33 Az 21/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: O. P., nar. …………, st. příslušnost Ukrajina, t.č. bytem …………………., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2015, č. j. OAM- 360/ZA-P06-ZA05-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 5. 11. 2015 doručenou dne 9. 11. 2015 následujícího dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2015, č. j. OAM-360/ZA-P06-ZA05-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že žalobci se mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. II. Obsah napadeného rozhodnutí V napadeném rozhodnutí žalovaný nejprve stručně shrnul obsah žádosti o mezinárodní ochranu a skutečností vyplývajících z pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti a vyznáním se hlásí k jehovistům. Sám ani nikdo z jeho rodiny nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, přičemž nikdy proti němu nebylo a v současnosti ani není vedeno trestní stíhání, je svobodný a bezdětný. V ČR má svou matku, která žije v Brně. Ze své vlasti naposledy vycestoval v září 2014, na Ukrajině je válečný stav. Podle jeho tvrzení na Ukrajině chytají mladé muže a odvádějí je do války. Do Polska předtím odjížděl za prací, pracoval tam v letech 2011 – 2014. V ČR je poprvé a považuje ji za svou cílovou zemi, chtěl by zde samozřejmě pracovat. Důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je skutečnost, že na Ukrajině probíhá válka. Nechce bojovat a zabíjet své spoluobčany a krajany, sám by také nechtěl být zabit. V případě návratu do vlasti se obává toho, že pokud odmítne zabíjet lidi, pak půjde do vězení. Neví, zda obdržel povolávací rozkaz, neboť pobýval v Polsku, přes internet se ale dozvěděl, že mladí muži dostávají povolávací rozkazy. Jeho trvalý pobyt na Ukrajině je ve městě O. na ulici K., ve skutečnosti ale tam nebydlí, přespával u kamarádů. Uvedl, že má modrou knížku, kterou získal díky úplatku lékaře. V rámci Ukrajiny se odmítá přestěhovat, protože mluví rusky. Pokud by jel na západ Ukrajiny, kde se mluví ukrajinsky, byl by tam považován za tzv. moskala nebo separatistu. Všichni by ho bili a vyhazovali by ho, neboť vše, co je spojováno s Ruskem, je na Ukrajině nenáviděno. Je na to více důkazů, dokonce i v Polsku. Když byl v Polsku, měl tam problémy s Ukrajinci žijícími na západě Ukrajiny, kupř. mu podnapilí Ukrajinci vyčítali, že je z rusky mluvící oblasti Ukrajiny. Na Ukrajině žádné problémy neměl, žil v Polsku. Se státními orgány problém neměl, pouze s ostatními Ukrajinci. Žalobce rovněž uvedl, že k matce cítí povinnost pečovat o ni, ale v této situaci jí to nemá jak vrátit. Žalobce v rámci správního řízení předložil společně s doložením pokladů ve formě článku z internetových stránek Novinky.cz výtisky z ruských zpravodajských stránek a CD s videi pro dokreslení aktuální situace na Ukrajině. Žalovaný nechal přeložit předložené články v ruském jazyce a seznámil se s nimi, jakož i s videi umístěnými na CD. Jedná se o reportáž internetové stránky Politnavigator.net, dvě reportáže zpravodajské agentury RIA Novosti a reportáž televizní stanice. Žalovaný však nepřistoupil k přepisu a překladu reportáží obsažených na doloženém CD, neboť tyto mají sloužit k dokreslení aktuální situace na Ukrajině. Žalovaný vyhodnotil skutečnosti zjištěné ve správním řízení a dospěl k následujícím závěrům z hlediska naplnění důvodů pro udělení azylu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve své vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce však ve vlasti nikdy neměl žádné potíže ani se státními orgány, či azylově relevantních důvodů. Z vlasti odjel kvůli tomu, že ve vlasti je válečný stav a on se obává, že by byl odveden do armády. Mezi výčet důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle tohoto ustanovení nelze podřadit ani zmíněnou možnost nástupu vojenské služby, ani špatnou bezpečnostní situaci ve vlasti a případnou legalizaci pobytu v ČR. V případě žalobce žalovaný neshledal naplnění pojmu pronásledování. K žalobcovým obavám z bezpečnostní situace na Ukrajině žalovaný uvedl, že osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu nebo se z těchto důvodů obávají návratu, nejsou podle příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967) považováni za uprchlíky, nelze-li prokázat existenci jejich pronásledování z výše uvedených důvodů stanovených zákonem o azylu. Žalovaný zdůraznil, že bezpečnostní situace na jihovýchodě Ukrajiny aktuálně složitá, a to zejména v důsledku separatistických tendencí místního ruskojazyčného obyvatelstva, anexe Krymu a bojů na východě země, ale nelze na základě těchto informací hovořit o tom, že by na Ukrajině v současnosti probíhal vnitřní ozbrojený konflikt. Žalobce je navíc ukrajinské národnosti a před svým odjezdem z vlasti žil ve střední části Ukrajiny v Dněpropetrovské oblasti v obci Ordžonikidze. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinnost, což uznává nejen Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků. Podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíků vydané úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Žalovaný připomněl, že nenastoupení vojenské služby je trestným činem i v ČR. Rovněž obavy ze špatného zacházení ze strany ukrajinsky mluvícího obyvatelstva, s nímž se setkal na svém pobytu v Polsku, a z toho plynoucí obavy v případě, že by se přestěhoval do západních částí Ukrajiny, nelze považovat za azylově relevantní. Konflikty s Ukrajinci pocházejícími ze západní Ukrajiny se odehrály na území Polska a nelze z nich tedy dovozovat, co by mu hrozilo při návratu do západní části Ukrajiny. Zároveň je třeba zdůraznit, že žadatel se může vrátit do místa svého předchozího pobytu v Dněpropetrovské oblasti v obci Ordžonikidze a žít tam. Tato oblast není zasažena ozbrojenými střety a nachází se pod kontrolou demokratické vlády. Hrozba ze strany organizace Pravý sektor je čistou spekulací. Jediné negativní chování žalobce pocítil v Polsku, přičemž podle názoru žalovaného se proti takovému jednání mohl bránit prostředky právní ochrany. Žalobce přitom neuvedl žádné zřetele hodné důvody, které by mu bránily v návratu do místa jeho předchozího bydliště ve vlasti. Žalovaný se rovněž zabýval předloženými články a videi, které žalobce předložil v průběhu správního řízení. Ohledně článku z webových stránek Novinky.cz o incidentu v oblasti Donbas (Doněcká oblast) spočívajícím v zabití dvou civilistů ukrajinskými vojáky žalovaný uvedl, že tato situace určitě nedokladuje diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva a ani nemá přímou souvislost se žadatelovou situací, jelikož tento nepochází z Doněcké oblasti. K CD s videi žalovaný uvedl, že se seznámil s obsahem videí, přičemž se jedná o reportáže ruské televize o situaci na Ukrajině. Žalobce ani jeho zástupce však nespecifikovali, jakou souvislost mají doložená videa s individuální situací na Ukrajině a posouzení individuální situace žalobce, a proto z důvodu hospodárnosti řízení nepřistoupil k přepisu a následnému překladu těchto videí. Ohledně článků v ruském jazyce žalovaný nechal tyto texty přeložit a seznámil se s jejich obsahem. Článek s názvem „Porošenko rozhoduje o osudech ruskojazyčného obyvatelstva Ukrajiny“ a „V RF zahájili nové trestní řízení o genocidě ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině“ vyhodnotil žalovaný jako texty, které prezentují subjektivně zabarvené názory autorů, přičemž druhý zmíněný článek se týká pouze situací na území ovládaném Luhanskou a Doněckou národní republikou, takže není ve vztahu k žalobci relevantní. Žalovaný se zabýval rovněž Zprávou Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině 1. 12. 2014 až 15. 2. 2015 ze dne 15. 2. 2015 a zprávou nevládní organizace Freedom House v lednu 2015 došlo na Ukrajině ke zlepšení situace. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobce neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů obsažených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Z hlediska dalších forem azylu (za účelem sloučení rodin a humanitárního azylu) žalovaný uvedl, že z výpovědí žalobce, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a ani ze zjištění žalovaného učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v ČR byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žadatele ve smyslu příslušných ustanovení § 13 a § 14 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, zabýval se důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 28 zákona o azylu. V tomto ohledu se žalovaný zabýval týmiž podklady jako při posouzení podmínek pro udělení azylu, přičemž dále vyhodnotil opětovně obsah předložených článků a videí s obdobnými závěry pro účely doplňkové ochrany. Konkrétněji se žalovaný zabýval informací Ministerstva zahraničních věcí ČR „Ukrajina: Bezpečnostní situace na východě a jihu země“ ze dne 4. 8. 2015 a také kopií závazného stanoviska žalovaného k možnosti vycestování cizince ze dne 18. 6. 2015. S obsahem tohoto doplnění se žalovaný rovněž seznámil a vzal je v potaz. Při hodnocení důvodů pro udělení doplňkové ochrany žalovaný vycházel z ustanovení § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že nenalezl žádné skutečnosti, na základě nichž by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma uložením či vykonáním trestu smrti. Dále se zabýval otázkou, zda mu nehrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. K takovému závěru však žalovaný nedospěl, neboť podle jeho názoru lze doplňkovou ochranu v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Žalovaný k uvedenému konstatoval, že nezjistil žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že byl žalobce byl na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tzn. nebezpečí mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. K obavám žadatele z povolání do armády žalovaný konstatoval, že existenci této občanské povinnosti v jednotlivých státech a dokonce i tresty za její nevykonání uznávají za naprosto legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Její výkon tedy nelze považovat za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, neboť nemůže být sama o sobě vnímána jako nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce přitom neuvedl žádný důvod, proč by právě v jeho případě představoval nástup do vojenské služby vážnou újmu podle citovaných ustanovení, ani že by byl v případě svého návratu jakkoliv postižen za podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v zahraničí. Z výpovědí žalobce nevyplynulo, že by byl jakkoliv spojen s režimem Viktora Janukovyče, jehož příznivci jsou trestně stíháni. Z uvedených důvodů žalovaný dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14 odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Ohledně informace MZV ČR obsahující doporučení občanům ČR necestovat do Doněcké a Luhanské oblasti, Autonomní republiky Krym a města Sevastopol není pro posouzení žádosti relevantní, neboť žalobce žil a je přihlášen k pobytu v Dněpropetrovské oblasti a nemá důvod se při návratu do vlasti uchylovat do zmíněných problematických částí země. Z této informace rovněž nelze dovodit hrozbu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. K předloženému závaznému stanovisku k možnosti vycestování cizince ze dne 18. 6. 2015 (týkajícího se cizince pocházejícího ze Sumské oblasti Ukrajiny) žalovaný uvedl, že v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany se vychází z individuálního posouzení situace žadatele. Výsledek správního řízení vedeného s jiným cizincem tudíž není pro posouzení situace žadatele relevantní. Z uvedeného vyplývá, že žalobci by při návratu nehrozilo takové nebezpečí, které by odpovídalo čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Žalovaný rovněž posuzoval i otázku, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalovaný v podstatě zopakoval svou argumentaci k bezpečnostní situaci na Ukrajině, přičemž dále poukázal na to, že podle aktuálních informací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva dochází ke střetům jednotlivých uskupení separatistů a zástupců vládní moci pouze na východě země, tedy zejm. v Doněcké a Luhanské oblasti. Informace MZV ČR ze dne 1. 8. 2014 potvrzuje, že možnosti stěhování jsou standardní, úřední omezení neexistují. V praxi se lze dokonce přestěhovat a žít i jinde, aniž by to ukrajinské úřady zjistily. Žalovaný poukázal na to, že žalobce před svých odjezdem žil v Dněpropetrovské oblasti, tedy v místě nacházejícím se plně pod kontrolou současné vlády premiéra Jaceňuka. Žalovaný proto shrnul, že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo ve vztahu k žadateli možno považovat za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Proto mu nebyla doplňková ochrana ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu udělena. Žalovaný vyhodnotil i podmínky ustanovení § 14b odst. 1 zákona o azylu s tím, že z výpovědí žalobce, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a ani ze zjištění žalovaného učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žadatele ve smyslu příslušných ustanovení § 14b zákona o azylu, a proto ani tato forma doplňkové ochrany nemohla být žalobci udělena. III. Žaloba V žalobě proti napadenému rozhodnutí předně poukázal na svá tvrzení, která uvedl ve správním řízení před žalovaným. Ten však napadené rozhodnutí odůvodnil pouze tvrzením, že se žalobce s tvrzenou diskriminací a násilným podtextem setkal toliko na území Polska, a nikoliv Ukrajiny, a nelze tak k tvrzení o obavě z pronásledování z důvodu jeho jazyka přihlížet. Podle názoru žalobce je v daném případě napadené rozhodnutí zcela nekonzistentní, neboť na jedné straně žalovaný shrnul, že žalobce se na území Ukrajiny vyskytoval pouze v září roku 2014 za účelem vyřízení víza nutného pro vstup a pobyt na území Polska, kdy se současně zdržoval u známých a kamarádů z důvodu obavy o svůj život a z nuceného nasazení do ozbrojeného konfliktu. K tomu žalobce namítl, že pokud by se měl setkat s negativním chováním vůči své osobě ze strany jiných státních příslušníků Ukrajiny, pak by k tomu došlo právě na území, kde se zdržuje delší dobu a vede společenský život, a nikoliv na území, kde pobývá jen po nezbytně nutnou dobu. Jak žalobce uvedl, je chování, kdy mladí lidé, kteří se zdržují na území Ukrajiny, prakticky nevychází z domu, nejen normální, ale v podstatě i žádoucí, zejména pokud tito mají obavu o svůj život a odmítají aktivní zapojení do vnitřního ozbrojeného konfliktu dlouhodobě na Ukrajině probíhajícího, do něhož jsou proti své vůli zapojovány tisíce mužů. Žalobce