34 A 27/2017 - 19

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: D. D., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P.O.BOX 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 2017, č. j. CPR-29430-3/ČJ-2017-930310-V237, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 2017, č. j. CPR-29430- 3/ČJ-2017-930310-V237 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPZ-108520-67/ČJ-2016-150026-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 3 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla stanovena doba k vycestování z území České republiky v délce 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí či po odpadnutí důvodů ve smyslu ust. § 2 či ust. 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Na žalobce se nevztahuje důvod znemožňující vycestování. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že dne 13. 10. 2016 v době od 9:30 do 11:00 hod., byla příslušnými policisty provedena pobytová kontrola stavby autoservisu Kelly v ……. na ulici ……, přičemž se na místě nacházel rovněž žalobce a vykonával pracovní činnost pro společnost FISS GROUP, s.r.o., se sídlem Pod Altánem 9/105, Praha, IČ: 26276305, spočívající v bednění věnce, aniž by disponoval platným povolením k výkonu zaměstnání na území České republiky a též platným povolením k pobytu na území České republiky. Proti prvostupňovému rozhodnutí, doručenému dne 19. 9. 2017, podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 29. 9. 2017 blanketní odvolání, které poté na výzvu prvostupňového správního orgánu dne 24. 10. 2017 doplnil o konkrétní odvolací důvody. Předně namítal, že prvostupňový správní orgán v rozporu s ust. § 3 ve spojení s ust. § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když nezjišťoval skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch. V tomto kontextu uvedl, že v rozhodné době disponoval platným pobytovým oprávněním na území Polska a na jeho základě vykonával závislou práci pro polského zaměstnavatele, který je oprávněn jej na základě volného pohybu služeb v rámci Evropské unie pověřit výkonem práce v jakémkoliv členském státě, tedy i v České republice. Za obcházení zákona pak nelze považovat situaci, kdy zaměstnavatel žalobce uzavře smluvní vztah s českou společností na principu subdodávky a žalobce její realizací pověří. Tuto skutečnost navíc nelze přičítat k tíži žalobce, který jedná toliko na základě pokynů svého zaměstnavatele. Dále žalobce namítal, že uložení správního vyhoštění bylo s ohledem na skutkové okolnosti nepřiměřené, přičemž nebylo ze strany prvostupňového správního orgánu přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Žalobci navíc nebyla dána možnost, aby se ke všem rozhodným skutečnostem náležitě vyjádřil. Závěrem pak žalobce brojil rovněž proti absenci posouzení otázky, zda jeho vycestování nebrání nebezpečí vzniku vážné újmy a vůči tomu, že délka vyhoštění nebyla přezkoumatelným způsobem zdůvodněna. II. Napadené rozhodnutí Žalovaná v rámci napadeného rozhodnutí nejprve podrobně zrekapitulovala jednotlivé odvolací námitky a poté uvedla, že se v rámci přezkoumání prvostupňového rozhodnutí předně zaměřila na otázku včasnosti podaného odvolání. V tomto kontextu uvedla, že dle obsahu spisové dokumentace bylo žalobci prvostupňové rozhodnutí doručeno dne 19. 9. 2017, od čehož se v souladu se zákonem odvíjí počátek běhu lhůty pro podání odvolání. V této souvislosti žalovaná odcitovala obsah poučení o opravném prostředku, které je součástí prvostupňového rozhodnutí, přičemž stanoví, že: „Proti tomuto rozhodnutí lze, podle ustanovení § 81 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podat odvolání u Policie České republiky, Krajského ředitelství Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend Zlín, třída Tomáše Bati 44, 760 01 Zlín k Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, 130 51 Praha 3. Odvolání lze podat podle ustanovení § 169 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí; jde-li o cizince mladšího 18 let, činí lhůta pro odvolání 15 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění má vždy odkladný účinek.“ Žalovaná tak s odkazem na obsah uvedeného poučení konstatovala, že k uplynutí lhůty k podání odvolání došlo vlivem zohlednění ust. § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu dne 25. 9. 2017, přičemž žalobce jej podal až dne 2. 10. 2017 (pozn. krajského soudu: dle obsahu spisu došlo k podání blanketního odvolání již dne 29. 9. 2017). K podání odvolání tak dle názoru žalované prokazatelně došlo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Z toho důvodu bylo jako opožděné zamítnuto. Jelikož prvostupňové rozhodnutí nabylo právní moci marným uplynutím lhůty k podání odvolání, tedy dne 26. 9. 2017, zabývala se dále žalovaná otázkou, zda nejsou dle ust. § 92 odst. 1 správního řádu splněny předpoklady pro přezkoumání prvostupňového rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Dle jejího názoru prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s právními předpisy a náležitě zjistil skutkový stav, přičemž žalobci umožnil realizaci jeho procesních práv. Co se týče uložení správního vyhoštění a stanovení doby 3 měsíce, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území Evropské unie, byl tento postup dle žalované odpovídající okolnostem případu a je v souladu se zájmem sledovaným právní úpravou obsaženou v zákoně o pobytu cizinců. III. Žaloba Žalobce v žalobě brojil proti postupu žalované, která jeho odvolání jako opožděné zamítla. K tomu uvedl, že žalovaná vycházela při posouzení včasnosti podaného odvolání z právní úpravy zákona o pobytu cizinců platné a účinné v době zahájení správního řízení. V tomto kontextu žalobce poukázal na skutečnost, že zákon o pobytu cizinců stanovuje ve vztahu ke správnímu řádu speciální lhůtu k podání odvolání, která v době zahájení řízení činila 5 dnů, ale novelou daného zákona č. 222/2017 Sb., došlo k jejímu prodloužení na 10 dnů. Dle názoru žalobce podával odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v době, kdy již byla výše uvedená novela zákona o pobytu cizinců stanovující odvolací lhůtu v délce 10 dnů účinná. Pokud tedy bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno dne 19. 9. 2017 a žalobce proti němu podal odvolání dne 29. 9. 2017, učinil tak ještě v poslední den zákonem stanovené lhůty. V této souvislosti žalobce poukázal na potřebu zohlednění nepravé retroaktivity, která je dle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR považována za přípustnou, a to zejména v případě přijetí nového procesněprávního ustanovení, které platí také na řízení zahájené přede dnem nabytí jeho účinnosti. Působení nepravé retroaktivity v procesním právu je totiž dáno z jeho samotné povahy, a to při zohlednění skutečnosti, že účinky dříve učiněných procesních úkonů soudu či účastníků řízení zůstávají nadále zachovány. Nad rámec uvedeného žalobce dále doplnil, že pravá retroaktivita je z teoretického hlediska připuštěna nejen v případě výjimečných situací, jako byl postih válečných zločinců, ale také za situace, pokud je to účastníku řízení ku prospěchu. Pod tyto případy lze dle názoru žalobce nepochybně podřadit také prodloužení lhůty k podání odvolání, což zlepšuje procesní postavení účastníka řízení. Z těchto důvodů žalobce označil podané odvolání za včasné a navrhl krajskému soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření k podané žalobě setrvala na stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. Současně odkázala na přechodná ustanovení novely zákona o pobytu cizinců č. 222/2017 Sb., a to konkrétně na čl. II odst. 1, který stanovuje, že řízení zahájená před nabytím účinnosti daného zákona, a do té doby neskončená, se řídí dosavadní právní úpravou. S ohledem na tuto skutečnost žalovaná uvedla, že správní řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 14. 10. 2016, tedy ještě před účinností zákona č. 222/2017 Sb., která nastala až dne 15. 8. 2017. Žalovaná tak považuje aplikaci pětidenní lhůty k podání odvolání za správnou a plně odpovídající zákonem řešené intertemporalitě, neboli střetu účinnosti staré a nové právní úpravy. Z toho důvodu krajskému soudu navrhla, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ze správního spisu, který měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z něhož vycházel, vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Dne 13. 10. 2016 prováděla hlídka Policie ČR – Odbor cizinecké policie pobytovou kontrolu u rekonstrukce stavby pro společnost Auto Kelly na ulici ….. v ……., z důvodu podezření, že zde pracují jako zaměstnanci společnosti Fiss Group, s. r. o. státní příslušníci Ukrajiny bez platných povolení k zaměstnání na území České republiky. Jednou z kontrolovaných osob byl i žalobce, se kterým bylo z toho důvodu zahájeno řízení, jak ostatně vyplývá z žalobcem podepsaného oznámení o zahájení správního řízení ze dne 13. 10. 2016, č. j. KRPZ-108553-17ČJ-2016- 150026-SV, které je založeno ve spise. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci není namítána věcná nesprávnost napadeného rozhodnutí, ale toliko postup žalované, spočívající v aplikaci nesprávného znění zákona o pobytu cizinců ve vztahu k určení délky lhůty k podání odvolání, nebude krajský soud provádět podrobnou rekapitulaci spisové dokumentace. Pouze konstatuje, že ve spisu je založeno, kromě dalších listin a shora uvedeného oznámení o zahájení řízení, také prvostupňové rozhodnutí, včetně potvrzení o jeho doručení do datové schránky právního zástupce žalobce dne 19. 9. 2017, blanketní odvolání žalobce ze dne 29. 9. 2017, jak vyplývá z razítka podatelny Policie ČR, výzva k odstranění vad podání, doplnění odvolání ze dne 24. 10. 2017 a napadené rozhodnutí. VI. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“ ve spojení s ust. § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili nesouhlas s takovým postupem) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné. Žaloba není důvodná. Krajský soud předně uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce jako opožděné zamítnuto. Žalobce považuje dané rozhodnutí za nezákonné z důvodu toho, že byla ze strany žalované aplikována lhůta k podání odvolání v délce 5 dnů, přestože bylo odvolání podáno již za účinnosti zákona č. 222/2017 Sb., kterým došlo ke změně dosavadní právní úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců, a to mimo jiné ve smyslu prodloužení lhůty k podání odvolání na 10 dnů. S ohledem na tuto skutečnost žalobce v žalobě formuloval pouze jednu žalobní námitku, kterou brojí proti neuplatnění principu (nepravé) retroaktivity, jejíž použití je ve vztahu ke změně procesních ustanovení právních předpisů považováno judikaturou za přípustné. Pokud jde o prvostupňové rozhodnutí, to v rámci poučení o opravném prostředku odkazuje na ust. § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, které ve znění účinném do 14. 8. 2017, stanovilo u odvolací lhůty proti rozhodnutí o správním vyhoštění odchylky vůči obecné procesněprávní úpravě správního řádu. Stanovilo: „Proti rozhodnutí o správním vyhoštění lze podat odvolání do 5 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí; jde-li o rozhodnutí o správním vyhoštění cizince mladšího 18 let, činí lhůta pro odvolání 15 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění má vždy odkladný účinek.“ V projednávané věci došlo k doručení prvostupňového rozhodnutí dne 19. 9. 2017 do datové schránky právního zástupce žalobce, což je dostatečně prokázáno doručenkou založenou ve správním spise, přičemž ani jedna z procesních stran tuto skutečnost nerozporuje. V souladu s právní úpravou počítání času obsaženou v ust. § 40 správního řádu započal běh lhůty k podání odvolání následující den po doručení prvostupňového rozhodnutí, přičemž dle názoru žalované došlo v souladu s výše uvedeným poučením k jejímu marnému uplynutí dne 25. 9. 2017 (poslední den k podání odvolání), neboť žalobce prokazatelně podal blanketní odvolání až dne 29. 9. 2017. Žalobce v žalobě ostatně nerozporuje skutečnost, že k počátku běhu odvolací lhůty došlo dne 20. 9. 2017, ale dle jeho názoru bylo ze strany správních orgánů aplikováno nesprávné znění zákona o pobytu cizinců, když k vydání prvostupňového rozhodnutí došlo dne 18. 9. 2017, tedy již za účinnosti zákona č. 222/2017 Sb. Ten se kromě dalších změn dosavadní právní úpravy o pobytu cizinců dotknul také problematiky odvolacího řízení, když v ust. § 170 odst. 2 ve vztahu k délce lhůty pro podání odvolání stanovil, že: „Proti rozhodnutí o správním vyhoštění lze podat odvolání do 10 dnů; jde-li o rozhodnutí o správním vyhoštění cizince mladšího 18 let, činí lhůta pro odvolání 15 dnů. Odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění má vždy odkladný účinek.“ Správní orgány tak měly dle názoru žalobce postupovat v souladu s právní úpravou platnou a účinnou v době vydání prvostupňového rozhodnutí, resp. vycházet ze skutečnosti, že lhůta k podání odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí činí 10 dnů. Pokud tedy žalobce podal odvolání dne 29. 9. 2017, učinil tak dle jeho názoru v poslední den zákonem stanovené lhůty, resp. řádně a včas. Ve své argumentaci žalobce vycházel zejména z potřeby uplatnění principu nepravé retroaktivity. K tomu krajský soud uvádí, že dle doktrinálního výkladu a judikatury lze obecně ve vztahu k otázce retroaktivity, neboli jinak řečeno zpětné působnosti zákonů, rozlišovat její pravou a nepravou podobu. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že v případě pravé retroaktivity dochází k situaci, kdy právní předpis působí do minulosti, resp. právní úprava v něm obsažená se vztahuje také na právní skutečnosti, které nastaly před nabytím její účinnosti. V demokratickém právním státě je pravá retroaktivita obecně považována za nepřípustnou, a to z důvodu, že představuje výrazný zásah do právní jistoty a legitimního očekávání. Z hlediska pozitivněprávní úpravy je zákaz pravé retroaktivity vyjádřen zejména v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, přičemž se primárně zaměřuje na oblast trestního práva, ale judikaturou byla jeho působnost vztažena s odkazem na čl. 1 Ústavy České republiky také na jiné oblasti právní regulace (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Účelem zákazu pravé retroaktivity je především zajistit ochranu minulých právních skutečností a chránit důvěru občanů v právo, což je jedna ze základních náležitostí demokratického právního státu. Výjimky v tomto ohledu tvoří v neprospěch jednotlivce pouze zásadní společenské situace, které za účelem ochrany veřejného zájmu připouští prolomení zákazu pravé retroaktivity, jako jsou například žalobcem uváděné případy norimberských procesů s válečnými zločinci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Od pravé retroaktivity je však třeba odlišovat retroaktivitu nepravou, která spočívá v tom, že nový právní předpis sice nezakládá právní následky pro minulost, ale právní skutečnosti, resp. práva a povinnosti z nich vzniklých, podřizuje od okamžiku své účinnosti novému právnímu režimu. Tento závěr vyplývá také z doktrinálního výkladu, který nepravou zpětnou účinnost zákonů vymezuje následujícím způsobem: „Nepravá retroaktivita znamená, že platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich právní následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posoudí podle práva dřívějšího. Pokud však trvá dříve vzniklý právní vztah i nadále, posoudí se ode dne účinnosti nového zákona podle tohoto nového zákona i právní následky dotyčného právního vztahu, vzniklé po účinnosti nového zákona.“ (viz ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Retroaktivita z pohledu ústavního práva. Dny veřejného práva, sborník z mezinárodní konference. Brno: Masarykova univerzita, 2007. s. 151-167). Z výše uvedeného a související judikatury tedy vyplývá, že nepravá retroaktivita je obecně považována za přípustnou. Krajský soud k tomu dodává, že každá změna právní úpravy a s ní spojené účinky ze své podstaty vyvolávají větší či menší zásah do právní jistoty, což nijak nevylučuje ústavněprávní požadavek, aby se při zohlednění jiných veřejných zájmů vždy jednalo o zásah proporcionální. V projednávané věci však žalobce nenamítá, že by došlo k zásahu do jeho právní jistoty vlivem uplatnění nepravé retroaktivity, jako tomu bývá v jiných případech, např. ve vztahu k problematice zavádění či navyšování poplatků za studium (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 46/2013-34; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Naopak žalobce namítá, že správní orgány měly postupovat v souladu s právní úpravou, která nabyla účinnosti až po zahájení správního řízení, a to také s ohledem na skutečnost, že by to pro něj bylo příznivější. Podle krajského soud je však střet časové působnosti nové a staré právní úpravy zcela běžnou záležitostí, které neodmyslitelně souvisí s jakoukoliv novelizací. Právě s ohledem na skutečnost, že v takovém případě zásadně přichází v úvahu více možných interpretací, jaká právní úprava se má v dotčených právních případech aplikovat, upravují novely předpisů přechodná ustanovení, která pravidelně obsahují rovněž tzv. intertemporální ustanovení, řešící otázku časové působnosti konkurujících si právních regulací. Pokud tedy žalobce namítá, že měly správní orgány postupovat dle právní úpravy platné a účinné v době jejich rozhodování, tedy dle zákona o pobytu cizinců ve znění zákona č. 222/2017 Sb., který v ust. § 170 odst. 2 stanoví lhůtu k podání odvolání v délce 10 dnů, pak opomíjí systematický aspekt výkladu citované právní úpravy. Krajský soud totiž v souladu s vyjádřením žalované poukazuje na skutečnost, že dané znění zákona obsahuje v přechodných ustanoveních (čl. II odst. 1) intertemporální ustanovení: „Řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Zákonodárce tedy jednoznačně stanovil, že nelze právní úpravu zavedenou zákonem č. 222/2017 Sb. aplikovat na ta řízení, která byla zahájena před nabytím jeho účinnosti a doposud nebyla skončena, což se nepochybně týká také právní úpravy ohledně délky lhůty k podání odvolání. Z dikce tohoto ustanovení rovněž vyplývá, že zákonodárce dal před nepravou retroaktivitou nové procesní úpravy přednost principu kontinuity (přetrvání starého práva do doby nové), a tedy dokončení rozběhnutých řízení vedených dle citovaného zákona podle předchozí právní úpravy (viz k tomu obdobně důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb., sněmovní tisk 990/0, rok 2016, přístupná na www.psp.cz). Tento zřejmý smysl a účel předmětné právní úpravy je třeba při jejím výkladu zcela respektovat. Jelikož tedy bylo v projednávané věci řízení zahájeno dne 14. 10. 2016, tedy před účinností předmětné novely, postupovala žalovaná správně, když nově platnou a účinnou právní úpravu ohledně odvolací lhůty neaplikovala. Legislativní činnost, včetně určení časové působnosti právních předpisů, je primárně v pravomoci zákonodárce, nikoliv správních či soudních orgánů, které mohou svou praxí zákonodárcem stanovená pravidla pouze dotvářet. Krajský soud je totiž ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky výše citovaným ustanovením zákona vázán, což znemožňuje, aby v rámci procesu aplikace práva rozhodoval v rozporu s jeho jednoznačným zněním a účelem. Tento závěr ostatně nezpochybňuje ani žalobcem citovaná judikatura. Pokud se jedná o usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05, to skutečně stanovuje, že v případě změny právní úpravy v oblasti procesního práva je třeba obecně její znění uplatňovat ve smyslu nepravé retroaktivity také na řízení, která byla zahájena ještě před nabytím jeho účinnosti. Jedná se ovšem o pravidlo, které neplatí absolutně, což ostatně Ústavní soud v daném rozhodnutí s odkazem na doktrinální výklad sám zdůraznil, když uvedl, že: „V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí.“ Stejným způsobem je poté možno argumentovat ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou dostupná na www.nsoud.cz), na který ostatně Ústavní soud sám odkazoval, neboť rovněž umožňuje uplatnění principu nepravé retroaktivity ve vztahu k procesnímu ustanovení pouze za předpokladu, že není tento postup v přechodných ustanoveních zákona vyloučen. Krajský soud tedy ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaná postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud odvolání žalobce jako opožděné zamítla, což přezkoumatelným způsobem zdůvodnila. V řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. S ohledem na výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce (žaloba zamítnuta) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež jí taková náhrada nebyla přiznána (výrok III.).

Poučení