34 A 31/2023 – 35

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobce: N. S. st. příslušnost R. f. t.č. pobytem X zast. advokátkou Mgr. Marinou Musilovou sídlem Sukova 49/4, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2023, č. j. MV–155171–4/SO–2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15. 8. 2023, č. j. MV–122273–6/SO–2023, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2023, č.j. 32322–25/DP–2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Mariny Musilové.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předcházející průběh řízení

1. Žalobce podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem ostatní/jiné, neboť se chtěl vzdělávat v kurzu anglického jazyka. Tuto žádost podal v době platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (do 31. 8. 2022) za účelem studia dle § 42d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“). Žalobce původně studoval program Geodézie a kartografie na Fakultě stavební Vysokého učení technického v Brně. Toto studium mu ale škola dne 18. 11. 2022 ukončila pro nesplnění požadavků studijního programu. Kurz anglického jazyka v jazykové škole (jednalo se o jazykovou školu Go Study group, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky s.r.o., dále jen „jazyková škola Go Study“) žalobce dle potvrzení o denním studiu zahájil ve školním roce 2022/2023 (od 1. 9. 2022 do 31. 8. 2023).

2. Rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2023, č. j. OAM–32322–25/DP–2022 („prvostupňové rozhodnutí“), byla žádost žalobce zamítnuta podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 6. 2023 („zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán zdůraznil, že každý pobyt cizince na území Česka musí plnit nějaký konkrétní účel, k jehož naplnění je třeba pobytu na území delšího než tři měsíce, případně jednoho roku. Některé účely zákon výslovně pojmenovává. U jiného účelu by se ale mělo jednat o aktivitu, která skutečně odůvodňuje dlouhodobý pobyt cizince na území a tato aktivita by se měla pojit s územím České republiky.

3. Pokud má být účelem pobytu vzdělávací aktivita, která není studiem, měla by mít podobnou intenzitu jako studium podle § 64 zákona o pobytu cizinců. Může se jednat např. o studium na střední nebo vyšší odborné škole. Podstatné je, aby se tato aktivita pojila s územím České republiky v takové míře, že ji cizinec nemůže plnohodnotně absolvovat jinde než na území Česka. V případě jazykového vzdělávání se však s územím pojí pouze studium českého jazyka, který je úředním jazykem České republiky. Absolvování kurzu anglického jazyka není obdobou jazykové přípravy ke studiu vysoké školy v České republice. Nejedná se totiž o aktivitu, kterou by bylo možné absolvovat pouze na území České republiky. Nemůže proto odůvodňovat udělení dlouhodobého pobytu.

4. Odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítla žalovaná shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Podle žalované není studium anglického jazyka v jazykové škole Go Study bez dalšího obdobou jazykové přípravy ke studiu vysoké školy v ČR. Nejde o natolik specifickou aktivitu, že by jí bylo třeba absolvovat pouze na území. Anglický jazyk není v ČR jazykem ústředním, tím je zásadně český jazyk. Není ani jazykem užívaným pro běžný styk. A žalobce neprokázal provázanost kurzu anglického jazyka a jeho budoucího studia na Vysokém učení technickém v Brně, kam byl přijat. Žalobce má možnost absolvovat studium anglického jazyka ve kterékoliv jiné zemi, která by byla ke studiu vhodnější. Podmínkou pro povolení k dlouhodobému pobytu je návaznost na dříve udělené dlouhodobé vízum, jak vyplývá z § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. A to i v tom smyslu, jak stanoví § 30 odst. 1 zákona o azylu, že jde o pobyt delší než tři měsíce, jehož účel vyžaduje pobyt na území. Takový účel nebyl v případě žalobce podle žalované prokázán.

5. Žalovaná se rovněž vyjádřila k otázce změny správní praxe, kterou žalobce namítal. Uvedla, že rozhodovací praxe správních orgánů má být předvídatelná. Pokud ovšem bude správní orgán s určitým časovým odstupem vydávat rozdílná rozhodnutí, může to mít řadu důvodů, např. změnu výkladu právního předpisu nebo změnu pro rozhodnutí stěžejního právního názoru. Zásada legitimního očekávání nemá absolutní hodnotu a může být omezena jinými zásadami (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009–233).

II. Žaloba

6. Žalobce namítl, že v době podání žádosti správní orgán běžně rozhodoval tak, že jazykové kurzy anglického jazyka naplňují účel pro povolení dlouhodobého pobytu jiný/ostatní. Současný postup je v rozporu s principem právní jistoty, s legitimním očekáváním žalobce a se zásadou in dubio pro libertate. Od ustálené správní praxe se správní orgán nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť by se jednalo o libovůli, resp. nepřípustné neodůvodněně nerovné zacházení. Odchýlit se od určité správní praxe lze pouze do budoucna, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup dotýká.

7. Žalobce věděl o dosavadním uznávání studia angličtiny na jazykové škole Go Study z běžných informačních zdrojů, i od svých známých. Jedná se o jednu z největších jazykových škol, která se specializuje na jazykovou přípravu zahraničních studentů ke studiu na vysokých školách v České republice. Žalovaný změnu správní praxe nerozporuje. K této změně došlo dle informací žalobce od března 2023, pravděpodobně v souvislosti s vydáním zákona (č. 175/2022 Sb.) a nařízení vlády (č. 200/2022 Sb.) týkajících se opatření v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině. Pokud by Ministerstvo vnitra rozhodovalo bez průtahů (v zákonné lhůtě 90 dnů, resp. 120 dnů), rozhodlo by ještě dle své původní rozhodovací praxe a žádosti žalobce by vyhovělo.

8. Žalobce má za to, že doložil doklad odůvodňující konkrétní účel pobytu na území České republiky, pokud doložil doklad o studiu jazykové školy Go Study. Tento doklad správní orgán v době podání žádosti žalobcem považoval za dostačující. Žalobce měl tak legitimní očekávání, že takový doklad je dostačující. Změna správní praxe nemůže být k tíži žalobce, který svou žádost podal v srpnu 2022 a vše podstatné pro povolení dlouhodobého pobytu doložil. I v rozhodování ve věci dlouhodobého víza platí zákaz libovůle a zásada jednotného rozhodování. Změna správní praxe se podle žalobce nemůže dotýkat již zahájeného správního řízení bez toho, aby byl žalobce o této změně informován.

9. V nepoučení žalobce o změně správní praxe spatřuje žalobce porušení § 4 odst. 2 správního řádu. O této změně se žalobce dozvěděl až z prvostupňového rozhodnutí v březnu 2023. Pokud by byl žalobce poučen, tvrdil by a doložil, proč studuje angličtinu v ČR a nikoli v zahraničí. Žalobce v dosavadním studiu neuspěl kvůli své neznalosti angličtiny a češtiny, anglický kurz na jazykové škole si zvolil proto, aby uspěl na zdejší vysoké škole. Postupem žalovaného byl zkrácen na svých procesních právech a správní orgán proto nerozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.

10. Dále žalobce argumentoval proti závěru žalovaného, že studium angličtiny na území ČR není účelem, který by odůvodňoval setrvání cizince na území. Daný kurz nemohl absolvovat v zemi původu, jelikož studium na jazykové škole Go Study probíhá bilingválním způsobem (česko–anglickým). V současné době studium angličtiny již úspěšně ukončil a od 1. 9. 2023 byl přijat ke studiu na Stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně, bakalářský studijní program Městské inženýrství. Při výuce se užívají anglicismy a hlavním jazykem pro předávání informací je angličtina. Dále je zde zkouška z angličtiny pro mírně pokročilé a angličtina je též nutná pro ovládání některých počítačových programů potřebných pro výuku. Automatické paušalizované odmítání studia angličtiny na jazykové škole v ČR jako jiného účely pro povolení dlouhodobého pobytu je dle žalobce v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, tj. aby rozhodnutí v konkrétní věci odpovídalo okolnostem daného případu. Žalobce tu již studoval a chtěl studovat dál, ale věděl, že bez současného rozvoje češtiny i angličtiny zde při studiu neuspěje.

11. Žalovaná dostatečně nevysvětlila, proč by vzdělávání angličtiny nebylo obdobně intenzivní, pokud probíhalo každodenně. Žalobce prokázal, že nezbytné předpoklady pro studium na české vysoké škole, tj. dosažení určitého stupně angličtiny a současně češtiny, mohl získat jen v česky mluvícím prostředí. Podmínky pro splnění jiného účelu pobytu proto žalovaný posoudil nesprávně.

12. Nadto argument, že žalobce neodůvodnil, proč by nemohl denní kurz anglického jazyka plnohodnotně absolvovat v jiném státě či v zemi původu, je podle žalobce nepřímo diskriminační z důvodu státní příslušnosti a rozporný s čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie. Správní orgán tím nepřímo uvedl, že jazykové školy v České republice nemohou studovat cizinci z třetích zemí a jsou tedy primárně určeny pro občany ČR. Žalobce z uvedených důvodů navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí zrušeno.

III. Vyjádření žalované

13. Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. Ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a předcházející prvostupňové rozhodnutí. Námitky žalobce byly dostatečně vypořádány v předcházejícím řízení, jeho procesní práva nebyla porušena a skutkový stav byl zjištěn v souladu s § 3 správního řádu.

14. Žalovaná zdůraznila, že povolení k dlouhodobému pobytu lze ve smyslu § 46 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vydat pouze tehdy, je–li prokázán účel pobytu cizince na území České republiky. To se v případě žalobce nestalo, neboť vzdělávací aktivita, jíž se hodlal na území věnovat, vydání povolení k dlouhodobému pobytu z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí neodůvodňuje. Další výzvy k poskytnutí součinnosti při dokazování či jiné dokazování by byly podle žalované za nastalé situace nadbytečné.

IV. Posouzení věci soudem

15. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). O žalobě krajský soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonné podmínky (§ 51 s. ř. s.).

16. Žaloba je důvodná.

17. Nutno předeslat, že obdobnou věcí se Krajský soud v Brně podrobně zabýval již ve svém rozsudku ze dne 6. 3. 2024, č. j. 41 A 21/2023–36 (o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku, vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 2 Azs 64/2024, dosud nebylo rozhodnuto). Se závěry přijatými v uvedeném rozsudku se soud ztotožnil a nevidí žádný důvod k tomu, aby se od nich odchýlil. I v tomto případě má soud při obdobné argumentaci za to, že správní orgány při posouzení žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem ostatní/jiné pochybily, a to jak při posouzení otázky, zda žalobce účel pobytu dostatečně doložil, tak v postupu v rozporu s ustálenou správní praxí. Žalobce dostatečně doložil účel pobytu 18. Předně nelze zpochybňovat, že projevem principu svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je i možnost regulovat migraci a rozhodovat o tom, za jakých podmínek umožní cizincům vstup a pobyt na svém území. Zároveň ale platí, že rozhodování o žádostech o pobytová oprávnění nesmí být svévolné. Systém projednávání žádostí se má zakládat na předchozím stanovení férových a rozumně splnitelných pravidel podávání žádostí i průběžném prověřování, že se tato pravidla v praxi také dodržují. To platí i v případech žádostí o pobytová oprávnění, na která neexistuje právní nárok (srov rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS, bod 57).

19. Lze také obecně souhlasit s tezí, podle níž zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že dlouhodobý pobyt každého cizince na území musí sledovat nějaký konkrétní účel – typicky zaměstnání, studium, podnikání nebo sloučení rodiny. Zároveň je nezbytné, aby cizinec během celé doby pobytu tento účel fakticky naplňoval. Nestačí tedy například, pokud se cizinec zapsal ke studiu, aniž by skutečně plnil své studijní povinnosti. Nebo aby měl živnostenské oprávnění, aniž by skutečně podnikal.

20. Zákon o pobytu cizinců upravuje několik konkrétních účelů pobytu, pro které lze získat dlouhodobé vízum nebo dlouhodobý pobyt. Většina těchto účelů má svůj původ v unijním právu. Zároveň ale nevylučuje, aby cizinci žádali o pobyt za účelem, který zákon o pobytu cizinců výslovně nezná. V takovém případě se jim uděluje dlouhodobé vízum nebo pobyt za účelem jiné/ostatní. I v této situaci ale cizinci musí k žádosti o pobytové oprávnění předložit doklad potvrzující účel pobytu na území [viz § 46 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců].

21. Vzdělávání cizinců se bude ve většině případů realizovat v rámci dlouhodobého pobytu vydaného za účelem studia. Zákon o pobytu cizinců v § 64 definuje, co se v té souvislosti rozumí studiem. Jedná se o právní úpravu, která je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801. Za studium zákon o pobytu cizinců v určitých případech považuje i účast na jazykovém kurzu. Ovšem pouze pokud se jedná o přípravu ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy organizované veřejnou vysokou školou, nebo účast na jazykovém a odborném kurzu pořádaném v rámci programu Evropské unie nebo na základě mezinárodní smlouvy [§ 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců].

22. Jiné vzdělávací aktivity, než jsou ty, na které dopadají směrnice 2016/801 a § 64 zákona o pobytu cizinců, tedy nelze v České republice uskutečňovat na základě dlouhodobého pobytu (případně víza) za účelem studia. To ale neznamená, že by zde cizinci tyto jiné vzdělávací aktivity nemohli realizovat vůbec. Pouze to znamená, že si budou muset žádat o pobytové oprávnění za účelem jiné/ostatní. Půjde například o (1) vzdělávání cizince v neakreditovaném studijním programu na veřejné či soukromé vysoké škole; (2) vzdělávání ve škole, která je akreditována nebo má akreditovaný studijní program v jiném státě než České republice; (3) účast na jazykových a odborných kurzech a programech, které neslouží k přípravě ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy; (4) případně účast na jiných studijně poznávacích a vzdělávacích kurzech a programech, které provádějí instituce, jež nelze podřadit pod zákon č. 561/2004 Sb. (v případě základních, středních a vyšších odborných škol) nebo zákon č. 111/1998 Sb. (v případě vysokých škol).

23. Za pochopitelnou podmínku soud také považuje, aby se aktivity, které cizinec zamýšlí v rámci pobytu za účelem jiné/ostatní realizovat, skutečně vyžadovaly jeho dlouhodobou přítomnost na území České republiky. Nemůže se tedy jednat o jednorázovou aktivitu nebo činnost, která není natolik časově intenzivní, aby vyžadovala pobyt cizince na území delší než tři měsíce, resp. jeden rok.

24. Se správními orgány se však již soud rozchází v tom, že by se (a) muselo jednat o takový účel pobytu, který se bude pojit výhradně s územím České republiky, a (b) který nebude možné realizovat v jiné zemi, případně v zemi původu cizince.

25. Ze zákonné podmínky doložit ke každé žádosti o pobytové oprávnění konkrétní účel pobytu podle soudu nelze dovodit, že by cizinec musel zároveň prokazovat, že daný účel musí nutně plnit výhradně na území České republiky a nikde jinde. V takovém případě by totiž nebylo možné získat pobytové oprávnění ani například za účelem studia na univerzitě, která sice sídlí v České republice, ale má akreditaci z jiné země a výuka probíhá v jiném než českém jazyce. Ad absurdum by z tohoto důvodu nebylo možné povolit téměř žádný pobyt. Téměř žádný účel se neváže výhradně na území České republiky do té míry, že jej nelze realizovat v jiné zemi, případně v zemi původu cizince. Pracovat, studovat nebo podnikat cizinec také nemusí nutně jenom v Česku.

26. Jak bylo uvedeno výše, jazykovou přípravu lze za určitých podmínek považovat za studium ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců. Je tomu tak pouze pokud jde o přípravu na budoucí studium akreditovaného studijního programu na vysoké škole, která zároveň tento jazykový kurz nabízí. V takovém v případě cizinec absolvuje studium českého jazyka, aby následně mohl v češtině studovat. To však ale neznamená, že by cizinci nemohli na území České republika absolvovat kurzy anglického (případně jiného) jazyka. Byť ne v režimu pobytu za účelem studia, ale v režimu pobytu za účelem jiné/ostatní.

27. Jak uváděl žalobce, nejenom znalost češtiny, ale i znalost cizího jazyka může být nezbytná pro další studium na vysoké škole. Ostatně i řada akreditovaných studijních programů nabízených veřejnými vysokými školami probíhá v anglickém jazyce. A jejich studium se také považuje za studium ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců. Soud proto nevidí žádný legitimní důvod k tomu, aby intenzivní roční kurz anglického jazyka nemohl být důvodem pro udělení dlouhodobého pobytu za účelem jiné/ostatní.

28. Spjatost účelu pobytu s územím České republiky musí existovat pouze v tom ohledu, že se konkrétní činnost, pro kterou cizinec žádá o pobytové oprávnění, musí realizovat v České republice, a proto je zde nutná jeho dlouhodobá přítomnost. To žalobce splnil. Výuka anglického jazyka měla probíhat na území ČR. Zároveň se jednalo o aktivitu, která je srovnatelně intenzivní jako „klasické“ studium. Žalobce doložil, že výuka měla probíhat v rozsahu 20 vyučovacích hodin týdně. Jedná se tedy o dostatečně intenzivní aktivitu, srovnatelnou s prezenční formou studia na vysoké škole. Je proto zřejmé, že vyžaduje dlouhodobou přítomnost žalobce na území.

29. Žalobce tedy dostatečně doložil účel pobytu na území. K neudělení dlouhodobého pobytu podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců proto v jeho případě nebyl důvod. Související námitky žalobce jsou tak rovněž důvodné. Správní orgány se bez legitimních důvodů odchýlily od své ustálené správní praxe 30. Při posuzování, zda předložené doklady dostatečně odůvodňují udělení pobytového oprávnění za účelem, který zákon o pobytu cizinců výslovně neupravuje, mají správní orgány poměrně široký prostor pro uvážení, zda takový pobyt cizinci umožní nebo ne. V tom soud se žalovanou obecně souhlasí. Prostor pro uvážení, ve kterém se správní orgány mohou pohybovat, ovšem není bezbřehý. Jeho meze jsou dány mimo jiné i ustálenou správní praxí správního orgánu.

31. Ustálenou správní praxí se rozumí „ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě“ (viz bod 81 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132, č. 1915/2009 Sb. NSS; „usnesení rozšířeného senátu“). Taková ustálená správní praxe zakládá legitimní očekávání potenciálních účastníků správního řízení, že pokud budou postupovat určitým způsobem, který dříve vedl k určitému výsledku, mohou spoléhat na to, že i v jejich případě tento výsledek nastane. Jednou ze základních zásad správního řízení ostatně je povinnost správních orgánů dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (§ 2 odst. 4 správního rádu).

32. Žalobce již v odvolacím řízení namítal, že podle ustálené správní praxe mohl cizinec (při splnění všech zákonných podmínek) získat dlouhodobý pobyt za účelem jiné/ostatní i v případech jazykových kurzů, které nesplňují definici studia podle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná zároveň nezpochybňuje, že taková správní praxe dříve skutečně existovala. Ve svém rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě pouze v obecné rovině uvádí, že se správní praxe za určitých podmínek může změnit. Tato změna podle ní automaticky neznamená, že by vydané rozhodnutí bylo nezákonné.

33. Soud proto považuje za nesporné mezi účastníky řízení, že dřívější správní praxe umožňovala povolení dlouhodobého pobytu za účelem jiné/ostatní v případě, že cizinec se chtěl účastnit jazykového kurzu, který nebyl studiem ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců (k použití nesporných skutečností viz § 120 odst. 3 občanského soudního řádu a Kühn, Z. § 52. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 425). Žalobce proto legitimně očekával, že správní orgány rozhodnou v souladu s touto správní praxí.

34. Legitimnímu očekávání, které plyne z ustálené správní praxe, a možným změnám takové správní praxe se věnuje naposled odkazované usnesení rozšířeného senátu. Vysvětluje, že „[s]právní praxi zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu právních předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná. Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem považovat změnu interpretovaného zákona, změnu zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem (systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (teleologický výklad)“ (bod 82 usnesení rozšířeného senátu).

35. Správní praxe, která může zakládat legitimní očekávání, tedy není absolutně nepřekonatelná. Někdy se skutečně může změnit. V tom lze žalované přisvědčit. Ustálenou správní praxi však nelze změnit ze dne na den a bezdůvodně. Od určité správní praxe, která se postupem času vytvořila, je totiž možné se odchýlit zásadně pouze do budoucna (pro futuro), z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 Ans 7/2005–86; viz také Kühn, Z. § 78. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol, cit. výše, s. 641 až 642).

36. V tomto případě ke změně správní praxe došlo náhle, aniž by žalovaná tuto změnu řádně vysvětlila, a aniž by umožnila žalobci se s ní seznámit a reagovat na ni. V napadeném rozhodnutí neuvádí žádný legitimní důvod, který ji vedl k tomu, že najednou prakticky znemožňuje cizincům žádat o pobytové oprávnění za účelem studia intenzivního jazykového kurzu jiného jazyka než češtiny.

37. Účastník řízení nemusí dokládat, jakým způsobem své legitimní očekávání nabyl. Není podstatné, že o dlouhodobý pobyt za účelem jiné/ostatní žádá poprvé. Podstatné naopak je, že správní orgán musí dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Pokud tedy v okamžiku rozhodování správního orgánu existují jiná jeho rozhodnutí pojednávající o skutkově obdobných případech, je nutné chránit víru účastníků, že správní orgán bude také v jejich případě rozhodovat stejným způsobem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 Afs 50/2009–233).

38. Nutno připomenout, že správní orgány nemohou při rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců postupovat svévolně. Legitimní očekávání jednotlivců, že správní orgán bude posuzovat jejich věc obdobně jako jiné srovnatelné věci posuzované v minulosti, vzniká, pokud existuje ustálená správní praxe. To žalovaná nezpochybnila. Pokud tedy nyní rozhodla v rozporu se svou dřívější rozhodovací praxí, aniž by vysvětlila důvod tohoto svého výkladového obratu, postupovala svévolně, a tedy nezákonně. Námitky žalobce poukazující na neodůvodněnou změnu správní praxe žalované jsou tedy taktéž důvodné.

V. Závěr a náklady řízení

39. Soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 soudního řádu správního) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního). Protože soud shledal, že k neudělení oprávnění k dlouhodobému pobytu nebyl zákonný důvod, zrušil i rozhodnutí OAMP. Právním názorem soudu jsou oba správní orgány vázány (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního).

40. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu soud přiznal náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem tvořených zaplaceným soudním poplatkem za žalobu a návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 3 000 Kč + 1 000 Kč, dále náklady za zastoupení advokátem, a to za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby, podání žádosti o odkladný účinek žaloby) a tomu odpovídající tři režijní paušály po 300 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Celková částka náhrady nákladů řízení, jíž musí žalovaná žalobci uhradit, tedy činí 14 200 Kč.

Poučení

I. Vymezení věci a předcházející průběh řízení II. Žaloba III. Vyjádření žalované IV. Posouzení věci soudem V. Závěr a náklady řízení