33 Az 1/2016 - 41

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem v právní věci žalobců: a) M. B., nar. ………., b) B. B., nar. ……., c) N. B., nar. ………., všichni státní příslušnost Ukrajina, t. č. bytem Čechova 1726/34, Velké Meziříčí, zastoupených Mgr. Bc. Janou Dlouhou, advokátkou se sídlem Hornoměstská 357/25, Velké Meziříčí, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2016, č. j. OAM-641/ZA- ZA14-ZA02-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 19. 1. 2016 doručenou následujícího dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.1.2016, č. j. OAM-641/ZA-ZA14-ZA02-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že žalobcům se mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. II. Obsah napadeného rozhodnutí V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 22. 7. 2015 podala žalobkyně a) (dále jen „žalobkyně“) jménem svým a svých dětí [žalobců b) a c)] žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedla, že je ukrajinské státní příslušnosti a národnosti, pravoslavného vyznání. Žalobkyně žila s dětmi a manželem do 29. 6. 2015 ve Městě D. v Zakarpatské oblasti, odkud odcestovala za svojí matkou do ČR. Matka žalobkyně má na území ČR trvalý pobyt a bydlí ve Velkém Meziříčí. Do ČR žalobci cestovali s pasy a českými vízy. Důvodem odjezdu byly problémy žalobkyně s jejím manželem, které byly dlouhodobého charakteru. O mezinárodní ochranu požádala, protože na Ukrajině je na vše sama, její manžel jí s ničím nepomáhá a nemá ani nikoho jiného, na koho by se mohla obrátit. Přitom finanční prostředky, které si vydělala na Ukrajině, jí nestačily ani na živobytí. V ČR by žalobkyně chtěla zůstat a najít si zde práci. Děti by zde chodily do školy a do školky, syn již základní školu v ČR navštěvuje. V případě návratu na Ukrajinu by měla strach ze svého manžela, který ji bil. Ohledně zdravotního stavu uvedla, že jsou nyní zdraví, ale dcera měla dříve problémy s ledvinami a bylo jí doporučeno, aby podstoupila operaci. S žalobkyní byl proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany za přítomnosti tlumočnice ruského jazyka. Žalobci b) a c) s ohledem na jejich věk přímo vyslechnuti nebyli. V průběhu pohovoru žalobkyně blíže rozvedla okolnosti, které ji přiměly k odchodu z Ukrajiny. Žalobkyně uvedla, že její manžel nadměrně požívá alkohol a je velmi násilný, o ni ani o děti nejeví zájem a není schopen je zabezpečit. Žalobkyně se s manželem často hádá a několikrát byla i fyzicky napadena. Žalobkyně pro ilustraci uvedla i několik konkrétních situací, s nimiž se byla nucena v rámci manželského soužití potýkat, přičemž shrnula, že má z manžela strach a na Ukrajině nemá u nikoho zastání. Rovněž nemá nikoho, kdo by jí vypomohl finančně a sama rodinu uživit nezvládá. Jediný, kdo jí je schopen poskytnout pomoc, je její matka žijící v ČR, tato jí však na Ukrajinu peníze posílat nechce, protože by jí je vzal manžel. Manžel jí nikdy s ničím nepomohl, ani když měla jejich dcera zdravotní problémy s ledvinami, kvůli čemuž musela být hospitalizována. Ze zdravotní dokumentace vyplývá, že onemocnění dcery je chronické, avšak v současné době žádné problémy nemá. Vyřešit problémy s manželem přestěhováním v rámci Ukrajiny se žalobkyně nepokoušela, neboť by je manžel nepřestal obtěžovat. Žalobkyně se před manželem několikrát schovala u sestry, avšak tento za ní vždy přišel a prosil ji, aby se vrátila domů, že se změní. K žádnému zlepšení však nikdy nedošlo. Dále žalobkyně v průběhu pohovoru uvedla, že její manžel chtěl vstoupit do armády. Jednou k nim však přišli muži v černém oblečení bez označení, kteří manželovi řekli, že pokud odejde do ukrajinské armády, vystaví tím rodinu nebezpečí. V polovině června roku 2015 se poté někdo pokoušel vloupat do jejich domu, což má podle žalobkyně souvislost se zmiňovaným vyhrožováním. Následně žalobkyně vyřídila víza a odjela do ČR, kde by chtěla i zůstat. Matka žalobkyně se v této věci informovala na policii, kde jí bylo řečeno, že jedinou možností je žádost o udělení mezinárodní ochrany. V případě návratu na Ukrajinu neví, co by ji čekalo, ale bojí se manžela a navíc je nejistá i její práce. Pokud se týče dětí, tyto manžel taky bil, protože si s nimi nevěděl rady. Kromě jiného ji nicméně mrzí, že chování jejího manžela je vzorem i pro děti, které jej napodobují, zejména pak její syn, který se k žalobkyni začíná někdy chovat obdobně jako její manžel. Žalovaný shrnul, že důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je obava žalobkyně z manžela, obava ze soukromých osob, které její rodině vyhrožovaly, a obava z nezaměstnanosti. Žalovaný vycházel při posuzování žádosti žalobkyně a jejích dětí zejména z výpovědí žalobkyně, jí doložených materiálů a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Konkrétně vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 7. 