33 A 7/2024–49

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: Y. Z. státní příslušnost X bytem X zastoupen Mgr. Marek Sedlák, advokát sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech sídlem Erna–Berger–Straße 1, 01097 Drážďany, SRN v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2024, č. j. 1352–2/2024–MZV/DRAZVO, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 27. 2. 2024 žádost o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (zaměstnaneckou kartu). Žalovaný však jeho žádost posoudil jako nepřijatelnou, jelikož žádost nebyla podána na konzulárně příslušném zastupitelském úřadu [viz § 169h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném ke dni 27. 2. 2024 (dále jen „ZPC“)], neboť žalobce nedoložil oprávněný nepřetržitý pobyt na území některého ze států spadajícího do oblasti konzulární příslušnosti žalovaného po dobu nejméně dvou let (§ 169g odst. 1 ZPC). Žalovaný následně v souladu s § 169h odst. 5 ZPC učinil dne 27. 2. 2024 pod č. j. 1352–2/2024–MZV/DRAZVO záznam o usnesení o této skutečnosti do správního spisu (dále jen „napadené rozhodnutí“), jenž tentýž den osobně předal žalobci.

II. Napadené rozhodnutí

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá jen tolik, že žalobce požádal žalovaného o udělení povolení k dlouhodobému pobytu v ČR za účelem zaměstnání (tj. zaměstnanecké karty). Jeho žádost však žalovaný shledal nepřijatelnou, jelikož nebyly naplněny nezbytné předpoklady pro to, aby byl konzulárně příslušným zastupitelským úřadem k podání dané žádosti. V okamžiku podání žádosti totiž nebyl doložen oprávněný nepřetržitý pobyt žalobce na území některého ze států spadajícího do oblasti konzulární příslušnosti žalovaného po dobu nejméně dvou let, jak to předpokládá § 169 g odst. 1 ZPC.

3. Podle § 169h odst. 5 ZPC platí, že je–li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána. Tuto skutečnost Ministerstvo vnitra či příslušný zastupitelský úřad písemně sdělí cizinci včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti společně se všemi předloženými náležitostmi.

4. V souladu s výše citovaným ustanovením tedy žalovaný napadeným rozhodnutím konstatoval nepřijatelnost žalobcovy žádosti a učinil o ní záznam do spisu. Současně zasláním stejnopisu rozhodnutí vyrozuměl žalobce o důvodech nepřijatelnosti jeho žádosti a vrátil mu žádost, a to včetně všech předložených dokladů. Napadené rozhodnutí si žalobce osobně převzal dne 27. 2. 2024.

III. Žaloba

5. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, poněvadž žalobce splňuje podmínky místní příslušnosti pro podání žádosti u žalovaného ve smyslu § 169g odst. 1 ZPC. Má totiž povolený dlouhodobý pobyt na území Slovenské republiky, na jejímž území pobývá nepřetržitě a oprávněně po dobu delší než dva roky. Podle informací zveřejněných na webových stránkách žalovaného je potom žalovaný místně příslušným zastupitelským úřadem pro podání žádosti o dlouhodobá pobytová oprávnění pro cizince s pobytem v některém ze států schengenského prostoru.

6. Žalobce namítal, že výrok napadeného rozhodnutí neodpovídá znění § 169h odst. 1 písm. b) ZPC. Současně je přesvědčen, že z citovaného ustanovení ani ve spojení s § 169g odst. 1 ZPC nevyplývá, že by cizinec při podání žádosti byl povinen prokázat, že žádost podává na místně příslušném zastupitelském úřadu. Právě naopak musí být prokázáno a postaveno najisto, že zastupitelský úřad místně příslušným není. Žádost tedy není nepřijatelná tehdy, že cizinec při jejím podání neunese důkazní břemeno, že zastupitelský úřad, u nějž žádost podává, je místně příslušný, ale až v případě, že je prokázáno, že místně příslušný není.

7. I pokud by však byl správný názor žalovaného, že důvodem nepřijatelnosti žádosti může být i neunesení důkazního břemene žalobcem, bylo by napadené rozhodnutí nezákonné. Žádost o zaměstnaneckou kartu totiž představuje podání, na které se vztahuje § 37 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). Pokud by tedy žalovaný dospěl k závěru, že absentují potřebné doklady prokazující dva roky pobytu žalobce na území Slovenské republiky, bylo jeho povinností vyzvat žalobce k odstranění vad postupem dle § 37 odst. 3 s. ř., což neučinil.

8. S ohledem na shora předestřené úvahy žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požaduje nahradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

9. Ve vyjádření ze dne 15. 5. 2024 žalovaný připomněl, že za účelem podání žádosti mu žalobce zaslal dne 5. 2. 2024 e–mail s žádostí o sjednání osobní schůzky, ke kterému přiložil též skeny pobytových karet vydaných Slovenskou republikou. Konkrétně doložil sken platné pobytové karty s platností od 2. 5. 2023 do 5. 4. 2024 a dále sken neplatné pobytové karty s platností od 18. 12. 2020 do 24. 11. 2022. Z doby nejméně dvou let předchozího oprávněného nepřetržitého pobytu tudíž žalobce nedoložil období o délce 5,5 měsíce. Jelikož se však při registraci jedná pouze o předběžné ověření příslušnosti zastupitelského úřadu, byl žalobci termín přidělen. Současně byl však žalobce upozorněn, že ke dni podání žádosti musí být prokázán předchozí oprávněný nepřetržitý pobyt též za období od 25. 11. 2022 do 1. 5. 2023.

10. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že výrok napadeného rozhodnutí neodpovídá § 169h odst. 1 písm. b) ZPC. Obdobně pak pokud žalobce namítal, že není povinen prokázat, že je žalovaný v jeho případě konzulárně místně příslušným úřadem, žalovaný uvedl, že dle § 52 s. ř. je žalobce povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení. Jestliže je pro podání žádosti dána příslušnost žalovaného jen za podmínky splnění dvouletého nepřetržitého oprávněného pobytu žalobce v jeho územním obvodu, je na žalobci, aby splnění této podmínky prokázal, nikoliv na žalovaném, aby možnost jejího splnění vyloučil. Je to právě žalobce, kdo disponuje právem na získání údajů vedených jiným státem k jeho vlastní osobě. Žalovaný naopak nemá k dispozici žádnou evidenci udělených pobytových povolení států, které pokrývá jeho místní příslušnost.

11. Kromě toho žalovaný na svých webových stránkách o nutnosti prokázání splnění podmínky dvouletého oprávněného nepřetržitého pobytu výslovně informuje. Zároveň byl žalobce na povinnost předložit potřebné doklady předem písemně upozorněn a s ohledem na pravidlo vstřícnosti mu byla zmíněna též alternativa v podobě možnosti doložit potvrzení imigračního oddělení cizinecké policie pro případ, že by neplatnou pobytovou kartou již nedisponoval.

12. Právě tak žalovaný nesouhlasí ani s námitkou ohledně povinnosti vyzvat žalobce k odstranění vad podání, dospěl–li k závěru, že nedoložil potřebné doklady prokazující kvalifikovaný pobyt na území státu schengenského prostoru. Tato je totiž v přímém rozporu s § 169i odst. 2 větou druhou ZPC, z níž plyne, že pokud trpí podání vadami, které mají za následek nepřijatelnost žádosti, zastupitelský úřad žadateli odstranit vady nepomáhá ani jej k odstranění nevyzývá.

13. Vzhledem k okolnostem nyní projednávané věci a s ohledem na skutečnost, že nynější žaloba je ze strany žalobce v krátkém sledu již druhou v pořadí, žalovaný zdejšímu soudu navrhl, aby mu v případě úspěchu ve věci přiznal náklady řízení.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

14. Správní spis sestává především z registračního e–mailu žalobce ze dne 5. 2. 2024 včetně příloh obsahujících kopii cestovního pasu žalobce č. X, kopii pracovní smlouvy ze dne 19. 1. 2024 a fotografické skeny pobytových karet žalobce opravňující žalobce k pobytu na území Slovenské republiky. Z pobytové karty č. RB4714688 plyne, že byl žalobci Městským úřadem Dunajská Streda v období od 18. 12. 2020 do 24. 11. 2022 udělen přechodný pobyt za účelem podnikání. Tentýž druh pobytu pak Městský úřad Dunajská Streda udělil žalobci i pro období od 2. 5. 2023 do 5. 4. 2024 (pobytová karta č. X).

15. Součástí správního spisu je dále i e–mail žalovaného ze dne 5. 2. 2024 obsahující odpověď na registrační e–mail žalobce. V něm žalovaný mj. připomněl, že pro účely úspěšného podání žádosti je nutné, aby si žalobce s sebou přinesl též doklad prokazující nepřetržitý oprávněný pobyt v jedné ze zemí schengenského prostoru po dobu nejméně dvou let společně s prostou kopii příslušného dokladu. Současně žalovaný žalobce upozornil, že v den podání žádosti (tj. 27. 2. 2024) musí být prokázán taktéž pobyt za období od 25. 11. 2022 do 1. 5. 2023, přičemž pobyt v uvedeném období je možné doložit např. potvrzením imigračního oddělení cizinecké policie Slovenské republiky.

VI. Posouzení věci krajským soudem

16. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jde o žalobu přípustnou (zejm. § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.) a podanou ve lhůtě podle § 172 odst. 1 ZPC.

17. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.

18. Krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, které se uskutečnilo dne 27. 8. 2024 za omluvené neúčasti účastníků řízení a jejich zástupců, kteří souhlasili s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Po vymezení podstaty projednávané věci a shrnutí průběhu soudního řízení krajský soud provedl dokazování webovými stránkami žalovaného ve znění relevantním v době zaslání registračního e–mailu žalobcem (5. 2. 2024). Konkrétně soud k důkazu provedl následující webové stránky: – https://mzv.gov.cz/dresden/cz/viza_visas/vizove_centrum_drazdany/index.html (podmínky místní konzulární příslušnosti Vízového centra v Drážďanech), staženo dne 23. 7. 2024 a; – https://mzv.gov.cz/dresden/cz/viza_visas/vizove_centrum_drazdany/objednat_se/index.html, staženo dne 23. 7. 2024 (náležitosti registračního e–mailu včetně nezbytných příloh).

19. Poté, co zdejší soud uvedené důkazy provedl (seznámil se s jejich obsahem a současně přečetl jejich podstatné části), ukončil dokazování a přistoupil k vyhlášení rozsudku.

20. Žaloba není důvodná.

21. Ustanovení § 169h odst. 1 písm. b) ZPC stanoví, že: „Žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o prodloužení doby platnosti dlouhodobého víza a doby pobytu na území na toto vízum nebo žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu je nepřijatelná, jestliže žádost byla podána zastupitelskému úřadu, který není příslušný podle § 169g.“ 22. Podle § 169g odst. 1 ZPC následně platí, že: „Pokud se žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává na zastupitelském úřadu, je cizinec oprávněn podat žádost pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.“ 23. Ustanovení § 169h odst. 5 ZPC potom dále normuje, že: „Nepřijatelnost žádosti zjišťuje u žádosti podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad a u žádosti podané ministerstvu ministerstvo. Je–li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady a správní poplatek, pokud byl uhrazen. Nepodá–li cizinec žádost osobně, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen, postupuje se obdobně podle věty druhé.“ 24. Úvodem právního posouzení zdejší soud zdůrazňuje, že v řešené věci žalobce žalobou napadl usnesení o nepřijatelnosti žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu v ČR za účelem zaměstnání (tj. zaměstnanecké karty), které se pouze poznamenává do spisu. V tomto případě jde o speciální druh usnesení správního orgánu, pro který se uplatní zvláštní procesní režim. Takové usnesení totiž není třeba doručovat účastníkům řízení, ale plně postačí, pokud jsou účastníci o jeho obsahu vhodným způsobem vyrozuměni. Právní moci potom tento druh usnesení nabývá již okamžikem poznamenání do spisu (§ 76 odst. 3 s. ř.). Současně platí, že proti usnesení, které se jen poznamenává do spisu, nejsou v systému veřejné správy přípustné žádné opravné prostředky (§ 76 odst. 5 s. ř.). Uvedená specifika však nijak nebrání tomu, aby se účastník řízení, jehož veřejná subjektivní práva byla usnesením zasažena, žalobou domáhal přezkumu usnesení u soudu ve správním soudnictví (srov. závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016–36; veškerá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

25. Krajský soud dále vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, jež opakovaně dovodila, že usnesení o nepřijatelnosti žádosti cizince o pobytové oprávnění ve smyslu § 169h odst. 5 ZPC je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., jelikož se jím závazně určuje, že cizinec nemá veřejné subjektivní právo na věcné projednání své žádosti. Povahou daného usnesení z hlediska možnosti soudního přezkumu se detailně zabýval Nejvyšší správní soud především v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 82/2018–19, kde dospěl k závěru, že usnesení podle § 169h odst. 5 ZPC svým charakterem naplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť: „[…]autoritativně a závazně určuje, že řízení o žádosti o povolení k pobytu či dlouhodobé vízum nebylo zahájeno a na tuto žádost se hledí, jako by nebyla podána – s konečnou platností tedy rozhoduje o osudu této žádosti.“ Správnost závěru, že na usnesení podle § 169h odst. 5 ZPC je třeba nahlížet jako na rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., dle Nejvyššího správního soudu podtrhuje rovněž to, že: „Případné vyhovující rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí by přitom stěžovateli poskytlo bezprostřední a účinnou ochranu, neboť po zrušení tohoto usnesení by byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení (respektive v první fázi k opětovnému posouzení přijatelnosti žádosti), v němž by byl vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku.“ Na tomto právním závěru setrval Nejvyšší správní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 80/2018–19, ze dne 27. 6. 2018, č. j. 1 Azs 26/2018–37, ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Azs 123/2018–26, či ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018–35). Krajský soud proto shledal usnesení žalovaného ze dne 27. 2. 2024 způsobilým soudního přezkumu a přezkoumal jej v mezích uplatněných žalobních bodů.

26. V první řadě žalobce namítal, že výrok napadeného rozhodnutí v podobě „žádost je nepřijatelná, neboť žádost nebyla podána na konzulárně příslušném zastupitelském úřadu – § 169h odst. 1 písm. b) ZPC (nedoložený oprávněný nepřetržitý pobyt po dobu nejméně dvou let – dle § 169g odst. 1 ZPC“ neodpovídá dikci § 169h odst. 1 písm. b) ZPC. Jelikož žalobce tuto svou námitku blíže nijak neodůvodnil a v konkrétních souvislostech namítaný rozpor nevysvětlil, není krajskému soudu dostatečně zřejmé, v čem konkrétně by měla tvrzená diskrepance spočívat. Totiž již při letmém pohledu na žalovaným užitý výrok lze dospět k závěru, že tento zcela určitě a jednoznačně vypořádává „předmět řízení“, tj. řeší nejen otázku, jež byla žalovaným posuzována (přijatelnost žádosti), ale obsahuje i odkaz na právní úpravu, podle nichž bylo rozhodováno.

27. Není přitom vadou výroku napadeného rozhodnutí, pokud zvolený výrok doslovně nepřebírá text aplikovaného ustanovení právního předpisu, je–li obsah výroku uveden způsobem, z nějž je zřejmé, o jakém předmětu řízení správní orgán rozhoduje (srov. zde rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011–118). Navíc, v případě usnesení, jímž se žádost cizince o udělení pobytového oprávnění shledává nepřijatelnou z důvodu dle § 169h odst. 1 ZPC, není vzhledem ke specifické povaze tohoto usnesení potřeba uvádět ve výroku skutečnosti jdoucí nad rámec identifikace konkrétního důvodu nepřijatelnosti žádosti (srov. znění § 169h odst. 5 věty druhé ZPC a v kontextu toho rovněž závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 289/2018–21). Námitku žalobce proto krajský soud neshledal důvodnou.

28. Za stěžejní žalobní námitku a pomyslný neuralgický bod posuzované věci je (i s přihlédnutím k vyjádření právního zástupce žalobce ze dne 30. 7. 2024) třeba považovat námitku týkající se rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení ohledně prokázání konzulární příslušnosti zastupitelského úřadu, a tedy přijatelnosti žádosti o pobytové oprávnění. Jinými slovy řečeno, účastníci jsou ve sporu stran toho, zda je to žalobce jako žadatel, kdo je povinen prokazovat, že zastupitelský úřad, u kterého svou pobytovou žádost podává, je pro účely podání žádosti místně příslušný. Nebo je to naopak žalovaný, kdo je z pozice zastupitelského úřadu povinen unést důkazní břemeno, že k podání žádosti místně příslušný není.

29. Z pohledu zdejšího soudu je při hledání odpovědi na tuto otázku v první řadě třeba vycházet z ustanovení § 168 odst. 1 ZPC obsahujícího (taxativní) výčet řízení vedených v režimu ZPC, v jejichž případě nelze podpůrně (subsidiárně) aplikovat část druhou a třetí s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že: „Ustanovení částí druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 31a, 32, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, § 42g odst. 7 až 11, § 49, 50, 52, 117, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, 154, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.“ Za užití argumentu a contrario pak lze dospět k závěru, že na řízení o žádosti o udělení zaměstnanecké karty u zastupitelského úřadu ČR podle § 42g odst. 5 ZPC se (při absenci speciální právní úpravy v ZPC) užijí obecná pravidla o správním řízení obsažená v s. ř. (k témuž závěru dospěl např. i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2024, č. j. 10 A 123/2023–45).

30. Na posuzovaný případ tedy bez pochyby dopadá i § 52 s. ř., dle něhož jsou to účastníci řízení, kteří jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. To mj. znamená, že pokud mají účastníci řízení za to, že v řízení před správním orgánem nebyly spolehlivě zjištěny pro věc podstatné okolnosti, je na nich, aby postupovali podle citovaného ustanovení a s odkazem na relevantní důkazní prostředky tento nedostatek odstranili (srov. již rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, č. j. 11 Ca 402/2006–113). Správní orgány však mohou klást na účastníky při dokazování jen rozumné a reálně splnitelné nároky, přičemž rozumnost, resp. splnitelnost požadavku, se nutně odvíjí od konkrétní situace, která ovlivňuje nároky na druh a charakter jednotlivých důkazů (viz k tomu závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 281/09; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.usoud.cz).

31. Zvláštní význam má povinnost účastníků řízení označit (případně předložit) konkrétní důkazy na podporu svých tvrzení tehdy, pokud se řízení zahajuje na základě návrhu účastníka. Oproti správnímu řízení zahajovanému z moci úřední (ex officio), které je ovládáno zásadou oficiality v kombinaci se zásadou vyšetřovací, je řízení o žádosti vybudováno na zásadě dispozitivnosti s prvky zásady projednací. Je–li řízení zahájeno na žádost, je to žadatel, kdo vymezuje předmět řízení a s tímto řízením i disponuje. Jelikož žadatel iniciuje zahájení správního řízení sám svou žádostí, lze u něj legitimně předpokládat pádný zájem na rychlém a efektivním průběhu řízení. To v sobě zahrnuje mj. i povinnost správnímu orgánu vedoucímu řízení řádně a včas tvrdit a doložit skutečnosti podstatné z hlediska předmětu řízení, aby mohl žádosti žadatele vyhovět, tj. vyjít vstříc důvodům, pro které byla daná žádost podána. Byť jistě nelze zcela odhlédnout od zákonné povinnosti, že potřebné podklady pro vydání rozhodnutí zpravidla opatřuje sám správní orgán, aby zjistil skutkový stav věci v míře bez důvodných pochybností, nevyvrací to závěr o tom, že je v řízení o žádosti zvýšena odpovědnost účastníků nejen za hladký průběh řízení, ale i za jeho samotný výsledek.

32. Uvedený právní názor zastává taktéž Nejvyšší správní soud, který již v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009–60, judikoval, že: „u řízení zahajovaných na návrh, je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady.“ K povinnosti účastníků řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 s. ř.) ve správním řízení zahájeném na žádost se potom Nejvyšší správní soud vyjádřil taktéž např. v rozsudku ze dne 18. 3. 2015, č. j. 6 As 7/2015–26, v němž konstatoval, že: „ […] se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že správní řízení není ovládáno zásadami naprosto shodnými jako řízení civilní. Na druhou stranu i ve správním řízení mají účastníci povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 s. ř.). Tato povinnost je přitom silnější v řízení o žádosti (jako v tomto případě), kdy ‚mnohdy dost dobře ani nelze požadovat na správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti. “ Zesílená povinnost účastníků řízení označit v řízení o žádosti důkazy na podporu svých tvrzení přitom nalézá plného uplatnění též v návrhových řízeních vedených v režimu ZPC (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015–38, či ze dne 25. 3. 2021, č. j. 9 Azs 247/2020–87).

33. V řešené věci vedené řízení je nepochybně řízení návrhové, neboť zaměstnaneckou kartu lze vydat pouze na návrh cizince, jenž k tomu splňuje zákonné podmínky (viz § 42g odst. 2 až 4 ZPC). I pro řízení ve věci udělení zaměstnanecké karty (lhostejno, zda je toto vedeno před Ministerstvem vnitra nebo příslušným zastupitelským úřadem) se tedy uplatní specifika řízení o žádosti, v důsledku nichž jsou na cizince kladeny zvýšené požadavky stran prokázání skutečností rozhodných pro zdárné vyřízení jeho žádosti a nemalá část důkazního břemene se přenáší právě na něj. Správnost tohoto postupu potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, jež opakovaně zdůraznila, že důkazní břemeno v řízení ve věci zaměstnaneckých karet leží primárně na žadateli (cizinci), nikoli na správním orgánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018–31, či ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020–105). I v recentním rozsudku ze dne 16. 5. 2024, č. j. 8 Azs 101/2023–38, také Nejvyšší správní soud potvrdil základní tezi, že je–li to cizinec, kdo orgány ČR o něco žádá, je v jeho vlastním zájmu tvrdit a osvědčit skutečnosti, na základě kterých může být jeho žádosti vyhověno.

34. Citovaná judikaturní východiska aplikoval krajský soud i na nyní projednávanou věc, přičemž dospěl k závěru, že v případě sporu účastníků řízení o tom, kdo nese důkazní břemeno stran prokázání podmínky přijatelnosti žádosti o zaměstnaneckou kartu ve smyslu § 169h odst. 1 písm. b) ve spojení s § 169g odst. 1 in fine ZPC, je třeba uzavřít tak, že důkazní břemeno tíží žalobce. Podal–li totiž žalobce u žalovaného jako zastupitelského úřadu dle § 42g odst. 5 ZPC žádost o vydání zaměstnanecké karty, tj. ze své vlastní vůle jej svým jednáním o něco požádal, je na něm, aby osvědčil skutečnosti svědčící o přijatelnosti své žádosti, tj. prokázal oprávněný nepřetržitý pobyt na území některého ze států náležejícího do oblasti konzulární příslušnosti žalovaného po dobu nejméně dvou let (§ 169g odst. 1 ZPC). Krajský soud nespatřuje žádný rozumný důvod (a žádný takový důvod netvrdí ani žalobce), pro který by citované judikaturní závěry vyslovené ve vztahu k již probíhajícímu správnímu řízení nebylo možné aplikovat též ve fázi posuzování přijatelnosti pobytové žádosti, tj. v době, kdy ještě správní řízení zahájeno nebylo, neboť zahájit a vést řízení lze jen o žádosti splňující předpoklady přijatelnosti.

35. V této souvislosti krajský soud dodává, že požadavek na prokázání kvalifikovaného pobytu na území některého státu schengenského prostoru nepředstavuje vůči žalobci podmínku zjevně nesplnitelnou či splnitelnou jen za specifických okolností. Zdejší soud nedospěl ani k závěru, že by doložení pobytu ve smyslu § 169g odst. 1 ZPC mělo být pro žalobce nadmíru obtížné či z jeho strany vyžadovalo vynaložení mimořádného úsilí. Žalobce neuvedl žádné okolnosti, jež by mu v osvědčení podmínek místní příslušnosti žalovaného bránily. V kontrastu s tím je pak skutečnost, že žalovaný žádnou evidencí pobytových oprávnění vydaných státy spadajících do jeho místní příslušnosti nedisponuje, a tak jedinou možnou cestu k získání informací o pobytu žalobce v jeho případě představuje (administrativně i časově o poznání náročnější) mezistátní dožádání. Přitom nelze pominout, že zákonné podmínky přijatelnosti žádosti, jakož i vhodný způsob jejich prokázání, musely být žalobci známy nejen v době osobního podání žádosti dne 27. 2. 2024, ale nejpozději již v době zaslání e–mailu s žádostí o registraci osobního termínu k podání žádosti dne 5. 2. 2024.

36. Z provedeného dokazování obsahem internetových stránek žalovaného (ve znění relevantním v době zaslání registračního e–mailu) vyplynulo, že tyto na více místech obsahovaly informaci o tom, že žádost prostřednictvím Vízového centra žalovaného může podat cizinec nesplňující výjimku z místní konzulární příslušnosti jen za podmínky, že v některém státě schengenského prostoru či v evropském mikrostátě nebo v Kyperské republice pobývá nepřetržitě alespoň dva roky. Současně se z obsahu internetových stránek podává, že již při registraci k osobnímu termínu k podání žádosti musí žadatelé ke svému e–mailu přiložit náležitosti budoucí žádosti, které budou svědčit o její přijatelnosti dle § 169h odst. 1 písm. b) ve spojení s § 169g odst. 1 ZPC. V tomto ohledu je zde uvedeno (a pro lepší viditelnost též zvýrazněno), že jsou žadatelé ke svému registračnímu e–mailu povinni přiložit skeny dokladů prokazujících jejich předchozí oprávněný nepřetržitý pobyt v územním obvodu Vízového centra žalovaného, a to po dobu nejméně dvou let. Takovým dokladem přitom může být např. předchozí pobytová karta nebo dlouhodobé vízum, potvrzení o pobytu příp. jiný dokument obdobného charakteru. Zároveň žalovaný potencionální žadatele výslovně upozorňuje, že podmínka dosažení nejméně dvou let předchozího pobytu musí být splněna nejpozději k datu podání pobytové žádosti (nemusí být nutně splněna v okamžiku registrace termínu).

37. Zcela totožné informace a údaje pak vyplývají i z textu e–mailu, jímž žalovaný potvrdil žalobci přidělení termínu k osobnímu podání žádosti. V něm žalovaný žalobci znovu připomněl, že si s sebou k podání žádosti musí přinést rovněž doklad prokazující nepřetržitý oprávněný pobyt v jedné ze zemí schengenského prostoru po dobu nejméně dvou let a zároveň i prostou kopii tohoto dokladu. Současně jej – po předběžné kontrole jím zaslaných pobytových dokladů – výslovně upozornil, že z jeho strany nebyl prokázán kvalifikovaný pobyt za období od 25. 11. 2022 do 1. 5. 2023, který musí být prokázán nejpozději v den podání žádosti (tj. 27. 2. 2024). Krajský soud konstatuje, že veškeré informace podstatné z hlediska podmínek přijatelnosti pobytové žádosti žalovaný žalobci sdělil zcela srozumitelně, logicky a v takovém rozsahu, že nelze mít žádné pochybnosti o tom, jaké konkrétní kroky měl žalobce pro úspěšné (přijatelné) podání žádosti učinit.

38. Krajský soud tak shrnuje, že důkazní břemeno stran prokázání místní příslušnosti žalovaného, a tedy i přijatelnosti pobytové žádosti, tíží žalobce, kterému současně s ohledem na okolnosti posuzované věci objektivně nic nebránilo, aby splnil zákonné podmínky přijatelnosti žádosti ve smyslu § 169h odst. 1 písm. b) ve spojení s § 169g odst. 1 ZPC. Navíc je krajskému soudu z jeho vlastní úřední činnosti (vyjádření žalovaného ve věci vedené pod sp. zn. 33 A 12/2024) známo, že žalobce při dalším termínu osobního podání žádosti dne 16. 5. 2024 doložil platné povolení k pobytu na území Slovenské republiky a jeho žádost tak byla přijata.

39. Konečně jako nedůvodnou shledal zdejší soud i námitku žalobce, že jej měl žalovaný, jakmile zjistil absenci potřebných dokladů prokazujících pobyt na území Slovenské republiky, vyzvat k odstranění vad žádosti podle § 37 odst. 3 s. ř. Krajský soud uvádí, že citované ustanovení se v řešené věci neuplatní, neboť při odstraňování vad žádosti o pobytové oprávnění podávané na zastupitelském úřadu je třeba v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali vycházet ze speciální právní úpravy obsažené v 169i odst. 2 ZPC. Dle věty druhé tohoto ustanovení platí, že: „trpí–li podání vadami, které nemají za následek jeho nepřijatelnost, pomůže zastupitelský úřad žadateli nedostatky odstranit na místě nebo ho vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě […].“ 40. Z citovaného ustanovení jasně vyplývá, že nápomoc zastupitelského úřadu při odstraňování vad žádosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud zjištěné vady nemají za následek nepřijatelnost podané žádosti. A contrario, má–li vada vliv na nepřijatelnost žádosti, není zastupitelský úřad povinen žadatele na vadu upozorňovat a vyzývat k jejímu odstranění. V souzené věci žalobce k pobytové žádosti nepředložil potřebné doklady osvědčující jeho předchozí pobyt na území Slovenské republiky. Jelikož má tato vada přímý vliv na místní příslušnost žalovaného, a tedy i přijatelnost podané žádosti [§ 169h odst. 1 písm. b) ZPC], neměl žalovaný povinnost žalobce k odstranění této vady vyzývat. K témuž závěru dospěl též Městský soud v Praze v rozsudku téhož žalobce ze dne 15. 2. 2024, č. j. 10 A 123/2023, přičemž správnost jeho závěrů v plném rozsahu aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2024, č. j. 1 Azs 43/2024–50.

VII. Závěr a náklady řízení

41. S ohledem na shora uvedené důvody rozhodl krajský soud o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, jenž ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud pak dospěl k závěru, že třebaže žalovaný výslovně požadoval nahradit náklady řízení, v průběhu řízení před soudem žádné náklady vzniklé nad rámec běžné úřední činnosti nedoložil, pročež mu zdejší soud náhradu nákladů řízení s ohledem na závěry vyjádřené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47, nepřiznal, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.