33 C 45/2023-28

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení částky 127 639 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 71 000 Kč ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části nároku na zaplacení částky 56 639 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 93 137 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 137 Kč od [datum] do zaplacení a dále v části úroku ve výši 102,09 % ročně z částky 71 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 237 996 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne [datum], domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 127 639 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které byl žalované žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 71 000 Kč se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 166,38 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 102,09 % ročně. Žalovaná měla úvěr splatit ve 30 měsíčních splátkách po 7 534 Kč, své povinnosti ze smlouvy však nesplnila, když úvěr nehradila řádně a včas, pročež se ocitla v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V souladu se smlouvou tak ke dni [datum] došlo k zesplatnění úvěru, přičemž žalobkyně se domáhá zaplacení: a) částky 88 970,73 Kč odpovídající dlužné původní jistině úvěru ve výši 71 000 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 17 970,73 Kč s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím, c) náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 88 970,73 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, přičemž k datu podání žaloby se jedná o částku 34 502 Kč, e) úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru 71 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje úrok v nominální sazbě 102,09 % p. a., maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 237 996 Kč, f) úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 2 769 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému ústnímu jednání se nedostavila.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Z Výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobkyně je držitelkou povolení České národní banky (dále jen„ ČNB“) k poskytování spotřebitelských úvěrů.

5. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že mezi žalobkyní v pozici věřitele a žalovanou jako klientem byla dne [datum] uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala žalované poskytnout na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 71 000 Kč (dále i jen„ úvěr“). Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 166,38 % p. a. splácet v 30 měsíčních splátkách ve výši celkem 7 534 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem po vyplacení úvěru.

6. Z Oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh žalované na uzavření smlouvy a informovala ji o výši splátek, jejich četnosti a výši roční procentní sazby nákladů ve výši 152,73 %.

7. Z Dokladu o vyplacení úvěru z [datum] a Společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně vyplatila žalované na účet [číslo] [bankovní účet] ve vlastnictví paní [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození], jenž dala souhlas k výplatě úvěru na tento účet, částku ve výši 71 000 Kč.

8. Z Formuláře hodnocení klienta, Dokladů o ověření v registrech SOLUS, Kopie občanského průkazu, Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ve vztahu k žalované v [datum], Výplatních pásek žalované z března, dubna a května 2019 soud jistil, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalované, kdy žalovaná předložila žalobkyni potvrzení o výši pravidelného měsíčního příjmu, uzavření pracovního poměru, na jehož základě je jí vyplácena mzda, jejíž složky podložila výplatními páskami, a dále se identifikovala občanským průkazem. Žalobkyně pak z dokladů od žalované a vlastního šetření dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázi SOLUS. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru.

9. Ze Smlouvy, Karty klienta, Výzev k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru, Oznámení o zesplatnění úvěru a Předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaná sjednané smluvní podmínky neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Účastníci si přitom v bodě 6.1 smlouvy ujednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitne v prodlení delším 30 dnů. Žalobkyně z tohoto důvodu nárokuje smluvní pokutu ve výši 34 502 Kč (za prodlení žalované s úhradou splátek, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů). Účastníci si v bodě 6.2 smlouvy ujednali, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně nárokuje částku 400 Kč jako náhradu nákladů za náklady vynaložené na prodlení žalovaného s úhradou splátek. Strany se dále v bodě 6.3 smlouvy dohodly, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek delšího 65 dnů došlo dnem [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaná byla dopisem informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru a úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že se žalovaná zavazuje vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru. Sjednaná výše úroku za poskytnutí úvěru (zápůjční úroková sazba) byla uvedena v části A) smlouvy ve výši 166,38 % p. a. s tím, že tato je vyjádřena jako roční efektivní úroková míra (sazba). V bodě 2.2 smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána předžalobní výzvou.

10. Z dalších před soudem provedených důkazů nezjistil soud žádné další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu ve věci.

11. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Žalobkyně jako držitelka povolení ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů uzavřela se žalovanou dne [datum] písemnou smlouvu o úvěru [číslo] když akceptovala návrh žalované na uzavření smlouvy a informovala ji o výši splátek, jejich četnosti a výši roční procentní sazby nákladů ve výši 152,73 %. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala žalované poskytnout na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 71 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši sjednanou efektivní úrokovou sazbou 166,38 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 102,09 % ročně splácet v 30 měsíčních splátkách ve výši celkem 7534 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem po vyplacení úvěru. Účastníci si přitom v bodě 6.1 smlouvy ujednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitne v prodlení delším 30 dnů. Účastníci si v bodě 6.2 smlouvy ujednali, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně nárokuje částku 400 Kč jako náhradu nákladů za náklady vynaložené na prodlení žalované s úhradou splátek. Strany se dále v bodě 6.3 smlouvy dohodly, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že se žalovaná zavazuje vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru. Sjednaná výše úroku za poskytnutí úvěru (zápůjční úroková sazba) byla uvedena v části A) smlouvy ve výši 166,38 % p. a. s tím, že tato je vyjádřena jako roční efektivní úroková míra (sazba). V bodě 2.2 smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně z dokladů od žalované a vlastního šetření dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázi SOLUS. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru. Žalobkyně následně prokazatelně vyplatila žalované na účet [číslo] [bankovní účet] ve vlastnictví paní [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození], jež dala souhlas k výplatě úvěru na tento účet, částku ve výši 71 000 Kč. Žalovaná sjednané smluvní podmínky neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek delšího 65 dnů došlo dnem [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaná byla dopisem informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru a úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána předžalobní výzvou.

12. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky žalobkyně podle těchto právních předpisů:

13. Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

14. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

18. Podle § 1798 o. z. platí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).

19. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

20. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Po zhodnocení všech výše uvedených zjištění za využití zmíněných zákonných a smluvní ustanovení dospěl soud k následujícím právním závěrům: Soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrovaného smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc téže žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud takto rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru.

23. Později Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně, pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy, správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila následující:„ Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.“ Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že„ mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr“. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. 30 Co 61/2019 odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto byla úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě posouzena jako neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek.

24. Odvolací soud se ve výše odkazované věci zabýval i odkazem žalobkyně na ustanovení § 1813 o. z. a uzavřel, že není přiléhavý. Ustanovením § 1813 a následujícími o. z. je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti.

25. Dle výše uvedeného právního názoru posuzoval zdejší soud v řízení sp. zn. 19 C 560/2019 i nárok žalobkyně vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč, tj. s efektivním úrokovou sazbou 122,62 % ročně a nominální úrokovou sazbou 82,76 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 191 400 Kč. Rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 C 560/2019-43, zdejší soud převážně zamítl žalobu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení ekvivalentu částky vyčerpané žalovaným. K odvolání žalobkyně posuzoval uvedenou věc Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80, rozsudek zdejšího soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud shledal správným posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje.

26. Rovněž Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a o úvěrové smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.

27. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 71 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 102,09 % ročně, celkem měla žalobkyni při řádném splácení zaplatit 143 484 Kč. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy více než desetinásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem). Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p. a. (resp. sazby nominální 90 % p. a.) ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019, a 101 % p. a. (resp. sazby nominální 72 % p. a.) ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019, jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že nominální úroková míra 102,09 % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy.

28. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou.

29. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení smluvního úroku z úvěru, ale ani dalších z absolutně neplatné smlouvy plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované. Žalobkyně má nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení na základě výzvy žalobkyně, a to z částky 71 000 Kč ve výši 15 % ročně od [datum] zaplacení, a to na základě prokázání, že žalobkyně řádně splnila své smluvní a zákonné povinnosti, které jí opravňují požadovat zaplacení úroku z prodlení. Soud rozhodl o přiznání zákonného úroku z prodlení od [datum], tedy data, kdy byla prokazatelně doručena předžalobní výzva. Při jednání soud poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení, zda a kdy bylo žalované doručeno oznámení o zesplatnění úvěru z [datum] s tím, že v případě, že toto nedotvrdí a neprokáže, tak se vystaví nebezpečí neunesení břemene ohledně úroku z prodlení. Žalobkyně na to doplnila, že oznámení žalobkyně ze dne [datum] o zesplatnění úvěru bylo žalované zasláno prostřednictvím tzv. hybridní pošty, kdy tato služba spočívá v tom, že dokumenty jsou žalobkyní elektronicky odesílány na poštu a ta z nich následně vyhotoví papírové verze a oznámení odešle formou obyčejného dopisu. Žalobkyně tudíž nemá k dispozici potvrzení o jejich odeslání. Tedy žalobkyně přes poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečnosti, zda a kdy bylo žalované předmětné Oznámení doručeno. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se tak stal splatný až doručením předžalobní výzvy, jež byla v souladu s § 573 o. z. žalované doručena dne [datum], když žalovaná domněnku dojití zakotvenou v § 573 o. z. v řízení nevyvrátila.

30. Soud tak plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vrátit. Žalovaná je povinna vrátit žalované částku 71 000 Kč, která jí byla prokazatelně žalobkyní vyplacena a na kterou žalovaná neuhradila ničeho. Proto soud výrokem I. tohoto rozsudku právě tuto částku žalobkyni přiznal, přičemž výrokem II. tohoto rozsudku zbylé nároky žalobkyně s ohledem na výše uvedené zamítnul.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a za situace, kdy ve věci byl rozdíl v úspěchu účastníků zcela nepatrný, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. K tomu soud dodává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.7.2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005).

Poučení