34 A 22/2017 - 34

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. T. G., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, tř. Tomáše Bati 44, 760 01 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 9. 2017, č. j. KRPZ-102296-22/ČJ-2017-150026-SV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se přiznává odměna ve výši 6.800 Kč za zastupování žalobce v tomto řízení, která bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah správního rozhodnutí

1. Blanketní žalobou podanou u Krajského soudu v Brně napadl žalobce shora uvedené rozhodnutí žalované ze dne 27. 9. 2017, na základě kterého byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 90 dnů podle § 124 odst. 3 ZPC od okamžiku omezení osobní svobody žalobce, tj. od 27. 9. 2017 ve 12:35 hod.

2. V napadeném rozhodnutí žalovaná poukázala na znění § 124 odst. 1 a 2 ZPC a § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. a písm. c) bod 1. ZPC a uvedla, že při zajištění žalobce vycházela z následujících zjištění. K zajištění cizince přistoupila na základě § 124 odst. 1 písm. c) ZPC, neboť byly pro jeho zajištění kumulativně splněny podmínky, a to dosažení věku více než 15 let cizince, bylo mu doručeno oznámení o zahájení řízení a dokonce i pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 22. 4. 2017, č.j. KRPA-145398-21/ČJ-2017-000022. Ve zmíněném ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) ZPC je upravena situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Z tohoto důvodu žalovaná především hodnotila skutečnost, že žalobci již bylo jednou vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, které však nerespektoval a území ČR ve stanovené lhůtě neopustil. Proto žalovaná zahájila s žalobcem dne 26. 9. 2017 další správní řízení z důvodu opakovaného porušování právních předpisů, maření výkonu úředního rozhodnutí a pobytu cizince na území bez cestovního dokladu, jehož zákonnou úpravu vymezuje § 119 odst. 1 písm. b) bod 9. a písm. c) bod 1. ZPC. Naplnění dikce citovaných ustanovení žalobcem spatřuje žalovaná především v tom, že žalobce již jednou nerespektoval povinnost uloženou mu v rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění, a to opustit území ČR. Důvodná obava z toho, že žalobce bude své jednání opakovat, se zakládá na reálném základu a na skutečném dřívějším jednání žalobce. I v probíhajícím řízení o správním vyhoštění byly zjištěny indicie, potvrzující neochotu žalobce opustit území ČR a setrvat na území ČR. Tyto skutečnosti jsou zřejmé především z výslechu žalobce, o němž byl sepsán protokol dne 26. 9. 2017, v němž uvedl, že nechce žít v Moldavsku, nýbrž v ČR. Přitom žalobce věděl a byl srozuměn s tím, že musí území ČR, i území členských států EU, opustit. Rozhodnutí o správním vyhoštění osobně převzal a všemu porozuměl. Z území ČR však nevycestoval proto, že zde měl práci a nedostal peníze, na které čekal.

3. Žalovaná dále postupovala ve smyslu § 124 odst. 1 ZPC, jenž správnímu orgánu ukládá povinnost zabývat se možností aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b a 123c ZPC. Předpokladem využití těchto mírnějších opatření je, že žalobce bude schopen je plnit. V daném případě však tato podmínka nebyla splněna. Jedná se o tři možná opatření: oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam a každou jeho změnu hlásit; složit peněžní prostředky ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů na správní vyhoštění; hlásit se osobně policii v době stanovené. Žádné z těchto zvláštních opatření však v případě žalobce nebylo možné uplatnit. Žalobce nedisponuje ani dostatečnou finanční částkou, která by mohla být složena jako finanční záruka ve smyslu § 123c ZPC. Současně žalobce neuvedl žádné existující a živé vazby, byť na území ČR údajně žije jeho otec, u nějž by bylo možno případně předpokládat složení peněžních prostředků za cizince. S otcem se žalobce nestýká. Nejvýznamnějším důvodem, proč zvláštní opatření nemohla být v dané věci aplikována, je žalobcem deklarovaná neochota vycestovat zpět do země svého původu, jenž naplňuje důvodnou obavu, že by byl ohrožen výkon samotného rozhodnutí o správním vyhoštění, když již v minulosti žalobce takovou povinnost vycestovat z území nerespektoval, ačkoliv mu byla uložena v rámci správního řízení o správním vyhoštění. Právě nerespektování správního rozhodnutí odůvodňuje obavu, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území by nebylo dostačující. Přitom aplikace zvláštních opatření předpokládá spolupráci a respekt žalobce vůči orgánům ČR. Jelikož tyto objektivní skutečnosti v konkrétním případě žalobce absentují, jsou na místě důvodné obavy, že se žalobce bude opětovně vyhýbat správnímu vyhoštění, a proto žalovaná přistoupila k zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC. Současně však nelze pominout ani důležitý fakt, že žalobce minimálně od listopadu 2016 nedisponuje platným cestovním dokladem, od jehož vydání na příslušných orgánech po počáteční své snaze vědomě upustil.

4. Žalobce při svém výslechu účastníka řízení do protokolu uvedl, že na území ČR nemá žádné funkční rodinné ani jiné vazby, a že mu současně nejsou známy žádné důvody, pro které by se nemohl vrátit do domovského státu. Veškeré výše uvedené okolnosti vzala žalovaná v úvahu a dospěla k závěru, že zajištění žalobce ve smyslu § 124 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 124 odst. 2 ZPC není z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

5. Žalovaná si je vědoma toho, že žalobce bude rozhodnutím omezen na osobní svobodě po dobu 90 dnů, avšak takto stanovená doba je nezbytná pro realizaci samotného vyhoštění žalobce spojeného s ověřením jeho totožnosti a opatřením cestovního dokladu. Jelikož žalobce nedisponuje právě dokladem totožnosti, ztěžuje se celý proces, neboť je nutno vejít v komunikaci s příslušným zastupitelským úřadem domovského státu žalobce, což bývá velmi časově náročné. Proto žalovaná stanovila dobu zajištění v trvání 90 dnů, neboť takto stanovená doba se jeví jako reálná z hlediska předpokládané složitosti přípravy realizace správního vyhoštění žalobce. V době trvání zajištění je také nutno zaslat Ředitelství služby cizinecké policie Praha veškeré podklady pro realizaci správního vyhoštění. Uvedený orgán musí v době trvání zajištění zajistit přepravu žalobce do domovského státu a též zajistit vystavení nového cestovního dokladu. Doba zajištění tedy odpovídá reálnému předpokladu provedení potřebných úkonů tak, aby doba zajištění trvala co nejkratší dobu.

II. Obsah žaloby

6. Žalobce podal u Krajského soudu nejprve blanketní žalobu, v níž požádal soud o ustanovení zástupce z řad advokátů. K tomu uvedl, že je cizinec, nemá znalosti českého práva, neumí se proto hájit, je momentálně bez prostředků, neziskové organizace přestaly od září 2017 jezdit do zařízení pro zajištění cizinců a se svým případem již stručně seznámil Mgr. Ladislav Bártu, advokáta se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, pročež požádal o ustanovení tohoto advokáta jako svého zástupce, neboť z hlediska znalosti věci a blízkosti sídla toto pokládá za nejúčelnější. Krajský soud usnesením ze dne 16. 10. 2017, č. j. 34 A 22/2017-19, ustanovil žalobci zástupce pro řízení o této žalobě, konkrétně navrhovaného Mgr. Ladislava Bártu, advokáta se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6. Soud současně zástupci uložil, aby doplnil konkrétní chybějící náležitosti blanketní žaloby. Při volbě konkrétního zástupce žalobce zohlednil krajský soud specializaci advokáta na správní právo, konkrétně na oblast práva cizineckého a azylového, dále to, že s věcí byl již stručně seznámen, jak žalobce potvrdil v blanketní žalobě, a dále že má sídlo poblíž zařízení pro zajištění cizinců. Soud se předem dotazoval Organizace pro pomoc uprchlíkům na možnost zastupování žalobce v tomto řízení, avšak uvedená organizace s ustanovením zástupce žalobce v daném řízení nesouhlasila, neboť projekt, jímž byly financovány výjezdy a právní poradenství v detenčních zařízeních, již skončil ke dni 30. 9. 2017.

7. Žalobci ustanovený zástupce doplnil blanketní žalobu podáním ze dne 23. 10. 2017. V něm uvedl, že žalovaná nevyhodnotila dostatečně a přezkoumatelně možnost uložení zvláštních opatření podle § 123b a § 123c ZPC. K tomu doslovně ocitoval části argumentace žalované z napadeného rozhodnutí, konkrétně ze strany 2 a 3. Uvedené pak zástupce žalobce shrnul tak, že podle něho žalovaná zcela odmítá využitelnost zvláštních opatření pro nedůvěru k osobě žalobce vzhledem k tomu, že žalobce nevycestoval z území ČR po době, která mu byla stanovena pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění.

8. Podle žalobce tedy žalovaná zjevně vychází z paušalizovaného postoje spočívajícího v tom, že pokud žalobce nevycestuje v době vykonatelnosti správního rozhodnutí o správním vyhoštění, jsou zde dány „automaticky“ důvody pro jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC, aniž by dostatečně individualizovaně vyhodnotila konkrétní situaci žalobce, tedy především konkrétní důvody jeho nevycestování, jakož i jednání v době, kdy se nacházel nelegálně na území ČR.

9. Žalobce zdůraznil, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do ZPC byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, k níž byly povinny členské státy přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010. Po uvedeném datu tedy musí být právní předpis členského státu, upravující danou problematiku, vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice. Na tuto skutečnost upozornil Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 7. 12. 2011 č. j. 1 As 132/2011-51, a ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011-57. V prvním uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul, co bylo smyslem a cílem přijetí návratové směrnice. Z odůvodnění tohoto rozsudku žalobce mj. uvedl: „cíl právní úpravy zvláštních opatření za účelem vycestování vyplývá ze stěžovatelem zmiňované důvodové zprávy Komise k předkládanému návrhu směrnice, podle níž navrhovaná právní úprava usiluje o omezení používání předběžné vazby a o jeho spojení se zásadou přiměřenosti. Předběžná vazba se použije pouze tehdy, jestliže to je nezbytné k zabránění vzniku nebezpečí skrývání se před spravedlností a jestliže uplatnění méně závažných donucovacích opatření není dostatečně účinné. Podle Soudního dvora Evropské unie návratová směrnice zavádí přesný postup, který mají členské státy použít při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a stanoví pořadí jednotlivých po sobě jdoucích fází, které tento postup zahrnuje. Realizace vyhoštění musí být prováděna prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření. Pouze v případě, že výkon rozhodnutí o navrácení formou vyhoštění může být s ohledem na posouzení každé konkrétní situace ohrožen jednáním dotčené osoby, může být cizinec zbaven svobody zajištěním. Je tedy zřejmé, že smyslem zmiňované právní úpravy (čl. 15 odst. 1 návratové směrnice a zavedení tzv. zvláštních opatření do ZPC) byla snaha o minimalizaci omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců za účelem vyhoštění zahrnutím povinnosti správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších opatření před tím, než přistoupí k samotnému zajištění cizince.“

10. Na základě výše uvedeného žalobce zdůraznil, že nelze připustit jakkoliv paušalizované rozhodování ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců, čemuž se nebezpečně blíží praxe žalované, která v případě cizinců, kteří se na území ČR nacházeli po uplynutí doby k vycestování, stanovené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění (byť ne příliš dlouhou dobu, jak tomu bylo u žalobce), bez bližšího zkoumání individuálních okolností případu vždy přistupuje k zajištění takového cizince.

11. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 5 Azs 20/2016, výslovně odmítl dosud rozšířenou praxi správních orgánů, podle které v případě, že cizinec již z území ČR po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, fakticky doporučují možnost uložení zvláštních opatření, a to právě pro rozpor tohoto názoru a praxe s návratovou směrnicí. Posledně citovaným rozsudkem byl současně překonán dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Azs 192/2014, který dříve aproboval praxi spočívající v bezvýjimečném zajišťování všech cizinců nacházejících se na území ČR po uplynutí doby vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, jen však nyní nemůže obstát paušalizované a neindividualizované posuzování pobytové historie žalovanou. Žalovaná právě v nyní posuzované věci vyšla pouze z nevycestování žalobce v době stanovené pravomocným rozhodnutím o správním vyhoštění, aniž by se v napadeném rozhodnutí vyjádřila k podstatným okolnostem konkrétního případu.

12. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované k žalobě

13. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě především zopakovala svoji argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Uvedla, že důvodem pro zajištění cizince rozhodnutím ze dne 27. 9. 2017 byl zejména fakt, že s ním bylo dne 26. 9. 2017 zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států EU pro výkon zaměstnání bez příslušných povolení, pro pobyt na území bez příslušných pobytových oprávnění a rovněž pro pobývání na území bez cestovního dokladu. Dále bylo zjištěno, že žalobce již nerespektoval předchozí správní rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 22. 4. 2017, č. j. KRPA-145398-21/ČJ-2017-000022, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 ZPC. Vzhledem k absenci cestovního dokladu mu byla lhůta k opuštění území stanovena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (právní moci nabylo dne 22. 4. 2017).

14. Dalším z řady důvodů zajištění žalobce byla skutečnost, že žalobce pobývá od roku 2016 na území ČR bez platného cestovního dokladu. Dosud neprojevil snahu si o tento doklad na příslušném zastupitelském úřadu požádat a raději si pořídil falzifikát ID karty Rumunska, kterou si obstaral za částku 900 euro v Moldavsku na totožnost svého bratra. Při svém výslechu účastníka řízení do protokolu uvedl dne 26. 9. 2017, že není občanem Rumunska a je si vědom, že jde o padělek, který ho neopravňoval k pobytu na území ani k výkonu zaměstnání bez platného povolení k zaměstnání a pobytového oprávnění.

15. V žalobě je namítán jediný žalobní bod, a sice nedostatečné vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce z území dle § 123b a § 123c ZPC s tím, že žalovaná pouze paušalizovala a nerozváděla individuální okolnosti případu. Žalovaná s touto argumentací nesouhlasila, neboť se zvláštními opatřeními zabývala komplexně, včetně všech okolností, které vyplývaly z protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne 26. 9. 2017, z něhož rovněž vycházela.

16. Z výše uvedených skutečností je nesporné, že žalobce je osobou, která nedbá právního pořádku, nemá snahu o nápravu, jde mu pouze o výdělek ze zaměstnání, ke kterému nemá požadovaná povolení a v neposlední řadě si neváhal opatřit padělaný doklad, kterým se na území ČR od roku 2016 prokazoval. Výše uvedenými okolnostmi se žalovaná zabývala a dospěla k závěru, že v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem jeho vycestování z území.

17. Zvláštní opatření za účelem vycestování dle § 123b odst. 1 ZPC nebylo možné uložit z důvodu neohlášeného místa pobytu na území. Do protokolu o výslechu sice žalobce uvedl, že se zdržuje na adrese ……. Takové tvrzení je však vágní, neboť tuto adresu žalobce policii nenahlásil, měl v úmyslu ji využívat jen po dobu možnosti zaměstnání ve Zlíně. V průběhu vedeného řízení dal také několikrát najevo, že do Moldavska nemá v úmyslu vycestovat. Žalovaná tak měla důvodnou obavu, že by žalobce stejně jako v minulosti nedbal rozhodnutí správního orgánu a realizaci takového rozhodnutí by se opětovně vyhýbal. Vzhledem k výše uvedenému dospěla žalovaná k závěru, že uložení jakéhokoliv zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b odst. 1 ZPC nepostačuje, a to zejména z důvodu nespolehlivosti žalobce a jeho vyhýbání se a nerespektování již vydaných pravomocných rozhodnutí o správním vyhoštění z území členských států EU. Jelikož ve smyslu § 123b odst. 3 je policie při uložení zvláštních opatření za účelem vycestování povinna zkoumat, zda by uložením těchto opatření nebyl ohrožen výkon správního rozhodnutí, bylo rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC.

18. Zvláštní opatření ve smyslu § 123c ZPC, tedy složení finanční záruky, která je vratná až po samotné realizaci vyhoštění nebo po získání oprávnění k pobytu na území, nepřipadalo v úvahu z důvodu nedostatku finančních prostředků žalobce. Jelikož současně žalobce uvedl, že na území ČR nemá žádnou osobu blízkou, byť jeho otec žije někde za Prahou a má zde povolen pobyt, avšak žalobce s ním není v kontaktu, neexistovala ani reálná možnost, že by tuto záruku za žalobce poskytla tření osoba. O této alternativě tedy žalovaná nemohla ani přemýšlet na místo zajištění cizince.

19. Žalovaná dostatečně zkoumala alternativy zajištění žalobce, nicméně s ohledem na osobu žalobce, jeho minulost a postoj k celému řízení neposkytovaly jiné možnosti, než rozhodnout o zajištění žalobce. Omezení osobní svobody je krajní mezí, kterou žalovaná využívá velmi sporadicky a jen v případech, kdy již není možno rozhodnout jinak. V dané věci byly splněny všechny důvodu pro omezení svobody, přitom v délce zajištění byla zohledněna skutečnost, že žalobce nedisponuje cestovním dokladem a bude nutno jej vyřídit na příslušném zastupitelském úřadu, a rovněž v délce zajištění byla zahrnuta i možnost samotné realizace správního vyhoštění.

20. Žalovaná soudu navrhla, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci Krajským soudem v Brně

21. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), neboť účastníci s tímto postupem projevili souhlas, jednání nenavrhli ve smyslu § 172 odst. 5 ZPC a krajský soud sám neshledal důvod pro nařízení jednání v této věci. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalované, včetně řízení předcházejícího, a shledal, že žaloba není důvodná.

22. Předmětem posouzení učinil žalobce v dané věci rozhodnutí žalované o jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC, v němž podle žalobce žalovaná dostatečně a přezkoumatelně nevyhodnotila možnost uložení zvláštních opatření podle § 123b a § 123c ZPC. Důvod pro zajištění měla žalovaná shledat „automaticky“ pouze v tom, že žalobce v době vykonatelnosti správního rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestoval, přitom však individualizovaně nevyhodnotila konkrétní důvody jeho nevycestování, včetně jednání žalobce v době, kdy se nelegálně nacházel na území ČR.

23. Podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu platný pro území členských států EU a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

24. Podle § 123b odst. 1 ZPC je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly; b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (finanční záruka) cizincem, peněžní prostředky za cizince může složit státní občan ČR nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území; c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.

25. Podle § 123b odst. 3 rozhoduje o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

26. Podle § 123c odst. 1 ZPC se finanční záruka skládá na účet policie a je vratná po vycestování cizince z území nebo poté, co mu byl povolen dlouhodobý anebo trvalý pobyt nebo pobyt podle zvláštního právního předpisu, uděleno dlouhodobé vízum nebo vydáno povolení k přechodnému pobytu. Podle odst. 5 téhož ustanovení je policie oprávněna finanční záruku použít na úhradu nákladů spojených se správním vyhoštěním cizince z území, jestliže cizinec nevycestuje ve stanovené době a pobývá na území neoprávněně.

27. Z dikce § 124 odst. 1 ZPC plyne, že policie byla oprávněna zajistit žalobce, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 124 odst. 1 písm. c) ZPC) a současně pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (§ 123b a § 123c ZPC). Podle citovaného ustanovení měla policie před zajištěním cizince za účelem správního vyhoštění zkoumat, zda pro účely vycestování cizince nepostačuje pouze uložení zvláštního opatření (na místo zajištění cizince).

28. Žalovaná v posuzované věci uvedla, že k zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC byly kumulativně splněny podmínky, a to nejen dosažení věku 15 let cizince (žalobce byl starší), doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, ale dokonce i pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění policie ČR, Krajské ředitelství hlavního města Prahy ze dne 22. 4. 2017, č. j. KRPA-145398-21/ČJ-2017-000022. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že žalobce již jednou nerespektoval rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění a uloženou povinnost opustit území ČR nesplnil a toto území ve stanovené lhůtě neopustil. Podle žalované je zde tedy důvodná obava, že žalobce bude své jednání opakovat, zakládající se nejen na dřívějším jednání žalobce, ale i na indiciích zjištěných z výslechu žalobce, jenž do protokolu potvrdil svoji neochotu území ČR opustit a naopak potřebu setrvat na území ČR. V této souvislosti žalovaná dále uvedla, že z výslechu žalobce jako účastníka řízení sepsaného do protokolu dne 26. 9. 2017 vyplynulo, že žalobce nechce žít v Moldavsku (v zemi původu), ale v ČR. Rozhodnutí o správním vyhoštění si osobně převzal a věděl, že musí území ČR i členských států EU opustit. Přesto tak neučinil. Své nevycestování při výslechu zdůvodnil zejména tím, že na území ČR měl práci, a že nedostal peníze, na které čekal. Žalovaná dále zjistila, že žalobce nedisponuje dostatečnou finanční částkou, která by mohla být složena jako finanční záruka ve smyslu § 123c ZPC. Žalobce dále neuvedl ani žádné existující a živé vazby na osobu blízkou, byť v ČR údajně žije jeho otec, avšak k jeho osobě uvedl, že se nestýkají. Žalovaná dále k tomu uvedla, že aplikace zvláštních opatření je vázána na předpoklad spolupráce se žalobcem a na respektu žalobce vůči orgánům ČR. Vzhledem k absenci těchto atributů a důvodným obavám, že se žalobce bude opět vyhýbat správnímu vyhoštění, když pro takové jednání svědčí především žalobcova deklarovaná neochota vycestovat zpět do země svého původu, přistoupila žalovaná k zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Nerespektování orgánů ČR a jejich rozhodnutí žalobcem, naplňuje důvodnou obavu žalované, že by byl ohrožen výkon samotného rozhodnutí o správním vyhoštění v případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, když aplikace těchto zvláštních opatření by byla v případě žalobce nedostačující. V neposlední řadě žalovaná označila za problematické i to, že žalobce minimálně od listopadu 2016 nedisponuje platným cestovním dokladem, když od požadavku na jeho vydání u příslušných orgánů žalobce vědomě upustil a dospěl v podstatě k závěru, že platný cestovní doklad nepotřebuje.

29. Z výše provedené citace důvodů žalované pro zajištění žalobce má krajský soud za to, že bylo prokázáno, že v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (§ 123b a § 123c). I přes pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 22. 4. 2017 (v právní moci dne 22. 4. 2017, přičemž do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí měl žalobce opustit území ČR) pobýval žalobce na území ČR bez cestovního dokladu, bez příslušných pobytových oprávnění a nechal se zaměstnávat bez příslušných povolení. Nerespektoval rozhodnutí správních orgánů ČR, ačkoliv měl opustit toto území. Z napadeného rozhodnutí aiz podkladů založených ve správním spise soud zjistil, že žalobce je osobou, která nedbá právního pořádku, nemá snahu o nápravu, jde mu pouze o výdělek ze zaměstnání, k němuž ale nemá požadovaná povolení, přitom pro účely setrvání na území ČR a obejití správních orgánů si neváhal opatřit ani padělaný doklad (ID karty Rumunska na totožnost svého bratra), kterým se na území ČR od roku 2016 prokazoval. O vlastní doklad totožnosti však neměl zájem a do současné doby neprojevil snahu si o něj na příslušném zastupitelském úřadu požádat. Projevil by se totiž jeho nelegální pobyt. Tato nelegální situace mu v podstatě vyhovovala, a tak od roku 2016 pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu. Neoprávněného pobytu i dalších nelegálních kroků si byl žalobce dobře vědom, neboť do protokolu o svém výslechu dne 26. 9. 2017 uvedl, že není občanem Rumunska a je si vědom, že v případě ID karty jde o padělek, který ho neopravňoval k pobytu na území ČR a ani k výkonu zaměstnání bez platného povolení k zaměstnání a pobytového oprávnění.

30. Krajský soud považuje vyhodnocení důvodů žalované v napadeném rozhodnutí, tedy sdělení, proč v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, za dostatečné, byť stručné. Žalovaná uvedla zcela logické důvody, pro které je zřejmé, že žalobce by nemohl případně aplikovaná zvláštní opatření splnit. Zásadní je vůle žalobce, kterou vyjádřil do protokolu při svém výslechu dne 26. 9. 2017, že nechce žít v Moldavsku, nechce se vrátit zpět, ale chce žít v ČR. Nedbá právního řádu ČR, nemá snahu o nápravu ve svých cestovních dokladech ani o legalizaci svého pobytu na území, jde mu pouze o výdělek ze zaměstnání, k němuž ale také nemá žádné povolení. Z výslechu účastníka řízení rovněž plyne, že není ochoten opustit území ČR, nýbrž chce v ČR setrvat. Vzhledem k jasně vyjádřené neochotě žalobce opustit území ČR, pojala žalovaná podle názoru krajského soudu zcela důvodnou obavu, že žalobce bude své dosavadní jednání (nerespektování právního řádu ČR a rozhodnutí správního orgánu) opakovat a na území ČR bude setrvávat i přes další případné rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomu žalovaná v napadeném rozhodnutí doplnila, že předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění si žalobce řádně osobně převzal a povinnost, která mu z něj plynula, porozuměl. Přesto z území ČR nevycestoval, a to zejména proto, že zde měl práci, a že nedostal peníze, na které čekal. Jelikož žalobce nedbá právního pořádku a jde mu jedině o výdělek ze zaměstnání na území ČR, pro které přitom nemá požadovaná povolení, přitom deklaruje jednoznačnou neochotu vycestovat zpět do země svého původu, lze uzavřít, že žalobce naplňuje důvodnou obavu správního orgánu z ohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění v případě uložení zvláštního opatření ve smyslu § 123b a § 123c ZPC, neboť již v minulosti žalobce nerespektoval povinnost vycestovat z území ČR, která mu byla stanovena předchozím rozhodnutí o správním vyhoštění. S takovými závěry žalované se musí krajský soud plně ztotožnit, její závěry jsou důvodné, logicky správné, v mezích povolené správní úvahy a též v souladu s právními předpisy. Přisvědčit je třeba žalované i v tom, že vážným problémem je také to, že žalobce minimálně od listopadu 2016 nedisponuje platným cestovním dokladem, přičemž od požadavku na jeho vydání příslušnými orgány zcela upustil. Krajský soud k tomu uvádí, že takové jednání nelze schvalovat, je v rozporu s našimi právními předpisy a již v běžných vztazích toto minimálně ztěžuje správnou identifikaci žalobce. Nyní i samotné vyhoštění žalobce, pro které je rovněž nezbytné ověření totožnosti žalobce.

31. Žalovaná se zabývala možností aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b a § 123c ZPC, přičemž zjistila, že nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci těchto mírnějších opatření, když žalobce je není schopen splnit. Oznámení adresy místa pobytu policii (§ 123b odst. 1 písm. a) ZPC) nebo povinnost osobního hlášení se na policii (§ 123b odst. 1 písm. c) ZPC) by vzhledem k nespolehlivosti žalobce a nerespektování pravomocných rozhodnutí nemělo valného významu, když žalobce sám neohlásil konkrétní místo svého pravidelného pobytu na území ČR. Například adresu ….. rovněž nenahlásil policii, protože ji měl v úmyslu využívat jen po dobu možnosti zaměstnání ve Zlíně. Z neoznámení adresy místa pobytu policii lze dovodit, že žalobce neměl zájem na zveřejňování svého místa pobytu a ani na kontaktování policií či pobytovou kontrolou. Měl spíše zájem být v utajení, což odpovídá i nelegálnosti jeho pobytu (měl ČR dávno opustit). Žalovaná se také jednoznačně vyjádřila k poslední možnosti zvláštního opatření, a to složení peněžních prostředků, k čemuž jasně uvedla, že žalobce nedisponuje dostatečnou finanční částkou, která by mohla být složena jako finanční záruka ve smyslu § 123b odst. 1 písm. b) ve spojení s § 123c ZPC. Současně k uvedenému hodnocení žalovaná doplnila, že žalobce neuvedl ani žádné existující či živé vazby na osobu blízkou, byť na území ČR údajně žije jeho otec, s nímž se nestýká, pročež nebylo možno dovodit, že za žalobce může peněžní prostředky složit ani třetí osoba. Podle názoru krajského soudu žalovaná zcela logicky zdůvodnila nemožnost aplikace jednotlivých zvláštních opatření v případě žalobce, které by žalobce jednoznačně nebyl schopen splnit. Uložení zvláštních opatření je vázáno na předpoklad spolupráce se žalobcem a na jeho respektu vůči orgánům České republiky. Komplikaci dále přináší to, že žalobce delší dobu nedisponuje platným cestovním dokladem. Ze všech shora uvedených důvodů měla žalovaná důvodnou obavu, že žalobce nebude dbát, stejně jako v minulosti, rozhodnutí správního orgánu a realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění se bude opětovně vyhýbat. Za takových okolností by uložení jakéhokoliv zvláštního opatření za účelem vycestování nepostačovalo, a to především pro nespolehlivost žalobce, nerespektování pravomocných správních rozhodnutí, neochotě žalobce k vycestování z ČR a naopak vůli po setrvání na tomto území. Ze všech zjištěných skutkových okolností je zřejmé, že žalobce nemůže dostát podmínkám uvedeným v § 123b a § 123c ZPC, neboť žalobce nesplňuje podmínku neohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění v případě uložení některého ze zvláštních opatření, přičemž žalobce současně ani nesplňuje podmínku schopnosti takové opatření naplnit. Všechny zjištěné okolnosti, především žalobcem deklarovaná vůle zůstat na území ČR a neochota území ČR opustit a vrátit se do země svého původu, včetně nežádání si o vydání platného cestovního dokladu a vykonávání zaměstnání bez příslušných povolení, i když byl povinen území ČR opustit, jednoznačně svědčily pro závěr, že při ponechání žalobce na svobodě (bez zajištění) neskýtá žádné záruky, že by se dobrovolně podvolil správnímu vyhoštění do země původu. Z výše uvedených skutkových okolností žalovaná oprávněně dovozovala, že se žalobce bude opětovně vyhýbat správnímu vyhoštění. Žalobcovo dosavadní jednání totiž oslabilo důvěryhodnost a spolehlivost jeho osoby ve vztahu k jeho dobrovolnému návratu do vlasti. Je tak zřejmé, že žalovaná nemohla uvažovat o alternativě aplikace zvláštních opatření, jako mírnějších instrumentů, na místo zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) ZPC, neboť při uložení zvláštních opatření by byl ohrožen výkon správního rozhodnutí.

32. Smyslem řízení o zajištění žalobce nebylo konečné posouzení otázky, zda má být žalobce vyhoštěn, nýbrž pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se žalobce bude skrývat nebo se bude jinak vyhýbat realizaci případného rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy vycestování z území ČR.

33. Žalovaná rovněž zkoumala, zda zajištěním žalobce nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života a zda neexistují nějaké důvody, pro které by se nemohl vrátit do domovského státu. Přitom žalovaná zjistila, že žalobce na území ČR nemá žádné funkční rodinné ani jiné vazby (stejně tak na území EU) a stejně tak nejsou známy důvody, pro které by se žalobce nemohl vrátit do země původu. V úvahu bylo vzato také to, že žalobce do ČR přicestoval sám, bez rodinných příslušníků a je umístěn až do vyhoštění v zařízení pro zajištění cizinců. Žalobce sice do protokolu uvedl, že na území ČR žije někde za Prahou jeho otec, jenž má zde povolen pobyt, avšak nelze jej považovat za osobu blízkou, neboť žalobce s ním není v žádném kontaktu. Na základě toho žalovaná uzavřela ve smyslu § 124 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 124 odst. 2 ZPC, že zajištěním žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného a soukromého života, který by byl v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalovaná se tedy výslovně zabývala přiměřeností zajištění žalobce z hlediska jeho rodinných poměrů, přičemž přiléhavě zdůvodnila, že žalobce nemá v ČR žádné rodinné ani jiné vazby. K setrvávání v ČR ho vedou zejména ekonomické důvody. Podle názoru krajského soudu je v napadeném rozhodnutí dostatečně obsažena úvaha o hodnocení jednotlivých skutkových okolností pro nemožnost aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce z území. Jiné skutečnosti, které by mohly být dále hodnoceny, ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají a ani žalobce v žalobě žádné takové skutečnosti konkrétně nezmiňuje. Krajský soud tak má za to, že napadené rozhodnutí z uvedeného pohledu obstojí, jak v rovině přezkoumatelnosti, tak i v rovině zákonnosti.

34. Žalovaná dostatečně zkoumala alternativy zajištění žalobce, nicméně s ohledem na osobu žalobce, jeho nespolehlivost, nerespektování pravomocných správních rozhodnutí, jeho dosavadní chování a postoj k provedenému správnímu řízení, nezbylo než v dané věci žalobce omezit na osobní svobodě a rozhodnout o jeho zajištění. Přitom byly splněny veškeré důvody pro zajištění žalobce a v délce zajištění byla zohledněna především skutečnost, že žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem, což celý proces ztížilo, především z hlediska časové náročnosti, protože je třeba jej vyřídit na příslušném zastupitelském úřadu, kde bude třeba nejprve prověřit totožnost žalobce. Vedle opatření cestovního dokladu je ve lhůtě pro zajištění počítáno také se složitostí přípravy i realizace správního vyhoštění, včetně zajištění přepravy žalobce do domovského státu.

35. Krajský soud v uvedené věci dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011-50, „zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle § 123b ZPC. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z ČR, a policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno.“ Uložení zvláštního opatření tedy musí být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění (viz § 123b odst. 3 ZPC). Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 124 ZPC (stejně např. rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011, č.j. 5 As 59/2011-64).

36. V tomto ohledu lze konstatovat, že žalovaná se alternativami zajištění žalobce zabývala, neboť v napadeném rozhodnutí na několika místech opětovně zdůraznila, že uložení zvláštních opatření by v daném případě nepostačovalo k zajištění cíle správního vyhoštění, neboť existuje nebezpečí nerespektování právních předpisů ČR ze strany žalobce a zmaření rozhodnutí o vyhoštění. Vzhledem ke snížené důvěryhodnosti žalobce nebylo možno oprávněně očekávat, že by dobrovolně vycestoval do země původu, zvlášť tehdy, byly-li cílem jeho setrvání v ČR ekonomické důvody (nalezení práce). Současně lze poukázat na to, že žalobce nenabídl žalované žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že u něho jsou možné alternativy zajištění (zejména složení finanční záruky). Za takové situace neměla žalovaná ani důvod se podrobněji a jednotlivě zákonnými alternativami (zvláštními opatřeními) zabývat (viz k tomu rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016- 56). Žalovaná sice nikoliv detailně, avšak správně, vyhodnotila, že v daném případě nejsou důvody pro uložení zvláštního opatření ve smyslu § 123b odst. 1 ZPC.

37. Krajský soud se tedy neztotožňuje s námitkou žalobce, že žalovaná nevyhodnotila dostatečně a přezkoumatelně možnost uložení zvláštních opatření, v daném případě žalobce. Není tedy pravdou, že žalovaná individualizovaně nevyhodnotila konkrétní situaci žalobce a jen automaticky předpokládala důvody pro zajištění žalobce, protože žalobce nevycestoval v době vykonatelnosti správního rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud nemůže přisvědčit ani tvrzení žalobce v tom, že v případě žalované šlo o paušalizované rozhodování v případě některých skupin zajišťovaných cizinců, kteří se na území ČR nacházeli po uplynutí doby k vycestování. Žalobce ani pro takové tvrzení nenabídl žádné konkrétní skutečnosti či indicie a především ani důkazy. Takto obecně formulovanou námitkou se tak nemohl podrobně zabývat ani správní soud. Soud dál nemůže souhlasit ani s výkladem žalobce v případě rozhodnutí NSS ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 5 Azs 20/2016, neboť takový výklad ani konkrétní skutkové okolnosti (vylučující možnost uložení zvláštního opatření v případě, že cizinec po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval) nebyly v nyní posuzované věci dány. Na nyní přezkoumávanou věc nelze vztáhnout ani závěry, které žalobce dovodil z rozsudku Nejvyššího správního soudu pod č.j. 9 Azs 192/2014-32, a sice, že žalovaná vyšla pouze z nevycestování žalobce v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, aniž by se vyjádřila k podstatným okolnostem konkrétního případu. V nyní posuzované věci totiž žalovaná nevyšla pouze z nevycestování žalobce v době stanovené pravomocným rozhodnutím o správním vyhoštění a současně se vyjádřila k podstatným okolnostem případu žalobce (viz výklad shora).

38. Krajský soud tak v nyní posuzované věci nemůže přisvědčit žalobním námitkám o nedostatečnosti vyhodnocení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce z území ve smyslu § 123b a § 123c ZPC a ani tomu, že žalovaná pouze paušalizovala a dále nerozváděla individuální okolnosti případu (viz výklad shora). Naopak všemi těmito okolnostmi se žalovaná zabývala a dospěla k odůvodněnému závěru, že v posuzované věci nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce z území, a že žalobce je třeba zajistit ve smyslu § 124 odst. 1 písm. c) ZPC.

V. Závěr a náklady řízení

39. Soud tak shledal žalobní námitky neopodstatněnými, jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

40. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

41. Ustanovený zástupce žalobce advokát Mgr. Ladislav Bárta učinil ve věci dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jimiž bylo převzetí a příprava zastoupení a sepis doplnění žaloby. Podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) citované vyhlášky mu za tyto úkony byla přiznána odměna ve výši 2x 3.100 Kč k níž dále náleží podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč, tedy celkem 6.800 Kč. Tato částka nebyla podle § 57 odst. 2 s.ř.s. navýšena o částku DPH, neboť ustanovený advokát nedoložil, že je plátcem DPH. Celkově tak byla zástupci žalobce přiznána částka 6.800 Kč za jeho zastupování žalobce v soudním řízení, která mu bude vyplacena z účtu krajského soudu za podmínek uvedených ve výroku III. tohoto rozsudku. K vyplacení odměny byla stanovena přiměřená lhůta.

Poučení