33 A 34/2021 – 36

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: M. K. bytem X zastoupen Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2021, č. j. JMK 144441/2021, sp. zn. S–JMK 137327/2021/OD/VW, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce napadl u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) svou žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2021, č. j. JMK 144441/2021, sp. zn. S–JMK 137327/2021/OD/VW (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 7. 2021, č. j. ODSČ–91096/18–402, sp. zn. ODSČ–91096/18–FIL/V (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupcích“) rozhodl tak, že se odvolání žalobce zamítá a prvostupňové rozhodnutí se potvrzuje.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl dopustit tím, že: a. jako provozovatel vozidla tov. zn. X, RZ: X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení, tedy porušení povinnosti dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu mající znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Rolnická 7 v Brně dne 13. 6. 2017 v 19:58 hodin; řidič vozidla, který není znám, porušil povinnosti vyplývající ze zákazové značky „zákaz zastavení“ (B 28) (dále jen „pátý přestupek“); b. jako provozovatel vozidla tov. zn. X, RZ: X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení, tedy porušení povinnosti dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu mající znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci ulice Kubánská 2 (křižovatka ulic Kubánská a Zborovská) v Brně dne 4. 7. 2017 v 04:05 hodin; řidič vozidla, který není znám neoprávněně zastavil na křižovatce („šestý přestupek“).

3. Za shora popsané přestupky (pátý a šestý přestupek) uložil prvostupňový orgán žalobci povinnost uhradit pokutu ve výši 2 000 Kč, jakož i povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

4. Zároveň bylo správnímu orgánu I. stupně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021, č. j. 33 A 56/2019–38 (dále jen „zrušující rozsudek“), uloženo, aby v navazujícím řízení rozhodl, že řízení ve věci prvního, druhého, třetího a čtvrtého přestupku žalobce jako provozovatele vozidla se podle ust. § 86 odst. 1 písm. h) ve spojení s ust. § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „nový přestupkový zákon“) zastavuje, protože zákonem stanovená lhůta k jejich projednání uplynula. Současně proto prvostupňový orgán ve vztahu k: a. prvnímu přestupku, tedy že žalobce jako provozovatel vozidla tov. zn. X, RZ: X, v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu neznámým řidičem výše uvedeného vozidla spočívající v porušení dopravního značení „Zákaz zastavení“, tedy porušení povinnosti podle ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Rolnická 7 v Brně dne 23. 6. 2015 v 19:34 hodin; b. druhému přestupku, tedy že žalobce jako provozovatel vozidla tov. zn. X, RZ: X, v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu neznámým řidičem výše uvedeného vozidla spočívající v neoprávněném zastavení na chodníku, tedy porušení povinnosti podle ust. § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Kubánská 4 v Brně dne 22. 10. 2015 v 21:04 hodin; c. třetímu přestupku, tedy že žalobce jako provozovatel vozidla tov. zn. X, RZ: X, v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu neznámým řidičem výše uvedeného vozidla spočívající v neoprávněném zastavení ve vzdálenosti kratší než 5 m před přechodem pro chodce, tedy porušení povinnosti podle ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Rolnická 3 v Brně dne 1. 4. 2016 v 02:44 hodin a; d. čtvrtému přestupku, tedy že žalobce jako provozovatel vozidla tov. zn. X, RZ: X, v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu; porušení pravidel silničního provozu neznámým řidičem výše uvedeného vozidla spočívající v neoprávněném zastavení v křižovatce, tedy porušení povinnosti podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Kubánská 2 v Brně dne 16. 5. 2017 v 17:45 hodin; rozhodl tak, že se přestupkové řízení o těchto přestupcích zastavuje.

5. Žalobce s prvostupňovým rozhodnutím nesouhlasil a podal v zákonné lhůtě proti rozhodnutí orgánu I. stupně odvolání. V odvolání žalobce namítal promlčení pátého a šestého přestupku, pročež požadoval, aby žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil.

II. Napadené rozhodnutí

6. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval obsah správního spisu a vylíčil dosavadní průběh řízení o přestupcích. Následně se již zabýval posouzením zákonnosti prvostupňového rozhodnutí.

7. Po přezkoumání prvostupňového rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přitom žalovaný neshledal rozpor s právními předpisy. K tomu žalovaný uvedl, že byly splněny podmínky pro vydání prvostupňového rozhodnutí o spáchání přestupku provozovatele vozidla dle ust. § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, přičemž správní orgán I. stupně dostatečně prokázal, že se žalobce tohoto přestupku provozovatele vozidla dopustil.

8. Proto žalovaný souhlasil rovněž s výši pokuty, o které rozhodl ve smyslu § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu správní orgán I. stupně. Pokutu ve výši 2 000 Kč shledal žalovaný vzhledem ke skutečnostem, že bylo ve věci vedeno společné řízení o dvou přestupcích za zcela přiměřenou a odůvodněnou a zároveň odpovídající rozhodovací praxi prvostupňového správního orgánu. Současně žalovaný považoval požadavek Krajského soudu v Brně na zhodnocení výše původně uložené pokuty za splněný, neboť došlo k jejímu přiměřenému snížení.

9. V souvislosti s namítaným promlčením (prekluzí) žalovaný nejprve vylíčil vybraná ustanovení nového přestupkového zákona, z nichž při posuzování prekluze vycházel. Přestupky byly spáchány dne 13. 6. 2017 a dne 4. 7. 2017. Řízení o těchto přestupcích bylo zahájeno doručením oznámení dne 17. 5. 2018, tedy do 1 roku od spáchání přestupků. Následně se vydáním rozhodnutí dne 14. 12. 2018, 1. 5. 2019, 25. 6. 2019 a dne 16. 7. 2021 jednoletá lhůta přerušila a počala běžet nová, a zároveň bylo řízení přerušeno (resp. stanoveno) z důvodu vedení soudního řízení ode dne 8. 8. 2019 do dne pravomocného skončení 14. 6. 2021. Objektivní tříletá lhůta (doba) dle ust. § 32 správního řádu (resp. nového přestupkového zákona tedy uplyne dne 20. 4. 2022. Závěrem v této souvislosti žalovaný uvedl, že odpovědnost provozovatele vozidla za tyto přestupky tedy nezanikla.

10. Na závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí splňuje obsahové náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“) a je zcela v souladu s právními předpisy.

11. S ohledem na výše uvedené žalovaný v souladu s ust. § 90 odst. 5 s. ř. odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

III. Žaloba

12. V žalobě bylo namítáno, že je napadené rozhodnutí nezákonné, pročež jej žalobce napadá v plném rozsahu. Žalobce v žalobě poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19 (dále jen „nález ÚS“), kterým Ústavní soud v rámci konkrétního přezkumu ústavnosti zrušil ustanovení § 112 odst. 2 větu první nového přestupkového zákona, a to dnem vyhlášení nálezu ve sbírce zákonů. Obsahem předmětného derogovaného ustanovení bylo přitom pravidlo, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti nového přestupkového zákona nepoužijí.

13. Podle žalobce odpovědnost za přestupek dle nového přestupkového zákona zaniká nejpozději uplynutím 3 let od doby jeho spáchání. K tomu žalobce doplnil, že dle původní právní úpravy upravené zejména v zákoně č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý přestupkový zákon“), zanikala odpovědnost za přestupek uplynutím nejpozději 2 let od doby jeho spáchání.

14. V kontextu závěrů obsažených v nálezu ÚS je pak nezbytné trestnost činu, včetně zániku trestnosti činu, posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V této souvislosti pak žalobce s ohledem na závěry Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu připomenul, že se výše uvedené pravidlo nepoužije pouze a jen v trestním právu, nýbrž se v plném rozsahu uplatní rovněž v oblasti správního trestání.

15. Dle názoru žalobce je patrné, že odpovědnost za pátý přestupek zanikla ke dni 13. 6. 2019, tedy před pravomocným skončením správního řízení, pročež napadené rozhodnutí trpí nezákonností. Pozdější právní úprava uvedená v novém přestupkovém zákoně není ve srovnání s právní úpravou obsaženou ve starém přestupkovém zákoně příznivější, v důsledku čehož je na pátý přestupek nezbytné aplikovat právní úpravu obsaženou právě ve starém přestupkovém zákoně.

16. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

17. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil přípisem ze dne 30. 11. 2021, ve kterém uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí a napadené rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. Současně žalovaný vyjádřil přesvědčení, že on i prvostupňový orgán při svém rozhodování postupovali zcela v souladu s platnou úpravou. Ve vztahu k vypořádání žalobních námitek pak žalovaný s ohledem na jejich totožnost s odvolacími námitkami odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

18. Podrobněji se žalovaný vyjádřil pouze k námitce prekluze. Z vyjádření vyplývá, že pro účely posouzení zániku odpovědnosti za přestupky spáchané žalobcem postupoval žalovaný podle příslušných ustanovení nového přestupkového zákona, přičemž dospěl k závěru, že odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla za tyto přestupky nezanikla. Závěrem žalovaný dodal, že užil právní úpravu příznivější pro pachatele, jak žalobce v žalobě požaduje.

19. Ve své replice ze dne 16. 12. 2021 žalobce zdůraznil, že žalovaný při posuzování pátého přestupku zcela pominul právní úpravu obsaženou ve starém přestupkovém zákoně. V této souvislosti pak žalobce opětovně poukázal na nález ÚS a konstatoval, že odpovědnost za pátý přestupek zanikla již dne 13. 6. 2019, tedy před pravomocným skončením správního řízení, pročež napadené rozhodnutí trpí nezákonností.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

20. Ve věci prvního a druhého přestupku bylo řízení zahájeno příkazem ze dne 3. 1. 2017 (doručen téhož dne), proti kterému podal žalobce odpor. Z toho důvodu bylo pokračováno v přestupkovém řízení.

21. Ve věci třetího přestupku bylo řízení zahájeno příkazem ze dne 7. 2. 2018 (doručen dne 9. 2. 2018), proti kterému podal žalobce odpor, v důsledku čehož bylo pokračováno v přestupkovém řízení.

22. Ve věci čtvrtého, pátého a šestého přestupku bylo řízení zahájeno doručením oznámení o zahájení přestupkového řízení ze dne 16. 5. 2018 (doručeno dne 17. 5. 2018). Následně bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 12. 2018, č. j. ODSČ–91096/18–276 (doručeno dne 5. 12. 2018), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání třetího, čtvrtého pátého a šestého přestupku. K odvolání žalobce bylo však dané rozhodnutí zrušeno.

23. V rámci následného vedení společného řízení o všech výše uvedených přestupcích bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti kterému se žalobce odvolal. Jelikož žalovaný odvolání žalobce nevyhověl, podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 33 A 56/2019–38 (právní moc ke dni 14. 6. 2021), rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

24. Poté správní orgán I. stupně s ohledem na závazný právní názor krajského soudu rozhodl tak, že řízení ve vztahu k prvnímu, druhému, třetímu a čtvrtému přestupku zastavil a zároveň uznal žalobce vinným ze spáchání pátého a šestého přestupku. Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

VI. Posouzení věci krajským soudem

25. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

26. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

27. Soud ve věci rozhodl ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož účastníci řízení s rozhodnutím o věci samé bez jednání shodně souhlasili.

28. Žaloba není důvodná.

29. Žalobce v žalobě namítal, že je napadené rozhodnutí nezákonné, jelikož odpovědnost za pátý přestupek zanikla dříve, než bylo o pátém přestupku žalovaným pravomocně rozhodnuto. Žalovaný měl tedy jednat v rozporu se zákonem, pokud napadené rozhodnutí vydal navzdory tomu, že prekluzivní doba, v níž byl žalovaný povinen o spáchaném přestupku (t. č. správním deliktu) rozhodnout, již uplynula.

30. Na úvod zdejší soud předesílá, že ačkoliv žalobce v žalobě i v replice namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu prekluze pouze ve vztahu k pátému přestupku, přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí v kontextu možné prekluze rovněž ve vztahu šestému přestupku žalobce. Přestože se tak v tomto ohledu nejednalo o uplatněnou žalobní námitku, je podle ustálené judikatury povinností zdejšího soudu, aby k prekluzi přihlížel z úřední povinnosti (ex officio).

