32 Az 49/2015 - 38

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: O. A., nar. X, evidenční číslo X, státní příslušnost Ukrajina, hlášený k pobytu v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, 517 41 Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2015, č. j. OAM-123/LE-BE02-P17-2015,ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I . Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Uvedené rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, kterou následně doplnil. Namítal, že žalovaný v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil ustanovení § 2, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve spojení s článkem 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 („kvalifikační směrnice“). Žalobce se domnívá, že správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikoval § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“) k povinnosti tvrzení a k důkaznímu břemenu. Uvedl, že jedním z důvodů, pro který žádá o mezinárodní ochranu, je i pokračující ozbrojený konflikt na území, ze kterého pochází, tj. z východní Ukrajiny. Tyto skutečnosti nabraly v období před podáním žádosti o mezinárodní ochranu takové intenzity, že se staly relevantní především z hlediska ustanovení § 14 a § 14a zákona o azylu. Je proto logické, že žalobce podal žádost až v době, kdy se tyto skutečnosti staly relevantní z hlediska zákona o azylu (k výtce žalovaného, že svou žádost o mezinárodní ochranu podal až po delším pobytu na území ČR). Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Žalovaný předně nezohlednil, že žalobce splňuje první z podmínek pro udělení azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních orgánů pro jeho původ, který má na východě Ukrajiny, ale splňuje i druhou podmínku pro udělení azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu jeho bývalé příslušnosti k sovětské armádě. Žalovaný se nezabýval otázkou příslušnosti žalobce k sociální skupině osob, které pocházejí z východu Ukrajiny a na které je na západě země, tedy v oblasti, kde neprobíhá ozbrojený konflikt, s ohledem na aktuální rusko-ukrajinské vztahy, pohlíženo negativně a jsou často podrobovány šikanóznímu jednání ze strany orgánů státní správy. Žalobce má za to, že žalovaný žádným způsobem nezjistil, jaká je situace na východě Ukrajiny, odkud žalobce pochází, resp. jakým způsobem je na západě Ukrajiny zacházeno s lidmi pocházejícími z východu země. Přestože žalobce na tyto skutečnosti upozorňoval, žalovaný k nim neopatřil jediný relevantní důkaz. V případě návratu do země původu se žalobce obává psychického nátlaku a šikanování pro svůj původ. Dle názoru žalobce správní orgán rovněž pochybil při posuzování důvodů hodných zvláštního zřetele, překročil meze správního uvážení, když pouze formalisticky zohlednil sociální situaci žalobce, který přisel o dům a bez výdělku se zdržoval mimo místo bydliště se závěrem, že nesplňuje důvody pro udělení humanitárního azylu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost žaloby, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Shrnul, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je obava z bezpečnostní situace na Ukrajině a obava z povolání do armády, dále skutečnost, že se žalobce nemá kam vrátit (dům byl vybombardován a oblast, ve které žil, je pod kontrolu separatistů) a rovněž snaha žalobce o legalizaci pobytu v ČR. Správní orgán zdůraznil, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodu upravených v zákoně o azylu. Žalovaný trvá na tom, že samotné povolání k výkonu vojenské služby není pronásledováním z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině nebo politického přesvědčení, byť by výkon této služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích či válečném konfliktu. K obavám žalobce z odvodu do armády, žalovaný stejně jako v napadeném rozhodnutí (odkázal na strany 4,5 a 6), zopakoval, že branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), ale i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Azs 321/2004 ze dne 22. 12. 2004, v němž se uvádí, že: „Neexistence ustanovení, které by zaručovalo právo nevykonávat vojenskou službu sama o sobě důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, není. Pokud se stěžovatel dovolává nepříjemností v případě výkonu vojenské služby, případně obav z jejího nenastoupení, pak tato obava nezakládá odůvodněný strach podřaditelný pod §12 zákona o azylu. Konečně i v zemi, kde se stěžovatel domáhá udělení azylu, je nenastoupení vojenské služby pokládáno za trestný čin, jakkoliv je zde možnost náhradní vojenské služby dlouhodobě umožněná, a tento trestný čin zůstává zachován, jakkoliv dokonce povinnost základní vojenské služby byla zrušena.“ Žalovaný konstatoval, že nic z výše uvedeného nebylo v případě žalobce prokázáno. Pokud jde o aktuální politickou a bezpečnostní situaci, žalovaný ji vyhodnotil způsobem odpovídajícím dostupným informacím, které jsou s ohledem na vývoj situace na Ukrajině přiměřeně aktuální. K žalobní námitce, že se žalovaný nezabýval skutečností příslušnosti žalobce k sociální skupině osob, které pochází z východní Ukrajiny, uvedl, že byla vznesena až v podané žalobě, proto se jí v rozhodnutí zabývat nemohl. V napadeném rozhodnutí žalovaný k uvedené problematice uvedl, že lidé z východní části Ukrajiny se mohu setkat s určitými problémy právě kvůli jejich původu z východní částí Ukrajiny, přesto správní orgán na základě jemu známých skutečností je toho názoru, že oficiální vláda Ukrajiny na území jí kontrolovaném dbá na ochranu a dodržování lidských práv a svobod vnitřně vysídlených osob. Žalovaný uzavřel, že mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu, k uvedenému účelu je určen zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Krajský soud projednal žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobce v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), kdy na výzvu krajského soudu žalobce nevyjádřil ve stanovené lhůtě s takovým postupem výslovný nesouhlas, a proto se má podle citovaného ustanovení za to, že s takovým postupem souhlasí. V přezkumném řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 7. 2015 a následném pohovoru ze dne 24. 8. 2015 žalobce uvedl, že je ukrajinské národnosti i státní příslušnosti, je řecko-katolického vyznání, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, není a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Ve vlasti vykonal základní vojenskou službu v letech 1999-2000. Od svého narození žil v obci Krasnyj Luč v Luhanské oblasti. Z vlasti odjel v březnu 2015 kvůli válce. Oblast, kde žil, začali od podzimu 2014 bombardovat separatisté. Jeho dům byl v té době zničen výbuchem bomby. Poté žil různě u kamarádů, byl také v Kyjevě a snažil se sehnat práci. Obává se odvodu do války, nechce bojovat, je věřící, nechce nikoho zabíjet, válka je dle něho nesmyslná. Na Ukrajině, kde kdykoli může vypuknout ozbrojený konflikt, se necítí bezpečně. Situace není dobrá nikde na Ukrajině, všude se na něho dívali jako na cizího (byl i v Ivanofrankivské oblasti, v Kyjevě), nikdo mu nevěří, proto z vlasti odjel. Cestu z Ukrajiny do ČR mu vyřizoval prostředník, kterému zaplatil, odjel na platný pas, neví, zda měl vízum. Při odjezdu žádné problémy neměl. ČR si vybral proto, že zde má přátele, kteří mu po příjezdu pomohli s bydlením a podobně. V ČR žil do doby podání žádosti o mezinárodní ochranu nelegálně, příležitostně pracoval (bez povolení), neměl ani zdravotní pojištění. Od kamarádů věděl, že azyl nedávají. Plánoval, že o azyl požádá, pokud bude policií zadržen, k čemuž také došlo. V případě návratu se obává uvěznění pro případ odmítnutí jít do války či toho, že by ho do války poslali. Pokud by se separatisté dozvěděli, že v ČR žádal o azyl, obává se, že by ho pronásledovali. Ukrajina je rozdělena na dva sektory, jeden kontrolují separatisté a druhý Pravý sektor. Obává se hrozby z obou stran. Na Ukrajině se nemá kam vrátit, jeho dům zničila bomba, oblast kde žil je pod kontrolou separatistů. Je v telefonickém kontaktu se svou matkou, která na Ukrajině žije v bezpečné oblasti, ale žalobce jako muž by tam měl stejné problémy jako všude na Ukrajině, nutili by ho bojovat. Svůj zdravotní stav označil za dobrý. V ČR by si chtěl legalizovat pobyt a doklady, normálně pracovat a žít. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel ze Zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 1. 6. 2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, Výroční zprávy Human Rights Watch 2015, Ukrajina, ze dne 29. 1. 2015, Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015, Ukrajině za dne 25. 2. 2015, Zprávy organizace Freedom House-Ukrajina z 28. 1. 2015, Informací MZV ČR č.j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014 a č.j. 98848/2015-LPTP ze dne 21. 5. 2015. Vzal v úvahu i rozhodnutí Policie ČR ze dne 24. 7. 2015 o zajištění žalobce. Žalobci byla dána možnost dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu se s uvedenými podklady seznámit a vyjádřit se k nim, jakož i učinit návrhy na doplnění dokazování. Uvedené možnosti žalobce využil. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Důvodem odchodu žalobce z vlasti byla jeho obava z bezpečnostní situace na Ukrajině, s tím související obava z povolání do armády a skutečnost, že se nemá kam vrátit, neboť jeho dům byl vybombardován a oblast, kde žil, je pod kontrolou separatistů. Ke všem uvedeným důvodům se žalovaný podrobně vyjádřil na straně 4 – 6 napadeného rozhodnutí, se závěrem, že v nich nelze shledat důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Připomněl, s odkazem na Příručku procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy (1951) a Newyorského protokolu (1967), vydané UNHCR v Ženevě v září 1979, že „osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu nejsou považovány za uprchlíky“. Rovněž dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nelze dovodit jiný závěr. Krajský soud nepopírá existenci ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, který je však po delší dobu „zakonzervován“ ve dvou oblastech na východě Ukrajiny, a to v oblasti Doněcké a Luhanské. Je rovněž nepochybné, že žalobce pochází z Luhanské oblasti, kde žil do podzimu 2014, než došlo k vybombardování jeho domu. Před odchodem z vlasti pobýval i v Kyjevě a Ivanofrankivské oblasti, které nejsou ozbrojenými střety zasaženy. Jeho matka, jak sám uvedl, žije v oblasti Ukrajiny, kde je bezpečno. Žalobce proto může stejně jako jeho matka využít institutu vnitřního přesídlení a usadit se v bezpečnější části Ukrajiny, která není výše uvedeným lokálním konfliktem zasažena. Institut mezinárodní ochrany může nastoupit až v okamžiku selhání vnitrostátní ochrany, žalobce však možnosti vnitrostátní ochrany nevyužil, ač zcela jistě mohl (viz ukrajinský zákon o zajištění práv a svobod vnitřně vysídlených osob ze dne 20. 10. 2014 - dle Informace UNHCR ze dne 15. 1. 2015). Žalovaný rovněž zhodnotil obavy žalobce z případného odvedení do armády, shrnul, že požadavek státu na výkon vojenské povinnosti nelze dle ustálené judikatury považovat za pronásledování, jedná se o legitimní požadavek státu na své občany, směřující k obraně státu v případě ohrožení a občané jsou povinni mu vyhovět. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že branná povinnost je zcela legitimní i podle mezinárodních úmluv, jimiž je ČR vázána (Ženevské úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“), který se opakovaně zabýval problematikou odmítání nástupu vojenské služby jakožto azylově relevantního důvodu. Lze tak odkázat např. na rozsudek č. j. 2 Azs 17/2012-44 ze dne 7. 8. 2012, kde je uvedeno: „Samotné odmítání vojenské služby odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. K tvrzení žalobce o špatném zacházení s lidmi z východu, krajský soud uvádí, že žalovaný na podkladě výše citovaných informací o zemi původu (konkrétně Informace UNHCR ze dne 15. 1. 2015) připustil existenci napětí mezi vnitřně vysídlenými osobami a místním obyvatelstvem v některých částech západní Ukrajiny, a to v oblasti bydlení, práce a politických otázek, v této souvislosti poukázal na to, že dne 20. 10. 2014 přijal ukrajinský parlament zákon o zajištění práv a svobod vnitřně vysídlených osob, který vstoupil v účinnost dne 22. 11. 2014 s tím, že ukrajinská vláda dbá na ochranu a dodržování lidských práv a svobod vnitřně vysídlených osob. Není proto pravdou, že žalovaný k této problematice neopatřil jediný důkaz, jak namítá žalobce v žalobě. Nedostatek zázemí a práce v zemi původu a obecně ekonomická nouze nepatří mezi taxativně uvedené důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou NSS. Nelze přehlédnout, že žalobce o mezinárodní ochranu vědomě požádal až v okamžiku, kdy byl zadržen policií (jak sám uvedl, uvedené měl v úmyslu) z důvodu nelegálního pobytu a byl o této možnosti poučen. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky NSS č. j. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a č. j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006 (všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz), v nichž se uvádí, že …„o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V rozsudku NSS č. j. 3 Azs 119/2004 ze dne 13. 1. 2005 je uvedeno: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ Soud přisvědčuje učiněnému závěru žalovaného, že hlavním důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha žalobce o legalizaci pobytu, kterou však nelze podřadit pod výše uvedené taxativně vymezené důvody pro udělení azylu dle § 12 cit. zákona. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94). Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uváděné žalobní námitky. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Krajský soud připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl univerzálním nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo nehumánní azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60). Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že v době rozhodování o žádosti žalobce na Ukrajině neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Opětovně se vyjádřil k otázce povolání do armády (jako výše) se závěrem, že povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Krajský soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace přetrvává pouze v Doněcké a Luhanské oblasti. Nejvyšší správní soud k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014-17, usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014-26, usnesení ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015-28, či usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 8 Azs 131/2015-24). Na uvedená rozhodnutí odkazuje Nejvyšší správní soud i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že i rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Žalovaný dle názoru soudu posoudil i individuální situaci žalobce, který sice pochází z Luhanské oblasti (žil tam do podzimu 2014, než došlo k vybombardování jeho domu), ale před odchodem z vlasti pobýval i v Kyjevě a Ivanofrankivské oblasti, které nejsou ozbrojenými střety zasaženy. Jeho matka žije v Ivanofrankivské oblasti, v západní části Ukrajiny, kde je v bezpečí, jak sám uvedl. Žalobce proto může stejně jako jeho matka využít institutu vnitřního přesídlení a usadit se v bezpečnější části Ukrajiny, která není výše uvedeným lokálním konfliktem zasažena. Krajský soud po zhodnocení výpovědí žalobce, hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští ustálená judikatura NSS, z níž plyne, že „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Afs 80/2010-74, nebo ze dne 24. 1. 2014, č.j. 5 As 68/2013-29). Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení