33 C 128/2025 - 34

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [právnická osoba] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 13 800 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 665 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 665 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 135 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 135 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 1 440 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za dobu od [datum] do [datum] ve výši 13 800 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že v důsledku změny zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (dále jen „zákon o platu“), provedené zákonem č. 57/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 57/2025 Sb.“), který nabyl účinnosti dne [datum], došlo pro období od [datum] do [datum] k neústavní platové restrikci vůči soudcům, a to snížením platu v době od [datum] do [datum] v důsledku stanovené platové základny pro soudce ve výši 121 685 Kč a snížením náhrady výdajů v době od [datum] do [datum] v důsledku stanovené platové základny pro soudce ve výši 121 685 Kč. Žalobce s těmito platovými restrikcemi nesouhlasí, jelikož je považuje za neústavní a v rozporu s primárním právem Evropské unie, a proto požaduje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 13 300 Kč, která odpovídá rozdílu mezi platem žalobce určeným bez platové restrikce a platem žalobce určeným s platovou restrikcí (skutečně vyplaceným platem v únoru roku 2025). Současně žalobce touto žalobou požaduje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 500 Kč, která odpovídá rozdílu mezi náhradou výdajů žalobce určenou bez platové restrikce a náhradou výdajů žalobce určenou s platovou restrikcí (skutečně vyplacenou náhradou výdajů v únoru roku 2025).

2. Žalovaná v obraně uvedla, že v žalobě uplatněný nárok neuznává. Plat a víceúčelová paušální náhrada byly žalobci vyplaceny v souladu s platným a účinným zákonem o platu.

3. Protože obě strany sporu souhlasily s rozhodnutím bez nařízení jednání, rozhodl soud tento spor v souladu s ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, přičemž skutková zjištění učinil z listinných důkazů předložených žalobcem.

4. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

5. Žalobce byl dne [datum] prezidentem republiky jmenován do funkce soudce (jmenovací dekret ze dne [datum]).

6. V době od [datum] do [datum] žalobce vykonával funkci soudce u [adresa] (přidělení k soudu ze dne [datum]).

7. V únoru roku [Anonymizováno] činil počet let započtené doby žalobce: „od počátku [Anonymizováno]. roku“. Žalobce vykonával samosoudcovskou agendu. S účinností od [datum] byl žalobci platovým výměrem určen plat ve výši 211 800 Kč hrubého měsíčně a náhrady výdajů ve výši 6 700 Kč hrubého měsíčně (platový výměr ze dne [datum]).

8. V průběhu února roku 2025 žalobce vykonával funkci po celou dobu tohoto měsíce, nečerpal dovolenou a nebyl uznán dočasně práce neschopným. U žalobce vznikly v únoru 2025 překážky v práci v rozsahu jednoho dne. Za únor roku 2025 byl žalobci vyplacen plat ve výši 201 210 Kč hrubého, náhrada platu za překážky v práci ve výši 9 634 Kč a náhrada výdajů ve výši 6 700 Kč hrubého (výplatní páska za únor 2025 na č. l. 23 spisu).

9. Průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok 2023 činila podle údaje zveřejněného [právnická osoba] dne [datum] částku 43 120 Kč (příloha 1b k publikaci [právnická osoba] Evidenční počet zaměstnanců a jejich mzdy 3. čtvrtletí roku 2024, kód 110024-24 na č. l. 31 spisu).

10. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobce vyzval žalovanou k úhradě doplatku platu za únor roku 2025 ve výši 13 300 Kč a doplatku víceúčelová paušální náhrada výdajů (dále též „náhrada výdajů“) ve výši 500 Kč (předžalobní výzva ze dne [datum]).

11. V reakci na předžalobní výzvu žalovaná žalobci dne [datum] sdělila, že požadované doplatky uhrazeny nebudou (přípis ze dne [datum]).

12. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

13. Žalobce byl dne [datum] prezidentem republiky jmenován do funkce soudce. V době od [datum] do [datum] žalobce vykonával funkci soudce u [adresa]. V únoru roku 2025 činil počet let započtené doby žalobce: „od počátku [Anonymizováno]“. Žalobce vykonával samosoudcovskou agendu. S účinností od [datum] byl žalobci platovým výměrem určen plat ve výši 211 800 Kč hrubého měsíčně a náhrady výdajů ve výši 6 700 Kč hrubého měsíčně. V průběhu února roku 2025 žalobce vykonával funkci po celou dobu tohoto měsíce, nečerpal dovolenou a nebyl uznán dočasně práce neschopným. U žalobce vznikly v únoru 2025 překážky v práci v rozsahu jednoho dne. Za únor roku 2025 byl žalobci vyplacen plat ve výši 201 210 Kč hrubého, náhrada platu za překážky v práci ve výši 9 634 Kč a náhrada výdajů ve výši 6 700 Kč hrubého. Průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok 2023 činila podle údaje zveřejněného Českým statistickým úřadem dne 4. 12. 2024 částku 43 120 Kč. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobce vyzval žalovanou k úhradě doplatku platu za únor roku 2025 ve výši 13 300 Kč a doplatku víceúčelová paušální náhrada výdajů. V reakci na předžalobní výzvu žalovaná žalobci dne [datum] sdělila, že požadované doplatky uhrazeny nebudou.

14. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících ustanovení:

15. Podle čl. 2 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“) je unie založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.

16. Podle čl. 19 odst. 1 SEU Soudní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv. Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.

17. V nálezu Pl. ÚS 5/24 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že je v rozporu s pravidly demokratické politické kultury, pokud platová restrikce nebyla projednána se soudní mocí. V odstavci 81. odůvodnění Ústavní soud uvedl: „Porušení požadavku na projednání s mocí soudní není samo o sobě důvodem pro zrušení zákona a může se stát derogačním důvodem teprve ve spojení (kumulací) s dalšími okolnostmi (shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a nález sp. zn. Pl. ÚS 33/11). Opomenutí projednat návrh zákona s mocí soudní ovšem nelze aprobovat (shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, bod 53. odůvodnění). Nedodržení požadavku projednat návrh zákona s mocí soudní se proto promítne do obsahového hodnocení, zda je platová restrikce souladná s ústavním pořádkem. Nebyl-li návrh zákona projednán s mocí soudní vůbec nebo zůstalo-li její stanovisko bez reakce, jde o přitěžující faktor nasvědčující tomu, že restrikce je nepřiměřená.“ V odstavci 82. odůvodnění nálezu Pl. ÚS 5/24 je uvedeno: „Za dostačující Ústavní soud pokládá, je-li návrh zákona ve výše uvedeném smyslu projednán s předsedy Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, vrchních soudů a krajských soudů a dále se zájmovými organizacemi soudců (srov. obdobně § 175 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), na jejichž vnitřních organizačních pravidlech je, koho pověří formulováním svého stanoviska. O platových restrikcích soudcovských platů rozhoduje Parlament, který je musí přijmout ve formě zákona. Aby byl požadavek na projednání s mocí soudní splněn, musí mít již poslanci možnost se seznámit se stanoviskem moci soudní a s tím, jak bylo vypořádáno. Tuto možnost musí samozřejmě dostat dříve, než o návrhu zákona rozhodnou, ideálně již v okamžiku předložení návrhu zákona Poslanecké sněmovně.” Podle názoru Ústavního soudu uvedeného v odstavci 84. odůvodnění: „projednání s mocí soudní by mělo představovat dialog vedený snahou nalézt řešení. Soudní moc nesmí být jen objektem v politické hře moci výkonné potažmo zákonodárné. Téma soudcovských platů nemůže být jen prostředkem k získání politických bodů, a tak k manipulaci veřejnosti směřující k narušení důvěry v justici a oslabení moci soudní.” 18. V nálezu Pl. 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (bod 52. odůvodnění) Ústavní soud uvádí: „vláda i Parlament opakovaně zachází - pokud jde o způsob přijetí zákona, jenž zásadním způsobem zasahuje materiální zabezpečení soudců - s třetí součástí státní moci, totiž mocí soudní, způsobem, jenž v evropském demokratickém a právním prostoru lze jen stěží nalézt.” 19. Ačkoliv z judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že restrikce soudcovských platů má být zásadně projednána se zástupci soudní moci, přesto v případě zákona č. 57/2025 Sb. opět k řádnému projednání se soudní mocí (v intencích citované judikatury Ústavního soudu) nedošlo. Zákonodárce si neopatřil stanovisko reprezentantů soudní moci a rozhodoval bez znalosti jejich připomínek. Vláda ani Parlament samozřejmě nemá povinnost získat souhlas moci soudní s platovou restrikcí, je však povinna si toto stanovisko moci soudní alespoň opatřit. Pokud si ale zákonodárce toto stanovisko ani neopatří, může to být přitěžující faktor svědčící pro závěr, že je platová restrikce nepřiměřená (srovnej odstavec 92. odůvodnění nálezu Pl. ÚS 5/24). Zákonodárce tak opět jednal vědomě protiústavním způsobem.

20. Ze způsobu, jakým zákonodárce reagoval na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 5/24, vyplývá, že při přijímání zákona č. 57/2025 Sb. judikaturní závěry Ústavního soudu respektovány nebyly. Zákonodárce nejenže znovu neprojednal platovou novelu se zástupci soudní moci, ale současně přijal úpravu, která se opět (bez řádného odůvodnění) odchyluje od pravidla, podle kterého má být plat soudce určen z platové základny, která odpovídá 3násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství podle údaje zveřejněného Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok. V situaci, kdy nálezy Ústavního soudu nejsou zákonodárcem respektovány, je namístě ve vztahu k platovým nárokům soudců aplikovat primární právo Evropské unie.

