33 C 86/2020 - 703

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní Mgr. Radkou Hruškovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně]. [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení dědického práva takto:

Výrok

Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 88 000,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 33 C 86/220-451, soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli [jméno FO], zemřelém dne [datum] a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66 089,12 Kč, kdy shledal důvody moderačního práva dle § 150 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).

2. K odvolání žalované do výroku o nákladech řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 160/2023-503 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud vykl soudu prvního stupně, že svoji úvahu o aplikaci § 150 o. s. ř. sdělil účastníků až na jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku, a na kterém byla přítomna pouze žalobkyně a její právní zástupce, kdy neměl k dispozici vyčíslení nákladů řízení žalovanou a za situaci, kdy ani jedna z účastnic nenavrhla pro případ svého neúspěch aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Dále vytkl soudu prvního stupně, že žalovaná ani neměla možnost vyjádřit se k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř., což kvalifikovaně nemohla učinit ani sama žalobkyně. V důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně se účastnice mohli vyjádřit k postupu soudu až v odvolání a je vyjádření k němu.

4. K aplikaci ust. § 150 o. s. ř. odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, konkrétně pod bodem 13 a 14 uvedl: „Součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nerespektování tohoto pravidla je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 3125/16)“. Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, tedy samotné vážení v kolizi stojících zájmů obou účastníků řízení, jichž se použití § 150 občanského soudního řádu dotýká, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje (III. ÚS 132/20)“.

5. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nerespektování dlouhodobě konstantní judikaturu Ústavního osudu i Nejvyššího soudu ČR, absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění aplikace § 150 o. s. ř., tedy úvahy o tom, zda z okolností konkrétní věci, lze usuzovat na výjimečný případ, u kterého existují důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se všemi okolnosti konkrétní věci, přístupem účastníků a jejich chováním a postoji v době před zahájením řízení a v průběhu řízení, včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každé z účastnic.

6. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 16. 5. 2023 shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. zejména ve zjištěné a prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej v nemocnici, byla vypravitelkou pohřbu a uhradila náklady na pohřeb. Žalobkyně byla subjektivně přesvědčena o tom, že byla družkou zůstavitele a sdílela se zůstavitelem společnou domácnost, ale v řízení neunesla důkazní břemeno k tvrzenému vedení společné domácnosti.

7. Odvolací soud tyto okolnosti z hlediska splnění předpokladů pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. označil za nevýznamná (viz bod 17 usnesení odvolacího soudu).

8. Usnesením ze dne 3. 5. 2024, č. j. 33 C 86/2020-521 soud rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 138 954, 24 Kč podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V pořadí druhým rozhodnutím o nákladech řízení soud vyloučil aplikaci § 150 o. s. ř., když žalobkyně přes výzvu soudu nevznesla žádná další tvrzení, která by mohla aplikaci ust. § 150 o. s. ř. ovlivnit. Přitom vycházel z Nálezu Ústavního soudu III. ÚS 3517/22, ve kterém je uvedeno, že spočíval-li důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. pouze v jakési „lítosti“ soudu nad účastníkem, který neunesl žalobní břemeno, když se mu coby žalobci nepodařilo prokázat jeho žalobní tvrzení, je takové posouzení neberoucí naopak v potaz situaci druhého účastníka, proti kterému byla žaloba podána, zcela mimo možnosti, jež soudu moderační právo přiznává. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně i žalovaná odvolání.

9. Odvolání žalované směřovalo co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, odvolání žalobkyně naopak směřovalo proti tomu, že soud upustil od aplikace ust. § 150 o. s. ř. Žalobkyně namítala, že jsou u ní dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání (nebo alespoň snížení) náhrady nákladů řízení, když žalobkyně je důchodkyně, žije sama a sama také hradí náklady na domácnost, které za života zůstavitele byly hrazeny společně. Aby mohla pokrýt své životní náklady musí, ač dosáhla důchodového věku, alespoň brigádně pracovat. Dále uvedla, že nemá úspory, úspory, které měla průběžně použila na úhradu právního zastoupení v tomto sporu. Má vážné zdravotní problémy, které jí limitují v běžném životě, a které jí znemožňují pokračovat v práci. Částka stanovená na nákladech řízení by pro ni byla likvidační. Dále poukázala na vztah se zůstavitelem, kdy z původně přátelského vztahu se vyvinul bližší a hlubší vztah, starala se o něj pečovala o společnou domácnost, navštěvoval jej v nemocnici i v LDN, byla a je přesvědčena, že byla družkou zůstavitele, a že sdíleli společnou domácnost. Naopak žalovaná se o zůstavitele nijak nezajímala, o vztahu žalobkyně a zůstavitele ničeho nevěděla, přesto žalobkyni označovala za placenou pečovatelku. Uvedl, že byla obviněna z podezření z krádeže peněz a bylo ji vyhrožováno trestním oznámením. V odvolání navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soud prvního stupně a rozhodl tak, že náklady řízení nebudou žalované přiznány, případně aby náhrada nákladů řízení byla přiznána ve výši 50 %.

