33 A 9/2014 - 84

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce Ing. V. Š., bytem ……………, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2013, č.j. 2013/56317-421, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobce napadal rozhodnutí žalovaného vydané dne 18.11.2013 pod č.j. 2013/56317-421, kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobce tak, že dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se odvolání zamítá a výše uvedené rozhodnutí se potvrzuje. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Brně, č.j.: MPSV-UP/7452162/13/AIS-ZAM ze dne 14.8.2013, kterým byla žalobci přiznána podpora při rekvalifikaci na základě nesprávného potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku. Proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13.11.2013 žalobce podává žalobu v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. a), § 32 a násl. a § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) řádně a včas přípustnou, kdy napadá v plném rozsahu toto rozhodnutí, tedy všechny soudem shledané výroky pro jejich nesprávnost, nepřezkoumatelnost (a to jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů) a nezákonnost spočívající v zásadních obsahových i formálních (hmotněprávních i procesněprávních) nesprávnostech, zmatečnostech a nedostatcích a pro porušení legitimního očekávání žalobce. Žalobce tvrdí nezákonnost spočívající v postupu žalovaného ve správním řízení, v důsledku něhož nebyl správně zjištěn skutkový stav – nebyla zjištěna správná výše průměrného měsíčního čistého výdělku u předchozího zaměstnavatele Ministerstva obrany ČR. Žalobce dne 20.2.2013 v řízení předložil důkaz – rozhodnutí ze dne 7.2.2013 vydané předsedou vlády ministrem obrany ………, kterým byl žalobci přiznán doplatek kráceného platu za období od 31.5.2010 do 31.10.2010 ve výši 101.964 Kč. V uvedeném rozhodnutí se dále podává, že dne 1.10.2009 byl ředitelem Vojenského zpravodajství stanoven žalobci platovým výměrem plat v úhrnné výši 35.940 Kč. Dále, že dne 31.5.2010 vydal ředitel Vojenského zpravodajství rozkaz ve věcech personálních č. 119, kterým žalobce podle ust. § 9 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, dočasně zprostil výkonu služby a současně jej podle ust. § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona určil do dispozice. Proti tomuto rozkazu podal žalobce odvolání, v důsledku nějž rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a ani vykonatelnosti. Navzdory uvedenému však uvedený rozkaz ve věcech personálních č. 119 byl vykonán a žalobci byl svévolně a zcela mimo institut vykonatelného správního rozhodnutí neoprávněně krácen plat. Přípisem ze dne 20.6.2013 úřad práce vyzval zaměstnavatele k opětovnému vyplnění „Potvrzeni zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti“. Dne 28.6.2013 žalobce úřadu práce doručil vyjádření ze dne 27.6.2013, v němž požádal o provedení důkazu novým potvrzením zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku. Dále žalobce navrhl v tomto řízení provést důkaz výše popsaným rozhodnutím ze dne 7.2.2013 za účelem prokázání nepravdivosti potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku z roku 2011, který neodpovídá výdělku žalobce daného vykonatelným platovým výměrem. Dne 22.7.2013 byl úřadu práce doručen přípis zaměstnavatele ze dne 16.7.2013, v němž tento odkázal na ust. § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, dle něhož se výše podpory při rekvalifikaci stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů a ust. § 354 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), které stanoví i rozhodné období pro určení průměrného výdělku, a dále na ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož se průměrný výdělek zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období. K tomuto zaměstnavatel uvedl, že odvolateli bylo doplacení kráceného platu zúčtováno k výplatě v měsíci březnu 2013, tudíž podle znění výše uvedených ustanovení zákoníku práce toto nemá žádný vliv na výši průměrného čistého výdělku a dříve zaslané potvrzení ze dne 20.1.2011 je tak stále platné. Dne 9.8.2013 žalobce úřadu práce zaslal vyjádření, v němž uvedl, že nadále trvá na svém stanovisku z vyjádření ze dne 27.6.2013. Ke sdělení zaměstnavatele ze dne 16.7.2013 uvedl, že hrubý plat zúčtovaný k výplatě v rozhodném období, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 7.2.2013, byl plat nekrácený, protože krácení platu bylo provedeno svévolně bez právního důvodu, neboť neexistovalo žádné vykonatelné rozhodnutí, na základě kterého by mohl být plat krácen. Nelze tedy souhlasit s vyjádřením zaměstnavatele, že se jedná o potvrzení stále platné, naopak je toto potvrzení dle žalobce nesprávné. K těmto závěrům vedou žalobce rovněž i zásadní odlišnosti mezi charakterem pracovního poměru zaměstnance a služebního poměru vojáka, kdy v případě mzdy zaměstnance je tato dána faktickým úkonem zaměstnavatele, na rozdíl od platu vojáka, který je přiznáván správním rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem České republiky. Finanční orgán je proto vždy povinen zúčtovat a vyplácet plat na základě vykonatelného rozhodnutí služebního orgánu. Pokud tuto pravomoc překročí, jedná se dle odvolatele o nicotný právní akt věcně nepříslušného správního orgánu, na nějž je nutno dle ust. § 77 a násl. správního řádu hledět, jako by vůbec neexistoval. O „platovém právu“ vojáka dle ust. § 2 zákona o vojácích z povolání rozhoduje výlučně služební orgán (ministr obrany nebo ředitel VZ), nikoli Regionální finanční orgán 643, který není věcně příslušným správním orgánem, a jehož právní akty i faktické úkony, kterými došlo ke krácení platu, trpí vadou nicotnosti. Nicotný právní akt pak dle žalobce nemůže být podkladem pro vydání jiného správního rozhodnutí úřadu práce. Z uvedených důvodů žalobce podal návrh, aby úřad práce provedl u Regionálního finančního odboru 643 kontrolu výpočtu průměrného měsíčního čistého výdělku a výdělek určil z právních aktů daných vykonatelnými rozhodnutími služebního orgánu, kterými byla přiznána výše platu, nikoliv na základě nicotných právních aktů svévolného jednání věcně nepříslušného finančního orgánu. Žalobce dále odkázal na ust. § 78 správního řádu, dle něhož se nicotnost rozhodnutí zjišťuje z mocí úřední a vadu nicotnosti je povinen zkoumat každý správní orgán. Dle žalobce s odkazem na rozhodnutí ze dne 7.2.2013 uvedl zaměstnavatel v přípisu pro úřad práce ze dne 10.5.2011 nepravdivou informaci v tom smyslu, že trvá důvod pro krácení platu odvolateli. Na základě uvedených právních názorů jednotlivých služebních orgánů žalobce v řízení před správním orgánem tvrdil, že potvrzení Regionálního finančního úřadu 643 a potvrzení ředitele VZ nevycházejí ze skutkového stavu, jsou nepravdivá, vnitřně i vzájemně rozporná a nezákonná. Zakládají tedy důvodnou pochybnost, na základě níž žalobce navrhoval provedeni důkazu přezkoumáním průměrného měsíčního čistého výdělku úřadem práce přímo u Finančního orgánu na základě vykonatelných právních aktů věcně příslušných služebních orgánů. Dne 14.8.2013 vydal úřad práce rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci odvolateli ve výši 8.514 Kč měsíčně po celou dobu rekvalifikace. Při stanovení výše podpory při rekvalifikaci úřad práce vycházel z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011, ve kterém zaměstnavatel uvedl průměrný měsíční čistý výdělek ve výši 14.189 Kč. K požadavku odvolatele, aby úřad práce provedl kontrolu výše průměrného měsíčního čistého výdělku u zaměstnavatele, a aby z jím označených dokladů provedl výpočet tohoto výdělku sám, úřad práce uvedl, že není nadán pravomocí vystavovat potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku místo zaměstnavatele, který v tomto konkrétním případě setrval na původním potvrzení ze dne 20.1.2011. Úřad práce nedošel k pochybnostem o správnosti tohoto potvrzení, proto nebyla provedena kontrola dle ust. § 127 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, a rovněž proto, že dle návrhu odvolatele tato měla suplovat činnost zaměstnavatele a z dokladů označených odvolatelem měl úřad práce vypočítat výši průměrného měsíčního čistého výdělku, k čemuž však není úřad práce oprávněn. Dále úřad práce uvedl, že odvolatelem rozporované potvrzení zaměstnavatele není správním rozhodnutím a k ochraně proti případnému zkrácení svých práv se v takovém případě má odvolatel obrátit s žalobou k příslušnému soudu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 19.8.2013 v zákonné lhůtě odvolání, v němž rozhodnutí napadá v celém jeho rozsahu pro jeho nesprávnost, nepřezkoumatelnost, nezákonnost a vady řízení předcházejícího vydání rozhodnutí, způsobilé zapříčinit vydání nezákonného rozhodnutí. Dne 3.9.2013 žalobce doručil doplnění odvolání, v němž uvedl, že nesprávnost rozhodnutí spatřuje v nesprávném zjištěním skutkového stavu - nesprávně zjištěném průměrném měsíčním výdělku. Žalobce napadl závěry úřadu práce o odmítnutí provedení kontroly výše průměrného měsíčního čistého výdělku dle ust. § 127 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a dodává, že správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy a v nesporném řízení v souladu se zásadou vyšetřovací. Odmítnutím provedení kontroly výše průměrného měsíčního čistého výdělku došlo k podstatnému zkrácení na procesních právech odvolatele a vydání nesprávného, nezákonného a nepřezkoumatelného rozhodnutí. Došlo tak k porušení základních zásad správního řízení, zejména zásady materiální pravdy. Žalobce dále napadl nedostatečné odůvodnění odmítnutí provedení důkazů jím navržených, přičemž důvody uvedené úřadem práce k odmítnutí navrženého důkazu - kontroly průměrného měsíčního čistého výdělku, označil za nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce ve shodě se svým vyjádřením ze dne 9.8.2013 poukázal, že se úřad práce nezabýval jeho námitkami a navrhované důkazy paušálně odmítl a odvolatelem tvrzené rozpory žádným přezkoumatelným způsobem nehodnotil ani nezkoumal, čímž byla založena vada nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že jím navrhovanými listinnými důkazy prokázal nesprávnost a nepravdivost vystaveného potvrzení o výši průměrného měsíčního čistého výdělku zaměstnavatelem, avšak úřad práce bez zákonem předvídaného důvodu odmítl provést jeho kontrolu, a to za situace, kdy odvolatel doložil rozpor mezi zaměstnavatelem osvědčenými údaji a mezi skutečným platem, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 7.2.2013. Žalobce uvádí, že se úřad práce nezabýval navzdory jeho námitkám skutečností, že mu byl ze strany finančního úřadu, který není služebním orgánem, ilegálně krácen plat, a to bez existence jakéhokoliv vykonatelného či předběžně vykonatelného právního aktu, pouze nekriticky přejal potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011. Na závěr žalobce v odvolacím návrhu tvrdil porušení ústavního práva vlastnit majetek, porušení zákazu libovůle a porušení práva na spravedlivý proces a zopakoval své námitky týkající se nicotnosti úkonů prováděných Finančním odborem 643. Navzdory uvedenému odvolací správní orgán dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 2013/56317-421 ze dne 13.11.2013 odvolání žalobce zamítl. Následně však v obdobné věci podpory při rekvalifikaci, která se konala v roce 2011, a kde žalobce v řízení obdobně namítal nesprávnost potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku, vydal ministr práce a sociálních věcí v řízení o rozkladu proti rozhodnutí o obnově řízení rozhodnutí č.j. 2013/34049-421/51 ze dne 29.11. 2013, kterým zrušil rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení ve skutkově totožné věci. V odůvodnění rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 2013/34049-421/51 ze dne 29.11.2013 se podává, že „ministerstvo se dostatečně nevypořádalo s vyhodnocením podmínek pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, tj. zda bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno“. Ministr práce a sociálních věcí dále vytkl žalovanému nedostatek, že nesprávně zjistilo skutkový stav, neboť „z rozhodnuti předsedy vlády a ministra obrany, ze dne 7.2.2013, vyplývá že účastníkovi řízení byl krácen plat na základě rozkazu ředitele Vojenského zpravodajství č. 119, ze dne 31.5.2010. Ministerstvo proto musí znovu zkoumat a posoudit, zda tento rozkaz lze vyhodnotit jako rozhodnuti, které byť nepřímo bylo podkladem rozhodnuti vydaného v řízeni, které má být obnoveno, neboť na jeho základě bylo zaměstnavatelem vystaveno potvrzení o kráceném platu, a zda rozhodnutí předsedy vlády a ministra obrany, ze dne 7.2.2013 lze vyhodnotit jako zrušení podkladového rozhodnutí“. Žalobce ve shodě s uvedeným právní názorem ministra práce a sociálních věcí tvrdí nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí spočívající v tom, že žalobcem uplatněná námitka v řízení a předložené rozhodnutí předsedy vlády a ministra obrany správní orgán zcela opominul a zrušený rozkaz ředitele Vojenského zpravodajství č.119, ze dne 31.5.2010 správní orgán nevyhodnotil jako rozhodnutí, které byť nepřímo bylo podkladem rozhodnutí a naopak správní orgán upřednostnil nesprávné potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku, které bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem Regionálním finančním odborem, které není dle § 2 zákona o vojácích z povolání činit právní úkony ve věcech služebního poměru vojáka. Žalobce v řízení nicotnost takového právního úkonu namítal, avšak žalovaný se s námitkou řádně a zákonně nevypořádal. Žalobce tvrdí nezákonnost a nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnuti, neboť toto rozhodnutí nebylo postaveno na řádně a spolehlivě zjištěném skutkovém stavu a bylo založeno na zjevně nepravdivém potvrzení Regionálního finančního odboru 643 Praha ze dne 20.1.2011, v němž se podává průměrný čistý měsíční výdělek ve výši 14.189,- Kč, a to navzdory skutečnosti, že rozkaz ředitele Vojenského zpravodajství č. 119, ze dne 31. 