33 A 104/2016 - 31

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem v právní věci žalobce: H. B., nar. ……….., státní příslušnost ………., trvale bytem ………………………………., právně zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, č. j. CPR-12458-4/ČJ-2016-930310-V237, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, č. j. CPR-12458- 4/ČJ-2016-930310-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo změněno rozhodnutí Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru cizinecké policie (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 1. 3. 2016, č. j. KRPJ-81607/ČJ-2015-160022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), o uložení správního vyhoštění, a to tak, že část výroku ve znění „(...) rozhodl podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb.“, nově zní „rozhodl podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb.“, a část výroku ve znění „(...) a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 3 (tři) roky“ nově zní „a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku.“ Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. II. Průběh správního řízení Správní řízení ve věci správního vyhoštění bylo prvostupňovým správním orgánem s žalobcem zahájeno na základě zjištění, a to na základě zjištění, že cizinec na území ČR v období od srpna 2014 do 7. 8. 2015 pobýval na území ČR bez víza a bez platného oprávnění k pobytu. Ve věci nejprve rozhodl prvostupňový správní orgán prvotním rozhodnutím ze dne 7. 8. 2015, č. j. KRPJ-81607/ČJ-2015-160022-SV, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v délce tří let. Na základě odvolání žalobce bylo dotčené rozhodnutí žalovanou zrušeno (rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2016, č. j. CPR-34644-2/ČJ-2015-930310-V237), neboť dospěla k závěru, že o správním vyhoštění bylo rozhodnuto, aniž by byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav, v důsledku čehož nebylo možno vyhodnotit přiměřenost uloženého opatření. V návaznosti na toto zrušující rozhodnutí žalované prvostupňový správní orgán doplnil dokazování a následně ve věci opětovně rozhodl tak, že žalobci se uděluje správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, se stanovuje v délce tří let. Proti tomuto novému prvostupňovému rozhodnutí žalobce brojil odvoláním, v němž zejména uvedl, že správní vyhoštění pro něj znamená nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života, neboť na území ČR žije jeho nezletilý syn a v důsledku uložení správního vyhoštění bude žalobci znemožněno se s ním stýkat. Nadto je prvostupňové rozhodnutí dle názoru žalobce nepřezkoumatelné, neboť prvostupňový správní orgán se v něm nikterak nevypořádal s argumenty uvedenými ve vyjádření žalobce k podkladům správního řízení. Žalobci není rovněž zřejmé, z jakého důvodu mu bylo uloženo správní vyhoštění v maximální možné zákonné výměře, když se dopustil toliko méně závažného jednání, spočívajícího pouze v nelegálním pobytu na území ČR. III. Obsah napadeného rozhodnutí V napadeném rozhodnutí žalovaná shrnula průběh správního řízení a následně se zabývala oprávněností žalobcových námitek, přičemž v této souvislosti uvedla, že správní vyhoštění jistou měrou do soukromého a rodinného života zasahuje vždy. Jedná se však o zásah předpokládaný a právem aprobovaný. Otázkou přiměřenosti se zabýval již prvostupňový správní orgán, který své úvahy promítl do odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Nad rámec tohoto odůvodnění nicméně žalovaná doplnila, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 6. 2016, č. j. 8 Nc 506/2016-27 (dále jen „rozsudek o úpravě výchovy nezletilého“), bylo deklarováno, že žalobce je otcem nezletilého dítěte – občana ČR. Přesto však nelze žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu ust. § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nesplňuje zákonné podmínky pro takto privilegované postavení. Vliv na přiměřenost tak může mít až výrok II rozsudku o úpravě výchovy nezletilého, podle něhož je žalobce oprávněn stýkat se s nezletilým každou sudou sobotu v měsíci v době od 15 do 17 hodin v místě bydliště matky nezletilého, a to do dosažení věku jednoho roku nezletilého za přítomnosti jeho matky, poté bez její přítomnosti. Žalovaná předně zdůraznila, že citovaným výrokem nebyla žalobci stanovena povinnost stýkat se s nezletilým, ale toliko právo tohoto styku. To však nemusí žalobce nezbytně realizovat z území ČR. K osobnímu kontaktu může využívat institutu žádosti podle ust. § 122 zákona o pobytu cizinců. Dle názoru žalované by však nebylo vhodné, aby takovýto provizorní způsob zabezpečení osobního kontaktu s nezletilým trval po dobu tří let. Z tohoto důvodu žalovaná nově stanovila dobu, po niž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU v délce jednoho roku, tzn. změnila výrok prvostupňového rozhodnutí. Správní vyhoštění stanovené v tomto rozsahu nebude v rozporu s právy dítěte na výchovu a výživu, která mu má být poskytnuta ze strany otce, s právem žalobce na výkon jeho rodičovské odpovědnosti, ani se zásadou přiměřenosti zakotvenou v ust. § 174 zákona o pobytu cizinců. S možností pobytu dítěte a rodiče ve dvou odlišných státech počítá i Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 10 odst. 2 zakotvuje pouze požadavek na umožnění pravidelného osobního kontaktu. Samotné ukončení pobytu žalobce na území ČR proto neznamená bez dalšího nepřípustný zásah do jeho práv, respektive do práv nezletilého. Podle žalované rovněž nelze opomenout, že žalobce se právě vůči matce nezletilého (a to v době, kdy byla těhotná) dopustil fyzického napadení a vydírání spočívajícího v tom, že jí po několik měsíců vyhrožoval zabitím, pokud nebude souhlasit se svěřením dítěte do jeho péče. Podstata testování přiměřenosti tkví v poměřování veřejného zájmu na ochraně společnosti před porušováním zákonů v intenzitě hraničící s trestnou činností a zájmu cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života. Tento zájem však v daném případě významně oslabuje fakt, že žalobce s nezletilým dosud rodinný život nevedl a téměř s ním nebyl v kontaktu. Výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění se tak ve vztahu žalobce s jeho nezletilým synem nic nezmění, zvláště při zkrácení doby vyhoštění na jeden rok. K námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí z důvodu nereflektování vyjádření žalobce ke spisovému materiálu žalovaná uvedla, že dotčené vyjádření se týkalo otázky přiměřenosti správního vyhoštění s ohledem na vztah cizince s jeho nezletilým synem. Žalovaná připustila, že samostatně se prvostupňové rozhodnutí vyjádřením žalobce nezabývalo, nicméně s předestřenými námitkami se prvostupňový správní orgán vypořádal v rámci hodnocení přiměřenosti ukládaného opatření. Stran námitky, že bylo žalobci uloženo správní vyhoštění nedůvodně v maximální výměře, žalovaná uvedla, že žalobcovo jednání nelze zlehčovat. Žalobce vstoupil a pobýval na území ČR bez potřebného víza či jiného oprávnění, čímž porušil právní předpisy upravující pobyt cizinců v ČR. Při hodnocení závažnosti jednání žalobce je třeba zohlednit i délku jeho pobytu, charakter a osobnost žalobce, jím prezentovaný postoj k právnímu řádu ČR a vazby, které si v průběhu svého pobytu v ČR vytvořil. Jen s ohledem na zájmy nezletilého syna žalobce pak byla doba správního vyhoštění žalovanou zkrácena na jeden rok. Bez této okolnosti by bylo vyhoštění na dobu tří let s ohledem na zbylé relevantní skutečnosti zcela přiměřené a prvostupňové rozhodnutí bylo v tomto směru řádně odůvodněno. Za nepravdivé označila žalovaná tvrzení žalobce, že prvostupňový správní orgán hodnotil pouze skutečnosti svědčící v neprospěch žalobce, neboť z obsahu prvostupňového rozhodnutí je patrné, že tomu tak nebylo. IV. Žaloba a vyjádření žalované V žalobě ze dne 14. 9. 2016 žalobce prostřednictvím svého zástupce uvedl, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, jakož i rozhodnutí žalované jsou v rozporu s právními předpisy, konkrétně s ust. § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ust. § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců. Konkrétně žalobce vymezil následující žalobní body. V prvé řadě žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s odvolacími námitkami a neodstranila nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Žalobce již v odvolání uváděl, že byly nedostatečně zohledněny jeho rodinné vazby na území ČR. Žalovaná pochybila, pakliže konstatovala nepřiměřenost prvostupňového rozhodnutí, avšak současně pouze snížila dobu správního vyhoštění. Za daných okolností bylo na místě prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit k rozhodnutí prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu dokazování a zjištění skutečného stavu věci. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nekoherentní, neboť žalovaná zmírnila dobu vyhoštění, avšak tuto změnu rozhodnutí opřela o zjevně nedostatečná skutková zjištění prvostupňového správního orgánu. Ani jeden ze správních orgánů se pak nezabýval přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života dítěte žalobce. Úvahy žalované jsou zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné a ignorují rozsudek o úpravě výchovy nezletilého. Pochybení žalované lze dále spatřovat v tom, že ačkoliv bylo v napadeném rozhodnutí konstatováno porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu prvostupňovým správním orgánem, nebylo pro tento důvod prvostupňové rozhodnutí zrušeno. V neposlední řadě žalobce zdůrazňuje, že rozhodnutí o uložení správního vyhoštění musí obsahovat úvahu týkající se jeho přiměřenosti, přičemž podle ust. § 174a je správní orgán povinen zohlednit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Tento výčet představuje minimální množinu faktorů, jimiž se je správní orgán povinen zabývat. Nemůže tedy obstát, pokud správní orgán provede úvahu ohledně přiměřenosti jen v omezené míře a nevypořádá se se všemi uvedenými faktory. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že žalobní body podle jejího názoru nejsou opodstatněné, neboť žalovaná se řádně zabývala zákonností prvostupňového rozhodnutí jako celku a dostatečným způsobem vypořádala i všechny odvolací námitky. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na shromážděný spisový materiál a především na obsah prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí. Žalovaná se domnívá, že žaloba je nedůvodná a navrhuje její zamítnutí. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. Žaloba byla podána ke Krajskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 23. 9. 2016, č. j. 44 A 12/2016-14, postoupil k rozhodnutí místně příslušnému Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Ve věci se konalo dne 14. 11. 2016 ústní jednání, které proběhlo za přítomnosti právního zástupce žalobce. Žalobce osobně a žalovaná se z jednání omluvili, přičemž souhlasili, aby byla věc projednána bez jejich přítomnosti. V úvodu jednání zástupce žalobce ve stručnosti zopakoval žalobní argumentaci a v podrobnostech odkázal na obsah žaloby. Následně krajský soud konstatoval obsah soudního spisu. Krom ve spisu založených podání jednotlivých stran a procesních úkonu soudu krajský soud poukázal zejména na doloženou autorizovanou konverzi rodného listu nezletilého syna žalobce V. V., nar. ……………, která byla přiložena k žalobě. K soudnímu spisu byly dočasně připojeny i správní spisy, a to jak spis prvostupňového správního orgánu, tak správní spis žalované. Z jejich obsahu krajský soud poukázal zejména na úřední záznam z kontroly ze dne 7. 8. 2015, kopii cestovního dokladu žalobce vydaného v Alžírsku či záznam o zahájení úkonů trestního řízení proti žalobci pro podezření z přečinu vydírání. Dále považoval krajský soud pro posuzovanou věc za zásadní protokol o vyjádření účastníka ze dne 7. 8. 2015, podle něhož žalobce ve správním řízení vypověděl, že do ČR přicestoval v roce 2014 z Francie, a to aniž by disponoval vízem či jiným oprávněním k pobytu. Nezákonnosti svého počínání si byl žalobce vědom. Ohledně tvrzeného otcovství žalobce vypověděl, že ačkoliv matka dítěte nejprve tvrdila, že žalobce není otcem nezletilého V. V., později ho zpravila o opaku. Po zrušení původního prvostupňového rozhodnutí, č. j. KRPJ-81607/ČJ-2015-160022-SV, byla v řízení vyslýchána i bývalá partnerka žalobce paní M. V., nar. ……….., která vypověděla, že bydlí s nezletilým V. V. u rodičů. Žalobce viděl syna pouze několikrát, o dítě příliš zájem nejeví a finančně na něj nepřispívá. Paní V. však ničeho nenamítá proti tomu, aby se žalobce se svým synem stýkal. Ve správním spisu je dále založen rozsudek o úpravě výchovy nezletilého, jímž soud schválil dohodu rodičů – žalobce a paní V., že se jejich syn V. svěřuje do výchovy matky, přičemž otec je povinen přispívat na výživu dítěte 2 500 Kč měsíčně. Podle výroku II citovaného rozsudku je žalobce oprávněn stýkat se s nezletilým každou sudou sobotu od 15 do 17 hodin v místě bydliště matky nezletilého – do 1 roku za přítomnosti matky, posléze bez její přítomnosti. Otcovství žalobce bylo určeno na základě souhlasného prohlášení rodičů, proto bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno. Vzhledem k tomu, že ze správního spisu není patrné, jakým způsobem pokračovalo trestní řízení ohledně podezření žalobce z vydírání, dotazoval se krajský soud v tomto směru zástupce žalobce, který uvedl, že se domnívá, že věc byla odložena, s jistotou to však není schopen tvrdit. Na dotaz soudu, zda došlo ke dni projednání žaloby k jakékoliv významnější změně poměrů na straně žalobce, zástupce žalobce odpověděl, že nikoliv. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce nepředložil žádné další návrhy na dokazování a ani krajský soud nepovažoval provedení dalších důkazů nad rámec konstatovaného obsahu správního spisu za nezbytné, bylo tímto dokazování skončeno. Ve svém závěrečném návrhu zástupce žalobce setrval na svém dosavadním stanovisku a navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, vrátil věc žalované k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský soud vycházel při posouzení věci ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí, doplněného výsledky dokazování provedeného při jednání konaném dne 14. 11. 2016. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU až na dobu tří let, pobývá-li cizinec na území ČR bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Podle ust. § 119a odst. 2 „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Krajský soud nemá pochyb o tom, skutková podstata ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců byla naplněna, neboť žalobce prokazatelně pobýval na území ČR, aniž by disponoval potřebným vízem či jiným oprávněním k pobytu, což ani nebylo mezi stranami sporné. Žalobce však zpochybňuje správnost postupu správních orgánů rozhodujících o vyhoštění, jakož i přiměřenost uloženého správního vyhoštění. Krajský soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce, že žalovaná v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádala odvolací námitky, jemuž však nemohl přisvědčit. Z napadeného rozhodnutí je naopak patrné, že žalovaná primárně přezkoumala prvostupňové rozhodnutí jako celek, následně se však srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vypořádala s každou jednotlivou odvolací námitkou. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, jakými úvahami se žalovaná při rozhodování ve věci řídila a z jakého důvodu žalobcovým argumentům nepřisvědčila. Nedůvodnou shledal krajský soud taktéž námitku, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, pakliže žalovaná usoudila, že prvostupňové rozhodnutí je nepřiměřené, avšak nezrušila je a na místo toho pouze přikročila k jeho změně ve formě zkrácení doby, po niž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU. Krajský soud na tomto postupu neshledává nic protiprávního, neboť žalované, jakožto odvolacímu správnímu orgánu, bezesporu svědčí ve smyslu ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu pravomoc prvostupňové rozhodnutí nebo jeho část změnit. Nutno zdůraznit, že žalovaná nikterak nezpochybnila správnost skutkových zjištění prvostupňového správního orgánu, avšak pouze přihlédla k novým v mezidobí vyplynuvším skutečnostem (rozsudek o úpravě výchovy nezletilého) a v rámci právního hodnocení skutkového stavu dospěla k závěrům poněkud odlišným od prvostupňového správního orgánu, jelikož shledala uložení vyhoštění v délce tří let nepřiměřeným. Zde popsaný postup nezapříčiňuje dle mínění soudu vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí a není patrné, v čem ji spatřuje žalobce, neboť své tvrzení žádným způsobem nespecifikoval. Napadené rozhodnutí je tedy podle názoru krajského soudu zcela přezkoumatelné, srozumitelné a vnitřně koherentní. Se shora uvedeným úzce souvisí i další námitka žalobce, jíž je žalované vytýkáno nedostatečné zjištění skutkového stavu. Krajský soud se však ani v tomto rozsahu nemůže se žalobcem ztotožnit, neboť skutkový stav rozhodný pro posouzení věci byl správními orgány zjištěn řádně a úplně, přičemž po prvotním zrušení původního prvostupňového rozhodnutí bylo doplněno dokazování s důrazem na objasnění rodinných vazeb žalobce na území ČR. Krajský soud se domnívá, že správní orgány vyvinuly za účelem správného zjištění skutkového stavu adekvátní úsilí, přičemž shromáždily všechny relevantní podklady a provedly výslech matky nezletilého syna žalobce. Pakliže měl žalobce za to, že existují další zřetele hodné skutečnosti, které by mohly mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci, měl možnost je správním orgánům sdělit a označit případné důkazy k prokázání svých tvrzení. Takto však žalobce neučinil, a ani z obsahu žaloby nevyplývá existence jakýchkoliv dalších rozhodných skutkových okolností, které by nebyly správními orgány zohledněny. Lze tedy učinit dílčí závěr, že skutková zjištění správních orgánů byla dostatečná, přičemž za kruciální považuje krajský soud spíše zodpovězení otázky, zdali napadené rozhodnutí obstojí co do věcné správnosti, a to zejména v návaznosti na žalobcovu námitku ohledně nepřiměřenosti uloženého opatření. Žalobce v této souvislosti v průběhu správního řízení, jakož i v řízení před krajským soudem setrvale akcentuje svoje rodinné vazby k nezletilému V. V.. Na okraj v této souvislosti krajský soud uvádí, že se plně ztotožňuje s hodnocením žalované, že pouhá skutečnost, že žalobce je otcem nezletilého, nepostačuje k přiznání statutu rodinného příslušníka státního občana ČR (obdobně též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 A 16/2010-45, dostupný na www.nssoud.cz). Jak totiž vyplývá z ust. § 15a zákona o pobytu cizinců, pro přiznání tohoto postavení je mimo jiné vyžadováno, aby cizinec se svým dítětem sdílel společnou domácnost, což v daném případě není splněno, neboť žalobce s nezletilým synem nebydlí a ani nikdy nebydlel. Ačkoliv však žalobci nesvědčí privilegované postavení rodinného příslušníka občana ČR ve smyslu ust. § 15a zákona o pobytu cizinců, je třeba vazby žalobce na nezletilého syna zohlednit při posuzování přiměřenosti správního vyhoštění. Žalovaná se však přiměřeností uloženého správního vyhoštění velmi podrobně zabývala, přičemž právě tato její úvaha byla základem pro změnu výroku prvostupňového rozhodnutí a výsledné snížení doby uloženého správního vyhoštění. Přitom nelze žalobci přisvědčit v tom směru, že úvahy žalované ohledně přiměřenosti ukládaného opatření nemohou obstát z důvodu absence vyhodnocení některých kritérií uvedených v ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců (např. věk žalobce či jeho zdravotní stav). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34 (dostupný na www.nssoud.cz) konstatoval že „[u]stanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o správním vyhoštění cizince. Správní orgán však nemusí v rozhodnutí výslovně vyjmenovat všech 11 tam uvedených kritérií a předjímat u některých případný dopad na rozhodnutí. Pokud například věk cizince nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí z tohoto důvodu za specifické a takový důvod neplyne ani z průběhu řízení, není správní rozhodnutí nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že ke kritériu věku nebylo zjištěno nic rozhodného. Obdobně je tomu u kritéria zdravotního stavu cizince.“ Na zde citované závěry krajský soud v plném rozsahu odkazuje a dodává, že napadené rozhodnutí tedy nelze ani z toho důvodu považovat za nezákonné či dokonce nepřezkoumatelné. Při vlastních úvahách o přiměřenosti přijatého opatření krajský soud reflektoval názor Nejvyššího správního soudu, který v obdobných případech již konstantně judikuje (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45, či ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31, dostupné na www.nssoud.cz), že dostává-li se nucené vycestování cizince z ČR do střetu s právem na respektování rodinného či soukromého života, je nutné vycházet především z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09). Nutno zdůraznit, že právo na respektování rodinného a soukromého života není absolutní a je zde dán prostor pro vyvažování mezi zájmem cizince na nezasahování do jeho rodinného (soukromého) života a protichůdného zájmu státu na dodržování jeho právních předpisů, potažmo na ochraně jeho veřejného pořádku. Při posuzování přiměřenosti zásahu do rodinného (soukromého) života žalobce je pak dle shora citovaných rozsudků ESLP třeba ve vzájemné souvislosti zohlednit zejména tato základní kritéria: 1) rozsah, v němž by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délka pobytu cizince na území státu, z něhož má být vyhoštěn, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existence případných překážek rodinnému či soukromému životu žalobce v jeho zemi původu (např. nemožnost rodinného příslušníka vycestovat s cizincem), 5) „imigrační historie“ cizince (zda již porušoval pravidla cizineckého práva i v minulosti), 6) povaha a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem. Optikou zde vyjmenovaných kritérií krajský soud dospěl k závěru, že postup žalované, která neshledala překážku pro uložení správního vyhoštění, avšak pouze snížil dobu, po niž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, není nepřiměřený a jedná se naopak o zcela adekvátní reakci na zjištěný skutkový stav. Krajský soud považuje za nesporné, že je žalobce otcem nezletilého V. V., nicméně nelze ponechat bez povšimnutí, že mezi žalobcem a jeho synem se nevytvořil žádný intenzivnější citový vztah, neboť žalobce svého syna takřka nevídá. Samotná skutečnost, že rozsudkem o úpravě výchovy nezletilého bylo žalobci přiznáno právo se s nezletilým jednou za dva týdny po dobu dvou hodin stýkat, nezakládá oprávnění žalobce setrvat na území ČR. Jak správně konstatovala žalovaná, žalobci nebyla dotčeným rozsudkem stanovena povinnost se s dítětem stýkat, ale bylo mu pouze přiznáno právo, aby tak mohl činit. Faktický výkon tohoto práva je však pochopitelně limitován tím, zda bude žalobce ochoten a schopen se s dítětem ve stanoveném rozsahu stýkat. Pokud žalobce vlastním jednáním (v důsledku porušení právních předpisů ČR) zapříčinil, že bude nucen z území ČR vycestovat, sám se o možnost stýkat se s nezletilým v tomto rozsahu připravil. Je třeba zdůraznit, že pobyt žalobce na území ČR byl od počátku nelegální. Žalobce tedy nemohl legitimně očekávat, že bude moci v ČR zůstat natrvalo, a pokud za těchto okolností založil na zdejším území rodinný život, musel si být vědom možných budoucích zásahů do výkonu práva na rodinný život ze strany státu. V této souvislosti krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „[p]okud cizinec založil svůj rodinný život v České republice s vědomím, že jeho pobyt na území ČR je od počátku neoprávněný, bude rozhodnutí o jeho správním vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze výjimečně[.]“ Takové výjimečné okolnosti pak mohou dle názoru krajského soudu nastat kupříkladu tehdy, je-li dítě či jiný příslušník na cizinci zcela či do značné míry závislý, a to ať již materiálně nebo citově, a současně nemůže cizince následovat do jeho země původu. V daném případě však žádné zvláštní okolnosti nejsou dány, neboť jak již bylo konstatováno, vztah mezi žalobcem a jeho synem je dosud spíše formální, aniž by se mezi nimi vyvinuly jakékoliv silnější citové vazby. Pro úplnost krajský soud na tomto místě dodává, že vyhoštění žalobce bezesporu nebrání ani skutečnost, že žalobce je povinen přispívat pravidelně na výživu nezletilého, a to částkou 2 500 Kč měsíčně, neboť takto může činit i ze zahraničí (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 9 A 268/2010-72). Krajský soud vzal při hodnocení celé situace v potaz též skutečnost, že žalobce se nedopustil žádného trestného činu či jiného závažnějšího jednání, jímž by narušoval veřejný pořádek (k výkladu pojmu „veřejný pořádek“ viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-152), ale důvodem pro správní vyhoštění je toliko skutečnost, že se na území ČR zdržoval bez potřebného oprávnění k pobytu. Jakkoliv se však jedná o typově méně závažné jednání, s nímž zákon o pobytu cizinců spojuje uložení správního vyhoštění, nelze jej bagatelizovat. Žalobce pobýval na území ČR nelegálně po celou dobu již od jeho příjezdu v roce 2014 a na území ČR vstoupil s vědomím, že k tomu není oprávněn. Je právem každého státu regulovat pobyt cizinců na svém území, přičemž pokud se žalobce nepodrobil režimu zákona o pobytu cizinců a svůj pobyt na území ČR žádným způsobem řádně nelegalizoval a dlouhodobě tak porušoval její právní řád, je jeho vyhoštění odpovídající a zcela očekávatelnou reakcí. Krajský soud tedy dospěl ve shodě s žalovanou k závěru, že správní vyhoštění žalobce na dobu jednoho roku není v daném případě nepřiměřené, přičemž zejména s přihlédnutím k nepříliš intenzivním vazbám mezi žalobcem a jeho synem, jimiž se žalovaná ve správním řízení dostatečně zabývala, nepředstavuje správní vyhoštění neúměrný zásah do rodinného života žalobce, potažmo samotného jeho nezletilého syna. Pro úplnost lze doplnit, že jak v napadeném rozhodnutí přiléhavě uvedla žalovaná, žalobce může i v průběhu doby, na niž bude vyhoštěn, využít postupu zakotveného v ust. § 122 zákona o pobytu cizinců, který slouží v odůvodněných případech k odstranění tvrdosti uloženého opatření. Zároveň žalovaná výslovně v napadeném rozhodnutí uvedla, že by nebylo vhodné, aby „…takovýto provizorní způsob kontaktu s nezletilým trval po dobu původně vymezených tří let.“ Zvolené řešení tak představuje i podle názoru krajského soudu zcela proporcionální přizpůsobení zákonných následků konkrétním okolnostem tohoto případu. Jako poslední se pak krajský soud zabýval námitkou žalobce, že žalovaná byla povinna prvostupňové rozhodnutí zrušit z důvodu opomenutého podání žalobce (vyjádření ke spisu), k němuž se prvostupňový správní orgán ve svém vyjádření nijak nevyjádřil. Krajský soud se však i zde ztotožňuje s žalovanou v tom směru, že byť se prvostupňový správní orgán k podání žalobce explicitně nevyjádřil, nejedná se o vadu, neboť v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí prvostupňový správní orgán náležitě vypořádal veškeré námitky, které byly v předmětném podání obsaženy. Proto ani v tomto ohledu krajský soud neshledal argumentaci žalobce jako důvodnou. VI. Závěr a náklady řízení S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud napadené rozhodnutí za zcela věcně správné a zákonné a žalobu proto podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl v řízení úspěšný (výrok II). Úspěšné žalované náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení