32 Az 8/2021– 30

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: F. K. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2021, č. j. OAM–286/ZA–ZA11–ZA03–2021, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“).

II. Obsah žaloby

2. Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že žalovaný při svém rozhodování porušil ustanovení § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), a ustanovení § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu.

3. V souvislosti s namítaným porušením § 68 odst. 3 správního řádu žalobce bez bližšího vysvětlení tvrdil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

4. Žalobce poukázal na to, že je kurdské národnosti, kvůli čemuž v Turecku zažíval pronásledování. Uvedl, že bydlel blízko turecko–syrských hranic, policie několikrát vtrhla k němu domů a prohledávala dům. Pokusil se žít i v jiné části Turecka, ale tam zažíval pronásledování. Kvůli přístupu učitelů a studentů musel odejít ze školy. Domnívá se, že žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem, v důsledku čehož nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona o azylu. Proto nesouhlasí se závěry napadeného rozhodnutí, že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, a považuje jej za nezákonné. Má za to, že mu v Turecku hrozí pronásledování z důvodu kurdské národnosti, ze stejného důvodu je pro případ návratu do vlasti vystaven nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu.

5. Závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému zpět k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 10. 2021 odkázal na napadené rozhodnutí, obsah správního spisu a zejména na výpovědi, které žalobce učinil v průběhu správního řízení, ze kterých bylo při posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházeno. V průběhu správního řízení mu bylo umožněno sdělit vše, co považoval za podstatné z hlediska osvětlení důvodů podané žádosti, Šlo zejména o pohovor, který byl s žalobcem proveden dne 7. 5. 2021. Dále žalovaný vycházel z informací, které nashromáždil během správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecké republice.

7. Dle žalovaného bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou žalobce podal dne 29. 4. 2021, bylo bezpečnostní napětí související se situací poblíž turecko–syrských hranic, kde žalobce žil se svou rodinou. Dalším důvodem byla skutečnost, že žalobci vypršelo vízum a on se do Turecka nechtěl vrátit. Politicky aktivní není a nebyl, nebyl ani členem politické strany, jen se občas zúčastnil pochodů a hromadných akcí na podporu kurdské otázky. Z Turecka vycestoval v roce 2019, neboť v blízkosti svého bydliště slýchával střelbu. On sám nikdy žádný problém neměl, nikdy nebyl zadržen např. policií. Žil ve městě Kiziltepe a pracoval v pojišťovnictví. V průběhu správního řízení žalobce výslovně uvedl, že nikdy nezvažoval přestěhování do jiné části Turecka. Do České republiky přicestoval kvůli práci, v roce 2019 získal české vízum a pracovní povolení, které platilo do 7. 1. 2021. Dne 16. 4. 2021 dostal správní vyhoštění na jeden rok, poté se rozhodl požádat o azyl.

8. Žalovaný dále uvedl, že žaloba obsahuje toliko obecné a nijak nekonkretizované výtky. Jedinými konkrétními tvrzeními jsou konstatování žalobce, že je kurdské národnosti, že v Turecku bydlel poblíž turecko–syrských hranic a že policie několikrát prohledávala jeho dům. Naopak tvrzení, že se pokusil žít v jiné části Turecka či že kvůli přístupu učitelů a studentů musel odejít ze školy, se poprvé objevují až v žalobě a odporují žalobcovým tvrzením v průběhu správního řízení.

9. Žalovaný připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2015, č. j. 2 Azs 92/2015–58, z něhož vyplývá, že žalobce je v žalobě povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 6 Azs 111/2015–24, ze kterého plyne, že soud je vázán žalobními body a nemůže přezkoumávat napadené rozhodnutí z důvodů, které nebyly řádně a včas uplatněny. K tomu podotkl, že k obecně formulovaným výtkám, jak je podal žalobce, se může jen stěží kvalifikovaně vyjádřit, navíc v případě, že se míjí se skutečnostmi, které uvedl samotný žalobce během správního řízení. Žalobce totiž nesplnil svou povinnost označit skutkové a právní důvody, pro které napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. Krajský soud se tedy dle jeho názoru bude muset předmětnou žalobou zabývat pouze přiměřeně její obecnosti, neboť není povinností soudu za žalobce domýšlet význam vágních tvrzení a dohledávat konkrétní důkazy.

10. Na závěr svého vyjádření žalovaný připomněl, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je výjimečným právním institutem, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu jen z důvodů upravených v zákoně o azylu, a je určen výhradně pro poskytnutí ochrany cizincům v zemi svého původu pronásledovanými či ohroženými vážnou újmou. Navrhl žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout.

IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Učinil tak bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. za výslovného souhlasu žalovaného a presumovaného souhlasu žalobce. a. Skutkový stav věci 12. V přezkumném řízení soud ověřil následující rozhodné skutečnosti.

13. Soud vycházel z obsahu předloženého správního spisu, z něhož vyplývá, že dne 29. 4. 2021 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 7. 5. 2021 poskytl údaje ke své žádosti a byl s ním proveden pohovor. Uvedl, že je kurdské národnosti, vyznává islám, ale víru nepraktikuje, není politicky aktivní, není členem žádné politické strany, jen občas se účastnil pochodů nebo hromadných akcí na podporu kurdské otázky. Je svobodný a děti nemá žádné. V Turecku naposledy pobýval ve městě Kiziltepe. Z vlasti vycestoval dne 1. 1. 2019 letem do Prahy na české vízum. Dále uvedl, že měl v České republice i pracovní povolení. Dne 7. 1. 2021 si šel prodloužit povolení k pobytu, na cizinecké policii mu řekli, že má nezaplacené dluhy, asi za zdravotní pojištění. Do té doby o tomto problému nevěděl. Dne 16. 4. 2021 obdržel vyhoštění na jeden rok, poté se rozhodl požádat o azyl. Jde o jeho první žádost o udělení mezinárodní ochrany, jeho zdravotní stav je dobrý, bez omezení či zvláštních potřeb.

14. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že původní důvod jeho vycestování z vlasti byl ten, že žil blízko turecko–syrských hranic. Válka v Sýrii na něj velmi doléhala a turecká armáda a policie na něj vyvíjely nátlak, byla to téměř válečná zóna. Slýchával stále střelbu a měl strach vyjít do ulic, docházelo ke kontrolám na ulici i doma. Proto chtěl odjet z Turecka a podařilo se mu najít práci v České republice. Poté, co mu vypršelo pracovní vízum, žádal o pracovní povolení, které ale u druhé žádosti nebylo prodlouženo. Pracoval pro společnost, která za něj neodváděla poplatky, vznikl tedy dluh. V České republice žije již dva roky, na zdejší život si zvykl a vytvořil si zde kolektiv známých. Pracoval nejprve v Jindřichově Hradci, poté v Praze a nakonec v Karlových Varech, jednalo se o restaurace s kebabem. Nedokáže si představit, že by se vrátil zpět do Turecka a vše tu nechal. V Turecku by musel začít od začátku a měl by strach o život.

15. Dále uvedl, že není typem člověka, který by se účastnil akcí, při kterých by došlo ke střetům s policií, nikdy nebyl zadržen, vyslýchán, trestně stíhán, neměl s policií žádné konflikty. Problémy, které se odehrávaly v jeho komunitě, se ale odrážely v celém městě a na životech všech obyvatel. U něj se to projevovalo tak, že policie několikrát vtrhla k němu domů, prohledala domácnost, vyslechla jej a celou noc musel trávit před domem, což vyvolávalo stres. Takové věci se stávaly často a prý k nim dochází pořád. Zbytek rodiny tam zůstal. Uvedl, že nebyl ochoten opustit rodinu a žít v jiné části Turecka, protože tam by byly stejné problémy ohledně kurdské otázky. Věděl však, že v zahraničí takové problémy mít nebude, proto opustil rodinu a vycestoval do zahraničí. Zpět do města Kiziltepe se vrátit nechce, neboť by tam měl strach o život. V jiném městě v Turecku by se setkal se stejnými problémy, které Kurdové mají po celém Turecku. Myslí si, že pokud by se vrátil do Turecka, nedokázal by se tam adaptovat.

16. Při posouzení předmětné žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaný konkrétně vycházel z výpovědí žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecké republice. Konkrétně vycházel z Informace OAMP – Turecko: Politická a bezpečnostní situace v zemi z května 2021, Informace OAMP – Turecko – Sýrie: Situace na turecké straně hranice z února 2020, dokumentu Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) s názvem Turecko: Přehled situace v Turecku z března 2021, Informace MV Velké Británie s názvem Turecko: zjišťovací mise říjen 2019 (Kurdové) z března 2020, Informace Ministerstva zahraničních věcí s názvem Turecko: Turečtí občané kurdského původu z listopadu 2020, Informace Rakouského centra pro výzkum a dokumentaci o zemích původu a azylu (ACCORD) s názvem Turecko: Kompletní informace o zemi ze dne 22. 9. 2020 a zpráv ČTK s názvem Turecko se stává klíčovým hráčem v Afghánistánu, ze dne 19. 7. 2021 a Velký obrat: Polsko se pragmaticky sbližuje s Tureckem, ze dne 19. 7. 2021. Veškeré uvedené informace jsou součástí spisového materiálu.

17. V souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu byla dne 10. 8. 2021 dána žalobci možnost se s výše uvedenými informacemi seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout další podklady rozhodnutí. Této možnosti žalobce využil, seznámil se s nimi, doplnění podkladů nenavrhl. Uvedl, že rok a půl žil v západním Turecku, konkrétně v letech 2015 až 2016 studoval ve městě Kutahya na univerzitě Dumlupinar logistiku. Školu ale musel opustit, neboť byl na něj vyvíjen tlak ze strany učitelů a studentů kvůli jeho kurdskému původu, proto se vrátil zpět do rodného města. S tímto problémem se na nikoho neobrátil, protože neexistuje žádná organizace, která by se podobnými stížnostmi zabývala. Tyto skutečnosti dříve během pohovoru neuvedl z důvodu nervozity. b. Právní úprava a právní závěry 18. Krajský soud se z povahy věci musel nejdříve zabývat vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť shledal–li by ji důvodnou, již tato skutečnost sama o sobě by bránila věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu ukládá správnímu orgánu povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí a vyjádřit právní názor k předmětné otázce jednoznačným a srozumitelným způsobem. Jestliže správní orgán těmto požadavkům vyhoví, nemůže obstát závěr o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4.2007, sp. zn. 7 As 34/2006–76). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene–li správní orgán či soud zcela reagovat na námitku účastníka (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38). Soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo takovými vadami, pro něž by nebylo možné jej vůbec přezkoumat. Žalovaný vylíčil konkrétní skutkové okolnosti věci a uvedl úvahy, jimiž se řídil při posouzení jednotlivých forem mezinárodní ochrany a vyslovil své závěry, k nimž na základě svých úvah dospěl. Jelikož námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nebyla důvodná, soud přistoupil k přezkumu věci samé.

19. Mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá–li správní orgán, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 nebo § 14, udělí žadateli přednostně azyl. Pokud dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, posoudí, zda žadatel nesplňuje alespoň důvody k udělení doplňkové ochrany.

20. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

21. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se „pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí „státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…)nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může–li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.“ 22. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce ve vztahu k neudělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu žádné konkrétní žalobní námitky neuplatnil. Krajský soud proto pouze v obecné rovině konstatuje, že žalobce výslovně uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení ani nebyl členem žádné politické strany. Důvody svého odchodu z Turecka s touto problematikou rovněž nespojoval, aplikace ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu proto na žalobce nedopadá.

23. Krajský soud rovněž neshledal, že by žalobce mohl mít důvodnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, jejichž výčet je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Z předestřeného azylového příběhu žalobce vyplývá, že zcela legálně a bez potíží vycestoval z vlasti do České republiky v roce 2019. Důvody jeho vycestování byly ekonomické, v České republice pracoval dva roky nejprve na pracovní vízum, poté na pracovní povolení, až do situace, kdy si jej chtěl dne 7. 1. 2021 prodloužit. K tomu nedošlo, neboť jeho zaměstnavatel za něj neodváděl zdravotní pojištění, čímž vznikl dluh. V této situaci dne 16. 4. 2021 obdržel vyhoštění na jeden rok a teprve poté se rozhodl podat žádost o udělení mezinárodní ochrany.

24. K námitce pronásledování z důvodu příslušnosti ke kurdské menšině krajský soud zdůrazňuje, že sám žalobce uvedl, že nikdy nebyl zadržen, vyslýchán, trestně stíhán, ani neměl nikdy žádné konflikty s policií. Uvedl pouze, že k nim domů několikrát vtrhla policie a prohledávala dům, což vyvolávalo stres. Z pohledu krajského soudu se nejedná o okolnosti, které by bylo možné obecně považovat za projevy systematické nebo státem řízené diskriminace či perzekuce kurdské menšiny, což by mohlo naplňovat znaky pronásledování podle příslušného ustanovení zákona o azylu.

25. Ke stejnému názoru ostatně opakovaně dospěl také Nejvyšší správní soud. Ten například ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. 7 Azs 127/2019–54, uvedl: „Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v poslední době odmítl kasační stížnosti založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018–28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018– 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018–46, ze dne 7. 11. 2019, 2 Azs 75/2019– 46; podrobně se pak touto problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011–154, či ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015–23. Již dříve uvedl, že se „zabýval také postavením kurdské menšiny v Turecku, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost obsahuje značně obecná tvrzení o tom, že po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování. (…) Tyto obavy z pronásledování by mohly být namístě zejména u politicky aktivně činných osob, resp. osob zapojených do neúspěšného státního převratu, takové skutečnosti však stěžovatel neuvedl“ (usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28). Dále taktéž naznal, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018–46).“ 26. Jak uvedl Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, č. j. 33 Az 49/2019–34, nelze zpochybnit skutečnost, že v individuálních případech může být příslušnost ke kurdské menšině azylově relevantní. Musí však být přítomny další okolnosti, které svědčí o tom, že žalobce byl v zemi původu pronásledován na základě některého z azylově relevantních důvodů. Mezi ně nepochybně patří také politické přesvědčení, popř. přímo aktivní podpora politických uskupení, které jsou vládnoucí mocí považovány za teroristické organizace, což je poté spojeno s různými projevy pronásledování či represe ze strany státních orgánů.

27. Krajský soud po provedeném přezkumném řízení neshledal v postupu žalovaného žádné pochybení, souhlasí proto s učiněným závěrem žalovaného, že v případě žalobce se jedná o žádost účelovou, jejímž cílem byla legalizace pobytu na území ČR. Žalobce o mezinárodní ochranu požádal až v okamžiku, kdy se mu již nepodařilo dlouhodobý pobyt prodloužit, na území ČR pobýval neoprávněně a z uvedeného důvodu mu bylo uloženo správní vyhoštění. K tomu však mezinárodní ochrana formou azylu neslouží. Nezbývá proto než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zneužívat k legalizaci pobytu, když k uvedenému účelu slouží zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího správního vyplývá, že samotná snaha o legalizaci pobytu není azylově relevantním důvodem (srovnej například rozsudky ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004–69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004–44, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004–81, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004–94 nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005–54), jakož i to, že azyl je institutem zcela výjimečným, který neslouží jako náhrada institutů zákona č. 326/1999 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003). V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005–60, v němž se uvádí, že „Institut azylu není nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je–li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují–li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit.“ 28. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004–81 a ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005–51, v nichž se uvádí, že „…o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání–li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004–50 je uvedeno: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ Uvedená judikatura plně dopadá i na případ žalobce, který požádal o mezinárodní ochranu až v okamžiku nuceného návratu do vlasti z důvodu vyhoštění.

29. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, se soud plně ztotožňuje.

30. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a dle § 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo § 14 zákona o azylu. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Žalobce ve vztahu k neudělení azylu dle § 13 a dle § 14 zákona o azylu ničeho nenamítal.

31. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

32. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

33. Krajský soud uvádí, že smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

34. Krajský soud konstatuje, že žalobce neuvedl a ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti, neboť z podkladových zpráv vyplývá, že Turecko je vedeno jako země, která v roce 2004 zrušila trest smrti za veškeré trestné činy.

35. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal i s otázkou neexistence hrozby v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání s odkazem na výklad těchto pojmů (ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech) Evropským soudem pro lidská práva (viz stranu 5 a 6 napadeného rozhodnutí).

36. Z individuálního příběhu žalobce vyplývá, že v zemi svého původu kromě občasných prohlídek jeho domu policií neměl žádné potíže se státními orgány, bez problémů si vyřídil vízum a rovněž bez potíží vlast opustil. Výslovně sdělil, že nikdy neměl s policií problémy, nebyl trestně stíhán, nepokusil se přestěhovat do jiné části Turecka, kromě studia na univerzitě.

37. Krajský soud poté nezpochybňuje, že bezpečnostní situace je na hranicích Turecka se Sýrií problematická. V důsledku toho nelze zcela vyloučit, že by další život žalobce mohl být v případě návratu do místa jeho posledního bydliště (příhraniční oblast) přetrvávajícím napětím a celkovými důsledky lokálního ozbrojeného konfliktu negativně ovlivněn, ačkoliv z jeho výpovědi nevyplynulo, že by on či jeho rodina kurdské milice podporovali nebo do konfliktu jinak zasahovali (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 1 Azs 358/2019–42).

38. Žalovaný ovšem v této souvislosti správně poukázal také na možnost žalobce využít institutu vnitřního přesídlení, pakliže se cítí být v místě svého posledního bydliště (v blízkosti hranice mezi Tureckem se Sýrií) ohrožen. Není totiž pochyb o tom, že v jiných oblastech Turecka žádný ozbrojený konflikt v současné době neprobíhá, pročež žalobci jako zdravé osobě v produktivním věku nic nebrání v tom, aby uvedenou možnost dočasně či dlouhodobě využil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020–27).

39. Obecně vzato k tvrzenému ohrožení osoby žalobce v případě jeho návratu do vlasti lze shrnout, že i této otázce se žalovaný dostatečně věnoval. Ani krajský soud v azylovém příběhu žalobce nenalezl žádné indicie, které by měly nasvědčovat tomu, že v případě návratu do země původu jsou na místě obavy ať už z perzekuce ze strany vládnoucího režimu, či ze socio–ekonomických poměrů v zemi. Žalobci tudíž nehrozí vážná újma podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

40. Vycestování žalobce není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, žaloba v tomto směru neuvádí žádné konkrétní skutečnosti.

41. V § 14b odst. 1 zákona o azylu je pak upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny. Proti citovanému ustanovení žalobce žádné konkrétní žalobní námitky neuplatnil.

42. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), žalovaný rovněž řádně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (§ 68 odst. 3 správního řádu), pochybení soud neshledal ani v případě opatření podkladů pro vydání rozhodnutí a jejich hodnocení (§ 50 odst. 3, 4 a § 52 správního řádu). Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

V. Náklady řízení

43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu však nevznikly nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady řízení, a žalovaný ani náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení

I. Předmět řízení II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu V. Náklady řízení