33 Az 14/2023–73

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobkyně: a) T. T. N. ev. č. X st. příslušnost X pobytem X zastoupené Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno a žalobců b) nezl. N. N. T. L., nar. XY ev. č. X st. příslušnost X c) nezl. N. N. K. L., nar. X ev. č. X st. příslušnost X oba zastoupeni JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. OAM–28/ZA–ZA11–HA13–R2–2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se vůči žalobkyni a) zamítá.

II. Řízení se vůči žalobcům b) a c) zastavuje.

III. Žádný z žalobců nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) brojili žalobci proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2023, č. j. OAM–28/ZA–ZA11–HA13–R2–2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž jim nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o azylu“).

II. Napadené rozhodnutí

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh řízení ve věci (vč. řízení před správními soudy) a shrnul informace, které žalobkyně ke své žádosti poskytla. V případě žalobkyně a) se jedná o její první azylovou žádost v ČR, přičemž o mezinárodní ochranu žádá též jménem svých nezletilých synů – žalobců b) a c). V rámci správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je legalizace pobytu žalobkyně a jejích dětí na území ČR. Žalobkyně pozbyla pobytové oprávnění a chce v ČR i nadále zůstat se svou rodinou. Návrat do vlasti odmítá, neboť tam nemá žádné zázemí.

3. Žalovaný při posuzování azylové žádosti vycházel zejména z výpovědí žalobkyně, jí doložených materiálů a dále z informací, které nashromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Taktéž zohlednil závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku ze dne 9. 9. 2022, č. j. 5 Azs 307/2020–36.

4. Žalovaný opětovně posoudil okolnosti azylového příběhu žalobkyně, přičemž neshledal, že by žalobkyně splňovala podmínky podle § 12 písm. a) či b) zákona o azylu. Z ničeho nevyplynulo, že by žalobkyně ve vlasti v minulosti vykonávala činnost směřující k uplatnění politických práv či svobod. Současně žalovaný nezjistil, že by žalobkyně mohla pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Rodinné vazby v ČR ani ekonomické potíže přitom nelze považovat za důvody pro udělení azylu.

5. Právě tak žalovaný v příběhu žalobkyně nenalezl žádný zvláštního zřetele hodný důvod vedoucí k udělení humanitárního azylu. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu existence rodinných vazeb osoby na území ČR neodůvodňuje udělení azylu z humanitárních důvodů. Důvod hodný zvláštního zřetele pak nepředstavuje ani vývojová řečová porucha nezletilého žalobce c), neboť tuto nelze považovat za onemocnění bezprostředně ohrožující jeho život. Konečně v intencích § 14 zákona o azylu není možné zohlednit skutečnost, že žalobkyně pozbyla oprávnění pobývat na území ČR. Žalovaný po prověření všech okolností pobytu žadatelky shledal, že její životní situaci nelze považovat za natolik mimořádnou, aby bylo třeba aktivovat institut humanitárního azylu. Ke stejnému závěru dospěl i v případě nezletilých žalobců b) a c).

6. Stran doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu žalovaný opakovaně uzavřel, že žalobkyně nutné podmínky pro její udělení nesplňuje. Případné vycestování žalobkyně a jejich nezletilých dětí nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Nejde o případ, kdy by si žalobci v ČR vytvořili takové rodinné či soukromé vazby, kdy by již pouhé vycestování z ČR představovalo důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ve Vietnamu má žalobkyně vytvořené dostatečné rodinné zázemí a v návratu zpět do vlasti jí ani jejím dětem objektivně nic nebrání. Žalovaný uvedl, že s adaptací dětí na nové prostředí jsou zpravidla vždy spojeny určité obtíže, přičemž v posuzovaném případě nejde o nepřiměřený zásah. Žalobkyni a její rodině nic nebrání v realizaci společného života v zemi jejich původu, kde mohou usilovat o zajištění pobytového povolení v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), jenž tyto postupy primárně upravuje.

7. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani po opětovném posouzení jednotlivých okolností azylového příběhu žalobkyně neshledal, že by tato splňovala zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, žalobkyni ani jejím nezletilým synům azyl ani doplňkovou ochranu neudělil.

III. Žaloba

8. Žalobkyně namítala, že žalovaný při rozhodování o její azylové žádosti nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění žalovaného stran humanitárního azylu a doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu je i nadále nedostatečné, obecné a nesprávné.

9. Žalobkyně zdůraznila, že existence a povaha rodinných vazeb v ČR je z hlediska humanitárního azylu relevantní. Žalovaný se přitom zabýval jen zdravotním stavem žalobce c), aniž by hodnotil další skutečnosti týkající se rodinného soužití a vazeb žalobců na ČR. Žalobci zde mají veškeré sociální, rodinné a pracovní zázemí, a bylo by tak nehumánní jim azyl ve formě humanitárního azylu neudělit. Nezletilí žalobci se již na území ČR narodili, hovoří česky, navštěvují zde školku a školu a celá rodina je do české společnosti dokonale integrovaná. Vietnam je v současné době pro žalobce již cizí zemí, přičemž již faktické vycestování z ČR pro ně představuje nepřiměřený zásah. Skutečnost, že na humanitární azyl není právní nárok, nezbavuje žalovaného povinnosti odůvodnit, proč k udělení humanitárního azylu nepřistoupil.

10. Současně žalobci splňují i podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Vycestování nezletilých žalobců b) a c) je totiž v rozporu s nejlepším zájmem dítěte zakotveným nejen v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ale i v čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Pokud by žalobci museli ČR opustit, došlo by k vytržení nezletilých žalobců b) a c) z jejich přirozeného prostředí. I když tito nemají české občanství, je ČR jejich domovem a mají zde silné vazby. Žalovaný nereflektoval nejlepší zájem dítěte, jestliže nehodnotil, jak by mohla žalobkyně a) ve Vietnamu jako matka samoživitelka bez dostatečných příjmů se dvěma malými dětmi fungovat. Obdobně nebylo prokázáno, zda by žalobci v případě vycestování měli šanci v zemi původu získat nové oprávnění k pobytu v ČR.

11. Poněvadž žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil dopad neudělení mezinárodní ochrany do osobního a rodinného života žalobců, je třeba napadené rozhodnutí považovat za nezákonné a nepřezkoumatelné. Proto žalobkyně zdejšímu soudu navrhla, aby jej zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

12. Ve vyjádření ze dne 29. 11. 2023 žalovaný zdůraznil, že s žalobou nesouhlasí. Je přesvědčen, že při rozhodování postupoval zcela v souladu s právními předpisy a současně dodržel též závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.

13. Žalovaný připomněl, že žalobkyně žádá o udělení mezinárodní ochrany pro sebe a své děti jen z důvodu legalizace pobytu na území ČR a snahy zde dále setrvat. Institut mezinárodní ochrany ovšem nelze zneužívat k řešení pobytových záležitostí a volně jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR. Po posouzení všech relevantních skutečností a podkladů žalovaný neshledal, že by žalobkyně a) či nezletilí žalobci b) a c) splňovali podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochrany.

14. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně uvedl, proč okolnosti příběhu žalobců nejsou natolik výjimečné, aby zavdávaly udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalovaný vzal v potaz i onemocnění žalobce c), které však v žádném případě nedosahuje vysokého standardu výjimečných okolností ve smyslu závažných humanitárních důvodů, jak na ně nahlíží judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38, potom existenci rodinných vazeb na území ČR nelze považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu.

15. Dostatečně se pak žalovaný zabýval i otázkou osobních a rodinných vazeb žalobců v kontextu možného udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný přezkoumatelným způsobem vysvětlil důvody, pro které vycestování žalobců nepředstavuje nepřiměřený zásah do jejich soukromého a rodinného života, a tedy neodporuje mezinárodním závazkům ČR (viz k tomu rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2015, č.j. 1 Azs 84/2015–24). Žalovaný je přesvědčen, že nedostatky vytýkané Nejvyšším správním soudem spolehlivě odstranil, a proto krajskému soudu navrhl zamítnutí žaloby.

V. Správní spis

16. Ve správním spisu se nachází zejména záznam o poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 11. 1. 2019 a protokol o pohovoru k dané žádosti z téhož dne. Původním azylovým rozhodnutím rozhodl žalovaný o žádosti žalobkyně tak, že žalobkyni ani jejím nezletilým synům [tj. žalobcům b) a c)] mezinárodní ochranu v žádné její formě neudělil. Závěry žalovaného poté potvrdil v rozsudku ze dne 25. 8. 2020, č. j. 33 Az 16/2019–42, i krajský soud, který žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl. Posléze byl však jeho rozsudek společně s původním azylovým rozhodnutím žalovaného z důvodu nesprávného skutkového a právního posouzení věci zrušen zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

17. Součástí správního spisu je též předchozí rozhodnutí žalovaného o azylové žádosti žalobkyně a nezletilých žalobců ze dne 5. 4. 2019, č. j. OAM–28/ZA–ZA11–HA08–2019 (dále jen „původní azylové rozhodnutí“), či stejnopis rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2020, č. j. 33 Az 16/2019–42, a Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2022, č. j. 5 Azs 307/2020–36 (dále jen „zrušující rozsudek“).

18. Dále žalovaný do správního spisu zařadil i protokol o doplňujícím pohovoru ze dne 8. 2. 2023 a zprávy o zemi původu, konkrétně Výroční zprávu Amnesty International 2018: Vietnam ze dne 29. 3. 2018, Informaci OAMP: Vietnam: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 24. 8. 2018, Výroční zprávu Human Rights Watch 2018: Vietnam ze dne 9. 2. 2018 a aktualizovanou Informaci OAMP: Vietnam: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 6. 2023.

19. S podklady pro rozhodnutí se žalobkyně osobně seznámila a následně se k nim prostřednictvím svého právního zástupce ve stanovené lhůtě vyjádřila.

20. Žalovaný pak azylový příběh žalobkyně a jejich nezletilých synů opětovně posoudil a rozhodl o něm napadeným rozhodnutím, které je předmětem nynějšího soudního přezkumu.

VI. Posouzení věci krajským soudem

21. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a ve lhůtě podle § 32 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023.

22. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Při posuzování věci soud přihlédl rovněž k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice). Krajský soud při posuzování věci vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.

23. Krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, které se uskutečnilo dne 18. 12. 2024 za přítomnosti právního zástupce žalobkyně a) a zástupce žalovaného. Krajský soud nejprve před zahájením jednání konstatoval zpětvzetí žaloby ve vztahu k žalobcům b) a c) a převzetí jejich právního zastoupení, které mu bylo dostatečně osvědčeno. Krajský soud konstatoval, že je tímto podáním vázán. Zástupce žalobkyně a) soudu sdělil, že přes právoplatné zpětvzetí žaloby ze strany žalobců b) a c) má žalobkyně a) za to, že je třeba se stále zabývat jejími rodinnými poměry na území ČR, neboť její děti nehodlají ČR opustit a vrátit se zpět do země původu. Po zahájení jednání krajský soud konstatoval obsah napadeného rozhodnutí a vyslechl úvodní přednesy zástupců účastníků. Dále shrnul obsah soudního a správního spisu, a to zejm. závazný právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený ve zrušujícím rozsudku a podklady, které žalovaný shromáždil v pokračujícím řízení o žádosti žalobkyně a). Krajský soud vysvětlil, za jakých důvodů nevyhověl návrhu na přerušení řízení kvůli položené předběžné otázce k SDEU (věc C 349/24). Konečně pak krajský soud konstatoval též závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 2. 2024, č.j. 7 Azs 186/2022–48. Jelikož strany neměly další návrhy na provedení dokazování, krajský soud je ukončil a po přednesu konečných návrhů přikročil k vyhlášení rozsudku.

24. Krajský soud předesílá, že velmi důležitou okolností pro posouzení věci je zpětvzetí žaloby provedené žalobci b) a c). To vytváří poněkud odlišný kontext od situace, již posuzoval Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku. Především je zřejmé, že rodina žalobkyně nehodlá být právně řešena stejným způsobem (v režimu mezinárodní ochrany) a souvislost příběhu nezletilých dětí žalobkyně na území ČR je třeba vnímat jako volněji než v případě, pokud by její nezletilé děti trvaly na žalobě. Po pečlivém zhodnocení žalobních námitek a současně s ohledem na průběh soudního řízení a procesní úkony účastníků rozhodl krajský soud o žalobě následujícím způsobem. a) Ve vztahu k žalobkyni a)

25. Krajský soud posoudil důvodnost žalobních námitek a po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně a) není důvodná.

26. Úvodem právního posouzení zdejší soud ve stručnosti připomíná důvody, jež Nejvyšší správní soud vedly k tomu, aby jeho předchozí rozsudek společně s původním azylovým rozhodnutím žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se kasační soud neztotožnil zejména se závěry žalovaného a poté i krajského soudu stran možnosti udělení humanitárního azylu žalobcům ve smyslu § 14 zákona o azylu a doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) téhož zákona. Na rozdíl od krajského soudu totiž Nejvyšší správní soud vyhodnotil úvahy žalovaného k těmto otázkám jako nedostatečné a v rozporu se svou dosavadní judikaturou. Podle kasačního soudu se měl žalovaný podrobněji zabývat možností udělit žalobcům humanitární azyl, resp. doplňkovou ochranu ve smyslu shora citovaných ustanovení, a to s ohledem na rozsah osobních a rodinných vazeb žalobců na území ČR, (ne)možnost realizovat společný život v zemi původu a nejlepší zájem nezletilých žalobců b) a c) tak, jak jej zakotvuje Úmluva o právech dítěte a EÚLP. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu proto zdejší soud v rámci nynějšího soudního přezkumu hodnotil, zda žalovaný tyto okolnosti v napadeném rozhodnutí adekvátně posoudil a vytýkané nedostatky odstranil.

27. Krajský soud předesílá, že je mu z jeho dosavadní rozhodovací činnosti známo, že žalobkyně společně se svými nezletilými syny požádala v ČR o mezinárodní ochranu z důvodů legalizace pobytu na území ČR, neboť pozbyla své dosavadní pobytové oprávnění, a i nadále si přeje v ČR zůstat se svou rodinou. Tyto důvody žalobkyně potvrdila taktéž při doplňujícím pohovoru dne 8. 2. 2023, kde vypověděla, že má v ČR rodinu, která zde má zázemí. Manžel žalobkyně v ČR pracuje a děti zde navštěvují mateřskou školu a školku. Pokud by žalobkyně musela s nezletilými syny vycestovat do Vietnamu, byl by to nepřiměřený zásah pro celou rodinu, jež si přeje zůstat v ČR. Žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti týkající se její azylové žádosti, jen to, že si v ČR nalezla novou práci. Její zdravotní stav je normální. Z území ČR žalobkyně nemůže podniknout žádné kroky k legalizaci svého pobytu a pobytu svých dětí, jedinou možností je žádost o mezinárodní ochranu. V případě udělení doplňkové ochrany by si následně žalobkyně mohla po pěti letech vyřídit pobyt dle ZPC.

28. K vlastním obavám spojeným s návratem do země původu pak žalobkyně v rámci doplňujícího pohovoru uvedla, že v případě návratu zpět do Vietnamu by došlo k rozdělení rodiny. Děti by nemohly navštěvovat školku a školu, žalobkyně by potom neměla kde bydlet a z čeho žít. Starší syn navíc skoro neumí vietnamsky a mladší syn má vadu řeči, pročež v ČR navštěvuje logopedii a neurologii. Žalobkyně by přitom musela vycestovat i se svými dětmi. Manžel by se sám o děti v ČR nedokázal postarat, neboť veškerou péči o syny zajišťuje výhradně žalobkyně. Současnou situaci v zemi původu žalobkyně nezná. Ve Vietnamu žije již jen její matka a sestra, manžel tam má rodiče a sestru. Podle výpovědi žalobkyně by však příbuzní jí a její rodině nemohli z důvodu stáří a nemoci poskytnout potřebné zázemí. Žalobkyně nechce z ČR odjíždět, protože ví, že by se nejednalo o krátkodobý pobyt a není zřejmé, zda by jí byl poté pobyt v ČR povolen.

29. Ve světle těchto skutečnosti přezkoumal zdejší soud napadené rozhodnutí žalovaného nejprve ve vztahu k humanitárnímu azylu podle § 14 zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný důvody, proč v případě žalobkyně nepřistoupil k udělení humanitárního azylu, formuloval jasně a srozumitelně v rozsahu plně odpovídajícím jak konkrétním okolnostem posuzované věci, tak i požadavkům Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku. Krajský soud na rozdíl od žalobkyně neshledal, že by úvahy žalovaného v otázce humanitárního azylu trpěly nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů tak, jak ji vnímá judikatura správních soudů (srov. k tomu zejm. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016–123, či rozsudky téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75, ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36, či ze dne 29. 7. 2016, č. j. 4 Azs 107/2016–25; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

30. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu platí, že: „Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.“ 31. Ohledně námitky žalobkyně, že měl být jí i jejím nezletilým synům udělen azyl z humanitárních důvodů ve smyslu § 14 zákona o azylu, krajský soud opakovaně zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury správních soudů neexistuje na udělení humanitárního azylu právní nárok (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003–61, či ze dne 22. 1. 2004 č. j. 5 Azs 47/2003–48) ani veřejné subjektivní právo (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38). Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, jež je soud oprávněn přezkoumávat pouze omezeně v tom směru, zda jej ve věci rozhodující správní orgán nepřekročil či nezneužil (viz § 78 odst. 1 s. ř. s.) a nemůže je nahradit (srov. zde např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38). Míra volnosti správního orgánu při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována zejména zákazem libovůle, který pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55).

32. Humanitární azyl lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází v úvahu tehdy, kdy je tvrzení žadatele třeba zvažovat v rámci důvodů pro udělení azylu dle § 12 a § 13 zákona o azylu či důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, které byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu […]“ 33. Krajský soud uvádí, že podle § 14 zákona o azylu se při rozhodování správního orgánu jedná o posouzení, jestli v konkrétním případě jde o „případ hodný zvláštního zřetele“, přičemž tento neurčitý právní pojem nestanoví kritéria, jež by měla taková životní situace žadatele splňovat. Z obsahu správního spisu i napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný zabýval především rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a) a současně přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Přitom konstatoval, že žalobkyně je dospělou, plně právně způsobilou, zdravou, jakož i práceschopnou osobou. Po prověření všech okolností pobytu žalobkyně na území ČR dospěl žalovaný k závěru, že životní situaci žalobkyně nelze považovat za nikterak mimořádnou a její případ není případem hodným zvláštního zřetele, jak to vyžaduje § 14 zákona o azylu. Na tomto závěru dle žalovaného nic nemění ani pozbytí předchozího pobytového oprávnění žalobkyně, které je ve vztahu k důvodům humanitárního azylu irelevantní. Takové zdůvodnění z pohledu zdejšího soudu nevybočuje ze zákonem stanovených mezí správního uvážení a zároveň s sebou nenese náznaky toho, že by žalovaný toto uvážení zneužil. Není úkolem žalovaného pro účely zjištění naplnění podmínek dle § 14 zákona o azylu vyčerpávajícím způsobem hodnotit veškeré okolnosti předkládaného azylového příběhu. Naopak plně postačí, pokud žalovaný poskytne základní, avšak přezkoumatelnou úvahu, proč k udělení humanitárního azylu nepřistoupil. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.

34. Krajský soud připouští, že pokud žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38, kategoricky vyloučil vliv soukromých a rodinných vazeb cizince v ČR na možnost udělení humanitárního azylu, není tako argumentace přiléhavá. Obecně sice platí, že zachování stávajících soukromých a rodinných vazeb nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by mohl správní orgán udělit humanitární azyl (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004–60, či ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016–28). Ve judikatuře však lze vysledovat tři okruhy situací, kdy by i samotné nucené opuštění hostitelské země mohlo představovat porušení práva na soukromý či rodinný život natolik zásadní povahy, že by mohlo odůvodňovat udělení azylu z humanitárních důvodů. Bude tomu tak zejména tehdy, je–li žadatel vážně nemocen, přičemž ve vlasti by se mu nedostalo potřebné péče (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009–89), je–li zásadním způsobem odkázán na péči jiné osoby či sám o jinou osobu pečuje, přičemž tato je na jeho péči významně závislá (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014–27), či stráví–li žadatel na území hostitelského státu významnou část svého dětství a má v ní vybudovány sociální vazby, zatímco v zemi původu nikdy žádné významné vazby neměl (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 28. 7. 2020, ve věci č. 25402/14, Pormes proti Nizozemsku).

35. V případě žalobkyně prokazatelně nejde o žádnou z vymezených mimořádných situací, neboť žalobkyně do ČR přicestovala až v roce 2007 (ve svých 23 letech), netrpí žádnými zdravotními obtížemi a sama ani není nutně závislá na pomoci jiné fyzické osoby. Krajský soud zdůrazňuje, že v kontextu shora citované judikatury nelze důvod hodný zvláštního zřetele per se bez dalšího spatřovat ani v zachování osobního kontaktu či péče žalobkyně o její nezletilé syny. Zachování stávajících rodinných vazeb obecně není možné považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by mohl správní orgán humanitární azyl udělit, nejsou–li současně dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly (přírodní katastrofa, vážné tělesné postižení apod.). Právě tak obsah pojmu důvod hodný zvláštního zřetele z hlediska humanitárního azylu nenaplňují ani namítané ekonomické potíže žalobkyně spojené jak s faktickým vycestováním z ČR, tak i s jejím následným pobytem v domovském státě. Ekonomické důvody dle judikatury správních soudů tradičně nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, což platí též pro humanitární azyl (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003–54, či ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003–43).

36. Konečně zdejší soud uvádí, že zákonnost postupu žalovaného a jeho závěry v otázce posouzení humanitárního azylu nehodnotil bezprostředně a jednotlivě ve vztahu k oprávněným zájmům a potřebám nezletilých synů žalobkyně [žalobců b) a c)], jelikož tito vzali svou žalobu proti napadenému rozhodnutí v plném rozsahu zpět. Podle § 75 odst. 2 s. ř. s. je krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán obsahem žalobních bodů. Pokud by soud nad rámec žaloby (aniž by se jednalo o otázky, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu) přezkoumal napadené rozhodnutí a z tohoto důvodu jej i zrušil, zatížil by soudní řízení tzv. jinou vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti povinen přihlížet z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004–69).

37. Poněvadž se žalovaný vyjádřil k možnosti udělit žalobkyni humanitární azyl podle § 14a zákona o azylu vyhovujícím způsobem, neshledal krajský soud námitku žalobkyně důvodnou.

38. Následně se krajský soud v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu věnoval hodnocení závěrů žalovaného v otázce doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. V tomto ohledu žalobkyně zejména namítala, že již pouhé vycestování do vlasti v jejím případě představuje porušení mezinárodních závazků ČR, neboť by nepřiměřeně zasáhlo do soukromého a rodinného života celé rodiny. Současně uvedla, že vycestování přímo odporuje též nejlepšímu zájmu nezletilých dětí [žalobců b) a c)], jelikož v důsledku nutnosti opustit ČR by došlo k vytržení dětí z jejich přirozeného sociálního prostředí a narušení podstatné části jejich sociálních vazeb.

39. Na tomto místě zdejší soud uvádí, že v mezidobí od vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (9. 9. 2022) vydal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesení ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022–48, jímž reagoval na protichůdné judikaturní linie a dosavadní nejednotný výklad vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023. Dosavadní plně neustálená judikatura (vč. zrušujícího rozsudku) připouštěla, že soukromé a rodinné vazby cizince v ČR můžou být v určitých výjimečných případech relevantní z hlediska poskytnutí doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tj. z hlediska možného porušení mezinárodních závazků, zejména čl. 8 EULP. V citovaném usnesení však rozšířený senát za užití eurokonformního výkladu dospěl k odlišnému závěru, a sice, že doplňkovou ochranu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (ve znění do 30. 6. 2023): „bylo v souladu s provedeným výkladem možné udělit v případech, kdy (i) by žadateli v případě jeho vycestování z ČR hrozila v jeho státě původu vážná újma, přičemž (ii) její intenzita nemusela dosahovat intenzity uvedené v § 14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu a (iii) s ohledem na hrozbu této vážné újmy by vycestování cizince znamenalo porušení mezinárodních závazků ČR.“ 40. Současně rozšířený senát ve zmíněném usnesení poskytl i příklady důvodů, jichž by se uvedená specifikace mohla týkat. Takovou situací by byla např. hrozba – vztahující se ve všech případech k zemi žadatelova původu – podrobení se povinnosti dětské práce (jež je v přímém rozporu např. s čl. 4 EÚLP, Úmluvou o nucené nebo povinné práci či Úmluvou o právech dítěte), nucenému sňatku (v rozporu např. s čl. 8 a 12 EÚLP či Úmluvou o odstranění všech forem diskriminace žen), odsouzení za jednání, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo trestným činem (v rozporu např. s čl. 7 EÚLP; viz rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2022, ve věcech č. 38825/16, č. 29722/18 a č. 12920/20, Kotlyar proti Rusku), či odmítnutí provedení lékařského zákroku navzdory riziku vážné újmy na zdraví (v rozporu s čl. 8 EÚLP; viz rozsudek ESLP ze dne 20. 3. 2007, ve věci č. 5410/03, Tysiąc proti Polsku). V těchto situacích by navrácení žadatele dle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu skutečně bylo v rozporu s citovanými pozitivními závazky ČR, z nichž plynou extrateritoriální účinky. Zároveň by pak takovému žadateli nebylo možné udělit doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu, neboť by nešlo o žádnou ze situací v nich upravených.