5. 2010, byl zrušen rozhodnutím ministra obrany č.j. 2057/2012-l140, ze dne 30.11.2012. Skutečnost, že Regionální finanční odbor 643 Praha není v postavení služebního orgánu a zrušující rozhodnutí ministra obrany, č.j. 2057/2012-1140, ze dne 30.11.2012 ignoruje (resp. mu ani není doručováno), nemůže být žalobci kladena na přítěž, že měla být důvodem, aby úřad práce využil své zákonem svěřené pravomoci a provedl u zaměstnavatele prověrku výpočtu průměrného měsíčního výdělku. Žalobce tvrdí nepravdivost a nepřezkoumatelnost tvrzení odvolacího orgánu, na němž vybudoval právní argumentaci pro zamítnuti odvolání a to, že: „odvolatelem nebylo zpochybněno, že by zaměstnavatelem v potvrzení ze dne 20.1.2011 uvedený průměrný měsíční čistý výdělek, který byl u zaměstnavatele úřadem práce opětovně ověřován, byl určen v rozporu s pracovněprávními předpisy, odvolatel pouze tvrdí, že do tohoto nebyla zahrnuta částka přiznaná mu rozhodnutím ze dne 7.2.2013 a zúčtovaná k výplatě v březnu 2013.“ Takové tvrzení žalobce odmítá jako účelové a nepravdivé a je v rozporu s řadou podání, které v této věci žalobce v řízení učinil. Úřad práce veden nelegitimním úmyslem uspořit finanční prostředky na úkor žalovaného, prověrku neprovedl s účelovou argumentací, že není oprávněn vydávat za zaměstnavatele potvrzení, ačkoli se žalobce v řízení ničeho takového nedomáhal. Žalobce tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, neboť správní rozhodnutí bylo založeno na zjevně nepravdivém potvrzení jiného správního orgánu - . Ministerstva obrany (Regionálního finančního odboru 643 Praha), přičemž nepravdivost takového potvrzení byla správnímu orgánu po celou doby známá. Žalovaný v řízeni porušil zásadu materiální pravdy a postupoval v rozporu s obecným principem, že z bezpráví nemůže vzniknout právo ius ex iniuria non oritur. Za uvedených okolností, bylo dle přesvědčení žalobce řízení a dokazování stiženo takovými závažnými vadami, v jejichž důsledku nebyl řádně zjištěn skutkový stav a došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť správní orgány se dostatečně nevypořádaly s vyhodnocením podkladových materiálů, tj. nerespektovaly zrušení rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, přestože z navrženého důkazu – rozhodnutí předsedy vlády a ministra obrany, ze dne 7. 2. 2013 se podávalo, že účastníkovi řízení byl krácen plat na základě rozkazu ředitele Vojenského zpravodajství č. 119 ze dne 31. 5. 2010, který byl rušen rozhodnutím ministra obrany, č.j. 2057/2012-1140 ze dne 30. 11. 2012. Odvolací správní orgán se s námitkami žalobce vypořádal zcela nedostatečně a veden stejnými úmysly uspořit finanční prostředky na úkor žalovaného v rozporu s právními předpisy nepřezkoumatelně potvrdil prvoinstanční správní rozhodnutí. Žalobce proto navrhoval, aby na základě výše uvedeného soud vydal rozsudek, kterým zruší žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2013 i jím předcházející správní rozhodnutí Úřadu práce ČR. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl následující: Dne 27.5.2013 byla s žalobcem, jakožto uchazečem o zaměstnání, evidovaným u úřadu práce, na úřadu práce uzavřena dohoda o rekvalifikaci, a to ve vzdělávacím programu „Obchodní zástupce“. Dne 29.5.2013 žalobce nastoupil na tuto rekvalifikaci. Dne 20.6.2013 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci podpory při rekvalifikaci. Žalobce byl poučen o právech a povinnostech účastníka správního řízení. Poslední zaměstnání žalobce bylo u zaměstnavatele Ministerstvo obrany ČR v době od 16.7.1984 do 31.10.2010, v této době bylo rovněž dobou důchodového pojištění podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011, vystaveného Regionálním finančním odborem 643 (dále jen „potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011“) vyplynulo, že průměrný měsíční čistý výdělek žalobce v tomto zaměstnání činil 14.189 Kč. Spisová dokumentace obsahovala přípis zaměstnavatele nazvaný „Žádost o vyjádření - Ing. Viliam Štulíř“ ze dne 10.5.2011, v níž zaměstnavatel popisoval důvody, pro které byl žalobci krácen plat a uvedl, že z důvodu doposud pravomocně neukončeného trestního řízení vedeného proti žalobci trvá důvod krácení jeho platu. Dne 20.2.2013 bylo úřadu práce předloženo „Rozhodnutí“ ze dne 7.2.2013 vydané předsedou vlády ministrem obrany ………., kterým byl žalobci přiznán doplatek kráceného platu za období od 31.5.2010 do 31.10.2010 ve výši 101.964 Kč. Z odůvodnění uvedeného rozhodnuti vyplývá, že dne 1.10.2009 byl ředitelem Vojenského zpravodajství, příslušným služebním orgánem, stanoven žalobci platovým výměrem plat v úhrnné výši 35.940 Kč, a že dne 31.5.2010 vydal ředitel VZ rozkaz ve věcech personálních č. 119, kterým žadatele podle ust. § 9 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, dočasně zprostil výkonu služby a současně jej podle ust. § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona určil do dispozice. Proti tomuto rozkazu podal žalobce odvolání, o tomto však do vydání popisovaného rozhodnutí ze dne 7.2.2013 nebylo pravomocně rozhodnuto. Jelikož v rozkazu č. 119 nebyl vyloučen odkladný účinek odvolání, nemohlo tedy dojít do nabytí právní moci tohoto rozkazu ke krácení platu žalobci z důvodu dočasného zproštění výkonu služby a krácení platu bylo z tohoto důvodu neoprávněné, čímž vznikl nedoplatek na platu ve výši 101.964 Kč, který bude žalobci vyplacen po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Přípisem ze dne 20.6.2013 úřad práce vyzval zaměstnavatele k opětovnému vyplnění „Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti“. Dne 