32 Az 7/2011 - 59

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce Y. R., zast. Mgr. Milanem Musilem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.1. 2011, č.j. OAM-33/LE-05-K03-R2-2009, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.1. 2011, č. j. OAM-33/LE- 05-K03-R2-2009 se ve výroku, kterým žalobci nebyl udělen azyl podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) zamítá.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17.1. 2011, č. j. OAM-33/LE-05-K03-R2- 2009 se ve výroku, kterým žalobci nebyla udělena doplňková ochrana podle § 14a a § 14b zákona o azylu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, kterou doplnil prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce. Stručně zopakoval svůj azylový příběh, zejména skutečnost, že se dne 3.11. 2008 ve své vlasti zúčastnil demonstrace proti zákonu o nemovitostech č. 46 jako sympatizant strany Yekiti. Zadržen nebyl, podařilo se mu utéct. Následně se skrýval u svého strýce, neboť se obával zatčení. Uvedl, že strana Yekiti, pro níž vykonával různé drobné aktivity, je pod přísným dohledem tajných služeb a její představitelé jsou zatýkáni a odsuzováni k odnětí svobody za různé přestupky podle trestního zákoníku. Tato tvrzení jsou podložena zprávou organizace „Human Rights Watch, potlačování kurdských práv v Sýrii, 2009“, na kterou žalovaný ve svém rozhodnutí sám odkazuje. Žalobce dovozuje, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, stejně tak jako pro zastávání určitých politických názorů ve státě, a to v souvislosti se skutečností, že byl sympatizantem strany Yekiti a z důvodu své výše uvedené účasti na demonstraci. Dále uvedl, že již v roce 2004 byl pronásledován z důvodu své kurdské národnosti. Stručně vysvětlil, že v roce 2004 došlo k návštěvě policie v jeho bytě, byl zadržen a uvězněn, a to v souvislosti s událostmi ve městě Kamishli. Je proto přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalobce se domnívá, že ze stejných důvodů jsou u něho naplněny důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do Syrské arabské republiky, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy a splňuje tak minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 zákona o azylu. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný zopakoval své závěry k nimž dospěl v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předně konstatoval, že žalobce nebyl členem žádné politické strany, neuvedl žádné aktivity, které by se daly za politické či veřejné považovat až do roku 2004, kdy se zúčastnil první a jediné demonstrace. Účast na jediné demonstraci, při níž došlo k projevům nespokojenosti se společensko- ekonomickou situací v zemi, ještě nelze považovat za pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, pokud vůči osobě žalobce nevyvolala odezvu státní administrativy, která by znaky pronásledování naplňovala. Nejednalo se o adresný krok příslušníků policie vůči konkrétnímu jedinci na základě jeho politické aktivity. Po propuštění žalobce nebyly ze strany syrské bezpečnosti podniknuty žádné negativní kroky, které by měly například vliv na jeho osobní či pracovní život. Žalobce neuvedl, že by během zadržení byly vůči jeho sobě použity nezákonné postupy či jiné jednání naplňující znaky pronásledování, což dle žalovaného přisvědčuje závěru, že se jednalo o neadresné, masivní opatření bezpečnostních složek. Žalobce začal projevovat své sympatie ke kurdské straně Yekiti, aniž by se stal středem pozornosti syrského režimu. Žalovaný s odkazem na informaci Human Rights Watch, potlačování kurdských práv v Sýrii, 2009 uvedl, že v případě strany Yekiti se jedná o nepovolenou kurdskou politickou stranu, která je pod pečlivým dohledem tajných služeb a její vysocí představitelé jsou zatýkáni a odsuzováni k odnětí svobody za různé přestupky podle trestního zákoníku, např. za členství v politické organizaci bez svolení vlády (čl. 288). Zpráva rovněž připouští, že došlo k obtěžování i méně významných členů strany, což však nebyl případ žalobce. Žalobce nebyl za svého pobytu ve vlasti nikdy syrskou bezpečností ohledně své politické aktivity zadržen či vyšetřován, a to od roku 2004 až do svého odjezdu v lednu 2009. Po propuštění po zadržení během nepokojů v Kamishli v březnu 2004 neměl žalobce se syrskými úřady žádné potíže. Dne 3. 11. 2008 se na příkaz vedení strany Yekiti zúčastnil demonstrace v Damašku proti vydanému zákonu č. 49, během které došlo k zadržení několika desítek osob. Žalovaný zhodnotil obavy žalobce ze zadržení vzhledem k účasti na demonstraci v roce 2008 za nepodložené a nevěrohodné. Poukázal na to, že žalobce se měl podle své výpovědi účastnit demonstrace dne 3. 11. 2008, avšak z podkladových informací (Human Rights Watch, potlačování kurdských práv v Sýrii, 2009) je zřejmé, že demonstrace se konala již dne 2. 11. 2008, na což byl žalobce upozorněn, a přesto trval na své výpovědi. Žalovaný zpochybnil snahu syrské bezpečnosti žalobce zadržet. Odkázal v tomto směru na pohovory provedené se žalobcem a odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde jsou rozpory ve výpovědích žalobce podrobně popsány. Dospěl proto k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu. K námitce neudělení doplňkové ochrany žalovaný odkázal na použité informace o zemi původu. Žalovaný vzhledem ke skutečnosti, že žalobce opustil zemi původu bez problémů, na svůj platný cestovní doklad na velmi pečlivě kontrolovaném damašském letišti a navíc po několika měsících od údajné poslední kontroly v jeho bytě, dospěl k závěru, že o jeho osobu neměla státní bezpečnost zájem. S odkazem na použité informace o zemi původu a odůvodnění napadeného rozhodnutí nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na důvodnosti žalobních námitek. Doplnil, že se správní orgán dostatečně nevypořádal s podklady pro rozhodnutí, které cituje v napadeném rozhodnutí, zejména se Zprávou MZ USA o dodržování lidských práv v Sýrii ze dne 11.3. 2010, ze které je zřejmé, že dochází k zatýkání a věznění příznivců a členů kurdské strany Yekiti, stejně tak jako k omezování zejména majetkových práv obyvatel kurdské národnosti. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, projednal žalobu při jednání za účasti tlumočníka jazyka kurdského. V přezkumném řízení provedl soud důkaz obsahem správního spisu, z něhož ověřil následující rozhodné skutečnosti. Dne 26.1. 2009 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice ( dále jen ČR), dne 2.2. 2009 s ním byl proveden pohovor. Uvedl, že je kurdské národnosti, muslimského vyznání, v Sýrii nebyl členem žádné politické strany ani organizace, není a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání. Sýrii opustil 17.1. 2009 letecky z Damašku do Káhiry, kde zůstal dva dny a pak odletěl do ČR. Cestu mu zařídil převaděč, původně mířil do Francie. K důvodům opuštění vlasti uvedl, že se dne 2.11. 2008 zúčastnil demonstrace kvůli zákonu o nemovitostech, který se týká Kurdů. Od té doby byl pronásledován tajnou policií. Popsal svůj život ve vlasti a uvedl, že do roku 2004 neměl žádné potíže. Dělal svou práci a staral se o sebe. Po událostech v Kamishli z března roku 2004 se začal trochu angažovat. Od roku 2005 byl sympatizantem strany Yekiti, pro kterou prováděl drobné akce jako roznášení letáků, účastnil se schůzí nebo stranou organizovaných demonstrací. Až do roku 2008 neměl žádné potíže. Jako sympatizant strany Yekiti se dne 3.11. 2008 zúčastnil demonstrace kvůli zákonu o nemovitostech č. 46 (správně zákon, resp. výnos č. 49). Demonstrace byla rozehnána policií, jemu se podařilo utéct. Ze zpravodajství se pak dozvěděl, že 92 osob bylo zadrženo. Většina z nich kromě 15 byla propuštěna. Uvedl, že se skrýval u strýce na farmě u Damašku. Důvodem byla skutečnost, že v bytě, kde v Damašku bydlel, byli dvakrát příslušníci tajné služby. Tehdy nebyl doma, ví to od rodičů, bylo to dne 22.11. 2008 a 3. nebo 4.12. 2008. Po tomto datu ho již doma nehledali. Sýrii opustil z obavy, že ho tajná služba uvězní. Odcestoval bez potíží, legálně, na svůj cestovní doklad. Rozhodnutím žalovaného ze dne 12.2. 2009, čj. OAM-33/LE-05-07-2009 nebyla žalobci udělena žádná z forem mezinárodní ochrany. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne ze dne 25.6. 2009 č.j. 47 Az 11/2009-57 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Vytkl žalovanému, že žalobce vlast opustil 17.1. 2009, a žalovaný posuzoval a hodnotil situaci v Sýrii na základě zpráv z roku 2006 a 2007, které tak již byly zastaralé. Uložil žalovanému, aby si opatřil další relevantní podklady pro rozhodnutí o azylu a doplňkové ochraně. V dalším řízení provedl žalovaný se žalobcem dne 22.12. 2010 doplňující pohovor. Žalobce uvedl v podstatě stejné skutečnosti, jako v předchozích výpovědích. Sdělil, že po událostech v Kamishli v roce 2004 prováděla policie velké zátahy, zadržovala každého, každý Kurd byl podezřelý, probíhaly chaotické razie. Dne 15.3. 2004 přišla policie i do domu, kde bydlel. Poprvé se zmínil o tom, že následně byl policií zadržen na dobu 40 dní, propuštěn byl za pomoci úplatku. Potvrdil, že po propuštění, až do 3.11. 2008, kdy se jako sympatizant strany Yekiti zúčastnil demonstrace proti zákonu č. 49, žádné potíže s policií neměl (žalobce byl správním orgánem upozorněn, že dle dostupných informací se zmíněná demonstrace konala 2.11. 2008, žalobce trval na tom, že se demonstrace účastnil dne 3.11. 2008). Žalobce nebyl policií zadržen, podařilo se mu utéct. Asi od 4.12. 2008 se skrýval u strýce na jeho farmě u Damašku. Byl tam asi měsíc. K dotazu žalovaného, kde byl v mezidobí od 3.11. do 4.12.2008, žalobce uvedl, že doma, ale odcházel brzo ráno a vracel se po půlnoci. V bytě ho dne 22.11. 2008 hledala policie a ptala se po něm. Když přišla podruhé, začal mít strach, byli zatčeni jeho dva kamarádi a mladší bratr byl na měsíc uvězněn. Policisté si z jeho bytu odvezli nějaké stranické dokumenty a počítač. Odjel proto ke strýci, kde se ukrýval. Souhlasil s nabídnutou pomocí k opuštění Sýrie. Součástí správního spisu jsou informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Syrské arabské republice. Jedná se zejména o Informace MZV Nizozemska z října 2007, Informace vypracované Oddělením pro dokumentaci a šetření Úřadu generálního komisaře pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti belgického království (CEDOCA) ze dne 15. 5. 2006, Směrnici pro posuzování žádostí o azyl MV Velké Británie, z 17. 2. 2009, Informace švýcarského Spolkového migračního úřadu z 6. 3. 2009 a 19. 10. 2009, Výroční zprávu organizace Amnesty International ze dne 28. 5. 2009 a organizace Human Rights Watch z ledna 2009, Informaci Human Rights Watch-potlačování kurdských práv v Sýrii, listopad 2009, Posudek Evropského centra pro kurdská studia ze dne 25. 11. 2009, Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2009 v Sýrii, ze dne 11. 3. 2010, Výroční zprávu Amnesty International 2010, z 28. 5. 2010, Zprávu Dánské imigrační služby a ACCORD, květen 2010, Informaci norského centra informací o zemích původu (LANDINFO), 16. 6. 2010 a aktuální informace o Sýrii, obsažené v databázi ČTK, které jsou součástí správního spisu. Při jednání soudu zástupce žalobce odkázal na učiněná písemná podání a zdůraznil, že žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu a nyní i důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu s poukazem na aktuální nepříznivou situaci v Sýrii, která je známa i ze sdělovacích prostředků. Setrval na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na vydané rozhodnutí, vyjádření k žalobě a dále doplnila, že žalovaný si je vědom nové situace, která nastala v zemi původu žalobce po vydání rozhodnutí, kde se natolik diametrálně změnily poměry, že návrat žalobce do Sýrie je za této situace riskantní. Proto navrhla, aby soud zvážil ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu zrušení této části rozhodnutí, pokud jde o výroky o neudělení azylu žalobci dle § 12 až 14 zákona o azylu, navrhla zamítnutí žaloby. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) a po provedeném dokazování v návaznosti na příslušná zákonná ustanovení dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah a hodnocení. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu. Soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jakož i správního řízení, které mu předcházelo, s přihlédnutím k obsahu žaloby dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován pro některý z taxativně uvedených důvodů dle § 12 zákona o azylu. Lze shrnout, že žalobce nebyl ve své vlasti členem žádné politické strany ani organizace. V březnu roku 2004 se zúčastnil jediné demonstrace, jejíž účastníci byli během nepokojů v Kamishli hromadně zadržováni včetně žalobce (skutečnost o svém zadržení na dobu 40 dnů poprvé sdělil až při doplňujícím pohovoru dne 22.12. 2010). Účast na této demonstraci, po které žalobce po svém propuštění nebyl z ničeho obviněn a nebyl nijak potrestán, nelze považovat za pronásledování dle citovaného § 12 zákona o azylu. Žalobce nebyl od roku 2004 do svého odchodu z vlasti v lednu 2009 ze strany syrských státních orgánů žádným způsobem postižen. Pokud jde o jeho vztah ke straně Yekiti, uvedl, že byl od roku 2005 jejím sympatizantem a prováděl pro stranu drobné agitační aktivity. Dne 3. 11. 2008 se na příkaz vedení strany Yekiti účastnil demonstrace v Damašku proti vydanému zákonu č. 49, během které došlo k zadržení a následnému propuštění několika desítek osob. Žalobce zadržen nebyl. V jeho bytě proběhly dvě domovní prohlídky, což označil za důvod svého ukrývání u strýce a posléze i opuštění vlasti. Z výpovědí žalobce vyplynulo, že ve své vlasti nebyl nikdy policisty kontaktován ani vyšetřován. Pokud jde o stranu Yekiti, žalovaný s odkazem na informaci Human Rights Watch, potlačování kurdských práv v Sýrii, 2009, konstatoval, že se jedná o nepovolenou kurdskou politickou stranu, jejíž vysocí představitelé jsou předmětem zájmu tajných služeb, může docházet i k obtěžování méně významných členů této strany. Soud ve shodě se žalovaným konstatuje, že na žalobce, který nebyl členem této strany, zmíněná opatření nedopadají. Ostatně od roku 2005 do svého odchodu z vlasti nebyly vůči jeho osobě ze strany bezpečnostních složek učiněny žádné represe, jediným omezením byly provedené domovní prohlídky, ale ani po jejich provedení neučinily bezpečnostní složky vůči žalobci žádná opatření představující omezení jeho osoby. Soud musí přisvědčit žalovanému i v tom, že bezproblémové vycestování žalobce ze země původu přes popsaný přísný systém kontroly osob opouštějících Sýrii přes mezinárodní letiště v Damašku nesvědčí o tom, že by byl v centru zájmu syrských státních orgánů. K obecně naznačenému porušování práv Kurdů v Sýrii soud uvádí, že pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv v zemi původu není důvodem pro udělení azylu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, www.nssoud.cz). S učiněnými závěry žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení azylu žalobci dle § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, soud neshledal v případě žalobce zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle § 14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat žádost a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Soud konstatuje, že žalovaný měl dostatek podkladů pro případné rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Ze všech výše uvedených důvodů soud proto žalobu směřující proti výroku rozhodnutí žalovaného, kterým žalobci nebyl udělen azyl dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. Doplňková ochrana je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Zatímco podmínky pro udělení azylu se posuzují ve vztahu k tomu jaká byla situace v zemi původu žalobce v době, kdy vlast opustil, pro posouzení existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany (dříve překážky vycestování dle § 91 zákona o azylu) je zásadní aktuální situace v zemi původu, tedy zkoumání, co žalobci hrozí v případě návratu do země původu (analogicky podle rozsudku NSS ze dne 3.3. 2004, čj. 2 Azs 12/2004-40,www.nssoud.cz, označeno jako judikát NSS č. Ej 159/2004). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na použité informace o zemi původu dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Toto hodnocení bylo relevantní k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí (17.1. 2011). V mezidobí však došlo v Sýrii k výrazným vnitropolitickým změnám. Pověřená pracovnice žalovaného při jednání soudu již reagovala na aktuální společensko-politickou změnu poměrů v Sýrii, když konstatovala, že v Sýrii se natolik zásadně změnily poměry, že návrat žalobce do země původu by mohl být riskantní a navrhla soudu zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Soudu je z úřední činnosti známo, že účastníky předestřená aktuální změna situace v zemi původu žalobce by mohla vést k nemožnosti jeho vycestování pro rozpor se zásadou non-refoulement (čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, publikované pod č. 208/1993 Sb., tj. zákaz vyhoštění uprchlíka do země, kde by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení). Soudu, který nemůže v přezkumném řízení nahrazovat rozhodovací činnost správního orgánu, proto s ohledem na aktuální nepříznivou společensko-politickou situaci v Sýrii nezbylo, než napadené rozhodnutí ve výroku, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci neuděluje doplňková ochrana podle § 14a a § 14b zákona o azylu zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný vzhledem k nově nastalým změnám v zemi původu žalobce opětovně rozhodne ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl částečný úspěch ve věci a měl by právo na náhradu poměrné části nákladů. Žalobce však náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu.

Poučení