6. 2013, č. j. 103144/2013-LPTP a ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, dále z Informace organizace International SOS ze dne 5. 4. 2013, č. BMA-4689, a Informace organizace Allianz Global Assistance ze dne 12. 8. 2014, č. BMA-5510. Žalovaný nejprve posuzoval naplnění podmínek pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by udělení této formy mezinárodní ochrany odůvodňovaly. Především nebylo zjištěno, že by kterýkoliv z žalobců vyvíjel ve své vlasti činnost spočívající v uplatňování politických práv, za niž by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobkyně naopak uvedla, že na Ukrajině nebyla politicky ani veřejně činná. Totéž platí pro její děti. Stejně tak žalovaný neshledal, že by byli žalobci ve své vlasti pronásledováni z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Takové pronásledování žalobcům nehrozí ani v případě návratu na Ukrajinu. K důvodům, které žalobkyni vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný uvedl, že jak vyplývá ze zpráv monitorujících situaci na Ukrajině, žalobkyně měla možnost obrátit se v souvislosti s jejími obtížemi na policii. Takto však neučinila. Nadto se může žalobkyně i na Ukrajině obrátit na organizace zabývající se problematikou domácího násilí. Za azylově relevantní nelze považovat ani vyhrožování ze strany dvou neznámých mužů, neboť nebylo motivováno některým z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, a navíc, pokud žalobkyně dovozuje příčinnou souvislost mezi tímto vyhrožováním a následným pokusem o krádež v domě žalobkyně, jedná se pouze o její domněnky. Důvodem pro přiznání mezinárodní ochrany ve formě azylu není ani obava žalobkyně z nezaměstnanosti. Pro úplnost zde žalovaný uvedl, že žalobkyni nic nebrání v tom, aby se případně přestěhovala v rámci Ukrajiny. Dále se žalovaný zabýval naplněním podmínek pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu, vzhledem k tomu, že však nebylo zjištěno, že by byl v ČR udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobců, nebyly podmínky citovaného ustanovení naplněny. Žalovaný rovněž vyhodnocoval, zda se situace žalobců nevyznačuje takovými zvláštního zřetele hodnými skutečnostmi, které by svědčily pro udělení azylu z humanitárního důvodu. V této souvislosti se žalovaný zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobců a přihlédl k jejich věku a zdravotnímu stavu. K tomuto žalovaný uvedl, že problémy žalobkyně jsou řešitelné i na Ukrajině, přičemž jak již bylo uvedeno, žalobkyně nevyužila všech možností, které se jí nabízejí. Žalobkyně uvedla, že má strach z nezaměstnanosti, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by byla při hledání práce jakkoliv znevýhodněna oproti jiným občanům Ukrajiny. Zdravotní stav všech žalobců je dobrý, zdravotní problémy dcery žalobkyně se podařilo vyřešit již na Ukrajině, toho času žádné obtíže nepociťuje. V případě, že by se však její problémy projevily, má žalobkyně podle zpráv International SOS a Global Assistance možnost vyhledat odbornou urologickou pomoc v Chustské centrální krajské nemocnici, případně na Rodinné klinice „Zdorovje“ v Mukačevu či v Ústřední klinické nemocnici v Užhorodu. Žalovaný je tedy přesvědčen, že situace žalobců se nevyznačuje takovými zřetele hodnými důvody, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu. Vzhledem k tomu, že žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu, zabýval se dále tím, zdali situace žalobců nesvědčí alespoň pro udělení nižší formy mezinárodní ochrany, tzn. doplňkové ochrany. V této souvislosti žalovaný poukázal na skutečnost, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobcům v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, ani nebezpečí mučení nebo nelidského zacházení, či ponižujícího zacházení nebo trestání. Stran vztahů žalobkyně s jejím manželem žalovaný zopakoval již dříve uvedené závěry ohledně možnosti situaci řešit i na Ukrajině. Totéž platí pro žalobkyní zmiňované potíže s neznámými osobami, které vyhrožovaly jejímu manželovi. Žalovaný taktéž zhodnotil, že žalobci nebudou v jejich vlasti ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Oblast, z níž žalobci pochází, není nikterak ovlivněna konfliktem probíhajícím na východě Ukrajiny. V neposlední řadě žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu ust. § 14b zákona o azylu. III. Žaloba V žalobě ze dne 19. 1. 2016 žalobci uvedli, že se cítí být napadeným rozhodnutím kráceni na svých právech. Primárně žalobci vyzdvihli, že žalovaný dle jejich mínění nesprávně vyhodnotil zjištěný skutkový stav. Situace na Ukrajině je v současné době velmi nestabilní a neutěšená. I ze sdělovacích prostředků je patrné, že dostupnost lékařské péče je problematická. Žalobci dále opakují důvody, které je vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž zdůraznili, že jediná osoba, která je ochotna jim pomoci, je matka žalobkyně, žijící v ČR. Po dobu pobytu na území ČR se žalobci se zdejším prostředím sžili, děti jsou zde spokojené, plní si školní a předškolní docházku, kterou zvládají v českém jazyce s výbornými výsledky. Samotná žalobkyně by měla možnost získat v ČR za pomoci své matky zaměstnání. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že návrat na Ukrajinu by mohl mít nepříznivý dopad na zdravotní stav žalobkyně c), která trpí chronickým onemocněním ledvin. K tvrzení žalovaného, že žalobkyně měla možnost obrátit se na ukrajinské úřady či nevládní organizace, žalobci uvádí, že možnosti občanů Ukrajiny jsou v tomto směru velmi omezené a jsou rovněž podmíněny tím, zda je dotčená osoba schopna za poskytnutí ochrany zaplatit. Žalobci uznávají, že rozhodnutí žalovaného je stran posouzení nároku na mezinárodní ochranu podle ust. § 12, 13, 14a a 14b zákona o azylu s ohledem na v nich obsažené taxativní výčty správné. Zpochybňují však rozhodnutí v tom rozsahu, v jakém byl posuzován nárok na přiznání azylu z humanitárních důvodů podle ust. § 14 zákona o azylu. Citované ustanovení obsahuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, který byl žalovaný nejprve povinen interpretovat, na základě čehož teprve bylo možné usoudit, zda na případ žalobců dopadá či nikoliv. Takto však žalovaný neučinil, čímž zatížil svůj postup procesní vadou. Na podporu svého tvrzení odkázali žalovaní na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014-27. Žalobci mají za to, že povinností žalovaného bylo důkladně posoudit každou okolnost týkající se jejich rodinné, sociální a zdravotní situace a tyto vyhodnotit ve vzájemném kontextu, přičemž dle jejich názoru tyto individuální okolnosti odůvodňují udělení humanitárního azylu. Proto žalobci navrhují, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný se k obsahu žaloby vyjádřil s tím, že v předmětném správním řízení byl z jeho strany náležitým způsobem zjištěn skutečný stav věci, založený zejména na výpovědi žalobkyně a informací o zemi původu, které si žalovaný opatřil. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava žalobkyně z jejího manžela, obava ze soukromých osob, které vyhrožovaly jejímu manželovi, a obava z nezaměstnanosti. Žalovaný do značné míry zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí s tím, že trvá na tom, že žalobkyní uváděné důvody nesvědčí pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Zejména poukázal na možnost řešení obtíží žalobců i v jejich vlasti. Nad rámec již uvedeného dodal, že na udělení humanitárního azylu není dán právní nárok a uděluje se pouze ve zcela výjimečných případech. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a zákonné, pročež navrhuje, aby krajský soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl. Na vyjádření žalovaného žalobci dále reagovali prostřednictvím své právní zástupkyně replikou ze dne 25. 3. 2016, v níž pouze uvedli, že žalovaný se vůbec nevyjádřil k podstatě podané žaloby. Žalovanému je v ní zejména vytýkáno procesní pochybení spočívající v absenci interpretace neurčitého právního pojmu. Toto pochybení pak má dle názoru žalobců za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žalobci trvali na ústním projednání žaloby, konalo se ve věci dne 19. 12. 2016 ústní jednání, a to za přítomnosti všech žalobců, jejich právní zástupkyně, jakož i zástupkyně žalovaného. Žalobci setrvali na podané žalobě, přičemž ve stručnosti zopakovali její nosné body a v podrobnostech odkázali na její písemné vyhotovení. Nad rámec v žalobě uvedených skutečností dodali, že žalobkyni se v ČR podařilo najít zaměstnání, přičemž v současné době čeká, zda jí bude na základě její žádosti vydáno pracovní povolení. Děti vykazují výborné výsledky a hovoří plynně česky. Zástupkyně žalovaného odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a vyjádření k žalobě a zdůraznila, že s výkladem neurčitého právního pojmu se žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal. Soudní přezkum té části napadeného rozhodnutí, která se věnuje posouzení naplnění podmínek pro udělení azylu z humanitárních důvodů, by přitom byl možný pouze tehdy, pokud by správní uvážení zcela absentovalo. Takto tomu však není. Zástupkyně žalovaného dále zdůraznila, že nelze jednoznačně definovat, co se řadí pod důvody pro udělení této formy mezinárodní ochrany. Vždy záleží na zhodnocení individuální situace, v níž se žadatel nachází. Výtky žalobců tedy nepovažuje za opodstatněné. V neposlední řadě zástupkyně žalovaného uvedla, že žalobci se měli pokusit svoji situaci na území ČR řešit v režimu zákona o pobytu cizinců, nikoliv cestou žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Soud shrnul obsah soudního spisu a relevantní obsah správního spisu vedeného žalovaným, v němž je mimo jiné založena žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany ze dne 22. 7. 2015, protokol o pohovoru k žádosti z téhož dne, kopie cestovních dokladů a rodných listů žalobců vydaných Ukrajinou, protokol o seznámení se s podklady rozhodnutí, jakož i v napadeném rozhodnutí citované zprávy o situaci v zemi původu. Vzhledem k tomu, že ani jedna ze stran nenavrhla žádné důkazy k provedení při ústním jednání a ani soud nepovažoval provedení jakýchkoliv důkazů nad rámec obsahu spisu pro objasnění věci za nezbytné, soud již další důkazy ve věci neprováděl. Dotazem na žalobkyni krajský soud pouze ověřil aktuální situaci, včetně zdravotního stavu žalobkyně c), přičemž mu bylo sděleno, že v současné době jsou výsledky všech vyšetření v normě. Následně ještě na dotaz soudu zástupkyně žalobců uvedla, že se žalobci nepokoušeli svůj pobyt na území ČR legalizovat žádným jiným způsobem než podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ve své závěrečné řeči zástupkyně žalobkyně odkázala na žalobu a uvedla, že žalobci trvají na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému. Žalovaný rovněž setrval na svém dosavadním stanovisku a navrhl žalobu zamítnout. Krajský soud vycházel při posouzení věci ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí, s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným při jednání konaném dne 19. 12. 2016. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud předně zdůrazňuje, že jádro sporu mezi stranami spočívá v otázce právního posouzení skutkového stavu, jehož náležité zjištění žalobci žádným způsobem nezpochybnili. Právní úprava mezinárodní ochrany formou azylu je na vnitrostátní úrovni upravena v ust. § 12 až § 14 zákona o azylu; institut doplňkové ochrany je pak zakotven v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalobci v řízení před krajským soudem explicitně uvedli, že se ztotožňují se způsobem, jakým byly posouzeny podmínky pro udělení azylu dle ust. § 12 a § 13 zákona o azylu a doplňkové ochrany dle ust. § 14a a 14b zákona o azylu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřují toliko v rozsahu, v jakém se vztahuje k vyhodnocení podmínek pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. § 14 zákona o azylu. Z tohoto důvodu se krajský soud zabýval pouze žalobci zpochybňovanou částí napadeného rozhodnutí týkající se azylu z humanitárních důvodů, přičemž považuje za vhodné stručně poznamenat z hlediska přezkumu eventuálních vad napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., že co do zbylých forem mezinárodní ochrany je napadené rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Podle ust. § 14 zákona o azylu platí, že „[j]estliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.