33 A 45/2022–36

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: P. Z. bytem X zastoupen JUDr. Emil Flegel, advokát sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2022, č. j. JMK 104249/2022, sp. zn. S–JMK 87849/2022/OD/Šv, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2022, č. j. JMK 104249/2022, sp. zn. S–JMK 87849/2022/OD/Šv, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 342 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Emila Flegela, advokáta, sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasnou žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) brojil žalobce proti výše citovanému rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „prvostupňový orgán“), ze dne 20. 4. 2021, č. j. ODSČ–70234/21–27, sp. zn. ODSČ–70234/21–DAN/PŘ (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ nebo „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“), a toto rozhodnutí potvrdil.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 1. 2021 ve 13:20 hod. řídil motorové vozidlo tov. zn. Honda Civic, RZ: X, v Brně na pozemní komunikaci ulice Cejl, přičemž se odmítl podrobit vyšetření, zda není při řízení vozidla ovlivněn jinou návykovou látkou než alkoholem. Tímto jednáním žalobce porušil povinnost stanovenou § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu, čímž se úmyslně dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona.

3. Za uvedený přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci dle § 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu s přihlédnutím k § 35 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), pokutu ve výši 25 000 Kč a současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Do doby trestu zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel se dle § 118c odst. 3 zákona o silničním provozu a § 47 odst. 3 přestupkového zákona započítává i doba zadržení řidičského průkazu od 7. 1. 2021 do nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Zároveň byla žalobci prvostupňovým rozhodnutím uložena též povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální částce 1 000 Kč.

II. Napadené rozhodnutí

4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh řízení. V této souvislosti mj. zdůraznil, že rozhodnutí o přestupku bylo doručeno žalobci do vlastních rukou dne 22. 4. 2021, přičemž podpis na doručence jednoznačně patří žalobci. Jelikož žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí nepodal odvolání, nabylo toto rozhodnutí dne 8. 5. 2021 právní moci. Následně bylo dne 29. 4. 2022 správnímu orgánu I. stupně doručeno podání zmocněnce žalobce advokáta Mgr. Zdeňka Burdy ze dne 25. 4. 2022, který se domáhal vydání rozhodnutí o přestupku, jež mu doposud nebylo doručeno, a zároveň z opatrnosti podal proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání.

5. Žalovaný upozornil, že s žalobcem bylo u prvostupňového orgánu tč. vedeno rovněž řízení o zadržení řidičského průkazu. V rámci tohoto řízení předložil zmocněnec žalobce (Mgr. Burda) dne 10. 3. 2021 plnou moc, dle které byl zmocněn k tomu, aby zastupoval žalobce nejen v řízení o zadržení řidičského průkazu, ale i v nynějším řízení o přestupku (plná moc obsahuje konkrétní spisovou značku přestupkového řízení). Vzhledem k tomu, že jsou obě správní řízení vedena dvěma různými odděleními prvostupňového orgánu, nebyla plná moc do přestupkového spisu vedeného v nynější věci založena, a tak správní orgán I. stupně po celou dobu řízení doručoval písemnosti přímo žalobci.

6. Žalovaný připustil, že správní orgán I. stupně pochybil, pokud v rámci své vnitřní organizace nedokázal zajistit, aby předložená plná moc byla založena i do přestupkového spisu. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že si žalobce jak předvolání k ústnímu jednání, tak i rozhodnutí o přestupku vlastnoručně převzal. Navíc, dne 15. 7. 2021 žalobce požádal o upuštění od zbytku výkonu trestu. To značí, že rozhodnutí o přestupku považoval za řádně doručené, pravomocné a uloženým trestem zákazu činnosti se řídil. Proto je třeba odvolací lhůtu počítat od okamžiku doručení rozhodnutí žalobci.

7. V řešené věci byla jednoznačně naplněna materiální funkce doručování a považovat rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nedoručené pouze proto, že nebylo doručeno zmocněnci, by byl přepjatý formalismus. Smyslem a účelem doručování totiž je, aby se účastníci řízení seznámili s písemnostmi a měli možnost uplatnit svá práva a oprávněné zájmy při zachování efektivního fungování veřejné správy. Na podporu svého právního názoru žalovaný odkázal na judikaturu správních soudů v otázce opomenutých účastníků řízení a nedodržení formy doručování.

8. Žalobce se s prvostupňovým rozhodnutím prokazatelně seznámil a mohl se proti němu bránit řádnými opravnými prostředky. Stejně tak měl velmi dlouhý časový úsek, v němž mohl namítat, že je zastoupen, a tak mají být písemnosti doručovány jeho zmocněnci. Pokud by bylo odvolání podáno se zpožděním pouze několik dní či týdnů s argumentem, že bylo zpoždění způsobeno nutností komunikace se zmocněncem, bylo by možné odvolání akceptovat. V řešené věci však bylo odvolání zmocněncem podáno více než rok po vydání rozhodnutí o přestupku, což pouze nasvědčuje účelovosti takového podání a snaze o zánik odpovědnosti za přestupek.

9. Aby odvolání bylo podáno včas, muselo být podáno nejpozději dne 7. 5. 2021, případně do 15. 7. 2021 s vhodným odůvodněním zpoždění. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo zmocněncem podáno až dne 25. 4. 2022, nebylo podáno ve lhůtě, pročež jej žalovaný zamítl jako opožděné.

III. Žaloba

10. Žalobce má napadené rozhodnutí za nezákonné, jelikož odvolání bylo podáno včas.

11. Za opožděné je nutno považovat jen takové odvolání, které bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Ta v řešené věci vůbec běžet nezačala. Pro počátek běhu odvolací lhůty je totiž rozhodný okamžik doručení rozhodnutí zástupci. V řešené věci nebylo rozhodnutí o přestupku zástupci žalobce doručeno, třebaže se toho výslovně domáhal. Naopak správní orgán I. stupně doručil rozhodnutí o přestupku pouze žalobci. Takové doručení nicméně podle § 34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), nemá právní účinky pro běh lhůt, nestanoví–li zákon jinak. Odvolání podané ještě před doručením prvostupňového rozhodnutí zmocněnci proto nemůže být opožděné, ale bylo fakticky podáno předčasně. Vadu nedoručení rozhodnutí o přestupku zmocněnci pak nelze zhojit doručením rozhodnutí přímo žalobci, neboť tento postup je ze zákona vyloučen.

12. Jelikož odvolání bylo podáno včas, žalobce krajskému soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí společně s rozhodnutím o přestupku zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal uhradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

13. Ve vyjádření ze dne 16. 9. 2022 žalovaný uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Zdůraznil, že doručením rozhodnutí o přestupku se již obsáhle zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkázal.

14. V řešené věci došlo k naplnění materiální funkce doručování dle judikatury Nejvyššího správního soudu a považovat rozhodnutí za nedoručené jen proto, že nebylo v souladu s § 34 odst. 2 s. ř. doručeno zástupci žalobce, by byl přepjatý formalismus. Odvolání podané zmocněncem více než rok po prokazatelném doručení rozhodnutí o přestupku žalobci je evidentním zneužitím práva, jež nepožívá právní ochrany.

15. V replice ze dne 1. 12. 2022 žalobce setrval na svém dosavadním názoru, že nelze počítat lhůtu pro podání odvolání ode dne doručení rozhodnutí účastníku řízení, pokud je tento zastupován, neboť to zákon výslovně vylučuje. Dodržování právních předpisů přitom nelze považovat za přepjatý formalismus.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

16. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně příkazem ze dne 18. 2. 2021 zahájil se žalobcem řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Proti příkazu podal žalobce odpor, jež na výzvu správního orgánu I. stupně doplnil o vlastnoruční podpis. Následně prvostupňový orgán přípisem ze dne 17. 3. 2021 oznámil žalobci pokračování v řízení o přestupku a zároveň nařídil ústní jednání ve věci, k němuž se žalobce bez omluvy nedostavil. Posléze bylo dne 20. 4. 2021 vydáno prvostupňové rozhodnutí.

17. Prvostupňové rozhodnutí si žalobce dle údajů obsažených na doručence vlastnoručně převzal dne 22. 4. 2021, přičemž sám v odvolací lhůtě ani později odvolání nepodal. Ve správním spisu je dále založena žádost žalobce o upuštění od zbytku správního trestu zákazu řízení motorových vozidel ze dne 12. 7. 2021, v níž žalobce mj. uvedl, že rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci ke dni 8. 5. 2021. Dne 29. 4. 2022 pak prvostupňový orgán obdržel podání zmocněnce žalobce ze dne 25. 4. 2022, jímž se domáhal vydání rozhodnutí o přestupku, které mu doposud nebylo doručeno, a současně podal z opatrnosti proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání. Ve spisu je obsažena kopie podání doručeného prvostupňovému orgánu dne 10. 3. 2021 ke sp. zn. ODSC–80005/21–EF/PŘ (řízení o zadržení řidičského průkazu žalobce), k němuž byla připojena plná moc udělená žalobcem datovaná téhož dne, v níž se výslovně uvádí, že je udělena k zastupování v řízení vedeném pod spis. zn. ODSČ–70234/21–DAN/PŘ.

18. O odvolání zmocněnce žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jímž jej posoudil jako opožděné.

VI. Posouzení věci krajským soudem

19. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

20. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, vč. řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.

21. Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, jelikož účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili a soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

22. Žaloba je důvodná.

23. Meritem sporu v projednávané věci je posouzení otázky, jestli bylo odvolání proti rozhodnutí o přestupku podáno opožděně či nikoliv. Pro zodpovězení této otázky je v kontextu okolností projednávané věci nezbytné posoudit, zda bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno způsobem, který byl způsobilý vyvolat počátek běhu odvolací lhůty.

24. V řešené věci není mezi účastníky sporné, že bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno žalobci do vlastních rukou dne 22. 4. 2021 (tuto skutečnost shodně potvrzují účastníci řízení a vyplývá i z obsahu doručenky založené ve správním spisu). Právě tak není sporné ani to, že žalobce byl v přestupkového řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 10. 3. 2021 zástupcem – advokátem Mgr. Zdeňkem Burdou (z textu předložené plné moci jasně vyplývá, že tato věcně dopadá i na přestupkové řízení vedené u správního orgánu I. stupně a žalovaného v nynější věci), kterému nebylo rozhodnutí o přestupku doručeno. Účastníci řízení jsou naopak ve sporu ohledně toho, zda za situace, kdy bylo rozhodnutí o přestupku doručeno jen žalobci a nikoliv jeho zmocněnci, začala lhůta k odvolání ve smyslu § 83 odst. 1 s. ř. běžet již doručením rozhodnutí žalobci či zda za existence zastoupení v přestupkovém řízení byl pro počátek a běh odvolací lhůty rozhodný až okamžik doručení rozhodnutí zástupci.

25. Stěžejním v dané věci je ustanovení § 34 odst. 2 s. ř., podle kterého: „S výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví–li zákon jinak.“ 26. Ustanovení § 33 a 34 jako celek upravují obecně vztah mezi zástupcem a zastoupeným, přičemž rozlišují jednotlivé typy a formy zastoupení, jakož i jeho obsah a rozsah. Typické pro tento vztah je, že zástupce jedná sice jménem zastoupeného, avšak důsledky jeho úkonů, které pro zastoupeného činí, se přičítají zastoupenému. Zástupce tak svými úkony vyvolává vznik práv či povinností zastoupeného. Protože je to právě zástupce, který má hájit práva zastoupeného ve správním řízení, normuje s. ř. zásadu, že i písemnosti, které jsou zastoupenému určeny, jsou doručovány výhradně jeho zástupci a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt pro účely řízení. Tato zásada je prolomena výjimkou, která stanoví, že zastoupenému (tj. účastníku řízení) se doručí takové písemnosti, které jej povolávají v daném řízení něco osobně vykonat. Jestliže pak dojde k tomu, že je písemnost doručena zastoupenému, začne i přesto běžet lhůta k provedení úkonu, který z písemnosti vyplývá, až doručením písemnosti zástupci (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 7 Azs 21/2009–60, ze dne 12. 9. 2013, č. j. 9 As 103/2012–41, či ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 60/2016–26; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud doručení písemnosti zastoupenému nemá podle § 34 odst. 2 s. ř. účinky pro běh lhůt, v praxi to znamená, že lhůta pro provedení určitého úkonu, která by z takové písemnosti vyplývala, se bude počítat nikoliv od doručení písemnosti zastoupenému, ale výlučně od doručení písemnosti zástupci (srov. k tomu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2012, č. j. 78 A 5/2011–31).

27. Ve vztahu k rozhodnutí o přestupku potom Nejvyšší správní soud již v minulosti jednoznačně dovodil, že toto nespadá do kategorie písemností dle § 34 odst. 2 s. ř., které se doručují nejen zástupci, ale i zastoupenému. V případě oznámení tohoto rozhodnutí totiž správní orgán osobní součinnost zastoupeného nepotřebuje, a proto jej s ohledem na smysl procesního zastoupení doručuje pouze zmocněnci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008–61). Tento právní názor následně Nejvyšší správní soud potvrdil a v plném rozsahu aplikoval i v řadě svých dalších rozhodnutí (namátkově srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 79/2016–24, ze dne 27. 10. 2016, č. j. 9 As 9/2016–52, či ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 As 255/2017–49). Závěry, že konečné rozhodnutí ve věci samé, kterým byl uložen správní trest za přestupek, se doručuje výhradně zástupci účastníka a pouze takové doručení má účinky založení běhu lhůt, pak zdůraznil Nejvyšší správní soud i ve svém recentním rozsudku ze dne 18. 11. 2022, č. j. 2 As 66/2022–24.

28. V citovaných rozhodnutích přitom kasační soud dospěl k závěru, že doručení rozhodnutí, jímž se ukládá správní trest za přestupek, zastoupenému účastníku namísto jeho zmocněnci, představuje vadu řízení způsobující nezákonnost tohoto rozhodnutí. Projevil–li účastník řízení vůli být v řízení o přestupku zastoupen zmocněncem (zpravidla právním profesionálem), který mu umožní vést efektivní způsob obhajoby zahrnující i včasné podání zákonných opravných prostředků, je povinností správních orgánů věnovat při doručování náležitou pozornost tomu, aby veškeré písemnosti určené účastníku (vyjma písemností vyžadujících, aby účastník provedl určitý úkon osobně) doručovaly právě zvolenému zmocněnci. Jedině tehdy totiž může formální obhajoba zdárně naplnit svůj účel a vést k maximální ochraně práv a oprávněných zájmů osoby, proti níž se řízení vede. Zdejší soud konstatuje, že výše uvedená judikatura v otázce doručování rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu za přestupek, je zcela jednoznačná a ustálená a nepřipouští odlišné závěry; analogie s doručováním v trestním řízení je vyloučena (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 As 255/2017–49).

29. Krajský soud vztáhl uvedená judikaturní východiska na nyní posuzovanou věc a dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, pokud aproboval postup prvostupňového orgánu, který doručil rozhodnutí o přestupku jen žalobci, nikoliv již jeho zástupci. Žalovaný toto doručení nesprávně považoval za řádné a v rozporu se shora citovanou judikaturou počítal běh 15denní odvolací lhůty od okamžiku doručení rozhodnutí žalobci. V důsledku toho je pak nutně nesprávný, ergo nezákonný, i závěr žalovaného o opožděnosti odvolání podaného zmocněncem žalobce.

30. Zdejší soud konstatuje, že v posuzované věci doručil prvostupňový orgán žalobci rozhodnutí o přestupku do vlastních rukou dne 22. 4. 2021. Jelikož tímto rozhodnutím nebylo po žalobci požadováno, aby v rámci řízení o přestupku něco osobně vykonal (poselstvím prvostupňového rozhodnutí bylo „jen“ oznámit žalobci výsledek přestupkového řízení), nejedná se o písemnost, u níž by zákon vyžadoval její doručení přímo žalobci. Je tedy potřeba uplatnit obecné pravidlo, dle něhož se v situaci, kdy je účastník řízení zastoupen, veškeré písemnosti doručují pouze jeho zmocněnci. V tomto případě pak dle § 34 odst. 2 s. ř. věty druhé platí, že doručení rozhodnutí o přestupku žalobci nemá právní účinky z hlediska běhu odvolací lhůty. Tu je zapotřebí počítat až od okamžiku doručení rozhodnutí o přestupku zmocněnci. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Jestliže nebylo rozhodnutí o přestupku zástupci žalobce nikdy účinně doručeno, lze logickým úsudkem dospět k závěru, že lhůta určená k podání odvolání vůbec nemohla začít běžet, a tedy ani marně uplynout. Vycházeje pak z toho, že za opožděné lze považovat pouze takové odvolání, jež bylo podáno po marném uplynutí odvolací lhůty, nemohlo být odvolání podané zástupcem, byť bylo učiněno se značným časovým odstupem od doručení rozhodnutí o přestupku žalobci, žalovaným posouzeno jako opožděné. Námitka žalobce je proto důvodná.

31. Zároveň se krajský soud neztotožnil s argumentací žalovaného, že pochybení prvostupňového orgánu při doručování lze zhojit tím, že se žalobce s obsahem rozhodnutí zcela prokazatelně seznámil, čímž byla naplněna tzv. materiální funkce doručování. Pro tuto úvahu nebyly v řešené věci dány nezbytné podmínky. Zdejší soud k tomu uvádí, že aplikace principu materiální funkce doručování nalézá svého uplatnění zejména v těch případech, kdy nebyla písemnost správním orgánem doručena do sféry účastníka řízení zákonem předvídaným způsobem (resp. formou), avšak z konkrétních okolností případu se jeví nesporné, že se adresát s obsahem písemnosti fakticky seznámil (k této situaci se váží i žalovaným citované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 Afs 148/2008–73, ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010–95, ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011–88, a ze dne 21. 7. 2015, č. j. 2 As 15/2015–56). Okolnosti řešené věci jsou však odlišné, neboť zde vada doručování nespočívala v nedodržení způsobu, jímž mělo být doručováno (např. že by rozhodnutí bylo zasláno prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb místo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky adresáta, bylo doručeno běžným způsobem místo do vlastních rukou apod.) V souzené věci vada doručování spočívala v záměně osoby (adresáta), jemuž mělo být doručováno. Tuto vadu pak již z povahy věci nelze zhojit tím, že se osoba, které dle platné právní úpravy vůbec doručováno být nemělo, s daným rozhodnutím prokazatelně seznámila.

32. Pokud žalovaný při hodnocení „řádnosti“ doručování zamýšlel využít princip materiální funkce doručování, potom tak měl učinit nikoliv vůči žalobci (v jehož případě nemá okamžik doručení relevanci z hlediska běhu lhůt), nýbrž právě ve vztahu ke zmocněnci, jemuž mělo být rozhodnutí o přestupku doručováno a které má dle § 34 odst. 2 s. ř. vliv na běh odvolací lhůty. Jestliže by žalovaný prokázal, že se zástupce žalobce s obsahem rozhodnutí o přestupku, které mu nebylo formálně doručeno, prokazatelně seznámil (např. tím, že mu jej poskytl žalobce, či v důsledku nahlížení do správního spisu), a současně dokázal určit i přesný časový okamžik, kdy k tomuto seznámení došlo, mohl by s přihlédnutím k principu materiální funkce doručování počítat běh odvolací lhůty od tohoto okamžiku (srov. k tomu např. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 As 167/2014–41). Touto cestou se ovšem žalovaný v napadeném rozhodnutí nevydal a jeho argumentaci materiální funkcí doručování nelze v projednávané věci považovat za správnou.

33. Jako nesprávný a na posuzovanou věc nepřiléhavý je pak třeba odmítnout i odkaz žalovaného na judikaturu správních soudů ve věci fikce doručení ve vztahu k tzv. opomenutým účastníkům řízení. Krajský soud k tomu pouze ve stručnosti uvádí, že v odkazovaném rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007–118, se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval otázkou tzv. opomenutých účastníků řízení, tj. dalších dotčených osob ve smyslu § 14 odst. 1 starého správního řádu (tj. zákona č. 71/1967 Sb.), nyní tzv. „vedlejších“ účastníků řízení podle § 27 odst. 2 s. ř., přičemž jádro jeho argumentace směřovalo k poměřování ochrany nabytých práv účastníků, kteří jednali v důvěře v právní moc správního rozhodnutí vydaného ve stavebním řízení, a ochrany práv účastníka řízení, kterému nebylo správní rozhodnutí procesně doručeno. Nyní souzená věc je však zcela odlišná v tom, že je v ní aplikovaná právní úprava s. ř. z roku 2004 a jedná se o řízení ve věci správního trestání (tj. přestupkové řízení), v němž je jediným účastníkem řízení žalobce. Z logiky věci tak zde není dán prostor pro uplatnění úvah obsažených v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu.

34. Ve vztahu k argumentaci žalovaného stran možné zhojitelnosti vady spočívající v nesprávném doručení rozhodnutí o přestupku přímo žalobci namísto jeho zmocněnci pak krajský soud pro úplnost dodává, že vadu dle § 34 odst. 2 s. ř. lze zhojit jedině tak, že by správní orgán I. stupně doručil své rozhodnutí i zmocněnci, jenž by uplatnil v zákonné lhůtě počítané od data, kdy mu bylo dané rozhodnutí doručeno, za žalobce odvolání (srov. k tomu např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 79/2016–24). Jelikož k tomuto postupu v posuzované věci nedošlo a zástupci žalobce nebylo rozhodnutí o přestupku nikdy doručeno, nemohla být vytýkaná vada řízení odpovídajícím způsobem zhojena.

35. Závěrem pak zdejší soud uvádí, že byť některé indicie v této věci skutečně nasvědčují obstrukčnímu jednání ze strany žalobce, příp. jeho zástupce (zejména skutečnost, že k podání odvolání zmocněncem došlo více než rok po doručení prvostupňového rozhodnutí žalobci a také procesní aktivita samotného žalobce v přestupkovém řízení i poté, co udělil plnou moc zástupci z řad advokátů), nelze pouze na základě zvolené procesní strategie odhlédnout od zákonných pravidel, dle nichž nemá doručení rozhodnutí o přestupku žalobci, který byl ve správním řízení zastoupen, právní účinky pro běh odvolací lhůty. Není povinností účastníka správního řízení, který je zastoupen, činit své procesní úkony prostřednictvím zvoleného zástupce.

VII. Závěr a náklady řízení

36. Na základě shora uvedených důvodů shledal krajský soud žalobu důvodnou, pročež napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 4 s. ř. s.).

37. V dalším řízení před žalovaným je nezbytné, aby žalovaný (resp. správní orgán I. stupně) účinně doručil rozhodnutí o přestupku i zástupci žalobce, jímž byl podle předložené plné moci ze dne 10. 3. 2021 advokátu Mgr. Zdeňku Burdovi., pokud ovšem vztah zastoupení mezi ním a žalobcem stále trvá. Od tohoto okamžiku je pak potřeba v souladu s § 34 odst. 2 s. ř. počítat běh lhůty k podání odvolání. Právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku je žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

38. O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nynější věci byl žalobce úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Dle soudního spisu učinil zástupce žalobce v řízení prokazatelně tři úkony právní služby, konkrétně (i) převzetí a přípravu zastoupení, (ii) podání žaloby a (iii) sepis repliky, vše v sazbě 3 100 Kč za jeden úkon (celkem 9 300 Kč). Dále mu náleží i náhrada hotových výdajů v paušální sazbě 300 Kč za jeden úkon (celkem 900 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce soudu prokázal, že je plátcem DPH, navýšil soud odměnu za zastupování žalobce o částku připadající na tuto daň. Celkově tak náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, již je žalovaný povinen uhradit žalobci za podmínek uvedených ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu VI. Posouzení věci krajským soudem VII. Závěr a náklady řízení