32 Az 7/2016 - 17

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: N. U. B., nar. ……., st. příslušnost N. f. republika, t.č. pobytem v …………………., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům , z.s. se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2016, č. j. OAM-763/ZA-ZA11-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12.9. 2016, č.j. OAM-763/ZA-ZA11-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Ministerstvo vnitra ČR (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 12. 9. 2016, č.j. OAM-736/ZA-ZA11-2016 rozhodlo, že je žalobce ve smyslu ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v Přijímacím středisku Zastávka a ve smyslu ustanovení § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 30.12.2016. II. Napadené rozhodnutí V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce podal dne 3. 9. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky (dále jen „ČR“), o níž správní orgán vede správní řízení. Protože nepředložil k prokázání své totožnosti a ani státní příslušnosti žádný platný doklad, žalovaný považoval pro účely řízení o žádosti o mezinárodní ochranu za nezbytné spolehlivé zjištění jeho totožnosti, neboť má v řízení o mezinárodní ochraně povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný zkoumal rovněž možnost mírnějšího opatření, tedy uložení zvláštního opatření ve smyslu ustanovení § 47 zákona o azylu, avšak uložení zvláštního opatření nepovažoval za dostatečné k zabezpečení účasti žalobce na řízení ve věci mezinárodní ochrany. Proto žalovaný považoval za nutné vést řízení ve věci mezinárodní ochrany za současného omezení její osobní svobody. Na základě výše uvedeného tedy shledal naplnění podmínek k jejímu zajištění v Přijímacím středisku Zastávka ve smyslu ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Rovněž nebyl posouzen jako osoba vyloučená z aplikace tohoto ustanovení, neboť z jejích výpovědí v řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze konstatovat, že by byl zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že se domnívá, že má tříselnou kýlu a z nervozity mu hodně buší srdce, léky žádné nebere. Žalovaný stanovil dobu zajištění na 110 dnů ve smyslu ustanovení § 46a odst. 5 zákona o azylu. Při stanovení doby zajištění přihlédl ke skutečnosti, že ve věci mezinárodní ochrany lze předpokládat ukončení řízení ve lhůtě 90 dnů, a že případná podaná žaloba proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany má téměř ve všech případech ze zákona odkladný účinek, žalovaný je tedy povinen prodloužit dobu zajištění o dalších 15 dní na podání případné žaloby, což společně s 5 denní průměrnou lhůtou pro doručování dokumentů v rámci soudního řízení činí v souhrnu právě výše určenou dobu. Při dodatečném zjištění skutečností majících vliv na průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany může být takto stanovená doba dále prodloužena, avšak maximálně na zákonem stanovenou dobu 120 dnů. III. Obsah žaloby Žalobce svou žalobou napadá výše specifikované rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu výroku, neboť tímto rozhodnutím žalovaný porušil ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona o azylu a ustanovení § 3, § 50 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobce uvedl, že cestu z Afriky skutečně absolvoval bez cestovního dokladu. Správnímu orgánu však předložil fotokopii svého doklad totožnosti, která obsahuje fotografii a osobní údaje. Rovněž svou totožnost ověřil čestným prohlášením v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o azylu Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012, č.j. 7 Azs 7/2012-39, neboť se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval tím, že učinil čestné prohlášení o totožnosti a předložil doklad totožnosti. Dále cituje bod 25 Doporučení UNHCR k zajišťování cizinců. Zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je přitom dle ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu možné pouze v případě, kdy je účelem tohoto zajištění spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti, tedy pokud správní orgán provádí úkony, které vedou ke zjištění nebo ověření totožnosti žadatele a je k tomu zároveň nutné omezení svobody žadatele. Odkazuje i na bod 14 Doporučení UNHCR k zajišťování cizinců, dle kterého vzhledem ke kombinaci práva požádat o azyl a práva na svobodu a osobní bezpečnost musí být zajištění toliko krajním řešením. Žalovaný však v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, které další úkoly budou učiněny ke spolehlivému zjištění nebo ověření její totožnosti. V jejím případě bude jen ověřováno splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany a nikoliv již dále zjišťována totožnost. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č.j. 5 Azs 8/2016-32, uvádí, že z rozhodnutí žalovaného není tedy zřejmé, zda zjišťování nebo ověřování totožnosti stále probíhá a zároveň nelze zjistit, zda je zajištění žalobce za tímto účelem nutné. Zároveň v rozhodnutí absentuje zdůvodnění toho, proč za účelem ověření totožnosti žalobce nepostačuje předložená fotokopie dokladu totožnosti ve spojení s čestným prohlášením. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítá, že považuje napadené rozhodnutí žalovaného ve vztahu k posouzení možnosti uložení zvláštního opatření za nepřezkoumatelné. Žalovaný se touto možností na jednu stranu zabýval, nicméně rozhodnutí o neuložení zvláštního opatření odůvodnil pouze obecně. Nevzal v úvahu, že se z vlastní iniciativy dostavil do přijímacího zařízení, aby podal žádost o mezinárodní ochranu a taktéž poskytl součinnost k ověření totožnosti. Není důvod se domnívat, že by při ověřování totožnosti nespolupracoval. Na základě dosavadního jednání tedy nelze souhlasit se závěrem žalovaného, že by uložení zvláštního opatření nebylo dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení o udělení mezinárodní ochrany, neboť takový závěr nemá oporu v jeho jednání. Třetím žalobním bodem žalobce rozporuje stanovení doby trvání zajištění. Především nesouhlasí s odůvodněním žalovaného odkazujícím na délku řízení ve věci mezinárodní ochrany, neboť samotná délka řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu nemá souvislost se zajištěním podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) azylového zákona. Byl-li zajištěn za účelem zjištění a ověření totožnosti, měla být délka trvání tohoto zajištění stanovena s ohledem na předpokládanou délku trvání úkonů k tomuto směřujících. Vzhledem k tomu, že žalovaný vycházel při určení doby trvání zajištění ze zcela odlišných důvodů zajištění, než které uvedl ve výroku svého rozhodnutí, je toto rozhodnutí vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Z uvedených důvodů navrhl, aby správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. IV. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby žaloba byla zamítnuta jako nedůvodná. Z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný rovněž odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 04.04.2012, č.j. 7 Azs 7/2012-39, a ze dne 31.07.2013, č.j. 7 Azs 19/2013-38. Dle odborného vyjádření o posouzení pravosti dokladu předloženého žalobcem se v případě průkazu totožnosti občana Nigérie, č. 0100133714 jedná o kompletní padělek. Žalobce tedy nepředložil k prokázání své totožnosti ani státní příslušnosti žádný platný doklad a tudíž je k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu nezbytné zjistit jeho totožnost. V napadeném rozhodnutí se žalovaný vypořádal také s možností uplatnění zvláštních opatření. Vzhledem k potřebě ověření totožnosti žalobce pak dospěl k závěru, že zvláštní opatření nelze účinně uplatnit, neboť nepředložil k prokázání své totožnosti a státní příslušnosti žádný doklad. Proto považuje žalovaný její zajištění za přiměřené. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou zcela konkrétně a specificky uvedeny okolnosti jejího případu, které svědčí o přiměřenosti stanovené doby zajištění. Těmito okolnostmi jsou předpokládaná délka řízení o mezinárodní ochraně a případného soudního přezkumu, absence cestovního dokladu a neprokázaná totožnosti. V. Posouzení věci krajským soudem O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a ve smyslu § 46a odst. 8 zákona o azylu ve věci rozhodl bez jednání, neboť to žalobce sám, nenavrhl, žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobkyně je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž musí přihlížet i bez návrhu, nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Podle ustanovení § 46a odst. 1 zákona o azylu může Ministerstvo vnitra ČR v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže a) účelem zajištění je spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti, b) se prokazuje padělaným nebo pozměněným dokladem totožnosti, a není-li totožnost jinak známa, c) je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, d) bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přepisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání, e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, f) svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména tím, že neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje nebezpečí útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Výkladem ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31.07.2013, č.j. 7 Azs 19/2013-38, publikovaném pod č. 2971/2014 Sb. NSS. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že smyslem a účelem úpravy obsažené v citovaném ustanovení zákona o azylu je zamezit zneužívání řízení o udělení mezinárodní ochrany pro nelegální migraci či jiné nelegální aktivity a v tomto směru má předmětné ustanovení poskytovat účinnou prevenci před nelegální migrací a nebezpečím pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Konkrétně pak k omezení osobní svobody zakotvenému v písm. a) tohoto ustanovení dochází z toho důvodu, že není zřejmé, s jakou konkrétní osobou se řízení vede. Nejvyšší správní soud ve výše specifikovaném rozsudku k této otázce uvedl: „Skutečnost, že nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany, má za následek, že není zřejmé, s jakou konkrétní osobou se řízení vede. Není-li na jisto postaveno, kdo je osoba, která podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, z jakého státu tedy pochází a jakou má za sebou skutečnou osobní historii relevantní pro posouzení její žádosti, není vyloučeno, že ve skutečnosti o mezinárodní ochranu žádá osoba, která ji vůbec nepotřebuje a které žádná nebezpečí, kvůli nimž by jí měla být taková ochrana poskytnuta, ve skutečnosti nehrozí. Praxe řízení ve věcech udělení mezinárodní ochrany naopak ukazuje, že skrývání skutečné identity a tvrzení identity jiné (cizí či zcela smyšlené) je častou metodou ekonomických migrantů, jak se bez skutečných důvodů pokusit získat výhody plynoucí z mezinárodní ochrany. Takovému zneužití tohoto institutu je Česká republika jako stát, který řízení o žádosti vede, oprávněn se bránit, použije-li k tomu humánní a proporcionální prostředky pohybující se v mezích prostoru vymezeného státu vnitrostátním ústavním právem a jeho mezinárodními závazky. Ust. § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu takovým požadavkům odpovídá. Ve své podstatě jde o zajišťovací institut, který umožňuje pro případ, že by skutečná identita žadatele o udělení mezinárodní ochrany, která vyjde šetřením najevo, neodpovídala tomu, co o sobě žadatel tvrdí či je o něm jinak známo, správnímu orgánu adekvátně reagovat.“ Z výše uvedeného lze dále dovodit, že předmětné ustanovení lze aplikovat také za situace, kdy jsou žalovanému v době rozhodnutí k dispozici určité indicie potvrzující tvrzení žadatele o jeho totožnosti (v případě řešeném Nejvyšším správním soudem to byla identifikační karta zahraniční banky), avšak samy o sobě přesto nemohou odstranit pochybnosti v totožnosti žadatele. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2016, č.j. 5 Azs 8/2016-32 je mj. uvedeno: „Žalovaný mohl uložit povinnost setrvat v přijímacím středisku podle § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání správního rozhodnutí, pouze tehdy, nebyla-li spolehlivě zjištěna totožnost stěžovatele. Způsoby spolehlivého zjištění totožnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany byly ponechány na úvaze žalovaného, nicméně tyto úvahy byly limitovány zněním právních předpisů, jejich smyslem a účelem. Nejvyšší správní soud se již několikrát zabýval prostředky spolehlivého zjištění totožnosti žadatele o mezinárodní ochranu. Například v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č. j. 7 Azs 7/2012 - 39, konstatoval, že se nemusí jednat toliko o cestovní doklady; správní orgán je povinen zabývat se například též čestným prohlášením o totožnosti a ověřenou kopií stránky cestovního pasu, je-li z ní možno zjistit totožnost žadatele. V jiném rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013 - 38, Nejvyšší správní soud konstatoval, že identifikační karta banky a jiné průkazy podobné povahy mohou podpořit tvrzení o totožnosti žadatele, zvláště obsahují-li jeho fotografii a bezpečnostní prvky, které ztěžují jejich vyhotovení neautorizovanou osobou či padělání, nebo jsou-li spojeny s veřejně přístupnými rejstříky, které umožňují ověřit jejich pravost. Samy o sobě však nemohou dostatečně spolehlivě prokázat totožnost. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán je povinen zabývat se nejen tím, zda žadatel o mezinárodní ochranu disponuje cestovním dokladem, avšak také dalšími prostředky umožňujícími zjištění jeho totožnosti. Jakkoliv mají tyto prostředky vést ke spolehlivému zjištění totožnosti žadatele, není možné, aby k některým podkladům nebylo a priori vůbec přihlédnuto a toto nebylo nijak zdůvodněno např. pouze proto, že správní orgán předpokládá jejich nespolehlivost. Takový výklad § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, v tehdejším znění, je třeba pro rozpor s jeho smyslem a účelem odmítnout, neboť požadavek na „spolehlivost“ předně vyjadřuje intenzitu, v jaké musí být zjištěna totožnost žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pouze skutečností, že stěžovatel se na území České republiky nachází bez cestovního dokladu či jiného dokladu totožnosti. Přestože stěžovatel v době před vydáním rozhodnutí žalovaného doložil kopie řidičského průkazu, rodného listu a náhradního dokladu, jenž měl být vydán za ztracený občanský průkaz, žalovaný zcela opomněl tyto skutečnosti jakkoliv zmínit, natož aby provedl hodnocení uvedených podkladů. Stejně tak žalovaný v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezohlednil, že stěžovatel učinil čestné prohlášení o totožnosti podle § 23b zákona o azylu. U uvedených podkladů přitom nelze bez dalšího vyloučit, že by mohly, ve spojení s dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení, vést ke spolehlivému zjištění totožnosti stěžovatele. V této souvislosti je také nezbytné trvat na požadavcích právních předpisů týkajících se odůvodnění správního rozhodnutí. Má-li žalovaný k dispozici podklady, jež mohou být relevantní při zjišťování totožnosti stěžovatele, musí se jimi v odůvodnění rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu (byť by tak učinil ve stručnosti) zabývat.“ Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce již před vydáním napadeného rozhodnutí předložil průkaz totožnosti občana vydaného Nigerií, číslo dokladu 0100133714. Žalovaný však v rozhodnutí tento doklad nezmiňuje, natož, aby provedl jeho hodnocení. Součástí správního spisu a odkazuje na něj i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě je odborné vyjádření o posouzení pravosti dokladu ve smyslu ustanovení § 105 odst. 5 trestního řádu, obor kriminalistika, technické zkoumán dokladů a písemností ze dne 17.9.2016, č.j. CPR- 23266-5/ČJ-2016-930800, podle něhož je tento žalobcem předložený doklad kompletní padělek. V napadeném rozhodnutí však zcela absentuje hodnocení předloženého dokladu s uvedením případně toho, že byl zaslán k posouzení a ověření jeho pravosti. V rozhodnutí není ani zmíněno to, že by například vizuální kontrolou vzniklo podezření, že se jedná o padělaný doklad. Žalovaný pak v rozhodnutí nezmiňuje ani to, že žalovaný učinil čestné prohlášení o totožnosti dle § 10 odst. 3 zákona o azylu. V této části není proto rozhodnutí žalovaného dostatečně přezkoumatelné. Pochybení žalovaného při odůvodnění rozhodnutí a nedostatečného hodnocení okolností případu pak nemůže být napraveno tím, že padělaný doklad a předložené četné prohlášení dle § 10 odst. 3 zákona o azylu nemohou odstranit pochybnosti o totožnosti žalobce, respektive umožnit spolehlivé zjištění takové totožnosti. K další námitce, týkající se možnosti uložení zvláštního opatření, soud uvádí, že uložení povinnosti po určitou dobu setrvat v přijímacím středisku je nutno bezesporu chápat jako určité omezení pohybu žalobce, které je však v případě, kdy se žalobce pohybuje na území státu bez průkazu totožnosti či cestovního dokladu, zcela namístě. Státní orgány jsou v takové situaci oprávněny přijmout opatření zabraňující volnému a nekontrolovatelnému pohybu takové osoby, a to i za situace, kdy takové osoby poskytují (jako v případě žalobce) součinnost, neboť dosud nebylo vyloučeno, že řízení o mezinárodní ochraně neslouží pro zneužití tohoto řízení za účelem pokračující nelegální migrace. Je nepochybně zcela svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na jeho území a postup žalovaného tak není v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Soud pak považuje za akceptovatelný závěr, že tento mírnější způsob by byl v tomto konkrétním případě nedostatečný pro zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, neboť v současné fázi tohoto řízení nemohla být spolehlivě zjištěna nebo ověřena jeho totožnost. Další okruh vznesených námitek se týká délky uložené povinnosti setrvat v přijímacím středisku. Soud se neztotožnil se žalobcem, že by rozhodnutí žalovaného bylo v tomto směru nepřezkoumatelné. Důvody, proč žalovaný zvolil stanovenou dobu trvání zajištění, jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřeny a vycházejí z předpokladu, že správní řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu včetně přezkumného soudního řízení budou v uvedené lhůtě ukončena. Soud se však nemohl ztotožnit s důvody stanovené délky zajištění. Již ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.07.2013, č.j. 7 Azs 19/2013-38 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že za situace, kdy existují určité indicie potvrzující tvrzení žadatele o jeho totožnosti, které však samy o sobě nemohou odstranit pochybnosti o totožnosti žadatele, je omezení osobní svobody na maximálně 120 dnů přiměřené, nicméně z ustanovení § 46a odst. 4 zákona o azylu plyne pro žalovaného aktivní povinnost provádět účelné kroky, směřující ke spolehlivému zjištění totožnosti žadatele. Pokud by takové kroky nebyly bez zbytečného prodlení činěny, mohlo by to odůvodňovat závěr, že k dalšímu omezení osobní svobody žadatele není důvod. Z výše uvedeného plyne, že žadatele o mezinárodní ochranu lze zadržovat v přijímacím středisku z důvodu nedostatku spolehlivých zjištění o jeho totožnosti pouze po dobu, kdy jsou žalovaným či na jeho popud aktivně činěny úkony směřující ke zjištění takové totožnosti, ne však déle. Uložit povinnost setrvat v přijímacím středisku lze žadateli z tohoto důvodu jen jednou (snad jen s výjimkou uložení povinnosti v jiném řízení o udělení mezinárodní ochrany, v němž navíc bude žalovaný disponovat konkrétními novými údaji, které budou zakládat reálný předpoklad, že s ohledem na nové údaje bude tentokrát již možné v zákonem stanovené maximální lhůtě při ověřování totožnosti žadatelky dospět k jeho ztotožnění), a to maximálně na dobu 120 dnů. Délka omezení osobní svobody žadatele zajištěné výlučně z titulu ustanovení § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu totiž není odvislá pouze od délky probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany, ale také od odstranění pochybností o jeho totožnosti. Lze předpokládat, že úkony směřující k identifikaci totožnosti žadatele mohou trvat v řadě případů kratší dobu, než samotné řízení o žádosti o mezinárodní ochranu včetně souvisejícího soudního přezkumu. Pokud žalovaný zjistí totožnost žadatele omezené na osobní svobodě toliko z důvodu § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, pak ho musí bezodkladně po tomto zjištění propustit, třebaže řízení o žádosti dosud neskončilo. To neplatí, pokud na základě zjištění skutečné (jiné než deklarované) identity žadatele vydá nové rozhodnutí podle § 46a odst. 1 zákona o azylu na zbytek dosud nevyčerpané maximální doby 120 dnů omezení osobní svobody. V tomto směru se odlišuje pozice žadatelů zajištěných z důvodu ohrožení veřejného pořádku dle ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, resp. z důvodu použití padělaných či pozměněných dokladů dle ustanovení § 46a odst. 1 písm. b) zákona o azylu (u této kategorie žadatelů zákon presumuje jejich nebezpečí pro veřejný pořádek na základě před vydáním napadeného rozhodnutí nastalé a tedy neodčinitelné skutečnosti a tuto skutkovou podstatu tak vyčleňuje z písm. c) do samostatného ustanovení, u kterého zánik nebezpečí hrozícího od žadatele pro veřejný pořádek nepřichází do úvahy), od pozice žadatelů, u nichž se nepodařilo spolehlivě zjistit jejich totožnost. V případě žadatelů, u nichž je žalovaným shledána obava z toho, že svým pobytem na svobodě mohou ohrozit veřejný pořádek, totiž zpravidla důvody zakládající tuto obavu (typicky nerespektování pravomocného a vykonatelného správního vyhoštění, popř. trestu vyhoštění) přetrvávají i po skončení žádosti o mezinárodní ochranu. Proto je v jejich případě v zásadě postačující odůvodnit přiměřenou dobu uložení povinnosti setrvat v přijímacím středisku či zařízení pro zajištění cizinců délkou řízení o jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť u těchto kategorií žadatelů nebezpečných pro veřejný pořádek se předpokládá, že toto nebezpečí přetrvává po dobu přesahující zákonný limit 120 dnů a žalovaný ani není schopen toto nebezpečí jinak než nuceným vycestováním odstranit. Naopak v případě žadatelů omezených na svobodě pouze z důvodu § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu si nelze vystačit s odůvodněním trvání omezení osobní svobody délkou očekávaného trvání řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť je třeba vysvětlit, jak dlouho žalovaný očekává, že odstraňování pochybností o totožnosti žadatele potrvá a jaké konkrétní úkony v tomto směru bude žalovaný provádět. Pouze v případě, kdy nelze očekávat skončení těchto úkonů před ukončením řízení ve věci mezinárodní ochrany žadatele, bude činit nejzazší limit přiměřeného omezení osobní svobody žadatele délka azylového řízení. Rozhodnutí žalovaného je nesprávné v tom, že nezbytnou dobu omezení žalobce na osobní svobodě dovozuje jen a pouze od očekávané délky řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a zcela pomíjí očekávanou délku úkonů směřujících k odstranění pochybností o totožnosti. V důsledku nesprávného právního závěru pak z rozhodnutí nelze ani zjistit, jaké úkony vůbec žalovaný v tomto směru činil, respektive zamýšlí bezodkladně činit (i kdyby tedy žalovaný implicitně předpokládat jejich zdlouhavost, bylo by napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné). Nelze je pak zjistit ani z obsahu správního spisu. K věci je třeba rovněž uvést, že pokud by již žalovaný neměl k dispozici žádné vhodné úkony, které by mohly reálně přispět odstranění pochybností o totožnosti žalobce, pak není důvodu ho omezovat na osobní svobodě. V takovém případě by sice byla naplněna podmínka § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu (tj. že nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele), avšak při zkoumání proporcionality omezení osobní svobody žadatele by muselo být zjištěno, že zásah do osobní svobody je bezúčelný, neboť toto omezení nemůže přispět k naplnění účelu zákona. V takovém případě by totiž žalovanému nebylo nic jiného, než vyjít z tvrzené totožnosti a žalobce by musel být tak jako tak propuštěn na svobodu. Žalovaný tedy pochybil i tím, že omezuje osobní svobodu žalobce dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, aniž by považoval za významnou otázku, zda ve vymezené době omezení osobní svobody existuje reálný předpoklad spolehlivého zjištění jeho totožnosti. Soud v tomto směru považuje za vhodné upozornit na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 05.03.2014, č.j. 3 Azs 24/2013-42, ze kterých plyne, že žalovaný musí odpovídajícím způsobem odůvodnit rozhodnutí o délce uložené povinnosti, a to právě a zejména tehdy, pokud se rozhodne uložit zákonné maximum. S ohledem na výše uvedené nezbylo soudu než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit žalovanému k dalšímu řízení. VI. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1, věty první s.ř.s. Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobkyně přiznání náhrady nákladů nepožadovala a ani z obsahu spisu soud nezjistil, že by jí nějaké náklady vznikly.