41. Rozšířený senát vedle toho též podotkl, že: „v současné době je ochrana před vycestováním jako takovým, s ohledem na právem chráněné vazby cizince v ČR a možné negativní důsledky jejich narušení, poskytována až v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění.“ Podstatou mezinárodní ochrany je totiž ochrana před nelidským či ponižujícím zacházením nebo jinou vážnou újmou v zemi původu žadatele. Doplňková ochrana proto míří na tzv. extrateritoriální situace, tedy cílí na ochranu před újmou hrozící cizinci ve státě původu a následným pobytem v takovém státě, nikoli před újmou vznikající v hostitelském státě.

42. Krajský soud si je vědom řízení o předběžné otázce podané k Soudnímu dvoru Evropské unie usnesením ze dne 9. 5. 2024, č. j. 41 Az 46/2023–48 (věc C 349/24, Nuratau), jímž zdejší soud vyjádřil pochybnost o tom, zda výklad § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu přijatý rozšířeným senátem je v souladu s unijním právem (čl. 3 a čl. 15 kvalifikační směrnice). To však nic nemění na tom, že je zdejší soud jako soud nižší instance vázán právními závěry vyjádřenými v usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu. S ohledem na to, že je zdejší soud povinen věci projednat a rozhodovat v pořadí, v jakém k němu došly (§ 56 odst. 1 s. ř. s.), přistoupil soud k rozhodnutí případů žalobců již nyní, aniž by vyčkal výsledků řízení o předběžné otázce, jež nelze očekávat dříve než ve druhé polovině příštího roku. Nic přitom nevylučuje, aby Nejvyšší správní soud v případném řízení o kasační stížnosti řízení přerušil, uzná–li takový postup za vhodný.

43. Na podkladě usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tak dospěl krajský soud k závěru, že doplňkovou ochranu dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu lze udělit jen cizinci, který by byl vážně ohrožen na soukromém a rodinném životě v zemi jeho původu. Jinými slovy řečeno, rozpor s mezinárodními závazky ČR jako jeden z předpokladů pro udělení doplňkové ochrany podle tohoto ustanovení se musí nutně vztahovat k situaci v domovském státě žadatele o mezinárodní ochranu. Z podané žaloby, jakož i informací obsažených ve správním spisu, je však zřejmé, že veškeré žalobkyní namítané okolnosti se týkají jejich rodinných a soukromých vazeb v ČR, resp. možného narušení těchto vazeb v souvislosti s nuceným vycestováním z ČR v budoucnu, a nikoliv situace ve Vietnamu, který je pro žalobkyni domovským státem. Z tohoto důvodu proto postrádá veškerá argumentace žalobkyně právem na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 EÚLP (a zprostředkovaně též nejlepším zájmem dítěte chráněného čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) relevanci. Krajský soud v souladu se závěry rozšířeného senátu konstatuje, že žalovaný neměl při posuzování azylové žádosti žalobkyně povinnost zkoumat její soukromé či rodinné vazby na území ČR, resp. hodnotit jejich pevnost. Stejně tak za dané situace nemusel ani posuzovat dopady vycestování na tyto vazby či se blíže vyjadřovat k možnostem žalobkyně získat nějakou formu pobytového oprávnění v režimu ZPC. Pokud se žalovaný i přesto k těmto okolnostem v napadeném rozhodnutí vyjádřil, nemůže být takovýto postup žalobkyni na újmu a představovat zásah do jejich veřejných subjektivních práv.

44. Zdejší soud proto s odkazem na závěry rozšířeného senátu uzavírá, že řešení situace žalobkyně je třeba hledat v ZPC, a nikoli v ustanoveních zákona o azylu, jenž není pro tyto účely primárně určen. Námitku žalobkyně tak krajský soud neshledal důvodnou. Situací nezletilých žalobců b) a c) z hlediska možného udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu se již soud dále nezabýval, jelikož oba žalobci vzali svou žalobu proti napadenému rozhodnutí v celém rozsahu zpět. b) Ve vztahu k žalobcům b) a c) Výrokem II. tohoto rozsudku zdejší soud rozhodl o zastavení soudního řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí ve vztahu k žalobcům b) a c). Podle § 37 odst. 4 a § 47 písm. a) s. ř. s. platí: „Navrhovatel může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl.“ „Soud řízení usnesením zastaví, vzal–li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo–li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí.“ 45. Krajskému soudu bylo dne 2. 12. 2024 do datové schránky doručeno podání advokátky JUDr. Bc. Marcely Lafek ze dne 2. 12. 2024, jehož předmětem bylo oznámení převzetí právního zastoupení nezletilých žalobců b) a c) a současně požadavek na zpětvzetí žaloby podané dne 25. 10. 2023 nezletilými žalobci proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Součástí podání přitom byly i generální plné moci, jimiž otec nezletilých žalobců b) a c) V. T. L. jako zákonný zástupce zmocnil uvedenou právní zástupkyni k zastupování nezletilých žalobců (svých synů) ve všech právních záležitostech.

46. S ohledem na skutečnost, že zmocnění k zastupování nezletilých žalobců a ke zpětvzetí žaloby jejich jménem bylo uděleno otcem nezletilých žalobců, a nikoliv matkou [žalobkyní a)], která je v nynějším soudním řízení hlavním (primárním) žalobcem, vyzval krajský soud dne žalobkyni a), aby sdělila, jestli s udělením zmocnění a zpětvzetím žaloby nezletilými žalobci b) a c) souhlasí. Přípisem ze dne 4. 12. 2024 právní zástupce žalobkyně a) soudu sdělil, že žalobkyně a) je se zpětvzetím žaloby jménem nezletilých žalobců b) a c) srozuměna a vlastní plnou moc k zastupování těchto žalobců udělenou svému právnímu zástupci již dříve vypověděla. Za těchto okolností má krajský soud za to, že zmocnění k zastupování nezletilých žalobců b) a c) bylo uděleno v souladu s § 876 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

47. Po pečlivém posouzení podání ze dne 2. 12. 2024 dospěl krajský soud k závěru, že projev vůle nezletilých žalobců b) a c) vyjádřený prostřednictvím jejich současné právní zástupkyně JUDr. Bc. Lafek, kterým tito žalobci vzali svou žalobu proti napadenému rozhodnutí v plném rozsahu zpět, z obsahového hlediska nevzbuzuje žádné pochybnosti a jednoznačně směřuje k zastavení řízení. Jelikož je krajský soud v duchu dispoziční zásady takovým projevem vůle vázán, soudní řízení ve vztahu k nezletilým žalobcům b) a c) zastavil.

VII. Závěr a náklady řízení

48. Vzhledem k tomu, že žalobu žalobkyně a) krajský soud neshledal důvodnou, tuto zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve vztahu k nezletilým žalobcům b) a c) soud rozhodl o zastavení řízení, neboť žalobci vzali svou žalobu v plném rozsahu zpět (výrok II.)

49. Při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení krajský soud vycházel z ustanovení § 60 s. ř. s. Dle odst. 1 platí, že pokud nestanoví tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně nebyla v nyní posuzované věci úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. V souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. pak právo na náhradu nákladů řízení nemají ani nezletilí žalobci b) a c), neboť ve vztahu k nim bylo řízení zastaveno (výrok III.). Žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež mu zdejší soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Správní spis VI. Posouzení věci krajským soudem a) Ve vztahu k žalobkyni a) b) Ve vztahu k žalobcům b) a c) VII. Závěr a náklady řízení