33 A 68/2019 - 27

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: I. P., st. př. …………… trvale bytem ………………………………………. zastoupen advokátem Mgr. Janem Lipavským sídlem Velké náměstí 135, 500 03 Hradec Králové proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 19. 9. 2019, č. j. CPR-36608-3/ČJ-2018-930310- V240, a ze dne 19. 9. 2019, č. j. CPR-36608-4/ČJ-2018-930310-V240, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se svou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2019, č. j. CPR-36608-3/ČJ-2018-930310-V240 (dále též „napadené rozhodnutí“), a ze dne 19. 9. 2019, č. j. CPR-36608-4/ČJ-2018-930310- V240 (dále též „napadené rozhodnutí o nákladech“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru cizinecké policie (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 13. 9. 2018, č. j. KRPJ-86263-36/ČJ-2018-160022-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o správním vyhoštění“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. Počátek doby, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla stanovena doba k vycestování z území České republiky v délce 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Na žalobce se nevztahují důvody znemožňující vycestování.

3. Napadeným rozhodnutím o nákladech bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 12. 9. 2018, č. j. KRPJ-86263-35/ČJ- 2018-160022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí o nákladech“), který byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

4. Řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno proto, že při pobytové kontrole provedené hlídkami Policie ČR dne 22. 8. 2018 v 9:06 hod. ve výrobním provozu společnosti Ž, IČ: 46347160, sídlem ……………… (dále jen „společnost Ž“), zaměřené na oprávněnost pobytu cizinců na území ČR a dodržování dalších povinností v režimu zákona o pobytu cizinců, prováděl výdělečnou činnost spočívající ve vazačských a pomocných pracích pro společnost M. s.r.o., IČ: ………., sídlem …………….. (dále jen „společnost M. s.r.o.“), přestože pro tuto činnost neměl potřebné oprávnění.

II. Napadená rozhodnutí

5. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná nejprve zrekapitulovala obsah odvolacích námitek, přičemž dospěla na základě podkladů založených ve správním spisu k závěru, že skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností. Podle názoru žalované provedl prvostupňový správní orgán dokazování v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

6. Konkrétně žalovaná poukázala na podání vysvětlení pracovníků společnosti Ž, včetně samotného žalobce jako účastníka řízení. Nepovažovala proto za potřebné usilovat o získání vyjádření společnosti M. s.r.o., neboť žalobce v Polsku nikdy nepracoval a nemohl tak být na území ČR pouze dočasně vyslán.

7. V tomto kontextu žalovaná odkázala na vyjádření žalobce, který do protokolu o výslechu účastníka řízení uvedl, že přicestoval do České republiky přímo z Ukrajiny, přičemž obdržel předložené doklady v polštině až několik dní po nástupu do společnosti Ž a platil za ně 1 000 Kč měsíčně. Na základě těchto skutečností dospěla žalovaná k závěru, že se jednalo o dokumenty, které byly vyhotoveny pouze účelově, aby zastřely výkon zaměstnání žalobcem na území ČR bez potřebného povolení.

8. Co se týče namítaného režimu poskytování přeshraničních služeb podle ust. § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), může mít podle žalované pouze dočasný charakter. Zásadně spočívá v tom, že zaměstnavatel vyšle svého zaměstnance do jiného členského státu k příjemci služby pod svým jménem a vedením na základě smluvní dokumentace. Po poskytnutí služby se pak zaměstnanec navrací zpět ke svému zaměstnavateli.

9. V případě žalobce však nebyly tyto podmínky naplněny. U společnosti Ž totiž pracoval déle než jeden měsíc (v minulosti rovněž v době od 18. 1. 2018 do 27. 4. 2018). Práci vykonával pod vedením a na základě pokynů mistra společnosti Ž, která mu evidovala docházku a poskytla mu veškeré ochranné pomůcky a zařízení, které jsou pro výkon práce potřebné. Žádný zástupce polského zaměstnavatele nebyl na pracovišti přítomen.