“ Jak je tedy patrné, dotčené ustanovení je formulováno poněkud úsporně, což je pochopitelné i s ohledem na jeho účel, jímž je postihnout zcela specifické případy, za nichž by bylo nehumánní žadateli ochranu ve formě mezinárodní ochrany (azylu) neposkytnout. „Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55). S žalobci se lze ztotožnit do té míry, že shora citované ustanovení je kombinací neurčitého právního pojmu („případ zvláštního zřetele hodný“) a správního uvážení („lze udělit humanitární azyl“), jak již ostatně dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004-72. Vzhledem ke kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení v dotčeném ustanovení je tak při jeho aplikaci nezbytné nejprve interpretovat neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Dojde-li správní orgán k závěru, že lze případ žadatele subsumovat pod zmiňovaný neurčitý pojem, přichází pak na řadu správní uvážení, v rámci něhož správní orgán rozhodne, zda bude humanitární azyl žadateli udělen či nikoliv (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014 – 27). V posuzovaném případě je žalovanému ze strany žalobců vytýkáno, že neprovedl náležitou interpretaci neurčitého pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“. Krajský soud připouští, že v napadeném rozhodnutí absentuje teoretický výklad předmětného neurčitého pojmu. Jeho obsah je nicméně dle názoru krajského soudu dostatečně naplněn kazuistikou obsaženou v rozhodnutích správních soudů. Přitom žalovaný náležitě vyhodnotil veškeré žalobci vyzdvihované aspekty situace žalobců, tzn. zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobců a jejich zdravotní stav. Úvahy žalovaného jsou v tomto směru srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Krajský soud nezpochybňuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozsahu, v jakém je věnováno posouzení naplnění podmínek humanitárního azylu, by mohlo být podrobnější (což lze ostatně tvrdit v zásadě kdykoliv), a to zejména co do samotného vymezení neurčitého pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, domnívá se však, že z hlediska standardu „nutného“ odůvodnění ve smyslu podmínek vyžadovaných § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů obstojí. Ostatně, ani kdyby žalovaný provedl v napadeném rozhodnutí rozsáhlejší teoretický výklad předmětného neurčitého pojmu, nemohlo by to ničeho změnit na tom, že intenzita skutkových okolností nebyla v případě žalobců taková, aby odůvodňovala udělení humanitárního azylu. Žádné z žalobců uváděných důvodů nejsou samostatně ani ve vzájemné souvislosti natolik závažné, aby bylo možno jejich situaci vyhodnotit jako případ hodný zvláštního zřetele. S obdobnými obtíži, jaké popsala žalobkyně (domácí násilí, tíživá finanční situace) se dozajista potýká množství žen nejen v její vlasti, ale i v ČR. Pokud se pak jedná o namítaný nepříznivý zdravotní stav dcery žalobkyně [žalobkyně c)], z výpovědí žalobkyně před správním orgánem, jakož i před krajským soudem, vyplývá, že stav její dcery není v současné době nikterak vážný, výsledky vyšetření jsou naopak v normě a její onemocnění se žádným způsobem neprojevuje. Dcera žalobkyně tedy v současné době nezbytně nepotřebuje žádnou specifickou lékařskou péči. Současně pak není pochyb o tom, že i v rámci Ukrajiny existují zdravotnická zařízení, která by byla případně schopna potřebnou lékařskou péči žalobkyni c) poskytnout. Krajský soud nezamýšlí nikterak zlehčovat situaci žalobců, avšak je třeba mít na zřeteli, že institut humanitárního azylu je užíván pouze ve zcela výjimečných případech vyznačujících se specifickými okolnostmi, které však v případě žalobců nebyly zjištěny. Pro úplnost pak lze uvést, že i kdyby žalovaný shledal, že situace žalobců naplňuje znaky případu hodného zvláštního zřetele, stále by tím nevznikl jejich nárok na udělení humanitárního azylu. Ochrana ve formě humanitárního azylu je nenároková, a jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe správních soudů, jakož ostatně i ze samotné dikce ust. § 14 zákona o azylu, udělení či neudělení humanitárního azylu závisí na správním uvážení příslušného správního orgánu, které je omezeno pouze zásadou zákazu libovůle a zásadou předvídatelnosti (povinnost postupovat ve skutkově obdobných případech obdobně). VI. Závěr a náklady řízení Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl, jak je ve výroku I uvedeno. Výrok II o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci nebyli v řízení úspěšní, pročež nemají právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení