32 C 205/2020-142

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jany Mráčkové a přísedících JUDr. Jana Pulse a PhDr. Mgr. Bc. Břetislava Voženílka, MBA, ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] pro zaplacení 122 836,30 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 118 236 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 78 712 Kč od 1.1.2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení z částky 39 524 Kč od 1.3.2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 4 600, 30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 902 Kč ve výši 10% ročně od 1.1.2020 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 698,30 Kč ve výši 10% ročně od 1.3.2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 90 261,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [jméno], advokáta.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 částku, jejíž přesná výše a lhůta k plnění bude stanovena samostatným usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 4.9.2020 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 122 836,30 Kč, která představuje neproplacené odpracované hodiny a náhradu mzdy za dva měsíce. Žalobkyně přijela do ČR v rámci programu„ [anonymizována tři slova]“, v rámci kterého jí zprostředkovatel zajistil pracovní uplatnění u žalované, se kterou žalobkyně sjednala pracovní smlouvu s dnem nástupu 1.9.2020, na dobu určitou do 30.6.2020. Rozsah výkonu práce byl stanoven 17 hodinami přímé vyučovací činnosti týdně, tedy byla sjednána tzv. kratší pracovní doba. Mzda byla sjednána ve výši 20 000 Kč měsíčně hrubého za řádně vykonanou práci. O skutečnosti, že byl sjednán výše uvedený rozsah pracovní činnosti, svědčí rovněž email ze strany zprostředkovatele, kde je výslovně uvedeno, že sjednají-li si strany výkon práce nad uvedených 17 hodin, měla by být každá další hodina odměňována minimálně 250 Kč hrubého. Žalobkyně do práce nastoupila a od samého počátku po ní žalobkyně požadovala podstatně vyšší rozsah práce. Žalobkyně měla měsíčně odpracovat 73,916 hodiny, za tři měsíce pak 221,748 hodiny. Ve skutečnosti za měsíc září žalobkyně odpracovala 168 hodin, v říjnu 176 hodin, v listopadu 160 hodin. Tyto hodiny byly vykázány na dokladech o zúčtování mzdy, avšak vyplacena byla pouze mzda odpovídající kratší pracovní době. Žalobkyně s tímto požadovaným rozsahem nesouhlasila, což vedlo k zhoršení vzájemných vztahů a k vyvolání jednání o skončení pracovního poměru koncem listopadu 2019, na kterém byly žalobkyni předloženy vytýkací dopisy a návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou, kterou však žalobkyně odmítla podepsat, mj. z toho důvodu, že dokumenty byly pouze v českém jazyce. Žalobkyně, která nerozumí česky, špatně pochopila nastalou situaci a obsah předložených dokumentů, když se domnívala, že s ní byl poměr ze strany žalované skončen. K tomu však ve skutečnosti nedošlo a pracovní poměr trval, ale žalovaná žalobkyni nepřidělovala práci. Žalobkyně se snažila nastalou situaci s žalovanou řešit, ale marně. Proto žalobkyně, které nebyla vyplacena část mzdy do 15 dnů po uplynutí období splatnosti, přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, které bylo žalované doručeno 28.1.2020. Žalobkyně za tři měsíce odpracovala celkem 504 hodin namísto 221,748 hodin. Vyplaceno ji však za tyto tři měsíce bylo pouze 63 334 Kč, odpovídajících sjednanému rozsahu. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil 285,61 Kč. Žalobkyni tak nebyla vyplacena mzda za 282,252 hodin, celkem ve výši 80 614 Kč. Dále s ohledem na skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnance má žalobkyně nárok rovněž na náhradu mzdy za dva měsíce, která se vypočítává ze 4. kvartálu roku 2019, ve kterém průměrný hrubý měsíční výdělek činil 21 111,15 Kč, tedy celkem 42 222,30 Kč. Jelikož žalovaná ani přes výzvu žalobkyni na dlužných částkách ničeho neuhradila, domáhá se žalobkyně rovněž zákonných úroků z prodlení. Při prvním jednání pak žalobkyně doplnila, že vytýkací dopisy ji byly ze strany žalované předloženy a to všechny najednou. Žalobkyně, která předloženým listinám nerozuměla, teprve po konzultaci s právníkem zjistila, že s ní pracovní poměr rozvázán nebyl a byla to naopak žalovaná, která odpovídala na snahu žalobkyně o ukončení pracovního poměru se značnými prodlevami. Práce byla žalobkyni přidělována podle určitého rozvrhu a ústních pokynů žalované. Při jednání žalobkyně setrvala na svých tvrzeních, přičemž pokud jde potvrzení o zdanitelných příjmech a pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti předložené při jednání a vztahující se k návrhu dohody ze dne 27.11.2019, uvedla, že tyto nikdy neviděla. Dále uvedla, že vícepráce nechtěla, ale byly jí přidělovány a požadovány. V rámci koncentrační lhůty pak žalobkyně uvedla, že k akceptaci návrhu dohody ze dne 27.11.2019 nikdy nedošlo, v ten moment odmítla dokument podepsat a když později s ohledem na jazykovou bariéru zjistila jeho obsah, vyslovila s ním jednoznačný nesouhlas. Pokud jde o vlastní nárok, žalobkyně již při zahájení řízení předložila doklady se zúčtováním mzdy vystavené žalovanou, ze kterých je zřejmé, jaký počet pracovních hodin žalobkyně skutečně dle evidence pracovní doby, kterou je žalovaná povinna vést, odpracovala. Množství odpracovaných hodin podpůrně dokládá rozpis směn, dle kterého jí byly rozvrženy směny na 35 hodin týdně a dále předložila rozpis denního režimu v mateřské škole. A dále uvedla, že velmi široce sjednaný rozsah práce stejně jako ustanovení o rozsahu je nutno vykládat ve prospěch zaměstnance a že tedy fakticky výkon práce žalobkyně přesahoval sjednaný počet hodin.

2. Žalovaná se k předmětu řízení vyjádřila tak, že jej zcela neuznává a navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout. Žalobkyně dle ní nevykonávala svou práci řádně, což vyústilo v zaslání tří vytýkacích dopisů a zároveň měla žalovaná připravenu výpověď pro neplnění pracovních povinností. Na základě toho se však žalobkyně rozhodla již do práce nechodit. Dále žalovaná uvádí, že mzda byla za přímou pedagogickou činnost, kterou žalobkyně nevykonávala řádně, pracovní dobu trávila spánkem. Pokud žalobkyně přijela na pracoviště, měla čas trávit v rámci pracovní doby přípravou na přímou pedagogickou činnost, namísto toho se učila francouzsky, poslouchala písně nebo se věnovala jiné soukromé činnosti. Proto žalobkyni nelze vyplatit požadovanou částku, neboť jí byla uhrazena přímá pedagogická činnost, tedy doba kdy skutečně pracovala bez ohledu na kvalitu. Nelze ji proplatit žádnou soukromou činnost, kterou prováděla v době, kdy se dostavila na pracoviště, ale neplnila pracovní úkoly. Další nároky žalovaná odmítá s tím, že žalobkyně nebyla kontaktní, proto s ní nešlo pracovní poměr řádně ukončit. Tato svá tvrzení pak žalovaná rozvedla při jednání ve věci. Zejména uvedla, že vytýkací dopisy se rozhodně do sféry žalované nedostaly najednou, ale postupně. Přičemž problémy se nahromadily natolik, že se žalovaná pokusila rozvázat s žalobkyní pracovní poměr dohodou. Návrh dohody si žalobkyně z jednání odnesla k svému právnímu zástupci a v prosinci již do práce nedocházela. Tehdejší ředitelka žalované se pokoušela se zástupcem žalobkyně vyjednávat ukončení pracovního poměru k čemuž nedošlo, a proto dle ní pracovní poměr skončil až okamžitým zrušením ze strany žalobkyně dne 16.1.2020. Pokud jde o nárok z titulu nezaplacené mzdy, žalovaná uvedla, že žalobkyně vykonala práci v rozsahu 17 hodin přímé vyučovací činnosti, za což byla odměněna. Pokud práce přesahovala 17 hodin vyučovací činnosti, bylo to po dohodě s žalobkyní a vše bylo uhrazeno. Žalobkyně se nesprávně domnívá, že má být honorována za čas strávený na pracovišti, tedy od příjezdu autobusu do počátku výkonu přímé pedagogické činnosti. Jelikož od 27.11.2019 žalobkyně již nedocházela do zaměstnání, nedomáhala se přidělování práce, nemůže se jednat o překážky na straně zaměstnavatele. Pokud jde o druhý nárok, žalovaná sdělila, že nepředpokládala, že se jej žalobkyně bude domáhat. Následně žalovaná uvedla, že se domnívá, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 27.11.2019, že si žalobkyně dohodu z jednání, na kterém byl přítomný zejména [příjmení]. [anonymizováno], odnesla a tedy bylo na ní, aby se u soudu domáhala její neplatnosti. Přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 343/2018, které se dle jejího názoru na danou situaci vztahuje. Dále uvedla, že dle článku IV. měla vést žalobkyně evidenci práce, tedy pokud by nějakou administrativní činnost na pokyn zaměstnavatele provedla, promítlo by se to v žalobkyní vedené evidenci. V rámci koncentrační lhůty žalovaná uvedla, že se do kontaktu s žalobkyní dostala na základě spolupráce ve smyslu Smlouvy o spolupráci při odborné stáži. Smlouva byla uzavřena se zahraničním pobočním spolkem [anonymizována tři slova]. Tento spolek pak předložil žalované pracovní smlouvu a diskutovala s žalovanou podmínky, za kterých by měl jimi vyslaný pracovník u žalované pracovat. Žalovaná měla za to, že žalobkyni má náležet vyšší mzda než v předloženém vzoru, přičemž rozsah práce zůstal stejný jako u ostatních stážistů. Pracovní smlouva uzavřená mezi stranami řízení se řídí českým právním řádem, zejména zákoníkem práce a dalšími pracovněprávními předpisy, mezi které patří zák. č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovních a nařízení vlády č. 75/2005 Sb., jakož i vyhláška č. 263/200 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení. Pracovní smlouva žalobkyně je odlišná, neboť žalovaná vyhověla podmínkám spolupráce s [anonymizováno] Smluvní strany si sjednaly, že žalobkyně bude vykonávat práci v rozsahu 17 hodin přímé vyučovací činnosti týdně, při úvazku 1,0, tedy měla pracovat 23 hodin v nepřímé vyučovací činnosti. Žalobkyně tedy v měsíci září 2019 odpracovala 71,4 hodin přímé vyučovací činnosti, v říjnu 2019 74,8 hodin přímé vyučovací činnosti a v listopadu 2019 68 hodin přímé vyučovací činnosti, ve zbytku času se v jednotlivých měsících jednalo o nepřímou pedagogickou činnost. Za uvedený rozsah byla žalobkyni vyplacena mzda, ve výši dle výplatních pásek. Pokud jde o nepřímou pedagogickou činnost, není nutné, aby zaměstnanec vždy pobýval za pracovišti, proto nelze argumentovat tím, že na pracovišti strávila hodiny, tak jak jsou uvedeny na výplatní pásce, když tyto trávila i doma resp. měla trávit přípravou na vyučování a studium. Tyto údaje jsou uváděny na všech výplatních páskách a neodpovídají skutečně odpracovaným hodinám zaměstnanců v přímé vyučovací činnosti, ale je uveden přepočet odpovídající 8 hodinové pracovní době při 40 hodinách v týdnu v měsíčním penzu pracovních dní. Žalovaná je přitom schopna doložit, že žalovaná nikdy 8 hodin v zaměstnání netrávila. Žalobkyně si vedla vlastní knihu příchodů a odchodů, ale to neznamená, že se v uvedenou dobu věnovala přímé pedagogické či nepedagogické činnosti, ale věnovala se vlastní činnosti. Dne 27.11.2019 poté co byla dohoda žalobkyni za přítomnosti svědka předána, tato odešla aniž by žalované vrátila podepsanou dohodu zpět a do zaměstnání již nepřišla, a proto měla žalobkyně za to, že ukončení pracovního poměru akceptovala, když se dalšího zaměstnávání nedomáhala. Žalobkyně v přesvědčení o ukončení pracovního poměru vystavila dokumenty potřebné při ukončení a žalobkyni byl rovněž proplacen poměrný podíl nároku na dovolenou. Toto bylo hned diskutováno i s agenturou, neboť žalovaná potřebovala nového rodilého mluvčího. Ukončení pracovního poměru potvrdil i zástupce žalobkyně, když v dopise ze dne 19.12.2019 sdělil, že žalobkyně považovala uvedenou dohodu za výpověď z pracovního poměru. Obě strany vnímaly, že pracovní poměr skončil, a to ať se tak stalo dohodou či výpovědí.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že pracovní poměr žalobkyně vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 21.5.2019 a trval od 1.9.2019. Dále strany učinily nesporným, že žalobkyni byly vyplaceny částky označené jako čistá mzda ve výplatních páskách a že žalobkyně odpracovala hodiny uvedené na výplatních páskách za měsíc září 2019 (168 hodin), říjen 2019 (176 hodin) a listopad 2019 (160 hodin).

4. Soud v řízení provedl dokazování v následujícím rozsahu a učinil tato jednotlivá skutková zjištění:

5. Žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 21.5.2019, kterou smluvní strany uzavřely jak v anglickém tak českém jazyce. V této si sjednaly, že žalobkyně bude pro žalovanou vykonávat na pozici učitel anglické konverzace a anglického jazyka práci rodilého mluvčího spočívající ve vyučování anglické konverzace a anglického jazyka, případně ve výkonu dalších administrativních činností podle potřeb a instrukcí zaměstnavatele (v anglickém znění in a working position called teacher of conversation and English language as a native English speaker in English work involving teaching of English conversation and English language, or performance of other administartive activities according to the needs and instructions of the employer). V obou jazycích sjednaly, že nadále bude ve smlouvě používána zkratka„ práce“. Dále si sjednaly rozsah výkonu práce, a to tak, že zaměstnanec bude pro zaměstnavatele konat práci v rozsahu 17 hodin přímé vyučovací činnosti týdně. Za řádně vykonanou práci pak zaměstnanci náleží 20 000 Kč měsíčně brutto, tedy zaměstnavatel má povinnost provádět srážky dle platných právních předpisů a tyto odvádět. Zaměstnanec je pak povinen vést dle pokynu zaměstnavatele evidenci práce provedené dle této smlouvy (zjištěno z pracovní smlouvy ze dne 21.5.2021).

6. Dne 4.9.2019 obdržela žalovaná od [anonymizována čtyři slova] email, ve kterém byly shrnuty informace a poklady pro spolupráci s rodilými mluvčími, zejména přílohu tohoto emailu tvořila pracovní smlouva, smlouva o dobrovolničení a případný dodatek pracovní smlouvy, který by bylo třeba uzavřít v případě, že by rodilý mluvčí neměl zajištěny všechny doklady z Ministerstva vnitra včas. V bodě 4 je pak uvedeno, že je možné či dokonce žádoucí odměnit při spokojenosti rodilé mluvčí bonusy a že ve smlouvě mají uvedený rozsah činnosti 17 hodin přímé vyučovací činnosti, přičemž pokud mají pracovat více, má s nimi být sepsán dodatek, že každá další hodina je zaplacena min. 250 Kč za hodinu hrubého. Předložený návrh smlouvy žalovaná před jejím podpisem s žalobkyní upravila minimálně ve výši měsíční mzdy (zjištěno z emailové korespondence ze dne 4.9.2019 od [email] pro [email], shodných tvrzení účastníků).

7. V září 2019 byla žalobkyni zúčtována základní mzda ve výši 20 000 Kč za 21 odpracovaných dní tedy 168 hodin. Žalobkyně měla nárok na zbývající dovolenou v rozsahu 13,5 dne. Zúčtována byla žalobkyni hrubá mzda 20 000 Kč, záloha na daň 1 950 Kč, sociální pojištění odváděné zaměstnancem 1 300 Kč, zdravotní pojištění odváděné zaměstnancem 900 Kč, tj. v čisté mzdě 15 850 Kč (zjištěno z výplatní pásky za období 9/ 2019).

8. V říjnu 2019 byla žalobkyni zúčtována základní mzda ve výši 19 130 Kč za 22 odpracovaných dní, tedy 176 hodin. Dále žalobkyně čerpala 1 den dovolené, za což jí byla stanovena náhrada ve výši 952 Kč. Žalobkyně měla nárok na zbývající dovolenou v rozsahu 12,5 dne. Zúčtována byla žalobkyni hrubá mzda 20 082 Kč, záloha na daň 1965 Kč, sociální pojištění odváděné zaměstnancem 1306 Kč, zdravotní pojištění odváděné zaměstnancem 904 Kč, tj. v čisté mzdě 15 907 Kč (zjištěno z výplatní pásky za období 10/ 2019).

9. V listopadu 2019 byla žalobkyni zúčtována základní mzda ve výši 19 048 Kč za 20 odpracovaných dní, tedy 160 hodin. Žalobkyně nečerpala dovolenou, ale byla ji vyplacena náhrada za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 5,5 v celkové výši 5 238 Kč. Zúčtována byla žalobkyni hrubá mzda 24 286 Kč, záloha na daň 2 805 Kč, sociální pojištění odváděné zaměstnancem 1 579 Kč, zdravotní pojištění odváděné zaměstnancem 1 093 Kč, tj. v čisté mzdě 18 809 Kč (zjištěno z výplatní pásky za období 11/ 2019).

10. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tento před nástupem žalobkyně pracoval pro žalovanou na obdobné pozici za 10 000 Kč hrubého při sjednaném úvazku 10 hodin přímé vyučovací činnosti, a zároveň pracoval pro střední školu, která sídlí ve stejné budově a je personálně propojena. Následně pracoval již jen pro střední školu. Svědek se účastnil jako tlumočník jednání mezi žalobkyní a žalovanou zastoupenou nejčastěji tehdejší ředitelkou paní [příjmení], která neovládala dobře anglický jazyk. Takto se na začátku angažoval při sjednávání pracovního poměru žalobkyně a při její integraci a následně, když bylo potřeba žalobkyni tlumočit určité nedostatky v její práci. Na obsah jednotlivých schůzek, které probíhali v kanceláři paní ředitelky bez přítomnosti rodičů, a související události, zda předával nějaké listiny nebo nikoliv, si již vůbec nepamatuje, neboť toto nebyla jeho priorita. Pokud jde o čestné prohlášení, to sice sepsal on, ale za pomoci jednak gramatické resp. slohové a jednak informační ze strany zaměstnankyň přidělených na sekretariát, neboť data jednotlivých schůzek, probíraná témata ani obsah předávaných listin si již nepamatuje. O ukončení pracovního poměru žalobkyně nic neví, snad jen to, že ji následně již nepotkal a pokud si dobře uvědomuje ani ho nekontaktovala (zjištěno z výslechu svědka [příjmení] [jméno]). Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že pracovala pro žalovanou jako učitelka a následně i jako ředitelka. Pokud jde o žalobkyni a končení jejího pracovního poměru pamatuje si, že jí předávala vytýkací dopis, který sepisovala s paní jednatelkou, neboť to dělala poprvé v životě. S žalobkyni byly od počátku problémy, neboť nebyla vhodnou adeptkou na práci rodilého mluvčího v mateřské školce, byla zaměřena spíše na výlety a vhodnější by bylo prostředí se staršími dětmi. Špatně si vykazovala odpracovanou dobu, když zaznamenávala přesně svůj příchod do školky, místo hodiny počátku přímé vyučovací činnosti, při které rovněž spala, což viděli i další učitelky. Konkrétní skončení pracovního poměru s žalobkyní si nevybavuje, ani neví, zda mu byla přítomna, ale s žalobkyní to řešila paní jednatelka [příjmení], nebo vlastně vedoucí sekce rodilých mluvčí paní [jméno] a také pan [jméno], který s ní nejčastěji problémy vyřizoval, vytvářel i ten konkrétní obsah toho sdělení. Sama svědkyně nemá znalost anglického jazyka na to, aby to s žalobkyní komunikovala napřímo. Pracovní poměry rodilých mluvčích byly často upraveny jinak něž klasických českých zaměstnanců, svědkyně sice měla podpisové oprávnění a je možné že pracovní smlouvu s žalobkyní podepsala, nicméně k přijímání či končení pracovních poměrů přistupovala vždy po konzultaci s paní jednatelkou. Po předestření pracovní smlouvy svůj podpis poznala a k obsahu smlouvy uvedla, že rozsah práce je v ní sjednán na 17 hodin přímé vyučovací činnosti, že oproti jiným českým zaměstnancům je to zkráceno, přičemž ze smlouvy počet hodin nepřímé vyučovací činnosti nevyplývá a ani ona ze svých zkušeností řešitelky nemůže říct, co bylo obvyklé, když ti rodilí mluvčí to mohli mít sjednáno jinak. S žalobkyní poté již v kontaktu nebyla, a ani na její další přítomnost v práci si již nevzpomněla, ale zároveň uvedla, že jí to s ohledem na časový odstup splývá (zjištěno z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení]).

11. Dne 27.11.2019 se konala schůzka mezi žalobkyní a žalovanou, při které jako tlumočník působil svědek [příjmení], při které žalovaná nabídla žalobkyni rozvázání pracovního poměru dohodou (shodná tvrzení účastníků).

12. Zástupce žalobkyně deklaroval žalované dopisem skutečnost, že žalobkyně, která v rámci jednání o ukončení pracovního poměru odmítla dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsat, se vzhledem k předloženým listinám pouze v českém jazyce, domnívala, že je s ní rozvázán pracovní poměr výpovědí, což se však nestalo a pracovní poměr dále trvá, ačkoliv žalobkyně v měsíci prosinci 2019 nevykonala žádnou práci. Žalobkyně navrhla rozvázat pracovní poměr dohodou, která nebude obsahovat důvody rozvázání, když s těmi uvedenými v návrhu žalované nesouhlasí. Zároveň uplatnila nedoplatek za odpracované hodiny v rozsahu 226,642 hodin v celkové výši 61 324,79 Kč (zjištěno z dopisu datovaného dne 19.12.2019 od [příjmení] [jméno] [jméno] adresovaný [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]).

13. Žalobkyně rozvázala s žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu, že žalovaná nezaplatila žalobkyni část mzdy za měsíc září až listopad 2019. Toto okamžité zrušení bylo žalované doručeno dne 28.1.2020 (zjištěno z Okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce datované dne 16.1.2020 a dodejky České pošty s.p.).

14. Zástupci stran komunikovaly o nárocích svých klientů písemně, přičemž na smírném vyřízení se nedohodly. Žalované byla zaslána předžalobní výzva k plnění datovaná 27.8.2020 (zjištěno z emailové komunikace mezi [email] a [email], předžalobní výzvy ze dne 27.8.2020 včetně podacího archu).

15. Žalovaná vyhotovila potvrzení o zaměstnání datované dne 2.12.2019, ve kterém uvedla, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1.9.2019 do 28.11.2019 a dále vyhotovila Potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění za období od 9-11 2019 a potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti obojí datované dne 5.12.2019 (zjištěno z potvrzení o zaměstnání a z Potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění za období od 9-11 2019 a z potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti).

16. Soud v řízení zamítl celou řadu důkazních návrhů s tím, že je považoval za nadbytečné, neboť již na základě provedeného dokazování, bylo možno ve věci rozhodnou. Ze zamítnutých důkazu považuje za účelné zmínit pouze zamítnutí návrhu na provedení důkazu dohodou o rozvázání pracovního poměru, když tuto listinu žalovaná označila a předložila již po koncentrační lhůtě. V tomto ohledu neobstojí ani argument, že listina je součást spisu inspektorátu práce, který byl sice jako důkazní návrh ještě v koncentrační lhůtě označen, a to bez bližší specifikace obsažených listin a tvrzení, která mají prokazovat. A dále opakované zamítnutí důkazu výslechem jednatelky žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], kdy výslech účastníků je vždy až nejzazším možným důkazem a zároveň po výslechu paní [příjmení] a pana [příjmení], kteří byly žalovanou navrhovanými svědky, ke skutečnosti, že žalobkyně akceptovala nabídku rozvázání pracovního poměru dohodou, kdy tuto vůli měla projevit právě před těmito svědky, by samo o sobě k prokázání této skutečnosti nepostačovalo, popřípadě by žalovaná musea upravit svá tvrzení, přičemž koncentrační lhůta již uplynula.

17. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a považoval je za věrohodné s dále popsanými výjimkami. Nevěrohodným seznal čestné prohlášení svědka [příjmení], který při své svědecké výpovědi sám uvedl, že podstatné informace o termínech schůzek, jejich obsahu, o předávaných listinách a jejich obsahu mu byly poskytnuty žalovanou, resp. zaměstnanci společníka žalované. Na nevěrohodnost tohoto čestného prohlášení ukazují i v něm osvědčované skutečnosti, když autor uvádí, že při jednání, na kterém měla žalobkyně akceptovat dohodu o rozvázání pracovního poměru, byly žalobkyni předány rovněž listiny související s ukončením pracovního poměru. Tyto listiny, soud provedl k důkazu a zjistil, že byly dne 5.12.2019, tedy až poté co se odehrála předmětná schůzka. Pokud jde o obsah a pravost ostatních listinných důkazů, pak soud nezaznamenal žádnou okolnost, která by je zpochybňovala. Ani účastníci obsah a pravost listinných důkazů nezpochybňovali, pouze s výjimkou k čestnému prohlášení žalobkyně, ke kterému soud s ohledem na námitky pravosti dokumentu ze strany žalované, nepřihlížel, když účastnický výslech prostřednictvím videokonference či dožádání k ověření věrohodnosti shledal nadbytečným. Problematickým se ukázal rovněž okamžik doručení vytýkacích dopisů žalobkyni, nicméně vzhledem k tomu, že kvalita práce žalobkyně nebyla předmětem tohoto řízení a pro rozhodnutí ve sporu neměla význam, soud se více těmito nezabýval a rozpory v tvrzení stran neodstraňoval. Hodnověrně nakonec hodnotí soud i provedené svědecké výpovědi, které působily spontánně a určité nesrovnalosti či mezery lze přičíst běhu času a relativně malému významu reprodukovaných událostí pro svědky.

18. Soud po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu:

19. Žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 21.5.2019 pracovní smlouvu, na základě které vznikl mezi těmito subjekty pracovní poměr od 1.9.2019, kdy se žalobkyně zavázala vykonávat na pozici učitel anglické konverzace a anglického jazyka zejména práci rodilého mluvčího spočívající ve vyučování anglické konverzace a anglického jazyk, a to v rozsahu 17 hodin přímé vyučovací činnosti týdne, za mzdu 20 000 Kč hrubého měsíčně. Na základě této smlouvy vykonala žalobkyně pro žalovanou v měsíci září práci v rozsahu 168 hodin za což jí byla zúčtována základní mzda ve výši 20 000Kč hrubého, v měsíci říjnu 2019 178 hodin za což jí byla zúčtována základní mzda 19 130 Kč a v listopadu 2019 160 hodin za což jí byla zúčtována základní mzda 19 048 Kč. Dne 27.11.2019 se mezi stranami sporu odehrála schůzka, při které bylo žalobkyni navrženo skončení pracovního poměru dohodou z důvodu porušování pracovních povinností. Předložené listina byla pouze v českém jazyce, a proto byl schůzce přítomen [příjmení]. [příjmení], který žalobkyni sdělení žalované tlumočil. Žalobkyně se domnívala, že její pracovní poměr skončil výpovědí ze strany zaměstnavatele. Dne 19.12.2019 oslovila žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce, že je třeba její pracovní poměr oficiálně skončit, když po poradě s ním zjistila, že jí výpověď ´dána nebyla a že tento trvá a dále vyzvala žalovanou k doplacení mzdy za hodiny odpracované nad rámec sjednaný v pracovní smlouvě. K žádné dohodě mezi stranami nedošlo a dne 18.1.2020 bylo žalované doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance pro prodlení delší než 15 dnů se zaplacením mzdy resp. její části po lhůtě splatnosti. Ani přes předžalobní výzvu žalovaná na doplatek mzdy ani na náhradu mzdy za dva měsíce s ohledem na typ skončení pracovního poměru žalobkyni nic neuhradila.

20. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

21. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném (dále jen ZP) pracovní smlouva musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána a den nástupu do práce.