28.6.2013 bylo úřadu práce doručeno vyjádření žalobce ze dne 27.6.2013, v němž tento požádal o provedení důkazu novým potvrzením zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku a navrhl provést důkaz výše popsaným rozhodnutím ze dne 7.2.2013 za účelem prokázání nepravdivosti potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011, o průměrném měsíčním čistém výdělku, který neodpovídá pravomocně přiznanému výdělku. Dále žalobce požádal o nahlédnutí do spisového materiálu. Dne 28.6.2013 bylo při osobní návštěvě úřadu práce žalobci umožněno nahlédnout do spisového materiálu a bylo mu sděleno, že vzhledem k absenci nového potvrzení o výši průměrného měsíčního výdělku, nelze zatím vydat rozhodnutí ve věci podpory při rekvalifikaci. Dne 22.7.2013 byl úřadu práce doručen přípis zaměstnavatele ze dne 16.7., v němž tento odkázal na ust. § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, dle něhož se výše podpory při rekvalifikaci stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů, rovněž na ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce, který stanoví rozhodné období pro určení průměrného výdělku, a dále na ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož se průměrný výdělek zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období. K tomuto zaměstnavatel uvedl, že žalobci bylo doplacení kráceného platu zúčtováno k výplatě v měsíci březnu 2013, tudíž podle znění výše uvedených ustanovení zákoníku práce toto nemá žádný vliv na výši průměrného měsíčního čistého výdělku a dříve zaslané potvrzení ze dne 20.1.2011 je tak stále platné. Přípisem ze dne 23.7.2013 úřad práce žalobci oznámil ukončení dokazování a vyzval jej k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Dne 9.8.2013 žalobce úřadu práce zaslal vyjádření, v němž uvedl, že nadále trvá na svém stanovisku z vyjádření ze dne 27.6.2013. Ke sdělení zaměstnavatele ze dne 16.7.2013 uvedl, že hrubý plat zúčtovaný k výplatě v rozhodném období, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 7.2.2013, byl plat nekrácený, protože krácení platu bylo provedeno svévolně bez právního důvodu, neboť neexistovalo žádné vykonatelné rozhodnutí, na základě kterého by mohl být plat krácen. Nelze tedy souhlasit s vyjádřením zaměstnavatele, že se jedná o potvrzení stále platné, naopak je toto potvrzení dle žalobce nesprávné. K těmto závěrům vedou žalobce zásadní odlišnosti mezi charakterem pracovního poměru zaměstnance a služebního poměru vojáka, kdy v případě mzdy zaměstnance je tato dána faktickým úkonem zaměstnavatele, na rozdíl od platu vojáka, který je přiznáván správním rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem České republiky. Finanční orgán je proto vždy povinen zúčtovat a vyplácet plat na základě vykonatelného rozhodnutí služebního orgánu. Pokud tuto pravomoc překročí, jedná se dle žalobce o nicotný právní akt věcně nepříslušného správního orgánu, na nějž je nutno dle ust. § 77 a násl. správního řádu hledět, jako by vůbec neexistoval. O „platovém právu“ vojáka dle ust. § 2 zákona o vojácích z povolání rozhoduje výlučně služební orgán (ministr obrany nebo ředitel VZ), nikoli Regionální finanční orgán 643, který není věcně příslušným správním orgánem, a jehož právní akty i faktické úkony, kterými došlo ke krácení platu, trpí vadou nicotnosti. Nicotný právní akt pak nemůže být podkladem pro vydání jiného správního rozhodnutí úřadu práce. Z uvedených důvodů žalobce podal návrh, aby úřad práce provedl u Regionálního finančního odboru 643 kontrolu výpočtu průměrného měsíčního čistého výdělku a výdělek určil z právních aktů daných vykonatelnými rozhodnutím služebního orgánu, kterými byla přiznána výše platu, nikoli na základě nicotných právních aktů svévolného jednání věcně nepříslušného finančního orgánu. Žalobce pak odkázal na ust. § 78 správního řádu, dle něhož se nicotnost rozhodnutí zjišťuje z moci úřední a vadu nicotnosti je povinen zkoumat každý správní orgán. Dle žalobce s odkazem na rozhodnutí ze dne 7.2.2013 uvedl zaměstnavatel v přípisu pro úřad práce ze dne 10.5.2011 nepravdivou informaci v tom smyslu, že trvá důvod pro krácení platu žalobci. Na základě uvedených právních názorů jednotlivých služebních orgánů žalobce tvrdil, že potvrzení Regionálního finančního úřadu 643 a potvrzení ředitele VZ nevycházejí ze skutkového stavu, jsou nepravdivá, vnitřně i vzájemně rozporná a nezákonná. Zakládají tedy důvodnou pochybnost, na základě níž žalobce navrhoval provedení důkazu přezkoumáním průměrného měsíčního čistého výdělku úřadem práce přímo u Finančního orgánu na základě vykonatelných právních aktů věcně příslušného služebního orgánů. Dne 14.8.2013 vydal úřad práce rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci žalobci ve výši 8.514 Kč měsíčně po celou dobu rekvalifikace. Při stanovení výše podpory při rekvalifikaci úřad práce vycházel z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011. K požadavku žalobce, aby úřad práce provedl kontrolu výše průměrného měsíčního čistého výdělku u zaměstnavatele, a aby z jím označených dokladů provedl výpočet tohoto výdělku sám, úřad práce uvedl, že není nadán pravomocí vystavovat potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku místo zaměstnavatele, který v tomto konkrétním případě setrval na původním potvrzení ze dne 20.1 .2011. Úřad práce nedošel k pochybnostem o správnosti tohoto potvrzení, proto nebyla provedena kontrola dle ust. § 127 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, a rovněž proto, že dle návrhu žalobce tato měla suplovat činnost zaměstnavatele a z dokladů označených žalobcem měl úřad práce vypočíst výši průměrného měsíčního čistého výdělku, k čemuž však není úřad práce oprávněn. Dále úřad práce uvedl, že žalobcem rozporované potvrzení zaměstnavatele není správním rozhodnutím a k ochraně proti případnému zkrácení svých práv se v takovém případě má žalobce obrátit s žalobou k příslušnému soudu. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, kdy žalobce dle ust. § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání a po přezkoumání předané spisové dokumentace shledal odvolání žalobce nedůvodným, tudíž odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. K jednotlivým žalobním námitkám žalobce pak žalovaný uvedl: Žalovaný se nedomnívá, že by rozhodnutí o odvolání bylo nesprávné či nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost. Rozhodnutí o odvolání je řádně odůvodněno, jsou uvedeny důkazy, na základě kterých bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci potvrzeno. Rovněž se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání vypořádal se všemi námitkami žalobce, uvedenými v průběhu správního řízení a rovněž v odvolání, a popsal, z jakých důvodů tyto nepovažoval za relevantní pro zrušení rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci. Žalovaný odůvodnil, proč v namítaném rozhodnutí a potažmo ani ve zrušení rozkazu č. 119, nespatřuje důvody pro zrušení rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Žalovaný je přesvědčen o zákonnosti svého rozhodnutí a odmítá názor žalobce o obsahových a formálních nesprávnostech. Žalobce žádným způsobem konkrétně k této námitce nespecifikoval, v čem spatřuje obsahovou a formální nesprávnost rozhodnutí, tudíž obecně žalovaný uvádí následující. Rozhodnutí je vyhotoveno v písemné formě a obsahuje všechny obligatorní obsahové náležitosti dle ust. § 68 správního řádu. Rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení o vyloučení řádných opravných prostředků. Dle žalovaného je rozhodnutí také formulováno jasně a srozumitelně. K namítanému porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci, který posoudil v souladu s účinnou právní úpravou, a tedy jeho rozhodnutí nebylo překvapivým, ani rozhodnutím, které by se dalo spravedlivě označit za rozhodnutí, jež porušilo zásadu legitimního očekávání ze strany žalobce, když dle účinné právní úpravy, jak bude popsáno dále, ani jinou zákonnou možnost neměl. K námitce žalobce týkající se rozhodnutí o rozkladu žalovaný uvedl, že je sice pravdou, že se jednalo o skutkově obdobnou věc, když bylo rozhodováno o přiznání podpory při rekvalifikaci (jiná rekvalifikace žalobce, probíhající v roce 2011), ministr práce a sociálních věcí však v rozhodnutí o rozkladu nedal žalobci za pravdu v tom směru, že by jím namítané rozhodnutí ze dne 7.2.2013, případně v něm uvedené zrušení rozkazu č. 119, bylo důvodem pro nařízení obnovy řízení. V rozkazu bylo žalovanému pouze nařízeno zabývat se otázkou, zda uvedené skutečnosti by mohly být důvodem pro obnovu řízení dle ust. § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu a dále vyhodnotit, zda rozkaz č. 119 by bylo možno brát za podklad pro rozhodnutí vydané v řízení o podpoře při rekvalifikaci. V tomto řízení žalovaný po opětovném zhodnocení žádosti o obnovu řízení dospěl k závěru, že ve věci podpory při rekvalifikaci pobírané žalobcem v roce 2011 důvody obnovy řízení dány nebyly. Na základě rozkazu č. 119 byl sice žalobci krácen plat, a jak se následně ukázalo, šlo o krácení neoprávněné, avšak je nesporné, že žalobci byl v období rozhodném pro výpočet průměrného měsíčního čistého výdělku skutečně vyplacen, tedy k výplatě zúčtován, plat v krácené výši, a tudíž mu nemůže být dle pracovněprávních předpisů, které musí být v dané věci dle zákona o zaměstnanosti pro účely stanovení výše podpory při rekvalifikaci užity, stanoven průměrný měsíční čistý výdělek jinak, nežli z tohoto fakticky k výplatě zúčtovaného výdělku. K dalším námitkám žalobce žalovaný uvedl následující: Za nedůvodnou považuje námitku žalobce, že zcela opominul předmětné rozhodnutí ze dne 7.2.2013 a zrušení rozkazu č. 119, a že by bylo rozhodnutí o odvolání v důsledku uvedeného nepřezkoumatelným. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí řádně odůvodnil, proč není rozhodnutí ze dne 7.2.2013, kterým byl žalobci přiznán a v březnu 2013 k výplatě zúčtován doplatek neoprávněně kráceného platu, a ani skutečnost, že byl zrušen rozkaz č. 119, při určení výše podpory při rekvalifikaci právně relevantní. Neopominul se tedy s uvedeným dokladem doloženým žalobcem vypořádat. Závěr, že žalovaný, stejně jako úřad práce, při posouzení dané věci (stanovení výše podpory při rekvalifikaci) vycházel z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011, byl opřen o zákonná ustanovení zákona o zaměstnanosti, který odkazuje při zjišťování průměrného měsíčního čistého výdělku na pracovněprávní předpisy a na ustanovení zákoníku práce, jež stanoví jasná pravidla pro jeho výpočet. K tvrzení žalobce, že potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011 bylo vystaveno věcně nepříslušným Regionálním finančním odborem 643, který není oprávněn činit právní úkony ve věcech služebního poměru, žalovaný uvedl, že dle ust. § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitele, náčelnicí, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci, přičemž v kompetenci žalovaného a ani úřadu práce není posuzovat vnitřní organizační strukturu zaměstnavatele a ani zpochybňovat kompetenci Regionálního finančního odboru 643 k vydání potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku. Žalovaný nemůže souhlasit s žalobcem v názoru, že by bylo rozhodnutí o odvolání vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, což žalobce odůvodňuje tvrzením, že potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011 je nepravdivé. Dle žalovaného toto potvrzení není nepravdivé a výše průměrného měsíčního čistého výdělku v tomto uvedená byla zaměstnavatelem stanovena zcela v souladu s účinnou právní úpravou, konkrétně s ust. § 353 odst. 1 a ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce. Uplatnění uvedených ustanovení zákoníku práce při určení výše průměrného měsíčního čistého výdělku ze služebního poměru pro účely stanovení výše podpory při rekvalifikaci vyplývá z ust. § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a není tedy možno tento stanovit jinak, resp. tak, jak žádá žalobce, tedy se započtením doplatku kráceného platu, který však nebyl žalobci zúčtován k výplatě v rozhodném období od 1.7.2010 do 30.9.2010 (zaměstnání bylo ukončeno dne 31.10.2010), nýbrž až v březnu 2013. V podrobnostech odůvodnění uvedeného závěru žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Námitka žalobce, že je mu nezohlednění doplatku kráceného platu ve výpočtu průměrného měsíčního čistého výdělku zaměstnavatelem kladeno k tíži, když potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011 nereflektuje zrušení rozkazu č. 119 a ani přiznání doplatku kráceného platu, je v kontextu výše uvedeného irelevantní. V potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011 je, v souladu s účinnou právní úpravou, konstatována správná výše průměrného měsíčního čistého výdělku žalobce, zjišťovaného z částek zúčtovaných k výplatě v rozhodném období a zaměstnavatel, byť bylo krácení platu neoprávněné, nicméně k němu fakticky došlo, nemohl potvrdit jinou výši průměrného měsíčního čistého výdělku žalobce zjišťovaného ke