33 A 39/2017 - 32

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: S. S., nar. ……………, státní příslušnost U., t. č. v …………………………, zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Svatopluka Čecha 7, 695 01 Hodonín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2017, čj. KRPB-205949- 23/ČJ-2017-060023-SVZ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Organizaci pro pomoc uprchlíkům, z.s., Kovářská 4, 190 00 Praha 9 se nepřiznává právo na odměnu za zastupování žalobce v tomto řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou brojil žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2017, čj. KRPB-205949-23/ČJ-2017-060023-SVZ (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zajištěn podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 6. 9. 2017 do 5. 10. 2017. V napadeném rozhodnutí žalovaná poukázala na znění ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a § 125 téhož zákona uvedla, že při zajištění žalobce vycházela z následujících zjištění. Dne 3. 9. 2017 ve 23:00 hod. byl v obci …………………….na ulici O. u Night Clubu Afrodita kontrolován policejní hlídkou cizinec, který na základě výzvy k prokázání totožnosti předložil ID kartu Litvy č. LT7413051 opatřenou jeho fotografií a vystavenou na jméno S. S., nar. …………….. Na základě kontroly předloženého dokladu bylo zjištěno, že se jednalo o padělaný doklad, a z tohoto důvodu byl cizinec dne 4. 9. 2017 v 00:05 hod. na místě zadržen podle ustanovení § 76 odst. 1 trestního řádu pro podezření z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 4. 9. 2017 byla zjištěna pravá totožnost cizince, a to S. S., nar. …………… v U., st. příslušnost Ukrajina, která byla hodnověrně potvrzena cestovním dokladem Ukrajiny platným do 3. 6. 2026 opatřeným biometrickými údaji. Žalobce přicestoval do schengenského prostoru podle otisku přechodového razítka v uvedeném dokladu dne 22. 8. 2017 přes hraniční přechod U…... Dne 6. 9. 2017 bylo se žalobcem zahájeno řízení ve věci udělení správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, v němž byl se žalobcem sepsán protokol o výslechu ze dne 6. 9. 2017. Žalobce při něm mj. uvedl, že litevský doklad si vyřídil v dubnu 2017 v Brně, když pobýval v ČR na základě maďarského víza. Došlo k tomu tak, že mu získání dokladu platného po celé EU nabídl neznámý český státní příslušník na autobusovém nádraží za cenu 300 USD. Tento muž rovněž žalobci sdělil, že tento doklad nesmí ukazovat na hraničním přechodu a policistům v bílých uniformách, neboť není vložen do systému a poznalo by se to. Doklad měl žalobci sloužit k cestování po EU a k získání práce. Dále žalobce uvedl, že v ČR nemá žádné příbuzné, jeho rodiče žijí na Ukrajině. Na Ukrajinu se žalobce nechce vrátit kvůli válce a bojí se, aby ho neodvezli na Donbas. Chtěl by se ale na Ukrajinu vrátit sám bez policejního doprovodu. Správní vyhoštění bude mít do jeho života zejm. ekonomický dopad, protože na Ukrajině není práce. O mezinárodní ochranu nikde nežádal. Žalobce uvedl, že je zdravý a žádné léky nebere. Z uvedených zjištění žalovaná dovodila, že žalobce prokazatelně naplnil podmínku podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť v jeho případě existuje vážné nebezpečí zmaření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud žalobce neplnil zákonné povinnosti (prokazoval se padělaným dokladem), neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti uložené správním orgánem. Správní orgán je povinen předcházet trestné činnosti a činnosti, která není v souladu se zákonem. Na základě uvedeného žalovaná žalobce zajistila, neboť z prokázaného jednání bylo patrno, že by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle ustanovení§ 123b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání cizince nedostačující. K neuložení zvláštních opatření podle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců přistoupila žalovaná zejm. z důvodu nebezpečí nerespektování právních předpisů ČR ze strany žalobce a zmaření rozhodnutí o vyhoštění. Tento závěr je podložen porušením zákona o pobytu cizinců, kdy žalobce úmyslně kamufloval svou identitu, kdy si opatřil a prokázal se padělanou identifikační kartou Litvy. Proto je zřejmé, že by na základě svého předchozího jednání uloženou povinnost v rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektoval, a neskýtá ani záruku, že by spolupracoval s orgány policie. Důvěryhodnost žalobce je oslabena, a proto jeho jednání vzbudilo důvodnou obavu, že se na území ČR bude skrývat a tím mařit výkon úředního rozhodnutí. Uložení zvláštních opatření by tedy bylo neúčelné, a proto je žalovaná toho názoru, že byla splněna i poslední podmínka ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy že nepostačuje uložení mírnějších opatření ve smyslu § 123b téhož zákona. Doba zajištění byla stanovena ve smyslu § 125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tzn. od 6. 9. 2017 do 5. 10. 2017, a to s přihlédnutím, k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalobce má platný cestovní doklad, přihlédla žalovaná k nutné době pro zajištění přepravních dokladů (zajištění letenky či průvozu). Podle názoru žalované je zajištění žalobce zcela přiměřené opatření, zatímco jiná opatření by byla z hlediska jednání žalobce zcela nedostatečná. Žalobce nemá v ČR žádné rodinné vazby a zajištěním tak nebude zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Rovněž tak nebylo zjištěno, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. V žalobě a jejím doplnění ze dne 29. 9. 2017 ustanoveným zástupcem žalobce uplatnil následující žalobní body. Vydáním napadeného rozhodnutí žalovaná porušila ustanovení § 123b, § 124 a § 174 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (Dublin III), ustanovení § 68 odst. 2 a odst. 2 správního řádu a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 3 a čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z r. 1950 (dále jen „Evropská úmluva“). Porušení výše uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců, návratové směrnice i Evropské úmluvy spatřuje žalobce ve skutečnosti, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné, nepřezkoumatelné a je zatíženo závažnými vadami. Žalobce namítl především nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části odůvodnění přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí také tou skutečností, že vydání rozhodnutí je nebo může být zásahem do soukromého a ekonomického života žalobce a rozhodnutí vydat až po tom, jak bude mít otázkou přiměřenosti zásahu, s přihlédnutím na konkrétní skutková zjištění, kladně zodpovězenou. I kdyby žalovaný po zvážení tohoto zásahu mohl dospět k stejnému závěru při přiměřenosti dopadů rozhodnutí, měl nepochybně povinnost svou úvahu do napadeného rozhodnutí uvést. Žalovaný se ve svém rozhodnutí nedostatečně vypořádal s alternativními možnostmi k zajištění. Ve chvíli, kdy trestní soud uložil žalobci trestním příkazem mj. trest propadnutí věci (v tomto případě padělaného dokladu) a následně žalobce vyjádřil svobodnou vůli návratu do své vlasti bez policejního doprovodu, měl správní orgán zvolit jiný, mírnější postup, a to např. formou výjezdního příkazu. Žalobce neměl v minulosti žádné správní ani trestní vyhoštění v žádném členském státě EU, je držitelem planého biometrického pasu, projevil vůli k vycestování. Trestním příkazem již dostal trest propadnutí věci a vyhoštění z ČR v délce 2 let, což se žalobci jeví jako dostačující a přiměřený trest. Zajišťování cizinců a následné deportace stojí ČR každoročně nemalé výdaje. Při individuálním posouzení případu žalobce je zřejmé, že zajištění jako takové je nepřiměřené. S přihlédnutím k uvedenému je žalobce názoru, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění, jak jej vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu. Dle tohoto ustanovení je správní orgán povinen uvést důvody výroků, podklady pro jejich vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení. Žalobce je nucen znovu zdůraznit závažnost zde aplikovaného institutu, kdy v případě tak závažného zásahu, jakým je faktické zbavení osobní svobody, ke kterému zde bezesporu dochází, je nezbytné postupovat velmi pečlivě a odůvodnění výroků se věnovat velmi podrobně. I z tohoto důvodu by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno pro svou nepřezkoumatelnost. Žalobce konečně namítl nepřiměřenost doby zajištění a nesprávné posouzení možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalobce je držitelem platného biometrického pasu a zajištění za účelem správního vyhoštění na Ukrajinu v délce 30 dnů je v takovém případě zcela nepřiměřené. Ukrajina je státem evropským a nikterak dopravně nedostupným; letecké, vlakové i autobusové spoje jsou mezi ČR a Ukrajinou běžné a dostupné každodenně. S ohledem na tyto vady řízení má žalobce názor, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a musí dojít k jeho zrušení. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná uvedla následující. Poukázala především na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 201, č.j. 7 As 79/2010-150 a ze dne 18. 7. 2013, č.j. 9 As 52/2013 – 34, jakož i na rozsudky téhož soudu ze dne 9. 7. 2016, č.j. 3 Azs 97/2015-22 a ze dne 12. 10. 2016, č.j. 10 Azs 102/2016-60. Z uvedené judikatury zejm. dovodila, že bylo třeba vážit, zda jsou v případě žalobce kumulativně splněny podmínky dané v ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a dále kumulativně podmínky odůvodňující uložení mírnějšího opatření ve smyslu ustanovení § 123b téhož zákona. Po zhodnocení dosavadního chování žalobce shledala žalovaná existenci důvodné obavy maření výkonu správního vyhoštění spočívající v tom, že si žalobce opatři padělaný doklad totožnosti a přestože měl pochybnosti o jeho pravosti, neváhal se jím prokázat při pobytové kontrole, čímž zcela zjevně demonstroval neúctu k právnímu pořádku a k povinnostem z něho vyplývajícím. Žalobcovo dosavadní jednání zároveň oslabuje důvěryhodnost a spolehlivost jeho osoby ve vztahu k jím namítanému vyjádření svobodné vůle návratu do vlasti bez policejního doprovodu. Ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění z území ČR má žalovaná za to, že řízení o správním vyhoštění a řízení o zajištění ve smyslu zákona o pobytu cizinců jsou zcela odlišné procesy sledující každý jiný cíl, takže se nejedná o dvojí trestání. Rovněž dobu zajištění žalovaná považuje za přiměřenou z hlediska časové náročnosti přípravy realizace správního vyhoštění. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalobce nařízení jednání nepožadoval a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného žalovanou a zachyceného ve správním spisu týkajícího se správního řízení o vyhoštění žalobce, který měl při posouzení věci k dispozici. Ze správního spisu je zejm. zřejmé, že podle úředního záznamu Policie ČR ze dne 4. 9. 2017 byl téhož dne kontrolován žalobce v ……………………, přičemž při kontrole předložil doklad o pobytu občana Litvy č. LT 7413051 opatřený fotografií a byl ztotožněn jako S. S., nar. …………., st. příslušnost Ukrajina. Po následném odborném posouzení oddělením dokumentace Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje bylo shledáno, že předmětné povolení k pobytu Litvy (doklad) je padělek. Dne 6. 9. 2017 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení o uložení správního vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o pobytu cizinců. V rámci tohoto řízení byl se žalobcem téhož dne sepsán protokol o výslechu účastníka řízení, při němž žalobce popsal, jakým způsobem si obstaral padělaný doklad s tím, že mu bylo sděleno, že doklad platí pět let a musí ho předkládat s cestovním dokladem Ukrajiny a také, že nesmí ukazovat doklad na hraničním přechodu a policistům v bílých uniformách, neboť tento doklad není vložen do systému, takže by to policisté poznali. Žalobce si pořídil padělaný doklad kvůli tomu, aby mohl najít práci v EU. Tvrdil, že nevěděl, že se jedná o padělaný doklad, neboť na průkazu jsou všechny jeho osobní údaje řádně uvedeny. Později však již měl o dokladu pochyby. Na území ČR nemá žalobce žádné rodinné vazby ani jiná pouta. Trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 15 T 130/2017 byl žalobce odsouzen pro spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest vyhoštění na dobu dvou let a k trestu propadnutí věci (falešné pobytové karty). Zároveň byl soudem vyzván k vycestování do 24 hod. téhož dne. Dne 6. 9. 2017 bylo vydáno rozhodnutí o uložení správního vyhoštění č. j. KRPB-205949-22/ČJ-2017-060023-SVZ, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 3 let. Zároveň došlo k vydání napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce. Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění k datu vydání napadeného rozhodnutí platí, že „policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“. Podle ustanovení § 123b odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců se zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) rozumí buď a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. O druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Krajský soud se ve světle citované právní úpravy zabýval jednotlivými žalobními námitkami vznesenými proti napadenému rozhodnutí. Žalobní argumentace je vedena z pohledu tvrzeného porušení principu nezbytnosti zajištění a principu přiměřenosti, z nichž citovaná právní úprava vychází. V prvé řadě žalobce namítl především nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části odůvodnění přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se s jeho názorem neztotožnil, neboť napadené rozhodnutí se vypořádalo se zohledněním principu přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, podle něhož je správní orgán povinen posoudit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Žalovaná se explicitně zabývala přiměřeností zajištění z hlediska zdravotního stavu žalobce a jeho rodinných poměrů, přičemž přiléhavě zdůvodnila, že žalobce nemá v ČR žádné rodinné ani jiné vazby. Krajský soud k tomu dodává, že sám žalobce v protokolu o výslechu uvedl, že k setrvání v ČR ho vedou zejm. ekonomické důvody, neboť na Ukrajině není práce. V napadeném rozhodnutí tedy je úvaha o hodnocení přiměřenosti jeho dopadů obsažena. Jiné skutečnosti, které by měly být hodnoceny, ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají a ani žalobce v žalobě žádné takové skutečnosti konkrétně nezmiňuje. Krajský soud má proto za to, že napadené rozhodnutí z tohoto pohledu obstojí jak v rovině přezkoumatelnosti, tak i v rovině zákonnosti. Pokud se týká druhé žalobní námitky, že žalovaný se ve svém rozhodnutí nedostatečně vypořádal s alternativními možnostmi k zajištění, krajský soud uvádí následující. Otázka aplikovatelnosti a míry zohlednění zvláštních opatření za účelem vycestování cizince v případě, že je zajištěn za účelem správního vyhoštění, byla opakovaně řešena v recentní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Je třeba poukázat zejm. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-38, podle něhož „důvody zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření (§ 123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince)“. Obdobný právní závěr zazněl i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 Azs 94/2017 - 26, kde se Nejvyšší správní soud zabýval případem obdobným s posuzovanou věcí, neboť i tam se jednalo o zajištění cizince, který se prokazoval padělaným dokladem. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že „některé ze závěrů citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou aplikovatelné i na případ prodloužení zajištění podle písm. b) citovaného ustanovení: ačkoliv nelze popřít, že u většiny cizinců zastírajících vlastní totožnost bude nutno přistoupit k jejich zajištění, žalovaná se měla s nabídkou složení finanční záruky dostatečně a konkrétně vypořádat – zejména s ohledem na to, že v případě stěžovatele se k samotné okolnosti prokázání falešným dokladem již nepřidala žádná další významná skutková okolnost, jakou je například předchozí neuposlechnutí výjezdního příkazu.“ Krajský soud se tedy v prvé řadě vychází ze závěru, že je povinností žalované zkoumat alternativy zajištění i v případě, jedná-li se o zajištění cizince ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 7. 2011, čj. 7 As 76/2011 – 50 (přístupný na www.nssoud.cz), „zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění (viz § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu ust. § 124 zákona o pobytu cizinců“ (stejně např. rozsudek ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 59/2011 - 64). V tomto ohledu lze konstatovat, že žalovaná se alternativami zajištění žalobce zabývala, neboť v napadeném rozhodnutí na několika místech opětovně zdůraznila, že uložení zvláštních opatření by v daném případě nepostačovalo k zajištění cíle správního vyhoštění, neboť existuje nebezpečí nerespektování právních předpisů ČR ze strany žalobce a zmaření rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce konkretizuje svou námitku v tom směru, že jestliže trestní soud uložil žalobci trestním příkazem mj. trest propadnutí věci (v tomto případě padělaného dokladu) a následně žalobce vyjádřil svobodnou vůli návratu do své vlasti bez policejního doprovodu, měl správní orgán zvolit jiný, mírnější postup, a to např. formou výjezdního příkazu. Krajský soud k tomu uvádí, že správní vyhoštění nelze z hlediska svého účelu ani mechanismu uložení chápat jako ekvivalent trestu vyhoštění, který byl žalobci uložen (viz k tomu zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č.j. 10 Azs 94/2015- 20, přístupný na www.nssoud.cz), jakkoliv v konečných faktických důsledcích mohou obě rozhodnutí ústit v týž následek, tedy vycestování cizince z území republiky. Nicméně tím spíše, že žalobci byl uložen trest vyhoštění a byl vyzván k vycestování ještě týž den (6. 9. 2017), bylo na místě přihlédnout k tomu i při hodnocení alternativ zajištění. V případě nevycestování na základě výzvy trestního soudu by totiž hrozilo žalobci uvalení vyhošťovací vazby, což je nepochybně přísnější režim omezení osobní svobody, než zajištění ve smyslu zákona o pobytu cizinců (viz k tomu zejm. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl.ÚS 10/08, přístupný na http:\\nalus.usoud.cz). Pokud žalobce vyjádřil ve správní řízení o uložení vyhoštění přání vrátit se na Ukrajinu dobrovolně bez policejního doprovodu, nelze k jeho snížené důvěryhodnosti oprávněně očekávat, že by tak učinil, zvláště tehdy, byly-li cílem jeho setrvání v ČR ekonomické důvody (nalezení práce). Výjezdní příkaz nelze považovat za zvláštní opatření (alternativu) k zajištění, neboť je to zákonný způsob řešení typové situace, kdy nejsou důvody domnívat se, že cizinec dobrovolně nevycestuje. V neposlední řadě krajský soud poukazuje na to, že žalobce nenabídl žalované žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že u něho jsou možné alternativy zajištění (zejm. složení finanční záruky). Za této situace žalovaná neměla důvod se podrobněji zákonnými alternativami (zvláštními opatřeními) jednotlivě zabývat (viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016 – 56, přístupný na www.nssoud.cz). Krajský soud má tedy v souhrnu za to, že žalovaná sice nikoliv podrobně, ale správně vyhodnotila, že v daném případě nejsou důvody pro uložení zvláštního opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců. Co se týká doby zajištění, krajský soud ji hodnotí jako přiměřenou s tím, že žalovaná dostatečně vysvětlila, o jaké úvahy se její závěr o stanovení 30-denní lhůty zajištění opíral. Stanovená lhůta činí jednu šestinu maximální možné doby zajištění (180 dnů), což krajský soud vzhledem k okolnostem případu nepovažuje ani za excesívní, ani za rozporné s obvyklou správní praxí žalované. Pro zajištění průvozu je třeba zařídit administrativní záležitosti prostřednictvím orgánů dožádaného státu (v případě členských států EU např. společný postup upravený v rámcové podobě Směrnicí Rady 2003/110/ES ze dne 25. listopadu 2003 o pomoci při tranzitu za účelem vyhoštění leteckou cestou), nikoliv pouze zakoupit letenku, jak naznačuje žalobce. Okolnost, že žalobce má platný cestovní doklad, byla žalovanou při stanovení doby zajištění dostatečně zohledněna. Pokud by navíc bylo vycestování žalobce provedeno dříve než za 30 dnů, doba zajištění se tomu přiměřeně zkrátí a žalobce bude ze zajištění propuštěn dříve za účelem realizace jeho vycestování. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům krajský soud rozhodl, jak je ve výroku I. uvedeno, a žalobu zamítl jako nedůvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti (ani jejich přiznání nepožadovala) a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II a III tohoto rozsudku). Ustanovenému zástupci žalobce Organizaci pro pomoc uprchlíkům, z.s., coby právnické osobě, k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana práv cizinců (§ 35 odst. 5 s.ř.s.) krajský soud nepřiznal právo na odměnu za zastupování žalobce v tomto řízení (§ 35 odst. 8 s.ř.s.), neboť jak je mu známo z úřední činnosti, poskytování právní pomoci cizincům v řízení před soudy spadá do činnosti, na kterou této organizaci finančně přispívá stát formou grantu z veřejných prostředků. Ustanovený zástupce ani žádnou odměnu za zastupování žalobce nenárokoval. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku IV. tohoto rozsudku uvedeno.