22. Podle § 34 odst. 2 ZP pracovní smlouva musí být uzavřena písemně.

23. Podle § 79 odst. 1 ZP délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně.

24. Podle § 80 ZP kratší pracovní doba pod rozsah stanovený v § 79 může být sjednána pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají sjednané kratší pracovní době.

25. Podle § 556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

26. Podle § 556 odst. 2 OZ při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

27. Podle § 18 ZP je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

28. Podle § 49 odst. 1 ZP dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem.

29. Podle § 49 odst. 2 ZP dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být písemná.

30. Podle § 561 OZ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

31. Podle § 1739 odst. 1 OZ je-li nabídka odmítnuta, zaniká účinností odmítnutí.

32. Podle § 20 ZP nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah.

33. Podle § 50 odst. 1 ZP výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží.

34. Podle § 334 odst. 1 ZP písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4) nebo platový výměr (§ 136) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen "písemnost"), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou.

35. Dle § 38 odst. 1 písm. a) a b), je od vzniku pracovního poměru zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

36. Dle § 109 odst. 1 ZP za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

37. Podle § 56 odst. 1 písm. b) ZP zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže, zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).

38. Podle § 56 odst. 2 ZP zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.

39. Podle § 51 ZP byla-li dána výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Výpovědní doba musí být stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance a činí nejméně 2 měsíce, s výjimkou vyplývající z § 51a. Výpovědní doba smí být prodloužena jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem; tato smlouva musí být písemná.

40. Podle § 67 odst. 3 ZP pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

41. Dle § 353 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

42. Dle § 354 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

43. Podle § 355 odst. 1 ZP jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

44. Dle § 141 odst. 1 ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

45. Dle § 142 odst. 2 ZP mzda nebo plat se zaokrouhlují na celé koruny směrem nahoru.

46. Pokud jde o rozdělení břemene tvrzení a důkazního břemena v tomto sporu, vyšel soud z právního názoru uvedeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, ve kterém bylo konstatováno, že prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval; zaměstnanec má za takového stavu věci právo na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci.

47. S ohledem na uvedené se soud nejprve zabýval vznikem pracovního poměru resp. platností pracovní smlouvy a jejími jednotlivými ustanoveními.

48. Jak již bylo výše uvedeno, mezi stranami bylo nesporné, že pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 21.5.2019 a trval od 1.9.2019. Soud se v tomto ohledu neztotožnil s názorem žalobkyně, že pracovní smlouva je neplatná, neboť v ní nebyl platně sjednán druh práce, když č.l. I. 1 této smlouvy považuje za příliš obecný, ale naopak takto vymezený druh shledal souladný jak s ustanovením č.l. 34 ZP, tak ustálenou judikaturou. Z citovaného článku smlouvy vyplývá, že strany si sjednaly, že žalobkyně bude pracovat na pozici učitel anglické konverzace a anglického jazyka, přičemž tuto následně blíže specifikovaly jako práci rodilého mluvčího spočívající ve vyučování anglické konverzace a anglického jazyka, případně ve výkonu dalších administrativních činností podle potřeb a instrukcí zaměstnavatele. Dle soudu lze tento článek vyložit čistě z jeho písemného znění tak, že součástí pracovní náplně je rovněž administrativní činnost související se sjednaným druhem práce a činností zaměstnavatele. Ve prospěch tohoto výkladu rovněž mluví kontext s č.l. III.1, ve kterém je stanoven rozsah výkonu práce 17 přímými vyučovacími hodinami. Zněním č.l. I.1 tak zaměstnavatel vyloučil pochybnosti o možném výkonu souvisejících administrativních úkolů v rozsahu sjednaných hodin výkonu práce. Pracovní smlouvu mezi stranami shledal s ohledem na všechny zákonem stanovené náležitosti v § 34 odst. 1 odst. 2 ZP platnou.

49. Předmětem sporu mezi stranami byl mimo jiné sjednaný rozsah výkonu práce. Jelikož tento byl výslovně ve smlouvě v čl. III.1 sjednán, neuplatní se obecná úprava § 79 odst. 1 ZP, ale uplatní se obecná výkladová pravidla obsažená občanském zákoníku a případně speciální ustanovení § 18 ZP, které stanoví, že není-li projev vůle ať již výslovný či konkludentní sám o sobě jednoznačný, je třeba jej vyložit podle záměru jednajícího, jestliže druhá strana takový záměr jednajícího poznala nebo o něm musela vědět. Není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala osoba v postavení druhé strany. Při výkladu projevu vůle se přihlíží také k „ praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu co projevu vůle předcházelo, a k tomu jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, postupuje se v oblasti pracovněprávních vztahů podle § 18 ZP, tedy použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější. Z provedeného dokazování vyplývá, že strany uzavřely pracovní smlouvu s kratší pracovní dobou ve smyslu § 80 ZP, kterou omezily na 17 hodin týdně, tedy v rozsahu odpovídajícímu 42,5% úvazku. K tomuto závěru soud dospěl jednak z písemného znění, kdy není sporu, že předmětným článkem měl být upraven právě rozsah výkonu práce, jednak z provedené emailové komunikace v době sjednávání smlouvy, a jednak z následného chování žalobkyně, která se proti nadměrnému přidělování práce od počátku ohrazovala a po obdržení pouze základní mzdy se domáhala jejího doplacení. Soud se zde neztotožnil s názorem žalobkyně, že k pracovnímu poměru žalobkyně na pozici rodilý mluvčí učitel anglické konverzace se automaticky váže jakýsi rozsah nepřímé vyučovací činnosti ve smyslu vyhlášky 263/2007Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, když ani jeden z citovaných zřizovatelů není zřizovatelem žalované, která je soukromoprávní právnickou osobou, konkrétně osobou s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem je další osoba soukromého práva. Skutečnost, že rodilí mluvčí mají rozsah práce stanoven velmi často jinak než právě ostatní čeští učitelé v rámci žalované, vypověděla i svědkyně [příjmení], která smlouvu za žalovanou uzavřela. Ačkoliv tak dle svých slov učinila, když neměla důvod po schválení přijetí určitého člověka ze strany jednatelky smlouvu nepodepsat, tedy očividně obsah smlouvy netvořila a nebyla s ním nijak blíže obeznámena, přesto nedokázala ani ona tvrzení žalované o uzavřeném plném úvazku v celkovém rozsahu hodin potvrdit, neboť je v rozporu s písemným zněním. Dále dovolávali se žalovaná neodpovědnosti za obsah pracovní smlouvy s tím, že jí byl předložen zprostředkovatelskou agenturou, je toto v rozporu s jejími dalšími tvrzení, když sama uvedla, že předložený vzor upravila v části o výši sjednané mzdy, tedy ji nic nebránilo upravit vzor i v rozsahu sjednané práce, nicméně toto neučinila. Závěr o zkráceném úvazku i v souladu s výkladovým ustanovením § 18 ZP, když sjednání kratší pracovní doby je pro žalobkyni jakožto zaměstnance výkladem příznivějším.

50. Jelikož strany učinily v řízení nesporným, že žalobkyně odpracovala hodiny vykázané žalovanou ve výplatních páskách, je zřejmé, že žalobkyně odpracovala v jednotlivých měsících více hodin, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě. Při výpočtu dosažené mzdy však nelze vyjít z průměrného počtu týdnů připadajících na jeden měsíc, jak činí žalobce, ale je třeba vyjít z faktické délky toho kterého měsíce, jako by šlo o práci přesčas. Soud proto nejdříve stanovil, že sjednaný rozsah práce odpovídá 42,5% úvazku (17:40*100). Proto konkrétně v měsíci září připadá ze 168 odpracovaných hodin 71,4 hodiny na úvazek žalobkyně a 96,6 hodin nebylo žalobkyni zaplaceno. V měsíci říjnu připadá ze 176 odpracovaných hodin 74,8 hodiny na úvazek žalobkyně, zbylé odpracované hodiny v rozsahu 101,2 hodiny nebyly žalobkyni zaplaceny. V měsíci listopadu 2019 ze 160 odpracovaných hodin připadá 68 hodiny na úvazek žalobkyně, zbylé odpracované hodiny v rozsahu 92 hodiny nebyly žalobkyni zaplaceny.

51. Sazbu za hodinu dosažené mzdy v měsíci září pak soud vypočet jako podíl hrubé mzdy a počtu hodin připadajících na úvazek žalobkyně, tj. 20 000 Kč hodin. Takto získanou sazbu násobil počtem hodin odpracovaných nad rámec sjednaného úvazku. Za měsíc září 2019 náleží žalobkyni za hodiny odpracované nad rámec sjednaného úvazku po zaokrouhlení mzda ve výši 27 059 Kč (27 058, 82352941176 Kč).

52. Sazbu za hodinu dosažené mzdy v měsíci říjnu pak soud vypočet jako podíl hrubé mzdy a počtu hodin připadajících na úvazek žalobkyně, tj. 19 130 Kč hodin. Takto získanou sazbu pak násobil počtem hodin odpracovaných nad rámec sjednaného úvazku. Za měsíc říjen 2019 náleží žalobkyni za hodiny odpracované nad rámec sjednaného úvazku po zaokrouhlení mzda ve výši 25 882 Kč (25 881, 76470588235 Kč).

53. Obdobně soud vypočetl sazbu za hodinu dosažené mzdy v měsíci listopadu, a to jako podíl hrubé mzdy a počtu hodin připadajících na úvazek žalobkyně, tj. 19 048 Kč. Takto získanou sazbu pak násobil počtem hodin odpracovaných nad rámec sjednaného úvazku. Za měsíc listopad 2019 náleží žalobkyni za hodiny odpracované nad rámec sjednaného úvazku po zaokrouhlení 25 771 Kč (25 770, 82352941176 Kč).

54. Pokud jde o dlužnou mzdu, dospěl soud s ohledem na výše uvedené, že žaloba je co do částky 78 712 Kč (27059 + 25882 + 25 771) důvodná.

55. Pokud jde o nárok související s okamžitým zrušením pracovního poměru musel se soud nejdříve zabývat obranou žalované, že předmětný pracovní poměr skončil dříve, a to dohodou ze dne 27.11.2019 ke dni 28.11.2019. V tomto ohledu neshledal přiléhavým ani její tvrzení ani judikát žalovanou označený, že soud není oprávněn v tomto konkrétním případě řešit platnost dohody, když tuto žalobkyně nenapadla v prekluzivní lhůtě 2 měsíců dle § 72 ZP, a proto je považována za platnou. Od neplatnosti rozvázání pracovního poměru je nezbytné rozlišovat stav, kdy rozvazovací úkon nebyl druhé straně řádně doručen, v případě jednostranných právních jednání a v případě dohody, kdy nebyla uzavřena, neboť taková právní jednání neexistují. Nedostatek řádného doručení u jednostranných rozvazovacích pracovněprávních jednání a neuzavření dvoustranných mají proto za následek, že jejich právní účinky vůbec nenastaly, a proto pracovní poměr, jehož se týkaly, nadále trvá, i když nebyla určena jejich neplatnost soudem resp. určení takové neplatnosti se u soudu vůbec nelze domáhat. Neexistence těchto pracovně právních jednání může a musí být posuzována v jiných soudních řízeních jako předběžná otázka.

56. Soud nemohl přehlédnout, že v první fázi tohoto soudního řízení, žalovaná sama skončení pracovního poměru okamžitým zrušením nerozporovala, naopak uvedla, že neočekávala, že se žalobkyně jakožto cizí státní příslušnice, nebude svým práv z takového skončení domáhat. Teprve následně přišla s tvrzením, že žalobkyně navrženou dohodu akceptovala, byť ji nepodepsala. Toto své tvrzení však nedokázala v řízení prokázat, když z výpovědi zejména svědka [příjmení], který měl být primárním adresátem této akceptace, žádná taková skutečnost vyvodit nejde. Ústní akceptaci vůči tomuto svědkovi by nebyla schopna prokázat ani výpověď jednatelky žalované, když z jejího označení nelze ani vyvodit, zda jednání byla přítomna, ale především by šlo již o nepřímý důkaz, navíc osamocený. Naopak o neakceptaci a zmatení žalobkyně svědčí její následné chování, kdy soud shledal věrohodným tvrzení, že ze schůzky odcházela s tím, že jí byla dána výpověď, a proto se již do zaměstnání nedostavila, a že teprve následně jak vyplývá z provedené emailové korespondence, po poradě s právníkem, zjistila, že její pracovní poměr trvá. Nelze se ztotožnit ani s názorem žalované, že je jedno na základě jakého právního jednání měl pracovní poměr skončit, že podstatné je, že se obě strany domnívaly, že skončil. Pracovní poměr lze ukončit pouze způsoby předvídanými zákoníkem práce, přičemž každé právní jednání, aby bylo existující, musí se jednat o projevenou vůli navenek. K akceptaci dohody nemohlo dojít, když si žalobkyně myslela, že dostala výpověď a pro platnost a existenci výpovědi, zase nebyly splněny podmínky vůle projevené navenek v formě předpokládané zákonem, tedy písemně.

57. Pracovní poměr žalobkyně tak dle soudu skončil až okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnance., které bylo žalované doručeno, tudíž je existentní a jelikož ho žalovaná nenapadla u soudu ve dvou měsíční prekluzivní lhůtě, je toto jednání provažováno za platné a bezvadné, i kdyby nějakou vadou trpělo.

58. Podle § 56 odst. 2 ZP náleží zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Ta činní podle 51 odst. 1 ZP 2 měsíce, když pracovní smlouva odlišnou úpravu neobsahuje.

59. Náhrada za dva měsíce mzdy, se stanoví jako dvojnásobek hrubého měsíčního výdělku stanoveného z předchozího kalendářního čtvrtletí. Rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí (říjen, listopad, prosinec 2019), ve kterém žalobkyně odpracovala 336 hodin (176 + 160+0), tedy více než 21 dní, za což ji náležela hrubá mzda ve výši 89 831 Kč (19 130 + 19 048+ 25 882 + 25771). Tedy průměrný hrubý měsíční výdělek se stanoví z výpočtu (89 831/336) *17*4,348, což činí po zaokrouhlení 19 762 Kč. Dvojnásobek pak činí 39 524 Kč hrubého.

60. Žaloba je tak co do části nároku na náhradu mzdy ve výši 39 524 Kč důvodná.

61. Jelikož žalobkyni vznikl nárok na mzdy ve výši 78 712 Kč a nárok na náhradu mzdy ve výši 39 524 Kč a žalovaná tato peněžitá plnění neuhradila včas, když zaměstnavatel je povinen dle § 141 odst. 1 ZP je mzdu splatit po vykonání práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo některou její složku byl nejzazším termínem pro řádné plnění nejpozději den 31.12.2019. Od 1.1.2020 je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého závazku představujícího mzdu za celé rozhodné období září až listopad 2019, a proto soud žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o.z., v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobkyni náleží ode dne následujícího po splatnosti dluhu, tj. z částky 78 712 Kč Kč od 1.1.2020 do zaplacení. Náhrada mzdy odvislá od ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením byla splatná nejpozději s následujícím výplatní termínem, tedy nejpozději do 28.2.2020 a od 1.3.2020 je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého závazku představujícího náhradu mzdu, a proto soud žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o.z., v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobkyni náleží ode dne následujícího po splatnosti dluhu, tj. z částky 39 524 Kč od 1.3.2020 do zaplacení.

62. S ohledem na vše výše uvedené soud dospěl k závěru, že způsob výpočtu uvedený žalobkyní v žalobě nebyl správný. Žalobkyně tak dospěla v obou zažalovaných nárocích k nepatrně vyšším dlužným částkám, a proto soudu nezbylo než žalobu v rozsahu 4 600, 30 Kč s příslušenstvím zamítnout, jak je ve výroku II uvedeno. Konkrétně ve vztahu k dlužné mzdě co do částky 1 902 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 902 Kč ve výši 10% ročně od 1.1.2020 do zaplacení a ve vztahu k náhradě mzdy co do částky 2 698,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 698,30 Kč ve výši 10% ročně od 1.3.2020 do zaplacení.

63. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., a žalobkyni, která sice měla ve věci úspěch pouze částečný, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, když neúspěch měla jen v poměrně nepatrné části, a to v celkové výši 90 261,20 Kč Tyto náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 142 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 122 836,30 Kč sestávající z částky 6 020Kč za každý ze 11 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, žaloba, setkání s mediátorem dne 15.4.2021, jednání dne 5.10.2021 v rozsahu 2 úkonů, vyjádření ve věci samé ze dne 27.10.2021 a 30.11.2021, jednání dne 9.12.2021 v rozsahu 2 úkonů a jednání dne 23.2.2022 v rozsahu 2 úkonů) včetně 11 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 69 520 Kč ve výši 14 599,20Kč.

64. Jak ve výroku I tak ve výroku III určil soud lhůtu k plnění jako třídenní od právní moci rozsudku, když neshledal důvody pro její prosloužení (§160 odst. 1 o.s.ř.).

65. Podle §148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud nejsou u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatku. Jelikož v řízení svědkyně [příjmení] uplatnila nárok na svědečné, o kterém nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, rozhodl soud ve výroku IV. o nákladech řízení státu tak, že jejich výše a lhůta k plnění bude určena v samostatném usnesení až po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o svědečném.

Poučení