34 Az 18/2020–63

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D ve věci žalobce: C. A. N. G. státní příslušnost X t. č. pobytem X zastoupen advokátkou Mgr. Pavlínou Zámečníkovou sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM–199/ZA–ZA11–P06–2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM–199/ZA–ZA11–P06–2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Pavlíny Zámečníkové.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM–199/ZA–ZA11–P06–2019 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“).

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu v únoru 2019 spolu s manželkou a dvěma dětmi. Do ČR přicestoval s dcerou v listopadu 2018. Manželka se synem za nimi přijeli o něco později. Za důvod podání žádosti označil obavy o život plynoucí z několika problémů, které on i jeho rodina ve Venezuele měla. Žalobce uvedl, že mu vyhrožovali smrtí. Byl zastáncem opozice, která působila v místě, kde žalobce s rodinou žili. V říjnu nebo listopadu 2018 je doma přepadli tzv. colectivos. Přijeli k žalobci domů, vyhrožovali jim, ptali se, co dělají a něco hledali. Žalobce neví, co konkrétně. Domnívá se, že hledali jakoukoliv záminku, aby jeho i s rodinou odvezli. Odnesli si elektroniku, např. počítač a telefony. Toto přepadení si žalobce spojuje s jeho předchozím působením ve státním podniku a tím, že se nikdy neúčastnil provládních demonstrací a nevolil ve prospěch vlády. Ve Venezuele existuje průkaz, který potvrzuje, že jste spolu s vládou. Pokud jej nemáte, vyšetřují vás a vyhrožují vám smrtí. Žalobce si jej nikdy nepořídil. Kvůli tomu pak měl potíže. Telefonovali mu a vyhrožovali. Navštívili jej také doma. Všechno to bylo v roce 2018. V březnu, dubnu a červnu mu telefonovali a v srpnu přijeli k žalobci domů. Jednalo se o lidi z vládní politické strany (PSUV – Pata Republika). Byli to oni, kdo později poslal k žalobci domů colectivos. K tomuto incidentu žalobce dodal, že když dotyční vstoupili do jeho domu, žalobci a jeho rodině jenom řekli, aby byli potichu. Žalobci přiložili k hlavě zbraň a pak prohledávali místnost. Když odcházeli, křičeli „Chávez žije“. Žalobce to ohlásil na policii. Policisté to sepsali, ale nikam to nevedlo. Poradili mu, aby se přestěhoval.

3. Problémy měli také syn a dcera žalobce. Žalobcův syn se chtěl zapsat na vysokou školu. Když byl s matkou v areálu školy, viděli, jak vojáci v uniformách odváděli mladé muže. Synovi se podařilo utéct. Stalo se to v prosinci 2018. Vojáci ve Venezuele chodí od domu k domu a hledají mladé muže. Pokud je někdo pro vládu, ta jeho děti ochrání. V opačném případě je odvedou. V listopadu se stal incident s jeho dcerou, která studovala na univerzitě architekturu. Na univerzitách se často protestuje proti prezidentovi. Jeho dcera se přidala. V říjnu 2018 ji colectivos unesli. Vtrhli do přednáškového sálu, kde zadržovali studenty asi hodinu. Pak je vyvedli a chtěli odvést všechny tři dívky. Přijela ale policie a zabránila tomu.

4. Žalovaný neshledal obavy žalobce z pronásledování důvodnými. Žalobce ve vlasti nevyvíjel žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl pronásledován. Veřejně neprojevoval své opoziční názory. Nemohl se proto dostat do hledáčku státních orgánů či bezpečnostních složek. Pokud žalobce spojuje vyhrožování a přepadení s jeho opozičním politickým názorem, jedná se podle žalovaného o účelově uvedenou spekulaci. Tato část výpovědi je podle žalovaného nevěrohodná. Žalovaný nepopírá, že loupežné přepadení u žalobce doma bylo nezákonným jednáním, nelze však tvrdit, že by za ním stály venezuelské státní orgány. Pokud by venezuelské úřady skutečně měly zájem perzekuovat žalobce a jeho rodinu, zvolily by k tomu účinnější prostředky. Proti nezákonnému jednání neznámých osob se žalobce měl bránit pomocí dostupných prostředků vnitřní ochrany.

5. Žalovaný měl zásadní pochybnosti o věrohodnosti výpovědi žalobce, která obsahuje mnoho rozporů, nejasností a alogičností, které souvisí již s jeho tvrzením, že byl v opozici a kvůli tomu měl mít problémy. Žalobce nedokázal souvisle a jasně vypovídat o událostech, kterých byl přímým účastníkem. Jeho tvrzení jsou příliš obecná a neurčitá. Žalovaný poukázal na konkrétní rozpory, které ve výpovědi žalobce objevil.

6. Kromě toho žalovaný zdůraznil, že přestože rodina žalobce měla problémy již od března 2018, Venezuelu opustili až v listopadu 2018. Z toho žalovaný dovozuje, že skutečný motiv k odjezdu z vlasti byl jiný, než údajné pronásledování. Navíc žalobce neměl žádné problémy s vyřízením cestovního dokladu ani s vycestováním.

7. Neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný zdůvodnil tím, že žalobce netvrdil, že by ve vlasti měl problémy pro některý z azylově relevantních důvodů. Žalovaný se vyjádřil k incidentům žalobcova syna a dcery a poukázal na rozpory, které ohledně nich existují ve výpovědích žalobce a jeho dětí. V této části žalovaný považoval výpovědi za nevěrohodné.

8. K neudělení humanitárního azylu žalovaný konstatoval, že v případě žalobce neexistuje žádný důvod hodný zvláštního zřetele. Z informací o zemi původu sice plyne, že v zemi je hospodářská krize, se kterou souvisí problémy se zásobováním léků a potravin. Žalobce však neuvedl, že by se ho tato krize jakkoli dotkla. Je zdravý a netvrdil, že by trpěl nedostatkem jídla nebo že by jeho rodina měla ekonomické problémy. Žalobce proto nespadá mezi ohrožené obyvatele.

9. Neudělení doplňkové ochrany žalovavý podložil podobnými důvody jako neudělení azylu. S odkazem na informace o zemi původu dodal, že si uvědomuje současnou politickou krizi ve Venezuele. Zopakoval, že žalobce v minulosti žádné konkrétní problémy neměl ani nečelil jakékoli represi ze strany státu.

III. Obsah žaloby

10. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Namítá, že žalovaný bagatelizoval politické aktivity a související problémy žalobce a jeho rodiny. V důsledku toho pak dospěl k nesprávnému závěru, že žalobce ve vlasti neuplatňoval politická práva ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Pro možnost udělení azylu nerozhoduje forma politické aktivity ani její intenzita. I odmítání volit je uplatňováním politických práv. Z hlediska zastávání politických názorů podle § 12 písm. b) zákona o azylu navíc není podstatné, zda žadatel určité politické názory skutečněmá, ale to, zda mu je původce pronásledování připisuje.

11. Žalovaný zcela nedůvodně považuje tvrzení žalobce o přepadení ze strany colectivos a jeho spojitost s opozičním politickým názorem žalobce za spekulaci. Je to žalovaný, kdo své závěry zakládá na spekulacích. Měl je přitom opírat o informace o zemi původu, které si shromáždil. Žalobce nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný hodnotí jeho věrohodnost. Tvrzení žalobce žalovaný označuje za obecná a neurčitá, neuvádí však, v čem konkrétně. Sám žalovaný měl přitom žalobce vést k tomu, aby své odpovědi specifikoval, měl–li za to, že jsou moc obecné. Namísto toho žalovaný pouze účelově hledá rozpory. Jednotlivé incidenty, o kterých žalobce mluvil, se přitom nestaly pouze jemu, ale také jeho dětem. Žalobce těmto incidentům nebyl osobně přítomen, což žalovaný nezohlednil.

12. Některé z rozporů, které žalovaný ve výpovědi žalobce našel, mohlo způsobit nepřesné tlumočení. Při azylovém pohovoru tlumočník netlumočí simultánně. Předkládá až celou odpověď žadatele na položenou otázku. Pokud žadatel odpovídá dlouho, může se stát, že tlumočník nepřeloží všechno, nebo doje ke zkreslení informací. V případě žalobce navíc netlumočil soudní tlumočník, přestože jich je v ČR k dispozici několik. Na nepřesné tlumočení upozorňoval i právní zástupce žalobce hned po skončení pohovoru.

13. Žalobce dále rozporuje úvahu žalovaného o tom, že pokud by byl pro venezuelské orgány zájmovou osobu, neumožní mu ze země bez problému vycestovat. Podle žalobce nelze bez dalšího tvrdit, že legální vycestování ze země automaticky snižuje pravděpodobnost pronásledování. Vysoký počet žádostí venezuelských občanů v EU svědčí o tom, že tamní režim buď nedokáže, nebo nechce zabránit svým občanům vycestovat ze země.

14. Vycestování žalobce by v důsledku aktuální bezpečnostní situace bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, zejména právem na život a právem nebýt podroben špatnému zacházení. Veškeré dostupné zprávy o Venezuele, včetně těch, které shromáždil žalovaný, shodně potvrzují existenci hluboké humanitární krize. Dochází tam k bezprecedentnímu porušování lidských práv, včetně těch nederogovatelných. Tyto zprávy dokládají, že návrat žalobce do Venezuely není možný a představoval by porušení zásady non – refoulement. Dokonce i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky („UNHCR“) vyzval státy, aby nevracely Venezuelany do vlasti. Ve Venezuele panuje vysoká kriminalita a její obyvatelé se dennodenně potýkají s nedostatkem potravin či základních léků. Je tam vysoká inflace. Bezpečnostní složky tvrdě potlačují jakýkoliv projev opozice. Situace se tam neustále zhoršuje. Uvedené problémy plynoucí z rozsáhlé humanitární krize jsou podle žalobce také důvodem, pro který mu žalovaný měl udělit humanitární azyl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve vztahu k humanitárnímu azylu nepřezkoumatelné.

IV. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na rozpory nalezené ve výpovědi žalobce. Považuje ji za nevěrohodnou ve vztahu prakticky ke všemu, co žalobce uváděl. Skutečným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je podle žalovaného pouze snaha žalobce a jeho rodiny legalizovat si v ČR pobyt.

16. Obecně špatná situace není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani ve formě humanitárního azylu. Na něj není právní nárok a uděluje se pouze v případech hodných zvláštního zřetele. A to případ žalobce není. Sám neuváděl, že by na něj tamní situace jakkoli negativně dopadala.

V. Posouzení věci krajským soudem

17. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán. Vzhledem k tomu, že soud shledal takové vady rozhodnutí, pro něž lze rozhodnout bez nařízení jednání (§ 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), jednání nenařizoval.

18. Žaloba je důvodná. Hodnocení věrohodnosti žalobce 19. Proces rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu zahrnuje jednak zjištění skutkových okolností, které mohou představovat důkaz na podporu žádosti, jednak právní posouzení toho, zda jsou naplněny podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 2012, ve věci M. M., C – 277/11, bod 64). Vzhledem k tomu, že žadatel o mezinárodní ochranu v mnoha případech z objektivních důvodů není schopen doložit či vyvrátit určité tvrzení přesvědčivým důkazem, individuální skutkové okolnosti vycházejí zpravidla toliko z jeho výpovědí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 – 70 nebo ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 340/2018–68). Součástí zjišťování skutkových okolností je proto rovněž posouzení věrohodnosti tvrzení, na nichž stojí žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaný jednak může označit za nevěrohodná jednotlivá tvrzení žalobce a jednak může žalobce, resp. jeho výpověď, označit celkově za nevěrohodnou – to však pouze za situace, kdy by jako nevěrohodné byly hodnoceny relevantní aspekty jeho žádosti o mezinárodní ochranu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77).

20. Jak shrnuje právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020–45, „[z]ávěr správního orgánu o tom, že azylový příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem, a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU. Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní a její plausibilita ve světle relevantních informací o zemi původu.“ 21. Hodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele by z povahy věci mělo předcházet věcnému posouzení žádosti. Má–li totiž žalovaný pochybnost o věrohodnosti výpovědi nebo její částí, je důležité, aby v odůvodnění rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany jasně identifikoval, které části výpovědi žadatele považuje za nevěrohodné. Ty pak z věcného posouzení žádosti vyloučí. Aby napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k otázce věrohodnosti žadatele přezkoumatelné, je nezbytné, aby žalovaný své závěry řádně odůvodnil konkrétními skutkovými zjištěními. Důležité také je, že pokud žalovaný zjistí ve výpovědi žadatele určité nesrovnalosti, musí mít žadatel možnost je vysvětlit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 – 54, viz také čl. 16 směrnice č. 2013/35/EU).

22. Věrohodnost výpovědi žalobce je mezi stranami sporná. Žalovaný ji za věrohodnou nepovažuje a domnívá se, že žalobce si svůj azylový příběh „přikrášlil“, aby mu dodal potřebnou relevanci. Právě na nevěrohodnosti výpovědi žalobce z velké části stojí závěry žalovaného o nedůvodnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Ve vztahu k posouzení věrohodnosti žalobce však krajský soud považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Posouzení věrohodnosti ze strany žalovaného totiž naprosto neodpovídá základním požadavkům plynoucím z výše odkazované judikatury.

23. Žalobce má pravdu v tom, že žalovaný mu na jednu stranu vytýká přílišnou obecnost a neurčitost jeho odpovědí, na druhou stranu nespecifikuje, v čem konkrétně jsou tyto odpovědi obecné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc není dostatečně jasné, zda žalovaný zpochybňuje celkovou věrohodnost žalobce anebo pouze její části, a které to přesně jsou. Žalobce během pohovoru mluvil o třech incidentech, které jej i s rodinou donutily opustit Venezuelu – přepadení ze strany colectivos u žalobce doma, snaha vojáků o odvedení jeho syna do armády a napadení jeho dcery na univerzitě. Žalobce byl přímým účastníkem pouze prvního z těchto incidentů. Kromě toho žalobce mluvil o výhružkách souvisejících s jeho neochotou vstoupit to politické strany PSUV. Informace o incidentech jeho dcery a syna má žalobce pouze zprostředkovaně. Již z povahy věci proto nelze hodnotit jeho věrohodnost na základě popisu těch incidentů, které sám nezažil. Pro hodnocení důvodnosti jeho žádosti o mezinárodní ochrany je rozhodné posoudit věrohodnost výpovědi žalobce ohledně telefonických a osobních výhružek, kterých měl být terčem, a dále ohledně přepadení ze strany colectivos. Z Napadeného rozhodnutí však není zřejmé, zda těmto částem azylového příběhu žalobce věří nebo ne.

24. K incidentu s colectivos žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve uvádí, že se jedná o nezákonné jednání, vůči kterému se ale žalobce měl bránit pomocí dostupných prostředků vnitřní ochrany. Tuto událost tedy žalovaný věcně posuzuje. Následně však žalovaný poukazuje na to, že manželka žalobce ve svém pohovoru popsala tento incident jinak. To naznačuje, že žalovaný rozporuje věrohodnost výpovědi žalobce ohledně tohoto incidentu. S odkazem na další rozpory ve výpovědi samotného žalobce, či rozpory existujících napříč pohovory všech rodinných příslušníků pak žalovaný dospívá k závěru, že žalobce, i členové jeho rodiny minimálně v některých částech své výpovědi vygradovali s cílem dosáhnout udělení mezinárodní ochrany, zatímco ve skutečnosti z Venezuely uprchli pouze proto, aby si zlepšili životní úroveň. Žalovaný však opět neidentifikuje konkrétní části žalobcovy výpovědi, které měl žalobce „vygradovat“. K výhružkám souvisejícím s neochotou žalobce vstoupit do strany pak žalovaný uvádí pouze to, že manželka žalobce o těchto výhružkách vůbec nemluvila. Zřetelné a přezkoumatelné hodnocení věrohodnosti tohoto tvrzení však v odůvodnění rozhodnutí chybí.

25. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně srozumitelné alespoň v tom, že žalobci neuvěřil, že by důvodem návštěvy colectivos u žalobce doma byly jeho opoziční politické názory. Toto jeho tvrzení označuje za spekulativní z toho důvodu, že žalobce pracoval ve státním podniku před rokem 2015, poté začali s manželkou podnikat. A jeho manželka zase toto přepadení spojovala se svými problémy v předchozím zaměstnání. Spojitost přepadení s politickým názorem žalobce však není otázkou posouzení věrohodnosti, ale otázkou existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi pronásledováním a azylově relevantním důvodem. Žalobce i jeho manželka mohli žalovanému poskytnout maximálně vlastní domněnky či názory na to, zda za jejich přepadením byl nějaký konkrétní motiv. To, zda jsou tyto jejich odhady správné, však žalovaný měl činit na základě kontextu jejich výpovědi a informací o zemi původu, nikoliv na základě vlastních nepodložených domněnek. Jedna z možností jistě je, že přepadení žalobcovy rodiny bylo „pouze“ důsledkem obecně zvýšené kriminality ve Venezuele. Stejně tak ovšem nelze bez konkrétnějšího zdůvodnění vyloučit, že toto přepadení mohlo mít i jiný motiv.

26. Žalobci lze dát za pravdu i v tom, že žalovaný se dopustil pochybení při ustanovení tlumočnice španělského jazyka pro konání pohovoru. Tlumočila paní E. K., která pro předmětný jazyk není tlumočnicí zapsanou na seznamu soudních tlumočníků. Žalovaný se při jejím ustanovení opřel o § 24 v té době platného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Ve správním spisu se nachází slib, který dotyčná složila podle § 6 odst. 2 uvedeného zákona. Postup podle § 24 zákona o znalcích a tlumočnících by však měl být ve správním řízení výjimkou. Toto ustanovení vymezuje tři situace, za kterých správní orgán může ustanovit tlumočníkem osobu, která není zapsaná do seznamu: a) není–li pro některý jazyk tlumočník do seznamu zapsán; b) nemůže–li tlumočník zapsaný do seznamu úkon provést, anebo c) jestliže by provedení úkonu tlumočníkem zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. Ze spisu však neplyne, že by v tomto případě vůbec nastala některá z uvedených situací. Žalovaný ustanovení tlumočnice nezapsané na seznam nijak neodůvodňuje. Na seznamu tlumočníků do španělského jazyka je přitom zapsáno více než 100 osob. Jen stěží si proto lze představit legitimní důvod, který by žalovanému bránil v ustanovení tlumočníka zapsaného na tomto seznamu. Žalovaný proto při ustanovení paní K. tlumočnicí pro pohovor s žalobcem postupoval v rozporu se zákonem.

27. Otázkou však je, zda toto procesní pochybení představuje natolik závažnou vadu, která by sama o sobě způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud se domnívá, že obecně se o takovou vadu nejedená (obdobně viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2020, č. j. 43 Az 9/2019–38, bod 25). V okolnostech této věci však krajský soud toto pochybení považuje za natolik závažné, že ve spojení se způsobem, jakým žalovaný hodnotí obsah pohovoru s žalobcem, tato vada vede k nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

28. Za podstatné považuje krajský soud to, že již během pohovoru měl přítomný právní zástupce žalobce výhrady ke kvalitě tlumočení a upozorňoval na některé nepřesnosti, k nimž při tlumočení docházelo. Přestože žalobce podepsal protokol o pohovoru, nelze mít jistotu, že tento protokol stoprocentně odráží obsah sdělení žalobce. Ostatně i z tohoto protokolu vyplývají určité nepřesnosti, kdy např. žalobce měl mluvit o tom, že jeho dceru údajně unesli z univerzity. Navazující otázka však doslovně zní: „A kdo byl unesen (ve smyslu zadržen podle tlumočnice) v aule?“. Ve výsledku tak není zcela zřejmé, co se vlastně mělo dceři žalobce stát.

29. Za situace, kdy žalovaný postupuje v rozporu se zákonem při ustanovení tlumočníka pro tak zásadní úkon, jakým je azylový pohovor, a zároveň existují pochybnosti o kvalitě tlumočení, jednoduše nemůže obstát závěr žalovaného o nevěrohodnosti žalobce s odkazem na existující rozpory či nelogičnosti v jeho výpovědi. Nelze totiž vyloučit, že tyto rozpory nezpůsobila nevěrohodnost žalobce, ale právě nepřesné tlumočení. To umocňuje i skutečnost, že žalovaný nedal žalobci žádnou možnost vyjádřit se ke zjištěným rozporům, například v rámci provedení doplňujícího pohovoru. Za těchto okolností krajský soud nemá možnost přezkoumat, zda je výpověď žalobce skutečně nevěrohodná či nikoli. Posouzení přiměřené pravděpodobnosti pronásledování 30. Přestože výše uvedené vady stačí ke zrušení napadeného rozhodnutí, krajský soud považuje pro účely dalšího řízení za nezbytné vyjádřit se také ke způsobu, jakým žalovaný hodnotí důvodnost obav žalobce z pronásledování v případě návratu do vlasti. Nutno žalovanému připomenout rozdíl mezi posuzováním podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. a) ve srovnávání s písm. b) zákona o azylu.

31. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, je–li a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování (mimo jiné) pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.

32. Žalovanému sice lze dát za pravdu, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, protože před svým odjezdem z Venezuely nebyl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Pojem uplatňování politických práv ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu je nutné vykládat v souladu s čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67). Žalobce však žádná z těchto práv ve Venezuele neuplatňoval. Z obsahu pohovoru neplyne, že by žalobce ve Venezuele realizoval své právo na svobodu projevu, právo petiční, shromažďovací, sdružovací, volební či jiné politické právo. Pojem „uplatňování“ přitom v sobě nezbytně zahrnuje vlastní aktivitu žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015–36, bod 14).

33. Podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu se však liší. Pronásledován pro zastávání určitých politických práv a názorů může být i jednotlivec, kterému je určitý politický názor připisován původci pronásledování (čl. 10 odst. 2 směrnice č. 2011/95/EU, „kvalifikační směrnice“), což v případě § 12 písm. a) neplatí. Pojem politických názorů přitom zahrnuje zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal [čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační směrnice]. Zastáváním politických názorů přitom může být i to, že jednotlivec nepodlehne nátlaku a nevstoupí do politické strany, případně nejde k volbám apod.

34. Při posouzení odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu zároveň není rozhodné, zda žadatel již určitou formu pronásledování prožil v minulosti. Posuzuje se budoucí hrozba pronásledování, která sice může, ale nutně nemusí vycházet z minulého pronásledování. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017–33 nebo ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Azs 162/2018–47). Při tomto hodnocení se uplatní důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006–82).

35. Napadené rozhodnutí však prakticky žádné posouzení přiměřené pravděpodobnosti budoucího pronásledování žalobce neobsahuje. Žalovaný ve svém rozhodnutí toliko stručně odkazuje na své odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Následně se vyjadřuje pouze k tomu, že mezinárodní ochrana nemůže sloužit k legalizaci pobytu. Takové zkratkovité odůvodnění však s ohledem na různé podmínky pro udělení azylu podle obou ustanovení nemůže obstát.

36. Hodnotit přiměřenou pravděpodobnost budoucího pronásledování by žalovaný měl na základě tvrzení žadatele, která konfrontuje s informacemi o zemi původu. V napadeném rozhodnutí však taková konfrontace s informacemi o zemi původu zcela chybí. Přestože žalovaný shromáždil zprávy o Venezuele, při posuzování podmínek pro udělení azylu žalobci podle § 12 písm. b) zákona o azylu s nimi vůbec nepracuje. Napadené rozhodnutí neobsahuje prakticky žádné odůvodnění ve vztahu k neodůvodněnosti obav žalobce z pronásledování.

37. Krajský soud připomíná, že z důkazního standardu přiměřené pravděpodobnosti, který se uplatňuje při posuzování skutkového stavu, plyne, že žalovaný nemůže ze svého posuzování vyloučit tvrzené skutečnosti např. pouze proto, že nelze vyloučit jiný průběh událostí než ten předestřený žadatelem či že existuje alternativní vysvětlení pro určité skutečnosti, které jsou stejně pravděpodobné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008–70). V tomto případě to znamená, že žalovaný nemůže pouze na základě subjektivního hodnocení skutkového stavu, aniž by se blíže zabýval postavením colectivos ve Venezuele vyloučit, že přepadení žalobce a jeho rodiny bylo motivováno něčím jiným, než pouze majetkovým prospěchem. Obzvláště pokud se nejednalo o jediný incident, který rodina žalobce prožila a pokud zároveň z informací o zemi původu, které si žalovaný shromáždil, plyne, že se nejedná o „běžné“ kriminálníky, ale o paramilitantní uskupení blízká vládě, neoficiálně úzce propojená s bezpečnostním aparátem (viz zprávu Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky ze září 2019).

38. Navíc, i pokud by přepadení rodiny skutečně bylo motivováno pouze majetkovým prospěchem a nikoliv politickým názorem rodiny a zároveň by toto jednání bylo možné připisovat soukromému původci, je nutné zkoumat faktickou dostupnost vnitřní ochrany. Pro možnost udělení azylu pak může mít relevanci i to, pokud příslušní vnitrostátní orgány odmítnou poskytnout ochranu před pronásledováním právě z některého z důvodů podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný k dostupnosti vnitřní ochrany odkázal na zprávu Spolkového úřadu pro uprchlíky, ze které plyne, že bezpečnostní aparát nelze obecně pokládat za zkorumpovaný či nejevící zájem o plnění svých úkolů. Stejná zpráva však v další větě uvádí, že „[v] praxi však kriminalita, která se již vymkla kontrole, limituje možnosti normálního trestního stíhání, zvláště když se osoby porušující zákon těší ochraně. Vedle toho existují Colectivos, které fakticky operují mimo zákonný rámec.“ Dále v této zprávě se ohledně státní policie lze dočíst, že každý z 23 spolkových států Venezuely má vlastní policii. Jejich vybavení, motivace a napojení na kriminální sítě se značně liší v závislosti na regionu. Je nutné předpokládat, že často dochází ke spolupráci s lokálními colectivos. Z toho je zřejmé, že žalovaný pracuje se shromážděnými informacemi značně tendenčně a využívá pouze ty, které korespondují s jeho závěrem o nedůvodnosti žádosti žalobce. Takto ale postupoval nelze. Žalovaný má povinnost hodnotit zjištěný skutkový stav objektivně a musí přitom zohlednit nejenom informace svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch žadatele.

39. Ve vztahu k § 12 písm. b) zákona o azylu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Aby však žalovaný mohl řádně posoudit, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu podle uvedeného ustanovení, nejprve bude muset řádně posoudit věrohodnost žalobce.

40. Pro úplnost krajský soud dodává, že nelze bez dalšího tvrdit, že žalobce bez problémů z Venezuely vycestoval na základě vlastního cestovního dokladu, a proto jsou jeho obavy z návratu neodůvodněné. K tomu, aby žalovaný mohl vyvozovat závěry o neexistenci rizika pronásledování v případě bezproblémového vycestování žadatele ze země, by musel shromáždit relevantní informace, které tento jeho závěr podpoří. To však neudělal. Ze zpráv o zemi původu obsažených ve spisu přitom plyne, že mnozí představitelé opozice uprchli ze země z důvodu obavy z pronásledování. Lze si totiž představit, že bude v zájmu režimu, který se snaží zastrašovat lidi s opozičním politickým názorem, aby se jejích představitelů „zbavil“ tím, že jim umožní vlast opustit. Obecná bezpečnostní situace ve Venezuele 41. Námitka žalobce, podle které měl žalovaný k udělení mezinárodní ochrany přistoupit z důvodu celkově špatné bezpečnostní situace v zemi původu, je nedůvodná. Žalovaný ve vztahu k posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany nezpochybnil existenci politické a hospodářské krize ve Venezuele. Poukázal však na to, že žalobce v řízení neuvedl, že by se jej tato krize osobně jakýmkoliv způsobem dotkla. A v tom má žalovaný pravdu.

42. Aby žadateli mohla být udělena doplňková ochrana, musí především tvrdit, že v jeho případě existují konkrétní důvody, pro které by mu po návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v některé z podob podle § 14a odst. 2 zákona o azylu.

43. Nebezpečí, kterým je všeobecně vystaveno obyvatelstvo jednotlivé země nebo jeho část, sama o sobě nepředstavují konkrétní ohrožení, které by mohlo být hodnoceno jako vážná újma (bod 35 preambule kvalifikační směrnice). I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že obecně špatná situace v konkrétní zemi sama o sobě běžně nepostačí k porušení článku 3 Úmluvy. Muselo by jít o extrémní situaci obecného násilí (srov. rozsudek NA. proti Spojenému království, č. 25904/07, ze dne 17. 7. 2008, § 115). Ta bude obvykle existovat pouze v případě ozbrojeného konfliktu. Ve Venezuele ale ozbrojený konflikt neprobíhá.

44. Obecně neútěšná humanitární situace ve Venezuele vyvolaná tamní hospodářskou a politickou krizí sice může být lidsky pochopitelným důvodem pro opuštění země, sama o sobě však není důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Obzvláště pokud žalobce v rámci pohovoru neuvedl jakýkoliv negativní důsledek této krize na jeho život. Na uvedeném nic nemění ani odkaz žalobce na stanovisko UNHCR k návratům do Venezuely. I pokud UNHCR státům doporučuje nenavracet občany Venezuely do vlasti, neznamená to, že by se všichni kvalifikovali pro udělení mezinárodní ochrany. Humanitární azyl 45. Žalobce nedůvodně vznáší námitky také vůči neudělení humanitárního azylu. Humanitární azyl lze podle § 14 zákona o azylu udělit v případě hodném zvláštního zřetele. S žalobcem sice lze obecně souhlasit, že humanitární katastrofa či neútěšná humanitární situace v zemi původu by v určitých případech mohla být považována za takový důvod.

46. I ve vztahu k humanitárnímu azylu však platí, že při posuzování, zda se o případ hodný zvláštního zřetele jedná, žalovaný vychází zejména z tvrzení samotného žadatele. V tomto případě ovšem žalobce netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v jeho případě existoval důvod pro udělení humanitárního azylu. Neuváděl, že by hospodářská krize měla podstatnější dopady na jeho život nebo že se jej jakkoliv dotkl nedostatek léků či potravin. Není pravdou, jak žalobce namítá ve své žalobě, že by během pohovu několikrát zmínil velmi špatnou situaci ve Venezuele. Ve skutečnosti ohledně obecné situace ve Venezuele kromě výše uvedených incidentů nic netvrdil. Žalovanému proto nelze oprávněně vyčítat, že žalobci neudělil humanitární azyl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí není v otázce neudělení humanitárního azylu nepřezkoumatelné.

VI. Závěr a náklady řízení

47. Z výše uvedených důvodů, které naplňují důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí bez jednání, tj. nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, nedostatečné zjištění skutkového stavu, jakož i pochybení při provádění pohovoru s žalobkyní [§ 76 odst. 1 písm. a), b), c) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s.], soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

48. V dalším řízení bude povinností žalovaného provést s žalobcem doplňující pohovor a na základě jeho výsledku posoudit věrohodnost výpovědi žalobce v souladu s výše uvedenými principy plynoucími z judikatury. Případný negativní závěr ohledně věrohodnosti výpovědi nebo jeho části bude muset žalovaný ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnit. Poté žalovaný znovu a tentokrát řádně posoudí, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Toto posouzení se bude opírat o obsah výpovědi žalobce, který žalovaný vyhodnotí v kontextu informací plynoucích z aktuálních a relevantních zpráv o zemi původu žalobce.

49. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšná, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Ty sestávají z částky 3 100 Kč za jeden úkon právní služby zástupkyně žalobkyně Mgr. Pavlíny Zámečníkové, spočívajícího v přípravě a převzetí věci podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti oodměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“). K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč.

50. Krajský soud nakonec považuje za vhodné poskytnout účastníkům řízení vysvětlení týkající se změny v obsazení soudu a z toho plynoucí skutečnosti, že ve věci nerozhodovala samosoudkyně JUDr. Kateřina Mrázová, Ph. D., jak byli účastníci řízení poučeni v průběhu soudního řízení, nýbrž samosoudkyně Mgr. et Mgr. Lenka Bahýľová, Ph. D. Změnou rozvrhu práce Krajského soudu v Brně č. 8 na rok 2021, která je dostupná též na www.justice.cz, totiž došlo s účinností od 1. 9. 2021 k zařazení naposled jmenované soudkyně do soudního oddělení 34 Az, do něhož jezařazena též samosoudkyně JUDr. Kateřina Mrázová, Ph. D. Tato samosoudkyně je však t. č. dlouhodobě nepřítomná, a proto v této věci, která přišla na pořad jednání, rozhodovat nemohla.