v rámci řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany poukazoval na skutečnost, že náleží do rusky mluvící menšiny žijící na území Ukrajiny, kdy vůči příslušníkům k této menšině dochází na území Ukrajiny opakovaně k napadání a ohrožení na životě. Jako příklad takového jednání uvedl žalobce případ v Oděse, kde uhořelo 54 osob v domě, který byl zapálen příslušníky Pravého sektoru. Žalobce poukazoval na všeobecně panující strach příslušníků dané menšiny z předmětného násilí, kdy se situace, i přes zdánlivý klid zbraní a uzavřený mír, neuklidňuje a lidé žijící na Ukrajině jsou každodenně ohroženi na životech. Dle názoru žalobce jej v současné situaci na území Ukrajiny čeká buďto vězení, či smrt, tedy mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Přestože se žalobce cítí být Ukrajincem, je z důvodu odlišného jazyka separován a stigmatizován jakožto osoba představující dlouholetého utiskovatele Ukrajinského národa, jak na rusky mluvící Ukrajince nahlíží Pravý sektor. V rámci řízení o žádosti žalobce tento opakovaně poukazoval na nepřesné a neúplné závěry žalovaného i Ministerstva zahraničních věcí, které poskytovalo na vyžádání žalovaného informace o současném stavu na území Ukrajiny. Žalobce proto opakovaně dokládal žalovanému aktuální články a stanoviska jak ze strany zahraničního tisku, tak informace poskytnuté samotným žalovaným v jiném případu, či Ministerstvem zahraničních věcí. Žalobce zejména poukázal na závazné stanovisko žalovaného ze dne 18.06.2015, č. j. KRPA-198399/ČJ-2015-000022, ve kterém se žalovaný vyjádřil k možnosti vycestování účastníka řízení pocházejícího ze Sumské oblasti tak, že vycestování je nemožné, neboť by mohlo dojít k ohrožení života účastníka řízení z důvodu aktuálně probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Současně žalobce opakovaně poukazoval na stanoviska Ministerstva zahraničních věcí k bezpečnostní situaci na východě a jihu Ukrajiny, kde tento správní orgán dlouhodobě označoval mimo jiné i oblast Dněpropetrovskou za nikoliv bezpečnou. Dle názoru žalobce by měl žalovaný postupovat jednotně a pokud dle žalovaného není možné vycestování osoby bez ohrožení jejího života do Sumské oblasti, která navíc nebyla ani ze strany MZV označena za nebezpečnou, či hodnou obezřetnosti, pak v případě Dněpropetrovské oblasti je nutné dospět k závěru, že nepůjde o oblast, kde by byla zaručena ochrana života a zachování Úmluvy o ochraně proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a dále čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vedle samotné generální hrozby porušení výše uvedených mezinárodních úmluv žalobce namítal v řízení před žalovaným, že jsou zde zvláštní okolnosti, odůvodňující zvýšenou hrozbu krutého a nelidského zacházení, a to právě jazyk, kterým žalobce hovoří a v důsledku kterého se již v minulosti setkal s násilím ze strany Ukrajinců. Dle názoru žalobce se žalovaný nedostatečně a zcela nepřezkoumatelně vypořádal s důkazními prostředky, kdy tyto vykládal zcela tendenčně a k předloženému stanovisku žalovaného ze dne 18.06.2015 se vyjádřil tak, že se s tímto seznámil a ve svém rozhodnutí jej vzal v potaz. Shodně se vypořádal i s dalšími důkazními prostředky předloženými žalobcem, na některé důkazní návrhy nebral zřetel, konkrétně se jednalo o předložené CD s videi v ruském jazyce, které měly sloužit k dokreslení aktuální situace na Ukrajině, kdy pouze uvedl, že disponuje dostatečným množstvím informací k posouzení individuální žádosti žalobce. Žalobce ke způsobu vypořádání se s důkazními návrhy a prostředky ze strany žalovaného uvádí, že tímto správním postupem žalovaný napadené rozhodnutí zatížil závažnou vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaný v předmětném správním řízení, jehož vyústěním bylo vydání napadeného rozhodnutí, postupoval v rozporu se zákonem, zejména s ust. § 2 odst., 1, odst. 4, § 3, § 4 odst. 1, odst. 4 ve spojení s ust. § 68 zákona č. 500/2004 Sb., ve spojení s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobce prokazatelně splňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. a i pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., jelikož má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož je státním občanem a na jehož území by mu mohla být způsobena vážná újma ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení a trestání, respektive vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Uvedené podmínky splňuje žalobce jednak z důvodu své příslušnosti k rusky mluvící menšině, dále také z důvodu hrozby povolání jak ze strany armády, tak také ze strany proruských separatistů, kdy tato povolávání probíhají zcela živelně a nekontrolovatelně, osoby jsou doslova násilně odvlečeni, podrobeni krutému drilu a následně postaveni na bojovou linii. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost žaloby a nesouhlasí s ní, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, dále pohovor k žádosti a napadené rozhodnutí. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany jmenovaného je bezpečnostní situace na Ukrajině a také obava z nutnosti zapojení se do bojů na východě Ukrajiny a v souvislosti s tím snaha o legalizaci pobytu v ČR. Po posouzení jednotlivých tvrzení žalobce žalovaný dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení žalobce neuvedl skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že by vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce nebyl nikdy členem žádné politické strany ani jiné organizace a v průběhu správního řízení rovněž neuvedl, že by se ve své vlasti jakkoliv politicky angažoval, či měl jakékoliv potíže spojené s uplatňováním jím politických práv a svobod. Na Ukrajině žalobce rovněž neměl žádné potíže se státními orgány své země a ani nebyl vystaven žádnému diskriminačnímu jednání, které by bylo možné označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný také konstatuje, že na území Ukrajiny neprobíhá ozbrojený konflikt, který by pro žalobce znamenal jakékoliv nebezpečí, neboť před svým odjezdem z vlasti žil v centrální části Ukrajiny (konkrétně v Dněpropetrovské oblasti, obci Ordžonikidze), tedy v místě nacházejícím se pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády premiéra Jaceňuka, která proklamuje vládu demokracie a práva. Na základě obstaraných informačních zdrojů tak žalovaný shrnuje, že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jak se jej snaží prezentovat, dokonce je obecně známé z dostupných veřejných informačních zdrojů, že situace se postupně značně zklidňuje oproti dřívějšímu období. K obavám žalobce z povolání do armády žalovaný konstatuje, že jak bylo již v napadeném rozhodnutí podrobně objasněno, existenci této občanské povinnosti v jednotlivých státech a dokonce i tresty za její nevykonání uznávají za naprosto legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Její výkon tedy nelze považovat azylově relevantní důvod dle zákona o azylu. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu, je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. Mezinárodní ochranu ve formě azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině, nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. V případě žalobce však správní orgán takové skutečnosti neshledal. Žalovaný při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, vycházel především z výpovědí žalobce, jím doložených informací, a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině a jež jsou součástí spisu. Žalovaný se tedy nedomnívá, že by při svém postupu porušil některá ustanovení zákona o azylu či správního řádu, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí nezákonné nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. Ve vztahu k jednotlivým žalobním námitkám se žalovaný vyjádřil následovně. Pokud se jedná o tzv. pronásledování ruské menšiny na Ukrajině, takto označil žalobce až v žalobě, dříve se v tomto směru nijak nezmínil, pouze že mluví rusky. Jinak právní zástupce doplnil dne 29. 9. 2015 své vyjádření o závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, které bylo vydané dne 18. června 2015 odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Právní zástupce argumentuje tím, že pokud bylo shledáno, že vycestování cizince pocházejícího ze Sumské oblasti není možné (v rámci závazného stanoviska vydaného 18. června 2015), měla by tedy být poskytnuta ochrana i žalobci, který pochází z Dněpropetrovské oblasti, a to na rozdíl od oblasti Sumské, uvedena v článku MZV ČR, jako oblast, u které je pro české občany cestující do této oblasti nutná obezřetnost. K tomu žalovaný uvedl, že v rámci řízení k žádosti o udělení mezinárodní ochrany se vždy vychází z posouzení individuální situace žadatele. Výsledek správního řízení vedeného s jiným cizincem tudíž není pro posouzení individuální situace žadatele relevantní. Žalobce jinak žádné konkrétní návrhy nepodal, dodal různé materiály či písemné články (CD), jinak obecně známé, nebo ty které se bezprostředně žalobce netýkají. Proto dodané písemnosti nemohou ani nic měnit na výše uvedených závěrech v daném případě, když podrobné zhodnocení těchto podkladů správní orgán podrobně zhodnotil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. V replice ze dne 17. 2. 2016 žalobce uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Dále uvedl, že nemůže souhlasit s tvrzením, že by žalobce o pronásledování ruské menšiny ze strany ukrajinské majority nijak nehovořil, k čemuž poukázal na protokol o pohovoru ze dne 9. 4. 2015. Kromě toho žalobce poukázal na to, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodování ve správním řízení (§ 2 odst. 4 správního řádu). V. Posouzení věci krajským soudem K projednání věci krajský soud nařídil ústní jednání, které se konalo dne 26. 9. 2016 v omluvené nepřítomnosti žalobce. Krajský soud při jednání konstatoval obsah správního spisu žalovaného a soudního spisu vedeného v této věci. Obě strany při jednání setrvaly na svých procesních stanoviscích. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že jsou v něm založeny veškeré podklady, na něž se žalovaný v napadeném rozhodnutí odvolával a z nichž vycházel. Jedná se o žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 4. 2015, protokol o pohovoru k podané žádosti z téhož dne, protokol o seznámení se s podklady pro rozhodnutí ze dne 29. 6. 2015, a podkladové materiály k situaci na Ukrajině, tj. zejména Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 1. 12. 2014 – 15. 2. 2015, Výroční zpráva Human Rights Watch 2015 ze dne 29. 1. 2015, Výroční zpráva Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015 a Informace MZV ze dne 16. 4. 2014 o aktuální bezpečnostní, politické a ekonomické situaci na Ukrajině, zpráva Ukrajina Freedom House ze dne 28. 1. 2015, dále informace MZV ze dne 1. 8. 2014 k politické situaci na Ukrajině a k možnosti přestěhování a právním možnostem obrany a Informace MZV ze dne 21. 5. 2015 k situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti. Dále jsou ve správním spisu založeny podklady předložené žalobcem, tzn. článek ze serveru Novinky.cz s názvem „Ukrajinští vojáci zavraždili na Donbasu matku s dcerou, půjdou před soud“ a originály článků ze serveru Politikus.ru a V RF zahájili nové trestní řízení o genocidě ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině“ a „Nejvyšší vedení Ukrajiny rozhodlo o úplném zničení ruskojazyčného obyvatelstva.“ Následně jsou ve spisu založeny i překlady uvedených dvou článků, doporučení MZV ze dne 4. 8. 2015 obsahující upozornění občanům ČR k cestám na Ukrajinu a konečně i kopie závazného stanoviska OAMP Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. 6. 2015, E. č. ZS26367, podle něhož vycestování cizince do Sumské oblasti, města Sum není možné. Krajský soud se v návaznosti na žalobcem namítané závazné stanovisko žalovaného k vycestování cizince ze dne 18. 6. 2015, které je založeno ve správním spisu a které se týká blíže neidentifikovaného cizince pocházejícího ze Sumské oblasti Ukrajiny vyzval zástupkyni žalovaného, aby soudu sdělila, zda nedošlo ze strany žalovaného k přehodnocení správní praxe ve vztahu k posuzování rizik v jednotlivých oblastech Ukrajiny. Zástupkyně žalované soudu sdělila, že k takové změně správní praxe nedošlo, i nadále žalovaný považuje za rizikové oblasti ohrožené konfliktem pouze Doněckou a Luhanskou oblast. Strany nevznesly žádné návrhy na doplnění dokazování, přičemž ani krajský soud takový postup neshledal za potřebný. Proto po slyšení závěrečných návrhů přistoupil k rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Právní úprava mezinárodní ochrany formou azylu je na vnitrostátní úrovni upravena v ust. § 12 až § 14 zákona o azylu, institut doplňkové ochrany je pak zakotven v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalobce v podané žalobě konkrétně uvádí, že podle svého názoru prokazatelně splňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. a i pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., jelikož má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož je státním občanem a na jehož území by mu mohla být způsobena vážná újma ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení a trestání, respektive vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žádná z žalobních námitek tedy nesměřuje proti posouzení podmínek pro udělení azylu a doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny či humanitárního azylu a ani krajský soud se tedy nebude v tomto rozsahu přezkumem napadeného rozhodnutí blíže zabývat, přičemž pouze stručně konstatuje, že napadené rozhodnutí je i co do těchto forem mezinárodní ochrany řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Dle ust. § 12 zákona o azylu účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí se azyl cizinci udělí, „bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí platilo, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu v citovaném znění se za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba poukázat stran posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany, konkrétně zkoumání existence vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, především na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, přístupný na www.nssoud.cz., podle něhož [e]xistence vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity žadatele může být výjimečně považována za prokázanou, pokud míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, dosáhne natolik vysoké úrovně, že existují závažné důvody domnívat se, že by civilista byl v případě vrácení do dotyčné země nebo případně regionu vystaven - z pouhého důvodu své přítomnosti na území této země nebo regionu - reálnému nebezpečí uvedeného ohrožení. K jednotlivým žalobním námitkám krajský soud uvádí následující. V prvé řadě žalobce tvrdil, že pokud se setkal s negativním chováním vůči své osobě ze strany jiných státních příslušníků Ukrajiny při svém pobytu v Polsku, kteří mu vytýkali, že náleží k rusky mluvící menšině, pak je to třeba chápat jako případ pronásledování ze strany ukrajinsky mluvících Ukrajinců coby sociální skupiny. K tomu je třeba uvést, že žalobce již v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl, že se státními orgány problémy na Ukrajině neměl, ale v Polsku měl problémy s ostatními Ukrajinci, přičemž při styku s nimi raději nemluvil rusky. Krajský soud k tomu uvádí, že se ztotožňuje se žalovaným v tom, že tvrzené nevlídné zacházení ze strany Ukrajinců v Polsku, či obavy žalobce hovořit v jejich přítomnosti rusky ještě samy o sobě nezakládají naplnění pojmu pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Citované ustanovení je postaveno na teritoriálním vnímání pronásledování jednotlivce, což znamená, že v případě žalobce coby ukrajinského státního občana nelze posuzovat jednání, kterému měl být vystaven v jiných podmínkách než v zemi svého původu (nejedná-li se o apatridu). K tomu je třeba podotknout, že tvrzené zhoršení vztahů a eventuální nevraživost mezi ukrajinsky a rusky mluvícími Ukrajinci je přirozeným důsledkem událostí, k nimž na jihovýchodě Ukrajiny došlo, nicméně na druhé straně je nelze považovat za projev systematického pronásledování příslušníků určité sociální skupiny, které by mělo za následek odůvodněnou obavu o život či zdraví žalobce v zemi původu. Žalobce nepochybně není ojedinělým případem státního příslušníka Ukrajiny, který náleží k rusky mluvící menšině, avšak podle názoru krajského soudu mu ani v Polsku, ani v místě svého bydliště nebránily žádné překážky k tomu, aby v případě výhrůžek či útoků vůči své osobě z důvodu příslušnosti k ruskojazyčné menšině vyhledal pomoc státních orgánů. Pokud žalobce tvrdil, že mladí lidé na Ukrajině v jeho domovské oblasti se zdržují doma a nevycházejí, aby nemuseli být odvedeni do armády (tzn. v interpretaci žalobce vystaveni riziku nelidského zacházení nebo vážného nebezpečí života), nelze tyto skutečnosti směšovat s tvrzenou příslušností žalobce k rusky mluvící menšině. Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a to především není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, dále pak rozsudek téhož soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, přístupné na www.nssoud.cz). V tomto ohledu lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008-83, přístupný na www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud vymezil podmínky možnosti aplikovatelnosti citovaného ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu na případy strachu před nenastoupením vojenské služby v právní větě tohoto rozsudku takto: „Branci mohou být na základě konkrétních skutkových okolností považováni za specifickou sociální skupinu, jejíž příslušníci mohou mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud na jedné straně čelí hrozbě násilí ze strany teroristických skupin pro případ, že základní vojenskou službu nastoupí, přičemž příslušný stát (Alžírsko) není schopen jim před tímto nebezpečím poskytnout dostatečnou ochranu, a na straně druhé naopak čelí hrozbě trestů odnětí svobody a dalších sankcí ze strany státu pro případ, že by vojenskou službu nastoupit odmítli.“ Krajský soud je toho názoru, že žalobce nečelil v zemi svého původu a ani jinde ze strany příslušníků ukrajinské národnosti takovému zacházení, které by bylo možno podřadit pod pojem pronásledování, a ani nelze usuzovat, že by žalobce trpěl odůvodněným strachem z takového jednání. Navíc krajskému soudu neuniklo, že žalobce v pohovoru k žádosti ze dne 9. 4. 2015 sám uvedl, že má modrou knížku, kterou získal na základě úplatku lékaře. Z těchto důvodů vyznívá argumentace žalobce značně nevěrohodně a nepřesvědčivě. Obdobně je třeba usuzovat ve vztahu ke tvrzenému strachu z akcí hnutí Pravý sektor, kterým žalobce rovněž argumentoval v žalobě, krajský soud rovněž vnímá tvrzenou hrozbu pouze v obecné podobě bez jakékoliv individualizace ve vztahu k osobě žalobce a jím tvrzeným skutečnostem. Lze se tedy ztotožnit s hodnocením žalovaného, že jde o čistou spekulaci, přičemž žalobce neuvedl žádné zřetele hodné důvody, které by mu bránily v návratu do místa jeho předchozího bydliště ve vlasti. Pokud žalobce uváděl případ o napadení žhářským útokem v Oděse (Oděská oblast, jihozápadní Ukrajina), při němž zemřelo několik desítek lidí, nelze tento případ vztáhnout bez dalšího k Dněpropetrovské oblasti, odkud žalobce pochází. Takovému závěru nesvědčí ani žádné podklady, které žalovaný nashromáždil (zejm. zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 1. prosince až 15. února 2015). V další skupině námitek žalobce namítal, že žalovaný dostatečně nezhodnotil podklady jím doložené ve správním řízení, tedy zejm. tzn. článek ze serveru Novinky.cz s názvem „Ukrajinští vojáci zavraždili na Donbasu matku s dcerou, půjdou před soud“ a originály článků ze serveru Politikus.ru a V RF zahájili nové trestní řízení o genocidě ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině“ a „Nejvyšší vedení Ukrajiny rozhodlo o úplném zničení ruskojazyčného obyvatelstva.“ Krajský soud předně uvádí, že žalovaný postupoval správně, pokud zajistil překlad těchto článků do češtiny a zabýval se v napadeném rozhodnutí v kontextu ostatních skutkových zjištění opřených o zprávy o zemích původu. Žalovaný rovněž postupoval správně, pokud hodnotil tyto články nejen z hlediska jejich obsahu, ale i hlediska jejich věrohodnosti a objektivity náhledu na problematiku situace na Ukrajině. Lze se tak ztotožnit s tím, že předložené články představují názory ruských médií na situaci na Ukrajině, o čemž shodně svědčí jak jejich zdroj, tak i název a podstatný obsah. Článek ze serveru Novinky.cz o incidentu na Donbasu („Ukrajinští vojáci zavraždili na Donbasu matku s dcerou, půjdou před soud“), se týká výslovně události, která se udála ve vesnici Luhanske v Doněcké oblasti. Je tedy odůvodněný závěr, že ani tato informace nezakládá důvod pro odlišné hodnocení poměrů v zemi původu. Pokud se týká předloženého CD s videonahrávkami televizních zpravodajských pořadů, které je založeno ve správním spisu, žalovaný nepochybil, pokud nenechal ve správním řízení tyto nahrávky přepsat a neprovedl jimi důkaz ve správním řízení. V tomto ohledu žalovaný takto mohl postupovat, neboť shromáždil dostatečné listinné podklady k situaci v zemi původu žalobce, které pocházejí z oficiálních vládních i nevládních zdrojů. Pokud se týká předložených listin (doporučení MZV ze dne 4. 8. 2015 obsahující upozornění občanům ČR k cestám na Ukrajinu a konečně i kopie závazného stanoviska OAMP MV ČR ze dne 18. 6. 2015, E. č. ZS26367, podle něhož vycestování cizince do Sumské oblasti, města Sumi není možné), k nimž žalobce namítal, že nebyly žalovaným řádně zohledněny a vyhodnoceny, a proto zakládá tento postup žalovaného nepřezkoumatelnost a vadu řízení ve smyslu porušení zásad správního řízení, pak krajský soud uvádí, že ani této námitce nepřisvědčil. Doporučení MZV adresované českým občanům ze dne 4. 8. 2015 sice uvádí, že kvůli nejistému vývoji bezpečnostní situace vyzývá k obezřetnosti rovněž při cestách do Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti, a obecně doporučuje vyhýbat se místům s velkou koncentrací osob. Toto varování však nelze vykládat tak, že by potvrzovalo, že se konflikt již rozšířil i do uvedených oblastí včetně Dněpropetrovské, odkud pochází žalobce. Jde pouze o varování k ostražitosti při eventuální cestě do těchto oblastí, a to kvůli nejisté prognóze vývoje na Ukrajině, nikoliv o důkaz toho, že by v Dněpropetrovské oblasti panoval stav, v důsledku něhož by tamějším obyvatelům (a tedy i žalobci v případě jeho návratu) přicházelo v úvahu vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí. K předloženému závaznému stanovisku vydanému žalovaným dne 18.6.2015 v řízení o vyhoštění blíže neidentifikovaného cizince ze Sumské oblasti Ukrajiny krajský soud v zásadě souhlasí se žalovaným v tom, že toto závazné stanovisko bylo vydáno v konkrétním řízení ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci a není možno jeho závěry bez dalšího vztáhnout na otázku posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany jinému cizinci ukrajinské národnosti, který navíc pochází z jiné oblasti Ukrajiny. Nicméně přesto krajský soud toliko obiter dictum podotýká, že s tímto typem námitky by se žalovaný měl vypořádat podstatně podrobněji, neboť pro posouzení důvodů znemožňujících vycestování v řízení o vyhoštění hrají roli tytéž informace o zemích původu (srov. § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) jako pro posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Ovšem vzhledem k tomu, že závazné stanovisko se týkalo úplně jiné oblasti Ukrajiny, nezpůsobuje strohé odůvodnění žalovaného nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil i s hodnocením těchto listinných podkladů žalovaným a uzavírá, že nemohly nic změnit na závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. VI. Závěr a náklady řízení Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Žalobce podle názoru krajského soudu nesplňuje ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany. Proto krajský soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. Výrok II o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení