33 C 191/2022-49

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 161 748,23 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 513,42 Kč s úrokem v částce 17 151,06 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 98 996,21 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 513,42 Kč od [datum] do zaplacení a částky 16 239,04 Kč s úrokem v částce 9 660,70 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 59 110,17 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 239,04 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 81 745,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 81 745,13 Kč od [datum] do zaplacení a částku 44 250,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 44 250,64 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 268,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 161 748,23 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne [datum] úvěrovou smlouvu (dále jen„ 1. Smlouva“), na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit vyčerpaný úvěrový rámec v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná celkem vyčerpala částku 116 627,87 Kč a uhradila částku 34 882,74 Kč. Jelikož žalovaná již dále nesplácela, žalobkyně úvěr zesplatnila v souladu s obchodními podmínkami. Žalobkyně požaduje úhradu částky 101 258,55 Kč (98 996,21 Kč na jistině, 226 Kč na poplatcích, 1 306,34 Kč na poplatcích za pojištění, 230 Kč na nákladech za vymáhání a 500 Kč na smluvních pokutách). Žalobkyně dále uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu dne [datum] (dále jen„ 2. Smlouva“), na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit vyčerpaný úvěrový rámec v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaná celkem vyčerpala částku 81 645,04 Kč a uhradila částku 37 403,40 Kč. Jelikož žalovaná již dále nesplácela, žalobkyně úvěr zesplatnila v souladu s obchodními podmínkami. Žalobkyně požaduje úhradu částky 60 489,68 Kč (59 110,17 Kč na jistině, 226 Kč na poplatcích, 423,51 Kč na poplatcích za pojištění, 230 Kč na nákladech za vymáhání a 500 Kč na smluvních pokutách). Žalobkyně informace poskytnuté žadateli o úvěr komplexně analyzuje a podrobuje porovnáním s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout. Žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalované z úvěrových registrů (BRKI, NRKI a SOLUS). Dále provedla žalobkyně lustraci insolvenčního rejstříku a Centrální evidence exekucí. Žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalované z hlediska demografických a behaviorálních dat. Výdaje uvedené žalovanou byly porovnány s částkou životního minima a statistickými daty. Pokud by žalovaná uvedla nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčela, mohla by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB, kde bylo shledána dostatečná kontrola za pomocí kredit skóringu bez prokázání příjmu žadatele o úvěr. Obdobně Nejvyšší soud Litevské republiky v rozsudku ve věci A -408-858/2016 konstatoval, že nelze vytvořit závazný seznam informací, které mají být při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ověřovány. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 Nejvyšší soud judikoval, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 trestního zákoníku by ztratilo smysl. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019, který uzavřel, že soud nemůže vzít za jediný přípustný pouze vlastní model posouzení úvěruschopnosti účastníka, vytvořený pouze na základě jím vybraných statistických dat, když zákon konkrétního metodiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nestanoví. Ochrana spotřebitele není absolutní a nemá chránit spotřebitelovu nedbalost, nezájem či lhostejnost při uzavírání smluv. Dle § 4 občanského zákoníku se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou opatrností a péčí. Tyto vlastnosti lze proto v právním styku důvodně očekávat. I v případě porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti by právní jednání bylo stiženo pouze relativní neplatností, když na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 občanského zákoníku). Ohledně preference platnosti právního jednání před neplatností pak žalobkyně odkázala na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 571/2006 a I. ÚS 625/2003). Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná 1. Smlouvu hradila od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok] a 2. Smlouvu od [měsíc] [rok] do [měsíc] [rok]. Pokud došlo následně ke změně poměrů žalované, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením její úvěruschopnosti. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalobkyně poskytla žalované na základě 1. Smlouvy dne [datum] úvěrový rámec ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 2,19 % měsíčně s poplatkem za pojištění ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru a poplatkem za vedení účtu ve výši 59 Kč splátkami v minimální výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalovaná ve smlouvě uvedla měsíční příjem ve výši 15 000 Kč a další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč (kreditní karta [název] [jméno] ze dne [datum]).

4. Žalovaná k 1. Smlouvě vyčerpala částku 116 627,87 Kč a uhradila částku 34 882,74 Kč (výpis čerpáním splátek a úhrad ke smlouvě [číslo]).

5. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky k 1. Smlouvě a žalobkyně proto vyzvala žalovanou k úhradě částky 112 103,99 Kč do 14 dnů od sepisu výzvy, ke kterému došlo dne [datum] (poštovní podací arch ze dne [datum] a výzva ke splacení celého úvěru ke smlouvě [číslo] ze dne [datum]).

6. Žalobkyně poskytla žalované na základě 2. Smlouvy dne [datum] úvěrový rámec ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 2,19 % měsíčně s poplatkem za pojištění ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru a poplatkem za vedení účtu ve výši 59 Kč splátkami v minimální výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalovaná ve smlouvě uvedla měsíční příjem ve výši 17 000 Kč a další příjem domácnosti ve výši 13 000 Kč (smlouva o úvěru s opakovaným čerpáním [číslo] ze dne [datum]).

7. Žalovaná ke 2. Smlouvě vyčerpala částku 81 645,04 Kč a uhradila částku 37 403,40 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě [číslo]).

8. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky ke 2. Smlouvě a žalobkyně proto vyzvala žalovanou k úhradě částky 66 336,50 Kč do 14 dnů od sepisu výzvy, ke kterému došlo dne [datum] (poštovní podací arch ze dne [datum] a výzva ke splacení celého úvěru ke smlouvě [číslo] ze dne [datum]).

9. Žalobkyně před poskytnutím obou úvěrů provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem (úvěrová karta ze dne [datum] na č. l. 26 a úvěrová karta ze dne [datum] na č. l. 27).

10. Žalobkyně vyzvala předžalobní výzvou ze dne [datum] žalovanou k úhradě částky 181 321,38 Kč do 7 dnů od sepisu výzvy, ke kterému došlo dne [datum] (poštovní podací arch ze dne [datum] a předžalobní výzva k plnění ze dne [datum]).

11. Z úvěrové zprávy na č. l. 28-33 a úvěrových podmínek č. [číslo] soud nezjistil žádné informace potřebné pro rozhodnutí ve věci samé.

12. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

13. Žalobkyně poskytla žalované na základě 1. Smlouvy dne [datum] úvěrový rámec ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 2,19 % měsíčně s poplatkem za pojištění ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru a poplatkem za vedení účtu ve výši 59 Kč splátkami v minimální výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalovaná ve smlouvě uvedla měsíční příjem ve výši [částka] a další příjem domácnosti ve výši [částka]. Žalovaná k 1. Smlouvě vyčerpala částku 116 627,87 Kč a uhradila částku 34 882,74 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky k 1. Smlouvě a žalobkyně proto vyzvala žalovanou k úhradě částky 112 103,99 Kč do 14 dnů od sepisu výzvy, ke kterému došlo dne [datum]. Žalobkyně poskytla žalované na základě 2. Smlouvy dne [datum] úvěrový rámec ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem ve výši 2,19 % měsíčně s poplatkem za pojištění ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru a poplatkem za vedení účtu ve výši 59 Kč splátkami v minimální výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalovaná ve smlouvě uvedla měsíční příjem ve výši [částka] a další příjem domácnosti ve výši [částka]. Žalovaná ke 2. Smlouvě vyčerpala částku 81 645,04 Kč a uhradila částku 37 403,40 Kč. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky ke 2. Smlouvě a žalobkyně proto vyzvala žalovanou k úhradě částky 66 336,50 Kč do 14 dnů od sepisu výzvy, ke kterému došlo dne [datum]. Žalobkyně před poskytnutím obou úvěrů provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí a registru SOLUS s negativním výsledkem. Žalobkyně vyzvala předžalobní výzvou ze dne [datum] žalovanou k úhradě částky 181 321,38 Kč do 7 dnů od sepisu výzvy, ke kterému došlo dne [datum].

