34 C 139/2019-329

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Tomáše Kamenického a přísedících Evy Hantychové a Michala Pose ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 313 750 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 273 750 Kč, zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 71 777,59 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu nákladů řízení ve výši 9 068,43 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu nákladů řízení ve výši 1 781,57 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud v dané věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 34 C 139/2019 - 280, na něž, pokud jde o skutkové přednesy účastníků, učiněná skutková zjištění, důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřeny, jejich hodnocení, odůvodnění neprovedení dalších důkazů, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci, není-li níže uvedeno jinak, pro stručnost odkazuje.

2. Zmíněným rozsudkem soud o věci samé rozhodl co do náhrady za bolest v rozsahu 13 750 Kč podle žaloby a co do náhrady za bolest v rozsahu 40 000 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobu zamítl.

3. Pokud jde o bolestné, vyšel z toho, že žalobce v postavení zaměstnance žalované (17. odstavec rozsudku) při dopravní nehodě popsané v 3. odstavci daného rozsudku právně posouzené jako pracovní úraz (19. odstavec) utrpěl podvrtnutí levého kolene, hodnocené jak v posudku o bolestném MUDr. [příjmení] na č. l. 48 p. v., tak ve znaleckém posudku [jméno] [příjmení] na č. l. 121 (4. odstavec) 50 body, s nímž je dle § 3 odst. 1 a položky č. 15.29 přílohy č. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. spojen nárok na zaplacení 12 500 Kč, kdy žalovaná zaplatila toliko 7 500 Kč, proto k zaplacení zbývá 5 000 Kč, a dne 5. 5. 2016 se podrobil artroskopické operaci, při níž utrpěl 5 cm ránu kolene hodnocenou v posudku o bolestném MUDr. [příjmení] na č. l. 48 p. v. 35 body, s čímž je spojen nárok na zaplacení 8 750 Kč. Přisouzené bolestné činilo spolu 13 750 Kč.

4. Co do bolestného ve výši 40 000 Kč soud odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že nároky na náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského uplatnění (lze dodat, že též náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) jsou samostatnými právními nároky se samostatnými skutkovými základy (odstavce 27 - 33, zejména 28). Proto když znalkyně [celé jméno znalkyně] shledala, že žalobce utrpěl taktéž pohmoždění měkkých tkání kolena podřazené pod položku č 1.11 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. a hodnocené 2 250 body, čemuž by odpovídala náhrada za bolest ve výši 562 500 Kč, nešlo tuto částku přisoudit a nahradit tím žalobcem uplatněný nárok na zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění (29. odstavec daného rozsudku), neboť by tím byl podle § 153 odst. 2 o. s. ř. překročen návrh co do jeho skutkového základu. O překročení návrhu co do skutkového základu by šlo rovněž tehdy, pokud by soud zaměnil bolestné za poškození jedné části žalobcova těla za bolestné za poškození jiné části žalobcova těla, tj. náhradu bolestného za natržení zkříženého vazu kolenního vlevo a natržení poranění menisku kolena vlevo za náhradu bolestného za pohmoždění měkkých tkání levého kolena. Zároveň žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem z 14. 4. 2016 a natržením zkříženého vazu kolenního a poranění menisku kolena, protože došlo pouze k natržení zkříženého vazu kolenního, ale i toto bylo diagnostikováno teprve 19. 11. 2017 při druhé artroskopické operaci (6. odstavec), ale při první artroskopické operaci dne 5. 5. 2016 nikoli, protože tehdy byl zjištěn pouze zánět kloubní výstelky. Tento výsledek společně v kontextu dalších lékařských zpráv rozebírají tři znalci (7. - 10. odstavec) a příčinnou souvislost neshledávají. Proto soud dospěl k tomu, že nárok co do zaplacení 40 000 Kč není dán (22. odstavec).

5. Co do ztížení společenského uplatnění vyšel soud prvně taktéž ze závěrů znaleckých posudků, dle nichž žalobce po pracovním úrazu ze dne 14. 4. 2016 netrpí trvalými zdravotními následky. Jelikož trvalý nepříznivý vliv poškození zdraví pracovním úrazem, který omezuje či mění společenské uplatnění poškozeného v životě je předpokladem vzniku nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, soud žalobu zamítl (23. a 24. odstavec).

6. Pokud šlo o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, soud zjistil, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti dne 20. 8. 2016 a skončení pracovního poměru u žalované, pracoval v jiné společnosti na pozici stavbyvedoucího, tedy na stejném pracovním místě jako u žalované. Vydělával sice méně, ale protože nemá žádné trvalé poúrazové zdravotní následky, a proto mu tyto logicky nebránily, aby vykonával stejnou práci, nemusel být na méně placené pracovní místo převeden z důvodu pracovního úrazu (či propuštěn), a proto za škodu spočívající v rozdílu mezi původním výdělkem u žalované a nižším výdělkem u jiného zaměstnavatele neodpovídá žalovaná.

7. Tento rozsudek byl v zamítavé části a v závislých výrocích zrušen usnesením Krajského soudu ze dne 11. 8. 2021, č. j. 15 Co 3/2021, s odkazem na § 219a odst. 2 o. s. ř., podle slovního vyjádření však podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

8. Na konci prvního odstavce se odvolací soud pozastavil u pravomocného výroku o přisouzení částky 13 750 Kč, konstatoval, že„ z posudku o bolestném MUDr. [příjmení] z Kliniky ortopedie a traumatologie FN Plzeň ze dne 29. 5. 2018 vzal soud za prokázané, že žalobce při svém úrazu utrpěl zranění hodnocené 50 body, dále pak 35 body,“ kdy zdejší soud dodává, že v tomto posudku je doslova uvedeno:„ rána kolene 5 cm = ASk 5. 5. 2016, číslo položky 1.4, počet bodů 35.“ Hned vzápětí vytkl zdejšímu soudu, že„ žalobci přiznal nárok na zaplacení částky (…) 8 750 Kč, když (zdejší soud) sám aplikoval ustanovení vládního nařízení č. 276/2015 Sb. na skutkový stav spočívající v artroskopické operaci při pěticentimetrové ráně pronikající do kloubu,“ kdy z kontextu je patrné, že mu nevytýká ani tak aplikaci práva, jako provedení odborné úvahy o bodovém hodnocení artroskopické operace, které příslušelo znalci.

9. Poté představil odlišné pojetí skutku, než měl zdejší soud v prvním rozsudku. Zatímco obecně vzato měl zdejší soud za to, že jsou uplatněny tři nároky se samostatnými skutkovými základy a předmětem řízení jsou tudíž„ tři skutky“, které mají být vylíčeny tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně s jinými skutky (např. u náhrady za ztrátu na výdělku je třeba uvést žalované období, apod.), odvolací soud ztotožnil„ skutek“ s jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou pracovním úrazem, totiž že„ skutkem je zde úraz sám, tedy úraz pracovní“ (konec 12. odstavce). Z toho logicky plyne, že rozhodující skutečnosti jsou ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. dostatečně vylíčeny a pro posouzení totožnosti věci podle § 83 odst. 1 o. s. ř. a podle § 159a odst. 4 o. s. ř. je důležité, jak žalobce popsal úrazový děj a jeho souvislost s pracovními úkoly; též z toho logicky plyne, že součástí„ skutku“ nemohou být tvrzení týkající se vzniku a projevů újmy na zdraví (popis zranění, léčení, omezení uplatnění v životě, ztráty na výdělku, apod.) a příčinné souvislosti (pro kontrast srov. poněkud odlišné pojetí v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3014/2018). Současně však odvolací soud akcentuje, že žalobce splnil povinnost skutkově vymezit, jaké poškození kolene levé nohy utrpěl při pracovním úrazu (začátek 12. odstavce). Při tomto širokém pojetí skutku však odvolací soud zároveň souhlasí s názorem, že nároky na náhradu za bolest, za společenské uplatnění, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou odlišnými nároky, každý z nich„ vychází z odlišných příčin (bolestné jako odškodnění bolestí, ztížení společenského uplatnění (jako) následků ovlivňujících život poškozeného v budoucnu), každý z těchto nároků vyžaduje jiné dokazování, každý například podléhá vlastnímu promlčení, atd. Je proto třeba důsledně tyto nároky a splnění předpokladů jejich uspokojení, posuzovat odděleně a samostatně,“ (15. odstavec usnesení).

10. Vlastním důvodem zrušení prvního rozsudku je„ zásadní pochybení“, jímž je neprovedení důkazů označených v 12. odstavci odvolání, tj. výslech MUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [jméno], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Ing. Bc. [jméno] [příjmení] (14. a 16. odstavec usnesení). Žalobce totiž hodlal prokazovat, že poškození zdraví zjištěné při druhé operaci kolene dne 20. 11. 2017 je následek pracovního úrazu ze dne 14. 4. 2016, kdy zároveň popíral, že by toto poškození zdraví mělo původ v úrazu na horách v zimě 2016„ (…) soud prvního stupně neumožnil žalobci, aby ke svému zásadnímu tvrzení, že poškození jeho levého kolene zjištěné mimo jiné při operaci dne 5. 5. 2016 a rovněž při reoperaci dne 20. 11. 2017, prokázat splnění předpokladů pro odpovědnost za škodu spočívající v existenci následku (poškození zdraví) a příčiny (pracovního úrazu) a to důkazy žalobcem navrženými a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ 11. K tomu je třeba dodat, že část věty označená kurzívou o zjištění poškození levého kolene při operaci 5. 5. 2016 je patrně uvedená pouze omylem a je toliko zřejmou nesprávností. Gró sporu o zaplacení bolestného spočívá v tom, že při operaci dne 5. 5. 2016 natržení zkříženého vazu levého kolena zjištěno nebylo, zatímco za rok a půl později a po jakémsi úrazu na horách, při druhé operaci dne 20. 11. 2017 zjištěno bylo. Žalobce ostatně ani netvrdil, že by při první operaci poškození jeho levého kolena - vyjma posudkově bezvýznamného zánětu - bylo zjištěno. Jeho námitky, dle nichž první operace dne 5. 5. 2016 nebyla provedena lege artis, že se operatér MUDr. [příjmení]„ nepodíval dost daleko“, protože mj. operoval kratší dobu, apod. dávají dobrý smysl pouze za vědomí toho, že při této operaci ono zranění zjištěno nebylo.

12. Dále odvolací soud naznačil možné směry dokazování:„ Otázku rozsahu poškození zdraví a především odpověď na otázku, zda zjištění poškození zdraví je následkem mechanismu vzniku pracovního úrazu, je výlučně otázkou odbornou a odpověď na ni lze čerpat z lékařských zpráv, případně znaleckého posudku,“ (13. odstavec usnesení) a v narativní části vzpomněl, že znalkyně [celé jméno znalkyně] zjistila u žalobce posudkově významné poranění měkkých tkání kolena, které obodovala 2 250 body (začátek 3. odstavce).

13. Uvedená vada řízení, totiž neprovedení důkazů výslechy svědků k tvrzení o příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem z 14. 4. 2016 a natržením křížového vazu levého kolena zjištěném při druhé artroskopické operaci z 20. 11. 2017 se týká toliko části řízení, v níž jde o zaplacení bolestného. Pokud jde o zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, odvolací soud rozsudek zdejšího soudu sice zrušil i v těchto částech, ale věc se zdejšímu soudu jeví tak, že žádným právním názorem jej v souvislosti s těmito nároky nezavázal.

14. V dalším řízení soud doplnil dokazování fotografiemi založenými v přílohové obálce žalobce, na nichž je vidět na žalobcově levé noze otisk pneumatiky. Z nich je patrné, že byly pořízeny v den pracovního úrazu krátce po 9. hod. a žalobce na nich leží v sanitním voze. Na jeho levém lýtku je viditelný otisk pneumatiky, jehož velikost činí přibližně 30 cm x 15 cm. Z posudku znalkyně [celé jméno znalkyně] ze dne 13. 8. 2020 je prokázané, že žalobce při pracovním úrazu dne 14. 4. 2016 utrpěl poranění měkkých tkání kolene hodnocených znalkyní dle položky 1.11 přílohy č. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. celkem 2 250 body, protože nedošlo ke ztrátovému poranění a porušení integrity kůže, ale došlo k pohmoždění měkkých tkání kolena.

15. Závěr o skutkovém stavu uvedený v 3. odstavci prvního rozsudku je proto třeba ve druhé větě modifikovat takto: Dne 14. 4. 2016 v areálu [právnická osoba] v obci [obec], kdy žalobce v postavení koordinátora stavby šel provést kontrolu vozidla, které přijelo na stavbu, jeho řidič [jméno] [příjmení] v době, kdy žalobce stál za jeho vozidlem, začal couvat; při couvání zachytil žalobce levým zpětným zrcátkem, levým předním kolem mu najel na levou nohu v oblasti nártu, holenní kosti a kolene, což mělo za následek pád žalobce na zem, přičemž poté se [jméno] [příjmení] se svým vozidlem rozjel vpřed, najel žalobci na levou nohu a poté ze staveniště odjel, za což byl později odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 4. 2017, a v důsledku čehož žalobce utrpěl mj. podvrtnutí levého kolene, pohmoždění kůže a podkoží levého kolene a při následné léčbě operační zranění - 5 cm ránu kolene při artroskopické operaci dne 5. 5. 2016.

16. Jelikož dle odvolacího soudu„ skutkem“ je„ pracovní úraz“, a současně dle odvolacího soudu žalobce splnil povinnost skutkově vymezit, jaké poškození kolene levé nohy utrpěl při pracovním úrazu tím, že uvedl, že došlo k poškození jeho levého kolene, které bylo velmi bolestivé, tato bolest značnou dobu přetrvávala a bránila mu v běžném způsobu života, je třeba věc posoudit tak, že i následek spočívající v pohmoždění měkkých tkání kolena je předmětem řízení, pokud jde o zaplacení bolestného.

17. I o pohmoždění měkkých tkání žalobcova levého kolena proto platí to, co je uvedeno v 20. odstavci prvního rozsudku. Soud jej posoudil podle § 271c odst. 1 zák. práce jako nárok na náhradu za bolest. Žalobce má proto nárok na zaplacení jednorázového odškodnění nejméně ve výši podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Poranění měkkých tkání kolena spadá pod položku [číslo] přílohy [číslo] nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

18. Žalobce žaluje na (zbývajícím) bolestném zaplacení částky 40 000 Kč. Aby soud nepřekročil návrh podle § 153 odst. 2 o. s. ř., přisoudil žalobci tuto částku. Při hodnotě jednoho bodu ve výši 250 Kč stanovené v § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. se jedná o 160 bodů.

19. Jelikož žalobce má právo na zaplacení tohoto nároku už na podkladě znaleckého posudku [celé jméno znalkyně] až do celé výše jím uplatněného nároku, požadavek odvolacího soudu na výslech MUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [jméno], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Ing. Bc. [jméno] [příjmení] se jeví relativním. Výslech MUDr. [příjmení] - operatéra operace z 20. 11. 2017 - k tvrzení, že žalobce měl natržený křížový vaz v důsledku úrazu z 14. 4. 2016, nebyl třeba, protože závěr o pohmoždění měkkých tkání žalobcova kolene činí žalobu co do bolestného důvodnou v celém rozsahu a dokazování natržení křížového vazu je nadbytečné. Požadavek na výslech žalobcových kamarádů ke stejnému tvrzení (přesněji řečeno, že viděli žalobce po nějakou dobu kulhat - viz podání z 1. 4. 2020 na č. l. 113) je dále relativizován i tím, že je to sám odvolací soud, kdo akcentuje, že dokazování příčinné souvislosti je výlučně otázkou odbornou a je nutné ji čerpat z lékařských zpráv a znaleckých posudků.

20. Na námitky žalobce, že namísto náhrady za ztížení společenského uplatnění ve skutečnosti žaluje bolestné, jen nárok nesprávně označil, je třeba odpovědět, že tyto byly vzneseny už v odvolání a odvolací soud se jimi zabýval v 15. odstavci svého usnesení. Tyto nároky je třeba posuzovat odděleně a zdejší soud se tímto principem řídil. Odvolací soud přitom žalobcem přednesená tvrzení pro zaplacení původně 250 000 Kč zcela jednoznačně posuzuje jako nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (10. odstavec usnesení).

21. Zdejší soud dodává, že procesní úkony se vykládají podle teorie projevu, nikoli teorie vůle, a žalobce na výzvu soudu dle usnesení ze dne 28. 5. 2019 na č. l. 38 k doplnění žaloby mj. ohledně toho, v čem spatřuje ztížení společenského uplatnění, odpověděl doslova:„ v tom, že v důsledku pracovního úrazu, který není vyléčen dosud a žalobce má trvalé následky, byl omezen v pohybu, (…) nemohl jezdit na kole, (…) nemohl udělat dřep, (…) nemohl provozovat turistiku,“ apod. Určujícím se přitom zjevně jeví sdělení, že žalobce trpí trvalými zdravotními následky, které nebyly (nebudou) vyléčeny a vylíčení překážek v jeho životě, k nimž trvalé zdravotní následky vedly. Použití minulého času je z pohledu toho, co žalobce projevil, zjevnou rétorickou figurou. Ostatně mělo-li by být uvedené chápáno jako logický rozpor, znamenalo by to, že žaloba měla být po uplynutí lhůty k její opravě správně částečně odmítnuta. Co žalobce projevil je zjevné i kontextuálně: např. v podání ze dne 1. 4. 2020 na č. l. 113, žalobce odpovídá na výzvu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů mj. ohledně toho,„ jaké trvalé zdravotní následky si v důsledku pracovního úrazu s sebou nese“ tak, že se rozepisuje podobně jako v podání ze dne 19. 6. 2019 na č. l.

45. Je sice pravdou, že nenápadně uvedl, že jimi trpěl od pracovního úrazu do skončení rehabilitace na podzim 2019, avšak je třeba vidět, že netrpí-li žalobce trvalými zdravotními následky, tak přiměřenou odpovědí na dotaz, jakými trvalými zdravotními následky trpí (když toto předtím tvrdil), je například, že žádnými netrpí. Rozepisovat se, že po nějakou dobu nemohl dřepovat, jezdit na kole a hrát fotbal, značí, že byl uplatněn nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jen není důvodný, protože tvrzené zdravotní omezení není trvalé.

22. Navíc obráceně daná tvrzení nelze posoudit ani jako nárok na bolestné. Že žalobce nemohl po přechodnou dobu provozovat své koníčky, hrát fotbal, atd. může sice být v širokém smyslu slova„ tělesným a duševním strádáním“, avšak nikoli ve smyslu § 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., protože jej nelze podřadit pod žádné z písmen uvedených v daném ustanovení a hodnotit ve smyslu přílohy [číslo] daného nařízení.

23. Žalovaná sice správně poukazuje, že podle § 5 odst. 3 písm. a) nařízení vlády č. 276/2015 Sb. počet bodů bodového ohodnocení bolesti způsobené několikanásobným poškozením zdraví téhož orgánu nebo části těla nesmí za období do dosažení ustáleného zdravotního stavu převýšit počet bodů za anatomickou nebo funkční ztrátu orgánu nebo části těla, ale v souzené věci to není důležité, protože podle položky č. 15.52 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. činí hodnocení bolesti ztráty končetiny v úrovni kolena 300 bodů, v penězích 75 000 Kč. Jelikož přisouzena částka je nižší, nebylo třeba se zvlášť zabývat, proč je ve znaleckém posudku uvedeno 2 250 bodů. Pouze na okraj lze uvést, že i k tomu znalkyně při svém výslechu vypovídala tak, že má za to, že„ je to na soudu, aby toto vyhodnotil.“ Ze stejného důvodu pak nejsou podstatné přesné rozměry onoho pohmoždění, a že byly poznány z fotografie. Jejich hodnocení činí 5 bodů za 1 cm2; k přisouzení 40 000 Kč postačuje, aby pohmoždění tkání zabíralo plochu 32 cm2, tedy asi 5,66 cm2 x 5,66 cm2. Že je plocha pohmožděné tkáně v okolí kolena větší, je z fotografie zcela zřejmé.

24. Jelikož usnesení krajského soudu neobsahuje žádný závazný právní názor ve vztahu k žalobcem uplatněné náhradě za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, odkazuje soud na to, co uvedl v 23. až 25. odstavci prvního rozsudku. Navíc, změnil-li žalobce svá tvrzení, resp. poukázal-li na to, že svá dosavadní tvrzení zamýšlel tak, že nikdy žádné trvalé následky neměl, nemůže být o náhradě za ztížení společenského uplatnění ani řeči.

25. Podobně to platí o náhradě za ztrátu na výdělku: žalobce pracoval u žalované před pracovním úrazem jako stavbyvedoucí (koordinátor stavby), po pracovním úrazu jako stavbyvedoucí, jen u jiného zaměstnavatele. Pracovní poměr žalobci nebyl vypovězen z výpovědního důvodu dle § 52 písm. d) zák. práce (14. odstavec prvního rozsudku), byl posouzen jako práceschopný, nastoupil do práce, ale pobíral v ní nižší mzdu. Za rozdíl ve výdělcích neodpovídá žalovaná, protože příčinou tohoto rozdílu není pracovní úraz.

26. Na uvedeném nic nemění ani to, že usnesení o připuštění změny žaloby ze dne 28. 4. 2020 na č. l. 160 je nesprávné v části, v níž měl být nárok na bolestné navýšen o 15 000 Kč na úkor náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale byl i co do 15 000 Kč navýšen na úkor náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jelikož tyto žalobcovy nároky nejsou důvodné v základu, není rozhodné, jak byly procesně měněny jejich výše. Ani odvolací soud, který to ve svém usnesení zmínil, to za vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepovažoval.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce požadoval zaplatit 327 500 Kč, z toho 13 750 Kč přisouzených ve výroku pod bodem I prvního rozsudku, v tomto rozsudku žalobce uspěl co do zaplacení 40 000 Kč a žalovaná uspěla co do zaplacení 273 750 Kč. Úspěch žalobce v řízení proto činí 16,42 %, úspěch žalované 83,58 %, po odečtení úspěchu žalobce od úspěchu žalované má žalovaná právo na zaplacení 67,16 % svých nákladů. 28. § 142 odst. 3 o. s. ř. sice umožňuje částečně úspěšnému účastníku přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění soudu na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy základ nároku je dán, ale žalovaná suma byla - s ohledem na předpoklad výsledku znaleckého posouzení či úvahy soudu - určená odhadem. V takovém případě se jeví nespravedlivým, aby bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci, protože v konečném důsledku by to vedlo k podceňování žalovaných nároků ve snaze vyhnout se hrozbě náhrady nákladů řízení. Proto § 142 odst. 3 o. s. ř. umožňuje přisoudit plnou náhradu nákladů řízení, ovšem toliko z přisouzené částky jako tarifní hodnoty. Současně se však soudí, že uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy na znaleckém posudku či úvaze soudu závisí rozhodnutí o výši plnění, nikoli o jeho základu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2992/2016). Ostatně podle § 136 o. s. ř. soud na základ nároku uvážit ani nesmí. Neúspěch v základu sporu tak jde k tíži žalobce i tehdy, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či úvaze dle § 136 o. s. ř.

29. Jsou-li žalovány tři samostatné procesní nároky je třeba dikci„ měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný“ vykládat tak, že částečný úspěch se posuzuje ve vztahu ke každému nároku zvlášť, jinak by to znamenalo, že by se žalobci dostalo plné náhrady nákladů řízení i tam, kde neměl úspěch v základu sporu, a tedy by byla popřena teze o přiznání plné náhrady jen v případech, kdy nárok byl v základu důvodně uplatněn, jen jeho výše byla odhadnuta.

30. Žalobce měl co do bolestného plný úspěch, co do náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovního neschopnosti neměl úspěch ani v základu. Proto podmínky pro použití § 142 odst. 3 o. s. ř. splněny nejsou.

31. Odchylka od rozhodování o náhradě nákladů řízení dle §§ 142 143 a 146 o. s. ř. je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl (resp. zavinil zastavení řízení), a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jelikož zásada úspěchu (a též procesního zavinění) ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, měl by soud přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. restriktivně. Zmíněné ustanovení totiž neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Okolnosti hodné zvláštního zřetele nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než druhému (nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06). Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013). Současně je zřejmé, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. nelze rozumět typové či typicky se vyskytující okolnosti (Zdeněk Pulkrábek: Zásada úspěchu -„ novinky“ v rozhodování o nákladech řízení. Bulletin advokacie, číslo 1-2, ročník 2019, str. 34), neboť na nich nic zvláštního není. Ani povaha řízení není okolností významnou pro uplatnění moderačního práva při rozhodování o náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2862/2017).

32. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud za důvod hodný zvláštního zřetele nepovažuje možnou úvahu, že se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nepříznivě promítnout do majetkové sféry žalobce. Stejně tak za nerozhodnou považuje okolnost, že žalobce u žalované pracoval a že u ní utrpěl pracovní úraz, protože takovou okolnost ve sporech o zaplacení náhrady škody z pracovního úrazu lze jen sotva považovat za zvláštní a nikoliv typickou. Bez dalšího nelze přihlédnout ani k tomu, že se žalobce dlouho léčil, protože to je podstatou jeho úspěchu co do zaplacení bolestného. Na okolnostech, z nichž škoda vznikla a na charakteru sporu soud nespatřuje nic zvláštního. Pokud jde o současné jiné osobní, příjmové a majetkové poměry žalobce, nebylo o nich nic dalšího zjištěno, protože ze spisu se o nich nic nepodává. Známa je toliko výše tehdejší mzdy u žalované a u [právnická osoba] s.r.o. a že na majetek žalobce byla vedena exekuční řízení na nevelké sumy, některá zastavená - č. l. 249, zda žalobce pracuje a jeho současný majetkový stav znám není. Z úřední činnosti je známo, že žalobcovo manželství bylo rozsudkem z 13. 5. 2019 rozvedeno, ale že by byl rozveden pro pracovní úraz, v něm řečeno není. Pokud jde o postoj účastníků k řešení sporného nároku v průběhu vedeného sporu, není na něm nic významného a použití § 150 o. s. ř. neodůvodňují.

33. Ohledně nákladů žalované za dobu do vyhlášení prvního rozsudku odkazuje soud na 36. odstavec a násl. prvního rozsudku. Odměna advokáta činila 67 340 Kč, režijní paušál 3 000 Kč, náhrada promeškaného času 4 810 Kč, náhrada za DPH 15 781,50 Kč. Spolu 82 965,90 Kč.

34. V dalším řízení zastoupil advokát žalované u jednání u odvolacího soudu dne 11. 8. 2021 a na jednání u zdejšího soudu dne 1. 11. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT. Při tarifní hodnotě 313 750 Kč činí sazba odměny za celý úkon 9 580 Kč. Protože právní zástupce žalované v dalším řízení vykonal 2 úkony právní služby v celé sazbě, náleží mu odměna ve výši 19 160 Kč; k tomu mu náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši 300 Kč na provedený úkon právní služby (§ 13 odst. 3 AT), tj. dalších 2 x 300 = 600 Kč.

35. Protože právní zástupce žalované je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu daně z přidané hodnoty, a to z odměny ve výši 19 160 Kč, režijního paušálu ve výši 600 Kč, tj. z částky 19 760 Kč x 0,21 = 4 149,60 Kč.

36. Celková výše náhrady nákladů řízení proto činí 71 777,59 Kč ( (82 965,90 Kč + 19 160 Kč + 600 Kč + 4 149,60 Kč) x 0, 6716).

37. O nákladech státu rozhodl soud v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. a odkazuje na 41. odstavec prvního rozsudku. U žádného z účastníků nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (myšleno dle § 138 o. s. ř.), proto jsou povinni zaplatit státu náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení, tj. podle poměru svého úspěchu ve vztahu k předmětu řízení. Žalobce měl úspěch co do 16,42 % jím uplatněných procesních nároků (viz výše) a žalovaná měla úspěch co do 83,58 %, proto je žalobce povinen zaplatit státu 83,58 % jeho nákladů a žalovaná je povinna zaplatit státu 16,42 % jeho nákladů. U žalobce se jedná o částku 9 068,43 Kč (10 850 x 0, 8358) a u žalované se jedná o částku 1 781,57 Kč (10 850 x 0, 1642).

38. Pariční lhůta pro žalovanou pohledávku i náhradu nákladů řízení odpovídá § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení