33 C 119/2024 - 39

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 22 463,63 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 400,63 Kč s úrokem v částce 3 617,92 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 19 566,63 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 246,36 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 400,63 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 063 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 063 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 157,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 463,63 s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úrok ve výši 2,83 % měsíčně z vyčerpané částky. Žalovaná celkem vyčerpala částku 20 736 Kč a uhradila částku 5 673 Kč. Žalobkyně dále požaduje účelně vynaložené náklady ve výši 897 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. Žalobkyně informace poskytnuté žadateli o úvěr komplexně analyzuje a podrobuje porovnáním s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout. Žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalované z úvěrových registrů (BRKI, NRKI a SOLUS). Dále žalobkyně provedla lustraci insolvenčního rejstříku a Centrální evidence exekucí. Žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalované z hlediska demografických a behaviorálních dat. Výdaje uvedené žalovanou byly porovnány s částkou životního minima a statistickými daty. Žalovaná uvedla příjem 19 500 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 24 000 Kč. Žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 17 777 Kč, částky přestavující životní minimum členů domácnosti ve výši 12 780 Kč a výdajů na předchozí úvěry ve výši 102 Kč. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci C449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB, kde bylo shledána dostatečná kontrola za pomocí kredit skóringu bez prokázání příjmu žadatele o úvěr. Obdobně Nejvyšší soud Litevské republiky v rozsudku ve věci A-408-858/2016 konstatoval, že nelze vytvořit závazný seznam informací, které mají být při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ověřovány. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019, který uzavřel, že soud nemůže vzít za jediný přípustný pouze vlastní model posouzení úvěruschopnosti účastníka, vytvořený pouze na základě jím vybraných statistických dat, když zákon konkrétního metodiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nestanoví. Ochrana spotřebitele není absolutní a nemá chránit spotřebitelovu nedbalost, nezájem či lhostejnost při uzavírání smluv. Dle § 4 občanského zákoníku se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou opatrností a péčí. Tyto vlastnosti lze proto v právním styku důvodně očekávat. I v případě porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti by právní jednání bylo stiženo pouze relativní neplatností, když na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 občanského zákoníku). Ohledně preference platnosti právního jednání před neplatností pak žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 571/2006 a I. ÚS 625/2003). Žalobkyně si vyžádala výpisy z účtů za měsíce březen, duben a květen [rok], ze kterých ověřila výši příjmů a výdajů žalované. Na účtu byly zjevně výdaje zbytné a jednorázové, které mohla žalovaná po čerpání úvěru omezit. O správnosti kontroly úvěruschopnosti svědčí i skutečnost, že žalovaná úvěr hradila od července [rok] až do května [rok], tedy po dobu téměř jednoho roku. Zhoršení majetkové situace žalované po takové době nemůže jít k tíži žalované. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalobkyně poskytla žalované dne [datum] úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úrok ve výši 20,88 % ročně s tím, že minimální výše měsíční splátky činila 2,834 % z úvěrového rámce (flexibilní půjčka – revolvingový úvěr ze dne [datum], úvěrové podmínky a výpis čerpání, splátek a úhrad).

4. Součástí obratu na účtu žalované není příjem ze zaměstnání. Z příjmů zaslaných na účet žalované není možné zjistil, jaký charakter tyto příjmy měly a zda se jednalo o příjmy pravidelné (výpis z běžného účtu žalované na č. l. 23-26 spisu).

5. Žalovaná měla již sjednaný jiný úvěr ve výši 5 000 Kč, který ke dni žádosti o úvěr řádně splácela (úvěrová zpráva na č. l. 27 spisu).

6. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem (potvrzení o ověření bonity klienta ze dne [datum]).

7. Žalovaná vyčerpala částku 20 736 Kč a uhradila částku 5 673 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad).

8. Žalovaná nehradila dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovanou přípisem ze dne [datum] k úhradě částky 222 536,22 Kč do [datum] s tím, že jinak může být dluh vymáhán soudní cestou (poštovní podací arch ze dne [datum] a výzva ke splacení celého dluhu ze dne [datum]).

9. Žalobkyně přípisem ze dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě částky 25 033,95 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy s tím, že jinak přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou (poštovní podací arch ze dne [datum] a výzva ke splacení celého úvěru ze dne [datum]).

10. Žalobkyně přípisem ze dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě částky 25 333,64 Kč do [datum] s tím, že jinak přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou (předžalobní výzva k plnění ze dne [datum] a poštovní podací arch ze dne [datum]).

11. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

12. Žalobkyně poskytla žalované dne [datum] úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úrok ve výši 20,88 % ročně s tím, že minimální výše měsíční splátky činila 2,834 % z úvěrového rámce. Součástí obratu na účtu žalované není příjem ze zaměstnání. Z příjmů zaslaných na účet žalované není možné zjistil, jaký charakter tyto příjmy měly a zda se jednalo o příjmy pravidelné. Žalovaná měla již sjednaný jiný úvěr ve výši 5 000 Kč, který ke dni žádosti o úvěr řádně splácela. Žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem. Žalovaná vyčerpala částku 20 736 Kč a uhradila částku 5 673 Kč. Žalovaná nehradila dohodnuté splátky a žalobkyně proto vyzvala žalovanou přípisem ze dne [datum] k úhradě částky 222 536,22 Kč do [datum] s tím, že jinak může být dluh vymáhán soudní cestou. Žalobkyně přípisem ze dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě částky 25 033,95 Kč do 14 dnů od sepsání výzvy s tím, že jinak přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou. Žalobkyně přípisem ze dne [datum] vyzvala žalovanou k úhradě částky 25 333,64 Kč do [datum] s tím, že jinak přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou.

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „z. s. ú.“).

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalované nebyly doloženy, když žalovaná nedoložila příjmy ze zaměstnání a ohledně výdajů vycházela žalobkyně pouze z údajů o životním minimu a normativních nákladech na bydlení. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C449/13, CA Consumer Finance SA).

23. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

24. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

25. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

26. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

27. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

28. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 a rozsudkem Nejvyšší soud Litevské republiky ve věci A-408-858/2016 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely.

29. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019 rovněž nezměnila závěry soudu ohledně neplatnosti Smlouvy, když i senát 17 Co ve své judikatuře požaduje pro platnost úvěrové smlouvy prokázání provedení kontroly příjmů žadatele o úvěr. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě odhadu či ekonomického modelu, aniž by žalovanou vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

30. Neplatnost smlouvy v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostala do prodlení. Naopak povinnost provést kontrolu úvěruschopnosti má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalované.

31. Obohacená (žalovaná) je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 15 063 (jistinu 20 736 Kč po zohlednění úhrad ve výši 5 673 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 063 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 7 400,63 Kč s úrokem v částce 3 617,92 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 19 566,63 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 246,36 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 400,63 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

32. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 17 879,57 Kč. Co do částky 15 409,74 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 157,36 Kč, přičemž tato částka představuje 8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54 % a úspěchu žalované v rozsahu 46 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 899 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 463,63 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v částce 100 Kč za sepis předžalobní výzvy.

33. Odměnu advokátu za sepis předžalobní výzvy soud nepřiznal, neboť předžalobní výzvu učinila přímo žalobkyně. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. sice předpokládá pro nárok účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení výzvu k plnění, předcházející minimálně 7 dnů před podáním žaloby, toto ustanovení však nikterak neukládá účastníku, aby takovou výzvu podal prostřednictvím svého zástupce. Může ji proto učinit sám, a i v takovém případě mu na náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu vznikne nárok. Žalobkyně v posuzovaném případě vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, který je předmětem tohoto řízení písemnou upomínkou, a žalovaná na ni adekvátně, tedy plnou úhradou dlužné částky, nereagovala. Opakovaná výzva zástupce žalobkyně před podáním žaloby byla již zbytečným, tedy neúčelným, nákladem v situaci, kdy žalovaná po předchozí upomínce žádnou ochotu k zaplacení dluhu nejevila (shodně též usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 Co 145/2015-41). Namísto toho za tento úkon přiznal soud žalobkyni paušální náhradu výdajů ve výši 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

34. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.

Poučení