31. Uvedený závěr vyplývá rovněž z nedávno vydaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2020, č. j. 4 As 494/2019–62 (rozhodnutí je dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém je uvedeno, že „Podle judikatury Ústavního soudu představované kupříkladu nálezy ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 1419/09, ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1463/07, ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1464/2007, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1138/08, a ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1417/07, je totiž povinností správních soudů stejně jako jakéhokoli jiného orgánu veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti k prekluzi jako základní skutečnosti významné z hlediska hmotného práva, čemuž nebrání přezkumná povaha řízení ve správním soudnictví ani v nich zakotvená koncentrační zásada pro vymezení rozsahu soudního přezkumu.“ a. Posouzení otázky prekluze ve vztahu k pátému přestupku 32. V době spáchání pátého přestupku bylo v ust. § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu stanoveno, že: „Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“ V pátém odstavci téhož ustanovení zákona bylo dále uvedeno, že: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ 33. Dne 1. 7. 2017 došlo k nabytí účinnosti nového přestupkového zákona, který zavedl nová pravidla ohledně délky a běhu promlčecích dob, jejichž uplynutí má za následek zánik odpovědnosti za přestupek.

34. Podle ust. § 32 odst. 3 nového přestupkového zákona platí, že: „Odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou trvala některá ze skutečností podle odstavce 1.“ 35. Podle ust. § 32 odst. 1 dále platí, že: „Do promlčení se nezapočítává doba a) po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, b) po kterou bylo řízení o přestupku přerušeno proto, že bylo možné očekávat uložení trestu obviněnému z přestupku za jiný skutek v trestním řízení, přičemž správní trest, který lze uložit v řízení o přestupku, je bezvýznamný vedle trestu, který by bylo možné uložit v trestním řízení, c) po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní, d) po kterou trvalo podmíněné upuštění od uložení správního trestu.

36. V ust. § 112 odst. 1 nového přestupkového zákona je dále stanoveno, že: „Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ 37. V době svého přijetí nový přestupkový zákon obsahoval rovněž ust. § 112 odst. 2, ve kterém bylo uvedeno, že: „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 38. Následně ovšem došlo k vydání nálezu ÚS (rozhodnutí je dostupné na https://nalus.usoud.cz), kterým bylo rozhodnuto o zrušení první věty ust. § 112 odst. 2 nového přestupkového zákona, neboť toto ustanovení bylo shledáno jako protiústavní. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. uvedl, že zbývající část daného ustanovení je i po zásahu Ústavního soudu třeba chápat v původním významu zrušené věty první, tedy že se jedná o lhůty pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt.

39. Poté však došlo k další změně právní úpravy intertemporálních pravidel nového přestupkového zákona, neboť byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, publikován pod č. 325/2020 Sb., kterým byla zrušena také druhá věta výše uvedeného ust. § 112 odst. 2 nového přestupkového zákona. V rámci odůvodnění daného nálezu Ústavní soud konstatoval, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je třeba aplikovat ke všem součástem trestnosti, pod které spadá také právní úprava běhu promlčecích dob stanovených zákonem k zániku odpovědnosti za přestupek.

40. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 postuluje, že: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že se uvedené pravidlo uplatní rovněž v oblasti správního trestání (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, publikováno pod č. N 75/26 SbNU 253.). Není tedy pochyb o tom, že bylo v nyní posuzovaném případě povinností žalovaného správního orgánu, aby v rámci přestupkového řízení porovnal veškeré v úvahu připadající právní úpravy a posoudil, která z nabízejících se právních úprav – zde v kontextu délky promlčecích (prekluzivních) dob odpovědnosti za přestupek – je pro žalobce nejpříznivější.

41. Při posouzení, zda je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější, je podle právního názoru Ústavního soudu nezbytné zohlednit celkový výsledek takového postupu z hlediska trestnosti, a to s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. K porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod dojde také za předpokladu, pokud by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by za užití nové právní úpravy byl již promlčen (prekludován).

42. Krajský soud je toho názoru, že výše uvedené právní názory Ústavního soudu je nutné aplikovat také v nyní projednávané věci, a to s odkazem na ust. § 112 odst. 1 nového přestupkového zákona.

43. Žalobce v žalobě argumentoval tím, že se v posuzovaném případě na pátý přestupek s ohledem na výše předestřený nález ÚS uplatní dosavadní právní úprava lhůt účinná v době spáchání přestupku (správního deliktu) upravená zejména ve starém přestupkovém zákoně. V takovém případě potom podle ust. § 20 odst. 3 starého přestupkového zákona platí, že přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání uplynuly 2 roky. Právě dvouletou objektivní prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí již není správní orgán oprávněn správní delikt projednat a rozhodnout o něm, spatřuje žalobce ve svém případě jako nejmírnější, a tudíž v posuzovaném případě jako jedinou aplikovatelnou.

44. Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaný při posuzování odpovědnosti za pátý přestupek vycházel z dob uvedených v novém přestupkovém zákoně, kdy podle ust. § 32 odst. 3 cit. zákona odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání. V této souvislosti nutno podotknout, že žalovaný v napadeném rozhodnutí blíže neobjasnil, z jakého důvodu považoval ve vztahu k žalobci za nejpříznivější právě tříletou objektivní promlčecí (prekluzivní) dobu podle nového přestupkového zákona. Tatáž úvaha absentuje rovněž v rámci vyjádření žalovaného. Přesto však nelze žalovanému upřít snahu, že se v rámci napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě podrobně zabýval jak subjektivními, tak objektivními dobami, po jejichž marném uplynutí odpovědnost žalobce za přestupek zaniká (prekluduje).

45. V návaznosti na výše uvedené krajský soud konstatuje, že žalobcem namítaná dvouletá promlčecí (prekluzivní) lhůta plynoucí ze starého přestupkového zákona není v posuzované věci relevantní, neboť není v případě pátého přestupku, který byl spáchán jako tzv. jiný správní delikt provozovatele vozidla, vůbec aplikovatelná.

46. Je tomu tak proto, že věcná působnost norem obsažených ve starém přestupkovém zákoně dopadala výhradně na správní delikty v podobě přestupků. Na jiné druhy správních deliktů, tedy není možné pravidla obsažená ve starém přestupkovém zákoně, a to včetně úpravy lhůt promlčení odpovědnosti za přestupek, aplikovat. Pokud tak protiprávní jednání pachatele naplňovalo znaky skutkové podstaty správního deliktu, jenž nenaplňoval definiční znaky přestupku podle ust. § 2 odst. 1 starého přestupkového zákona, nebylo v takovém případě možné protiprávní jednání pachatele posuzovat právě podle starého přestupkového zákona, nýbrž bylo zapotřebí použít pravidla obsažená ve zvláštních právních předpisech.

47. V této souvislosti poukazuje zdejší soud rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2020, č. j. 5 As 92/2019–42, ve kterém se Nejvyšší správní soud ve skutkově a právně obdobné věci zabýval zánikem odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla spáchaný v době před nabytím účinnosti nového přestupkového zákona. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud pro účely nalezení pro pachatele nejpříznivější (nejmírnější) právní úpravy ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod porovnával úpravu promlčecích (prekluzivních) lhůt obsaženou v zákoně o silničním provozu s prekluzivními dobami podle nového přestupkového zákona, přičemž dovodil, že pro pachatele příznivější právní úpravou je s ohledem na kratší délku prekluzivních dob právě pozdější právní úprava, tedy nový přestupkový zákon. Soubor prekluzivních lhůt podle starého přestupkového zákona Nejvyšší správní soud ve výsledku nejenže neaplikoval, ale ani se jeho užitím v projednávaném případě nezaobíral.

48. Zákon v § 2 odst. 1 starého přestupkového zákona přestupek definoval jako „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde–li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.“ Aby se tedy podle tehdejší právní úpravy jednalo o přestupek, bylo mj. zapotřebí, aby příslušný zákon zaviněné jednání pachatele za přestupek výslovně označil. Zároveň se nemohlo jednat o přestupek tehdy, pokud jednání pachatele představovalo tzv. jiný správní delikt, jenž byl postižitelný podle zvláštních právních předpisů.

49. V posuzované věci přitom není sporu o tom, že žalobce svým jednáním jako provozovatel vozidla porušil pravidlo obsažené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, čímž došlo k naplnění znaků skutkové podstaty – toho času – „jiného správního deliktu provozovatele vozidla“ podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, což je patrné již ze samotné dikce cit. ustanovení, když: „Právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.“ 50. Jelikož tedy protiprávní jednání žalobce t. č. nesplňovalo definiční znaky přestupku dle výše předestřené definice, ale jednalo se o tzv. jiný správní delikt provozovatele vozidla, nebylo možné předmětné protiprávní jednání žalobce posuzovat podle ustanovení starého přestupkového zákona. V takovém případě bylo naopak zapotřebí při hodnocení jednání žalobce postupovat dle ustanovení příslušného zvláštního právního předpisu regulujícího správní delikty provozovatele vozidla, a to zákona o silničním provozu. V kontextu lhůt pro zánik odpovědnosti za správní delikt výše uvedené znamená, že v případě žalobce nelze dvouletou promlčecí lhůtu dle ust. § 20 odst. 3 starého přestupkového zákona použít.

51. Na výše uvedeném přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že soudobá právní úprava protiprávní jednání žalobce označuje jako „přestupek provozovatele vozidla“ (srov. § 125f zákona o silničním provozu, ve znění účinném od 1. 7. 2017). Při porovnání staré a nové právní úpravy (rozlišných znění zákona o silničním provozu) je třeba dodržet princip komplexity aplikace právní úpravy, tzn. z hlediska nové právní úpravy je sice třeba nahlížet na spáchané správní delikty ve smyslu ust. § 112 odst. 1 nového přestupkového zákona jako na přestupky, současně ale nelze použít starou právní úpravu prekluzivních lhůt odpovědnosti za přestupek, neboť v době protiprávního jednání žalobce se jednalo o jiný správní delikt.

52. Z tohoto důvodu je nezbytné při určení zániku odpovědnosti za správní delikt postupovat podle ust. § 125e odst. 3 ve spojení s ust. § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době spáchání pátého přestupku. Z uvedeného tak plyne, že délka objektivní prekluzivní lhůty, jejímž uplynutím odpovědnost za správní delikt zaniká, činí v případě spáchání správního deliktu podle ust. § 125f zákona o silničním provozu 4 roky. Poněvadž tedy zákon o silničním provozu, jakožto zvláštní právní předpis, obsahuje komplexní úpravu lhůt pro zánik odpovědnosti za správní delikt, nelze než názor žalobce, že se v posuzovaném případě použijí ustanovení o lhůtách dle starého přestupkového zákona, považovat za nesprávný.

53. Za této situace je pak ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zapotřebí posoudit, která z právních úprav – zda právní úprava účinná v době spáchání správního deliktu (zákon o silničním provozu) nebo pozdější právní úprava (nový přestupkový zákon) – je pro žalobce z hlediska délky objektivní prekluzivní doby příznivější.

54. Podle ust. § 32 odst. 3 nového přestupkového zákona odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání. Oproti tomu zákon o silničním provozu v ust. § 125e odst. 3 ve spojení s § 125e odst. 5 stanoví, že odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f cit. zákona zaniká nejpozději do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Při porovnání obou předestřených právních úprav pak nelze dospět k jinému závěru, než že pro žalobce v kontextu prekluzivních lhůt (dob) příznivější právní úpravou je právě úprava prekluzivních lhůt obsažená v novém přestupkovém zákoně, neboť k prekluzi odpovědnosti za přestupek dochází již uplynutím 3 let od jeho spáchání a nikoliv 4 let, jak tomu bylo podle zákona účinného v době spáchání přestupku (t. č. jiného správního deliktu).

55. Z výše uvedených důvodů proto zdejší soud musí přisvědčit žalovanému, který při posuzování zániku odpovědnosti za pátý přestupek postupoval správně, pokud při svých úvahách vycházel z právní úpravy dob obsažené v novém přestupkovém zákoně, v důsledku čehož dovodil, že odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla za přestupek v době vydání napadeného rozhodnutí nezanikla. Naopak nelze přijmout závěr žalobce, že napadené rozhodnutí trpí nezákonností proto, že žalovaný nesprávně posoudil okamžik zániku odpovědnosti za pátý přestupek a vydal napadené rozhodnutí, třebaže objektivní prekluzivní doba, v níž je orgán veřejné moci povinen spáchaný přestupek projednat, marně uplynula. Žalobce totiž při stanovení okamžiku prekluze vycházel z nesprávně dovozené dvouleté prekluzivní lhůty, a proto nesprávně tvrdil, že k prekluzi přestupku (správního deliktu) došlo již ke dni 13. 6. 2019, tedy před vydáním napadeného rozhodnutí.

56. Ke spáchání pátého přestupku došlo dne 13. 6. 2017. V případě nerušeného běhu by tříletá objektivní prekluzivní doba skončila dne 13. 6. 2020. V nyní projednávané věci nicméně došlo ve smyslu ust. § 32 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 32 odst. 3 poslední věta nového přestupkového zákona ke stavení prekluzivní doby, neboť v době od 8. 8. 2019 do 14. 6. 2021 probíhalo u zdejšího soudu soudní řízení správní. Právní mocí zrušujícího rozsudku stavení promlčecí doby pominulo a běh prekluzivní doby opětovně započal. Po započtení stavení tak tříletá prekluzivní doba uplynula dne 21. 4. 2022. Žalovaný přitom ve věci pravomocně rozhodl dne 7. 10. 2021, přičemž napadené rozhodnutí bylo žalovanému doručeno dne 9. 10. 2021.

57. Z výše uvedeného tak nepochybně plyne, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci a bylo žalobci doručeno v rámci tříleté prekluzivní doby. Nepřipadá tedy v úvahu, aby odpovědnost za přestupek (správní delikt) zanikla v důsledku prekluze.

58. Závěrem zdejší soud ve vztahu k pátému přestupku shrnuje, že žalovaný rozhodl správně, pokud při posuzování prekluze vycházel z pravidla obsaženého v ust. § 32 odst. 3 nového přestupkového zákona, podle nějž odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání. Současně žalovaný správní orgán nepochybil a nezatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti z důvodu prekluze, neboť o pátém přestupku rozhodl zavčas v tříleté prekluzivní době. B. Posouzení prekluze ve vztahu k šestému přestupku 59. Podle ust. § 114 nového přestupkového zákona platí, že: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2017.“ 60. V pořadí šestý přestupek byl spáchán dne 4. 7. 2017, tedy již za účinnosti nového přestupkového zákona. Obecně přitom platí, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku (viz čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod ve spojení s § 2 odst. 1 nového přestupkového zákona).

61. Veškeré atributy odpovědnosti za přestupek je tedy v případě šestého přestupku nezbytné posuzovat již podle právní úpravy obsažené v novém přestupkovém zákoně. Ve spojitosti s prekluzí potom dle ust. § 32 odst. 3 nového přestupkového zákona platí, že odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání. Dle § 32 odst. 1 písm. c) nového přestupkového zákona se pak do (tříleté) prekluzivní doby nezapočítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní.

62. K tomu zdejší soud uvádí, že ke spáchání přestupku došlo dne 4. 7. 2017. Objektivní prekluzivní doba v délce trvání 3 let by v případě nerušeného běhu uplynula dne 4. 7. 2020. Z důvodu probíhajícího soudního řízení správního v době od 8. 8. 2019 do 14. 6. 2021 došlo ke stavení promlčecí doby, načež po započtení stavení tříletá prekluzivní doba uplynula dne 12. 5. 2022. Žalovaný o šestém přestupku pravomocně rozhodl dne 7. 10. 2021, přičemž napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 9. 10. 2021.

63. Na základě výše uvedeného lze tedy dospět k závěru, že odpovědnost žalobce za šestý přestupek nezanikla dříve, než bylo ve věci vydáno (pravomocné) napadené rozhodnutí. Lze proto uzavřít, že ani v případě šestého přestupku žalovaný nepochybil a nezatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti z důvodu prekluze, jelikož o šestém přestupku rozhodl v rámci tříleté prekluzivní doby.

VII. Závěr a náklady řízení

64. Ze všech shora uvedených důvodů a s přihlédnutím k tomu, že žalobce vedle námitky prekluze v žalobě ničeho dalšího nenamítal, rozhodl krajský soud o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

65. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).