21. Nerespektováním závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 5/24, aniž by se v mezidobí, jakkoliv změnily poměry, zákonodárce vytvořil nebezpečný precedens, který oslabuje autoritu Ústavního soudu a ohrožuje vládu práva. Je nepochybné, že pokud před rokem Ústavní soud při posuzování zákona č. 349/2023 Sb. shledal ústavně konformním pro výpočet soudcovských platů pravidlo, podle kterého má být plat soudce určen z platové základny, která odpovídá 3násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství podle údaje zveřejněného Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok, pak nelze očekávat, že bez změny poměrů za několik málo měsíců stejný Ústavní soud při posuzování zákona č. 57/2025 Sb. svůj názor na toto pravidlo změní. V právním státě se nemá okresní soud každý rok ptát Ústavního soudu na tutéž právní otázku, ale pokud je již sporná právní otázka Ústavním soudem jednou zodpovězena, pak se všichni musí jeho závěry řídit, dokud nedojde k nějaké podstatné změně poměrů, která odůvodňuje jiné právní posouzení. Pokud se přesto zákonodárce nálezem Ústavního soudu neřídí a vědomě přijme právní úpravu, která je s ním v rozporu, pak se nejedná o výkon práva, nýbrž o jeho zneužití, kterému nezávislé soudy nesmí poskytnout ochranu. Zákonodárce tak svým postupem vytvořil situaci, kdy je na místě oprávněné nároky soudců přiznat na základě primárního práva Evropské unie.

22. Vstupem do Evropské unie Česká republika odevzdala část svých pravomocí ve prospěch Evropské unie mimo jiné i v oblasti soudnictví v otázkách vztahujících se k soudcovské nezávislosti. V důsledku toho má právo Evropské unie přednost před vnitrostátním právem, včetně zákonů a ústavních předpisů. Pokud je český zákon v rozporu s právem Evropské unie, české soudy musí dát přednost právu Evropské unie. Pro Českou republiku jsou závazná i rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, přičemž občané se mohou nepřímo dovolávat práva Evropské unie také u českých soudů. Vnitrostátní orgány nesmějí za účelem zajištění plného účinku unijního práva žádat ani čekat na předchozí odstranění tohoto ustanovení legislativní cestou nebo jakýmkoli jiným ústavním postupem (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 12. 2018, Commissioner of An Garda Síochána, C-378/17). Z uvedeného vyplývá, že okresní soud je v nyní projednávané věci oprávněn a povinen neaplikovat § 4 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 57/2025 Sb. a článek II zákona č. 57/2025 Sb. pro rozpor s právem Evropské unie, aniž by se musel předtím nejprve obrátit na Ústavní soud s návrhem na zrušení tohoto zákonného ustanovení. České právo není založeno na svrchovanosti zákona, protože i zákonodárce je vázán základními hodnotami demokratického právního státu plynoucími z našeho právního řádu i z práva Evropské unie. Tyto hodnoty jsou postaveny nad jeho zákonodárnou pravomoc a patří mezi ně i soudcovská nezávislost a z ní vycházející požadavek zásadní nezměnitelnosti materiálního zabezpečení soudců (srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ze dne 2. 8. 2011). Materiální zabezpečení soudců je složkou jednoho ze základních stavebních kamenů demokratického právního státu – nezávislosti soudců a soudnictví jako celku. Zákonodárce je v otázce soudcovských platů vázán i primárním právem Evropské unie včetně výkladových pravidel obsažených v judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Okresní soud je v tomto řízení oprávněn a povinen posoudit soulad shora uvedené platové restrikce provedené zákonem číslo 57/2025 Sb. s primárním právem Evropské unie, neboť primární právo Evropské unie je přímo a přednostně aplikovatelné před vnitrostátním právem, pokud obsahuje přesné, jasné a bezpodmínečné pravidlo. Přímá a přednostní aplikace primární právní normy práva Evropské unie znamená, že vnitrostátní soud je povinen neaplikovat pravidlo vnitrostátního práva, které je v rozporu s přímo účinným pravidlem práva Evropské unie. V případě restrikcí soudcovských platů primární právo Evropské unie (dále též „unijní právo“) obsahuje jasná a bezpodmínečná pravidla, která je třeba použít i při posuzování změny výše platové základny soudce vnitrostátního soudu. Tato jasná a bezpodmínečná pravidla pak vyplývají zejména z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2018 Associaçao Sindical dos Juízes Portugueses, C-64/16 a z rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 2. 2025 ve spojených věcech Sąd Rejonowy w Białymstoku, C146/23, a Adorekié, C-374/23.

23. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 27. 2. 2018 Associaçao Sindical dos Juízes Portugueses, C-64/16 a z rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 2. 2025 ve spojených věcech Sąd Rejonowy w Białymstoku, C-146/23, a Adorekié, C-374/23 vyplývá, že otázka stanovení a změny platu soudců vnitrostátních soudů spadá do působnosti primárního unijního práva. Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že článek 2 a článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že zásada nezávislosti soudců sice nebrání tomu, aby se zákonodárná moc členského státu odchýlila od vnitrostátní právní úpravy (která objektivně definuje způsoby určení platu soudců) tím, že se rozhodne zvýšit tento plat o menší částku, než je stanoveno touto právní úpravou, či dokonce zmrazit nebo snížit výši uvedeného platu, ale takové odchýlení se od stanovených pravidel pro určení výše platů soudců musí splňovat (kumulativně) následující kritéria: 1) je stanoveno zákonem, 2) stanoví objektivní, předvídatelná a transparentní pravidla odměňování, 3) je odůvodněno cílem obecného zájmu sledovaným v rámci opatření, která se s výhradou řádně odůvodněných výjimečných okolností netýkají konkrétně soudců, ale obecně se týkají odměňování kategorií úředníků nebo státních zaměstnanců, 4) je nezbytné a striktně přiměřené k dosažení tohoto cíle, což předpokládá, že zůstává výjimečné a dočasné a nemá vliv na adekvátnost platu soudců ve vztahu k významu funkcí, které vykonávají, 5) může být předmětem účinného soudního přezkumu v souladu s procesními podmínkami stanovenými právem dotyčného členského státu. Těmito kritérii jsou členské státy vázány a musí být splněna kumulativně. Nesplnění, byť jediného ze shora vymezených kritérií má za následek závěr o rozporu platové restrikce s článkem 2 a článkem 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

24. Rozsudkem Velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 2. 2025 bylo dále vymezeno, za jakých okolností mohou členské státy Evropské unie přistoupit k platovým restrikcím u soudců. V původních případech v Polsku a v Litvě podali soudci okresního soudu a krajského správního soudu žaloby na stát, protože jim byly sníženy platy z rozpočtových důvodů. Polský a litevský soud proto podaly návrh k Soudnímu dvoru Evropské unie na vyřešení předběžné otázky, zda a za jakých podmínek mohou národní státy ve vztahu ke Smlouvě o Evropské unii rozhodovat o platech soudců, včetně jejich snížení, aniž by byla narušena jejich nezávislost. Soudní dvůr EU v citovaném rozsudku uvedl, že „zachování nezávislosti soudců vyžaduje, aby výše jejich odměny vždy odpovídala důležitosti funkcí, které vykonávají, a aby zůstali chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, jež by mohly ohrozit jejich nezávislost při rozhodování v souladu s právem. To platí i v případě, že jsou přijata opatření rozpočtového omezení, a to i v situaci vážné hospodářské, sociální a finanční krize.“ Soudní dvůr EU převzal stanovisko Evropské komise, že národní státy mohou o platech soudců rozhodovat a mohou je dokonce i snížit. Přesto však musí platy soudců stále odpovídat významu jejich funkce a zajistit ochranu před vnějšími tlaky. Podle Soudního dvora Evropské unie „přiměřenost odměny soudců musí být posouzena s přihlédnutím k hospodářské, sociální a finanční situaci dotčeného členského státu a srovnáním průměrné odměny soudců s průměrnou mzdou v tomto státě.“ Velký senát uvádí, že: „zachování nezávislosti soudců vyžaduje, aby výše jejich odměny vždy odpovídala důležitosti funkcí, které vykonávají, a aby zůstali chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, jež by mohly ohrozit jejich nezávislost při rozhodování v souladu s právem. To platí i v případě, že jsou přijata opatření rozpočtového omezení, a to i v situaci vážné hospodářské, sociální a finanční krize.“ Zákony o platech soudců musí obsahovat relevantní, objektivní a ověřitelná kritéria, která respektují zásadu proporcionality. Výše platů navíc musí zohledňovat socioekonomické faktory. Pokud dojde ke snižování, musí být jasně odůvodněno a nesmí cílit pouze na soudce. Podle tohoto rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie platy soudců musí být objektivní, předvídatelné, stabilní a transparentní, přičemž jejich výše musí být přiměřená funkci s přihlédnutím k hospodářské a sociální situaci ve státě, chránit soudce před vnějším vlivem a zajistit jim nezávislost navzdory rozpočtové krizi. Zmrazeny mohou být jen odůvodněně ve veřejném zájmu, dočasně a spolu s platy jiných státních zaměstnanců; jinak se jedná o svévoli.

25. Požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty základního práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování společných hodnot členských států uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 7. 2024, Hann-Invest a další, C-554/21, C-622/21 a C-727/21, EU:C:2024:594, bod 49, a rozsudek ze dne 29. 7. 2024, Valančius, C-119/23, EU:C:2024:653, bod 46).

26. Pojem nezávislosti soudů zejména předpokládá, že dotyčný orgán vykonává soudní funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani není nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Stejně jako neodvolatelnost členů dotčeného orgánu představuje přitom platové ohodnocení těchto členů úměrné významu funkcí, které vykonávají, významnou záruku nezávislosti soudců (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2018, Associaçao Sindical dos Juízes Portugueses, C-64/16, EU:C:2018:117, body 44 a 45, a rozsudek ze dne 7. 2. 2019, Escribano Vindel, C-49/18, EU:C:2019:106, bod 66).

27. V souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci [rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 11. 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu), C585/18, C624/18 a C625/18, EU:C:2019:982, bod 124; rozsudek ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C896/19, EU:C:2021:311, bod 54, a rozsudek ze dne 22. 2. 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C430/21, EU:C:2022:99, bod 42].

28. Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 ze dne 1. 3. 2011 (bod 59. odůvodnění), že „za výrazný prvek záruky přiměřeného materiálního zabezpečení soudců z hlediska principu dělby státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a požadavku jejich vzájemné vyváženosti je třeba považovat i přímou vazbu mezi platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na straně jedné a platem soudců na straně druhé. Konstrukce zákona o platu představitelů státní moci, která s pomocí jednotné platové základny a zákonem stanovených koeficientů zaručuje, že spolu se zvýšením platů představitelů moci zákonodárné a výkonné se ve stejném poměru automaticky zvýší i platy soudců, tak představuje významnou, v právním řádu vestavěnou pojistku, že poměr v materiálním zabezpečení představitelů jednotlivých mocí bude i v budoucnu zachováván.” 29. Dále v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 bylo judikováno, že „platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti.” 30. Podle článku 82 odst. 1 Ústavy České republiky soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podstatou soudcovské nezávislosti je zajištění nestranného rozhodování soudu s vyloučením cizích zásahů. Soudcovská nezávislost je nedělitelná, a proto jakékoliv její narušení působí globálně, tj. ohrožuje ji jako takovou, nikoliv pouze její určitou část, což platí i pro zásah do materiálního zajištění soudců.

31. Z časového hlediska lze rozlišovat platové restrikce na dočasné a trvalé. Zatímco v případě platové restrikce provedené zákonem č. 349/2023 Sb. se jednalo o restrikci trvalou, jak ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 5/2024, v případě platové restrikce provedené zákonem č. 57/2025 Sb. se jedná o restrikci dočasnou, protože nemění platový automat, ale na omezenou dobu kalendářního roku 2025 jej nahrazuje zvláštními pravidly. Avšak i tato dočasná výjimka z obecných pravidel pro určování platů soudců, musí být v prvé řadě odůvodněna výjimečnými okolnostmi. Soudcovské platy nejsou nedotknutelné. Představitelé moci soudní nežijí „v jakémsi právním a ekonomickém vakuu, které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality“ (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/99). Ústavní soud proto připouští, že výjimečné okolnosti, jako je tíživá finanční situace státu, mohou být důvodem pro dočasné restrikce (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/11; nález sp. zn. Pl. ÚS 28/13, body 58. a 76. odůvodnění).

32. V nálezu Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 (bod 97. odůvodnění) Ústavní soud konstatuje: „Právní úprava materiálního zabezpečení soudců vystavěná na relaci trojnásobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře s dvouletým časovým zpožděním reflektující vývoj v nepodnikatelské sféře by mohla soudce řadit do vyšší středostavovské vrstvy. Je to úprava, jež se nevymyká evropským standardům a představuje v zásadě průměr postavení soudce například v členských zemích Rady Evropy. Obsahuje rovněž raritní možnost nominálního snížení platu, pokud se sníží průměrný plat v nepodnikatelské sféře - v řadě zemí je plat soudce před takovýmto poklesem chráněn.

33. V opakovaných řízeních před Ústavním soudem se zásahy zákonodárce ukázaly arbitrárními, ba podle důvodových zpráv lze usuzovat na záměr vytvořit tlak na ponížení relace průměrného platu a platové základny platné pro soudce. Takový tlak nelze prostě odůvodnit rozpočtovými náklady na platy soudců; na druhé straně soudní moc neexistuje mimo ekonomickou realitu státu a uvedená relace není ústavně nedotknutelnou veličinou. Pro zásah do ní by však musely být velmi pádné argumenty doložené řádnými analýzami odměňování ve veřejné sféře za situace značně omezených možností státu při respektování ústavních garancí nezávislosti soudní moci.” 34. I když se jedná v případě zákona č. 57/2025 Sb. o dočasnou platovou restrikci, pak přesto jí okresní soud hodnotí jako nepřiměřenou, a to zejména z důvodu absence projednání návrhu zákona se soudní mocí i z důvodu pravé retroaktivity (zpětné účinnosti). Dalším z kritérií, podle kterého je třeba posuzovat restrikci soudcovských platů provedenou zákonem č. 57/2025 Sb. ve světle rozsudku Velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 2. 2025, je, že opatření zákonodárné moci přijatá za účelem snížení deficitu státního rozpočtu a negativně zasahující do právní úpravy regulující platy soudců nesmí být zaměřeno toliko na soudce a musí být součástí širšího rámce, jehož cílem je zajistit, aby se na rozpočtovém úsilí podílel větší počet osob zaměstnaných ve vnitrostátní veřejné správě. Ani tento požadavek plynoucí ze závazné judikatury Soudního dvora Evropské unie nebyl v případě zákona č. 57/2025 Sb. dodržen, protože tato zákonná úprava je zaměřena výlučně na soudce.

35. Nelze opomenout ani to, že obcházením postupu, který předvídal zákon, zákonodárce narušil legitimní očekávání soudců, že jejich odměňování bude stabilní veličinou, jak opakovaně judikoval Ústavní soud.

36. Při absenci mimořádných okolností okresní soud zákonnou úpravu hodnotí jako nepřiměřenou, když zásah do materiálního zajištění soudců je nutno podřadit do rámce chráněného principem soudcovské nezávislosti, který je jeden ze základních pilířů demokratického právního státu. Protože je platová restrikce provedená zákonem č. 57/2025 Sb. v rozporu s primárním unijním právem, soud ji proto v tomto případě neaplikoval, protože dal přednost pravidlům plynoucím z primárního unijního práva.

37. Pokud se stát nachází v tíživé hospodářské situaci, kdy mu hrozí rozvrat veřejných financí, pak je samozřejmě spravedlivé, aby se na snižování státního dluhu podílela rovnoměrně celá společnost. Hledá-li tedy zákonodárce cestu, jak snížit státní dluh, a současně vznáší požadavek, aby se na tomto snižování dluhu podílely i společenské vrstvy s vyššími příjmy, pak nepochybně sleduje legitimní cíl, neboť je ve veřejném zájmu, aby stát měl své finance pod kontrolou a mohl tak plnit řádně své funkce. Avšak k tomuto legitimnímu cíli vede řada cest a okresní soud zastává názor, že zákonodárce zvolil neústavní cestu. Z principu proporcionality vyplývá, že je založen na analýze plurality možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritě z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty. Lze-li zákonodárcem sledovaného účelu dosáhnout alternativními normativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Pokud tedy zákonodárce při sledování legitimního účelu snižovat státní zadlužení zvolil prostředek ohrožující soudcovskou nezávislost, pak takovouto platovou restrikci provedenou zákonem č. 57/2025 Sb. je nutné i z tohoto důvodu hodnotit jako nepřiměřenou (shodně rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, č. j. 26 C 136/2025-24, dostupný zde: https://www.sporaso.cz/tiskov%C3%A9-zpr%C3%A1vy-a-%C4%8Dl%C3%A1nky/rozhodnuti-ostravy).

38. Z důvodu selektivnosti spočívající v zaměření úsporných opatření pouze na soudce, nikoliv i další služebníky státu, je dopad na státní finance zcela marginální. Z pohledu okresního soudu se tak argumentace úspornými opatřeními a snahou o konsolidaci veřejných rozpočtů jeví jako zcela účelová. Zákonodárce opakovanými platovými restrikcemi zcela zjevně nesleduje legitimní cíl. Nelze totiž přehlédnout, že po platových restrikcích provedených novelou číslo 587/2020 Sb. pro rok 2021 došlo k dalším platovým restrikcím i pro období od února do prosince roku 2022 v důsledku zákona č. 18/2022 Sb., který je účinný od 1. 2. 2022. A zákon č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů a který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2024, pak už měl trvale snížit soudcovský plat v důsledku snížení násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok z 3násobku na 2,822násobek, což představovalo zásah, který mohl vést k postupnému snížení významu a prestiže soudcovské profese. Byť platové restrikce provedené zákonem č. 18/2022 Sb. a zákonem č. 349/2023 Sb. byly následně Ústavním soudem shledány rozpornými s ústavním pořádkem a zrušeny, přesto okresní soud považuje za nepřípustné, aby zákonodárce opakovaně (téměř každoročně) přistupoval k platovým restrikcím soudců s tím, že se pokaždé jedná o reakci na mimořádnou situaci. Pokud nenahlížíme tyto jednotlivé platové restrikce izolovaně, ale v jejich vzájemné souvislosti, pak okresní soud má za to, že právě toto řetězení platových restrikcí dokazuje, že zákonodárce nesleduje legitimní cíl v podobě úspory veřejných financí, když i s ohledem na objem státního rozpočtu není platovými restrikcemi získaná částka rozpočtově nijak významná; soud má za to, že skutečným účelem všech těchto postupných platových restrikcí je snížit význam a prestiž soudcovské profese, což však představuje nelegitimní útok na soudcovskou nezávislost.

39. Z uvedeného vyplývá, že restrikce spočívající v určení platové základny soudců (do konce roku 2025) ve výši 121 685 Kč ze shora uvedených důvodů nesplňuje kritéria plynoucí z judikatury Soudního dvora Evropské unie a je tak v rozporu s primárním unijním právem. Takto stanovená platová základna pro soudce představuje zásah do jejich platového zabezpečení a současně není součástí obecnějšího rámce, jehož cílem by bylo zajistit, aby se na snížení schodku státního rozpočtu podílel větší počet osob zaměstnaných ve vnitrostátní veřejné správě. Pokud zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu číslo 57/2025 Sb. uvádí: „Předkladatel se proto domnívá, že restrikce je přiměřená ve vztahu k ostatním skupinám, jejichž platy jsou hrazeny ze státního rozpočtu (tj. k osobám, jež Ústavní soud označil obecně za „služebníky státu“ – sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a Pl. ÚS 5/24) a není svévolně zaměřena proti soudcům,” pak soud s tímto tvrzením zákonodárce nesouhlasí z následujících důvodů. 1) v roce 2025 (oproti roku 2024) došlo k navýšení prostředků na platy ve veřejné sféře (tzv. služebníci státu) o minimálně 5 % (srov. zákon č. 434/2024 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2025), 2) v roce 2025 (oproti roku 2024) vzrostl představitelům [§ 1 písm. a), b), c), d). e) f) zákona č. 236/1995 Sb.]) a ostatním osobám, které jsou odměňovány podle zákona č. 236/1995 Sb. (mimo soudců) plat o 6,95 % v důsledku zvýšení platové základny pro výpočet jejich platu (v roce 2024 činila jejich platová základna částku 94 775 Kč a v roce 2025 částku 101 364 Kč – § 4 zákona č. 236/1995 Sb.), 4) v roce 2025 (oproti roku 2024) vzrostl plat soudcům pouze o 0,6 % v důsledku platové restrikce stanovením pevné platové základny pro výpočet jejich platu na částku 121 685 Kč (v roce 2024 činila platová základna pro soudce částku 120 951 Kč).

40. Lze proto uzavřít, že určení platové základny soudců (do konce roku 2025) ve výši 121 685 Kč je v rozporu s primárním právem Evropské unie, konkrétně s článkem 2 a článkem 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Současně lze učinit závěr, že § 4 zákona č. 236/1995 Sb. (ve znění zákona č. 57/2025 Sb.) a článek II zákona č. 57/2025 Sb. odporuje výkladu primárního práva Evropské unie (článku 2 a článku 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU) provedeného Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, Associaçao Sindical dos Juízes Portugueses, C-64/16 a v rozsudku ze dne[Anonymizováno]25. 2. 2025 ve spojených věcech Sąd Rejonowy w Białymstoku, C-146/23, a Adorekié, C-374/23. Z tohoto důvodu nelze ustanovení § 4 zákona č. 236/1995 Sb. (ve znění zákona č. 57/2025 Sb.) při určení výše platové základny pro soudce v roce 2025 aplikovat, a proto okresní soud k němu nepřihlížel.

41. Výši platové základny pro soudce za únor 2025 je proto třeba určit podle původního pravidla jako 3násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Takto určená platová základna by měla činit 129 360 Kč. Průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok 2023 činila podle údaje zveřejněného Českým statistickým úřadem dne 4. 12. 2024 částku 43 120 Kč (příloha 1b k publikaci Českého statistického úřadu Evidenční počet zaměstnanců a jejich mzdy 3. čtvrtletí roku 2024, kód 110024-24). Plat žalobce za únor roku 2025 by se určil jako součin platové základny a platového koeficientu, který se stanoví podle počtu let započtené doby podle § 28 zákona č. 236/1995 Sb.: a) platová základna: 129 360 Kč (3násobek částky 43 120 Kč), b) započtená doba žalobce v letech: „od počátku [Anonymizováno]“, c) platový koeficient žalobce je s ohledem na délku započtené doby a okolnost, že žalobce vykonává samosoudcovskou agendu 1,74. Plat po zaokrouhlení na stokoruny nahoru podle § 3 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. by činil 225 100 Kč měsíčně za předpokladu, že by žalobce v daném měsíci nečerpal žádnou dovolenou. Žalobci byl oproti tomu v únoru roku 2025 vyplacen plat (určený z platové základny ve výši 121 685 Kč podle § 4 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 57/2025 Sb.) ve výši 201 210 Kč (hrubý plat ve výši 210 844 Kč po odečtení náhrady platu ve výši 9 634 Kč za překážky v práci). Pokud by u žalobce nenastaly překážky v práci, byl by jeho hrubý plat určený z této platové základny ve výši 211 800 Kč.

42. Jak je uvedeno již výše, u žalobce v únoru 2025 nastaly překážky v práci, nicméně platová restrikce na výši náhrady platu za překážky v práci nemá s ohledem na způsob jejího výpočtu žádný vliv (počítá se dle § 354 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dále jen „z. p.“, z přecházejícího kalendářního čtvrtletí, tedy posledního čtvrtletí roku 2024), tzn. výše náhrady za jeden den překážky v práci bude vždy ve výši 9 634 Kč. Výše hrubého platu žalobce za zbylé odpracované dny bez platové restrikce pak činí částku 213 845 Kč (výši této částky zjistil soud tak, že určil koeficient představující podíl mezi platem bez platové restrikce a platem s platovou restrikcí, tj. 225 100 Kč / 211 800 Kč, a tímto koeficientem vynásobil částku 201 210 Kč představující hrubý plat žalobce ve výši 210 844 Kč po odečtení náhrady platu za překážky v práci). Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce má nárok za únor 2025 na zaplacení částky 12 635 Kč, která odpovídá rozdílu mezi platem žalobce určeným bez platové restrikce a platem žalobce určeným s platovou restrikcí (skutečně vyplaceným platem v únoru roku 2025), vše bez náhrady platu za překážky v práci (213 845 Kč - 201 210 Kč = 12 635 Kč).

43. Náhrada výdajů žalobce za únor roku 2025 by se určila ve výši 5,5 % [§ 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 236/1995 Sb.] z platové základny ve výši 129 360 Kč, což by po zaokrouhlení podle § 5 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. činilo částku 7 200 Kč. Žalobci byla v únoru roku 2025 vyplacena náhrada výdajů ve výši 6 700 Kč, která byla určena z platové základny ve výši 121 685 Kč podle § 4 zákona č. 236/1995 Sb. (ve znění zákona č. 57/2025 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že žalobci vznikl nárok na zaplacení částky 500 Kč, která odpovídá rozdílu mezi náhradou výdajů žalobce určenou bez platové restrikce a náhradou výdajů žalobce určenou s platovou restrikcí (skutečně vyplacenou náhradou výdajů v únoru roku 2025). Číselně vyjádřeno: 7 200 Kč - 6 700 Kč = 500 Kč.

44. Žalovaná byla povinna přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění plného účinku primárního práva Evropské unie tím, že neaplikuje vnitrostátní právní úpravu, která je v rozporu s primárním právem Evropské unie [§ 4 zákona č. 236/1995 Sb. (ve znění zákona č. 57/2025 Sb.) a článek II zákona č. 57/2025 Sb.]. Tuto povinnost totiž mají nejen vnitrostátní soudy, ale všechny vnitrostátní státní orgány (včetně státní správy soudů), které mají v rámci svých pravomocí uplatňovat právo Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 12. 2018 ve věci C378/17). Nelze přitom připustit, aby ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, porušovala jednotnost a účinnost unijního práva (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 9. 2010, Winner Wetten, C409/06, EU:C:2010:503, bod 61). Žalovaná proto měla žalobci za únor roku 2025 zaplatit plat a náhradu výdajů, určenou z platové základny odpovídající 3násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.

45. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 135 Kč (nedoplatek platu ve výši 12 635 Kč náhradu výdajů ve výši 500 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 135 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 665 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 665 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši nedoplatku platu ke dni rozhodování soudu. Plat (včetně náhrady výdajů) za únor roku 2025 byl splatný nejpozději dne [datum] (§ 37 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. a § 141 odst. 1 z. p.). Žalovaná je proto od [datum] v prodlení a je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12 % ročně (§ 4 z. p., § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., o výši úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky).

46. Žalobci byla přiznána částka 13 135 Kč s příslušenstvím. Co do částky 665 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 440 Kč, přičemž tato částka představuje 90 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 95 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (sepis žaloby a předžalobní výzvy).

Poučení