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA). Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalované v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele úvěru nepřiměřenou zátěž.

24. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

26. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

27. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

28. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

29. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 a rozsudkem Nejvyšší soud Litevské republiky ve věci A -408-858/2016 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely.

30. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 17 Co 152/2019 rovněž nezměnila závěry soudu ohledně neplatnosti Smlouvy, když i odvolací senát 17 Co ve své judikatuře požaduje pro platnost úvěrové smlouvy prokázání provedení kontroly příjmů žadatele o úvěr. Ohledně nahrazení kontroly výdajů žadatele o úvěr pomocí matematického modelu pak požaduje prokázání základních parametrů tohoto modelu, což žalobkyně rovněž nesplnila.

31. Argument preferencí platností smluv před neplatností rovněž není přiléhavý, když toto pravidlo není bezbřehé. Limitem preference platnosti smluv je veřejný pořádek, jehož součástí je rovněž ochrana spotřebitele.

32. K usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 soud uvádí, že v dané věci se jednalo o trestní řízení a zkoumanou otázkou odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu, nikoliv otázka platnosti úvěrové smlouvy. V dané věci se navíc nejedná o bagatelní úvěr, když úvěrové rámce byly ve výši 60 000 Kč a 100 000 Kč.

33. Otázka, zda žalovaná úvěr splácela je pro rozhodnutí v této věci bez právního významu, když zkoumání úvěruschopnosti má preventivní význam, dočasné splácení neplatné úvěrové smlouvy nezhojí neplatnost smlouvy v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti.

34. Obohacená (žalovaná) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 81 745,13 Kč (u 1. Smlouvy vyčerpaná částka 116 627,87 Kč po úhradách 34 882,74 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 81 745,13 Kč od [datum] do zaplacení a částku 44 250,64 Kč (u 2. Smlouvy vyčerpaná částka 81 645,04 Kč po úhradách 37 403,40 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 44 250,64 Kč od [datum] do zaplacení (bod I. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 19 513,42 Kč s úrokem v částce 17 151,06 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 98 996,21 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 513,42 Kč od [datum] do zaplacení a částky 16 239,04 Kč s úrokem v částce 9 660,70 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 59 110,17 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 239,04 Kč od [datum] do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

35. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu (srovnej nález Ústavní soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) byla žalobkyni přiznána částka 136 987,60 Kč. Co do částky 70 976,57 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 268,67 Kč, přičemž tato částka představuje 32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66 % a úspěchu žalované v rozsahu 34 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 470 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 161 748,23 Kč sestávající z částky 7 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky 7 580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 760 Kč ve výši 3 309,60 Kč a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v částce 300 Kč.

36. Odměnu advokátu za sepis předžalobní výzvy soud nepřiznal, neboť předžalobní výzvu učinila přímo žalobkyně. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. sice předpokládá pro nárok účastníka na přiznání náhrady nákladů řízení výzvu k plnění, předcházející minimálně 7 dnů před podáním žaloby, toto ustanovení však nikterak neukládá účastníku, aby takovou výzvu podal prostřednictvím svého zástupce. Může ji proto učinit sám, a i v takovém případě mu na náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve sporu vznikne nárok. Žalobkyně v posuzovaném případě vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu, který je předmětem tohoto řízení písemnou upomínkou, a žalovaná na ni adekvátně, tedy plnou úhradou dlužné částky, nereagovala. Opakovaná výzva zástupce žalobkyně před podáním žaloby byla již zbytečným, tedy neúčelným, nákladem v situaci, kdy žalovaná po předchozí upomínce žádnou ochotu k zaplacení dluhu nejevila (shodně též usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 Co 145/2015-41). Namísto toho za tento úkon přiznal soud žalobkyni paušální náhradu výdajů ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

37. Soud žalobkyni nepřiznal odměnu advokáta za sepis doplnění žaloby, neboť tvrzení obsažená v doplnění žaloby měla být obsažena přímo v žalobě tak, aby soud nemusel vyzývat k jejímu doplnění. Nejedná se tak o účelně vynaložené náklady.

Poučení