dni 1.10.2010, tudíž ani úřad práce nemohl podporu při rekvalifikaci přiznat jinak. K této námitce žalovaný dodal, že pokud byl chybným postupem zaměstnavatele skutečně zúčtovaný výdělek žalobce nižší, než mu po právu náležel, je třeba případné následné škody z tohoto chybného jednání zaměstnavatele nárokovat na něm, nikoliv na správním orgánu rozhodujícím o nároku na podporu při rekvalifikaci, který neměl možnost postupovat jinak, než v souladu s účinnou právní úpravou, jíž je vázán a výši podpory při rekvalifikaci stanovit na základě skutečného průměrného měsíčního čistého výdělku, neboli výdělku vycházejícího ze skutečně v rozhodném období zúčtovaných částek. Není tedy oprávněný požadavek žalobce vůči úřadu práce, případně žalovanému, aby bylo pochybení zaměstnavatele hojeno přiznáním vyšší podpory při rekvalifikaci, než mu dle zákona o zaměstnanosti náleží. K námitce žalobce, že nebyla provedena kontrola průměrného měsíčního čistého výdělku ze strany úřadu práce, a že není oprávněna argumentace žalovaného pro určení průměrného měsíčního čistého výdělku ke dni 1.10.2010, žalovaný uvedl, že žalobce skutečně žádným způsobem nezpochybnil, že by mu v době od 1.7.2010 do 30.9.2010 byl fakticky zúčtován plat krácený, na jehož základě byl oprávněně dle pracovněprávních předpisů stanoven průměrný měsíční čistý výdělek uvedený v potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011, žalobce pouze tvrdí, že do tohoto nebyla zahrnuta částka přiznaná mu rozhodnutím ze dne 7.2.2013 a zúčtovaná k výplatě v březnu 2013. Tato částka však, jak výše vysvětleno, na výši průměrného měsíčního čistého výdělku, zjišťovaného ke dni 1.10.2010, určeného podle pracovněprávních předpisů, který jako jediný může být použit pro účely stanovení výše podpory při rekvalifikaci, nemá vliv. Úřad práce je dle ust. § 127 odst. 2 zákona o zaměstnanosti oprávněn kontrolovat výši průměrného měsíčního čistého výdělku v rozsahu potřebném pro stanovení výše podpory při rekvalifikaci, avšak v dané věci pro potřeby stanovení výše podpory při rekvalifikaci žalobci byl průměrný měsíční čistý výdělek stanoven správně dle pracovněprávních předpisů, a nebylo tudíž důvodu k provedení kontroly ze strany úřadu práce. Ze strany žalovaného se tedy nejednalo o tvrzení účelové, nýbrž o tvrzení opřené o skutečný stav věci a učiněné ve snaze vysvětlit žalobci postup úřadu práce a následně důvodnost zamítnutí odvolání. Irelevantní je námitka žalobce o „nelegitimním úmyslu“ úřadu práce, případně žalovaného, uspořit finanční prostředky a z tohoto důvodu neprovedené „prověrce“ a o „účelové argumentaci“ úřadu práce, že žalobce nežádal, aby úřad práce vystavoval potvrzení o výši průměrného měsíčního výdělku za zaměstnavatele. Jak žalovaný podrobně odůvodnil v rozhodnutí o odvolání a dále popsal výše, postup úřadu práce byl zcela v intencích zákonných ustanovení, jak zákoníku práce, tak zákona o zaměstnanosti a nelze z tohoto tedy dovodit „nelegitimní úmysl“ uspořit finanční prostředky. Skutečnost, že žalobce výslovně nepožadoval po úřadu práce, aby vystavil potvrzení o výši průměrného měsíčního čistého výdělku za zaměstnavatele a úřad práce v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že k tomuto není oprávněn, na uvedeném nic nezmění. Žalovaný se nedomnívá, že by bylo v předmětném řízení porušeno právo žalobce na spravedlivý proces tím, že bylo rozhodnutí založeno, dle názoru žalobce, na nepravdivém potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011. Jednak žalobce měl možnost podat proti rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci odvolání, přičemž této své možnosti procesní ochrany využil a o tomto bylo řádně rozhodnuto, a jednak následně využil rovněž možnosti napadnout rozhodnutí o odvolání soudní cestou. Nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, že by byl na svých procesních právech poškozen. Dále, k odůvodnění této námitky názorem žalobce na nepravdivost potvrzené výše průměrného měsíčního čistého výdělku, žalovaný uvádí, že řádně vysvětlil správnost stanovení jeho výše a odůvodnil tedy i pravdivost předmětného potvrzení, z něhož při hodnocení dané věci vycházel. Nutno zopakovat, že pokud byl žalobce jakkoliv poškozen postupem zaměstnavatele, má možnost toto řešit zákonným způsobem a obrátit se na instituce v takových věcech příslušné. Žalovaný není nadán pravomocí, v řízení o podpoře při rekvalifikaci, nesprávný postup zaměstnavatele při vyplácení platu žalobci, za předpokladu, že průměrný měsíční čistý výdělek potvrdil zaměstnavatel správně dle pracovněprávních předpisů, zhojit přiznáním podpory při rekvalifikaci z jiného, nežli takto zjištěného průměrného měsíčního výdělku. Žalovaný ani úřad práce taktéž není oprávněn z žalobcem předložených dokladů určit jinou výši průměrného měsíčního čistého výdělku, nežli takovou, která je stanovena dle pracovněprávních předpisů, nemůže tedy do této zahrnout dodatečně přiznaný a zúčtovaný doplatek platu. Vyslovil přesvědčení, že právem potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jenž rozhodl o přiznání podpory při rekvalifikaci žalobci v souladu se zákonem o zaměstnanosti, když se řádně vypořádal se všemi podklady rozhodnutí v řízení předloženými, jakož i vznesenými námitkami a rozhodl na základě zjištěného stavu věci, o němž nebylo důvodných pochybností v rozsahu, který je nezbytný pro soulad s ust. § 2 správního řádu. Navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle § 40 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, nárok na podporu při rekvalifikaci má uchazeč o zaměstnání, který se účastní rekvalifikace zabezpečené krajskou pobočkou Úřadu práce a ke dni, k němuž má být podpora při rekvalifikaci přiznána, není poživatelem starobního důchodu. Podle odst. 3 § 40 uvedeného zákona podpora při rekvalifikaci se poskytuje po celou dobu rekvalifikace, s výjimkou dob uvedených v § 44 odst.

1. Podle § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů, pokud se u něho tyto pracovněprávní předpisy neuplatňovaly vzhledem k úpravě stanovené zvláštními právními předpisy pro právní vztah, ve kterém vykonával své poslední ukončené zaměstnání, zjistí se pro účely podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci jeho průměrný měsíční čistý výdělek obdobně podle pracovněprávních předpisů. Podle § 353 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce, není-li v tomto zákoně dále uvedeno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Z připojených správních spisů byly zjištěny pro rozhodnutí věci tyto skutečnosti: 27.5.2013 byla uzavřena dohoda o rekvalifikaci mezi ČR – Úřad práce ČR a Ing. V. Š., předmětem dohody je zabezpečení rekvalifikace na pracovní činnost obchodní zástupce, termín vzdělávacího programu od 29.5.2013 do 25.6.2013. Ve správním spise se nachází Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, kde zaměstnavatel ČR – ministerstvo obrany potvrzuje, že Ing. V. Š. byl ve služebním poměru s nárokem na výsluhový příspěvek, zaměstnání trvalo od 16.7.1984 do 31.10.2010 a bylo dobou důchodového pojištění podle § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a to od 16.7.1984 do 31.10.2010. V kolonce údaj o průměrném výdělku uvedeno, že průměrný čistý měsíční výdělek výše jmenovaného zjištěný podle platných právních předpisů činil 14.189 Kč. Potvrzení bylo vydáno dne 20.1.2011 Regionálním finančním odborem 643 Praha. Ministerstvo obrany, ředitel Vojenského zpravodajství pod č.j. 6-24/2011-4730-VB z 10.5.2011 sděloval Úřadu práce ČR, referátu zaměstnanosti, že proti Ing. Štulířovi je vedeno od května 2010 trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu. Vzhledem k této skutečnosti vydal ředitel Vojenského zpravodajství v souladu s § 9 zákona č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání, v platném znění, rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu služby Ing. Š. č. 119 ze dne 31.5.2010. Ing. Š. byl po dobu dočasného zproštění výkonu služby určen podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o vojácích z povolání do dispozice ředitele 260. odboru Vojenského zpravodajství. Dočasné zproštění výkonu služby při podezření ze spáchání trestného činu trvá až do pravomocného skončení trestního řízení. Vzhledem k výše uvedenému byl Ing. Š. v souladu s § 67 odst. 1 zákona o vojácích z povolání krácen plat o 45%. V § 67 odst. 3 zákona o vojácích z povolání je uvedeno, že nebylo-li spáchání trestného činu vojákovi prokázáno a dočasné zproštění výkonu služby bylo zrušeno, náleží vojákovi rozdíl, o který mu byl plat zkrácen, v opačném případě zůstává vojákovi pouze zkrácený plat. Dále uvedeno, že služební poměr Ing. Š. zanikl ke dni 31.10.2010 podle § 18 písm. a) zákona o vojácích z povolání uplynutím doby. Trestní řízení vedené proti Ing. Š. nebylo doposud pravomocně ukončeno, a tedy trvá důvod pro krácení platu jmenovanému. Částka, kterou ve svém dopise uvádíte (míněno tím úřad práce), je vypočtena z kráceného platu, jak je výše uvedeno. 16.7.2013 pod č.j. 9-6/2013-5847-0 Regionální finanční odbor 643 Praha sděloval ÚP ČR, krajská pobočka v Brně, pracoviště Veselí nad Moravou ve věci Potvrzení zaměstnavatele, že podle ust. § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti se výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci stanoví procesní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů. Ing. Š. ukončil služební poměr k 31.10.2010, takže podle ust. § 354 odst. 1 zákoník práce je jeho rozhodným obdobím červenec až září 2010. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoník práce se průměrný výdělek zjišťuje k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období a podle ust. § 353 odst. 1 zákoník práce se průměrný výdělek zjišťuje z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období. Doplacení kráceného platu Ing. Š., které bylo zúčtováno k výplatě v měsíci březnu 2013, nemá, podle znění výše uvedených právních norem, žádný vliv na výši průměrného čistého výdělku pro určení výše podpory v nezaměstnanosti a dříve zaslané potvrzení Regionálního finančního odboru 643 Praha ze dne 20.1.2011 je tak stále platné. Toto potvrzení vystavil ředitel Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha. Žalobce pak založil do spisu Rozhodnutí č.j. 2186-8/2012-1140 vydané předsedou vlády ministrem obrany ……… 7.2.2013, kdy předseda vlády ministr obrany rozhodl jako příslušný služební orgán ve věci doplacení nevyplacené části platu od 31.5.2010 do ukončení služebního poměru vojáka z povolání v případě žalobce (31.10.2010) a rozhodl tak, že žadateli náleží doplatek kráceného platu za období od 31.5.2010 do 31.10.2010 ve výši 101.964 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedeno, že žadatel (nynější žalobce) podal 8.6.2011 žádost nazvanou Žádost o vyplacení nevyplacené části platu a nevyplacených peněžních náležitostí. Jedním z uplatněných nároků bylo doplacení nevyplacené části platu od 31.5.2010. Toto podání služební orgán považuje za uplatnění nároku dle § 159 odst. 4 zákona o vojácích z povolání. V odůvodnění dále uvedeno, že dne 1.10.2009 byl žadateli ředitelem VZ (vojenské zpravodajství) příslušným služebním orgánem, stanoven platovým výměrem č.j. 4-13/3-811/2009-5847 plat v úhrnné výši 35.940 Kč. Dne 31.5.2010 vydal ředitel VZ rozkaz ve věcech personálních č. 119, kterým odvolatele podle § 9 zákona o vojácích z povolání dočasně zprostil výkonu služby a současně jej podle § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona určil do dispozice. Proti tomuto rozkazu se žadatel podáním z 30.8.2010 odvolal. Protože rozkaz č. 119 neobsahoval poučení o možnosti podat odvolání a žadatel doručil odvolání ve lhůtě 90 dnů, bylo podle § 83 odst. 2 správní řád, ve znění pozdějších předpisů odvolání podáno včas. O tomto odvolání nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Protože ve výroku rozkazu č. 119 není vyloučen odkladný účinek odvolání a tato skutečnost nevyplývá ani z žádného tehdy platného ustanovení právních předpisů, nemohl být rozkaz č. 119 služebními orgány do nabytí právní moci vykonán. Nemohlo tedy do nabytí právní moci dojít ani k uplatnění § 67 odst. 1 zákona o vojácích z povolání na žadatele a krátit z důvodu dočasného zproštění výkonu služby jeho plat. Ze mzdových listů zaměstnance vyplývá, že dnem 31.5.2010 mu byl plat krácen o 50%. Toto krácení pokračovalo do 30.9.2010, kdy bylo vykonáno nepravomocné rozhodnutí o odnětí hodnosti žadateli. Po zrušení tohoto rozhodnutí byl žadateli v lednu 2011 vyplacen plat od 1. do 31. října 2010, opět krácený o 50%. Toto krácení z výše uvedených důvodů bylo neoprávněné. Žadateli tak vznikl nedoplatek na platu ve výši 101.964 Kč. Posouzení věci krajským soudem. Žaloba není důvodná. Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně, kontaktní pracoviště Veselí nad Moravou pod č.j.: MPSV-UP/7452162/13/AIS-ZAM přiznal žalobci dle ust. § 40 odst. 1 a 3, § 41 odst. 1 a § 50 odst. 1, 3 a 5 zákona o zaměstnanosti podporu při rekvalifikaci ve výši 8.514 Kč měsíčně. Z odůvodnění vyplynulo ohledně výše podpory při rekvalifikaci, že se použije průměrný čistý výdělek z posledního zaměstnání či také, jak je uvedeno výše, z posledního služebního poměru. Základem pro posouzení této otázky je potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 20.1.2011, ve kterém zaměstnavatel uvedl průměrný měsíční čistý výdělek ve výši 14.189 Kč. V této souvislosti lze připomenout, že Ing. Š. navrhl úřadu práce, aby požádal zaměstnavatele o vystavení nového potvrzení o průměrném měsíčním výdělku, v němž dle právního názoru účastníka měly být zahrnuty dle účastníka částky neoprávněně kráceného platu přiznané pravomocným rozhodnutím předsedy vlády a ministra obrany č.j. 2186-8/2012-1140 ze dne 7.2.2013. Úřad práce proto vyzval posledního zaměstnavatele Ing. Š. k vydání nového potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku, když zaměstnavatel doručil úřadu práce odpověď s tím, že jediné a stále platné potvrzení o průměrném čistém měsíčním výdělku je již jednou v minulosti tímto zaměstnavatelem vystavené potvrzení, a to potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku z 20.1.2011, s nímž byl účastník řízení seznámen již dříve, v tomto konkrétním správním řízení o podpoře při rekvalifikaci pak 5.8.2013, v tento den byl seznámen i s tím, že zaměstnavatel na tomto svém potvrzení setrval. Uvedeno, že úřad práce nedošel k pochybnostem o správnosti potvrzení o průměrném výdělku, proto jeho kontrola nebyla provedena, jak bylo žádáno. Jelikož průměrný měsíční čistý výdělek ve správním řízení prokázán byl, a to potvrzením zaměstnavatele ze dne 20. ledna 2011, úřad práce rozhodl o výši podpory při rekvalifikaci, jak je uvedeno ve výroku, vycházeje z tohoto potvrzení. Základem byl průměrný měsíční čistý výdělek ve výši 14.189 Kč, z čehož činí po zaokrouhlení směrem nahoru výše podpory při rekvalifikaci v částce 8.514 Kč. Na základě odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce pak rozhodovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí 13.11.2013 pod č.j. 2013/56317-421, a to tak, že dle § 90 odst. 5 správního řádu bylo odvolání žalobce zamítnuto a výše uvedené rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. V daném případě tedy soud musel posoudit otázku, zda výpočet výše podpory při rekvalifikaci provedl úřad práce správně či nikoliv, tedy zda úřad práce při stanovení výše podpory při rekvalifikaci měl skutečně vyjít z potvrzení zaměstnavatele žalobce, tedy z potvrzení vydaného 20.1.2011 Regionálním finančním odborem, který stanovuje průměrný čistý měsíční výdělek za období červenec až září 2010 ve výši 14.189 Kč, nebo zda k této částce za uvedené období měla být připočítána částka připadající na měsíce červenec, srpen a září 2010 vyplývající z Rozhodnutí předsedy vlády ministra obrany Petra Nečase ze dne 7.2.2013, která byla žalobci vyplacena v březnu 2013. Krajský soud zde uvádí, že zaměstnavatel žalobce skutečně v období od 31.5.2010 do 31.10.2010 neoprávněně žalobci krátil jeho plat, tak jak z rozhodnutí předsedy vlády a ministra obrany ze 7.2.2013 vyplývá, nicméně, a to nepopírá ani žalobce, v měsících červenec až září 2010 mu byl vyplácen čistý měsíční výdělek, tedy výdělek krácený, a to ve výši 14.189 Kč. Pokud jde o výši podpory v nezaměstnanosti, která byla úřadem práce stanovena na základě potvrzení zaměstnavatele žalobce z 20.1.2011, soud se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného vyjádřeného v jeho rozhodnutí (v odůvodnění rozhodnutí) a uvedeno také v jeho vyjádření k žalobě. V tomto směru je názor krajského soudu zcela totožný s odůvodněním rozhodnutí žalovaného i s jeho stanoviskem projeveným ve vyjádření k žalobě. Soud totiž má za to, že v daném případě musel úřad práce postupovat zcela jednoznačně podle zákona o zaměstnanosti, když v tomto zákoně je upraveno, z jakého výdělku a za jaké období se vychází při stanovení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci a s ohledem na to, jak je zákon o zaměstnanosti koncipován, zastává soud názor, že při stanovení výše podpory v nezaměstnanosti i rekvalifikaci je třeba vycházet z tohoto zákona, ať už byl žadatel o příspěvek v předchozím rozhodném období v pracovním nebo služebním poměru. Při výpočtu výše příspěvku je tedy třeba postupovat důsledně dle zákona o zaměstnanosti a ze zákoníku práce, který určuje dle § 353 odst. 1, že průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období, a pokud jde o stanovení rozhodného období, toto je upraveno v § 354 odst. 1, dle něhož je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Vzhledem k tomu, že služební poměr žalobce skončil k 31.10.2010, nebylo možno jinak, než rozhodné období stanovit za měsíce července až září 2010 a přitom v tomto rozhodném období byla mzda vyplacena ve výši 14.189 Kč, když čistý měsíční výdělek, jak v § 353 odst. 1 je uvedeno, se zjistí z hrubé mzdy nebo platu zúčtovaném zaměstnanci k výplatě v rozhodném období. Je tedy nepochybné, že v rozhodném období byl čistý měsíční výdělek žalobce stanoven 14.189 Kč a bylo postupováno dle §§ 353 odst. 1 a 354 odst. 1 zákoníku práce, a že úřad práce důsledně postupoval dle § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, tedy, že při stanovení výše podpory při rekvalifikaci správně vyšel z potvrzení zaměstnavatele žalobce z 20.1.2011 a správně také určil rozhodné období. Pokud jde o námitku žalobce, že plat byl krácen zaměstnavatelem neoprávněně v rozhodném období, v tomto směru dává soud žalobci za pravdu, nicméně musí vycházet z toho, jaká částka byla zaměstnanci, tj. v tomto případě žalobci v rozhodném období zúčtována, nikoliv jaká měla být správně zúčtována, neboť částka 101.964 Kč za období od 31.5.2010 do 31.10.2010 ve výši 101.964 Kč byla vyplacena žalobci až v březnu roku 2013, což je nepochybné, a tedy až v tomto období byla tato mzda zúčtovaná žalobci k výplatě. Soud je shodný se žalobcem i žalovaným i úřadem práce, že postup zaměstnavatele žalobce nebyl správný a nebyl v souladu se zákonem, úřad práce však dle uvedených zákonných ustanovení nemohl postupovat jinak, a pokud žalobci vznikla škoda při výplatě podpory při rekvalifikaci, tedy při stanovení její výše, bude se muset žalobce domáhat náhrady škody v jiném řízení, kdy jeho žaloba bude směřovat proti jeho zaměstnavateli. Soud tedy žalobu neshledal důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, žalobce ve věci nebyl úspěšný, proto mu náklady řízení nebyly dle § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznány, a pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení