34 Az 3/2018 - 137

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D., v právní věci žalobkyně: X. P., e. č. ………., st. přísl. ……………….. t. č. pobytem ……………………………… ……………………………………………. zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-682/ZA-ZA12-ZA16-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2018, č.j. OAM-682/ZA-ZA12-ZA16-2016, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou ze dne 13. 3. 2018 žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2018, č. j. OAM-682/ZA-ZA12-ZA16-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jí mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

II. Napadené rozhodnutí

2. V napadeném rozhodnutí žalovaný hodnotil skutkový příběh žalobkyně zachycený ve správním spisu ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanoveních zákona o azylu (§ 12, § 13, §14, § 14a a §14b tohoto zákona). Shrnul nejprve obsah pohovorů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně doplňujících pohovorů k žádosti.

3. V průběhu správního řízení žalobkyně podala své vyjádření k věci a předložila i články z čínských internetových stránek.

4. Ve svém hodnocení podkladů pro rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyní doložené podklady nebyly využity s tím, že mají zjevně totožný obsah. Dále žalovaný na základě hodnocení zpráv o zemi původu nezpochybnil problematickou situaci náboženských menšin v Číně. Nezpochybnil ani věrohodnost žalobkyně a jejích výpovědí ohledně příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině.

5. K jednotlivým důvodům pro udělení mezinárodní ochrany, konkrétně k pronásledování žalobkyně ve své vlasti z důvodů uvedených v § 12 písm. a) zákona o azylu, tzn. pro uplatňování svých politických práv a svobod, žalovaný uvedl, že žalobkyně nemá žádné politické přesvědčení, žádné problémy, a má pouze náboženské důvody.

6. K odůvodněnému strachu z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu hodnocení důvodů podle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný v prvé řadě uvedl, že žalobkyně zcela zjevně přijela v rámci organizované skupiny čínských žadatelů o azyl, k čemuž poukázal také na to, jakým způsobem žalobkyně přicestovala a nalezla Přijímací středisko Zastávka, a také na fakt, že všichni čínští žadatelé o azyl přicestovali v období od 07/2015 až 08/2016. Žalobkyně uvedla řadu nepravdivých informací k získání víza, což vše značně snižuje podle žalovaného její věrohodnost.

7. Dále žalovaný zdůraznil, že žalobkyni byl v zemi původu vydán bez problémů cestovní pas na její pravou totožnost, což svědčí o tom, že čínské státní orgány zřejmě nejevily o její osobu žádný zájem. Z uvedených úvah žalovaný dále dovodil, že důvody k odjezdu z vlasti byly velmi pravděpodobně ekonomické.

8. Podle žalovaného nebylo možné vyloučit, že žalobkyně byla členkou Církve Všemohoucího Boha.

9. Podle názoru žalovaného však žalobkyně vygradovala svůj příběh prostřednictvím znalostí informací od svých souvěrců.

10. Žalovaný se zabýval možností řešení situace žalobkyně cestou vnitřního přesídlení v rámci země původu. Žalobkyně podle něj mohla přesídlit do jiné oblasti či provincie v rámci Číny, neboť veškeré případné pátrání se vztahovalo pouze na jedno území. Navíc žalobkyně vycestovala z vlasti přes Peking, tedy jedno z nejlépe střežených a kontrolovaných míst. Pokud by čínské orgány skutečně pronásledovaly žalobkyni kvůli její víře či o ni jevily sebemenší zájem, pak by měly dost času a příležitostí se žalobkyně zmocnit.

11. Žalovaný shrnul svůj postoj tak, že žalobkyně nebyla vystavena pronásledování z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině, přičemž ani neuvedla žádné konkrétní a relevantní skutečnosti nasvědčující tomu, že by se v případě jejího návratu do vlasti něco změnilo, a proto žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu.

12. Ve zbytku napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu. V rámci tohoto hodnocení žalovaný opětovně uvedl několik stejných odstavců, jako u hodnocení podmínek pro udělení azylu.

13. Žalovaný nevyhodnotil jako rizikové ani to, že se v českých mediích objevila zpráva o čínských žadatelích o azyl. Žalobkyni v případě jejího návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) a § 14b odst. 1 zákona o azylu, rozhodl o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako celku.

III. Žaloba

15. Žalobkyně v České republice požádala o udělení mezinárodní ochrany, neboť byla v zemi původu terčem pronásledování ze strany čínských státních orgánů z důvodu praktikování svého náboženství. Žalobkyně je od roku 2013 členem křesťanské církve Quan Nen Shen, tj. Církve Všemohoucího Boha, která je v Číně zakázána a vládou určena na seznam „zakázaných kultů“.

16. Žalobkyně byla v r. 2014 vyloučena ze střední školy kvůli náboženskému vyznání. Spolužačce předala kopii svaté knihy (myšleno šíření víry a evangelií). Během pohovorů před správním orgánem vyloučení ze školy žalobkyně popsala.

17. S matkou se dvakrát žalobkyně přestěhovala (v roce 2015 a 2016), aby unikly potížím ze strany čínských úřadů. Posledním impulsem pro opuštění Číny bylo zatčení matčiny kamarádky, která byla věřící a byla ze strany policie dokonce mučena.

18. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v doplňujících pohovorech žalobkyně popsala, že se pravidelně účastnila církevních setkání a prokázala znalosti v oblasti zásad této církve. Uvedla, že čínská vláda postihovala otevřené členství v její církvi.

19. Matka žalobkyně byla v r. 2015 zatčena a policií jí bylo řečeno, že v případě, že bude dále věřit, bude zatčena na 8-10 let. Žalobkyně byla v souvislosti se zatčením matky předvolána na policii a byla vyslýchaná. Následně byl prohledán jejich byt, zabaveny knihy, tablet a peníze. Žalobkyně byla propuštěna, neboť nepřiznala, že je věřící a na adresu své matky nic neuvedla. Matka žalobkyně byla po dvou týdnech propuštěna se znatelnými známkami bití na těle. Poté byl jejich společný byt sledován, podezřelé osoby se dostavovaly i dovnitř a sledovaly žalobkyni i na ulici.

20. Žalobkyně popsala incident z r. 2016. Chtěla navštívit sestru ve víře, avšak v ulici, v níž sestra bydlela, se nacházela policie, která zrovna sestru ve víře zatýkala. Policie si žalobkyně všimla a chtěla ji odvézt na policii za účelem prověření. Žalobkyně jim však unikla.

21. S žalobkyní bylo provedeno několik pohovorů, kde žalobkyně podrobně vylíčila svůj azylový příběh včetně důvodů, které ji vedly k opuštění vlasti a nemožnosti se do ní vrátit. Kromě toho spolu se svým zástupcem doložila řadu zpráv vypovídajících o systematickém potírání náboženské svobody čínskými státními orgány a o rozšířeném pronásledování příslušníků náboženských menšin, včetně členů Církve Boha Všemohoucího.

22. Žalobkyně rozdělila své žalobní body ve vazbě na dva zásadní argumentační okruhy obsažené v napadeném rozhodnutí, v nichž spatřuje pochybení. V prvním argumentačním okruhu se soustředila na závěry žalovaného týkající se hodnocení otázky pronásledování žalobkyně (absence pronásledování), včetně absence pronásledování v budoucnu, ve druhém okruhu pak na závěry žalovaného týkající se otázky integrace žalobkyně v ČR a možnosti vycestování zpět do země původu.

23. V rámci prvního okruhu námitek žalobkyně především namítala, že žalovaný vyhodnotil nesprávně, že nebyla v minulosti pronásledována, pročež ani nemůže mít důvodné obavy z pronásledování. Žalobkyně naopak považuje jednání, jemuž byla v minulosti vystavena, za pronásledování. I kdyby nebyla v minulosti pronásledována, neměla by tato skutečnost v kontextu zpráv o zemi původu ve spojení s její konzistentní výpovědí, být jediným vodítkem pro vyloučení důvodné obavy z pronásledování. Žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu.

24. Žalobkyně dále namítala, že podle jejího přesvědčení byl v tomto případě naplněn pojem pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod. Podle jejího přesvědčení se měl žalovaný zabývat i možností udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť za politická práva a svobody musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny. K těmto právům bezesporu patří i právo na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny či právo sdružovací ve smyslu čl. 20 Listiny. Kromě toho dle komentáře k čl. 43 Listiny mají doktrinální prioritu v Listině práva přirozená, tedy základní, pročež nesmí být vyloučena při uplatňování nároku na azyl, včetně náboženské svobody. Žalobkyně zřetelně uváděla řadu příkladů, kdy v minulosti došlo ze strany státních orgánů k zásahu do shora uvedených práv. V důsledku zásahu do práva sdružovacího pak žalobkyně opakovaně měnila adresy, skrývala se, neboť sdružování se k modlitbám bylo přísně monitorováno čínskými státními orgány a jejich náboženské uskupení bylo označeno jako zakázaný kult. Stále se zvyšující počet stoupenců církve žalobkyně a menších křesťanských církví je nepohodlný komunistickému režimu v Číně, který vychovává občany k loajalitě pouze se státním režimem, s čímž víra v Boha vážně koliduje. K propojenosti náboženství žalobkyně a poltického přesahu víry žalobkyně odkázala na rozsudek, v němž australský soudní tribunál udělil mezinárodní ochranu z důvodu politického pronásledování. Žalovaný však nezařadil tento podklad mezi podklady rozhodnutí s tím, že nepřinesl nic nového.

25. Podle žalobkyně lze pronásledování křesťanů v Číně kvalifikovat v rovině mezinárodního trestního práva jako zločin proti lidskosti, konkrétně zločin perzekuce [čl. 7 odst. 1 písm. h) Římského Statutu Mezinárodního trestního soudu]. Čína však dosud není před tímto soudem stíhána pro uvedený zločin. Atmosféru v Číně, doloženou mnoha zprávami o zemi původu, lze subsumovat pod početnou mezinárodněprávní jurisprudenci o zločinu perzekuce, např. vytváření a udržování atmosféry teroru, pravidelná dehumanizace a degradace skupiny obyvatelstva, neoprávněné zadržování, zatčení a věznění skupiny obyvatelstva, nucení skupiny obyvatelstva k podepsání vynucených prohlášení, vyloučení z profesního života, vyloučení skupiny obyvatelstva z veřejného života, pracovní tábory. Systematický postup proti náboženským skupinám a eliminace náboženství jsou považovány za zločin perzekuce. Žalobkyně byla v zemi původu jednoznačně obětí perzekuce, musela se schovávat, žila v atmosféře teroru, kdy v ulicích visely výzvy k udávání křesťanů a křesťané byli pronásledováni, jejich shromažďování potíráno a náboženské stavby byly demolovány.

26. I kdyby bylo řádně zjištěno, že žalobkyně skutečně nebyla v minulosti pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zák. o azylu, neměla by být tato skutečnost sama o sobě v kontextu zpráv o zemi původu ve spojení s konzistentní výpovědí žalobkyně jediným vodítkem pro vyloučení odůvodněné obavy z pronásledování. Obava žalobkyně z pronásledování je důvodná, mezinárodní ochrana jí měla být udělena. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 Azs 227/2017-33, nebyl-li jedinec před svým odchodem ze své země původu pronásledován a ani přímo ohrožen pronásledováním, neznamená to, že nemůže v azylovém řízení uplatňovat odůvodněné obavy z pronásledování.

27. Žalobkyně se obsáhle věnovala argumentaci směřující k naplnění jednotlivých podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Poukázala na kritéria vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ke kritériu existence odůvodněného strachu žalobkyně uvedla, že právě toto kritérium zřejmě bylo rozhodujícím důvodem pro neudělení mezinárodní ochrany. Ostatní argumentace zřejmě nemohla hrát stěžejní roli. Na straně 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně nebyla nikdy kontaktována ze strany bezpečnostních složek, natož zadržována či dokonce opakovaně zadržována či vězněna a není ani trestně stíhána. Proti tomuto žalobkyně namítla, že při pohovorech jasně poukazovala na problémy, které měla ve vlasti s lokální policií, a srozumitelně vysvětlila, že se obávala, že by tyto problémy brzy doznaly podoby vážných problémů se státní policií v případě, že by nevycestovala. Ve výpovědích jasně uváděla, že byly s matkou sledovány, z bytu raději žalobkyně nevycházela. Za naprosté zkreslení situace označila žalobkyně tvrzení žalovaného, že nebyla ze strany policie nijak kontaktována.

28. Žalobkyně byla vystavena konstantnímu strachu z policie, víru mohla vyznávat jenom v utajení, musela změnit místo pobytu ze strachu před policií a moc nevycházela ven. Podoba žalobkyně byla policii známa, byla zde na výslechu v souvislosti se zatčením své matky. Takové jednání naplňuje definici pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice. V této souvislosti žalobkyně upozornila na to, že čínský trestní zákon postihuje trestem odnětí svobody členství a aktivitu v zakázaných církvích.

29. Žalobkyně kromě poskytnutí vlastní věrohodné výpovědi také odkazovala na pronásledování, jemuž čelili její spoluvěrci, případně členové jiných zakázaných křesťanských církví (včetně osmi žadatelů o mezinárodní ochranu, jejichž žádosti posuzoval žalovaný ve stejném časovém okamžiku jako žádost žalobkyně, a to v komparaci se zcela totožným souborem zpráv o zemi původu, přičemž dospěl k závěru o udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu).

30. Žalobkyně skutečně neměla žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, ale to neměli ani její souvěrci, kterým byla mezinárodní ochrana udělena, a na základě zpráv o zemi původu nebylo možné ani dovodit, že by konzistentní výpověď žalobkyně postrádala důvěryhodnost. Výpověď žalobkyně byla věrohodná a žalovaný byl případně povinen pravdivost tvrzení žalobkyně vyvrátit. Žalovanému se však nepodařilo zpochybnit věrohodnost tvrzení žalobkyně, ač se o to na několika místech svého rozhodnutí pokoušel. Přestože se žalovaný v rozhodnutí vyjadřoval k incidentu žalobkyně s policií, vzápětí dodal, že žalobkyně nikdy nebyla terčem jakéhokoliv negativního jednání ze strany čínských orgánů a pouze využila znalostí problematiky pronásledování náboženských menšin v Číně k tomu, aby vygradovala svůj azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti.

31. Ze strany 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda žalovaný považoval výpověď žalobkyně ve vztahu k incidentu za nevěrohodnou, anebo zda tuto událost nepovažuje za dostatečný důkaz o tom, že žalobkyně by mohla být v zemi původu pronásledována. Výpověď žalobkyně byla věrohodná a žalobkyně unesla svoji část důkazního břemene. Naopak žalovaný nebyl schopen žádným konkrétním způsobem zpochybnit tvrzení žalobkyně, která mimo jiné odpovídají informacím o zadržování a mučení členů její církve obsaženým ve zprávách o zemi původu. Z těchto zpráv rovněž nelze dovodit, že k pronásledování žalobkyně nemůže dojít. Nejen z rozsudku NSS č. j. 4 Azs 24/2013-34 vyplývá, že se žalovaný měl za této situace přiklonit k závěru o existenci odůvodněných obav z pronásledování a měl žalobkyni azyl udělit.

32. Důkazní břemeno je tak vychýleno ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu a nedostatek důkazů nemůže být přičítán nevěrohodnosti či nedůvodnosti podané žádosti. Žalovaný nevyvrátil výpověď žalobkyně, proto měl být aplikován důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti ve prospěch žadatelky o azyl podle čl. 4 odst. 4 směrnice 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).

33. Žalobkyně jednoznačně naplnila podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zák. o azylu. Je nepochybné, že se žalobkyně nachází mimo zemi původu. V případě žalobkyně lze mluvit o existenci důvodného strachu z budoucího pronásledování, neboť v Číně stále dochází k masivnímu pronásledování příslušníků náboženských menšin.

34. Žalobkyně dále dodala, že pronásledování může mít i jinou formu než je fyzické násilí, svévolné zatčení či diskriminační jednání. Může rovněž jít o opatření působící psychický nátlak. Žalobkyně právě žila v konstantním strachu z policie a zatčení, víru mohla vyznávat jen v utajení a musela i změnit místo pobytu ze strachu před policií, což jí působilo psychické obtíže.

35. Podmínka selhání ochrany v zemi původu souvisí s nemožností vnitřního přesídlení. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a rozporuplné, pokud uvádí, že žalobkyně mohla své problémy řešit přestěhováním do jiné oblasti Číny, přitom však nepřipouští, že by žalobkyně jakékoliv problémy měla. Přestože žalobkyně při pohovoru uvedla, že vnitřní přesídlení nepřicházelo v úvahu, neboť k pronásledování příslušníků její církve dochází na celém území Číny, žalovaný dále argumentoval tím, že žalobkyně mohla přesídlit do jiné oblasti či provincie, čímž by své problémy vyřešila, neboť pátrání policie se vztahovalo pouze na území města Daqing a po přestěhování do města Harbin problémy podle něj ustaly. Žalovaný své úvahy nepodpořil žádnými odkazy na informace o zemi původu, jenž by nasvědčovaly tomu, že přestěhováním žalobkyně opravdu unikla problémům se státními orgány a účinně odstranila pronásledování. Žalobkyně měla opačné zážitky.

36. Dále žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné dostatečné zhodnocení otázky možnosti vnitřní ochrany a přesídlení, neboť žalovaný svůj závěr založil na tom, že údajné pátrání po žalobkyni se odehrávalo pouze v její provincii. Žalobkyně oproti tomu poukázala na čl. 7 odst. 2 a také bod 27 preambule kvalifikační směrnice. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné hodnocení reálnosti, přiměřenosti, rozumnosti a smysluplnosti možnosti využití vnitřní ochrany žalobkyní (je třeba zvážit i dostupnost řešení, poměry v zemi původu, osobní poměry a bezpečnost žadatele). Namísto toho žalovaný vychází z ničím nepodložené domněnky, že byla- li žalobkyně hledána policií pouze v rámci jednoho města, v případě přestěhování do jiné oblasti či provincie, by již žádné problémy neměla.

37. Z napadeného rozhodnutí totiž není zřejmé, kterou konkrétní oblast Číny považuje žalovaný za bezpečnou pro vnitřní přesídlení žalobkyně. Závěry žalovaného ohledně možnosti využití vnitřního přesídlení proto žalobkyně považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a navíc odporující dostupným informacím o zemi jejího původu, z nichž vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny, pouze s rozdílem v jeho intenzitě. Původcem tohoto pronásledování jsou navíc státní orgány, proto nelze předpokládat, že by žalobkyni z jejich strany byla poskytnuta ochrana. Vnitřní přesídlení by tak z hlediska ochrany před pronásledováním nebylo efektivním řešením situace.

38. Jelikož i žalobkyně vyjádřila obavu z policejního pronásledování či zatčení, není jasné, jak na základě týchž zpráv mohl žalovaný dospět k tak diametrálně odlišným závěrům u některých žadatelů, tj. že stát neochrání žadatele, pročež je azyl udělen, a naopak v případě žalobkyně zcela absentuje v rozhodnutí pasáž ohledně zkoumání účinků státní ochrany v místě bydliště, v místě, kde se skrývala a v případě vnitřního přesídlení.

39. Žalovaný nezpochybňoval příslušnost žalobkyně k Církvi Všemohoucího Boha. Z informací o zemi původu vyplývá, že tato náboženská menšina je zařazena mezi tzv. „ zlé kulty“ a její příslušníci jsou často pronásledováni. V tomto kontextu docházelo i k pronásledování žalobkyně z důvodu jejího náboženského vyznání.

40. Konečně se žalobkyně v rámci prvního okruhu svých žalobních námitek domáhala také toho, že jí eventuálně měla být přiznána doplňková ochrana (§ 14a zák. o azylu), neboť by jí v případě návratu do Čínské lidové republiky mohlo hrozit nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo potrestání z důvodu podání žádosti o azyl na území ČR. Závěry žalovaného, že tomu tak nebude, postrádají dostatečnou oporu ve správním spisu. Žalovaný se nedostatečně věnoval okolnostem hrozby újmy v případě návratu žalobkyně do země původu. Žalovaný jakoukoliv hrozbu v případě žalobkyně považuje za hypotetickou spekulaci. Žalobkyně také poukázala na to, že si čínské orgány velmi pravděpodobně mohou spojit její návrat z ČR s obecně známými i medializovanými příběhy čínských křesťanů, kteří emigrovali ze své vlasti. Vycestování žalobkyně tedy koliduje s mezinárodními závazky ČR (čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků).

41. Ve druhém argumentačním okruhu žalobkyně uvedla námitky, které se týkají jejích motivů k přicestování do ČR, žádosti o vízum, možnosti vycestování přes letiště Peking, integrace na místní podmínky a trh práce, z čehož žalovaný dovozoval její údajný postranní ekonomický úmysl. Úvahy žalovaného v tomto směru, žalobkyně považuje za nepodložené spekulace. Žalovaný nesprávně připisuje zjištěným skutečnostem (např. nalezení práce v ČR, údajně bezproblémovému vycestování) jiný význam. Místo řešení merita věci, tj. odůvodněného strachu z pronásledování, se žalovaný zabývá několika meta-právními úvahami. Přitom snahu o řádnou integraci v české společnosti (opuštění střediska po 6 měsících, nalezení práce, integrace do společnosti a lokálních náboženských komunit) nelze žalobkyni klást k tíži. Právo pracovat požívá žadatel již po 6 měsících od požádání o mezinárodní ochranu. Zároveň vycestování nebylo tak bezproblémové, jak uváděl žalovaný. K tomu žalobkyně ve správním řízení uvedla, že cestovní agentura za úplatu uvedla jejím jménem některé nepravdivé údaje o její osobě a sama žalobkyně uvedla nepravdivé údaje např. o skutečném účelu cesty, neboť jinak by jí vízum nebylo vydáno. Uvedení nepravdivých údajů tedy nemohlo mít vliv na posouzení věrohodnosti její výpovědi. Žalobkyně měla obavy z toho, že jí vízum nebude vydáno.

42. Ohledně argumentu žalovaného o organizovaném příjezdu společně s ostatními čínskými žadateli o azyl žalobkyně namítla, že by v jejím případě vůbec nemělo hrát roli, zda a kdy společně s ní přicestovalo více osob či nikoli. Fakt, že v jistém období se v České republice objevuje početná skupina čínských žadatelů, nijak neovlivňuje hodnocení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Důvod, proč žalobkyně přicestovala právě v roce 2016, je zcela pochopitelný, neboť právě v tomto roce začaly její problémy s policií a v průběhu let 2014 a 2015, jak vyplývá ze zpráv o zemi původu žalobkyně, tvrdě zesílila náboženská perzekuce a pronásledování křesťanských uskupení ze strany čínských státních orgánů. Není také pravdou, že žalobkyně přicestovala organizovaně. Drtivou většinu čínských křesťanů až do příjezdu do ČR žalobkyně neznala.

43. Přitom veškerá obdobná argumentace žalovaného se objevuje i v jiných rozhodnutích a rovněž v rozhodnutích u všech 8 žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým byl azyl nakonec udělen z důvodu důvodné obavy z pronásledování (přitom také přicestovali legálně s doklady, přes pekingské letiště). Není však vůbec zřejmé, na základě jaké metody a hodnocení argumentů u nich žalovaný dospěl k opačnému závěru, když bylo použito stejných argumentů.

44. K argumentu žalovaného, že žalobkyně nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany na letišti, tato především namítla, že ustanovení § 3a zákona o azylu umožňuje žadateli podat žádost na několika místech, a to mimo jiné na policii na hraničním přechodě nebo na policii v přijímacím středisku nebo na odboru krajského ředitelství cizinecké policie za podmínky, že se dostavil dobrovolně. Dle tohoto ustanovení je tak na žadateli, aby sám zvolil, kde žádost podá. V praxi je letiště využíváno k podání žádosti o mezinárodní ochranu těmi žadateli, kteří přicestují bez platného cestovního dokladu. Žalobkyně tedy postupovala zcela v souladu se zákonem, když podala žádost v přijímacím středisku, kde běžně podávají žádost všichni žadatelé s platnými doklady. Žalobkyně navíc žalovanému vysvětlila, jakým způsobem získala informace o přijímacím středisku v Zastávce, když jde o jediné zařízení přijímající azylové žádosti, jeho adresa je uvedena na webových stránkách a o této adrese jsou informovány všechny nevládní a dobrovolnické organizace pomáhající žadatelům během azylového řízení.

45. V závěru žalobkyně znovu poukázala na to, že se námitky obsažené ve druhém argumentačním okruhu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyskytují i ve všech rozhodnutích u těch žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým správní orgán udělil mezinárodní ochranu formou azylu z důvodu odůvodněné obavy z pronásledování. Dále žalobkyně upozornila na to, že v ČR zároveň s ní podalo žádost z obdobných důvodů dalších přibližně 90 osob křesťanského vyznání z Číny. V přibližně 78 případech žalovaný vydal rozhodnutí ve věci, přičemž v 8 případech vydal kladné rozhodnutí o udělení azylu, zatímco v 70 případech stejně jako u žalobkyně vydal rozhodnutí o neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany (přitom jde v podstatě o obsahově totožné odůvodnění, vyjma úvodního shrnutí obsahu výpovědi a spisu). Také u 8 kladných rozhodnutí se vyskytují tytéž kritické pasáže odůvodnění, jakým je odůvodněno i neudělení mezinárodní ochrany. To znamená, že výtky, z nichž žalovaný vyvozuje absenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jsou totožnými výtkami, které zaznívají i v rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný tak v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu nepostupoval stejně ve skutkově obdobných věcech.

46. Ze všech shora uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, případně zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl o udělení mezinárodní ochrany.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

47. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou a účelovou. Žalobkyně v žalobě pouze opakuje či shrnuje, co říkala u pohovorů, případně svá tvrzení "upřesňuje" podle toho, jaké konkrétní nesrovnalosti správní orgán nalezl a v napadeném rozhodnutí zdůvodnil, případně svá tvrzení umocňuje ve snaze připsat jim požadovaný azylový význam. Žaloba upozorňuje na rozpor s ustanoveními § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4, a § 68 odst. 3 správního řádu, na rozpor s ustanoveními § 12 písm. a) a písm. b) a § 14a zákona o azylu a na rozpor s ustanoveními čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 33 Ženevské úmluvy, mnohdy však s tímto vymezením, co do konkretizace, dále nepracuje.

48. Potíže tvrzené žalobkyní žalovaný neshledal azylově relevantními z hlediska nedostatku potřebné kvality a kvantity tvrzeného pronásledování. Tvrzené potíže byly jen v rovině spekulací a nepředstavovaly skutečnou hrozbu či nebezpečí vážné újmy. Závěry o tom, že žalobkyně nebyla ve své zemi pronásledována, podložil žalovaný rozsáhlou logickou úvahou. Úvahu učinil přísně individuálně a umocnil ji komparací s příběhy členů organizované skupiny čínských turistů. Žalobkyně ve své vlasti nebyla nikdy ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek kontaktována, natož aby byla zadržena. Nikdy se nestala terčem jednání, jaké popisoval u svých souvěrců. Žalovaný zpochybnil tvrzení žalobkyně, že se tak stalo proto, že svoji víru nepřiznala anebo policistům unikala. Podle žalovaného žalobkyně jen využila znalosti o problematice pronásledování některých náboženských menšin a vytvořila zdání o existenci obav z návratu do vlasti, přestože ve vlasti nebyla nikdy ohrožena. Žalovanému není zřejmé, na základě čeho žalobkyně dospěla k závěru, že její výpověď byla věrohodná. Jak žalobkyně události popsala, tak k nim podle žalovaného dojít nemohlo.

49. Co se týče námitky žalobkyně ohledně neudělení azylu ve smyslu í § 12 písm. a) zákona o azylu, k tomu žalovaný uvedl, že žalobkyně v řízení netvrdila, že by byla ve své vlasti nějakým způsobem politicky aktivní, že by byla členem nějaké politické strany či organizace, nebo že by vyznávala nějaké politické přesvědčení. Pokud jde o argumentaci žalobkyně ohledně chybného chápání pojmu "politická práva a svobody", žalovaný uvedl, že žalobkyně tato práva značně přeceňuje ve vztahu k tvrzenému způsobu vyznávání víry v rámci "neveřejných domácích utajovaných církevních sezeních", kde docházelo pouze k tvrzenému čtení Bible a modlení. Žádnému bránění práva na svobodu projevu či práva na sdružování, které by dosahovalo požadované intenzity a kvality, nebyla žalobkyně nikdy vystavena.

50. K otázce rozložení důkazního břemene v řízení ve věci mezinárodní ochrany žalovaný hned k úvodní námitce sdělil, že není vůbec zřejmé, z čeho žalobkyně vyvozuje závěr o tom, že v rámci podrobných rozhovorů poskytla žalovanému ve vztahu k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu věrohodnou výpověď, která byla konzistentní. Žalovaný považuje tato tvrzení za přeceněná. Průběh pohovorů byl vnitřně rozporný a vesměs neurčitý. V rámci těchto pohovorů žalobkyně neodpovídala na položené otázky, odpovídala jakoby na nevyřčené otázky, trval-li žalovaný na odpovědi, zaznívaly obecné a vyhýbavě odpovědi. Žalobkyně tedy „mlžila“ a sdělovala minimum konkrétních údajů, aby nebylo možné zjistit propojení organizované skupiny. Obecné a vyhýbavé odpovědi poskytovaly prostor pro případnou následnou konkretizaci „podle vývoje situace“.

51. K části žaloby, kde žalobkyně hovoří o existenci odůvodněného strachu z pronásledování, žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, co jej vedlo k závěru, že individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žalobkyně nebo její budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do země původu neshledal. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí uvedl, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědí žalobkyně ohledně její příslušnosti ke konkrétní náboženské církvi a o konkrétních potížích, ale přesto nejde o azylově relevantní skutečnosti. Žalobkyně se však prostřednictvím tohoto závěru snaží žalovanému podsunout, že tímto připustil, že pronásledována byla. Udává-li žalobkyně pronásledování náboženských příslušníků v Číně, kterým si komunistický režim upevňuje moc a likviduje opoziční ideologii, činí tak bez konkrétní vazby na její azylový příběh.

52. Žalovaný v otázce věrohodnosti tvrzení žalobkyně odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku (stížnost č. 53110/16). ESLP k případu této stěžovatelky konstatoval mimo jiné následující: „Závěr vnitrostátních správních orgánů, že stěžovatelka nebyla hledána čínskými správními orgány, podporují také příslušné mezinárodní zprávy, podle kterých čínské správní orgány využívají výjezdní kontroly na letištích v případě cestujících opouštějících zemi, aby zabránily osobám hledaným správními orgány v cestách do zahraničí, pokud správní orgány takovým osobám již dříve neodmítly vydat cestovní pas (viz odst. 19 a 21 výše).“ Dále ESLP vyslovil, že „Pokud by byla stěžovatelka pod dozorem správních orgánů, nebyl by jí pas vydán ani by jí nebylo umožněno samotné odletět z pekingského mezinárodního letiště (…) Zcela bezproblémový odchod stěžovatelky ze země naznačoval, že nebyla cílem pronásledování ze strany správních orgánů.“ Po zvážení všech ve věci podstatných skutečností žalovaný konstatoval, že žalobkyně pouze využila uvedených znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními následně vygradovala vlastní azylový příběh a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti. Žalovaný je toho názoru, že pokud by byla žalobkyně ve své vlasti pronásledována, jak uvádí v průběhu správního řízení, jistě by byla policií sledována jako nežádoucí či problémová osoba z náboženských důvodů a sotva by mohla ze země vycestovat bez jakýchkoli problémů. Závěry žalovaného potvrzují takové skutkové okolnosti jako bezproblémové vycestování žalobkyně ze země, včetně vydání cestovního pasu a bezproblémové vycestování přes nejstřeženější letiště v zemi původu. Pronásledování žalobkyně tedy nebylo prokázáno.

53. Po celkovém posouzení žalovaný konstatoval, že pokud jde o individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žadatelky nebo její budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do vlasti, její žádost jako důvodnou neshledal. Problémy, kterým čelila, nedosahovaly intenzity pronásledování a nelze je označit za závažné porušení lidských práv.

54. S tím pak úzce souvisí i žalobní námitka ohledně nedostatečného posouzení možnosti vnitřního přesídlení. Na argumentaci ohledně možnosti či nemožnosti vnitřního přesídlení jako způsobu řešení problémů žalobkyně však zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu rozhodně nestojí. Žalovaným zmiňovaná možnost vnitřního přesídlení byla určená jako návod k řešení daných potíží žalobkyně. Nelze však žalovanému vytýkat, že se blíže nezabýval schopnostmi žalobkyně opatřit si dlouhodobější zázemí v jiné části Číny. Žalovaný však má za to, na základě pohovorů se žalobkyní a zpráv o zemi původu, že žalobkyni pronásledování ani vážná újma v zemi původu nehrozí. Proto není na místě ani dále analyzovat, zda v zemi původu existuje možnost efektivní vnitřní ochrany, např. formou vnitřního přesídlení. Žalovaný proto považuje žalobní námitky ohledně nedostatečného posouzení možnosti vnitřního přesídlení, včetně hodnocení reálnosti a smysluplnosti tohoto řešení (včetně hodnocení poměrů v zemi původu a osobních poměrů žalobkyně) za irelevantní.

55. Co se týče námitky žalobkyně ohledně hrozby vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu, a to zejména z důvodu medializace případu, žalovaný uvádí, že tím, kdo aktivně medializuje svůj azylový příběh, je právě komunita čínských občanů, kteří přijeli s obdobným azylovým příběhem ve zhruba stejném období a pod záštitou a organizátorstvím stejné cestovní kanceláře, tedy jde zjevně o skupinu vzájemně propojených a spolupracujících osob (žalovaný neposkytl médiím žádné informace). Tvrzení, že právě zveřejnění byť jen obecné informace o jejich pobytu v České republice je ohrožuje, tak žalovaný rozhodně nemůže považovat za důvodné. Prezentovaná obava žalobkyně se tak jeví spíše jako účelová.

56. K tzv. druhému argumentačnímu okruhu žalovaný vysvětlil, že svoji úvahu o spíše ekonomických důvodech příjezdu žalobkyně a dalších členů jejich organizované skupiny v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnil. Podrobil správní úvaze nejen chování žalobkyně, ale všech ostatních členů organizované skupiny, jakkoli se žalobkyně zařazení do této skupiny brání. Žalovaný vysvětlil, že jakkoli nemůže negativně hodnotit snahu žalobkyně se zapojit do pracovního procesu s cílem vydělat si na úhradu nákladů svého pobytu v České republice, je účel samotného řízení o mezinárodní ochraně odlišný a zapojení žalobkyně do pracovního procesu primárně nepředpokládá, což bylo vysvětleno.

57. Žalovaný tedy hodnotil skutečnosti zjištěné v průběhu správního řízení u žalobkyně a v řízeních ostatních členů skupiny, s nimiž žalobkyně do České republiky přicestovala a které s azylovým příběhem žalobkyně úzce souvisí. Proto nelze vytrhnout jednu skutečnost, např. její snahu se v zákonné lhůtě zaměstnat, ze všech ostatních souvislostí a hodnotit ji pouze jednotlivě, jak to žalobkyně činí. Konstatováním o společných rysech včetně zapojení se do pracovního procesu žalovaný spíše dokreslil propojenost dané skupiny. Pokud se žalobkyně cítí dotčena tím, že žalovaný rozpoznal její ekonomické úmysly spíše než obavu z pronásledování, je to jen důsledek jejího chování v České republice v návaznosti na obsah její podrobné výpovědi.

58. Žalobkyně sice měla právo si vybrat místo podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, avšak již ne dobu, kdy ji podá. Žalobkyně o mezinárodní ochranu nepožádala ihned po příjezdu, ale naopak vyčkala několik dní a volně se pohybovala po ČR, což nijak nevysvětlila. Skutečnost, proč o mezinárodní ochranu nepožádala ihned po příletu, např. na letišti Václava Havla, tedy bezprostředně poté, co k tomu měla příležitost, ani azylově relevantním způsobem také nevysvětlila. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004, ze dne 20. 10.2005, a č. j. 2 Azs 137/2005, ze dne 9. 2. 2006.

59. Žalovaný považuje za irelevantní žalobou navrhované důkazy odkazující na jiná řízení a rozhodnutí ve věci žádostí o mezinárodní ochranu podaných jinými osobami. Každá žádost o mezinárodní ochranu je vždy posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností a stejně tak tomu bylo i v případě žalobkyně. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že žalovaný shledal stejné typové znaky u dalších žádostí o mezinárodní ochranu podaných členy dobře organizované skupiny, kteří spolu s žalobkyní o mezinárodní ochranu v průběhu zhruba jednoho roku požádali. Doplňková ochrana nebyla žalobkyni udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Skutečnosti prezentované v této souvislosti žalobkyní ani po zohlednění shromážděných podkladových informací o zemi původu netvoří logický předpoklad jejího vystavení riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do Číny.

60. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému shrnuje, že neshledává obsah žalobních námitek způsobilý zpochybnit jím vyslovené závěry. Jen na okraj se žalovaný vyjádřil i k návrhu alternativního rozsudku, který žalobkyně prostřednictvím svého zástupce učinila, a to k možnosti, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a mezinárodní ochranu udělil. Žalovaný sděluje, že možnost, aby soud mezinárodní ochranu udělil (navíc v obecné podobě), nemá oporu v zákonné úpravě. Proto není možné, aby soud takovému návrhu vyhověl, a je třeba ho zamítnout.

61. V replice k vyjádření žalovaného ze dne 5. 7. 2018 žalobkyně nejprve polemizovala s hodnocením nevěrohodnosti svých výpovědí ze strany žalovaného, ačkoliv tento nepoukazoval na žádné konkrétní rozpory. Ačkoliv nyní z vyjádření žalovaného plyne, že výpověď žalobkyně byla nevěrohodná, tato skutečnost nebyla zřejmá z napadeného rozhodnutí. Žalovaný účelově hledá ve výpovědích žalobkyně jakékoliv skutečnosti, které mohou podpořit jeho závěr o její nevěrohodnosti a o nedůvodnosti žádosti. Zjištěné skutečnosti vykládá tendenčně v neprospěch žalobkyně.

62. K žalovaným odkazovanému rozsudku ESLP ve věci Y. L. proti Švýcarsku žalobkyně uvedla, že tento rozsudek je ve vztahu k předmětné věci zcela nepřípadný, neboť v uvedené věci byla žadatelka shledána celkově nevěrohodnou, a to i ve vztahu k tvrzené příslušnosti k církvi. V nyní posuzované věci naopak žalovaný shledal výpověď žalobkyně o jejím vztahu k církvi za zcela věrohodnou. Je pravdou, že žalobkyně je členkou neregistrované církve, ale důvodem je to, že ji vládnoucí režim v Číně považuje za zakázaný kult, neboť je v rozporu s vládnoucí ideologií.

63. Vedle toho nelze bez dalšího tvrdit, že neproblematické vydání pasu automaticky vylučuje nebezpečí pronásledování. V době, kdy žalobkyně s matkou plánovaly vycestovat z Číny, již měla žalobkyně pas vydaný.

64. Kromě toho žalobkyně namítla, že žalovaný dostatečně nevyhodnotil z prospektivního pohledu otázku možného budoucího pronásledování v zemi původu. Žalobkyně je členkou církve, která je v Číně zakázána. Působení v církvi je tedy kriminalizováno. Četné zprávy o zemi původu potvrzují, že reálně dochází k zatýkání věřících nebo dokonce k mučení a podrobování špatnému zacházení. Pokud by žalobkyně pokračovala po návratu do vlasti v praktikování své víry, porušila by tím zákon a vystavila by se reálnému nebezpečí trestního stíhání. Pokud žalovaný poukazoval na bezproblémové vycestování žalobkyně ze země původu, pak k tomu žalobkyně uvedla, že tímtéž způsobem vycestovalo i 8 žadatelů, kterým byl azyl udělen. Napadené rozhodnutí skutečně neobsahuje příliš mnoho argumentace k vnitřnímu přesídlení, pročež toto je i obsahem uplatněné námitky.

65. Žalobkyně se snažila své právo na svobodu projevu a sdružování uplatňovat zejména na utajovaných setkáních církve. I takto uplatňované právo je však postihováno a církevní setkání jsou sledována a zakázána.

66. Dále žalobkyně poukázala na to, že žalovaný svou narážkou na medializaci příběhů čínských křesťanů situaci žalobkyně nepřípustně zobecnil. Žalobkyně sama svůj případ nikdy nemedializovala. S případem žadatelů o azyl již byly bohužel obeznámeny čínské orgány (viz zprávy MZV).

67. Žalobkyně se opakovaně ohradila vůči tvrzení žalovaného o „organizované skupině čínských křesťanů“. Jde o nepodložené domněnky a spekulace žalovaného. Pokud žalovaný operoval s tvrzením, že řízení o mezinárodní ochraně primárně nepředpokládá zapojení se azylanta do pracovního procesu, pak k tomu žalobkyně uvedla, že zákon o azylu zejména nepředpokládá, že bude řízení trvat více než 2 roky. Ministerstvo vnitra by mělo být schopno rozhodnout o žádosti o mezinárodní ochranu do 6 měsíců od poskytnutí údajů k podané žádosti, což je i doba, kterou omezuje zákon o zaměstnanosti žadatele o azyl v pracovním procesu. Nelze od žadatelů očekávat, že budou v případě několikanásobného překročení lhůty k vydání rozhodnutí o jejich žádosti pasivně čekat 24 h. denně na toto rozhodnutí v pobytovém středisku, aniž by vyvíjeli minimální integrační snahy a zapojovali se do ekonomického života. Žalobkyně rovněž odmítla tvrzení žalovaného o ekonomickém motivu jejího vycestování z Číny. Bylo by nelogické, aby vynaložila nemalé finanční prostředky přes prostředníka na vyřízení víza za účelem následného zaměstnání v cizím státě, jehož jazyku nerozumí, a to na nekvalifikované pozici za minimální mzdu. Dále žalobkyně oponovala žalovanému ohledně vytýkaného prodlení s podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť jím citovaná judikatura dopadá na situace, kdy byla žádost podána s větším časovým odstupem několika měsíců či dokonce let, a nikoliv v řádu dnů, jak tomu bylo v případě žalobkyně. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v řádu několika dnů po příletu a v době platnosti krátkodobého víza nelze považovat za podání žádosti s výrazným časovým odstupem a je absurdní, že žalovaný uvedl, že žalobkyně nechtěla nic podrobného sdělit k tomu, jak se do PS Zastávka dostala.

68. K tomu také žalobkyně poukázala na zprávu Amnesty International: Zamítnutý azyl čínských křesťanů v ČR: po návratu do Číny jim hrozí zatčení i mučení (ze dne 7. 3. 2018), a dále také na vyjádření Ministerstva zahraničních věcí č. j. 98863/2015-LPTP ze dne 17. 6. 2015, které informují o tom, že navrátilcům do Číny hrozí nebezpečí a omezování na právech. Žalobkyně navrhla tyto zprávy jako důkazy. Žalobkyně dále k důkazu předložila dvě rozhodnutí žalovaného (v anonymizované verzi), jimiž byl dvěma čínským občanům azyl podle § 12 písm. b) zák. o azylu přiznán.

69. Další argumentace žalobkyně se vztahovala k vyvrácení tvrzení žalovaného, jenž odmítal poskytnout rozhodnutí, kterými byl 8 žadatelům udělen azyl. Žalobkyně odkazovala na povinnost spolupráce mezi orgány ČR, pročež žalovanému nic nebrání v tom, aby soudu poskytl uvedená rozhodnutí v anonymizované verzi s tím, aby si soud mohl sám učinit názor na to, nakolik byly jednotlivé žádosti individuálně posuzovány.

70. Žalobkyně nemohla svou situaci řešit jinak, než v rámci zákona o azylu. Nemůže požádat o žádné pobytové oprávnění v rámci zák. o pobytu cizinců (vyžaduje vycestování do země původu a podání žádosti přes zastupitelský úřad, což nemůže žalobkyně učinit z důvodů již popsaných v žalobě a ve správním řízení).

71. Revidované znění čl. 46 odst. 1 Procedurální směrnice 2013/32/EU zaručuje žadateli o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Stanovuje dále požadavek, aby řízení obsahovalo úplné posouzení skutkové a právní stránky, včetně posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU. Přezkumné řízení by tak bylo nadáno mocí přímo udělit mezinárodní ochranu. Na požadavek výše citovaného článku zareagovalo Ministerstvo spravedlnosti tak, že v ČR buď dojde k legislativní změně umožňující přímé udělení mezinárodní ochrany soudy, nebo ke zřízení specializovaných tribunálů s touto pravomocí. Povinnost transponovat tuto směrnici byla ve lhůtě do 20. 7. 2015. V uvedené lhůtě však nedošlo k legislativní změně ani k ustanovení specializovaných tribunálů. Vzhledem k absenci této transpozice směrnice dochází k přímému účinku jejího čl.

46. Správní soudy tak mají pravomoc přímo udělit azyl nebo doplňkovou ochranu.

72. Dalším samostatným přípisem žalobkyně doplnila návrhy na dokazování o zprávu veřejné ochránkyně práv z šetření z vlastní iniciativy pod sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ (dále také „zpráva VOP“), které bylo zaměřeno na meritorní rozhodování ve všech případech 78 příslušníků ČLR křesťanského vyznání, kteří si podali žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR.

V. Posouzení věci krajským soudem

73. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené § 32 odst. 1 zákona o azylu.

74. V souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. 7.2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy.

75. Krajský soud vyhověl návrhu žalobkyně na anonymizaci osobních údajů žalobkyně a rozhodl o tom samostatným usnesením ze dne 11. 4. 2019, č. j. 34 Az 3/2018-132.

76. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

77. Ze spisové dokumentace žalovaného vyplývá, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 8. 8. 2016 v Zastávce u Brna. Přicestovala do Prahy letecky dne 4. 8. 2016 a měla u sebe platný cestovní doklad včetně platného turistického víza. Ve správním spisu jsou založeny protokoly o pohovorech k žádosti ze dne 19. 8. 2016, 17. 10. 2016, z nichž je patrné, že při nich byl přítomen tlumočník z jazyka čínského. Dále žalovaný shromáždil v průběhu správního řízení podklady – zprávy o zemi původu žalobkyně a křesťanských církvích v Číně, které jsou citovány v napadeném rozhodnutí, zejm. Informace OAMP – Církev Boha Všemohoucího (Historie, struktura a věrouka), Informace Human Rights Watch 2017, Informace Ministerstva vnitra Velké Británie (březen 2016) „Čína: Křesťané“, zpráva MZV USA ze dne 10. 8. 2016 „Výroční zpráva o svobodě vyznání za rok 2015“, China Aid (březen 2016) – Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou atd. Žalobkyně se seznámila s podklady dne 23. 3. 2017 a dostala příležitost se k nim vyjádřit - § 36 odst. 3 správního řádu, čehož využila podáním ze dne 5. a 18. 4. 2017. Žalobkyně také několikrát předkládala žalovanému další materiály.

78. Krajskému soudu je v souvislosti s nyní řešenou problematikou z jeho vlastní činnosti podrobně znám obsah Zprávy o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany veřejnou ochránkyní práv, sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ, č. j. KVOP-46235/2018 (dále též „Zpráva“), jejíž relevantní pasáže obsáhle citoval již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 3/2018- 217, takto: „Krajský soud pak uvádí, že žalobkyně do spisu založila Zprávu o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany Veřejnou ochránkyní práv, kterou provedl důkaz v rámci soudního jednání a z níž vyplynuly tyto podstatné skutečnosti: OAMP ve svých rozhodnutích činí nedůvodné rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu. OAMP formuloval odůvodnění jednotlivých rozhodnutí tak, že nelze rozlišit, proč v konkrétních případech byla či nebyla udělena mezinárodní ochrana. Je nezbytné, aby bylo z jednotlivých odůvodnění zřejmé, že OAMP posoudil individuální okolnosti konkrétního žadatele a své závěry o důvodnosti nebo naopak nedůvodnosti jeho žádosti stáhl k těmto individuálním okolnostem. Takové úvahy v jednotlivých rozhodnutích zpravidla chybí. Ve skutečnosti se celé pasáže odůvodnění beze změny opakují, v příkrém rozporu s požadavkem na individualizaci rozhodnutí. 79.

46. OAMP pochybil ve způsobu hodnocení věrohodnosti jednotlivých žadatelů. Při posuzování věrohodnosti je klíčovou povinností správního orgánu postupovat jednotlivě, objektivně a nestranně při zohlednění skutečností významných pro posouzení samotné žádosti o mezinárodní ochranu, a své negativní závěry náležitě odůvodnit. OAMP tuto povinnost porušil. 80.

47. OAMP nepodnikl žádné kroky vedoucí k identifikaci možných obětí mučení či jiných forem špatného zacházení. OAMP tato tvrzení zpochybňuje, aniž by žadatelům nabídl provedení lékařského či psychologického vyšetření nebo je o této možnosti alespoň informoval. 81.

48. Ve vztahu k naplnění požadavků ohledně důkazního břemene a důkazního standardu v řízení o mezinárodní ochraně OAMP pochybil. Své závěry o neexistenci přiměřené pravděpodobnosti pronásledování neopírá OAMP o relevantní informace o zemi původu vztahující se ke konkrétním skutkovým okolnostem jednotlivých případů, a zároveň se dostatečně nezaměřuje na hodnocení budoucího rizika pronásledování. 82.

49. Posouzení možnosti vnitřního přesídlení ze strany OAMP je v jednotlivých rozhodnutích naprosto nedostatečné, neboť neodpovídá podmínkám kladeným na taková posouzení kvalifikační směrnicí a judikaturou. Strohé konstatování, že problémy žadatelů byly omezeny pouze na určité území, bez dalšího nepostačuje k přijetí závěru o možnosti žadatelů předejít pronásledování přestěhováním se na jiné místo v rámci Číny. Závěr o možnosti vnitřního přesídlení nebyl vůbec posouzen na podkladě informací o zemi původu, ale byl pouhou domněnkou OAMP nepodloženou důkazy. Takový závěr je nepřezkoumatelný. 83.

50. OAMP nesprávně pracoval s informacemi o zemi původu žadatelů o azyl. Ačkoliv zprávy o situaci křesťanů v Číně shromážděné OAMP byly do značné míry po obsahové stránce relevantní, v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. a) a c) kvalifikační směrnice nepokrývají celou řadu otázek nutných pro posouzení potřeby mezinárodní ochrany. Naprostá většina informací o zemi původu byla zastaralá, neboť kromě zprávy Ministerstva vnitra Spojeného království o čínských křesťanech existovaly ke dni vydání rozhodnutí minimálně o rok aktuálnější zprávy. Byl tak porušen i požadavek čl. 8 odst. 2 procedurální směrnice na obstarání aktuálních a přesných informací o zemi původu. OAMP využil pro všechny žadatele totožné informace o zemi původu, s výjimkou informace OAMP, která se vždy vztahuje k obecným informacím o konkrétní církvi. 84.

51. Z uvedené zprávy Veřejné ochránkyně práv pak cituje krajský soud dále následující: 85.

52. Po prostudování jednotlivých rozhodnutí o mezinárodní ochranu jsem dospěla k závěru, že své povinnosti rozhodovat podobné případy stejně OAMP v případě skupiny žadatelů z Číny nedostál. Naopak na základě velmi podobných skutkových okolností a v kontextu totožných informací o zemi původu došlo v některých případech k udělení mezinárodní ochrany, neprostá většina žádostí však byla zamítnuta. 86.

53. Z přijatých rozhodnutí musí však být vždy jasně patrno, co k odlišným rozhodnutím správní orgán v jednotlivých případech vedlo. Tak tomu u posuzovaných rozhodnutí není. Ve skutečnosti se celé pasáže odůvodnění beze změny opakují, aniž by byly přizpůsobeny konkrétním okolnostem případu. Naopak části obsahující individualizaci odůvodnění neudělení ochrany v řadě případů takřka chybějí, v příkrém rozporu s požadavkem na individualizaci rozhodnutí. 87.

54. Považuji za problematické, že je celá výše uvedená argumentace obsažena jak v pozitivních, tak v negativních rozhodnutích. V rozhodnutích, kterými azyl nebyl udělen, tyto argumenty působí jako klíčové pro negativní závěr OAMP o žádosti. V pozitivních rozhodnutích přitom došlo k udělení azylu bez zdůvodnění, proč vyjmenované okolnosti nakonec v hodnocení OAMP nesehrály žádnou roli. 88.

55. Ve skutečnosti se ani po prostudování všech rozhodnutí nedá zjistit, z jakého důvodu byla některým žadatelům mezinárodní ochrana udělena a některým nikoliv. 89.

56. Veřejná ochránkyně práv zdůraznila, že ani v jednom případě OAMP nezpochybnil, že je daný žadatel členem církve, o které to tvrdí. 90.

57. V případě osmi žadatelů, kterým OAMP mezinárodní ochranu udělil, bylo součástí odůvodnění: „Původcem negativního jednání vůči jmenované[mu] byly přitom zcela jednoznačně čínské bezpečnostní složky a dle správního orgánu s ohledem na výše citované informace o situaci v oblasti lidských práv v Číně a zejména stavu náboženské svobody nelze očekávat, že by žadatelce [žadateli] v případě, že by se na ně obrátil[a], byly případné nadřízené čínské složky ochotné a schopné poskytnout ochranu jejich [jeho] základních lidských práv před nezákonným jednáním jím složek podřízených“. 91.

58. Rovněž neúspěšní žadatelé však v průběhu celého řízení vyjadřovali obavu z policejního násilí a uváděli, že byli sledováni či kontaktováni čínskými bezpečnostními složkami, někteří byli dokonce již vzati do vazby a vyslýcháni, přičemž tyto výslechy měly podobný průběh jako v případě úspěšných žadatelů. Není tak vůbec jasné, jak mohl správní orgán na základě v zásadě obdobných individuálních okolností a týchž zpráv o zemi původu v jejich případě dospět k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu je nedůvodná. Pokud jde o zatčení a vyslýchání těchto neúspěšných žadatelů, OAMP v něm pouze uvedl: „jednání policistů vůči žadatelce [žadateli] překročil akceptovatelnou míru a šlo zcela evidentně o porušení služebních povinností i zákona z jejich strany, jednalo se o jediný konkrétní incident. V této argumentaci považovala Veřejná ochránkyně práv za nutné zdůraznit, že i jediný incident může představovat pronásledování, je-li svou povahou dostatečně závažné.“ 92.

59. Dále soud ze zprávy cituje, že pokud jde o údajnou organizovanost příchodu žadatelů, argumentace OAMP je problematická hned z několika důvodů.

1. Závěry OAMP nemají žádnou oporu v objektivních důkazech, ve výpovědích jednotlivých žadatelů nebo shromážděných informacích o zemi původu, ale vycházejí pouze ze subjektivního přesvědčení a ničím nepodložených domněnek.“ 93. Krajský soud se rovněž v rámci své vlastní činnosti seznámil s obsahem Zprávy Amnesty International ze dne 7. 3. 2018, když již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 3/2018-217, uvedl, že z této zprávy „(…) vyplynulo, že Amnesty International je znepokojena informací, že většina žádostí o azyl Číňanů křesťanského vyznání byla v ČR zamítnuta. Z výzkumu Amnesty International, které mělo ministerstvo vnitra při svém rozhodování k dispozici, jednoznačně vyplývá, že občané Číny, kteří jsou křesťanského vyznání, čelí ve své zemi pronásledování a perzekucím. Už v roce 2013 odstartovala kampaň za ničení kostelů a odstraňování křesťanských křížů z budov. Právník, který nabídl pastorům pomoc i samotní členové církve čelí zastrašování, absurdním obviněním a vykonstruovaným procesům.

1. února 2018 navíc vstoupila v platnost nařízení, která úřadům zvyšují pravomoci monitorovat, sledovat a potenciálně postihovat některé náboženské praktiky. Ještě více se tak zvyšuje státní kontrola nad všemi aspekty náboženského vyznání. Nadále hrozí, že pravidla zdůrazňující národní bezpečnost s cílem omezit „infiltraci a extremizmus“, můžou být zneužita k dalšímu omezování práv na svobodu náboženského vyznání a víry. Čína pečlivě monitoruje své občany, kteří jsou v zahraničí. Jako vlastizrádce bere ty, kteří v jiné zemi kritizují režim – třeba tím, že požádají o azyl. Například i etničtí Ujgurové, jejichž náboženství je Islám, čelili po nucených návratech do Číny zatýkání, mučení a obvinění ze „zrady rodné země“. Fakt, že lidé žádají v zahraničí o azyl, bere čínská vláda jako důvod k obvinění z trestného činu nebo pokusu o něj.“ 94. Dále se krajský soud seznámil v rámci své vlastní činnosti s obsahem vyjádření Ministerstva zahraničních věcí č. j. 98863/2015-LPTP ze dne 17. 6. 2015, které informuje MV ČR o tom, že navrátilcům do Číny hrozí nebezpečí a omezování na právech.

95. Z hlediska zjištěného skutkového stavu, který se opírá o podklady obsažené ve správním spisu a skutečnosti mající podklad ve vlastní činnosti zdejšího soudu, krajský soud předesílá, že příběh žalobkyně představuje skutkově i právně komplexní případ pro posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Důvodem je skutečnost, která je mezi stranami nesporná, že totiž příslušnost ke křesťanským sektám je v Číně zakázána a stíhána, přičemž žalobkyně se hlásí k jedné ze zakázaných křesťanských sekt. Předmětem sporu mezi účastníky je tedy otázka individuálního rozměru pronásledování žalobkyně či eventuálně pravděpodobnost důvodnosti jejích obav z návratu do země původu.

96. Pro větší přehlednost rozdělil krajský soud svou argumentaci do následujících oddílů odůvodnění. A) Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a vady řízení 97. V úvodu krajský soud předesílá, že přitakal žalobkyni v její obecné námitce, že napadené rozhodnutí je vystavěno na velmi paušalizované argumentaci. Lze podotknout, že je tento přístup žalovaného patrný zejm. při srovnání argumentace užité ke zdůvodnění otázky pronásledování a otázky nebezpečí vzniku vážné újmy jako podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Napadené rozhodnutí zde skutečně reprodukuje z větší části pouze to, co žalovaný uvedl k hodnocení otázky pronásledování žalobkyně. Šablonovitý charakter odůvodnění však ještě nemá a priori za následek nezákonnost rozhodnutí, ale v případě, že v důsledku takového přístupu dojde k nezohlednění rozhodných aspektů případu, vyvolává takový postup nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů či dokonce pro nesrozumitelnost (vnitřní rozpornost).

98. Uvedený přístup žalovaného se projevuje zejm. při zdůvodnění práce s podklady pro rozhodnutí, které jsou důsledkem paušalizovaného charakteru odůvodnění využívajícího zavedené typové odstavce z jiných rozhodnutí. Krajský soud v tomto ohledu nemá za to, že by tyto vady způsobovaly úplnou nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, ale nepochybně může jít o vady řízení, pokud by v rozporu s vyjádřením žalovaného jím shromážděné podklady nebyly dostatečné.

99. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný k podkladům předložených žalobkyní uvedl toliko to, že tyto podklady mají zjevně totožný obsah jako podklady obstarané ze strany žalovaného, případně tyto nezahrnují žádné informace o cíleném pronásledování žalobkyně ze strany čínských státních orgánů, tudíž je shledal nadbytečnými. Krajský soud není toho názoru, že žalovaný nezbytně musel zařadit tyto materiály k podkladům pro rozhodnutí, ale pokud tak neučinil, měl svůj postup logicky a věcně vysvětlit. Určitě nestačí zdůvodnění, že se předložené materiály neměly vztahovat přímo k osobě žalobkyně tím způsobem, že by v nich byla uvedena její osoba. Lze v tomto ohledu připomenout, že žalovaný mohl vyžadovat od žalobkyně, aby si předkládané podklady nechala přeložit na vlastní náklady a předložila je žalovanému jak v originále, tak i v českém překladu. Žalovaný se však za situace, kdy se sám necítil povinen zajistit překlad předložených listin, neobtěžoval žalobkyni o tomto svém kroku alespoň uvědomit, aby si případně mohla zajistit překlad materiálů jinak. Jak přitom správně poznamenala žalobkyně v podané žalobě, v průběhu správního řízení o rozhodnutí žalovaného materiály do českého jazyka nepřekládat nic nesvědčilo. Žalovaný své závěry o nadbytečnosti doložených materiálů založil toliko na skutečnostech, které k předloženým materiálům sdělila sama žalobkyně, aniž by znal jejich skutečný obsah. Lze tedy logicky dovodit, že v posuzovaném případě se žalovaný samozřejmě nemohl s doloženými podklady seznámit a jeho tvrzení, že jsou tyto materiály totožného obsahu a závěrů jako materiály založené do spisu žalovaným, nemá oporu v přímých poznatcích správního orgánu. Krajský soud taktéž musel plně souhlasit se žalobkyní, že žalovaný nejen že nevyzval žalobkyni k provedení překladu, nýbrž ji rovněž uvedl do legitimního očekávání, že bude překlad předložených listin proveden z iniciativy žalovaného, k čemuž ve výsledku bez bližšího zdůvodnění nedošlo.

100. Z hlediska zjištění skutkového stavu věci krajský soud uvádí, že žalovaný shromáždil ve správním spisu dostatečný materiál pro posouzení poměrů v zemi původu (náboženská svoboda v Číně atd.) k datu vydání napadeného rozhodnutí. Nicméně z hlediska hodnocení otázky pronásledování v případě návratu žalobkyně do Číny či možnosti vnitřního přesídlení již podklady ve správním spisu nelze považovat za dostatečné. Co se v tomto ohledu týká relevantní právní úpravy, krajský soud poukazuje na preambuli kvalifikační směrnice (bod 27), podle níž platí vyvratitelná domněnka, že je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, není účinná ochrana žadateli dostupná. Žalovaný při hodnocení možnosti vnitřního přesídlení vycházel z nepodložené domněnky, že případné pronásledování žalobkyně by se odehrávalo pouze na území jedné z provincií, kde žalobkyně bydlela a tím pádem tedy žalobkyni nic nebrání, aby se přestěhovala jinam. Napadené rozhodnutí je tedy v tomto ohledu rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

101. Co se týká závěrů žalovaného o ekonomických důvodech žalobkyně pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i bezproblémového vycestování ze země původu, krajský soud k tomu uvádí, že považuje tyto závěry za nedostatečně zdůvodněné. Uvedené závěry současně představují premisy pro závěr o snížené věrohodnosti žalobkyně. Žalovaný si skutečně v napadeném rozhodnutí poněkud protiřečí, neboť nejprve shledal, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědi žalobkyně ohledně její příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině a výpověď o poměrech v Číně a jejích konkrétních potížích, aby dále uzavřel, že určité faktory snižují její věrohodnost ve vztahu ke skutečným důvodům vycestování a žádosti o mezinárodní ochranu.

102. Krajský soud zdůrazňuje, že z azylového příběhu žalobkyně jednoznačně nevyplývá, že by měla do ČR přicestovat čistě a pouze z ekonomických důvodů. Jak žalobkyně uvedla již v pohovoru k podané žádosti, s matkou měly dostatečné finanční prostředky, v zemi původu vlastnily ještě dva byty, které pronajímaly, z jednoho prodeje bytu financovaly cestu do ČR a ještě jim peníze zbyly, dále měly pozemek. Žalobkyně v zemi původu studovala střední školu, dokud ji kvůli víře nevyhodili. Krajský soud uznává, že úvaha o ekonomickém motivu příjezdu žalobkyně jistě není zcela zcestná, ovšem je třeba ji odůvodnit konkrétními věcnými argumenty založenými na skutkovém stavu zjištěném v řízení, a nikoliv pouze na domněnkách či spekulacích, jak to učinil žalovaný. Proto závěr žalovaného o pravděpodobném ekonomickém motivu příjezdu žalobkyně v této podobě neobstojí.

103. Jak vyplývá i ze Zprávy veřejné ochránkyně práv, závěr o bezproblémovém vycestování na základě cestovního dokladu vystaveného na pravou totožnost žadatele je obsažen také ve všech rozhodnutích, jimiž žalovaný v obdobných případech čínských žadatelů z křesťanských církví udělil mezinárodní ochranu ve formě azylu, a tudíž ani tato skutečnost nemůže být dobrým důvodem pro shledání věrohodnosti či nevěrohodnosti obdobného azylového příběhu. Pokud takový závěr o snížené věrohodnosti žalobkyně na uvedených premisách žalovaný učinil, pak ho řádně a přesvědčivě nezdůvodnil.

104. Důvody předestřené žalovaným pro zdůvodnění snížené věrohodnosti žalobkyně tedy nejsou natolik podstatné, aby na nich bylo možno založit uvedený závěr. Pro žalovaného z toho plyne, že je povinen otázku věrohodnosti žalobkyně nově vyhodnotit, přičemž bude vázán uvedeným posouzením krajského soudu. V tomto ohledu není ani případné srovnání předmětné kauzy s případem řešeným před ESLP v rozsudku Y. L. proti Švýcarsku, na nějž se žalovaný odkazoval. Stěžovatelka v této věci sice byla obdobně jako žalobkyně čínskou státní příslušnicí, která se hlásila k zakázané křesťanské církvi (Církev Všemohoucího Boha), a které nebyl udělen azyl ve Švýcarsku. Evropský soud pro lidská práva nicméně v odůvodnění rozsudku dal za pravdu švýcarským orgánům, které vyhodnotily příběh stěžovatelky jako zcela nevěrohodný s tím, že se pouze dozvěděla určité informace o zacházení čínských orgánů s čínskými křesťany od svých souvěrců a sama nejspíše vůbec nebyla členkou Církve všemohoucího Boha.

105. Krajský soud se k námitce žalobkyně dále zabýval i otázkou, zda napadené rozhodnutí obstojí z hlediska principu předvídatelnosti. Podle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

106. Zásada předvídatelnosti, která vyplývá z tohoto ustanovení pro rozhodování ve správním řízení, je v přirozené kolizi se zásadou individualizace a konkretizace působení právní normy na skutkový děj. Lze říci, že obecně vzato je třeba každý právní případ posuzovat individuálně, ovšem v obdobných případech by mělo být právní řešení obdobné (treat like cases alike), což odpovídá rovněž zásadám férového procesu.

107. Jak vyplývá ze Zprávy veřejné ochránkyně práv pod sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ a je to i obecně veřejně známou skutečností mezi účastníky nespornou, žalovaný v téže době řešil žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané skupinou 78 čínských žadatelů o azyl, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. V osmi případech bylo žadatelům vyhověno, přičemž v ostatních případech žalovaný žádosti – podobně jako v případě žalobkyně – zamítl. Ostatně i žalobkyně soudu předložila dvě takováto kladná rozhodnutí žalovaného ve věci azylu čínských křesťanů (údaje byly anonymizovány).

108. Krajský soud se seznámil s obsahem některých rozhodnutí vydaných v případech, kdy bylo žádostem čínských křesťanů vyhověno (pozitivní rozhodnutí). Zároveň na rozdíl od žalovaného považuje Zprávu veřejné ochránkyně práv, která měla k dispozici všechny správní spisy k jednotlivým rozhodnutím, za dostatečně objektivní zdroj informací v tom směru, že vypovídá o srovnání klíčových skutkových okolností jednotlivých případů i srovnání argumentace žalovaného v jednotlivých rozhodnutích.

109. Podle názoru krajského soudu sice lze v zásadě souhlasit se žalovaným v tom, že tuto skupinu žadatelů o mezinárodní ochranu pojí určité společné znaky, především doba příjezdu, příslušnost ke křesťanskému vyznání, přílet do ČR na základě platných dokladů vystavených na osobu žadatele atd. Sám žalovaný tedy tvrdí, že skupina těchto případů je obdobná, přičemž tuto obdobnost vyjádřil nezaměnitelně i tím, že ve svých rozhodnutích používá obdobnou argumentaci k jednotlivým rovinám azylových příběhů těchto žadatelů. Na druhé straně ale žalovaný bez jednoznačně vyjádřeného, identifikovaného a zdůvodněného rozhodovacího důvodu vyhověl osmi žádostem a udělil této skupině čínských žadatelů azyl.

110. Jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný vycházel z toho, že jde o organizovanou a propojenou skupinu žadatelů spojených zemí původu, příslušností ke křesťanským sektám a dobou příjezdu, tedy uzavřenou množinu obdobných případů. Podle názoru krajského soudu bylo povinností žalovaného na základě principu předvídatelnosti a zákazu svévole mezi jednotlivými skupinami případů lépe rozlišovat a vysvětlit, co je rozhodujícím kritériem pro udělení azylu v těchto případech.

111. V tomto ohledu je krajský soud ve shodě s právním závěrem veřejné ochránkyně práv, která dovodila, že pokud tak žalovaný neučinil, nedostál své povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobně, přičemž to činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů dle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. B) Důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu (odůvodněný strach)

112. Gros žalobních námitek se upíná právě k argumentaci žalovaného věnované hodnocení otázky odůvodněného strachu žadatele o mezinárodní ochranu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště [§ 12 písm. b) zákona o azylu].

113. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu je za pronásledování považováno „závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ 114. V rámci eurokonformního výkladu českého zákonného rámce pro udělování azylu je třeba zohlednit také relevantní ustanovení kvalifikační směrnice, a to především ve vztahu k pojmu pronásledování čl. 9 této směrnice. Za pronásledování ve smyslu kvalifikační směrnice mohou být považována kupř. tato jednání: a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2; f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.

115. Podle čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice pojem náboženství zahrnuje zejména zastávání teistických, neteistických a ateistických přesvědčení, účast nebo neúčast na formálních náboženských obřadech konaných soukromě nebo veřejně, sám nebo společně s jinými, jiné náboženské akty nebo vyjádření názorů anebo formu osobního nebo společenského chování založeného na jakémkoli náboženském přesvědčení nebo přikázaného jakýmkoli náboženským přesvědčením.

116. Žalovaný při hodnocení tzv. odůvodněného strachu z pronásledování vycházel z několika dílčích premis, které žalobkyně podrobila nesouhlasné kritice. Neuralgickým bodem této úvahy žalovaného je jeho závěr o snížené věrohodnosti žalobkyně, který se opírá o již zmíněné premisy. Krajský soud se jimi zabýval jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím závěrům.

117. První premisou je tvrzení o organizovaném příjezdu čínských žadatelů o azyl ve zhruba stejném období. Žalovaný na tuto úvahu položil v odůvodnění napadeného rozhodnutí silný důraz. Krajský soud má za to, že tato úvaha pracuje s určitými pravdivými skutkovými zjištěními, která nejsou mezi účastníky sporná (doba příjezdu žalobkyně, podobnosti azylového příběhu s ostatními žadateli a tvrzené zprostředkování českého turistického víza). Tyto indicie nepochybně lze hodnotit jako součást zjištěného skutkového stavu. Je však třeba žalobkyni přisvědčit v tom, že tyto indicie nebyly žalovaným dále prověřovány a zkoumány, takže chybí jakýkoliv přímý důkaz o tom, že žalobkyně skutečně přijela organizovaně v rámci „jedné cestovní kanceláře“. Z uvedených indicií tak podle názoru krajského soudu plyne pouze tolik, že žalobkyně využila určitého migračního proudu čínských státních příslušníků do ČR, k čemuž byla zřejmě informována prostředníky v ČLR. Teze o organizovaném příchodu všech čínských žadatelů o azyl, kteří jsou příslušníky tzv. zakázaných křesťanských církví, nemůže odůvodnit závěr o snížené věrohodnosti žalobkyně.

118. Jen těžko lze z uvedených okolností dovodit, že jedinou motivací žalobkyně k opuštění země původu byla ekonomická motivace k nalezení práce v ČR, jak dovozoval žalovaný. K tomu ani nelze najít ve výpovědích žalobkyně žádné tvrzení. Z uvedeného rozhodně v kontextu celého příběhu žalobkyně nevyplývá, že by mělo v jejím případě jít o tzv. ekonomickou migraci, ani to konec konců nenaznačuje její situace coby osoby z movitější rodiny, která za vydání nemalých prostředků se rozhodla s matkou (prodaly byt) pro vycestování ze země (žalobkyně si ani na ekonomické poměry v Číně nikdy nestěžovala). Pokud tedy žalovaný měl za to, že tyto okolnosti hrají při hodnocení věrohodnosti žalobkyně stěžejní roli (což krajský soud nesdílí), měl tyto indicie podrobit dalšímu prověřování a dokazování, což však neučinil.

119. Druhou premisou je využití nepravdivých údajů, popř. dokumentů za účelem získání turistického víza, což podle názoru žalovaného rovněž snižuje věrohodnost dalších tvrzení žalobkyně, včetně skutečných důvodů odchodu z vlasti. Krajský soud zde ve shodě se žalobkyní poukazuje na ustálenou judikaturu v azylových věcech, která s předložením padělaných dokladů či uvedení nepravdivých údajů, které žadatel o azyl použije za účelem získání možnosti vstoupit na území přijímacího státu, nespojuje a priori nevěrohodnost žadatele a jeho azylového příběhu. Je zřejmé, že žalobkyně nebyla ve své vlasti trestně stíhána a nebylo tedy po ní vyhlášeno celostátní pátrání, navíc ani podle svých tvrzení nebyla nikdy přímo policií v souvislosti se svým křesťanským vyznáním zatčena, jen vyslýchána, ale žalobkyně nic neuvedla, proto je celkem logické, že ji čínský režim mohl nechat vycestovat na platný cestovní doklad a turistické vízum do ČR. Cestovní doklad si žalobkyně údajně opatřila ještě v době, kdy žádné potíže s vírou neměla.

120. V tomto ohledu je třeba odlišit nepravdivé údaje, které žadatel uvede ve vztahu k orgánům země původu či v zemi původu, aby překonal příp. bariéry pro vycestování, a nepravdivé údaje, které uvede po svém příjezdu do přijímacího státu. Na uvedené navazuje další premisa žalovaného, že žalobkyně měla sdělit žalovanému bližší údaje o prostřednících, kteří jí pomohli se zařízením víza. Žalovaný však pro tuto úvahu neuvádí žádnou právní oporu. Krajský soud poukazuje na úpravu povinnosti žadatele o azyl poskytnout součinnost (§ 49a zákona o azylu) s tím, že požadování těchto údajů a informací nedotýkajících se bezprostředně osoby cizince již zcela jistě přesahuje obvyklý rámec této povinnosti žadatele o azyl. Z hlediska posouzení věrohodnosti žadatele o azyl nelze proto s touto premisou pracovat jako s určujícím faktorem.

121. Třetí premisou, kterou žalovaný podrobně rozvádí, je způsob podání žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobkyně podala s odstupem pouhých několika dnů po svém příletu do ČR v Přijímacím středisku Zastávka dne 8. 8. 2016. Podle ustanovení § 3a zákona o azylu ve znění platném a účinném ke dni příjezdu žalobkyně platilo, že cizinec je oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany a) policii na hraničním přechodu, nejde-li o cizince předávaného podle mezinárodní smlouvy nebo předpisu Evropské unie2a), v přijímacím středisku, na odboru cizinecké policie krajského ředitelství policie (dále jen "útvar policie") za podmínky, že se dostavil dobrovolně, anebo v zařízení pro zajištění cizinců v případě cizince tam zajištěného, s výjimkou cizince zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy sjednané s jinými členskými státy Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie. Dále je cizinec oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany ministerstvu, je-li hospitalizován u poskytovatele lůžkové péče, vykonává-li zabezpečovací detenci, ochranné léčení, vazbu nebo trest odnětí svobody nebo je-li umístěn ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy anebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

122. Krajský soud k tomu uvádí, že skutečně nebylo povinností žalobkyně učinit prohlášení o mezinárodní ochraně, resp. podat žádost o mezinárodní ochranu již na letišti (tedy vůči Policii ČR). Žalobkyně navíc nepobývala po svém příletu na území ČR nelegálně, neboť byla držitelkou cestovního dokladu a turistického víza. V tomto ohledu je třeba poukázat též na čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, kde se k době podání žádosti o mezinárodní ochranu uvádí, že žadatel může prokázat dobrý důvod, proč žádost o udělení mezinárodní ochrany podal později. Je zřejmé, že pro žalobkyni nemuselo být jednoduché se po příjezdu do ČR zorientovat, a tudíž krajský soud nemá za to, že je možno jí přičítat k tíži, že žádost podala s odstupem několika dnů v Přijímacím středisku Zastávka. Krajský soud nepovažuje v tomto ohledu za tolik podstatné, jakým způsobem se žalobkyně dopátrala, kde se přijímací středisko nachází a jak se má k němu dostat, i když naznačovala, že jí poradila i policie.

123. Z uvedených důvodů krajský soud souhrnně uzavírá, že důvody předestřené žalovaným pro zdůvodnění snížené věrohodnosti žalobkyně nejsou natolik podstatné, aby na nich bylo možno založit uvedený závěr. Pro žalovaného z toho plyne, že je povinen otázku věrohodnosti žalobkyně nově vyhodnotit, přičemž bude vázán uvedeným posouzením krajského soudu.

124. V tomto ohledu tedy není možné ani případné srovnání předmětné kauzy s případem řešeným před ESLP v rozsudku Y. L. proti Švýcarsku, na nějž se žalovaný odkazoval. Stěžovatelka v této věci sice byla obdobně jako žalobkyně čínskou státní příslušnicí, která se hlásila k zakázané křesťanské církvi (Církev Všemohoucího Boha) a které nebyl udělen azyl ve Švýcarsku. ESLP nicméně v odůvodnění rozsudku dal za pravdu švýcarským orgánům, které vyhodnotily příběh stěžovatelky jako zcela nevěrohodný s tím, že se pouze dozvěděla určité informace o zacházení čínských orgánů s čínskými křesťany od svých souvěrců a sama nejspíše vůbec nebyla členkou Církve Všemohoucího Boha. Podle rozsudku ESLP se nepodařilo stěžovatelce spolehlivě prokázat svoji příslušnost k církvi, její výpovědi byly rozporuplné a vyhýbavé. Byla tedy shledána zcela nevěrohodnou, neboť „v církvi“ se neorientovala. Naopak v případě žalobkyně žalovaný nijak nezpochybnil její věrohodnost co do orientace „v církvi“.

125. V tomto ohledu lze tedy opět souhlasit se žalobkyní, že sám žalovaný nevyhodnotil žalobkyni jako zcela nevěrohodnou, ale pouze sníženě věrohodnou s tím, že nevyloučil její členství v zakázané křesťanské církvi Quan Neng Shen (Církev Všemohoucího Boha) ani skutečné praktikování křesťanské víry, popř. samotné negativní zkušenosti s čínskou policií. Srovnání s kauzou Y. L. proti Švýcarsku tedy nebylo přiléhavé ani přesvědčivé.

126. Krajský soud se dále věnoval přezkumu hodnocení naplnění pojmu pronásledování v případě žalobkyně a kvalifikační úvahy žalovaného s tím související. Úvahu o naplnění či nenaplnění znaků pronásledování, resp. odůvodněného strachu z pronásledování je třeba vést ve dvou rovinách: a) retrospektivní (byla žalobkyně terčem pronásledování v zemi původu) a b) prospektivní (je-li pravděpodobné, že po příp. návratu bude žalobkyně terčem pronásledování v zemi původu).

127. Ohledně retrospektivní roviny pronásledování žalobkyně krajský soud usoudil takto. Žalovanému se nepodařilo vyvrátit ani vyloučit, že žalobkyně byla členkou zakázané křesťanské domácí Církve Všemohoucího Boha, z čehož logicky plyne, že mohla minimálně v obecné rovině pravděpodobně pocítit tlak čínského státního režimu proti těmto církvím a jejich členům. Rovněž tak lze pravděpodobně vycházet z toho, že zážitek žalobkyně ze zatčení matky v r. 2015 (následně výslech na policii, prohledávání bytu, včetně zabavení věcí, návrat zbité matky po dvou týdnech) a pak z června 2016 se sestrou ve víře, kdy pak unikala policii, je reálnou zkušeností žalobkyně. Tyto zážitky žalobkyně však vypovídají pouze o možné snaze policie monitorovat její chování v obci, a to případně i z hlediska podezření na šíření zakázané věrouky, nikoliv však o jednoznačném a zacíleném postupu směřujícím k zatčení její osoby. Je však třeba hodnotit i zdánlivě méně významné tvrzené skutečnosti. Tyto indicie nasvědčují tomu, že žalobkyně mohla subjektivně prožívat pocit útlaku a strachu (i obavy o svou matku) z důvodu praktikování své víry v zemi původu.

128. Krajský soud k tomu uvádí, že žalobkyně podle svých slov nebyla žádnou vedoucí postavou své církve, ani kazatelkou, ani vedoucí skupiny. Tyto poznatky nasvědčují tomu, že žalobkyně zřejmě nebyla terčem zcela cíleného, individuálního, konkrétního a dlouhodobého útlaku ze strany čínských bezpečnostních složek. Proto lze vyhodnocením zjištěného skutkového stavu podle přesvědčení krajského soudu uzavřít, že žalobkyně měla jako členka zakázané křesťanské Církve Všemohoucího Boha pravděpodobně negativní zkušenosti se sledováním policií, nicméně pokud byla objektem dalšího zvýšeného zájmu těchto složek, pak zřejmě pouze jako jedna z mnoha osob sledovaných na bázi obecného monitoringu aktivit těchto náboženských uskupení. V tomto ohledu je však třeba upozornit, že se mohlo i tak jednat o přímou hrozbu pronásledování nebo způsobení závažné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice, což žalovaný nijak nevyhodnotil. Vyhodnocením zjištěného skutkového stavu lze totiž shrnout, že žalobkyně měla jako členka zakázané křesťanské církve potenciál být objektem zvýšeného zájmu bezpečnostních složek, což představuje možnost hrozby pronásledování.

129. Ohledně prospektivní roviny možného pronásledování (tzn. odůvodněného strachu z pronásledování v případě návratu do vlasti) je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje dostatečně podrobné věcné hodnocení situace případného návratu žalobkyně do vlasti. Zejména lze žalovanému vytknout nedostatečné skutkové úvahy dovozené z podkladových materiálů o zemi původu (viz zpráva Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015). Krajský soud k hodnocení této zprávy v kontextu ostatních podkladů pro rozhodnutí uvádí, že si je vědom časového odstupu uvedené zprávy od současného dění v zemi původu. Nejedná se tedy o zprávu aktuální. Je však na žalovaném, aby se s indiciemi o problémech žadatelů o azyl po návratu do Číny dále zabýval, a to zejm. ověřením těchto skutečností získáním aktuálních zpráv o nakládání s navrátivšími se čínskými žadateli o azyl.

130. Napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť odůvodnění otázky prospektivního pronásledování žalobkyně je založeno pouze na nepodložených hypotézách a spekulacích, a nikoliv na pravděpodobnostním hodnocení možného průběhu návratu žalobkyně do ČLR, které by vycházelo z podrobně zmapované situace v zemi původu. V tomto ohledu je nepochybně zvláštním faktorem skutečnost, že žalobkyně by se vracela do vlasti s časovým odstupem dalece přesahujícím dobu platnosti turistického víza, které jí bylo v roce 2015 uděleno.

131. Další složkou hodnocení otázky odůvodněného strachu z pronásledování je nepochybně otázka možnosti využití vnitřní ochrany v zemi původu, tedy možnost vnitřního přesídlení. Krajský soud k tomuto problému směřoval i prostřednictvím zpráva Amnesty International ze dne 7. 3. 2018). Co se týká právní úpravy relevantní k tomuto problému, krajský soud poukazuje na preambuli kvalifikační směrnice (bod 27), podle níž platí vyvratitelná domněnka, že je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, není účinná ochrana žadateli dostupná. Žalovaný při hodnocení možnosti vnitřního přesídlení vycházel z nepodložené domněnky, že případné pronásledování žalobkyně by se odehrávalo pouze na území města Daqing, a tím pádem tedy žalobkyni nic nebrání, aby se přestěhovala jinam. Tuto možnost však žalobkyně sama vyloučila, pronásledování se týká všech provincií. Napadené rozhodnutí je tedy v tomto ohledu rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.).

132. Krajský soud v tomto směru poukazuje i na judikaturu některých správních soudů v obdobných věcech, zejm. pak na rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2018, č. j. 61 Az 12/2018-65, a ze dne 8. 2. 2019, č. j. 61 Az 6/2018-98 (přístupné na www.nssoud.cz), v nichž příslušný soud žalovanému obdobný přístup při hodnocení vnitřního přesídlení vytkl jako vadu rozhodnutí o mezinárodní ochraně. Krajský soud se s tímto názorem ztotožňuje a rovněž na něj odkazuje. C) Doplňková ochrana podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) a d) zákona o azylu 133. Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou „důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 134. Za vážnou újmu se podle § 14 odst. 2 písm. b) tohoto zákona považuje také mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu. Jestliže žalovaný rozhodl o tom, že v případě žalobkyně nejsou podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, bylo jeho povinností vyhodnotit také podmínky pro případné udělení doplňkové ochrany.

135. Krajský soud přezkoumal ve světle žalobních námitek hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany provedené žalovaným v napadeném rozhodnutí. V první řadě musel přisvědčit tomu, že odůvodnění této části napadeného rozhodnutí trpí paušalizovaným a typovým charakterem, přičemž navíc reprodukuje z větší části pouze to, co žalovaný uvedl k hodnocení otázky pronásledování žalobkyně. Šablonovitý charakter odůvodnění samozřejmě ještě nemá a priori za následek nezákonnost rozhodnutí, ale v případě, že v důsledku takového přístupu dojde k nezohlednění rozhodných aspektů případu, vyvolává takový postup nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů či dokonce pro nesrozumitelnost (vnitřní rozpornost).

136. Klíčovým bodem úvahy o splnění či nesplnění podmínek doplňkové ochrany je opět otázka možnosti vnitřního přesídlení, tedy využití vnitřní ochrany v zemi původu. Na tomto místě krajský soud odkazuje na své závěry uvedené v oddílu A) až B) odůvodnění tohoto rozsudku, neboť stejně tak jsou závěry žalovaného ohledně možnosti vnitřní ochrany nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný se zde neopřel v podstatě vůbec o konkrétní podklady obsažené ve správním spisu, přičemž jeho zdůvodnění této podstatné otázky lze označit bez nadsázky jako zcela laciné a povrchní. Krajský soud zde znovu zdůrazňuje, že azylové příběhy čínských křesťanů jsou z pohledu mezinárodní ochrany relevantní a nelze s nimi nakládat jako s jinými typy případů, které prima facie relevantní indicie o pronásledování či důvodných obavách z návratu do země původu neobsahují.

137. Dále mířily žalobní námitky i proti hodnocení důvodných obav žalobkyně z návratu do ČLR. Závěry žalovaného lze i v tomto ohledu označit za nepřezkoumatelné. Problematickou situaci potvrzuje rovněž zpráva Amnesty International ze dne 7. 3. 2018 a také vyjádření MZV ze dne 17. 6. 2015. Z nich mimo jiné vyplývá, že premisa žalovaného o tom, že nejsou žádné indicie, které by naznačovaly problémy navrátivších se žadatelů o azyl zpět do ČLR, nebyla správná. Pokud navíc žalovaný v tomto ohledu vychází z toho, že důkazní břemeno k prokázání či osvědčení těchto skutečností leží zcela na straně žalobkyně, je na omylu. Krajský soud v tomto ohledu připomíná, že důkazní břemeno má sice dělený charakter, ale v případě naplnění podmínek podle čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice není třeba tvrzení žadatele dále prokazovat. Žalovaný je tedy povinen zcela konkrétními argumenty, podloženými objektivními a aktuálními poznatky o situaci v zemi původu, vyloučit, že by v případě návratu žalobkyně do země původu mohlo dojít k jejímu ohrožení z hlediska možného zatčení, mučení či jiného závadného jednání ze strany čínské státní moci.

138. Posouzení naplnění důvodu dle § 14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tzn. eventuální porušení mezinárodních závazků ČR v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu, má ve vazbě k důvodu uvedenému v § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu podpůrný charakter a v situaci, kdy je napadené rozhodnutí ve vztahu k důvodu podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu nepřezkoumatelné, není na místě se jím podrobněji zabývat.

VII. Závěr a náhrada nákladů řízení

139. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba v plném rozsahu zrušit [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

140. Krajský soud připomíná, že v dalším řízení je žalovaný povinen znovu a mnohem komplexněji vyhodnotit zjištěné skutečnosti (§ 78 odst. 6 s. ř. s.). V potřebném rozsahu bude žalovaný dále povinen doplnit důkazní materiál vzhledem k aktuálním poměrům a podmínkám v zemi původu žalobkyně. Právním názorem, který soud v tomto rozsudku vyslovil, je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení povinen odstranit soudem identifikované vady napadeného rozhodnutí spočívající jednak v nepřezkoumatelnosti některých částí svých úvah pro nedostatek důvodů (i pro dílčí nesrozumitelnost), a jednak v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci (zejm. k otázce možnosti prospektivního pronásledování či důvodných obav z vážné újmy v případě návratu do země původu, za současného dodržení § 2 odst. 4 správního řádu).

141. Soud pro úplnost odkazuje na poměrně aktuálně vydaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.8.2019, č.j. 9 Azs 39/2019-77, který se zabývá obdobnou problematikou tvrzeného strachu z pronásledování z důvodu náboženství kvůli členství v Církvi Boha Všemohoucího, přičemž vychází i z obdobných skutkových okolností, včetně posouzení nevěrohodnosti žalobce a odchodu ze země původu.

142. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl tak, že nepřiznal toto právo žádnému z účastníků. Žalobkyně sice byla v řízení plně úspěšná, ale právo na náhradu nákladů řízení neuplatnila a ani jí žádné náklady nevznikly, neboť právní zastoupení bylo poskytnuto zastupující organizací specializovanou na právní pomoc cizinců zdarma. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení