33 Az 50/2020–36

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobkyně: H. A. R. A. e. č. X st. přísl. X t. č. pobytem X zast. JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem sídlem Joštova 4, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2020, č. j. OAM–297/ZA–ZA11–K11–R2–2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včas podanou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2020, č. j. OAM–297/ZA–ZA11–K11–R2–2018 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“).

II. Napadené rozhodnutí

2. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval obsah správního spisu a dosavadní průběh řízení. V této souvislosti žalovaný připomněl, že řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany bylo původně zastaveno, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 10. 2018, č. j. OAM–297/ZA–ZA11–K10–2018 (dále jen „rozhodnutí o zastavení řízení“). V důsledku podání žaloby však bylo dané rozhodnutí zrušeno, pročež tak byla žádost opětovně a věcně posouzena. Současně byl se žalobkyní proveden další pohovor k dané žádosti, během kterého však žalobkyně svoji původní výpověď modifikovala.

3. Za účelem posouzení žádosti o udělení azylu proto žalovaný vycházel z toho, že výpověď žalobkyně je nevěrohodná. Předně zdůraznil, že žalobkyně ze země vycestovala bez jakýchkoliv obtíží, aniž by v dané době o podání žádosti o mezinárodní ochranu uvažovala. Veškeré problémy měly nastat až po příjezdu do Německa, když manžela opustila poté, co zjistila, že má milenku, se kterou užíval drogy.

4. Na základě srovnání obou výpovědí pak žalovaný doplnil, že žalobkyně nejdříve tvrdila, že není od rozvodu se svou rodinou vůbec v kontaktu. Následně však uvedla, že rozvedená není, protože je to možné pouze v Kurdistánu, tedy v místě uzavření sňatku, kam se ji manžel snaží vylákat. Současně ji měl ze stejného důvodu vyhrožovat smrtí její otec, se kterým neměla být v kontaktu. V rámci své druhé výpovědi již žalobkyně o výhružkách ze strany manžela a jeho bratrů vůbec nemluvila. Naopak argumentovala tím, že jí vyhrožuje vlastní rodina. Stejně tak žalobkyně v rozporu s dřívější výpovědí tvrdila, že manžel jejich rozvod neřešil a spokojil se s jeho uskutečněním na dálku, tedy bez osobní přítomnosti v Kurdistánu.

5. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že žalobkyně účelově upravovala důvody podání své žádosti. Její obava z návratu do vlasti se má navíc zakládat na ohrožení ze strany vlastní rodiny, se kterou není dlouhou dobu v kontaktu. Kromě toho je zřejmé, že žalobkyně se v minulosti opakovaně vdala, aniž by proti těmto sňatků aktivně vystupovala. Naopak za svým manželem původně dobrovolně vycestovala. Její výpovědi se navíc obsahově a co do míry podrobnosti rozcházely rovněž ohledně získání informací o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu. Při druhé výpovědi žalobkyně uváděla velké množství časových údajů až několik let zpět, což svědčí o tom, že se jednalo o předem naučený azylový příběh. Nad rámec uvedeného pak žalovaný poukázal rovněž na skutečnost, že žalobkyně se na uvedené adrese v ČR vůbec nezdržuje a není zde známa, což závěr o účelovosti podání žádosti o mezinárodní ochranu podporuje.

6. Bez ohledu na nevěrohodnost výpovědi žalobkyně dále žalovaný zdůraznil, že její obavy se týkají pronásledování ze strany soukromých osob, aniž by byly spojeny s některých z azylově relevantních důvodů. Žalobkyně se měla primárně alespoň pokusit požádat o poskytnutí ochrany orgány v zemi původu, což neučinila. V řízení nevyšlo najevo, že by byly vnitrostátní prostředky ochrany žalobkyni nedostupné. Následně se již žalovaný v obecné rovině zabýval zejména bezpečnostní situací v zemi původu a postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně by ani v případě věrohodnosti její výpovědi nesplňovala některý z důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany.

III. Žaloba

7. V žalobě bylo namítáno, že žalobkyně ve správním řízení popsala své obtíže s manželem, kterému byla jako nevěsta prodána svou rodinou. Manžel žalobkyni fyzicky napadal a měl milostný poměr s jinou ženou, pročež se s ním žalobkyně rozvedla. V důsledku toho jí bylo vyhrožováno vlastní rodinou, že ji zabijí. Nelze navíc vyloučit, že žalobkyně by byla v případě návratu do vlasti svoji rodinou nucena k uzavření dalšího sňatku, a to z ekonomických důvodů.

8. Podle názoru žalobkyně žalovaný jednotlivé rozpory ve výpovědích záměrně zveličuje, aniž by zohlednil skutečnost, že dílčí rozdílnosti či nejasnosti mohou být spojeny s časovým odstupem. Samotné důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný nezpochybňuje.

9. Žalovaný navíc pochybil, když se nezabýval otázkou pronásledování žalobkyně z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, a to ve vazbě na skutečnost, že byla vlastní rodinou doslova prodána bývalému manželovi. Bylo tedy na místě věnovat zvýšenou pozornost postavení žen v Iráku, zejména pak v rigidní oblasti kolem Mosulu, kde jsou podobné praktiky a případné postihy za nerespektování autority rodiny běžně uplatňovány. V tomto ohledu není podstatné, zda měla žalobkyně problémy se státními orgány, protože ty do rodinných záležitostí a uplatňování islámských tradic nezasahují. Za tímto účelem si žalovaný neopatřil žádné informace o zemi původu, pročež není jeho rozhodnutí založeno na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci.

10. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Co se týče uplatněných námitek, žalovaný k tomu doplnil, že při posouzení žádosti o mezinárodní ochranu postupoval v souladu se zákonem. Za tímto účelem zohlednil nejen judikaturu Nejvyššího správního soudu, ale zejména rozporuplnost a nevěrohodnost výpovědí žalobkyně.

12. Žalovaný proto považoval za nadbytečné zabývat se příslušností žalobkyně k určité sociální skupině, tedy opatřovat informace o zemi původu týkající se postavení žen v iránské společnosti. Žalobkyně se mohla s podklady pro rozhodnutí seznámit a jejich doplnění nenavrhovala.

13. Na základě výše uvedeného žalovaný krajskému soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Správní spis

14. Ve správním spisu se nachází zejména předávací protokol, záznam o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 9. 4. 2018 a protokol o pohovoru k dané žádosti ze dne 12. 4. 2018.

15. Z těchto podkladů vyplývá, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu proto, že požádala o rozvod se svým manželem, který žije v Německu a má zde milenku. Za sňatek měl otci žalobkyně zaplatit. V případě návratu do vlasti má žalobkyně obavu z toho, že by ji otec znovu nutil uzavřít sňatek za peníze. Současně má žalobkyně obavu z toho, že ji zabije vlastní rodina nebo rodina jejího manžela, protože od něj utekla.

16. V rámci pohovoru k žádosti dne 12. 4. 2018 dále žalobkyně doplnila, že ještě není rozvedená. K tomu může dojít pouze v Kurdistánu, kde byl sňatek uzavřen. Za tímto účelem měl manžel žalobkyně usilovat o její vylákání do dané země, a to za pomoci svých bratrů a jejího otce. Ten měl žalobkyni telefonicky opakovaně vyhrožovat zabitím, pokud nebude vůči manželovi poslušná. Stejným způsobem žalobkyni vyhrožoval také jeden z bratrů jejího manžela. Za manželem žalobkyně vycestovala na základě víza nejprve do Prahy a následně (společně s ním) do Německa. Aby si cestu zaplatila, musela prodat všechno zlato, svatební dary apod. Po příjezdu do Německa žalobkyně zjistila, že její manžel má milenku, pročež od něj odešla. Na ulici ji kontrolovali policisté, kteří ji následně odvedli na služebnu za účelem sejmutí otisků prstů. Poté ji odvezli do azylového zařízení. Od té doby se s manželem nesetkala, ale několikrát s ním telefonovala, přičemž po ni chtěl, aby kvůli rozvodu odjela do Kurdistánu. O jeho nevěře se měla žalobkyně dozvědět asi po 10 dnech pobytu v Německu. Nechtěl milenku opustit a žalobkyni zbil.

17. Vyjednávání o svatbě mělo mezi manželem žalobkyně a jejím otcem začít asi v roce 2016, a to bez ohledu na to, že s tím nesouhlasila. Jedná se o běžnou praxi. Žalobkyně se svým manželem nežila společně, neboť se asi 20 dní po svatbě vrátil do Německa. Poté spolu byli telefonicky v kontaktu. V případě návratu do vlasti se žalobkyně obává chování svého otce, který ji již předtím prodal jinému muži, který zemřel. Mohl by žalobkyni zabít nebo za peníze znovu provdat proti její vůli. Policie by ji neochránila, protože se jedná o společenské zvyky. Celkově nepanuje v Iráku dobrá bezpečnostní situace.

18. Do správního spisu byla dále založena zejména kopie svatební smlouvy a lékařské zprávy, podle které se měla žalobkyně po hádce s manželem pokusit o sebevraždu. Následně bylo vydáno označené rozhodnutí o zastavení řízení. Dané rozhodnutí však bylo napadeno žalobou a zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2020, č. j. 33 Az 27/2018–27, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2020.

19. Žalovaný proto žalobkyni opětovně předvolal k pohovoru na den 8. 6. 2020. K dotazům žalobkyně uvedla, že krátce po pobytu v Německu přistihla svého manžela s nějakou ženou, jak užívají drogy. Proto od něj odešla. Na ulici potkala kurdskou rodinu, která ji u sebe nechala přes noc. Následně žalobkyně šla na policii, kde požádala o udělení azylu. Manžel měl poté žalobkyni telefonicky opakovaně kontaktovat, přičemž ji chtěl poslat do Kurdistánu. Stejně tak byl v kontaktu s otcem žalobkyně, který ji vyhrožoval, že ji zabije, protože pošpinila čest svého manžela. Ten měl hodně žen, se kterými se při líbání natáčel na video, bral drogy atd.

20. K tomu žalobkyně doplnila, že se již s manželem rozvedla a rodiče s ní nekomunikují. Následně podrobně (s uvedením konkrétních dnů) popsala průběh vyřizování víza a souvisejícího vycestování do Německa, a to až do doby příjezdu do ČR. Naposledy bylo žalobkyni vyhrožováno ze strany její rodiny, a to asi před rokem. Dříve také manželem, ale po rozvodu již nikoliv. Samotný rozvod proběhl na žádost žalobkyně v roce 2019 v Kurdistánu, a to prostřednictvím advokáta, tedy bez osobní přítomnosti žalobkyně. Její manžel se chtěl oženit s jinou ženou, pročež s rozvodem souhlasil. Předtím spolu žádný rozvod neřešili, ale její manžel vyžadoval, aby s ním zůstala.

21. Správní orgán poté žalobkyni konfrontoval s rozpory ve výpovědích, resp. poukázal na časové nesrovnalosti v tom, kdy mělo docházet k výhružkám ze strany rodičů. Současně zdůraznil, že žalobkyně nejprve tvrdila, že ji manžel chtěl dostat do Kurdistánu kvůli rozvodu, který spolu podle její druhé výpovědi předtím vůbec neřešili. Navíc to měla být žalobkyně, co podala sama návrh na rozvod na jaře 2019. Žalobkyně na tyto okolnosti reagovala tak, že byla ve stresu, pokud takto vypovídala. Hrozbu v případě svého návratu do Kurdistánu dovozovala ze sdělení své sestry, která jí měla sdělit na jaře 2018, že jí v případě návratu něco hrozí. Dále žalobkyně vypověděla, že s manželem již není od května roku 2019 v kontaktu. Před odjezdem z vlasti měla žalobkyně žít s manželem asi měsíc u jeho bratra, než odjel do Německa. Následně se již žalobkyně vyjadřovala k okolnostem svého pobytu v České republice, přičemž zejména uvedla, že nebyla předcházející výzva k pohovoru doručena, přestože má poštovní schránku označenu a pravidelně ji kontroluje. V Iráku byla žalobkyně naposledy v roce 2017, přičemž její obava z návratu spočívá pouze v tom, že ji otec znovu prodá za účelem uzavření manželství. U policie slouží její bratr, takže by jí případná pomoc a ochrana nebyla poskytnuta.

22. Za účelem vydání rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu byly do správního spisu založeny následující informace o zemi původu: Informace Mezinárodní organizace pro imigraci (IOM) ze dne 27. 2. 2019 – Irák – Údaje o zemi; Informace Freedom House ze dne 9. 6. 2020 – Irák – Svoboda ve světě 2020; Informace MZV ČR ze dne 17. 2. 2020 – Irák – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do Regionu iráckého Kurdistánu; Informace OAMP ze dne 17. 2. 2020 – Irák – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti; Informace OAMP ze dne 2. 6. 2020 – Bezpečnostní a politická situace v zemi; Informace OAMP ze dne 18. 3. 2019 – Situace etnických a náboženských menšin. Možnost podat stížnost proti postupu příslušníků policejních orgánů či jiných orgánů státní moci.

23. Ve správním spise se dále nachází protokol o seznámení se s podklady pro rozhodnutí ze dne 14. 7. 2020, ze kterého vyplývá, že žalobkyně se jednotlivými podklady nechtěla seznámit a nenavrhovala ani jejich doplnění. Ve věci bylo následně vydáno napadené rozhodnutí, které je v současné době předmětem soudního přezkumu.

VI. Posouzení věci krajským soudem

24. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené v ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu.

25. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili výslovný nesouhlas s tímto postupem) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice).

27. Žaloba není důvodná.

28. Žalobkyně v žalobě namítala, že správní orgán se měl zabývat otázkou možného pronásledování její osoby z důvodu pohlaví, resp. příslušnosti k určité sociální skupině, neboť byla ke sňatku svoji rodinou donucena. Je pak obecně známou skutečností, že takové praktiky jsou v Iráku běžně používány, což úzce souvisí s uplatňováním islámského práva, rodinných tradic a celkovým postavením žen v tamní společnosti. V tomto směru však podle žalobkyně nebyly do správního spisu založeny žádné relevantní informace o zemi původu.

29. Podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu platí, že azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

30. Předně je nutné dát žalobkyni za pravdu v tom, že obecně není povinností žadatele o mezinárodní ochranu předkládat za účelem podpoření své výpovědi jakékoliv důkazy, natož za situace, kdy jimi z objektivních důvodů nedisponuje. Naopak je povinností správního orgánu, aby v souladu se zákonem opatřil dostatek aktuálních a pro daný případ rozhodných informací a zpráv o zemi původu, které důvodnost obavy žadatele o mezinárodní ochranu z návratu do vlasti potvrdí nebo vyvrátí. Ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci proto není důležité hodnotit pouze počet, ale zejména povahu a relevantnost opatřených podkladů pro rozhodnutí.

31. Stejný závěr ostatně vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2021, č. j. 2 Azs 220/2020–32 (odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém bylo uvedeno, že: „Stěžovatelka během řízení před žalovaným vyjádřila obavy z rizika vážné újmy či dokonce zabití, bude–li nucena k návratu do Iráku. Z její výpovědi je zřejmé, čeho se obává, unesla tedy břemeno tvrzení. Svá tvrzení nebyla povinna doložit důkazy, pokud je neměla k dispozici. Naopak povinností žalovaného bylo zajistit veškeré dostupné důkazy, které by stěžovatelčiny obavy potvrdily nebo naopak vyvrátily. Takovými důkazy jsou informace o zemi původu, které jsou důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné, ale také relevantní ve vztahu k získání přehledu o tom, jaké je postavení svobodných žen bez doprovodu v Iráku a jak je po návratu do Iráku zacházeno s takovými ženami, které se navíc odmítají podřídit tamnímu způsobu života a návykům.“ 32. Krajský soud dodává, že obavu z nuceného sňatku či možné represe při jeho odmítnutí, popř. ve vazbě na následný rozvod manželství, lze obecně považovat za azylově relevantní. Ačkoliv by se v nyní projednávané věci jednalo o nátlak ze strany rodiny žalobkyně či rodiny jejího manžela, tedy soukromých osob, nelze z toho bez dalšího dovozovat nedůvodnost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Naopak se je třeba na podkladě opatřených zpráv o zemi původu zabývat tím, zda je takové jednání ze strany státních orgánů tolerováno či dokonce podporováno, což ostatně žalovaný sám uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale nijak tyto úvahy dále nerozvádí.

33. Pokud by měl tedy krajský soud hodnotit výlučně postup žalovaného stran zjišťování skutkového stavu věci, pak je nutné konstatovat, že bylo za účelem vydání napadeného rozhodnutí sice opatřeno velké množství informací o zemi původu, ale jen jedna z nich se částečně věnuje otázce postavení žen v irácké společnosti. Konkrétně se jedná o Informaci Freedom House ze dne 9. 6. 2020 – Irák – Svoboda ve světě 2020, ve které je výslovně poukazováno na skutečnost, že nucené sňatky v raném věku jsou běžným jevem, a to zejména v případě chudších skupin obyvatel. Stejně tak dochází zřídka k trestnímu postihu domácího násilí na ženách, popř. zabití spáchaných kvůli tzv. porušení cti.

34. Je tedy zřejmé, že na základě uvedených podkladů nelze dospět k závěru, že žalobkyně by za popisované situace mohla očekávat poskytnutí ochrany ze strany policejních orgánů, byť mají být původcem jejího pronásledování soukromé (příbuzné) osoby. Přesto se podle názoru zdejšího soudu bez dalšího nejedná o důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, protože to bylo primárně založeno na účelovosti a nevěrohodnosti výpovědí žalobkyně učiněných v průběhu řízení před žalovaným, tedy zpochybnění azylového příběhu, který za účelem podání žádosti o mezinárodní ochrany předestřela.

35. Je pak třeba dát žalovanému za pravdu v tom, že žadatel o mezinárodní ochranu sice nemusí předkládat za účelem podpoření své výpovědi žádné konkrétní důkazy, což ho však nezbavuje povinnosti poskytnout správnímu orgánu úplný, konzistentní a věrohodný popis událostí vedoucích k podání daného druhu žádosti. Jedná se ostatně o základní předpoklad pro posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany, včetně souvisejícího shromáždění relevantních informací o zemi původu. Pokud tedy žadatel o mezinárodní ochranu správnímu orgánu úplnou, konzistentní a věrohodnou výpověď neposkytne, ale naopak uvádí rozporuplné údaje, sám takovým postupem možnost udělení některé z forem azylu či doplňkové ochrany vylučuje.

36. Podpůrně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008–105, ve kterém bylo uvedeno, že: „Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností […] Vzhledem k těmto rozporům ve výpovědích stěžovatelky a), nelze ministerstvu ani krajskému soudu vytýkat, že posoudily její výpověď jako nevěrohodnou a neshledaly u stěžovatelů existenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu.“ 37. V nyní projednávané věci žalovaný provedl v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí srovnání dvou výpovědí, které žalobkyně během pohovorů k žádosti o mezinárodní ochranu postupně poskytla. Podrobně pak poukázal na konkrétní rozpory ve výpovědích, které podle jeho názoru svědčí o celkové nevěrohodnosti žalobkyně a jejího azylového příběhu. Krajský soud se v tomto ohledu se závěrem žalovaného ztotožňuje. Aniž by považoval za nutné celkovou argumentaci žalovaného podrobně rekapitulovat, poukáže alespoň na zásadní rozpory, které se ve výpovědích žalobkyně vyskytly.

38. Nejprve žalobkyně při pohovoru dne 12. 4. 2018 tvrdila, že s manželem před jeho odjezdem nežila, přičemž střídavě pobývala u svých rodičů a jeho bratra. Následně nicméně vypověděla, že s manželem u jeho bratra pobývali společně. Kromě toho žalobkyně v první výpovědi tvrdila, že po odchodu od manžela byla na ulici kontrolována policisty, kteří ji odvedli na služebnu a dále dopravili do azylového zařízení. Později svoji výpověď zásadním způsobem modifikovala, když uvedla, že po odchodu od manžela potkala na ulici kurdskou rodinu, která ji poskytla pomoc. Žalobkyně měla pak přijít na policii sama, a to přímo za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu.

39. Žalobkyně dále během druhé výpovědi při pohovoru dne 8. 6. 2020 velmi podrobně popsala okolnosti uzavření sňatku, příjezdu do Německa a odchodu od manžela. Pokud krajský soud odhlédne od toho, že spíše první výpověď by měla být z podstaty věci podrobnější a přesnější, a to při zohlednění časového odstupu, nelze opomenout ani rozpory ve výpovědích žalobkyně stran chování jejího manžela. Zatímco během první výpovědi žalobkyně tvrdila, že její manžel ji chce vylákat do Kurdistánu kvůli rozvodu, posléze vypověděla, že rozvod proběhl na její vlastní žádost bez nutnosti osobní přítomnosti v zahraničí, přičemž její manžel s ní rozvod předtím neřešil. Podobné rozpory lze spatřovat také v tom, s kým byla žalobkyně vlastně v kontaktu a ze strany koho ji mělo být vyhrožováno, popř. fyzicky ublíženo (druhá výpověď hovoří o informacích „z doslechu“ od sestry žalobkyně). Žalobkyně též při druhém pohovoru zmínila, že v ČR chce založit rodinný život se svou dcerou z prvního manželství, o níž při prvním pohovoru vůbec nemluvila.

40. Uvedené rozpory žalobkyně nebyla schopna rozumným způsobem objasnit vyjma tvrzení, že byla při podání výpovědi nejspíše ve stresu. Ačkoliv krajský soud připouští přirozené projevy zapomínání, a to rovněž pod vlivem stresových faktorů, jedná se v případě žalobkyně o větší množství jasných rozporů, a to dokonce v natolik zásadních otázkách, jako je povaha a průběh tvrzených obtíží v zemi původu, včetně okolností podání žádosti o mezinárodní ochranu.

41. Žalovaný proto nepostupoval v rozporu se zákonem, pokud na základě podrobného předestření jednotlivých rozporů ve výpovědích žalobkyně označil její azylový příběh za nevěrohodný, pročež se dále podrobně nezabýval podmínky pro udělení azylu z důvodu pohlaví či příslušnosti k sociální skupině (§ 12 písm. b) zákona o azylu).

VII. Závěr a náklady řízení

42. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

43. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Správní spis VI. Posouzení věci krajským soudem VII. Závěr a náklady řízení