32 C 135/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany Mráčkové a přísedících Dagmar Málkové a PhDr. Bc. Mgr. Břetislava Voženílka, [příjmení], ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 127 181 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 127 181 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 127 181 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části zákonného úroku z prodlení ve výši 127 181 Kč od 1. 2. 2021 do 28. 2. 2021 ve výši 8,25 % ročně, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 48 282,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 27. 4. 2021 se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 127 181 Kč s tím, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru bylo sjednáno, že žalobci náleží odměna ve výši 172 500 Kč. Tato měla být vyplacena v řádném výplatním termínu za měsíc leden 2021. Doposud bylo žalobci pouze vyplaceno odstupné v zákonné výši, na které měl s ohledem na zrušení jeho pracovní pozice rozhodnutím žalované nárok. Výplata odměny je na rozdíl od odstupného smluvním závazkem, žalobce přistoupil k dohodě za podmínek v ní uvedených a strany jsou tímto vázány. Žalovaná ani na výzvu dosud ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se vyjádřila tak, že žalobcův nárok zcela neuznává a navrhuje žalobu jako celek zamítnout. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce byl u ní zaměstnán a zejména, že k rozvázání pracovního poměru došlo dohodou uzavřenou dne 26. 11. 2020 s účinností ke dni 31. 1. 2021, a to z důvodu nadbytečnosti žalobce vzniklé rozhodnutí žalované o organizační změně. Žalobci bylo s ohledem na délku trvání poměru vyplaceno odstupné přesahující trojnásobek jeho průměrného hrubého výdělku, když tento činil 151 551 Kč a žalovaná mu vyplatila 172 500 Kč. Výše vyplaceného odstupného odpovídá částce smluvené v dohodě o rozvázání pracovního poměru. Žalobci rozhodně nevznikl nárok na vyplacení další částky ve výši 172 500 Kč. Pojem odměna použitý v dohodě značí odstupné ve vyšší než zákonné výši, o tom byl žalobce informován [jméno] [příjmení] [příjmení] přímou nadřízenou. Žalobci, který u žalované pracoval dvacet let, musel být bezesporu znám způsob, jakým žalovaná při rozvazování pracovních poměrů postupovala, tedy že nejdříve je schválen tzv. RIF, který je vypočítán jako alespoň trojnásobek zákonného odstupného a často něco málo na víc a tento RIF je vyplacen, ať už by zaměstnanci vznikl nárok na odstupné nebo nikoli. Rovněž s ohledem na zánik střediska, kde žalobce pracoval z důvodu a nepříznivého dopadu pandemie, nemohl žalobce očekávat, že by při rozvázání měl nárok na více než 6 násobek své průměrné mzdy. Fakticky žalobce pouze zneužívá formálního pochybení žalované při označení vyplácené částky, takovému postupu by s ohledem na princip poctivosti neměla být poskytnuta soudní ochrana, a to ani v rámci pracovního práva vedeného principem zvláštní ochrany zaměstnance.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 2. 1. 2001 na základě pracovní smlouvy a že tento pracovní poměr skončil ke dni 31. 1. 2021 dohodou, z důvodu nadbytečnosti pro organizační změnu na základě rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 26. 11. 2020 a že doposud bylo žalobci vyplaceno 172 500 Kč hrubého.

4. Soud v řízení provedl dokazování v následujícím rozsahu a učinil tato jednotlivá skutková zjištění:

5. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 31. 1. 2021 dohodou ze dne 26. 11. 2020, ve které si strany mimo jiné sjednaly, že žalobce nemá vůči žalované žádné splatné ani nesplatné nároky vyjma nároku žalobce na mzdu resp. náhradu mzdy do doby skončení pracovního poměru, odměnu ve výši 172 500 Kč, náhradu za nevyčerpanou dovolenou. Odměna bude hrazena v řádném výplatním termínu za měsíc 1/ 2021. Zaměstnanec se zároveň zavázal, že nebude vznášet další nároky z pracovního poměru (zjištěno z Dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 11. 2020).

6. Žalobci bylo vystaveno Potvrzení o zaměstnání dne 3. 2. 2021, ve kterém bylo žalovanou uvedeno, že průměrný hrubý měsíční výdělek žalovaného je 58 149 Kč. Dále bylo stejného dne vydáno potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti pro úřad práce ČR, ve kterém bylo uvedeno, že žalobci přísluší odstupné ve výši 5násobku průměrného výdělku (zjištěno z potvrzení o zaměstnání ze dne 3. 2. 2021 a z potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 3. 2. 2021).

7. Žalobce reklamoval u svědkyně [příjmení] dokumenty vydané pro úřad práce a žádal o informace, jak byla vypočtena částka odstupného. Na což mu dne 17. 2. 2021 svědkyně [příjmení] odpověděla, že výpočet vychází z posledního ukončeného kvartálu tedy 3. kvartálu roku 2020 a dále uvedla výpočet trojnásobku průměrného hrubého výdělku. Zároveň se omluvila za chybu v dokladu pro úřad práce, kde mělo být uvedeno, že žalobci náleží trojnásobek nikoli pětinásobek, a oznámila, že originál opraveného potvrzení zasílá poštou. Dne 22. 2. 2021 žalobce informoval svědkyni, že dle jeho informací mělo být odstupné vypočteno z posledního kvartálu roku 2020 a že žádá o prověření, neboť na úřadě práce bude muset uvést již vše v pořádku, aby se nedostal do konfliktu. Dne 23. 2. 2021 svědkyně [příjmení] potvrdila, že se odstupné vypočítává z posledního kvartálu, ale že průměrný hodinový výdělek se u žalobce nezměnil, a proto je výpočet správně. Trojnásobek dle zákoníku práce činí 151 551 Kč, a že žalovaná mu vyplatila částku 172 500 Kč. Dne 24. 2. 2021 žalobce oznamuje, že trvá na vyplacení odměny dle dohody o ukončení pracovního poměru. Výplatu pak urgoval emailem ze dne 3. 3. 2021. Na toto reagovala svědkyně [příjmení] emailem ze dne 8. 3. 2021, ve kterém sdělila, že obě strany vnímaly, že slovo odměna znamená slovo odstupné, že pracovní pozice žalobce a středisko bylo zrušeno, že suma odpovídá ukončení pracovního poměru z organizačních důvodů a že takto to bylo transparentně žalobci komunikováno a že by žalovaná uvítala, kdyby situaci nezneužíval (zjištěno z emailové komunikace [email] a [email] z období 17. 2. 2021 až 8. 3. 2021).

8. V rozhodné době byla nadřízenou žalobce [jméno] [příjmení] [příjmení], která z důvodu časového presu zaslala žalobci emailem návrh dohody o ukončení pracovního poměru, kterou připravilo oddělení HR spolu s právníky. Jednání k textaci smlouvy či nějaké vysvětlování neproběhlo. Ale s žalobcem o ukončení pracovního poměru mluvili poměrně dlouhou dobu před tím, přičemž vždy mluvila pouze o jediné částce, ať ji už nazvala odměna, odstupné, odchodné, vždy měla na mysli jen jednu částku a nikdy vyplacení dvou a více částek neslíbila. Nemyslí si, že by žalobce v této době očekával vyplacení částek dvou, když mu říkala, že dostane 2+3, tedy dva měsíce výpovědní lhůty a tři měsíce odstupného. V rozhodné době šlo o jediný takto končený pracovní poměr na pobočce v [obec], když ostatní měli uzavřeny smlouvy na dobu určitou a paní [příjmení] skončila až později. Nikdo ze zaměstnanců žádnou speciální odměnu nedostal. Obsah dohody s žalobcem projednávala až po skončení pracovního poměru, když měl problémy s úřadem práce. K uzavření dohody žalobce podle ní vedla určitá vstřícnost vyplývající ze vzájemného dobrého vztahu a důvěry. Dále uvedla, že žalobci mohl vzniknout nárok na kvartální odměny, které by byly vyplaceny spolu s lednovou mzdou v únorovém výplatním termínu. Přičemž o nároku na bonus se zaměstnanci dozvídali většinou až z výplatních pásek, pokud měla svědkyně částky předem, rozesílala je emailem, ale nebylo to pravidlem. Pokud jde o odměny za poslední dva kvartály žalobce, přesně si nevzpomene, má za to že byly vyplaceny, jen mu nebyl kam poslat email a navíc měla zato, že nárok na ně je součástí dohody. Což po předestření dohody negovala, že si to špatně pamatuje. Dále svědkyně potvrdila, že součástí pracovní činnosti žalobce nebylo řešení personální agendy vytváření pracovněprávních dokumentů, že maximálně takové dokumenty od podřízených pracovníků přijímal (zjištěno z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] [příjmení] a jejího čestného prohlášení ze dne 1. 6. 2021).

9. Vedoucím službové divize v rozhodné době, kam patřilo i oddělení žalobce, byl [jméno] [příjmení], který uvedl, že s žalobcem osobně o obsahu dohody o ukončení pracovního poměru nejednal, ale že žalovaná vždy dostála svým zákonným povinnostem. Nejdříve se to spočítalo a pak se vyjednávalo se zaměstnancem, zda to chce vyplatit formou odměny nebo odstupného, neboť to má další důsledky třeba pokud jde o podporu či odvody. Zda žalobce dostal na výběr, zda chce odstupné či odměnu, neví. Vždy se však vyplácelo jen jedno. Dohodu žalobce komunikoval pouze s kolegyní [příjmení], která mu ji nejspíše předkládala. Pokud jde o kvartální odměny resp. bonusy, pro jejich výplatu jsou stanovena přesně daná pravidla, která zaměstnanci znají. V každém kvartálu bývají obdobné. Pokud jde o odměnu v dohodě, tu stanovilo personální oddělení a posvětil ji finanční ředitel, což ví bezpečně, neboť ještě před skončením pracovního poměru žalobce viděl interní komunikaci, se kterou však žalobce seznámen nebyl (zjištěno z výslechu svědka [jméno] [příjmení] a čestného prohlášení tohoto svědka ze dne 3. 6. 2021).

10. Dohodu o ukončení pracovního poměru s žalobcem vypracovala svědkyně [jméno] [příjmení], která v rozhodné době pracovala u žalované jako HR generalista. Ona dokumenty vyhotovila a předala příslušnému manažerovi, který je komunikoval s příslušným zaměstnancem. Na to ona neměla oprávnění. Dokumenty připravovala tak, že v příslušném vzoru vždy změnila potřebné údaje, zejména jméno, příjmení, pozic, datum sjednání a skončení pracovního poměru. Manuálně se také vpisovala částka odstupného, nejdříve jako celé číslo a později jako násobek průměrného hrubého měsíčního výdělku. Výše odstupného byla povinnou náležitostí dohody, ale záleželo na zaměstnancích, zda chtějí odstupné nebo odměnu. Zkrátka někdy se ve firmě používala slovo odměna namísto odstupného. Podkladem pro výpočet takové částky bylo zákonné minimum, které stanovila ve spolupráci s externí mzdovou společností, tuto přesunuli na vedení a to rozhodlo o částce k vyplacení v této nebo vyšší hodnotě. Dříve byly štědřejší, ale v době související s koronavirem se nic moc navíc nevyplácelo. V době uzavření dohody tedy svědkyně žalobcem nekomunikovala. S většinou zaměstnanců řešila až výstupní dokumenty v posledním týdnu. Pokud jde o bonusy, byla zavedená praxe, že pokud zaměstnanec skončil sám, nárok na ně neměl, ale pokud s tím poměr končila žalovaná, byly mu automaticky vypláceny a to v řádném termínu. Jelikož pracovní poměr žalobce skončil 31.1 poslední odměna mu byla vyplacena v dubnu. V lednové výplatě pak dostal odměn u za poslední kvartál roku 2020. Vyjma komunikace ohledně správnosti výpočtu odstupného svědkyně s žalobcem nebyla v kontaktu. Dokumenty mu předávala [jméno] [příjmení] [příjmení], která dle jejího přesvědčení žalobci rovněž sdělila, že odměna v dohodě je zákonné odstupné plus něco navíc a která ji pouze informovala, že dohoda byla v pořádku podepsána, ale to ještě nevěděli, že se žalobce bude chtít něco řešit kvůli změněnému slovu odměna. Komunikace se žalobcem ohledně odměny pak probíhala až koncem ledna před skončením pracovního poměru. Požadavek žalobce přeposlala na vědomí vedení a právníkům. Chování žalobce považovala za kudlu do zad. Neexistuje vnitřní předpis na základě, kterého by vznikl nárok na takto vysokou odměnu. Další odměny nebyly. Chtělo-li vedení dát vyšší ohodnocení, dalo vyšší odstupné, ale neodstupné a odměnu. Žalobkyně opakovaně uvedla, že vedení mohlo dát mimořádnou odměnu za dobré výsledky pouze manažerským pozicím, ale ne pozici žalobce. Na to nebyl nárok. Vlastně zaměstnancům bývala vyplacena odměna za mimořádné výkony, ale to bylo před změnou vedení a před koronavicovou pandemií, o těch bylo rozhodováno na schůzkách, ale to vše včetně příplatku pro těhotné zaměstnankyně či bonus za nového zaměstnance se zakázalo vyplácet. Přičemž není přesvědčena, že to žalobce věděl, když se to sdělovalo na online poradě, na které asi nebyl přihlášen. Tam se i řeklo, že se chystá nová celoevropská směrnice o odměňování. Pokud jde o finance, svědkyně uvedla, že skončení pracovního poměru dohodou nebylo v době koronavirové pandemie finančně oproti minulosti zvýhodňováno, dříve firma vyplatila extra měsíc extra příplatek, ale pak už ne. Nicméně vždy vyplatila, co ze zákona měla. Celou vyplacenou částku 172 500 Kč hrubého vnímali jako dostupné. Zda došlo k opravám výstupních dokumentů žalobce, si nepamatuje, ale je to všeobecně možné. Proč je v potvrzení výši průměrného hrubého výdělku uvedeno úplně jiné číslo, než ze kterého vycházeli, si svědkyně nepamatuje, ale obecně by takový dokument musel být opraven (zjištěno z výslechu svědky [jméno] [příjmení]).

11. Dne 24. 3. 2021 zaslala zástupkyně žalobce předžalobní výzvu žalované, ve které žalovanou vyzvala k plnění odměny do 31. 3. 2021 (zjištěno z výzvy k úhradě částky dle dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 11. 2020 a z potvrzení o odeslání zprávy z datové schránky ze dne 24. 3. 2021).

12. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě a v jejich souhrnu a považoval je obecně za věrohodné. Pokud jde o obsah a pravost listinných důkazů, pak soud nezaznamenal žádnou okolnost, která by je zpochybňovala. Pokud jde o věrohodnost vyslechnutých svědků, ačkoliv se jedná o zaměstnance či bývalé zaměstnance žalované neshledal soud v podstatných bodech, že by této straně řízení měli tendenci nadržovat či svou výpověď záměrně zkreslovat a proto i tyto důkazy shledal obecně věrohodnými, když drobné rozpory v časové souslednosti přikládá časovému odstupu od událostí, o kterých vypovídali.

13. Soud po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu:

14. Žalobcův pracovní poměr u žalované trval přibližně 20 let, když v listopadu 2020 bylo žalovanou rozhodnuto o organizační změně, díky které se žalobce stal nadbytečným. Součástí žalobcovi pracovní činnosti nebyla příprava pracovněprávních dokumentů. HR generalista svědkyně [příjmení], připravila dohodu o ukončení pracovního poměru, kdy využila vzor obecně používaný ve společnosti, ve kterém bylo uvedeno, že vedle nároku na mzdu resp. náhradu mzdy má žalobce nárok na odměnu ve výši 172 500 Kč. U žalované bylo běžné, že si končící zaměstnanci mohli vybrat, zda je pro ně výhodnější tuto částku vyúčtovat jako odstupné či jako odměnu. Žalovaná tuto částku stanovila jako zákonné odstupné a něco málo navíc, když v dobách před pandemií koronaviru, bylo běžné, že společnost navyšovala částku nad rámec zákonné odstupného mnohem výrazněji. Návrh dohody byl žalobci zaslán emailem jeho nadřízenou [jméno] [příjmení] [příjmení], přičemž o obsahu dohody a významu textace s žalobcem před nebo při uzavírání nikdo nejednal. Nikdo žalobci výslovně nesdělil, že odměnou je myšleno zákonné odstupné plus něco málo na víc. V rámci obecnější komunikace o ukončení pracovního poměru před samotným předložením návrhu dohody nebylo ze strany žalované dbáno na užívání právních termínů a pro finanční nároky žalobce užívala pojmy odměna, odstupné, odchodné jako synonyma. Teprve po skončení pracovního poměru k 31. 1. 2021 a po výplatním termínu lednové mzdy v únoru 2021, žalobce zjistil, že mu odměna nebyla vyplacena a že v dokumentech vydaných svědkyní [příjmení] jsou uvedeny nesprávné údaje a prostřednictvím emailové komunikace požádal o nápravu.

15. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

16. Podle § 556 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

17. Podle § 556 odst. 2 OZ při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

18. Podle § 18 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce v rozhodném znění (dále jen„ ZP“) je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

19. Podle § 141 odst. 1 ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

20. Není-li projev vůle ať již výslovný či konkludentní sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě, není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k jeho interpretaci. Každý projev vůle se vykládá podle záměru jednajícího, jestliže druhá strana takový záměr jednajícího poznala nebo o něm musela vědět. Není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala osoba v postavení druhé strany. Při výkladu projevu vůle se přihlíží také k „ praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu co projevu vůle předcházelo, a k tomu jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, postupuje se v oblasti pracovněprávních vztahů podle § 18 ZP, tedy použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

21. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalovaná při jednáních s žalobcem užívala termíny odstupné, odměna, odchodné jako synonyma, ačkoliv z vlastní praxe věděla, že jde o pojmy s různým právním významem, neboť v případě jiných končících zaměstnanců jim umožňovala, aby si vybrali, z jakého titulu chtějí finanční nároky vyplatit tak, aby to pro ně bylo výhodnější s ohledem na různé právní následky. Jelikož všichni vyslechnutí svědci jednoznačně potvrdili, že s žalobcem o konkrétním obsahu předložené dohody o ukončení pracovního poměru nejednali, dokonce že tato mu byla zaslána emailem s ohledem na nedostatek času, nepodařilo se žalované v tomto řízení prokázat, že žalobce její záměr vypořádat jeho zákonný nárok na odstupné částkou označenou v dohodě jako odměna poznal nebo s ohledem na okolnosti o něm musel vědět. Toto nelze dovodit ani odkazem na zavedenou vzájemnou praxi stran, když toto je s ohledem na dohodu o ukončení pracovního poměru téměř vyloučeno. V řízení nebylo ani prokázáno, že by žalobci byl znám postup při stanovování odstupného žalovanou, když tato personální a pracovněprávní agenda a nebyla součástí jeho pracovní činnosti. Naopak s ohledem na skutečnost, že před pandemií koronaviru bylo běžné, že žalovaná byla vůči svým zaměstnancům podstatně štědřejší, přičemž se v řízení nepodařilo prokázat, že žalobce o zákazu vyplácet všechny možné odměny a příspěvky věděl, je pochopitelné, že se žalobce domníval s ohledem na délku působení u žalované, že tato ho jednak odměňuje za dlouholetou spolupráci, jednak motivuje k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru, tak aby nemusel být rozvázán jednostranným právním jednáním v podobě výpovědi. Rovněž svědci potvrdili spokojenost v dosavadních pracovněprávních vztazích, a že důvodem výpovědi bylo rušení střediska, když s žalovanou ukončil spolupráci její klient.

22. Soud se neztotožnil s názorem žalované, že žalobci mělo být zřejmé, že mu takto vysoká odměna nemůže náležet, když na ní není nárok dle žádného vnitřního předpisu a že z časové posloupnosti domáhání se odměny lze dovodit jednání v rozporu s dobrými mravy. Jednak odměna byla sjednána smluvně, pokud by nárok na ní vyplýval z interních předpisů, byla by smluvní úprava nadbytečná, ale neexistence příslušného interního předpisu nemá vliv na platnost smluvního ujednání. Jde tedy o složku nenárokovou, ale ve chvíli, kdy si ji strany smluvně sjednají, jsou povinny dle takového ujednání postupovat. Za druhé návrh dohody vzešel ze strany žalované, proto ta nese primární odpovědnost za textaci smlouvy. O pochopení ustanovení o odměně jako částky odlišné od odstupného svědčí i postup žalobce, který mohl poprvé zjistit, že žalovaná nejednala v souladu se smyslem ustanovení o odměně, jaký mu on při uzavření přikládal, až v únoru po vyplacení mzdy za leden 2021 a odstupného, když očekával částku o 172 500 Kč hrubého vyšší. Z provedené emailové komunikace vyplynulo, že žalobce v zásadě obratem kontaktoval příslušnou pracovnici svědkyni [příjmení], ohledně nesedících částek uvedených v dokumentech a že postrádá vyplacení odměny v souladu s dohodou.

23. Jelikož soud dospěl k závěru, že nelze ani postupem podle § 556 OZ dospět k jednoznačné interpretaci uzavřené dohody, je namístě aplikovat § 18 ZP, přičemž výkladem pro zaměstnance nejpříznivějším je takový, kdy vedle zákonného odstupného mu náleží ještě odměna ve výši sjednané, a to 172 500 Kč hrubého. Jelikož je soud vázán žalobním návrhem nemohl žalobci přisoudit více, než sám požaduje, a proto bylo rozhodnuto, jak je ve výroku I uvedeno, o přiznání částky 127 181 Kč. Odměna stejně jako mzda či náhrada mzdy podléhá odvodům, přičemž žalovaná má povinnost z takto přisouzené částky provést příslušné srážky (k tomu analogicky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 436/2005, či rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 2375/94).

24. Jelikož si strany sjednaly, že odměna bude hrazena v řádném výplatním termínu za měsíc 1/ 2021, který je ve smyslu § 141 odst. 1 ZP nutno chápat jako celý měsíc únor, tedy čas pro včasné plnění byl do 28. 2. 2021. Od1.3. 2021 je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého závazku, a proto soud žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení dle § 1970 OZ, v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobkyni náleží ode dne následujícího po splatnosti dluhu, tj. z částky 127 181 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení. Ve výroku II nezbylo soudu než zbývající část nároku na zákonný úrok z prodlení za období od 1. 2. 2021 do 28. 2. 2021 zamítnout.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III podle § 142 odst. 3 o.s.ř., a žalobci, který nebyl úspěšný jen ohledně nepatrné části v příslušenství, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu v celkové výši 48 282,10 Kč Tyto náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 088 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 127 181 Kč sestávající z částky 6 220 Kč za každý ze 5 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, návrh na vydání EPR, jednání dne 5. 10. 2021, a jednání dne 2. 12. 2021 – 2 úkony) a dále sestávající z částky 3 110 Kč za úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 43 194,10 Kč ve výši 7 184,10 Kč.

Poučení