10. Na to reagovala žalovaná, je žalobkyně je ta, kdo zahájil spor a spor prohrál, a tedy majetkové poměry žalované by neměla hrát jakoukoliv roli při rozhodování o nákladech řízení. Namítala, že žalobkyně nepožádala o osvobození od soudních poplatků, ani o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. a přesto, že ani nežádala o moderaci nákladů řízení, a soud v rozporu se zákonem náhradu nákladů moderoval. Dále namítala, že tvrzená nemajetnost žalobkyně se nezakládá na pravdě., když žalobkyně byt, ve kterém bydlí formálně přepsala na dceru po smrti zůstavitele si pořídila nové auto Škoda Yeti a po vynesení prvního rozhodnutí ve věci sama kontaktoval zástupce žalované, aby obratem uhradila náklady řízení.

11. K odvolání žalované i žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 30. 8. 2024, č. j. 11 Co 120/2024-577 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

12. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval jeho závazný pokyn zabývat se posouzením všech okolností dané věci, předně majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastnic řízení, dále tím, jaký dopad by aplikace § 15 o. s. ř. měla na poměru každé z účastnic a přístupem, chováním a postoji každé z účastnic jak v předprocesním stádiu sporu, tak po jeho zahájení.

13. V civilním sporném řízení je náhrada nákladů řízení ovládána zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř má podle judikatury Ústavního soudu sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti mezi účastníky.

14. Náhrada nákladů řízení o určení dědického práva podléhá zásadě úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Ve sporných řízeních je potencionální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce. Podle výsledku řízení by právo na náhradu nákladů řízení svědčilo žalované.

15. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

16. Za důvody hodné zvláštního zřetele je třeba považovat takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a okolnosti další, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Posouzení, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností dané věci.

17. V řízení bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po [jméno FO], zemřelém dne [datum] Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 31. 1. 2020, č. j. 18 D 126/2019-51, uložil žalobkyni, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci uvedeného usnesení podala žalobu proti dědici ze zákona na určení, že je dědičkou po zůstaviteli. Žalobou ze dne 17. 3. 2020 se žalobkyně domáhala určení, že je dědičku po zůstaviteli, neboť žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu 4 let. Z připojeného dědického spisu bylo zjištěno, že žalobkyně označila za pozůstalé švagrovou [jméno FO] a neteř [Jméno žalované] (žalovanou). Do protokolu o předběžném šetření dne 25. 2. 2019 mimo jiné uvedla, že zůstavitel žil v domě sám, ona s ním hospodařila, prala mu, vařila, nakupovala, starala se o domácnost i o hygienu zůstavitele, 4 roky k němu denně docházela, poslední 4 měsíce na něj pobírala pečovatelský příspěvek. S ohledem na vyjádření žalobkyně, že se zůstavitelem hospodařila, zařadila ji soudní notářka do okruhu dědiců jako osobu, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před smrtí.

18. V řízení o určení dědického práva bylo zjištěno, že zůstavitel v posledních letech svého života potřeboval pomoc dalších osob. Zvláště v posledním roce již nebyl schopen vlastními silami plně zajišťovat uspokojování svých základních životních potřeb, a to jak v souvislosti se zajištěním nákupů, přípravy stravy, návštěv lékařů, podáváním léků, úklidem a později i hygienou. Potřebná péče byla poslední 4 roky zajišťována výhradně žalobkyní. O tom svědčí mimo jiné i přiznání příspěvku na péči zajišťovanou osobou blízkou. Bylo zjištěno, že zůstavitel pomoc potřeboval v poměrně značném rozsahu, jak co do struktury pomoci (co všechno potřeboval zajišťovat), tak co do četnosti (časového rozsahu) této potřeby. Jeho zdravotní stav byl dlouhodobě nepříznivý, pomoc druhé osoby potřeboval s oblékáním, tělesnou hygienou, osobní aktivitou, péči o domácnost. I po úmrtí zůstavitele zajišťovala žalobkyně nutné platby, jako úhradu daně z nemovitosti.

19. V průběhu řízení účastníci učinili nesporným, že žalobkyně je od roku 2016 ve starobním důvodu a v současnosti pobírá důchod ve výši 21 945 Kč.

20. Žalobkyně ke svým majetkovým poměrům doplnila, že její důchod stěží pokrývá její běžné výdaje, s ohledem na zdravotní stav již nemůže dále[Anonymizováno]pracovat.

21. K majetkovým poměrům žalobkyně bylo zjištěno, že v minulosti vlastnila byt, ve kterém bydlí, garáž a nemovitost v obci [adresa] ([adresa]). Tyto nemovitosti darovala dceři. Za užívání bytu dceři ničeho nehradí, hradí pouze poplatky spojené s užíváním bytu. Dále bylo zjištěno, že je veden jako vlastník vozidla RZ: [SPZ], které je v současné době vyřazeno z provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně užívá vozidlo Škoda Yeti, RZ: [SPZ], které vlastní její dcera, žalovaná je provozovatelkou. Z doložených lékařských zpráv bylo zjištěno, že žalobkyně je léčena pro hypertenzi, na revmatologii pro psoriatickou artritidu, osteroporozu, má vyhřezlou ploténku, arytmii srdce, bere léky na cholesterol, na alergie, na ředění krve a na artritidu v malé dávce kortikoidy. Ze zprávy Česká spořitelny soud zjistil, že na jméno žalobkyně je veden běžný účet č. [číslo] a vkladový účet č. [č. účtu]. Na vkladové účtu je nulový zůstatek. Na běžném účtu bylo z doložených výpisů zjištěno, že ke dni 30. 4. 2025 činil zůstatek na účtu žalobkyně částku 8 989,01 Kč a ke dni 31. 5. 2025 částku 2 803,91 Kč. Dále bylo z výpisů z účtu žalobkyně doložených v průběhu řízení zjištěno, že za rok 2017 na účtu žalobkyně vedeného u České spořitelny byly v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 vykazovány zůstatky v řádu okolo 10 000 Kč, s výjimkou července 2017, kdy jí bylo vyplaceno penzijní připojištění v částce 73 211 Kč a měsíce října 2017, kdy jí bylo vyplaceno stavební spoření v částce 39 252,34 Kč. K 31. 12. 2017 činil zůstatek na účtu 223,49 Kč. VZ řízení dále vyplynulo, že v tomto období žalobkyně platila 40 000 Kč za nový plot u své nemovitosti. V období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 vykazovány zůstatky v řádu tisíců korun, s výjimkou měsíce prosinec 2018, kdy jí byla ze stavebního spoření převedena částka 127 245,03 Kč a zůstatek na účtu činil k 31. 12. 2018 částku 131 808,49 Kč. V roce 2019 činil počáteční stav tedy částku 131 808,49 Kč a k datu 30. 6. 2019 byl na účtu evidován zůstatek 4 825,12 Kč. K nákupu vozidla Škoda Yeti, které žalobkyně využívá, a které je evidována na její dceru soud zjistil, že dcera žalobkyně, paní [jméno FO] zaslala na účet žalobkyně dne 5. 3. 2019 částku 60 000 Kč, dle registru vozidel bylo vozidlo prvně registrována 24. 9. 2013, žalobkyně je provozovatelkou od 4. 4. 2019. Přivydělávala si na brigádách, příjem z brigád činil 11 000 – 15 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že měla odměnu za členství v SVJ, což bylo 10 000 Kč za rok.

22. K majetkovým poměrům žalované bylo zjištěno, že má příjem ze zaměstnání, čistý měsíční příjem představuje 520 EUR od zaměstnavatele [Anonymizováno] a 2100 EUR od zaměstnavatele Sanofi, pracuje na 6 hodin denně. Jiné příjmy nemá. Žije v manželství, společně pečují o nezletilého syna ve věku 15 let, který navštěvuje soukromé gymnázium, kde se hradí 230 EUR měsíčně. Rodina žije v bytě, který je vlastnictví manžela, a který se hradí hypotéka 800 EUR měsíčně. Žalovaná uvedla výdaje na bydlení a živobytí ve výši 1 500 EUR. K příjmům manžela se odmítla vyjádřit, následně uvedl mzdu 2 700 EUR. Na svém účtu, na který jí chodí mzda od zaměstnavatele [Anonymizováno] uvedla, že má asi okolo 3 000 EUR, mzda od zaměstnavatel [Anonymizováno] je vyplácena na společný účet, který má s manželem. Zůstatek na společném účtu nezná, k účtu má dispoziční oprávnění, ale internetové bankovnictví spravuje zásadně manžel. K dotazu soudu uvedla, že v SRN patří ke střední třídě. Dále sdělila, že nemovitost, kterou zdědila po zůstaviteli prodala za kupní cenu 499 000 Kč. Z doložených výkazů o dani ze mzdy bylo zjištěna hrubá mzda žalované za rok 2020 ve výši 51 347,92 EUR, za rok 2021 ve výši 51 993,69 EUR, za rok 2022 ve výši 54 580,46 EUR a za rok 2023 ve výši 54 659,42 EUR.

23. Zástupce žalované namítal, že skutečnost, že žalobkyně je důchodkyně a nemá jiné příjmy není rozhodující pro náklady řízení, aplikace § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírnění majetkových rozdílů mezi účastníky, ale má místo pouze tam, kde to odůvodňují okolnosti daného případu. Dále zpochybňuje tvrzení žalobkyně o její nemajetnosti, když v řízení navrhovala uzavření smíru za vypořádací podíl 250 000 Kč, který by vyplatila žalované. Dále namítal, že žalobkyně měla do prosince 23024 příjmy jako místopředsedkyně SVJ a příjmy z brigád okolo 11 000 Kč a s ohledem na vývoj průměrných mezd v Karlovarském kraji (zhruba okolo 30 000 Kč čistého) činil příjem žalobkyně více než je průměrná mzda. Dále předložil průměrné důchody v [Anonymizováno] kraji dle ČSÚ, podle kterého průměrná výše plného starobního důchodu v roce 2023 činila 19 557 Kč, a žalobkyně tak má nadstandardní důchod. Namítal také, že žalované již vynaložila nemalou částku na právní služby, aby se mohla ve sporu bránit, a to částku 366 673 Kč.

24. Žádné další návrhy na doplnění dokazování účastníci neučinili a souhlasili, aby soud o náhradě nákladů řízení rozhodl bez nařízení jednání.

25. V závěrečném stanovisku žalovaná navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, neboť nebylo zjištěno nic, co by mohlo být považováno za mimořádné či výjimečné okolnosti.

26. Žalobkyně naopak v závěrečném návrhu navrhla aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a žalované náhradu nákladů řízení nepřiznat, případně přiznat ve výši 50 %. Závěrečný návrh v podstatě opakuje předchozí písemná podání žalobkyně ohledně jejích majetkových poměrů, přičemž obsahově se od nich neliší. Má za to, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání (nebo alespoň snížení) náhrady nákladů řízení protistraně.

27. Podáním ze dne 6. 8. 2025 uplatnil zástupce žalované na nákladech právního zastoupení částku 386 505, 90 Kč, na účelně vynaložených nákladech částku 38 116,50 Kč a ušlou mzdu žalované v celkové výši 1 670,75 EUR. Náklady právního zastoupení se sestávají z 30 úkonů právní služby po 9 420 Kč, když zástupce žalované má za to, že hodnota sporu odpovídá částce 278 868 Kč, když předmětem sporu bylo určení existence dědického práva žalobkyně, která se domáhala podílu na pozůstalosti, jejíž čistá výše byla v dědickém řízení soudní komisařkou určena ve výši 557 736 Kč. Zástupce žalovaná má tak za to, že tarifní hodnota sporu nemůže být určena podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, neboť je zřejmé, že nejde o určení práva k věci penězi neocenitelné.

28. Po provedeném dokazování soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, když dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci byla v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně kromě toho, že zůstaviteli prala, nakupovala, vařila, uklízela, pomáhala obstarat zahradu a zvířata, zajišťovala jeho dopravu k lékařům, vyřizovala platby SIPO, převáděla platby za dodávku vody ze svého účtu, vyřizovala komunikaci s úřady (např. žádost o příspěvek na péči), ale snažila se i o vylepšení domácnosti zůstavitele, když minimálně se postarala o nákup přenosného WC, pořízení zánovní lednice, nechala zůstaviteli zhotovit nové polštáře a prošívanou deku, zařídila novou matraci, apod., slavila s ním jeho narozeniny, vánoce. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně zůstavitele pravidelně navštěvovala, když byl hospitalizován v [zdravotní zařízení] ve [město], aktivně se zajímala o jeho zdravotní stav a snažila se o zpříjemnění podmínek v nemocničním a sociálním zařízení. Žalobkyně subjektivně vnímala vztah se zůstavitelem jako družský vztah, když dle jejího tvrzení společně hospodařili. I když společné hospodaření nebylo v řízení prokázáno, nevypovídá toto samo o sobě o tom, že by se v případě žalobkyně jednalo o pouhou pečovatelku, nikoliv o sobu blízkou. Nakonec i sám zůstavitel žalobkyni označoval jako osobu blízkou a udělil souhlas, aby právě ona bylo tou osobou, které budou poskytovány např. informace o zdravotním stavu a lékařská dokumentace. I když zůstavitel označoval žalobkyni také jako pečovatelku, nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalované, že se jednalo o placené služby. Žalovaná nebyla se zůstavitelem v žádném kontaktu o jeho životě v posledních letech měla žádné informace.

29. Soud hodnotil jako významné jednak okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu. Žalobkyně při zahájení sporu mohla sice důvodně vycházet z usnesení o projednání dědictví, kdy byla notářkou odkázána na podání určovací žaloby, samo o sobě však toto nezakládá výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly moderaci nákladů řízení. Žalovaná se na vyvolání sporu nepodílela, za dědičku zůstavitele byla povolána ze zákona. V řízení, ve kterém byla posuzována otázka vedení společné domácnosti za podmínek zakládajících dědické právo, které je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování, neunesla žalobkyně břemeno důkazní, když neprokázala jednoznačně vedení společné domácnosti se zůstavitelem a ve sporu tak byla neúspěšná. Subjektivně však žalobkyně byla a je přesvědčena, že byla družkou zůstavitele, že společně hospodařili a z tohoto titulu se zůstavitelem sdílela společnou domácnost. Dále soud přihlížel zejména k majetkovým, osobním a dalším poměrům účastníků. Pokud jde o majetkové poměry ty jsou prokazatelně horší na straně žalované. Žalovaná je ve starobním důchodu, s ohledem na zdravotní komplikace již nemůže dále brigádně pracovat, žije sama a sama si také hradí náklady na živobytí. Pokud právní zástupce žalované poukazovat na nadstandardní příjmy žalobkyně, nadstandardní důvod, příjem z brigád a ze členství v SVJ, pak soud musí konstatovat, že tak jak byla zjištěna v řízení finanční situace žalobkyně, tedy zejména peněžní rezerva, je uvěřitelné, že si žalobkyně vedle důchodu musela zajistit další příjem, aby byla schopna uhradit náklady právního zastoupení v tomto řízení. Z výpisů z účtů bylo zjištěno, že žalobkyně i v době, kdy ještě žil zůstavitel, neměla nijak velké úspory. Vyšší částky, které byla schopna shromáždit byly částky, které spořila na penzijním připojištění a na stavebním spoření. K osobním poměrům dále soud zjistil, že v současné době je žalobkyni 69 let a byť je dosud plně soběstačná, má zdravotní komplikace, které její další pracovní činnost znemožňuje. Náklady řízení, které právní zástupce žalované vyčíslil v částce přesahující 400 000 Kč by žalobkyně nebyla schopna vůbec uhradit a pro žalobkyni by byly likvidační. Naproti tomu žalovaná je v produktivním věku, zajištěna i příjmy manžela, se kterým tvoří rodinné a manželské společenství. V neposlední řadě pak soud hodnotil právě osobní zainteresovanost a péči o zůstavitele. Soud má za to, že při posuzování, zda jsou tu důvody zvláštního zřetele, nelze pominout i celkovou výši nákladů řízení, které by měl neúspěšný účastník hradit.

30. Soud si je vědom, že aplikace § 150 o. s. ř. je zásahem do práva na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ust. § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, respektive k dosažení spravedlnosti mezi účastníky.

31. V zásadě lze souhlasit se zástupcem žalobkyně, který se podrobně ve svých vyjádřením zabýval jednotlivými důvody, pro které nepřichází aplikace § 150 o. s. ř. v úvahu, avšak je nutno poznamenat, že tyto byly podrobeny rozboru odděleně, jednotlivě. Úvaha o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V kontextu posouzení všech těchto dílčích složek ve svém souhrnu, soud dospěl k závěru, že jsou naplněny okolnosti zvláštního zřetele, tedy takové okolnosti, pro které se jeví nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení žalobkyni, tedy tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, když současně je možné spravedlivě požadovat na žalované, jako úspěšném účastníkovi, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením si nesla alespoň z části ze svého. Právě ono odstranění nepřiměřené tvrdosti soud aplikací § 150 o. s. ř. naplňuje. Soud se tedy zabýval nejen poměry účastníků, ale zabýval se i výši nákladů řízení a rovněž zvážil důsledky možného dopadu přiznání či nepřiznání náhrady u účastníků sporu.

32. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že je na místě aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a žalované přiznat pouze částečnou náhradu nákladů řízení. Nepřiznat náhradu nákladů řízení žalované v plném rozsahu by dle názoru soudu v daném případě, kdy se žalobkyně byla povolána za dědičku ze zákona, znamenalo extrémní vybočení z účelu ust. § 150 o. s. ř. a bylo by zjevně nepřijatelné. Soud proto moderoval výši nákladů řízení na částku odpovídající 50 % účelně vynaložených nákladů řízení.

33. Moderace nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. přichází v úvahu až po stanovení výše účelně vynaložených nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady soud stanovil v částce 176 001Kč (náklady právního zastoupení v celkové výši 136 972 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s účastí žalované na soudních jednáních ve výši 39 029 Kč).

34. Při rozhodování o výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby soud aplikoval ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném změní, když předmětem sporu bylo určení dědického práva po zůstavitelovi [jméno FO], nikoliv práva k nemovité věci. V tomto směru soud odkazuje na Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. 9. 2021. Podle § 15 advokátního tarifu, podle kterého přísluší advokátovi odměna za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky č. 258/2024 Sb. podle dosavadních předpisů, dospěl soud k závěru, že za tarifní hodnotu za úkony právní služby do 31. 12. 2024 se považuje částka 35 000 Kč a ve spojení s § 7 bod 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2 500 Kč a za tarifní hodnotu za úkony právní služby po 1. 1. 2025 se považuje částka 65 000 Kč a ve spojení s § 7 bod 5 tak činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3 700 Kč.

35. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle § 151 odst. 2 o. s. ř. Advokátovi náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč a 65 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 9. 4. 2020, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 25. 5. 2020, z částky 10 000 Kč (4 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 29. 7. 2021, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 11. 2021, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 12. 2021, z částky 7 500 Kč (3 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 7. 6. 2022, z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 9. 2022, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 11. 2022, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 12. 2022, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 27. 1. 2023, z částky 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 20. 4. 2023, z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 5. 2023, z částky 2 500 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne 28. 6. 2023, z částky 2 500 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne 17. 5. 2024, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 7. 6. 2024, z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 12. 2024, z částky 11 100 Kč (3 x 3 700 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 7. 2025 a z částky 3 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 8. 2025 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a pětadvaceti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada v celkové výši 26 243 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 2 554,62 Kč za 290 ujetých km v částce 1 654,62 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 9. 2022 náhrada 2 818,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 2 918,63 Kč za 290 ujetých km v částce 2 018,63 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 4. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 3 021,87 Kč za 290 ujetých km v částce 2 121,87 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 7. 2025 náhrada 3 515,02 Kč za 290 ujetých km v částce 2 165,02 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 9 × 30 minut v částce 1 350 Kč podle § 14 a. t., stravné v částce 357 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 113 200 Kč ve výši 23 772 Kč. Celková odměna za zastupování tak byla vyčíslena v částce 136 972 Kč.

36. Soud nepřiznal zástupci žalované odměnu za písemné podání ze dne 18. 12. 2023, když se obsahově nejedná o vyjádření ve věci samé. Podání ze dne 18. 12. 2023 obsahuje pouze žádost o zaslání dokumentů, a to: 1) rozsudku Okresního soudu v Sokolově s doložkou právní moci ohledně výroku ve věci samé a 2) vyjádření žalobkyně k odvolání žalované. V pořadí druhé podání právního zástupce datované dne 18. 12. 2023, které bylo soudu doručeno dne 20. 12. 2023 pak obsahuje pouze návrh na další postup soudu.

37. Zástupci žalované soud dále nepřiznal jím požadované stravné za realizované cesty k soudnímu jednání ve dnech 29. 7. 2021, 18. 11. 20217. 6. 202, 20. 9. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 23. 7. 2025, když podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů náleží advokátovi jako podnikateli, který vykonává tuzemskou pracovní cestu stravné pouze tehdy, pokud jde o cestu delší než 12 hodin. Ve shora uvedených dnech, za které zástupce žalované stravné účtoval, jeho pracovní cesty nepřesáhly 12 hodin, nelze mu proto za uvedené dny účtované stravné přiznat. Jinak je tomu ale v případě účtovaného stravného za realizované cesty k soudnímu jednání ve dnech 20. 12. 2022, 20. 4. 2023 a 11. 5. 2023, když těchto jednání se účastnila advokátní koncipientka [jméno FO] Advokátní koncipient je k advokátovi v pracovním poměru podle § 37 odst. 1 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii a náleží jí tak podle § 163 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění platném do 31. 12. 2022 a ve znění platném do 30. 6. 2023 za stravné za kalendářní den pracovní cesty dne 20. 12. 2022 ve výši 99 Kč, dne 20. 4. 2023 ve výši 129 Kč a dne 11. 5. 2023 ve výši 129 Kč, když pracovní cesta trvala více než 5 a méně než 12 hodin.

38. Žalované soud přiznal hotové výdaje spočívající v nákladech na jízdné žalované z místa bydliště k soudnímu jednání, a to ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022, 11. 5. 2023 a 23. 7. 2025. Jízdné se hradí do místa, kde se jednání koná, a to ve výši skutečných, účelných a hospodárných výdajů. Zpravidla se hradí jízdné za použití veřejných dopravních prostředků, ale není vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu, byla cesta k jednání konána jiným způsobem, např. osobním automobilem. V daném věci soud již uvedl, že z důvodu komplikovanosti dopravního spojení prostředky veřejné hromadné dopravy a s ohledem na časy nařízených jednání, je použití osobního automobilu odůvodněno, a to jak účelností, tak i hospodárností výdajů na použití osobního automobilu. Na stránkách IDOS.cz bylo zjištěno spojení v 7:13 hodin odjezd vlakem z [město], kdy po třech přestupech je příjezd do Sokolova ve 12:48 hodin. Jednání však byla s ohledem na časovou náročnost nařizována zpravidla již na dopolední hodiny, nejpozději bylo jednání nařízeno na 12:00 hodin. Žalovaná by tak nutně ke každému jednání musela jezdit o den dřív a vznikl by jí tak tedy i nárok na nocležné. Soud proto shledal použití motorového vozidla za účelné a hospodárné. Žalovaná vyčíslila náhradu jízdného za jednotlivé cesty a v součtu pak požadovala náhradu v částce 38 116,50 Kč. Matematický souček celkových nákladů za jednotlivé jízdy, jakož i výpočet nákladů za jednotlivé jízdy, byl ale proveden s drobnými odchylkami, a proto soud podle § 151 odst. 2 o. s. ř. stanovil náhradu hotových výdajů podle zvláštních právních předpisů a žalované přiznal na náhradě hotových výdajů částku 39 029 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 10. 2020 náhrada 4 168,40 Kč za 742 ujetých km (32 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 7. 2021 náhrada 4 316,80 Kč za 742 ujetých km (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 11. 2021 náhrada 4 316,80 Kč za 742 ujetých km (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 6. 2022 náhrada 5 171,40 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 11. 2022 náhrada 4 808,80 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 20. 12. 2022 náhrada 5 171,40 Kč za 742 ujetých km (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5.1 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 5. 2023 náhrada 5 417,50 Kč za 742 ujetých km (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5.1 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 7. 2025 náhrada 5 658,30 Kč za 742 ujetých km (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5.1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t.

39. Soud nepřiznal žalované uplatněný nárok na náhradu mzdy v celkové částce 1 670,95 EUR (240 EUR, 1 268,62 EUR a 162,33 EUR). Již při rozhodování soudu prvního stupně o nákladech řízení dne 3. 5. 2024 dopěl soud k závěru, že žalovaná předloženými doklady potřebnými k prokázání nároku na náhradu ušlého výdělku, které byly do spisu doloženy neprokázala, že jí skutečně ušla mzda v požadované výši. Soud vycházel z podání žalované ze dne 29. 5. 2023, v němž žalovaná uplatnila ušlou mzdu z vedlejšího pracovního poměru u zaměstnavatele [Anonymizováno] ve výši 360 EUR a to za 4 hodiny práce ve dnech 7. 6. 2023, 20. 9. 2022 a 20. 12. 2022, kdy nemohla pracovat z důvodu účasti na soudním jednání a při hodinové sazbě 30 EUR. Následně podáním ze dne 5. 6. 2023 opravila nesprávně uvedené datum 7. 6. 2023 na správné 7. 6. 2022. V rámci odvolání požadovala již ušlou mzdu u [Anonymizováno] pouze za dny 7. 6. 2022 a 20. 12. 2022 a předložila potvrzení o výpadku mzdy v těchto dvou dnech. Zaměstnavatel [Anonymizováno] sdělila, že žalovaná nemohla pracovat ve dnech 7. 6. 2022 (4 hodiny práce) a 20. 12. 2022 (4 hodiny práce), přičemž má hodinovou mzdu 30 EUR a výpadek mzdy tak činí 240 EUR. K náhradě ušlého výdělku u společnosti [Anonymizováno] doložila potvrzení ze dne 7. 6. 2023, ze kterého vyplývá, že ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023 si žalovaná brala dovolenou nebo den s pružnou pracovní dobou. Z potvrzení zaměstnavatele [Anonymizováno] ze dne 22. 6. 2023 vyplývá, že v uvedených dnech měla žalovaná placené absence, dále z potvrzení bylo zjištěno, že žalovaná od 1. 8. 2017 pracuje 25 hodin týdně a dále je uveden hrubá mzda žalované v měsíci říjnu 2020, červenci 2021, listopadu 2021, červnu 2022, září 2022, listopadu 2022, prosinci 2022 a květu 2023, a to včetně uvedení hodinové mzdy.

40. Soud prvního stupně z předložených potvrzení zaměstnavatelů zjistil, že [Anonymizováno] dne 30. 5. 2023 potvrdila žalované výpadek mzdy 360 EUR, kdy uvedla, že žalovaná nemohla pracovat ve dnech 7. 6. 2022, 20. 9. 2022 a 20. 12. 2022, a to i přesto, že žalovaná se jednání dne 20. 9. 2022 neúčastnila, a tedy nemohl nastat výpadek mzdy. Z potvrzení zaměstnavatel Sanofi ze dne 7. 6. 2023 vyplývá hrubá mzda ve dnech 1. 10. 2020, 29. 7. 2021, 18. 11. 2021, 7. 6. 2022, 3. 11. 2022, 20. 12. 2022 a 11. 5. 2023 celkem ve výši 1 148,62 EUR. Zástupce žalované pak následně vycházel z podání ze dne 22. 6. 2023, ve kterém zaměstnavatel [Anonymizováno] uvedl hodinovou mzda a při přepočtu tak vyčíslil ušlou mzdu na částku 1 169,25 EUR. Žalovaná se tedy domáhala náhrady ušlé mzdy 1 409,25 EUR (240 + 1 169,25 EUR). Ve vyúčtování nákladů ze dne 5. 8. 2025 pak žalovaná na náhradě ušlé mzdy žalovaná požaduje celkem částku 1 670,95 EUR (ušlá mzda u [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve výši 1 508,62 EUR a ušlá mzda za jednání dne 23. 7. 2025). Jestliže ušlá mzda u [Anonymizováno] je tvrzena a uplatňována ve výši 240 EUR, pak je nyní nově u zaměstnavatele [Anonymizováno] uplatňována ušlá mzda ve výši 1 268,62 EUR, bez ušlé mzdy za jednání 23. 7. 2025. Žalovaná odkazuje na podání ze dne 29. 5. 2023 až 13. 6. 2023, ale z žádného z těchto podání nevyplývá ušlá mzda u zaměstnavatele [Anonymizováno] ve výši 1 268,62 EUR (v podání ze dne 13. 6. 2023 je uvedena hrubá mzda 1 148,62 EUR – na č. l. spisu 449, v podání ze dne 28. 6. 2023 je uvedena hrubá mzda 1 169,25 EUR – na č. l. spisu 466 a 467).

41. Soud v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2024 uzavřel, že podklady doložené žalovanou neposkytují dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy. Odvolací soud se neztotožnil se shora uvedeným závěrem soudu, když uvedl, že z odůvodnění není zcela zřejmé, proč soud prvého stupně žalované náhradu ušlé mzdy nepřiznal, resp. z jakého důvodu nepovažoval potvrzení zaměstnavatelů za dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy a zavázal soud prvého stupně, aby pro případ, že nepovažuje potvrzení zaměstnavatelů za dostatečný podklad k doložení skutečnosti, zda a v jaké výši žalované skutečně ušla mzda, vyzval žalovanou k doplnění, případně učinit dotaz na zaměstnavatele.

42. Soud prvního stupně vyhodnotil potvrzení zaměstnavatelů za nedostatečná, neboť podklady pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo pracovnímu vztahu, tvoří průměrný výdělek. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. Za účelem zjištění podkladů k ušlé mzdě žalované soud dle pokynu odvolacího soudu učinil dotaz na zaměstnavatele žalované. Zaměstnavatel [Anonymizováno] sdělil, že žalovaná pobírala mzdu za dny, kdy čerpala dovolenou nebo pružnou pracovní dobu, plat jí byl nadále vyplácen, snížen nebyl. Žalovaná pracuje s pružnou pracovní dobou, její pracovní doba činí 5 hodin denně a práci může vykonával v rozmezí od 6.00 do 20.00, pokud pracuje více jak 5 hodin, čas se jí započítává, pokud pracuje méně než 5 hodin, je ve fondu odporovaných hodin v mínusu. Zaměstnavatel [Anonymizováno] na žádost soudu ani na urgenci ze dne 5. 6. 2025 nereagoval. Při jednání konaném dne 23. 7. 2025 zástupce žalované namítal, že opakovaně žalovaná dokládala, že čerpala dovolenou, a i dovolená je ušlým majetkovým právem, který je třeba nahradit. Z potvrzení zaměstnavatele [Anonymizováno] však bylo zjištěno, že žalovaná čerpala dovolenou pouze dne 3. 11. 2022. Žalovaná uvedla, že v měsících, kdy se konala ústní jednání, kterých se účastnila, obdržela od zaměstnavatelů plnou nekrácenou mzdu, ale musela pracovat v jiných dnech. Jak u zaměstnavatel [Anonymizováno], tak i [Anonymizováno] byl stanovený rozsah pracovních hodin odpracován, ale ve dnech, kdy se žalovaná účastnila soudních jednání byl rozsah pracovních hodin napracován v jiné dny.

43. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že žalované nebylo ze strany zaměstnavatelů poskytováno volno bez náhrady mzdy. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst.

2. Podklady pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo pracovnímu vztahu, tvoří průměrný výdělek. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. Soud se neztotožňuje s tvrzením zástupce žalované, že ušlá mzda je výdělkem, kterého mohla žalovaná dosáhnout, kdy bývala nemusela být účastna na jednání soudu a skutečnost, že namísto dne konání soudního jednání, pracovala v jiný den, není důvodem. Proč náhradu mzdy nepřiznat. Ušlý výdělek představuje náhradu ztráty na výdělku, která kompenzuje zaměstnanci ušlý příjem, za dobu, kdy nemůže pracovat, tedy za dobu, po kterou mu bylo poskytnuto zaměstnavatelem volno na dobu jednání soudu bez nároku na náhradu mzdy. Z uvedeného důvodu soud dospěl k závěru, že žalované nelze přiznat nárok na ušlý výdělek, a to ani za dny, resp. den, kdy čerpala dovolenou (3. 11. 2022), neboť v tento den pobírala náhradu mzdy, nikoliv ušlou mzdu. Pokud se žalovaná rozhodla čerpat dovolenou v době jednání soudu, jedná se o její soukromé rozhodnutí a nemá nárok na náhradu ušlého zisku.

44. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná si pracovní dobu rozvrhuje sama, nemá přesně stanovenou pracovní dobu od do, nýbrž pružnou pracovní dobu. Žalovaná stanovený měsíční fond pracovní doby odpracovala, zda jí krácena nebyla a vyššího výdělku tedy nemohla dosáhnout. Soud se ztotožňuje s tvrzením zástupce žalované, že rozhoduje o náhradě mzdy za konkrétní den, avšak tato náhrada má kompenzovat ušlý příjem. Pokud zaměstnavatel neposkytoval žalované volno bez nároku na náhradu mzdy, žalované příjem neušel, a proto jí nemůže být náhrada přiznána. Tento postup rozhodně neznamená, tak jak tvrdí zástupce žalobce, že by soud nikdy nikomu nemohl přiznat ušlo mzdu, a to s absurdním odůvodněním, že si čas strávený u soudu mohl zaměstnanec napracovat jindy. Účastníku, kterému skutečně ujde mzda, soud poskytne náhradu, která kompenzuje ušlý příjem. U žalované lze taková situace nenastala.

45. Protože soud shledal podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř., přiznal žalované náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 88 000, 50 Kč.

46. Takto stanovenou výši nákladů řízení soud považuje za odpovídající možnostem žalobkyně, když v průběhu řízení deklarovala možnost ukončil spor uzavřením smíru, podle kterého by získala nemovitost po zůstaviteli oproti vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni ve výši 250 000 Kč, byť za finanční pomoci dcery.

47. Žalobkyně, ač nemá právní vzdělání a je již starší osobou, byla v řízení zastoupena advokátem a musela si tak být vědoma, že její dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné a potencionální neúspěch ve věci je rizikem podané žaloby.

Poučení