10. Podle názoru žalované ze správního spisu rovněž vyplývá, že byl žalobce k výkonu práce poskytnut společností M. s.r.o., a to v rámci realizace subdodávky pro společnost Ž Byl tedy fakticky začleněn na český právní trh, aniž by disponoval povolením k zaměstnání.

11. Dále se žalovaná neztotožnila ani s námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, neboť bylo ve výroku dostatečně uvedeno řešení otázky, která byla předmětem správního řízení, a to včetně odkazu na dotčená ustanovení právních předpisů. Nezákonnost nelze podle žalované dovozovat pouze z toho, že byly skutkové okolnosti vymezeny až v odůvodnění rozhodnutí.

12. Vydáním prvostupňového rozhodnutí nemělo dojít ani k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, neboť nemá na území ČR žádné vazby, přičemž neuvedl žádné důvody, které by jeho vycestování do domovské země bránily. Stejně tak považovala žalovaná za přiměřené uložení doby správního vyhoštění v délce jednoho roku, a to s odkazem na závažnost jednání žalobce a další okolnosti případu.

13. V napadeném rozhodnutí o nákladech žalovaná odkázala na prvostupňové i napadené rozhodnutí ve věci samé s tím, že bylo ve správním řízení prokázáno, že se žalobce dopustil protiprávního jednání, kterým naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. O náhradě nákladů může správní orgán rozhodnout i během vedeného správního řízení. Žalovaná se ztotožnila se závěrem prvostupňového orgánu, že řízení o správním vyhoštění bylo vyvoláno porušením právní povinnosti a nebyly splněny podmínky pro snížení paušální částky nákladů řízení. Proto bylo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o nákladech zamítnuto.

III. Žaloba

14. V žalobě žalobce namítal, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a založená na nesprávném právním posouzení. Kromě toho prvostupňový správní orgán podle názoru žalobce uložil správní vyhoštění v nepřiměřeném rozsahu a nezabýval se možnou překážkou vycestování.

15. Konkrétně žalobce argumentoval tím, že povolení k zaměstnání na území České republiky nepotřeboval, neboť byl polským zaměstnavatelem vyslán za účelem poskytnutí přeshraniční služby. Tato skutečnost vyplývá z dokladů, které byly správním orgánům předloženy. Dále žalobce uvedl, že byl zaměstnán u polské společnosti, přičemž mu nelze klást k tíži, pakliže nebyl jako cizinec k dočasnému výkonu práce na území ČR nahlášen.

16. Podle názoru žalobce proto naplnil podmínky pro vyslání v rámci poskytování služeb pro zahraničního zaměstnavatele podle ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť se jednalo o časově omezený výkon práce na území ČR. Žalobce navíc není jako zaměstnanec polského zaměstnavatele schopen ovlivnit, zda bude vyslán k plnění konkrétní zakázky do jiného členského státu ihned po nástupu do zaměstnání.

17. V tomto ohledu podle názoru žalobce správní orgány nedostatečně posoudily povahu všech zainteresovaných subjektů, resp. nevyžádaly si součinnost polských orgánů ani společnosti M. s.r.o., pro kterou měl žalobce na území ČR údajně pracovat. Správní orgány tedy podle žalobce nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými.

18. Stejně tak považoval žalobce za nepřezkoumatelné závěry žalované, že není důvod posuzovat dokumenty sepsané v polském jazyce, protože byly vystaveny pouze účelově. Dané dokumenty totiž nebyly přeloženy do českého jazyka. Úvahy správních orgánů jsou proto v rovině pouhých spekulací.

19. Kromě toho žalobce namítal, že bylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí nesprávně rozhodnuto o správním vyhoštění cizince podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Konkrétně argumentoval tím, že správní orgán neuvedl právní normu, která měla být porušena a samotný skutek vymezil až v odůvodnění rozhodnutí.

20. Závěrem žaloby poté žalobce poukázal na nepřiměřenost doby uloženého správního vyhoštění, a to s ohledem na zásah do soukromého a rodinného života. V této souvislosti požadoval, aby krajský soud sekundárně postupoval podle ust. § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), resp. rozhodl tak, že se správní vyhoštění neukládá.

21. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby krajský soud napadená a prvostupňová rozhodnutí zrušil, uložil žalované povinnost k náhradě nákladů soudního řízení a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalované

22. Ve svém vyjádření k žalobě se žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Podle jejího názoru nedošlo během správního řízení k žádnému pochybení, pročež krajskému soudu navrhla, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

23. Ve správním spisu se nachází úřední záznam ze dne 22. 8. 2018, který zachycuje průběh pobytové kontroly téhož dne v objektu společnosti Ž. a.s, během které byl žalobce kontrolován. Současně je v úředním záznamu uvedeno, že žalobce měl spolu s dalšími osobami ukrajinské státní příslušnosti pracovat ve výrobních halách společnosti Ž., a.s. pro společnost M. s.r.o.

24. Dále byly do správního spisu založeny kopie cestovního dokladu žalobce (včetně vylepeného polského víza typu D, č. ……….., s platností od 21. 6. 2018 do 15. 5. 2019), cestovního příkazu vystaveného společností L. s.r.o., sídlem ……………………, 102 00 Praha (dále je „společnost L. s.r.o.“), smluvní dokumentace žalobce a společnosti G. .. sp. z o.o. v polském jazyce, Informace o vyslání k plnění úkolů vyplývajících z uzavřené smlouvy, fotografie žalobce ve výrobní hale, smlouvy o dílo mezi společností Ž a společností M. s.r.o. ze dne 19. 12. 2017 (včetně dodatku o jejím prodloužení) a výkazů denní docházky žalobce do zaměstnání.

25. Kromě toho jsou součástí spisové dokumentace rovněž protokoly o podání vysvětlení V. S. a O. Š., kteří jsou zaměstnanci společnosti Ž Pan S. k věci vypověděl, že pracuje na pozici vrchní mistr. Ze své pozice byl proto jednou z osob, která dávala žalobci pokyny k výkonu vazačských prací. Veškeré pomůcky a stroje, které žalobce využíval, patří společnosti Ž, která mu rovněž evidovala docházku pomocí čipové karty a poskytla školení.

26. Obdobně vypověděl pan Š., který je u společnosti Ž zaměstnán na pozici vedoucí personálního oddělení. Žalobce měl být spolu s dalšími cizinci poskytnut na základě smlouvy o dílo se společností M. s.r.o. Po příchodu každý nový pracovník vyplní dotazník, dostane čipovou kartu za účelem evidence docházky a přístupu na ubytovnu a podrobí se proškolení. Následně je předán do výroby na konkrétní středisko. Způsob fakturace odvedené práce nebyl pan Š. schopen objasnit. Pouze doplnil, že společnost Ž oprávněnost cizinců k výkonu práce na území ČR neposuzuje.

27. Na základě těchto podkladů bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, přičemž žalobce v rámci protokolu o výslechu účastníka řízení dne 22. 8. 2018 k věci mimo jiné uvedl, že se z důvodu nedostatku práce na Ukrajině a nízkých platů rozhodl pracovat v rámci Evropské unie. V této souvislosti se mu naskytla možnost pracovat v České republice, kde působil již předtím na základě polského víza u společnosti Ž (leden-duben 2018). Vyřídil si proto polské vízum v Užhorodě a na základě telefonické dohody se svým kamarádem ze společnosti M. s.r.o. vycestoval mikrobusem přímo na ubytovnu ve Žďáru nad Sázavou. Zde se ho ujal nějaký Čech, který mu obstaral vstupní kartu od objektu společnosti Ž, zajistil mu školení a podepsal s ním blíže neurčené dokumenty. Poté žalobce obdržel pracovní pomůcky a byl poslán do výroby.

28. Několik dní po nástupu do zaměstnání u společnosti Ž měl žalobce dále od nějakého pana I. ze společnosti M. s.r.o. obdržet dokumenty v polském jazyce, které by ho měly opravňovat k výkonu práce na území ČR, přestože se jedná o polskou společnost. Jejich obsahu žalobce nerozumí a musel za ně platit 1 000 Kč měsíčně. Současně žalobce výslovně vyloučil, že by byl kromě společnosti Ž zaměstnán u jiné české nebo polské firmy, která dokumenty vystavila. Za prací přijel přímo do ČR, aniž by byl kýmkoliv vyslán.

29. Zatím měla být žalobci vyplacena pouze záloha ve výši 2 000 Kč týdně, a to panem I. ze společnosti M. s.r.o. Odměnu za práci zatím nedostal. Práce mu byla zadávána a kontrolována mistrem společnosti Ž, která mu poskytla veškeré stroje a ochranné pomůcky. Současně žalobce doplnil, že nemá na území ČR žádné příbuzné ani vazby, přičemž jeho případné vyhoštění nebude zásahem do soukromého a rodinného života. Chce se vrátit na Ukrajinu, kde žil se svou manželkou.

30. Následně bylo do správního spisu založeno vyjádření Úřadu práce ČR ze dne 27. 8. 2018 a závazné stanovisko k vycestování žalobce ze dne 23. 8. 2018, ev. č. x. Prvostupňový správní orgán poté vydal rozhodnutí o správním vyhoštění a související rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterým se žalobce prostřednictvím svého právního zástupce odvolal. Jelikož se prvostupňový správní orgán s uplatněnými námitkami neztotožnil, postoupil správní spis žalované, která vydala napadená rozhodnutí.

VI. Posouzení věci krajským soudem

31. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

32. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

33. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili výslovný nesouhlas) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

34. Žaloba není důvodná.

35. Žalobce v žalobě předně namítal, že bylo prvostupňové a napadené rozhodnutí vydáno na základě nesprávného právní posouzení věci, neboť správní orgány pouze spekulativně dovodily, že žalobce na území ČR vykonával závislou práci bez povolení k zaměstnání, přestože se ve skutečnosti jednalo o jeho vyslání polským zaměstnavatelem za účelem přeshraničního poskytnutí služby, k čemuž se povolení k zaměstnání nevyžaduje. Krajský soud se s argumentací žalobce neztotožňuje, a to z následujících důvodů.

36. Podle názoru žalobce správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu ust. § 3 správního řádu, pakliže si neověřily veškeré informace o pracovním vztahu žalobce a polského zaměstnavatele v součinnosti s polskými orgány veřejné moci a společností M. s.r.o., pro kterou měla být práce fakticky vykonávána.

37. V tomto ohledu dává krajský soud žalobci částečně za pravdu v tom, že se správní orgány měly za účelem odstranění veškerých pochybností podrobněji zabývat strukturou a vzájemnou provázaností společností, které byly s výkonem práce žalobce na území České republiky přímo či nepřímo spojeny. V zásadě totiž nelze automaticky vyloučit, že by žalobce mohl být do společnosti Ž., a.s. poskytnut na základě smlouvy o dílo se společností M. s.r.o., pakliže by tato společnost dále disponovala smluvním ujednáním s polským zaměstnavatelem, který měl žalobce na území ČR vyslat za účelem dočasného poskytnutí přeshraniční služby.

38. Přestože se jedná o dílčí pochybení, nemá podle názoru zdejšího soudu za následek nezákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť bylo na základě obsahu správního spisu dostatečně prokázáno, že činnost, kterou žalobce na území České republiky ve společnosti Ž., a.s. vykonával, naplnila svým charakterem (tzn. materiálně) znaky závislé práce. Nejednalo se tedy o vyslání zaměstnance za účelem dočasného poskytnutí přeshraniční služby, ke kterému není potřeba povolení k zaměstnání, jak bude dále podrobněji rozvedeno.

39. V rámci českého právního řádu se závislou prací rozumí podle ust. § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), práce vykonávaná „ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“ 40. Cizí státní příslušníci mohou poté být v souladu s ust. § 89 odst. 1 zákona o zaměstnanosti přijati do zaměstnání nebo zaměstnáváni pouze za předpokladu, že jsou držiteli zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, pokud není zákonem stanoveno jinak. Jednu z výjimek v tomto ohledu představuje právě ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, které ve vztahu k přeshraničnímu poskytování služeb nevyžaduje k zaměstnání cizince povolení k zaměstnání nebo jiné oprávnění k výkonu pracovní činnosti, pokud byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.

41. Ve vztahu k interpretaci pojmu přeshraniční poskytování služeb je dále vhodné doplnit, že reflektuje zákaz omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb, a to podle čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tento požadavek je dále konkretizován prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice“), která stanovuje nadnárodní opatření, která mohou učinit podniky usazené v některém členském státě, vysílající v rámci nadnárodního poskytování služeb pracovníky na území jiného členského státu.

42. Podle čl. 1 odst. 3 písm. a) až c) směrnice tedy zahraniční subjekty mohou realizovat určitá opatření tím, že: a) vyšlou pracovníka na území členského státu na vlastní účet a pod svým vedením na základě smlouvy uzavřené mezi podnikem pracovníky vysílajícím a stranou, pro kterou jsou služby určeny, činnou v tomto členském státě, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem, nebo b) vyšlou pracovníka do provozovny nebo podniku náležejícího ke skupině podniků na území členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem, nebo c) jako podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky vyšlou pracovníka do podniku, který jej využije, se sídlem nebo vykonávajícího činnost na území některého členského státu, jestliže po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi podnikem pro dočasnou práci či podnikem poskytujícím pracovníky na straně jedné a pracovníkem na straně druhé.

43. V kontextu evropské judikatury je vhodné doplnit, že opatření vymezené pod písm. a) výše citovaného ustanovení směrnice typicky spočívá ve vyslání zaměstnance do jiného členského státu výhradně za účelem realizace konkrétní zakázky, přičemž smyslem této dispozice se zaměstnancem není jeho integrace na trhu práce dotčeného státu, neboť se bezprostředně poté navrací ke svému zaměstnavateli. Tento princip však nelze zaměňovat s opatřením stanoveným v čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice, protože je jeho podstatou pronajmutí pracovní síly, která následně plní pracovní úkoly pod vedením a ve prospěch příjemce služby neboli odběratele v jiném členském státě.

44. Za této situace je tak vztah mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem výrazně oslaben, neboť je smyslem dosáhnout dočasné či dlouhodobější integrace daného zaměstnance na trhu práce členského státu, do kterého byl jako pracovní síla poskytnut (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 3. 1990, věc C-113/89, Rush Portuguesa; citovaná rozhodnutí Soudního dvora jsou dostupná na https://eur-lex.europa.eu).

45. Přestože se v obou uvedených případech nepochybně jedná o přeshraniční poskytování služeb, mohou v národních právních řádech podléhat zcela jinému režimu. Ke stejnému kroku přistoupil rovněž český zákonodárce, když v souladu s evropskou judikaturou v ust. § 95 odst. 1 a 4 zákona o zaměstnanosti zakotvil povinnost disponovat povolením k zaměstnání za předpokladu, že se jedná o vyslání pracovníka zahraničního subjektu k výkonu práce na území České republiky na principu agenturního zaměstnávání ve smyslu ust. § 66 zákona o zaměstnanosti (k přípustnosti omezení volného pohybu služeb srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014, věc C-91/13, Essent Energie Productie BV). Výjimka stanovená v ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se proto na tento druh poskytování přeshraničních služeb nevztahuje.

46. Stejný právní názor ostatně zaujal rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017-31 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz): „Výjimku z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu zakotvenou v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti proto nelze z hlediska systematického ani teleologického vykládat tak, že se vztahuje na veškeré vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb. Jak bylo uvedeno výše, členské státy Evropské unie mohou chránit své vnitrostátní pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh.“ 47. V nyní posuzované věci by tak žalobce nemusel disponovat příslušným povolením k zaměstnání pouze za předpokladu, že by svou hlavní pracovní činnost vykonával u polského zaměstnavatele, popř. byl na jeho účet a pod jeho vedením na území České republiky vyslán pouze k realizaci konkrétní zakázky.

48. Z podkladů založených ve správním spisu (viz zejména výkaz elektronické docházky, protokoly o podání vysvětlení zaměstnanců společnosti Ž., a.s. a protokol o výslechu žalobce ze dne 26. 7. 2018) nicméně vyplývá, že žalobce v Polsku nikdy nepracoval, ale naopak přicestoval z Ukrajiny přímo na ubytovnu společnosti Ž ve …………...

49. Současně žalobce výslovně vyloučil, že by byl u polské společnosti zaměstnán, resp. že by ho na území ČR vyslala pouze ke splnění konkrétní zakázky. Pokud se jedná o smluvní dokumentaci v polštině, žalobce jejímu obsahu vůbec nerozuměl, obdržel ji až po nástupu do zaměstnání od pana I. ze společnosti M. s.r.o. a platil za ni 1 000 Kč měsíčně.

50. Krajský soud dává správním orgánům za pravdu v tom, že všechny tyto okolnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že byla smluvní dokumentace se společností G. …… sp. z o.o. vytvořena pouze účelově, a to za účelem zastření výkonu práce žalobcem na území ČR bez potřebného povolení.

51. Kromě toho žalobce potvrdil, že na pracovišti plnil úkoly pod vedením mistra společnosti Ž., a.s., která jej proškolila, evidovala mu docházku a pro výkon práce mu poskytla rovněž potřebná zařízení (stroje) a ochranné pomůcky. Vyjma vyplácení záloh osobou ze společnosti M. s.r.o. v českých korunách tak činnost žalobce vykazovala zbývající znaky závislé práce pro společnost Ž., a.s., jejíž výkon je ze zákona podmíněn povolením k zaměstnání.

52. Skutečnost, že žalobce tímto povolením nedisponoval, jednoznačně vyplývá z vyjádření Úřadu práce ČR ze dne 27. 8. 2018. Naopak byl v rozhodnou dobu držitelem pouze národního polského víza typu D s platností od 21. 6. 2018 do 15. 5. 2019, které ho však samo o sobě k výkonu zaměstnání na území České republiky neopravňovalo.

53. Přestože tedy krajský soud souhlasí se žalobcem v tom, že správní orgány neměly rezignovat na objasnění funkčního mechanismu jednotlivých společností a jejich smluvních vztahů, resp. měly se alespoň pokusit o získání vyjádření společnosti M. s.r.o., ze samotné povahy činnosti žalobce u společnosti Ž., a.s. vyplynulo, že společnost G. ………. sp. z o.o. měla fungovat na principu agenturního zaměstnávání, tedy nikoliv v režimu přeshraničního poskytování služeb podle ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

54. S ohledem na tyto skutečnosti proto zdejší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů ve vztahu k prokázání výkonu nelegální práce žalobcem na území ČR z hlediska přezkoumatelnosti obstojí.

55. Pokud pak žalobce pouze v obecné rovině namítal, že nebyla ze strany správních orgánů posuzována existence překážek vycestování, krajský soud připomíná, že bylo do správního spisu založeno závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 8. 2018, ev. č. ZS43612, podle kterého bylo vycestování žalobce na Ukrajinu možné. Z ustálené judikatury správních soudů poté vyplývá, že se jedná o stanovisko, které je v souladu s ust. § 120a zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 149 správního řádu vydáváno dotčeným orgánem (Ministerstvo vnitra ČR) a je závazné pro výrokovou část rozhodnutí o správním vyhoštění.

56. Postup orgánů veřejné moci rozhodujících o správním vyhoštění je proto v tomto ohledu z hlediska zjištění skutkového stavu a jeho hodnocení omezen na vyžádání daného stanoviska (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 182/2015 – 20). Žalobce navíc obsah a přezkoumatelnost závazného stanoviska ve správním řízení ani v žalobě nijak nezpochybnil.

57. Stejně tak neuvedl žádné důvody, proč by mělo správní vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Nemá na území České republiky žádné příbuzné a vazby, přičemž na Ukrajině bydlí se svou manželkou. Kromě toho žalobce do protokolu o výslechu účastníka řízení výslovně uvedl, že se na Ukrajinu vrátit chce.

58. Důvody ekonomického charakteru poté nelze obecně považovat za relevantní důvod znemožňují vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, a to zejména v případě zdravé osoby, která má středoškolské vzdělání a v minulosti již na Ukrajině podle svých slov pracovala jako mechanik a pracovník v továrně na nábytek.

59. V souhrnu krajský soud dospěl k závěru, že v případě žalobce žalovaná správně dovodila, že byly dány podmínky pro uložení správního vyhoštění.

60. Co se dále týče námitek ohledně formulace výroku prvostupňového rozhodnutí, je v něm kromě odkazu na ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců výslovně uvedeno, že bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno z důvodu toho, že byl žalobce na území ČR zaměstnán bez potřebného povolení k zaměstnání. V odůvodnění rozhodnutí jsou pak podrobněji vymezeny skutkové okolnosti, včetně jejich právní kvalifikace.

61. V tomto ohledu krajský soud připouští, že se mohl prvostupňový správní orgán více zabývat podmínkami aplikace ust. § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, který představuje výjimku z povinnosti cizince disponovat při výkonu práce na území ČR povolením k zaměstnání. K tomu je ovšem vhodné doplnit, že správní řízení tvoří jeden vzájemně provázaný celek, přičemž byly úvahy prvostupňového správního orgánu podrobněji rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí (k jednotě správního řízení viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012-48).

62. Krajský soud dále nepovažoval za důvodnou ani námitku, kterou žalobce brojil proti nepřiměřenosti délky správního vyhoštění. Podle ust. 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců platí, že správní orgány uloží cizinci při splnění stanovených podmínek správní vyhoštění až na dobu pěti let. V každém individuálním případě tedy záleží na jejich uvážení, v jaké délce bude správní vyhoštění uloženo, pakliže se pohybují v zákonem stanovených mezích a jejich rozhodnutí je řádně zdůvodněno, resp. nejedná se o projev libovůle.

63. V nyní posuzované věci bylo žalobci uloženo správní vyhoštění v délce jednoho roku, tedy při spodní hranici zákonného rozpětí, a to s odkazem na závažnost a dobu protiprávního jednání, kterého se dopustil. Takový postup nelze podle názoru zdejšího soudu považovat za excesivní.

64. K tomu krajský soud dodává, že sám nemohl vyhovět žádosti žalobce o upuštění od uložení správního vyhoštění či jeho snížení s odkazem na ust. § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť se tento druh moderace vztahuje pouze na sankci mající trestněprávní charakter (tzv. správní trest), jejíž znaky správní vyhoštění jako preventivní opatření svého druhu nenaplňuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 – 52).

65. Žalobce poté brojil proti napadenému rozhodnutí o nákladech pouze s odkazem na námitky uplatněné vůči napadenému rozhodnutí, které byly zdejším soudem posouzeny jako nedůvodné.

VII. Závěr a náklady řízení

66. Ze všech shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

67. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

Poučení