalovaný v případě žalobců neshledal ani žádný ze zákonných důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Navrhl, aby soud žaloby jako nedůvodné zamítl. Krajský soud po provedeném přezkumném řízení, v němž spojil věci žalobců (dříve vedených pod dvěma spisovými značkami 32 Az 47/2014 a 32 Az 48/2014) podle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ke společnému projednání, rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č.j 32 Az 47/2014-80 žaloby jako nedůvodné zamítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud při jednání konstatoval obsah správních spisů, provedl k důkazu žalobcem v rámci doplnění žaloby předložené kopie povolávacího rozkazu, předvolání žalobce k výslechu v trestním řízení, znění § 256 ukrajinského trestního zákoníku, prohlášení D. L. Po provedeném přezkumném řízení se krajský soud ztotožnil s učiněnými závěry žalovaného, že žalobci nesplňují podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany ve smyslu §§ 12 až 14b zákona o azylu. Současně uvedl, že mu nejsou známy žádné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany žalobcům došlo k porušení zásady non-refoulement. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č.j. 5 Azs 200/2015-32 vyhověl kasační stížnosti žalobců, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně krajskému soudu uložil, aby v novém rozhodnutí rozhodl i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud (dále také jen „NSS“) ve svém zrušujícím rozsudku uvedl, že „krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelům nehrozí vážná újma, což dovodil z toho, že stěžovatelé nikdy neměli žádné potíže se státními úřady, ve vlasti proti nim nebylo a není vedeno trestní stíhání. NSS nezpochybňuje fakt, že takové konstatování má oporu v samotném tvrzení stěžovatele v žádosti, krajský soud však nikterak již nebere v potaz další relevantní skutečnosti: předvolání stěžovatele k výslechu v trestním řízení jako podezřelého dle § 256 trestního zákoníku Ukrajiny, povolávací rozkaz, ačkoliv sám krajský soud uvedené listiny provedl jako důkaz (str. 6 rozsudku). Tyto listiny, z hlediska možného dopadu na případné vrácení stěžovatelů do země původu, nehodnotil, zabýval se těmito skutečnostmi pouze ohledně udělení azylu s tím, že je vázán dle § 75 odst. 1 s. ř. s. skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“. NSS uvedl, že nesdílí závěry krajského soudu stran aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. Odkázal v tomto směru na svůj rozsudek ze dne 23. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 76, v němž vysvětlil, že „je třeba prolomit závazné procesní pravidlo obsažené v § 75 odst. 1 s. ř. s. za předpokladu, že by bylo třeba použít právní normu požívající aplikační přednosti, konkrétně pak článek 3 Úmluvy, který je třeba ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (zde uvedl odkazy na konkrétní rozsudky ESLP) vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, reálnému nebezpečí ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, mj. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila. Krajský soud tedy měl posoudit, zda v situaci, kdy stěžovatelé v řízení před soudem uvedli skutečnosti, které prokazatelně nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany a které jsou zároveň relevantní pro možné udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu, existují dostatečné záruky, že i v případě postupu soudu podle § 75 odst. 1 s. ř. s. zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování stěžovatelů do země původu dříve, než budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové okolnosti“. NSS dále uvedl, že krajský soud může postupovat v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že ač jsou zde z hlediska mezinárodní ochrany nové relevantní skutečnosti, které nebyly v řízení před správním orgánem zohledněny, existují v daném případě dostatečné záruky pro to, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny k tomu příslušným správním orgánem v novém správním řízení. Dodal, že by se s ohledem na čl. 13 Úmluvy i na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mělo vždy jednat o takové řízení, které je ukončeno rozhodnutím podléhajícím možnému soudnímu přezkoumání dříve, než skutečně dojde k vyhoštění či jinému nucenému navrácení dané osoby do země původu. Krajský soud však takto nepostupoval, když nové skutečnosti vůbec testem zásady non-refoulement neprověřil a nové skutečnosti vůbec neposuzoval. NSS krajskému soudu uložil, aby se zabýval všemi v žalobě tvrzenými skutečnostmi stran nemožnosti vycestování žalobců a prověřil je testem zásady non- refoulement, vyhodnotil je ve světle již soustředěných zpráv o zemi původu a dalších aktuálních zpráv z toho hlediska, zda jsou relevantní pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu či doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, a zda existují dostatečné záruky, že i v případě postupu soudu podle § 75 odst. 1 s. ř. s. zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování žalobců do země původu dříve, než budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové okolnosti. Je pak třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které byly v průběhu správního řízení zjištěny, a to nejen z výpovědí žalobců a jimi předložených listin, ale i ze současných zpráv o situaci v zemi původu, a zejména přihlédnout k novému tvrzení žalobců o předvolání žalobce a) k výslechu v trestním řízení jako podezřelého dle § 256 trestního zákoníku Ukrajiny a existenci povolávacího rozkazu. V novém řízení projednal krajský soud žalobu při jednání. Po zrušujícím rozsudku NSS předložila zástupkyně žalobců krajskému soudu další nové důkazy, které dle názoru žalobce a) potvrzují jeho obavu z postupu státních orgánů Ukrajiny vůči němu v případě návratu do vlasti, a to ve vztahu k povolávacímu rozkazu a předvolání k výslechu před policejní orgán. Požádala o překlad listin s tím, že uvedené listiny dokládají to, že i jiné osoby obdržely předvolání, resp. nebylo jim nikdy fyzicky doručeno, a přesto jsou trestně stíhány za nepodrobení se povolávacímu rozkazu, ačkoli nejsou vojenskou službou povinny. Jsou pak donuceny bojovat, a to pouze z důvodu „nepohodlnosti“ současnému státnímu režimu na Ukrajině, obdobně jako je tomu u žalobce a). Žalobci dále uvádějí, že amnestie pro separatisty z dubna 2014 se týkala skutků spáchaných v období od 27. 12. 2013 do 2. 2. 2014. Netýkala se tedy žalobce a), který D. . napomáhal v období předcházejícím - 17. 2. 2013. Žalobci jsou přesvědčeni, že v případě jejich návratu do země původu by žalobce a) byl vystaven vážné újmě v podobě nezákonného odsouzení či nasazení do bojů na západě Ukrajiny, byl by nezákonně stíhán a ohroženo jeho zdraví a život. Tyto skutečnosti považují za stěžejní pro posouzení otázky, zda je možný postup dle § 75 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jak Krajský soud v Hradci Králové, tak posléze i Nejvyšší správní soud neshledaly v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Jediným a opakovaně tvrzeným důvodem podání žádostí o mezinárodní ochranu žalobců ve správním řízení byly obavy vyplývající z obecné zhoršené bezpečnostní situace na Ukrajině a její rozšíření do místa jejich bydliště a z toho vyplývající strach o život všech členů rodiny. Nová tvrzení, která žalobci předložili posléze až v řízení před krajským soudem, tak nemohla být předmětem posouzení před správním orgánem v průběhu již pravomocně ukončeného správního řízení a správní orgán k nim nemohl ve správním řízení přihlédnout. Shledá – li krajský soud, že je v případě žalobců na základě jejich nových tvrzení a důkazů předložených v řízení před soudem nutné prolomit ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., ač správní orgán pro takovýto postup v dané věci nevidí důvod, bude se správní orgán v novém řízení těmito skutečnostmi zabývat. Stejně by však správní orgán postupoval, pokud by žalobci tato svá nová tvrzení uvedli a nové důkazy předložili již v řízení před správním orgánem. Zástupci účastníků setrvali na svých návrzích a odkázali na svá další písemná vyjádření. Při jednání soud provedl důkaz písemným překladem (z ukrajinského/ruského do českého jazyka) dokumentů doložených žalobci (č. l. 159-161, překlad na č. l. 180 – 182 soudního spisu). Novinový článek z 26. 5. 2015 - Ministerstvo vnitra a Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU) hodily za mříže ukrajinské partyzány, kteří bojovali proti ruské okupaci v Donbasu (jedná se o výpověď partyzánů z Mariupolské vazební věznice). Článek z 28. 4. 2015 hovoří o tom, že s ředitelem Dopravní kontroly R.Š. bylo zahájeno trestní řízení podle § 336 trestního zákoníku Ukrajiny, za odmítnutí účasti v antiteroristických operacích, za vyhýbání se povolání k mobilizaci, za nedostavení se v termínech určených vojenským komisariátem bez uvedení vážných důvodů. Dotyčný R.Š. tvrdí, že žádná předvolání nejen neobdržel, ale na jeho adresu ani nepřišla. Navíc ze strany Ministerstva obrany Ukrajiny byl R.Š. (z Kyjeva, nar. v roce 1986) uznán dne 21. 4. 2006 neschopným vojenské služby v době míru, opakovaná lékařská prohlídka proběhla dne 21. 4. 2011 (doloženo potvrzením). Z další listiny plyne, že uvedený R.Š. obdržel v říjnu 2014 předvolání k Hlavnímu vojenskému zastupitelství Ukrajiny, aby vypovídal jako svědek v trestním řízení. R.Š. poskytl svědectví o zradě ukrajinského vedení v bitvě u Ilovajska (o útěku dvou vedoucích vojenských velitelů z bitevního pole v srpnu 2014), má důkazy – videonahrávky na flash disku a tvrdí, že byl zadán úkol o jeho likvidaci. Zástupkyně žalobců uvedla, že předloženými důkazy žalobce a) dokládá, že i osoby, které neměly statut brance, jsou povolávány k výkonu vojenské služby a není jim umožněn výkon civilní služby, jak žalovaný uvádí v rozhodnutí. Chce rovněž poukázat na to, jak je s osobami jako žalobce a) zacházeno v případě návratu do vlasti, obává se proto ohrožení na zdraví a životě. Žalobce a) v rámci své výpovědi uvedl, že dne 21. 7. 2016 organizace Amnesty International a Human Rights Watch podaly zprávu o existenci tajných věznic SBU. Bylo zadrženo několik lidí bez uvedení důvodu, nezákonně a bez jakékoliv evidence. Dále sdělil, že ve zprávě OSN z ledna 2015 (§ 27) je uvedeno, že osoby, které podaly žádost o mezinárodní ochranu ze stejného důvodu jako on, tedy z důvodu mobilizace, povolávacího rozkazu a přímého ohrožení na životě, mají nárok na opětovné projednání žádosti z důvodu změny okolností. Má rovněž informace z facebooku, že i dobrovolníci, kteří jdou bojovat, jsou souzeni za to, že uvádějí nepravdivé informace ohledně svého věku a SBU aby ukázala, že něco podniká, zadržuje dobrovolníky a obviňuje je z terorizmu. Tato informace pochází od jednoho ukrajinského senátora ze září 2016, článek předložil k založení do spisu. Pověřená zástupkyně žalovaného předložila k důkazu Výnos prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 o propuštění do zálohy vojáků vojenské služby podléhajících odvodu během mobilizace, povolaných během třetí fáze částečné mobilizace. Zástupkyně žalobců namítla, že žalobce dostal povolávací rozkaz před třetí vlnou mobilizace, navíc vojenskou službu nikdy neabsolvoval, byl jí zproštěn, uvedený důkaz se ho netýká. Zástupci účastníků na závěr zopakovali a shrnuli své výše uvedené návrhy na konečné rozhodnutí soudu, žalobci požadovali přiznání nákladů řízení za cestovné pro 2 osoby dle předložené jízdenky ve výši 440,- Kč. V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud na základě pokynu Nejvyššího správního soudu v dalším řízení zhodnotil pro posouzení dané věci nové relevantní skutečnosti, a to předvolání žalobce a) k výslechu v trestním řízení jako podezřelého dle § 256 trestního zákoníku Ukrajiny a povolávací rozkaz, který mu byl na Ukrajině doručen v době jeho nepřítomnosti na území Ukrajiny, dne 18. 2. 2015 (žalobci vlast opustili již 11. 10. 2014), které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, ale které mohou být relevantní pro možné udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalobci v dalším řízení doložily další důkazy (viz výše), které jejich obavám z návratu do vlasti, zejména pokud jde o žalobce a) přisvědčují. Za daného skutkového a důkazního stavu věci nemůže krajský soud předjímat a zajistit existenci dostatečných záruk, že v případě postupu soudu podle § 75 odst. 1 s. ř. s. zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování žalobců do země původu dříve, než by správní orgán dostatečně zvážil tyto nové okolnosti. Krajský soud nemůže garantovat, že v případě neprolomení ust. § 75 odst. 1 s. ř. s. by správní orgán na základě nových skutečností projednal případné nové žádosti žalobců meritorně. S odkazem na výše uvedené závěry NSS, vyplývající z jeho judikatury, dospěl krajský soud k závěru, že v daném případě je třeba prolomit ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., když usoudil, že důkazy, které žalobce a) v řízení před soudem doložil na podporu svých tvrzení a vyslovených obav z návratu do vlasti, je třeba vyhodnotit a ověřit novými aktuálními a objektivními informacemi ze země původu žalobců pro posouzení důvodů pro možné udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu či doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu. V případě žalobců b) až d) [manželky a nezletilých dětí], kteří jsou rodinnými příslušníky žalobce a) a sledují jeho osud, je třeba se opětovně zabývat důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle § 13 zákona o azylu, tj. azylem za účelem sloučení rodiny či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b) zákona o azylu. Krajský soud proto v souladu s ust. § 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm správní orgán zhodnotí nové skutečnosti, které nastaly až po právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, vyhodnotí důkazy, předložené žalobcem a) v řízení před soudem, zajistí aktuální informace o situace na Ukrajině k ověření či vyvrácení obav žalobce na podkladě jím předložených důkazů a opětovně rozhodne o žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany, kterou podali dne 20. 10. 2014. Dle § 78 odst. 5 s. ř. s. je v dalším řízení správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku. Výrok II. o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšní žalobci požadovali náhradu nákladů řízení za zaplacené cestovné k jednání soudu, které prokázali jízdenkou ve výši 440,-Kč. Soud proto výrokem II. zavázal žalovaného k úhradě těchto nákladů řízení žalobcům k rukám zástupkyně žalobkyně. Výrokem III. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť úspěšným žalobcům žádné náklady řízení nevznikly. Žalobcům byla pro řízení před soudem ustanovena zástupcem advokátka, jejíž odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Krajský soud výrokem IV. přiznal advokátce žalobců podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. g) k) a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), za řízení před Nejvyšším správním soudem, za úkon - sepis kasační stížnosti odměnu ve výši 4 x 2.480,-Kč, 1 x paušální náhradu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,-Kč (ve zbytku se odměny na 3 paušální náhrady vzdala), 21% DPH ve výši 2.146,20 Kč, celkem 12.366,20 Kč; za řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, za úkon - účast při jednání soudu dne 14. 10. 2016 odměnu ve výši 4 x 2.480,-Kč, 1 x paušální náhradu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,-Kč (ve zbytku se odměny na 3 paušální náhrady vzdala), 21% DPH ve výši 2.146,20 Kč, celkem 12.366,20 Kč. Celkem se tedy ustanovené advokátce přiznává odměna ve výši 24.732,40 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení