32 Az 53/2021–32

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: A.– A. H., ev. č. X st. přísl. X v ČR pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16. 11. 2021, č. j. OAM–826/ZA–ZA11–LE26–2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2021, č. j. OAM–826/ZA–ZA11–LE26–2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 16. 11. 2021, č. j. OAM–826/ZA–ZA11–LE26–2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o zamítnutí jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba

2. Žalobce namítal, že žalovaný porušil § 3 ve spojení s § 2 odst. 4, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dále žalovaný porušil § 16 odst. 2, § 12 písm. b) a § 14 a zákona o azylu. Dále čl. 2, 3, 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Rovněž porušil čl. 37 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“).

3. Žalobce uvedl, že v ČR požádal o mezinárodní ochranu kvůli nebezpečí ze strany soukromých osob, které mu v zemi původu hrozí. Žalobce byl svědkem vraždy a bratr zavražděného mu od té doby vyhrožuje smrtí, neboť žalobce zavražděného nebránil. Dále poukazoval i na obecně špatný stav lidských práv v zemi původu a diskriminaci Berberského etnika. Žalobce tedy uvedl důvody, které z pohledu zákona o azylu mohou vést k udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný jeho žádost zamítnul s odkazem na skutečnost, že Alžírsko je zařazeno na seznam bezpečných zemí původu, což žalobce považuje za protiprávní. Vydání seznamu bezpečných zemí původu pouhou vyhláškou je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Soud je pak oprávněn sám posoudit, zda daná země je či není bezpečnou. Dle názoru žalobce rozhodnutí žalovaného, které je opřeno o shora uvedenou vyhlášku obsahující seznam bezpečných zemí původu je v rozporu s čl. 4 a čl. 36 Listiny.

4. Žalobce dále namítal, že podklady pro vydání rozhodnutí nepostačují k tomu, aby jeho země původu byla označena za bezpečnou zemi původu a aby byla jeho žádost z tohoto důvodu zamítnuta. Z odůvodnění rozhodnutí pak není nijak zřejmé, že by použité zprávy skutečně prokazovaly, že bezpečnostní složky země původu jsou schopny osoby v postavení žalobce před hrozbou soukromých osob ochránit. Žalobce poukázal i na neaktuálnost zpráv, neboť zpráva o situaci Berberů je více než 4 roky stará a zpráva OAMP „Hodnocení Alžírska jako bezpečné země původu“ ze dne 9. 4. 2019 je stará více než 2 roky. Je tedy zřejmé, že nedošlo ke každoročnímu přezkumu dle § 86 odst. 4 zákona o azylu. Žalobce dále citoval ze zprávy The Indegious World 2021, týkající se situace Berberů.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalobce v rámci azylového řízení uvedl, že byl svědkem vraždy a od té doby jej pronásledují příbuzní zavražděného, kteří mu vyhrožují smrtí. Rovněž zmínil obecnou diskriminaci berberského obyvatelstva v Alžíru, špatnou ekonomickou situaci a požáry, ke kterým došlo v létě 2021, při nichž mu shořel pozemek, na kterém hospodaří. Zmíněné potíže žalobce však nelze označit za pronásledování. Z jeho výpovědi je zřejmé, že ke zmíněné vraždě došlo před dvěma až třemi lety. Následně došlo k vyšetřování a soudnímu procesu, kde žalobce svědčil a pachatel vraždy byl odsouzen a uvězněn. Žalobce, přestože se cítil ohrožen ze strany soukromých osob, tak nepožádal příslušné státní orgány o pomoc, která by mu dle zjištěných informací o zemi původu poskytnuta byla. Žalobce ve své vlasti nikdy neměl žádné problémy s tamními státními či bezpečnostními orgány, nebyl trestně stíhán a ani při svém vycestování z vlasti neměl potíže. Jde–li o situaci Berberů, pak zpráva sice pochází z roku 2017, ale dle dostupných informací nic nenasvědčuje tomu, že by se situace Berberů v Alžírsku jakkoliv zhoršila. Žalovaný k věci uvedl, že informace o Alžírsku doplnil o informace z listopadu 2021. Z těchto zpráv vyplývá, že Alžírsko s výjimkou individuálních případů prokazatelných politických odpůrců režimu a LGBT osobám, splňuje základní demokratické principy v souladu s kritérii pro hodnocení bezpečné země původu a může být i nadále zařazeno na seznamu bezpečných zemí původu. Navíc bezpečné země původu definuje čl. 37 procedurální směrnice. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobce neprokázal, že v jeho případě nelze Alžírsko považovat za bezpečnou zemi původu.

IV. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobkyně uplatnila v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

7. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

8. Při posouzení vyšel soud především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č.j. 10 Azs 161/2022–56.

9. V rozsudku Nejvyššího správního soudu je především uvedeno: „

8. Podle § 16 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo vnitra zamítne žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou v případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže–li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

9. Seznam bezpečných zemí původu podle § 86 odst. 4 zákona o azylu stanoví a nejméně jednou v kalendářním roce přezkoumá ministerstvo vnitra. Česko aktuálně za bezpečné považuje celkem 24 zemí uvedených v § 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. (Alžírsko se nachází v § 2 bodu 2 vyhlášky).

10. Koncept bezpečné země původu má původ v unijním právu. Podle čl. 36 odst. 1 tzv. procedurální směrnice 2013/32/EU lze třetí zemi po jednotlivém posouzení žádosti považovat ve vztahu k určitému žadateli za bezpečnou zemi původu, je–li vymezena jako bezpečná v souladu se směrnicí a pokud žadatel nepředložil žádné závažné důvody pro to, aby tuto zemi nebylo možno v jeho konkrétní situaci považovat za bezpečnou.

11. Vymezení bezpečných zemí původu je na členských státech, ovšem za dodržení požadavků plynoucích z procedurální směrnice. Zákon o azylu sice obsahuje definici bezpečné země původu v § 2 odst. 1 písm. k), ta ale kritéria pro označení bezpečné země původu provádí nepřesně a neúplně – např. se nezmiňuje o tom, že pro vymezení bezpečné země původu je důležité i skutečné uplatňování právních předpisů (k tomu detailně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2021, čj. 41 Az 58/2020–52, č. 4270/2022 Sb. NSS, body 24 a 25). O tom, z jakých zdrojů má ministerstvo vycházet (k tomu níže především bod [26]), zákon nic neříká. Tyto nedostatky implementace práva EU tak vedou k potřebě přímo použít směrnici.

12. Podle čl. 37 odst. 1 procedurální směrnice mohou členské státy vymezit země jako bezpečné jen při splnění kritérií v příloze I směrnice: Země se považuje za bezpečnou zemi původu, pokud lze na základě tamější právní situace, uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace prokázat, že v ní obecně a soustavně nedochází k pronásledování podle článku 9 směrnice 2011/95/EU [tzv. kvalifikační směrnice, pozn. NSS], k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Při tomto hodnocení se vezme v úvahu mimo jiné rozsah, v jakém je poskytována ochrana proti pronásledování nebo špatnému zacházení prostřednictvím: a) příslušných právních předpisů země a způsobu, jakým se uplatňují; b) dodržování práv a svobod stanovených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodním paktu o občanských a politických právech nebo Úmluvě OSN proti mučení, a to zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 uvedené evropské úmluvy nelze odchýlit; c) dodržování zásady nenavracení podle Ženevské úmluvy; d) systému účinných opravných prostředků proti porušování těchto práv a svobod.

13. Tím však požadavky procedurální směrnice nekončí. Podle čl. 37 odst. 2 směrnice musí členské státy zajistit pravidelný přezkum situace ve třetích zemích označených jako bezpečné podle tohoto článku. Podle čl. 37 odst. 3 směrnice se vymezení země jako bezpečné musí zakládat na řadě zdrojů informací, zejména informací z jiných členských států, od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Rady Evropy a jiných významných mezinárodních organizací.

14. Řízení o udělení mezinárodní ochrany se v případě žadatelů z „bezpečných“ zemí původu odlišuje od standardních řízení. Zařazení země na seznam v § 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. zakládá vyvratitelnou domněnku, že tato země splňuje podmínky uvedené v § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a v příloze I procedurální směrnice (jak k tomu dodává bod 42 preambule procedurální směrnice, tato domněnka je vyvratitelná právě proto, že zařazení země mezi bezpečné nemůže být „absolutní zárukou bezpečnosti státních příslušníků dané země“). Žadatel musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Označení určité země za bezpečnou tedy v podstatě klade důkazní břemeno na žadatele o mezinárodní ochranu (k tomu srov. již rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008–70, č. 1749/2009 Sb. NSS, a dále např. usnesení ze dne 24. 3. 2022, čj. 5 Azs 218/2021–39, bod 13).

15. Důsledky toho, že žadatel toto důkazní břemeno neunese, přitom nejsou banální. Ministerstvo podle § 16 odst. 3 zákona o azylu dále nezkoumá naplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12, § 13 a §14 ani doplňkové ochrany podle § 14a či § 14b zákona o azylu (v jiné věci tento stav NSS popsal tak, že přístup k „plnému“ meritornímu přezkumu je u žadatelů z bezpečných zemí omezen, srov. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2020, čj. 1 Azs 43/2020–24, č. 4042/2020 Sb. NSS, bod 25). Stejně tak žaloba proti rozhodnutí podle § 16 odst. 2 zákona o azylu nemá automaticky odkladný účinek.

16. V případě žadatelů o mezinárodní ochranu proto nepodléhá soudnímu přezkumu jen otázka, zda žadatel prokázal, že určitou zemi nelze v jeho případě považovat za bezpečnou. Správní soudy musí mít též možnost zkoumat samotné předpoklady vymezení určité země jako bezpečné (a žadatelé pochopitelně musí mít možnost zpochybnit před soudem i toto vymezení, což nynější stěžovatel činí). To rovněž znamená, že soud musí mít možnost zhodnotit např. kvalitu zprávy o bezpečnosti té či oné země, která prakticky nahrazuje povinnost ministerstva shromáždit ke každé žádosti aktuální informace o zemi původu, které mají relevanci s ohledem na azylový příběh konkrétního žadatele. Opačný přístup by vyloučil efektivní kontrolu zařazování na seznam bezpečných zemí původu (blíže srov. obdobnou argumentaci v již cit. rozsudku Krajského soudu v Brně, č. 4270/2022 Sb. NSS, v bodech 20–22; srov. také již na rozsudek krajského soudu navazující usnesení NSS ze dne 24. 3. 2022, čj. 5 Azs 289/2021–43, body 14–15).

17. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy platí, že soudce je při rozhodování oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou (a jistě též s unijním právem, srov. k tomu čl. 10a Ústavy). Takovýmto jiným právním předpisem je též vyhláška č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců. V případě, že vyhláška označuje za bezpečnou zemi původu stát, který pro to nesplňuje podmínky, tedy může soud vyhlášku v individuálním případě nepoužít. Koneckonců, soudní přezkum označení země jako bezpečné země původu (i jejího setrvání na seznamu takových zemí) je i v jiných členských státech EU běžný. Jen z posledních dvou let lze jmenovat – geograficky od západu na východ – následující příklady: rozhodnutí francouzské Státní rady (Conseil d'État) ze dne 2. 7. 2021, FR:CECHR:2021:437141.20210702, přezkoumávající zařazení několika zemí zároveň, 2níže ještě opakovaně citované rozhodnutí nizozemské Státní rady (Raad van State) ze dne 7. 4. 2021, NL:RVS:2021:738, přezkoumávající zařazení Mongolska a používání konceptu bezpečné země původu jako takového,3 italský přezkum vymezení Tuniska jako bezpečné země původu (konkrétně jde o rozhodnutí Tribunale di Bologna ze 7. 9. 2021),4 rozhodnutí estonského správního soudu v Tallinu ze dne 16. 6. 2022, č. 3–22–1098, přezkum Kamerunu jako bezpečné země původu.

18. NSS k tomu dodává, že soudní přezkum označování bezpečných zemí původu má ještě jeden důležitý rozměr. Z řady důvodů na unijní úrovni neexistuje žádný společný seznam bezpečných zemí původu. To ale členským státům nedává možnost si bezpečné země vymezovat podle libosti.

19. Cílem procedurální směrnice 2013/32/EU je zavést společné minimální požadavky pro řízení o mezinárodní ochraně (srov. čl. 1 směrnice a body 11 a 12 preambule). Společný postup při používání pojmu bezpečné země původu zdůrazňuje i bod 48 preambule procedurální směrnice: „Pro zajištění řádného používání pojmů bezpečné země na základě aktuálních informací by členské státy měly provádět pravidelné přezkumy situace v těchto zemích na základě řady zdrojů informací, zejména informací z jiných členských států, od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, od Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, od Rady Evropy a jiných významných mezinárodních organizací. Pokud členské státy získají informace o tom, že v zemi, kterou označily za bezpečnou, se situace v oblasti lidských práv významně změnila, měly by zajistit co nejrychlejší přezkum situace a případně přehodnotit označení této země jako bezpečné.“

20. Soudní přezkum samotného označení země jako bezpečné tak současně zajišťuje jednotné uplatňování konceptu bezpečné země původu napříč EU. To, že vymezování bezpečných zemí původu má být napříč EU co nejjednotnější, nedávno zdůraznila i nizozemská Státní rada (Raad van State) ve výše citovaném rozsudku NL:RVS:2021:738, ve kterém se komplexně zabývala nizozemskou praxí při používání pojmu bezpečných zemí původu (srov. především body 7.5 a 7.6).

21. Pokud jde o nynější věc, ministerstvo založilo závěr o bezpečnosti Alžírska takřka výhradně na zprávách Hodnocení Alžírska jako bezpečné země původu z dubna 2019 a Vztah Berberů a Arabů na území Alžírska z ledna 2017 (vyjma těchto zpráv v napadeném rozhodnutí pouze velmi stručně odkázalo na jeden rozsudek ESLP, k tomu srov. níže bod [22]). První zpráva pojednává obecně o podmínkách v Alžírsku, druhá pak popisuje dlouholeté napětí mezi Araby a Berbery a snahy o jeho odstranění (včetně např. uznání berberského jazyka jako úředního jazyka). Z požadavků, které na vymezení země původu jako bezpečné (a logicky i na „udržení“ státu na seznamu bezpečných zemí původu) klade zákon o azylu a unijní právo, ale tyto zprávy nesplňují v podstatě nic.

22. Ministerstvo o žádosti stěžovatele rozhodovalo v listopadu 2021. První výše citovaná zpráva tak byla v době rozhodování správního orgánu více než dva roky stará, druhá ze zpráv dokonce dvakrát tolik (a samotné zdroje, ze kterých ministerstvo vycházelo při vypracování těchto zpráv, jsou pochopitelně ještě starší). Z ničeho jiného ve správním spisu také neplyne, že by se ministerstvo po vypracování obou zpráv situací v Alžírsku nějak zabývalo. V takovém případě ale není splněna podmínka pravidelného přezkumu situace v bezpečné zemi původu podle čl. 37 odst. 2 procedurální směrnice (který vyžaduje „pravidelný“ přezkum, ač konkrétní limit nedává) a především § 86 odst. 4 zákona o azylu, podle kterého má pravidelný přezkum probíhat alespoň jednou za rok. Z již vysvětlených důvodů (srov. především bod [14] a body [19] a [20] výše) zde neplatí jinak obecně správný závěr mnohokrát judikovaný v „běžných“ azylových věcech, že zastaralost zprávy o zemi původu nelze dovozovat pouze z toho, kdy byla vypracována (stejný závěr jako nyní NSS zastává i nizozemská judikatura, srov. opět věc NL:RVS:2021:738 cit. v bodu [17], tentokrát body 10.1 a 10.2). Podobný problém stíhá i jediný další zdroj uvedený v rozhodnutí ministerstva – kusý odkaz na rozsudek ESLP ze dne 29. 4. 2019 ve věci A. M. proti Francii (stížnost č. 12148/18). Ač podle ministerstva ESLP v dané věci rozhodl, že vyhoštěním alžírského občana z Francie do Alžírska neporušilo čl. 3 Úmluvy, opět jde o více než dva roky starý zdroj (NSS proto ani jeho relevanci blíže věcně nehodnotí).

23. Současně se sluší dodat, že povinnosti ministerstva nekončí tím, že jednou za rok podle § 86 odst. 4 zákona o azylu aktualizuje zprávu o bezpečnosti té či oné země. Pravidelný přezkum podle čl. 37 odst. 2 směrnice v sobě nese i povinnost soustavně sledovat situaci v zemích označených za bezpečné a v případě náhlých či významných změn zvážit přehodnocení bezpečnosti (k tomu opět srov. bod 48 preambule směrnice, podobně též nizozemský rozsudek NL:RVS:2021:738 cit. v bodu [17], body 8.6 a 10.2).

24. I novější ze zpráv tak „přesluhuje“ o více než rok. To ale ministerstvo již koneckonců dobře ví (k tomu srov. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022, čj. 41 Az 19/2021–37, a ze dne 30. 6. 2022, čj. 41 Az 47/2021–26; NSS je též z vlastní činnosti známo, že ministerstvo nyní již používá novější zprávy o Alžírsku).

25. Již pro tento nedostatek tak v nynější věci padá domněnka bezpečnosti Alžírska a není možné použít § 2 odst. 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb.

26. Ministerstvo musí brát v potaz též jasný požadavek čl. 37 odst. 3 procedurální směrnice, aby se zařazení na seznam bezpečných zemí zakládalo zejména na informacích z jiných členských států, od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (dnes EUAA, pozn. NSS), Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Rady Evropy (právě požadavky čl. 37 odst. 3 směrnice se dosud judikatura správních soudů cit. v bodu [16] podrobněji nezabývala a jde tak o dosud neřešenou otázku). Tyto podklady ministerstvo ve vztahu k Alžírsku do úvahy v podstatě nevzalo. V použitých zprávách na ně odkázalo skutečně jen naprosto výjimečně, a to navíc jen k doložení kusých a čistě formálních tvrzení (např. toho, které mezinárodní smlouvy Alžírsko ratifikovalo, či toho – bez dalších detailů – že je součástí Evropské politiky sousedství). K posouzení, zda Alžírsko i v praxi kritéria přílohy I naplňuje, se ministerstvo na tyto zdroje neobrací. Článek 37 odst. 3 samozřejmě nelze chápat dogmaticky, tj. že ministerstvo musí zkoumat stanoviska všech členských států, že bez informací z vyjmenovaných zdrojů nemůže nikdy označit zemi za bezpečnou, že nemůže použít jiné zdroje atd. Důležité však je, aby ministerstvo pravidelně z těchto zdrojů vycházelo. V případě, že z nich naopak plynou poznatky o tom, že země není bezpečná, musí ministerstvo svůj případný opačný závěr důkladně vysvětlit (podobně k čl. 37 odst. 3 opakovaně cit. nizozemský rozsudek NL:RVS:2021:738, body 9.1 a 9.2, včetně odkazů na dřívější judikaturu; s čl. 37 odst. 3 směrnice v celém jeho znění pracuje i francouzská Státní rada, srov. bod 6 rozhodnutí FR:CECHR:2021:437141.20210702 cit. v bodu [17]).

27. Spíše už jen na okraj NSS dodává, že zprávy o Alžírsku nevyhovují ani obsahově požadavkům přílohy I procedurální směrnice. Stěžovatel má pravdu, že ministerstvem shromážděné informace jsou jen povrchní a nezabývají se skoro vůbec skutečným uplatňováním práva v Alžírsku („hlavní“ zpráva z roku 2019 navíc obsahuje jen dvě strany textu, často jen formálně pojednávající o tom, co je v alžírské ústavě, co Alžírsko ratifikovalo apod.). NSS dodává, že tam, kde jsou informace výjimečně konkrétní, svědčí spíše o nebezpečnosti země. V bezpečných zemích původu musí např. fungovat systém účinných opravných prostředků proti porušování základních práv a svobod [písm. d) přílohy I procedurální směrnice]. Zpráva z roku 2019 ale např. otevřeně říká, že v Alžírsku je systém opravných prostředků neefektivní a nedostatečný a že jsou často porušována základní práva v trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody. Podobně starší zpráva z roku 2017 obsahuje dlouhý historický exkurz na téma sporů mezi Araby a Berbery, který ale končí informacemi o svévolném stíhání a zatýkaní berberských aktivistů. O ústavní reformě z roku 2016, která měla postavení berberského obyvatelstva vylepšit, se toho ale čtenář dozví pramálo (v podstatě jen to, že byl uznán berberský jazyk amazight).“ 10. Krajský soud k věci uvádí, že v posuzovaném případě se jednalo o takřka totožnou věc, jak byla hodnocena ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v listopadu 2021, přičemž ministerstvo založilo závěr o bezpečnosti Alžírska takřka výhradně na zprávách Hodnocení Alžírska jako bezpečné země původu z dubna 2019 a Vztah Berberů a Arabů na území Alžírska z ledna 2017, což bylo ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shledáno jako nedostatečné pro akceptaci domněnky bezpečnosti Alžírska, a tudíž není možné použít § 2 odst. 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb. Krajskému soudu proto nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Z obsahu správního spisu ani rozhodnutí žalovaného pak neplyne, že by byly doplněny informace o Alžírsku z roku 2021.

V. Náklady řízení

11. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalobci nevznikly náklady řízení a žalovaný nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného IV. Posouzení věci krajským soudem V. Náklady řízení