33 C 54/2020-102

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem [titul] Petrem Blažejem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 198 904,31 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 80 626,31 Kč s úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 197 154,31 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 78 876,31 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem v částce 26 566,54 Kč a s úrokem z prodlení v částce 2 604,62 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 118 278 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118 278 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou 2 527,58 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118 278 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 198 904,31 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o osobním úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě mu žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úrok ve výši 9,9 % ročně. Vyčerpanou jistinu úvěru se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 067 Kč. Žalovaný vyčerpaný úvěr řádně nesplácel. Žalobkyně proto dne [datum] vyzvala k úhradě dlužných splátek s tím, že jinak nastane splatnost celého dluhu. Celková dlužná částka představuje částku 198 904,31 Kč, přičemž byla tvořena jistinou ve výši 197 154,31 Kč a poplatky ve výši 1 750 Kč. Příslušenství pak představuje kapitalizovaný úrok ve výši 26 566,54, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 5 132,20 Kč, úrok z úvěru ve výši 9,9 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobkyně informace poskytnuté žadateli o úvěr komplexně analyzuje a podrobuje porovnáním s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout. Interní předpisy upravující tuto problematiku jsou pravidelně podrobovány dohledu ze strany České národní banky. Žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z úvěrových registrů (BRKI, NRKI a SOLUS), jakož i z interní databáze žalobkyně. Dále provedla žalobkyně lustraci insolvenčního rejstříku, databáze neplatných dokladů a evidence adres obecních úřadů. Následně žalobkyně přistoupila ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného s ohledem na jeho příjem, u kterého zkoumala jeho výši, stabilitu, pravidelnost, pravdivost a udržitelnost po celou dobu trvání obchodu. Schopnost žalovaného splácet byla žalobkyní před poskytnutím úvěru posouzena a vyhodnocena na základě potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne [datum], kde průměrná výše příjmů žalovaného za období od [datum] do [datum] dosáhla výše [částka]. Žalobkyně dále vycházela z dostupných historických informací o žalovaném zahrnujících např. reálná data o průběhu splácení a předchozí angažovanosti žalovaného ve skupině žalobkyně. Žalobkyně skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických a behaviorálních dat. Výdaje uvedené žalovaným byly porovnány s částkou životního minima a statistickými daty. Žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši [částka] měsíčně, ostatní výdaje ve výši [částka], náklady na pojištění ve výši [částka] a platby pojištění ve výši [částka]. Žalobkyně vycházela z výdajů ve výši [částka] sestávající z následujících částek: ostatních výdajů a nákladů na pojištění ve výši [částka] (výdaje na spoření nebyly zohledněny), výdajů na bydlení ve výši [částka], částky přestavující životní minimum ve výši [částka] a výdajů na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši [částka]. Pokud by žalovaný uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalobkyně odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věci C -449/13, [anonymizována tři slova] proti [titul] [anonymizováno] a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017, Úřad pro ochranu spotřebitele proti [anonymizována tři slova] [anonymizováno] & [příjmení] [jméno] [příjmení], kde bylo shledána dostatečná kontrola za pomocí kredit skóringu bez prokázání příjmu žadatele o úvěr. Ochrana spotřebitele není absolutní a nemá chránit spotřebitelovu nedbalost, nezájem či lhostejnost při uzavírání smluv. Dle § 4 občanského zákoníku se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou opatrností a péčí. Tyto vlastnosti lze proto v právním styku důvodně očekávat. I v případě porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti by právní jednání bylo stiženo pouze relativní neplatností, když na právní jednání se má hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (§ 574 občanského zákoníku). V případě absolutní neplatnosti by musela být kumulativně splněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku). Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 30 Co 400/2017-101. Ohledně preference platnosti právního jednání před neplatností pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. Absolutní neplatnost smlouvy by obecně dopadala nepřiměřeně tvrdě i na spotřebitele, neboť by došlo ke ztrátě výhody splátek. Nelze rozlišovat mezi plynoucími a skončenými smlouvami z hlediska jejich platnosti. Žalobkyně odkázala ohledně relativní neplatnosti na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. Dále odkázala na legislativní vývoj, kde dle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je relativní neplatnost zakotvena výslovně. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a zjistil následující skutečnosti z důkazů, které jsou uváděny v závorce za tím kterým dílčím skutkovým zjištěním.

3. Žalovaný dne [datum] požádal o poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč, úrokem ve výši 9,9 % ročně, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 490 Kč a poplatkem za vedení úvěrového účtu ve výši 39 Kč měsíčně. Nedílnou součástí smlouvy se měly stát podmínky osobních kreditních karet účinné od 1. 6. 2016, všeobecné obchodní podmínky účinné od 1. 6. 2016 a sazebník žalobkyně účinný od 1. 7. 2016 (smlouva o úvěru ze dne [datum], standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], žádost o poskytnutí osobního úvěru ze dne [datum], všeobecné obchodní podmínky účinné ode dne [datum] a úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele účinné ode dne [datum]).

4. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho příjem ze závislé činnosti činí [částka]. Žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši [částka] měsíčně, ostatní výdaje ve výši [částka], pojistné ve výši [částka] a spoření ve výši [částka]. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětný a vlastní dům nebo byt (žádost o poskytnutí osobního úvěru ze dne [datum] a návrh na rozhodnutí o poskytnutí osobní úvěr na č. l. 46 a 47 spisu).

5. Totožnost žalovaného při sjednávání úvěru byla ověřena dle předloženého občanského průkazu (kopie OP žalovaného na č. l. 44 spisu).

6. Vůči žalovanému nebyla ke dni žádosti o úvěr vedena exekuce postižením prostředků na bankovním účtu (kreditní informace ze dne [datum] a návrh na rozhodnutí o poskytnutí osobní úvěr na č. l. 46 a 47 spisu).

7. Žalovaný úspěšně prošel kredit skóringem žalobkyně s tím, že maximální přípustná výše úvěru dosáhla částky 204 438 Kč O žalovaném nebyl veden negativní záznam v registrech BRKI, NRKI a SOLUS (návrh na rozhodnutí o poskytnutí osobní úvěr na č. l. 46 a 47 spisu a výsledek aplikačního ratingu – posouzení na č. l. 49 spisu).

8. Žalovaný předložil potvrzení o příjmu ve výši [částka] měsíčně (potvrzení o výši příjmu ze dne [datum]).

9. Žalovaný vyčerpal částku 199 510 Kč (interní účetní doklad [číslo] ze dne [datum]).

10. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru (oznámení o neprovedení splátky ze dne [datum], upomínka ze dne [datum], upomínka ze dne [datum], upomínka ze dne [datum] a výzva k zaplacení ze dne [datum]).

11. V přípisu ze dne [datum] žalobkyně oznámila, že požaduje úhradu celého úvěru ve výši 221 597,23 Kč do [datum] (výzva k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ze dne [datum] a dodejka ze dne [datum]).

12. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 227 909,29 Kč do [datum] (poštovní podací arch ze dne [datum], předžalobní upomínka ze dne [datum] a sledování zásilek ze dne [datum]).

13. Žalovaný uhradil celkem částku 81 722 Kč (historický výpis ze dne [datum] a smlouva o úvěru ze dne [datum]).

14. Průměrné výdaje na jednoho člena domácnosti činily v roce 2017 částku 178 280 Kč ročně. Z toho částka 6 586 Kč byly výdaje na alkohol, částka 17 131 Kč výdaje na rekreaci a kulturu a částka 9 773 Kč výdaje na restaurace a ubytování (statistika rodinných účtů za rok 2017).

15. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

16. Žalovaný dne [datum] požádal o poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč, úrokem ve výši 9,9 % ročně, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 490 Kč a poplatkem za vedení úvěrového účtu ve výši 39 Kč měsíčně. Nedílnou součástí smlouvy se měly stát podmínky osobních kreditních karet účinné od 1. 6. 2016, všeobecné obchodní podmínky účinné od 1. 6. 2016 a sazebník žalobkyně účinný od 1. 7. 2016. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho příjem ze závislé činnosti činí [částka]. Žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši [částka] měsíčně, ostatní výdaje ve výši [částka], pojistné ve výši [částka] a spoření ve výši [částka]. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětný a vlastní dům nebo byt. Totožnost žalovaného při sjednávání úvěru byla ověřena dle předloženého občanského průkazu. Vůči žalovanému nebyla ke dni žádosti o úvěr vedena exekuce postižením prostředků na bankovním účtu. Žalovaný úspěšně prošel kredit skóringem žalobkyně s tím, že maximální přípustná výše úvěru dosáhla částky [částka] O žalovaném nebyl veden negativní záznam v registrech BRKI, NRKI a [příjmení]. Žalovaný předložil potvrzení o příjmu ve výši [částka] měsíčně. Žalovaný vyčerpal částku 199 510 Kč. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru. V přípisu ze dne [datum] žalobkyně oznámila, že požaduje úhradu celého úvěru ve výši 221 597,23 Kč do [datum]. Předžalobní výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 227 909,29 Kč do [datum]. Žalovaný uhradil celkem částku 81 722 Kč. Průměrné výdaje na jednoho člena domácnosti činily v roce 2017 dle statistiky rodinných účtů částku 178 280 Kč ročně. Z toho částka 6 586 Kč byly výdaje na alkohol, částka 17 131 Kč výdaje na rekreaci a kulturu a částka 9 773 Kč výdaje na restaurace a ubytování.

17. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

18. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 86 a 87 z. s. ú. Žalobkyně vycházela z doložených příjmů žalovaného ve výši [částka]. Dále vycházela z tvrzených výdajů žalovaného ve výši [částka] měsíčně (částku [částka] měsíčně na spoření žalobkyně nezohlednila). S ohledem na skutečnost, že tvrzené měsíční výdaje byly nepřiměřeně nízké, měla žalobkyně zkoumat skladbu výdajů žalovaného podrobněji, respektive měla v souladu se závěry Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, vycházet z průměrných měsíčních nákladů v roce 2017 po odečtení zbytných výdajů na alkohol, dovolenou, kulturu, restaurace a ubytování { (178 280 – 6 586 – 17 131 – 9 773) /12}. Průměrné měsíční výdaje tak činily 12 015,83 Kč. Při zohlednění výše měsíčních splátek na předchozí úvěry dle tvrzení žalobkyně ve výši 1 023 Kč a na žalovaný úvěr ve výši 3 067 Kč by příjem žalovaného musel dosáhnout výše alespoň 16 105,83 Kč. Žalovaný však dosahoval dle předloženého potvrzení pouze příjmu ve výši [částka]. Výše příjmů žalovaného tak byla nedostatečná pro splácení poskytnutého úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, [právnická osoba]).

27. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

28. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci [právnická osoba], dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

29. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze České statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.

30. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

31. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci [právnická osoba]).

32. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve věci 5868-16 ze dne 15. 11. 2017 není přiléhavá. Směrnice je normou teleologickou, tedy stanoví pouze cíl, kterého má členský stát dosáhnout. V dané věci ochranu spotřebitele před nepřiměřeným zadlužováním. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle je na členských státech Evropské unie. Pochopitelně se tak může lišit i judikatura členských států v závislosti na zvolené právní úpravě a specifikách právního řádu daného členského státu. Rozdíl je však i v předmětu řízení. Ve věci řešené švédským soudem se jednalo o správní soudnictví, konkrétně o přezkum pokuty udělené ve správním řízení. V dané věci se jedná o spor mezi soukromými subjekty. Skutkové okolnosti byly rovněž odlišné. Pokutovaná společnost poskytovala drobné úvěry svým zákazníkům ve formě odložených plateb na pořízení vlastního zboží. Jednalo se o drobné částky a za těchto okolností švédský soud uzavřel, že nelze spravedlivě trvat na prokázání příjmů zákazníky. Zkoumání úvěruschopnosti lze tak nahradit matematickými modely. V této věci se však v žádném případě o bagatelní úvěr nejedná, když úvěrový rámec měl být sjednán ve výši 200 000 Kč, navíc výdaje žalovaného zcela zjevně vybočovaly z průměrné výše výdajů domácností. Žalobkyně měla za těchto okolností vyzvat žalovaného, aby nízkou výši nákladů doložil či alespoň vysvětlil. To platí tím spíše, že žalovaný v žádosti o úvěr nadhodnotil výši svého příjmu.

33. Argumentace ztrátou výhody splátek při neplatnosti smlouvy rovněž není na místě, když soud může stanovit lhůtu splatnosti delší než třídenní. Ostatně spotřebitel je povinen vrátit vyplacené plnění ve lhůtě přiměřené jeho možnostem, což zpravidla nebude jednorázově (§ 87 odst. 1 poslední věta z. s. ú.).

34. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 118 278 Kč (celková výše úvěru ve výši 200 000 Kč po odečtení úhrad ve výši 81 722 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118 278 Kč od [datum] do [datum] kapitalizovaným částkou 2 527,58 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 118 278 Kč od [datum] do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 80 626,31 Kč s úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 197 154,31 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 78 876,31 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem v částce 26 566,54 Kč a s úrokem z prodlení v částce 2 604,62 Kč, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ([datum]), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

35. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 135 290,58 Kč. Co do částky 145 045,89 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu, neboť rozdíl v úspěchu obou účastník byl nepatrný.

Poučení