33 A 4/2017 - 33

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: V. U. T., nar. ……….., st. příslušnost V., naposledy pobytem …………………………, zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10-Vršovice, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, se sídlem Havířská 514, Zastávka, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2017, č.j. CPR- 29603-34/ČJ-2016-921300-ZZC, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 4. 1. 2017, č.j. CPR-29603-34/ČJ-2016-921300- ZZC se zrušuje.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10-Vršovice, se přiznává odměna za zastupování žalobce v tomto řízení ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2017, č.j. CPR-29603- 34/ČJ-2016-921300-ZZC (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle ust. § 124b odst. 1 písm. b) a odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobce o 60 dnů, tedy do 5. 3. 2017, a to za účelem jeho vycestování z území. Žalobce byl zajištěn na základě prvotního rozhodnutí o zajištění 7. 12. 2016, č. j. CPR- 29603/ČJ-2016-921300-ZZC (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle ust. § 124b odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o zajištění žalobce na dobu 30 dnů za účelem jeho vycestování z území. Toto rozhodnutí bylo zrušeno na základě rozsudku krajského soudu ze dne 20. 1. 2017, č.j. 33 A 2/2017 – 35 a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. II. Napadené rozhodnutí V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaná odkázala na relevantní právní úpravu, zejména ust. § 124b odst. 1, 3 a 4 a ust. § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uvedla, že dne 6. 12. 2016 se žalobce dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka, kde podal písemnou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce předložil cestovní doklad platný do 25. 10. 2017, nepředložil však žádné vízum či povolení k pobytu, které by jej opravňovalo k pobytu na území ČR. Lustrací policejních evidencí bylo zjištěno, že žalobci bylo Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, Odborem cizinecké policie, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort uloženo rozhodnutím č. j. KRPA-337991/ČJ- 2013-000022 správní vyhoštění z území členských států EU na dobu tří let a byla stanovena doba k vycestování v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bude ukončeno řízení o mezinárodní ochraně. Dále bylo zjištěno, že žalobci bylo Ministerstvem vnitra ČR dne 23. 8. 2016 předáno rozhodnutí č. j. OAM-497/ZA-ZA11-VL16-2016, jímž bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ve správním soudnictví, která však nemá odkladný účinek. Žalobci byl dne 8. 9. 2016 opětovně potvrzen průkaz žadatele o azyl s platností do 5. 12. 2016, ačkoliv řízení o azylu již bylo pravomocně skončeno. Žalovaná dále zjistila, že s žalobcem bylo v roce 2016 vedeno trestní řízení ve věci maření úředního rozhodnutí. Dne 30. 5. 2016 Obvodní soud pro Prahu 3 vydal trestní příkaz sp. zn. 15T 41/2016, na jehož základě byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců, který se odkládá na zkušební dobu jednoho roku. Žalobce již také v minulosti na území ČR dvakrát žádal o udělení mezinárodní ochrany. Řízení o jeho druhé žádosti bylo pravomocně skončeno zastavením dne 23. 8. 2016. Poslední platný pobyt měl žalobce od 24. 8. 2016 do 22. 9. 2016, kdy měl 30 dnů na vycestování z území. Žalobce tedy od 23. 9. 2016 pobýval na území ČR neoprávněně, pročež vzniklo podezření, že se dopustil přečinu maření úředního rozhodnutí dle ust. § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Z tohoto důvodu byl telefonicky kontaktován místně příslušný státní zástupce, který však ve věci nespatřoval úmyslné jednání žalobce a doporučil žalované, aby věc vyřešila v intencích zákona o pobytu cizinců. Následně byl za přítomnosti tlumočnice do vietnamského jazyka sepsán se žalobcem úřední záznam o podání vysvětlení a po provedení potřebných úkonů byl žalobce převezen do policejní cely. Dne 6. 12. 2016 byla předána Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) další opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Dne 7. 12. 2016 byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu. Žalobce mimo jiné uvedl, že na území ČR pobývá nepřetržitě od roku 2008 s tím, že asi do roku 2013 měl platný dlouhodobý pobyt. Poté promeškal lhůtu k podání žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Později byl kontrolován policií a bylo mu uloženo správní vyhoštění na dobu tří let. V té době žádal o azyl, jeho žádost však byla zamítnuta. Řízení trvalo cca dva roky. O azyl opětovně požádal na konci května 2016. V červnu 2016 mu byl prodloužen průkaz žadatele o azyl. V srpnu 2016 mu byl na OAMP předán nějaký dokument. Tento žalobce předal právníkovi z Organizace pro pomoc uprchlíkům, který provedl nějaké právní kroky, načež si žalobce myslel, že je vše v pořádku. V té době měl žalobce stále platný průkaz azylanta a OAMP mu dosud ještě nevrátil jeho cestovní doklad. Cestovní pas mu byl vrácen až dne 5. 12. 2016. Poté se žalobce opětovně obrátil na Organizaci pro pomoc uprchlíkům, kde mu bylo doporučeno, aby požádal o udělení mezinárodní ochrany, což také dne 6. 12. 2016 učinil. Do Vietnamu se žalobce nechce vrátit, protože si půjčil peníze od lichváře a nesplácí je. Proto má obavu o svůj život. V ČR ani jinde v EU nežije žádný jeho příbuzný, jeho rodiče a dva dospělí bratři bydlí ve Vietnamu. Žalobce je svobodný a bezdětný, partnerku nemá. Žalobce nevlastní žádný byt, ale má předběžně dohodnutý nájem na adrese L. Na otázku, zda je schopen usadit se někde jinde ve Vietnamu, odpověděl, že mimo Vietnam je již velmi dlouho, kvůli dluhům se nemůže vrátit ke svojí rodině a k tomu, aby se mohl usadit jinde, potřebuje hodně peněz, které však nemá. V současnosti disponuje pouze částkou ve výši cca 1 600 Kč. Žalovaný se zabýval tím, zda je v případě žalobce možné využít mírnějších opatření, než jakým je jeho zajištění, konkrétně zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, avšak dospěl k závěru, že takový postup by nebyl účelný a není ani realizovatelný. V případě žalobce nelze využít žádnou z forem zvláštních opatření, neboť žalobce nemá žádnou hotovost ani majetek, jednoznačně dává najevo, že nebude respektovat rozhodnutí státních orgánů ČR a nemá na území ČR nikoho, u koho by mohl přebývat, tj. neexistuje místo, kde by mohla být prováděna bytová kontrola. Povinnost hlásit se policii je vzhledem k vyjádření žalobce a jeho dřívějšímu chování z důvodu vážného nebezpečí útěku neúčelné. Provedeným dotazem na pracovníky OAMP a Policie ČR ve V. L. nebyly zjištěny žádné nové informace ohledně soukromého a rodinného života žalobce, který se nedožadoval doplnění ke svému zajištění a neuvedl žádné nové skutečnosti ke své osobě. Proto žalovaný rozhodl o prodloužení zajištění žalobce podle ust. § 124b odst. 4 zákona o pobytu cizinců s tím, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování by v tomto případě bylo neúčelné a spolupráce s Vietnamskou socialistickou republikou je po stránce administrativního zajištění vycestování cizince a jeho realizace velmi časově zdlouhavá. III. Žaloba Žaloba ze dne 10. 1. 2017 byla následně doplněna ustanoveným zástupcem žalobce podáním ze dne 19. 1. 2017, v němž byly vymezeny následující žalobní body. Žalobce prostřednictvím svého zástupce především zpochybnil způsob, jakým žalovaná vyhodnotila možnost uložení zvláštních opatření podle ust. § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Závěry žalované, pro něž bylo využití zvláštních opatření odmítnuto jako neúčelné, nemají podle žalobce oporu ve správním spisu. Žalobce zdůraznil, že z jeho vyjádření před vydáním rozhodnutí není možné dovozovat jeho neochotu ke spolupráci se správními orgány. Žalobce naopak velmi podrobně popsal průběh druhého azylového řízení a svou snahu učinit všechny možné kroky k legalizaci pobytu na území ČR. Žalobce se dobrovolně dostavil na OAMP, poté vyhledal pomoc Organizace pro pomoc uprchlíkům a na základě její rady se dostavil do Přijímacího střediska Zastávka u Brna, kde opětovně požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce sice uvedl, že se do Vietnamu vrátit nechce, avšak kategoricky tuto možnost neodmítl. Pokud se jedná o dřívější chování žalobce, je pravdou, že v minulosti nerespektoval uložené správní vyhoštění, ovšem v době před vydáním napadeného rozhodnutí své jednání zásadně změnil a český právní řád respektoval. Žalobce za účelem legalizace svého pobytu požádal o udělení mezinárodní ochrany, což nelze vykládat jinak než jako využití jeho výsostného práva. Po skončení řízení se snažil plnit veškeré pobytové povinnosti. Pouze skutečnost, že s ohledem na jazykovou bariéru a nedostatečnou právní pomoc nespojil žalobu proti rozhodnutí o zastavení azylového řízení s žádostí o přiznání odkladného účinku, měla za následek, že ode dne 23. 9. 2016 pobýval na území ČR neoprávněně. Žalobci byl rovněž vydán průkaz žadatele o mezinárodní ochranu i na období, když již nepobýval na území ČR legálně. Žalobce se žádným způsobem neskrýval a hodlal svoji situaci řešit. Žalovaná v napadeném rozhodnutí mimo jiné argumentovala existencí tzv. vážného nebezpečí útěku žalobce, což je pojem používaný zákonem o pobytu cizinců v případě zajištění cizinců za účelem jejich předání do jiného státu podle příslušných mezinárodních smluv nebo evropských předpisů. Vážné nebezpečí útěku pak existuje tehdy, pokud hrozí, že cizinec opustí ČR, aby se tak vyhnul předání do příslušného státu. Taková situace však v případě žalobce očividně nenastala. Žalobce nezavdal žádný podnět k domněnce, že by hodlal opustit ČR a skrývat se před případným vyhoštěním. Svoji situaci naopak vždy řešil spoluprací s příslušnými orgány. Závěry o nemožnosti uložení zvláštního opatření dle názoru žalobce dále neobstojí již jen z toho důvodu, že úvahy žalované nebyly věnovány všem druhům zvláštních opatření. U opatření ve formě pravidelného dostavování se na policii žalovaná pouze uvedla, že toto opatření považuje za neúčelné. Ve skutečnosti však žalobce naopak svým dřívějším jednáním prokázal, že je schopen podmínkám tohoto opatření dostát, neboť se opakovaně ke správním orgánům dostavoval. Zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem je zjištění, že žalobce nemá místo, kde by mohla být provedena pobytová kontrola. Žalobce totiž uvedl, že má předběžně domluven nájem na adrese L., …………. Žalovaná tedy nesprávně vyhodnotila možnost uložení zvláštních opatření za účelem zabezpečení vycestování žalobce. V této souvislosti žalobce rovněž poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 2 A 91/2016-28, a dodal, že v rozporu se závěry z něj plynoucími nebyl žalovanou informován o možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaná si jen učinila vlastní úvahu o tom, že žalobce nebude pravděpodobně schopen uhradit finanční záruku, neboť nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, a ohledně bydliště žalobce dospěla k závěru, který neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Žalovaná tedy dle názoru žalobce zatížila své rozhodování nezákonností, a proto žalobce požaduje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného Ve vyjádření k žalobě žalovaná nejprve opět zrekapitulovala důvody napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění a uvedla, že důvodem pro prodloužení zajištění bylo, že jednání s Vietnamskou republikou ohledně převzetí cizince jsou zdlouhavá (cca 30 dnů), přičemž vyřizování probíhalo i s Ruskou federativní republikou ohledně eskorty cizince přes toto území a předpokládaná doba vyřízení byla 20 dnů, přičemž dalších 10 dnů bylo třeba k zjištění letenek, a proto byla celková doba prodloužení zajištění stanovena na 60 dnů. Dále žalovaná uvedla, že žalobce byl propuštěn ze zajištění na základě zrušujícího rozsudku krajského soudu ze dne 20. 1. 2017, č.j. 33 A 2/2017-33 prostřednictvím příkazu k propuštění cizince. Současně mu byl vydán výjezdní příkaz č. GAA 0031891 s platností od 20. 1. 2017 do 18. 2. 2017. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v prvé řadě posuzoval, zda jsou splněny podmínky řízení, a shledal, že žaloba byla podána včas (ust. § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., dále jen „s. ř. s.“), a jedná se rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Ve smyslu ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci jeho nařízení nepožadovali a krajský soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné. Po posouzení žalobních námitek dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, k čemuž jej vedly následující úvahy. Krajský soud při posouzení nyní napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce vycházel v podstatné míře ze svého právního názoru obsaženého v rozsudku ze dne 20. 1. 2017, č.j. 33 A 2/2017 – 35, kterým bylo zrušeno prvotní rozhodnutí žalované o zajištění žalobce. Krajský soud ve svém prvotním rozsudku shledal, že prvotní rozhodnutí žalované bylo zatíženo nepřezkoumatelností ve vztahu k posouzení otázky vážného nebezpečí útěku a ve vztahu ke stanovení lhůty pro zajištění žalobce. Krajský soud se v posuzované věci zejména zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí o prodloužení zajištění trpí týmiž vadami jako prvotní rozhodnutí žalované. Přitom byl samozřejmě vázán rámcem uplatněných žalobních námitek vznesených v žalobě. Správní spis vedený v předmětné věci žalovanou dokumentuje pobytovou historii žalobce na území ČR tak, jak byla popsána v napadeném rozhodnutí. Zejména je patrné, že žalobci bylo rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013, č. j. KRPA-337991-26/ČJ-2013-000022, uloženo správní vyhoštění na dobu tří let. Doba k vycestování z území ČR byla stanovena v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, případně od odpadnutí překážky bránící vycestování. V průběhu pobytu na území ČR žalobce také opakovaně žádal o udělení mezinárodní ochrany, avšak bezúspěšně. Druhé na žádost žalobce zahájené řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo pravomocně skončeno zastavením, neboť žádost žalobce byla vyhodnocena jako nepřípustná. Rozhodnutí bylo žalobci předáno dne 23. 8. 2016. Žalobce proti dotčenému rozhodnutí brojil žalobou ve správním soudnictví, jejíž podání však nemá ze zákona odkladný účinek a žalobce o přiznání odkladného účinku nepožádal. V neposlední řadě je ve spise založen též trestní příkaz ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 15T 41/2016, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí, jehož se dopustil tím, že se zdržoval na území ČR, ačkoliv bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Z dalších podkladů shromážděných ve správním spise považuje krajský soud pro posuzovanou věc za relevantní zejména protokol o výslechu žalobce pořízený dne 7. 12. 2016, který zachycuje výpověď žalobce pro účely správního řízení o povinnosti opustit území podle ust. § 50a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, avšak obsahuje též informace, které jsou kardinální již pro posouzení možnosti zajištění žalobce. Z dokumentace obsažené ve správním spisu vztahujícímu se k řízení po vydání prvotního rozhodnutí o zajištění je třeba poukázat na příkaz k propuštění cizince ze zařízení ze dne 7. 12. 2016, č.j. CPR-29603-11/ČJ- 2016-931200-ZZC, podle něhož byl dne 20. 1. 2017 žalobce propuštěn s cestovním dokladem a výjezdním příkazem. Oprávnění k zajištění cizince za účelem jeho vycestování nachází oporu v ust. § 124b zákona o pobytu cizinců. Podle odst. 1 citovaného ustanovení platí, že „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování z území, jestliže a) bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno, protože cizinec neposkytl údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, b) nevycestoval po pravomocném ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany z území ve lhůtě stanovené výjezdním příkazem nebo ve lhůtě do 30 dnů, nebyl-li cizinci výjezdní příkaz udělen, c) mu uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany.“ Dle odst. 3 citovaného ustanovení „[n]elze-li vycestování cizince z území uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem vycestování vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“ Na zajištění cizince je třeba nahlížet jako na zcela mimořádný institut, k jehož využití se lze uchýlit toliko za situace, že kýženého výsledku nelze docílit za použití mírnějších prostředků. V tomto duchu vyznívá i ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, která mimo jiné akcentuje, že v důsledku zajištění cizince dochází k zásahu do jeho ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, publikovaný pod č. 2129/2010 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Podrobněji se k této problematice vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011– 51 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž rozvedl, že zajištění cizince je třeba „chápat jako prostředek ultima ratio, k jehož využití přistoupí správní orgán jedině tehdy, nemůže-li žádné mírnější opatření vést ke sledovanému cíli, jímž je realizace správního vyhoštění. (…) zákon o pobytu cizinců stanoví s ohledem na zásadu proporcionality a zásadu minimalizace zásahů do osobní svobody přesný postup a pořadí po sobě jdoucích fází, které musí správní orgány při navracení neoprávněně pobývajících cizinců respektovat. Za standardní situace postačuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, na jehož základě cizinec z území vycestuje. Existuje- li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění k vycestování území neopustí, zváží správní orgány, zda by zamýšlenému cíli (realizaci vyhoštění) napomohlo uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. (…) O možnosti využití zvláštních opatření by měl být cizinec informován. Teprve nejkrajnějším donucovacím opatřením, které přichází v úvahu tehdy, nepostačuje-li k realizaci vyhoštění ani uložení zvláštního opatření, je zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle § 124 nebo § 124a zákona o pobytu cizinců. Při zajištění cizince podle citovaných ustanovení je správní orgán v rozhodnutí povinen odůvodnit, proč v dané věci nepřistoupil k uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Absence této úvahy bude zpravidla znamenat nezákonnost rozhodnutí o zajištění.“ Ačkoliv se shora citovaný rozsudek týká problematiky zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle ust. § 124 a §124a zákona o pobytu cizinců, tedy k poněkud odlišnému důvodu zajištění, než je tomu v projednávaném případě, krajský soud je přesvědčen, že lze v něm obsažené závěry vztáhnout i na posuzovanou situaci. Povinnost přednostního využití mírnějších opatření i v případě zajištění cizince za účelem vycestování dovodil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 –57 (dostupný na www.nssoud.cz), a následně byla s účinností od 18. 12. 2015 vtělena i do samotného zákonného znění ust. § 124b zákona o pobytu cizinců. Taxativní výčet zvláštních opatření za účelem vycestování je obsažen v ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Jedná se o následující opatření: „a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“ Je pochopitelné, že aby mohl správní orgán svědomitým a řádným způsobem zvážit možnost využití jednotlivých forem zvláštních opatření, je třeba, aby si v tomto směru zjistil všechny relevantní skutkové okolnosti případu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 41/2013 – 36 (dostupný na www.nssoud.cz), bude v této souvislosti zpravidla vhodné kupříkladu zjistit, zda se cizinec zdržuje na určité adrese a je ochoten pravidelně se policii hlásit, případně zda disponuje finančními prostředky ke složení finanční záruky podle § 123c zákona o pobytu cizinců. Krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu nemá pochyb o tom, že žalobce pobýval v minulosti na území ČR opakovaně neoprávněně. Zbývá však posoudit, zda byly v době vydání napadeného rozhodnutí splněny všechny zákonné podmínky pro zajištění žalobce. Krajský soud konstatuje, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu zjištěného v prvotním řízení o zajištění žalobce, přičemž zohlednila navíc ty skutečnosti, k nimž došlo po vydání prvotního rozhodnutí (zejm. tvrzená komunikace se Zařízením pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty). Ve vztahu k vyhodnocení „mírnějších opatření“ je třeba konstatovat, že žalovaná pouze převzala svou argumentaci z prvotního rozhodnutí o zajištění, aniž by odůvodnila, zdali potřeba zajištění žalobce skutečně trvá z hlediska principu nezbytnosti a minimalizace zásahu do osobní svobody cizince. V projednávané věci žalovaná v napadeném rozhodnutí opětovně konstatovala, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování by bylo v případě žalobce neúčelné a také nemožné. Tyto své závěry následně pouze velmi kuse odůvodnila pobytovou historií žalobce, přičemž za zásadní považovala, že žalobce v minulosti nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a nelegálně setrvával na území ČR. V této souvislosti však považuje krajský soud za nezbytné poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, č. j. 1 A 79/2012 – 16 (přístupný na www.nssoud.cz), ze kterého se podává, že „[s]kutečnost, že žalobce nerespektoval dřívější rozhodnutí o správním vyhoštění, na území ČR pobýval bez cestovního dokladu a bez povolení pracoval, sama o sobě neznamená, že u žalobce je nebezpečí skrývání a že není možno zabezpečit jeho vycestování z území jinak než zajištěním (§ 123b a § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky).“ Tento názor přitom později aproboval i Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 41/2013 – 36 (přístupný na www.nssoud.cz). Dle názoru krajského soudu tedy skutečnost, že žalobce v minulosti nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, bez dalšího nezprošťuje žalovanou povinnosti posoudit důsledně podmínky pro využití jednotlivých alternativních opatření vyjmenovaných v ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Krajský soud připouští, že žalovaná na tuto svoji povinnost zcela nerezignovala, a určitým, byť poněkud minimalistickým způsobem, se v zásadě vyjádřila ke všem formám zvláštních opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Na tomto místě je však třeba dát žalobci za pravdu v tom směru, že jednotlivá tvrzení žalované jsou do značné míry nepřezkoumatelná, potažmo nenachází oporu ve správním spisu. Žalovaná především zcela pominula, že žalobce v průběhu výslechu provedeného dne 7. 12. 2016 sdělil, že má předjednaný nájem bytu na adresu Lečkova 1522/13, Praha 4, kde by se mohl zdržovat, a kde by tedy mohly probíhat i potenciální pobytové kontroly v případě využití zvláštního opatření ve smyslu ust. § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V napadeném rozhodnutí ve vztahu k předmětnému opatření žalovaná pouze uvedla, že „cizinec nemá na území nikoho, u koho by mohl přebývat, tedy místo, kde by mohla být provedena pobytová kontrola.“ Jak vidno, tato konstatace je však v příkrém rozporu s obsahem správního spisu, konkrétně s protokolem o výslechu žalobce ze dne 7. 12. 2016. Obdobně povšechně bez přihlédnutí k žalobcem tvrzeným skutečnostem (zejména ohledně jeho nevědomosti o nelegálním pobytu na území ČR) se žalovaná vyjádřila i k možnostem využití dalších alternativních opatření. Závěry o nerealizovatelnosti opatření dle ust. § 123b odst. 1 písm. c), tj. povinnosti osobně se pravidelně hlásit policii, žalovaná opřela o údajnou existenci vážného nebezpečí útěku žalobce. Je však třeba mít na zřeteli, že s pojmem „vážné nebezpečí útěku“ zákon o pobytu cizinců pracuje zcela v jiné souvislosti, a to při posuzování možnosti zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu EU na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013. Podle ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců se za vážné nebezpečí útěku zejména považuje, „pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“ Je tedy zjevné, že použití kritéria vážného nebezpečí útěku je ve vztahu k posuzovanému případu zcela nepřiléhavé, neboť se týká naprosto odlišných situací zajištění cizinců. Ostatně ze správního spisu ani nevyplývá, že by žalobce kdykoliv v minulosti vyjádřil úmysl opustit ČR. Žalobce naopak vynakládal značné úsilí ve snaze svůj pobyt v ČR legalizovat, aby nebyl nucen z území ČR odcestovat. V souhrnu tedy krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Tyto vady jsou přitom dány řetězením rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o prodloužení zajištění, která vycházejí v základu ze zjištění skutkového stavu a jeho vyhodnocení v rámci prvotního zajištění cizince, které bylo v tomto případě shledáno nezákonným v důsledku své nepřezkoumatelnosti. Následkem toho nemůže obstát při soudním přezkumu ani rozhodnutí o prodloužení zajištění, které vychází ze stejných skutkových důvodů. Způsob, jakým žalovaná posoudila možnosti využití mírnějších opatření (tj. zvláštních opatření podle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců), tedy nemůže ani v rozhodnutí o prodloužení zajištění obstát, neboť žalovaná dostatečným způsobem nereflektovala specifické okolnosti případu žalobce a žádným způsobem se nevypořádala s jeho jednotlivými tvrzeními. Skutečnost, že prvotní rozsudek byl žalované doručen až poté, co vydala nyní napadené rozhodnutí o prodloužení zajištění, nehraje v tomto ohledu žádnou roli. VI. Závěr a náklady řízení Krajský soud shledal, že žalobní námitky jsou důvodné, neboť napadené rozhodnutí trpí zásadními nedostatky co do posouzení možnosti využití zvláštních opatření podle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Za této situace nezbylo krajskému soudu než napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušit (výrok I). Jelikož žalobce již k datu vyhlášení tohoto rozsudku nebyl zajištěn, krajský soud napadené rozhodnutí pouze zrušil a věc nevrátil žalované k dalšímu řízení, neboť žádné další procesní kroky se od žalované v dané věci již neočekávají. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl plný úspěch ve věci žalobce, kterému však žádné náklady v souvislosti s předmětným řízením nevznikly, resp. žádné náklady neúčtoval. Žalovaná byla ve věci neúspěšná, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z tohoto důvodu krajský soud rozhodl o nákladech řízení tak, že jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. Ustanovenému zástupci žalobce soud přiznal odměnu za zastupování v tomto řízení na náklady státu (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovený zástupce má nárok na odměnu, která se skládá z nákladů právního zastoupení ve smyslu vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, které spočívají ve dvou úkonech právní služby: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky a sepis žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky, a to v sazbě 3100 Kč za každý úkon právní služby. K těmto úkonům právní služby náleží též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Jelikož zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil krajský soud částku odměny za právní zastoupení o tuto daň (21 %). Celkem tedy ustanovenému zástupci žalobce přísluší částka 8228 Kč, kterou mu krajský soud vyplatí ve lhůtě stanovené ve výroku III tohoto rozsudku.

Poučení