34 C 178/2024 - 146

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 104 115,20 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 104 115 Kč s úrokem ve výši 67,35 % ročně z částky 75 592,88 Kč od 26. 1. 2024 do 18. 2. 2024 ve výši 3 259,68 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 75 592,88 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 1. 2024 dosáhne částky 323 352 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 91 756 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 35 607,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 104 115,20 Kč úrokem ve výši 67,35 % ročně z částky 75 592,88 Kč od 26. 1. 2024 do 18. 2. 2024 ve výši 3 259,68 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 75 592,88 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 1. 2024 dosáhne částky 323 352 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 91 756 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení.

2. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] dne 30. 3. 2023. Na podkladě této smlouvy dne 31. 3. 2023 poskytla žalované úvěr ve výši 77 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 67,35 % ročně v 60 měsíčních splátkách ve výši 5 118 Kč vždy k 20. dni daného kalendářního měsíce počínaje dubnem 2023.

3. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila schopnost žalované hradit úvěr z dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Dále ověřila úvěrovou historii v databázi SOLUS a nebankovním registru klientských informací.

4. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, mezi 20. 4. 2023 a 14. 11. 2023 zaplatila 7 splátek po 5 118 Kč, celkem 35 826 Kč, poté už neplnila ničeho. V důsledku jejího prodlení došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s čl. 6.3 smlouvy, kde bylo ujednáno, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru.

5. Než došlo k zesplatnění, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 998 Kč dle bodu 6.1 smlouvy, v níž byla ujednána ve prospěch žalobkyně smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů, kdy žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za splátky č. 8 a 9, dále jí vzniklo právo na zaplacení „náhrady nákladů“ vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy, kde byla sjednána povinnost žalované zaplatit náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů, kdy se žalovaná ocitla v prodlení se zaplacením náhrady nákladů splátek č. 7, 8 a 9.

6. K zesplatnění celého úvěru došlo 20. 11. 2023. V souladu s ujednáním bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru, která dosáhla výše 88 277,44 Kč. Dále byla sjednána povinnost žalované zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny úvěru do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den jejího zesplatnění, bude povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 26. 1. 2024 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a že tento úrok běží po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby jejího úplného zaplacení.

7. Žalobkyně proto požaduje zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 88 277,44 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru od 26. 1. 2024 do 13. 6. 2024, kterou kapitalizuje částkou 12 359,20 Kč, dále úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající původní jistině úvěru ve výši 75 592,88 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení, který je ve smlouvě sjednán v sazbě 67,35 % ročně do 18. 2. 2024 a od 19. 2. 2024 pouze v sazbě 15 % ročně, nejvýše však do částky 323 352 Kč. Úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle přílohy č. 1 smlouvy ve výši celkem 1 881 Kč (tj. po 627 Kč u splátek č. 8, 9, 10) a zákonného úroku z prodlení z nové jistiny úvěru ve výši 88 277,44 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč a úhrad za pojištění schopnosti klienta ve výši 1 881 Kč, spolu 91 756 Kč od 26. 1. 2024 do zaplacení.

8. Žalovaná souhlasila s tvrzeními žalobkyně o tom, že s ní dne 30. 3. 2023 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno], jakož i s tvrzeními stran jejího obsahu. Svou obranu proti žalobě postavila z části na námitce neplatnosti uvedené smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a pro porušení povinnosti žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalované a z části na započtení jiných svých pohledávek z právních vztahů mezi účastníky proti právu žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.

9. Sjednaná úroková sazba sedminásobně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu, která se v době uzavření smlouvy pohybovala ve výši přibližně 9,49 % ročně, přičemž samotná výše sjednané úrokové sazby ve smlouvě o úvěru způsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úvěrová smlouva je totiž smlouvou pojmově úplatnou a ujednání o úroku je tudíž od ní neoddělitelné. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých jako v této věci, jejichž výši obhajuje právě tím, že je nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Žalobkyně by tedy bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích tuto smlouvu neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Sjednání nepřiměřeně vysokých úroků proto nelze považovat jen za nezákonné určení obsahu, který by soud mohl změnit, takové ujednání nelze oddělit a zachovat v platnosti zbývající část obsahu úvěrové smlouvy. S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora EU dovozovala, že soud je oprávněn pouze vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemá pravomoc měnit její obsah. Smlouva byla navíc zajištěna celou sérií smluvních pokut, a taktéž bylo ujednáno, že dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se stávají součástí nové jistiny úvěru, kterou je klient povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Smlouva je tudíž absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a taktéž proto, že žalobkyně s odbornou péči neposoudila schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet.

10. Smlouva, o níž jde v této věci, byla v pořadí čtvrtou smlouvou uzavřenou mezi účastníky, jejímu uzavření předcházely smlouva o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 25. 11. 2021, č. [Anonymizováno] ze dne 2. 5. 2022 a č. [Anonymizováno] ze dne 18. 9. 2022, dle nichž žalobkyně poskytla žalované úvěry ve výši postupně 110 000 Kč, 51 000 Kč a 27 000 Kč s úrokovými sazbami ve výši 54,89 % ročně, 58,39 % ročně a 83,24 % ročně, které převyšovaly průměrné úrokové sazby více než 7x, 6,7x a 8,5x. I tyto smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a neprověření úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně podle těchto smluv v souhrnu poskytla 188 351 Kč a žalovaná jí uhradila celkem částku ve výši 207 981 Kč, které započítala proti bezdůvodnému obohacení žalobkyně ve výši 188 351 Kč, čímž nárok žalobkyně v celém rozsahu zanikl. Z těchto důvodů navrhovala zamítnutí žaloby.

11. Nadto žalovaná po procesní stránce namítala, že projednání žaloby brání překážka věci zahájené, protože dne 23. 5. 2024 podala návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, které zakládá tuto překážku a žalobkyně o překážce navíc věděla. Z těchto důvodů se domáhala zastavení řízení.

12. Soud zkoumal podmínky řízení mimo jiné i z hledisek stanovených v § 83 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí o žalobě v této věci překážka litispendence nebrání.

13. Ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. zapovídá soudu, aby vedl další řízení o věci, o níž už jedno řízení bylo zahájeno, s výjimkou případů uvedených ve druhém odstavci zmíněného ustanovení, mezi něž souzený případ však nepatří. Totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Jelikož se předmět řízení, resp. procesní nárok skládá ze skutkového základu, jenž je vymezen žalobcem tvrzenými skutkovými okolnostmi a z předmětu nároku, jímž je v žalobě uvedený petit, je třeba závěr o totožnosti věci stavět jak na totožnosti skutku, tak na totožnosti petitu. Občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje. Vymezení skutku se v civilním sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností dle § 79 odst. 1 o. s. ř., tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018). Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný, protože umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Totožnost skutku spočívá v totožnosti jednání a v totožnosti následku. Totožnost petitu spočívá v identitě žalobcem zvoleného druhu procesní ochrany a identitě požadovaného právního následku.

14. V posuzované věci je sice dána totožnost účastníků, avšak nikoli totožnost předmětu řízení, neboť zatímco žalobkyně se v této věci domáhala po žalované zaplacení 104 115,20 Kč s výše rozepsaným příslušenstvím stručně řečeno na tom skutkovém základě, že s ní uzavřela smlouvu o úvěru, podle které jí poskytla úvěr a ona se domáhala v souladu se smluvními ujednáními jejího vrácení včetně smluvní pokuty, žalovaná se před finančním arbitrem domáhala vůči žalované určení, že výše uvedené čtyři smlouvy uzavřené mezi účastníky jsou neplatné a zaplacení částky 29 479 Kč jako rozdílu mezi tím, co žalovaná podle těchto čtyř smluv poskytla žalobkyni, a tím, co žalobkyně poskytla žalované.

15. Již z tohoto srovnání je zcela zřejmé, že v těchto věcech nejde o totožné procesní nároky. Pokud jde o petity, ty, bez ohledu na rozdílnou výši požadovaných plnění, nemůžou být stejné už jen proto, že zatímco v prvním případě se žalobkyně domáhá peněžitého plnění po žalované, ve druhém případě je to žalovaná, která žádá peněžité plnění po žalobkyni. Žaloba v této věci navíc neobsahuje žádný určovací návrh. Totožný není ani skutek, protože v této věci je žaloba po skutkové stránce odůvodněna tvrzením o uzavření toliko čtvrté smlouvy o úvěru, zatímco v řízení před finančním arbitrem je skutek vymezen šířeji. Navíc strany ze svého jednání pro sebe vyvozují jiné následky, čímž soud nijak nezpochybňuje, že podle ustálené judikatury následek v podobě plnění podle smlouvy a plnění bezdůvodného obohacení podle neplatné smlouvy je ztotožňován (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001).

16. Právní teorie s přihlédnutím k potřebě ochrany právní jistoty chápe účinek nezměnitelnosti pravomocného rozsudku šířeji, než zákaz projednání a rozhodnutí totožné věci mezi totožnými účastníky a mluví o tzv. vyloučení pojmového protikladu. Např. pokud A žaluje B na určení, že A je vlastníkem pozemku, nemůže už B (pro nesplnění procesních podmínek) po pravomocně prohraném sporu žalovat na určení, že A není vlastníkem pozemku. Podobně byla-li pravomocně zamítnuta žaloba A na určení, že B není vlastníkem pozemku, nemůže už A opětovně žalovat B na určení, že A je vlastníkem pozemku. Řízení v takových případech mají být zastavena pro překážku věci rozsouzené i navzdory tomu, že se nejedná o totožnou věc, neboť žalobci takovými žalobami sledují toliko popření výsledku pravomocně rozsouzeného sporu.

17. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná, protože jednak zákaz projednání a rozhodnutí ve věci s pojmově protikladným petitem platí jen ve vztahu k už rozsouzené věci a nikoli dříve zahájenému řízení, jednak návrh na určení neplatnosti smluv není pojmovým protikladem. Zatímco posouzení platnosti smluv v řízení před finančním arbitrem představuje hlavní otázku, v řízení u zdejšího soudu představuje otázku předběžnou. To, že se v určitém řízení posuzuje určitá právní otázka jako předběžná a v jiném řízení jako hlavní však ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. nezakládá z výše naznačených hledisek totožnost věci; to platí tím spíše, že pro takový případ § 107 odst. 2 písm. c) o. s. ř. umožňuje fakultativní přerušení řízení.

18. Soud při posuzování překážky litispendence navíc vychází – zřejmě z obecně ne zcela akceptovaného – názoru, že zahájení řízení před finančním arbitrem vůbec představuje řízení, které je způsobilé ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. založit překážku projednání a rozhodnutí ve věci civilním soudem (a podobně že nález finančního arbitra má účinky obdobné pravomocnému rozsudku). Soud vychází z toho, že finanční arbitr je povolán k rozhodování některých sporů spadajících jinak do pravomoci soudů v civilním soudnictví, jak to ostatně konstatuje i § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Jelikož civilní soudy poskytují ochranu ohroženým nebo porušeným subjektivním soukromým právům (§ 1 o. s. ř.), v řízení před finančním arbitrem ochranu těmto právům poskytuje zprostředkovaně finanční arbitr. Jelikož v právním řádu by nemělo docházet k hodnotovým rozporům, úroveň, význam, účinnost či důsledky ochrany ohrožených či porušených subjektivních práv finančním arbitrem by měly být přibližně stejné jako kdyby byly poskytnuty soudem. Tím, že zákon o finančním arbitrovi ve svém § 17 nestanovuje účinky právní moci nálezu finančního arbitra odlišně od § 73 odst. 2 správního řádu tím, že vymezuje účinky právní moci nálezu úžeji, než by tomu bylo u civilního rozsudku, poskytuje naoko nižší úroveň ochrany subjektivních soukromých práv v řízení před finančním arbitrem, než by tomu bylo v řízení před soudem. Jedná se patrně o zakrytou nepravou mezeru v zákoně, tj. zákonodárcem nezamýšlenou absenci výjimky z obecného pravidla (tj. z § 73 odst. 2 správního řádu). To je třeba překlenout soudcovským dotvořením práva v tom směru, že pravomocný nález finančního arbitra má účinky dle § 159a odst. 3 a 4 o. s. ř., i navzdory tomu, že to zákon výslovně nestanovuje. Pravomocný nález finančního arbitra je tak jednak pro soud závazný a soud není oprávněn z něho jen vycházet, jak to v případě jiných správních rozhodnutí umožňuje § 135 odst. 2 in fine o. s. ř., a jednak z důvodu nezměnitelnosti pravomocného nálezu není soud oprávněn vést o pravomocně rozsouzené věci nové řízení. Protože překážka věci rozsouzené a překážka litispendence jsou provázané instituty, ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. se uplatní v případě soudního řízení zahájeného po podání návrhu na zahájení řízení stran téže věci finančnímu arbitrovi.

19. Soud vzal za prokázané, že účastníci se v písemné smlouvě o úvěru ze dne 30. 3. 2023 chtěli zavázat na straně žalobkyně poskytnout žalované na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do výše 77 000 Kč a žalovaná se chtěla zavázat tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úroky a poplatek za pojištění.

20. Došlo k tomu tak, že dne 30. 3. 2023 žalovaná vyplnila formulářový návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] společně s dodatkem č. 1 ke smlouvě o úvěru upravujícím postup uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku odlišně od textu smlouvy o úvěru, přihlášku do pojištění schopnosti splácet úvěry, přílohu č. 1 ke smlouvě o úvěru – pojištění schopnosti splácet úvěr a dohodu o konsolidaci ke smlouvě o úvěru, kdy téhož dne od žalobkyně převzala předsmluvní formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru obsahujícím stejné parametry jako smlouva a informační leták o pojištění schopnosti splácet úvěry, načež žalobkyně dne 31. 3. 2023 písemný návrh žalované podepsala a dne 3. 4. 2023 přijetí nabídky, resp. schválení úvěru, oznámila žalované, které toto oznámení bylo doručeno 4. 4. 2023. Ještě předtím si opatřila výpis záznamů z registru SOLUS, v němž není veden záznam o čerpání jiného úvěru. Výpis z registru NRKI ze dne 21. 3. 2023 v němž žalovaná dosáhla skóre 275 a byla zařazena do kategorie vyššího rizika, „úvěr je výrazně limitován výší vyplacené částky, případně zamítán,“ tedy do nejnižší kategorie klientely. Žalovaná žalobkyni vyplnila dotazník, v němž uvedla, že má příjem ze zaměstnání v čistém 29 810 Kč, její splátky jiných úvěrů u žalobkyně činí 5 692 Kč, náklady na bydlení u rodičů činí 4 470 Kč, které žalobkyně odečetla od jejího příjmu spolu s životním minimem ve výši 4 860 Kč a dospěla k závěru, že žalovaná měsíčně disponuje volnými zdroji ve výši 13 788 Kč a rezervou ve výši 1 000 Kč; současně uvedla, že v domácnosti s nikým nebydlí. Žalovaná jí dále předložila potvrzení o provedených transakcích na její účet, dle nichž obdržela na mzdě za listopad 2022 částku 29 822 Kč a prosinec 2022 částku 29 746 Kč.

21. Účastníci si ve smlouvě domluvili výši úvěru na 77 000 Kč, který měl být splácen v 60 měsíčních splátkách po 5 110 Kč splatných k 20. dni daného měsíce při úrokové sazbě 77,93 % ročně a zároveň platit poplatek ve výši 627 Kč měsíčně za pojištění schopnosti splácet úvěr. Celkově mělo být zaplaceno 269 460 Kč. Úvěr byl z převážné části účelově vázán k refinancování jiných úvěrů u žalobkyně, a to podle smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 2. 5. 2022 co do 55 507 Kč a podle smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 18. 9. 2022 co do 21 142 Kč, přičemž zbylých 351 Kč mělo být vyplaceno na bankovní účet žalované. Součástí ujednání bylo i to, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru až do doby jejího úplného zaplacení. Pro případ prodlení žalované s hrazením splátek úvěru si strany ujednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Dále si strany sjednaly právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalované s úhradou splátek o délce 15 dnů ve výši 200 Kč za každou splátku. Při prodlení žalované s úhradou jakékoli splátky nebo její části delší 65 dnů mělo dojít bez dalšího k zesplatnění úvěru. Současně celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru ke dni jeho zesplatnění se měly stát součástí nové jistiny úvěru, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v den zesplatnění úvěru. Pro případ prodlení se zaplacením nové jistiny úvěru byla v neprospěch žalované ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení.

22. Dne 31. 3. 2023 poskytla žalobkyně žalované na její účet částku 351 Kč, zbytek úvěru si započetla co do 55 507 Kč na úvěr dle smlouvy č. [Anonymizováno] a co do 21 142 Kč na úvěr dle smlouvy č. [Anonymizováno]. Dne 21. 12. 2023 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení 8. a 9. splátky úvěru a upozornila ji, že jinak dojde k jeho zesplatnění, dne 22. 1. 2024 výzvou s totožným obsahem upozornila na její prodlení se splátkami č. 8 – 10. Dne 13. 5. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení žalované pohledávky a upozornila ji, že nebude-li zaplaceno, obrátí se na soud se žalobou. Žalovaná zaplatila žalobkyni mezi 20. 4. 2023 a 14. 11. 2023 celkem 7 splátek úvěru po 5 118 Kč, celkem 35 826 Kč.

23. Strany před uzavřením smlouvy ze dne 30. 3. 2023 uzavřely za stejných smluvních podmínek smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] ze dne 25. 11. 2021, č. [Anonymizováno] ze dne 2. 5. 2022 a č. [Anonymizováno] ze dne 18. 9. 2022 se sjednanou výší úvěru postupně 110 000 Kč, 51 000 Kč a 27 000 Kč, úrokovými sazbami ve výši 58,82 %, 58,39 % a 83,24 %, přičemž žalovaná úvěrované částky obdržela 24. 11. 2021, 3. 5. 2022 a 19. 9. 2022, přičemž na první zmíněnou smlouvu žalovaná uhradila mezi 7. 12. 2021 a 16. 10. 2023 21 splátek po 5 692 Kč, celkem 119 532 Kč, na druhou zmíněnou smlouvu mezi 9. 6. 2022 a 10. 3. 2023 9 splátek po 3 273 Kč, celkem 29 457 Kč a zbylých 55 507 Kč si žalobkyně účetně započetla ze smlouvy, o níž jde v této věci a na třetí smlouvu uhradila žalovaná mezi 12. 10. 2022 a 10. 3. 2023 5 splátek po 3 861 Kč a jednu splátku po 200 Kč, celkem 23 366 Kč, přičemž zbylých 21 142 Kč si žalobkyně účetně započetla ze smlouvy, o níž jde v této věci.

24. Projevy vůle účastníků k uzavření úvěrové smlouvy jsou prokázány z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru na č. l. 7, dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru na č. l. 31, přihlášky k pojištění schopnosti splácet úvěry na č. l. 34, přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru na č. l. 41 a oznámení o schválení úvěru na č. l. 10 včetně doručenky ze dne 4. 4. 2023 na č. l.

19. Základní parametry úvěru jsou sjednány ve smlouvě v části A), avšak soud upozorňuje, že výše úroku uvedená ve smlouvě není správná, neboť při výši úvěru 77 000 Kč zaplaceného v 60 splátkách po 5 118 Kč při anuitním splácení vychází úroková sazba na 77,93 % ročně. Shora uvedené smluvní pokuty a právo na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů jsou sjednány v článku 6 části B) smlouvy. Dodatek č. 1 ke smlouvě upravuje postup při uzavírání smlouvy prostředky komunikace na dálku, což v této věci není až tak významné, protože uzavření smlouvy nikdo z účastníků nezpochybňoval. V přihlášce k pojištění a příloze č. 1 ke smlouvě o úvěru je sjednaná povinnost žalované hradit 627 Kč jako poplatek za přistoupení k pojištění. Z dohody o konsolidaci na č. l. 44 plyne, že strany se domluvily na využití úvěru k refinancování předchozích dvou výše uvedených úvěrů částkami 55 507 Kč a 21 142 Kč a zaplacení částky 351 Kč k volnému využití na účet žalované. Skutečnost, že žalobkyně poskytla žalované předsmluvní formulář, v němž jsou zachyceny podstatné náležitosti smlouvy, je prokázána předsmluvním formulářem na č. l. 22; obdobně to platí o informačním letáku o pojištění schopnosti splácet úvěry na č. l. 12, prověřování majetkových poměrů žalované je prokázáno hodnocením klienta na č. l. 26, výpisem záznamů z registru SOLUS a na č. l. 37 a výpisem z registru NRKI na č. l. 31, potvrzením o provedených transakcích na č. l. 27 a č. l.

28. Poskytnutí částky 351 Kč žalované a započtení částek 55 507 Kč a 21 142 Kč na dluhy z předchozích smluv o úvěru je prokázáno z dokladu o vyplacení úvěru na č. l.

30. Výzvy žalobkyně k zaplacení 8. a 9. splátky, potažmo 8. – 10. splátky z úvěru s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru je prokázána dopisy ze dne 21. 12. 2023 na č. l. 20 a ze dne 24. 1. 2024 na č. l.

18. Učinění předžalobní výzvy je prokázáno dopisem ze dne 13. 5. 2024 na č. l. 16 a jeho podání na poště podacím archem na č. l.

36. Zaplacení částky 35 826 Kč žalovanou je prokázáno z karty klienta na č. l. 17, jakož i z vyjádření žalobkyně v řízení před finančním arbitrem na č. l. 68 a také přehledem plateb [právnická osoba]. na č. l. 92.

25. Skutečnost, že účastnici uzavřeli i tři výše uvedené úvěrové smlouvy je prokázána první úvěrovou smlouvou ze dne 25. 11. 2021 na č. l. 113, dodatkem k ní na č. l. 116 a oznámením o schválení úvěru na č. l. 118, druhou úvěrovou smlouvou ze dne 2. 5. 2022 na č. l. 107 a oznámením o schválení úvěru na č. l. 113 a třetí smlouvou ze dne 18. 9. 2022 na č. l. 98, dodatkem k ní na č. l. 101 a oznámením o schválení úvěru na č. l.

103. To, že žalovaná obdržela podle výše uvedených smluv částky 110 000 Kč, 51 000 Kč a 27 000 Kč a jakého dne se tak stalo je prokázáno vyjádřením žalobkyně v řízení před finančním arbitrem na č. l. 68, jež obsahuje přehledné tabulky obsahující údaj o datu a výši vyplacené částky a také přehled jednotlivých zaplacených splátek poskytnutých žalovanou, jakož i údaj o refinancování dluhu podle druhé a třetí úvěrové smlouvy úvěrem podle smlouvy, o níž jde v této věci. Údaje uvedené ve vyjádření žalobkyně v řízení před finančním arbitrem korespondují s důkazy předloženými žalovanou, konkrétně pokud jde o první smlouvu s výpisem z účtu [právnická osoba] na č. l. 106 přehledem plateb na č. l. 105, pokud jde o druhou smlouvu s přehledem plateb na č. l. 93.

26. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z., v níž žalovaná vystupovala v pozici úvěrované a spotřebitelky podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 o. z. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu.

27. K tomuto závěru vede skutečnost, že žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí, jako podnikání prováděné za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům odporující. Smlouva obsahuje řadu nepřípustných anebo sice obecně přípustných, ale pro žalovanou jako spotřebitelku krajně nevýhodných ustanovení, z nichž každý, vyskytoval-li by se ve smlouvě samostatně, by vedl k závěru toliko o částečné neplatnosti smlouvy, nebo by mohl být odstraněn materiálními korektivy, např. v podobě moderace smluvní pokuty, ale jejich souběh a současné uplatnění v jedné smlouvě vedou k závěru o takové nerovnováze v právech a povinnostech stran smluvního vztahu, že není možné celý obchod hodnotit jinak než jako nemravný. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně ovlivnit. Na tom nic nemění ani to, že formálně vzato návrh na uzavření smlouvy učinila žalovaná. Žalovaná se měla zavázat zaplatit úrok ve výši 77,93 % ročně, což více než trojnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, která se dlouhodobě, a tedy i v březnu 2023, pohybovala kolem 20 – 25 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). K tomu lze poznamenat, že pokud by mělo být rozlišováno mezi druhy a účely úvěrů, bylo by srovnání trojnásobku úvěrových sazeb pro žalobkyni ještě nepříznivější.

28. Ujednání o úrocích z úroků je ujednáním obecně přípustným podle § 1806 věty první o. z., nicméně v souzeném případě umocňuje nerovnováhu stran smluvního vztahu tím, že nezaplacené úroky přirostou k jistině úvěru splatné v náhradní lhůtě při zesplatnění úvěru, čímž se fakticky zajišťuje úročení úroku zákonným úrokem z prodlení. Vezme-li soud v potaz, že nezaplacení tzv. nové jistiny úvěru je vedle úročení původní jistiny běžným úrokem a úročením nové jistiny zákonným úrokem z prodlení kryto rovněž smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z nové jistiny, přičemž současně pro případ porušení jakékoli ze smluvních povinností žalobkyní smluvní pokuta stanovena není, je závěr o nepřiměřené nerovnováze práv a povinností smluvních stran namístě.

29. Není přitom důležité, že žalobkyně na úroku z prodlení od 19. 2. 2024 žaluje méně. Uvedené nelze chápat ani jako prominutí dluhu v souladu s § 1995 odst. 1 o. z. Ostatně i kdyby k tomu došlo, vada právního jednání by tím nebyla zhojena, protože absolutně neplatné právní jednání není způsobilé konvalidace následným odstraněním vady.

30. Aplikace § 1802 o. z. či též obecnějších § 1792 odst. 1 a § 577 o. z. je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 1802 o. z. a § 1792 odst. 1 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C-618/10, Banco Espanol de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a § 1802 o. z. ve smyslu zúžení hypotézy těchto právních norem tak, aby nedopadaly na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

31. Použití těchto ustanovení – nehledě na souvislost s evropským právem – v obdobných případech jako je tento brání též § 6 odst. 2 věta první o. z. V pozadí úvahy o nemravnosti nepřiměřeně vysokých úroků zpravidla přesahujících trojnásobek běžných úroků poskytovaných bankami, stojí skutková domněnka, dle níž osoby snažící se o uzavření úvěrové či obdobné smlouvy se zjevně nepřiměřeným vysokým úrokem se zpravidla nacházejí ve finanční tísni, přičemž poskytnutí peněz za nepřiměřený úrok je zneužitím jejich životní situace. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom smlouvy se shora uvedeným obsahem uzavírá dlouhodobě i navzdory tomu, že jako podnikatelce v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů jí právní názory na výši úroku musejí být známy. Jelikož je právní předchůdkyně žalobkyně podle § 6 odst. 1 o. z. povinna jednat v právním styku poctivě, znamená to mimo jiné to, že by neměla uzavírat smlouvy o zápůjčkách v nemravné výši. Použití § 1802 o. z. pak žalobkyni staví do situace, kdy může spoléhat buď na to, že její dlužník, jež se sám zřejmě nachází ve finanční tísni, jí nemravně úročenou zápůjčku vrátí, nebo výše úroku bude soudem moderována na obvyklou sazbu. Takový přístup představuje doslova pobídku žalobkyni, aby ve své praxi pokračovala a tím ze svého nepoctivého jednání v rozporu s § 6 odst. 2 větou první o. z. těžila.

32. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V souzené věci bylo přitom zřejmé, že žalovaná vydělává v čistém kolem 29 000 Kč měsíčně. V dotazníku žalobkyně uvedla žalovaná rozporné údaje o osobách žijících s ní ve společné domácnosti (tj. že se žádnými takovými osobami v domácnosti nežije a současně, že bydlí u rodičů), aniž by žalobkyně požadovala vysvětlení či doplnění těchto údajů. Kromě splátek prvního úvěru se žalobkyně žádnými dalšími skutečně vynaloženými náklady žalované nezabývala, od jejího příjmu odečetla částky životního minima podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. ve výši 4 860 Kč, které ale nelze chápat jako standardní (ani skutečnou) výši výdajů žalované (člena domácnosti), ale naprosté minimum nezbytné pro zajištění základních potřeb. Běžný spotřebitel ale zpravidla nehospodaří tak, aby vyžil toliko z částky životního minima, a proto by nemělo být k výdajům žadatelů o úvěr přistupováno tak, že jakákoli částka přesahující sumu životního minima bez ohledu na skutečné výdaje žadatele může sloužit k úhradě splátek poskytnutého úvěru. K poskytnutí úvěru navíc došlo i navzdory tomu, že žalovaná dosáhla nedostatečného skóre. Jsou proto souběžně dány důvody pro vyslovení neplatnosti smlouvy též podle § 87 odst. 1 z důvodu uvedeného v § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy nehledě na dikci druhé věty § 87 odst. 1 zmíněného zákona je třeba splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zkoumat z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).

33. Jelikož je smlouva o úvěru neplatná, jsou účastníci si povinni podle § 2991 ve spojení s § 2993 věty první o. z. vrátit to, co plnili.

34. V souzené věci je vystižena skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Kondikce z plnění nedluhu předpokládá splnění dvou podmínek, a to 1) obohacení plněním a 2) absenci spravedlivého, resp. právního důvodu od počátku. Druhá uvedená podmínka je splněna, protože právní důvod závazku zde od počátku nebyl. I první podmínka – obohacení plněním – je splněna, avšak nikoliv rozsahu žalované sumy s příslušenstvím, a dokonce ani v rozsahu 77 000 Kč.

35. K vypořádání bezdůvodného obohacení ve výši celé úplaty původně sjednané ve prospěch žalobkyně (tj. včetně úroků a dalšího příslušenství) zde nemůže dojít už jen proto, že výše úplaty zakládá ve smyslu § 2999 odst. 2 o. z. důvod neplatnosti smlouvy.

36. Soud dále nijak nezpochybňuje obecně přijímané názory, dle nichž u kondikcí z plnění dochází s výjimkami stanovenými v § 2995 o. z. k vypořádání bezdůvodného obohacení jen mezi zamýšlenými či původními smluvními stranami (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019), a to i tehdy, je-li adresátem majetkového transferu třetí strana, a že předmět obohacení je představován přijatým plněním a není-li možná jeho restituce in natura, tak (opět s výjimkami) peněžitou náhradou ve výši obvyklé ceny.

37. Rozsah plnění (a tím i obohacení či zároveň ochuzení) však s ohledem na skutkové okolnosti projednávaného případu vykazuje určitá specifika.

38. Tím, že žalobkyně poskytla žalované částku 351 Kč zcela jednoznačně došlo v tomto rozsahu k ochuzení žalobkyně a k obohacení žalované. Částkami ve výši 55 507 Kč a 21 142 Kč mělo dojít k úplnému zaplacení dluhů dle smluv o úvěru č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno], avšak i tyto smlouvy jsou z důvodů vylíčených již výše neplatné pro rozpor s dobrými mravy (nehledě na možné selhání při posuzování úvěruschopnosti žalované). Tudíž i stran těchto smluv si byly strany povinny vrátit vše, co si podle nich plnili. Žalobkyně obdržela podle smlouvy č. [Anonymizováno] částku 51 000 Kč a žalobkyni vrátila částku 29 457 Kč, její dluh vůči žalobkyni proto činil 21 543 Kč, a podle smlouvy č. [Anonymizováno] obdržela částku 27 000 Kč, vrátila 23 366 Kč, její dluh proto činil 3 634 Kč. Výše bezdůvodného obohacení žalobkyně tudíž činila celkem 25 528 Kč (21 543 Kč + 3 634 Kč + 351 Kč), v tomto rozsahu tedy žalobkyně poskytla plnění žalované, a ta poté postupně zaplatila žalobkyni 35 826 Kč, a proto právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení zaniklo splněním dle § 1908 odst. 1 o. z.

39. Přijaté řešení je dle názoru soudu v souladu se smyslem a účelem pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení, jež je postaveno na myšlence, že obohacený získal do svého majetku něco, co mu podle objektivního přiřazení právního řádu nenáleží, a že právě toto má vydat ochuzenému. Zatímco vydání předmětu bezdůvodného obohacení by proto mělo být pro obohaceného majetkově neutrální, ochuzený by měl být uveden do původního stavu (nebo by mu měla být poskytnutá peněžitá náhrada). Předmět obohacení přitom zrcadlově odpovídá hodnotě, o níž byl ochuzený připraven.

40. V poměrech souzené věci je důležité to, že čtvrtou neplatnou úvěrovou smlouvou mělo dojít k refinancování dluhů podle (v pořadí) druhé a třetí neplatné úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky, tedy ve prospěch téhož poskytovatele úvěru, tj. žalobkyně. K refinancování v takovém případě došlo jen účetně, aniž by došlo ke skutečnému majetkovému transferu, a právě proto předmět obohacení odpovídá zproštění dluhů žalované pouze v takovém rozsahu, v jakém objektivně existovaly, a nikoli v rozsahu, v jakém je evidovala žalobkyně. Jinak řečeno, jen v rozsahu, v jakém dluhy žalované z v pořadí druhé a třetí neplatné úvěrové smlouvy objektivně existovaly, mohlo dojít k zproštění povinnosti žalované k jejich zaplacení, a tudíž jen v tomto rozsahu mohlo dojít k obohacení žalované na úkor žalobkyně.

41. Jinak by tomu bylo v případě, že by žalobkyně neplatnou úvěrovou smlouvou refinancovala dluhy žalované u třetích osob, resp. u jiných věřitelů. Zaplacením těchto dluhů by totiž došlo ke skutečnému majetkovému transferu, žalobkyni by se snížil majetkový stav o takto vyplacené peníze, a tudíž právě o tuto hodnotu by se žalovaná bezdůvodně obohatila, a to i navzdory tomu, že ke zproštění jejích dluhů u třetích osob (kdyby byly smlouvy rovněž neplatné) by taktéž v celém rozsahu nedošlo (a žalované by současně vzniklo v určitém rozsahu právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči těmto třetím osobám).

42. Z toho důvodu se soud blíže nezabýval kompenzační námitkou žalované a především předpoklady kompenzability, konkrétně podmínkou uplatnitelnosti práva před soudem ve smyslu § 1987 odst. 1 o. z., tj. splatností aktivních pohledávek žalované, když se věc jeví tak, že žalovaná v dopise na č. l. 62 požadovala od žalobkyně toliko zaplacení toho, oč aktivní pohledávky převyšovaly pasivní; navíc bez určení jejich pořadí.

43. Pokud jde o žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení smluvních pokut, jsou tato ujednání pro jejich akcesoritu ke smlouvě o úvěru rovněž neplatná, a tudíž žalobkyně nemá právo na jejich zaplacení.

44. Soud neprováděl důkazy k zjištění úvěruschopnosti žalované v případě třech dříve uzavřených smluv, protože to bylo pro závěru o jejich neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy nadbytečné. Z provedených důkazů, jež soud v rozsudku výslovně nezmínil, žádná skutková zjištění neučinil.

45. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla ve věci plný procesní úspěch.

46. Náklady řízení žalované spočívají v nákladech právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 AT z tarifní hodnoty ve výši 104 115,20 Kč, čemuž podle § 7 bod 5 AT odpovídá odměna ve výši 5 300 Kč za jeden úkon.

47. Advokát žalované provedl v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podání vyjádření ve věci samé ze dne 15. 8. 2024 na č. l. 59, písemné podání žalované ve věci samé ze dne 1. 11. 2024 na č. l. 81, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání dne 6. 11. 2024, které přesáhlo dvě hodiny podle § 11 odst. 1 písm. g) AT.

48. Spolu se jedná o 5 úkonů právní služby v sazbě 5 300 Kč za úkon. Odměna právního zástupce žalované proto činí 26 500 Kč (5 x 5 300 Kč). Dále právnímu zástupci žalované náleží náhrada hotových výdajů k 5 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 1 500 Kč (5 x 300 Kč). Dále mu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) AT náleží náhrada za promeškaný čas za 10 půlhodin po 100 Kč na cestě k jednání dne 6. 11. 2024, tj. 1 000 Kč, a náhrada cestovních výdajů odpovídající dvěma vlakovým jízdenkám po 214 Kč, tj. 428 Kč spolu. Jelikož právní zástupce žalované je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 26 500 Kč, režijního paušálu ve výši 1 500 Kč, cestovní náhrad ve výši 428 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 1 000 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21 % činí 6 179,88 Kč ((26 500 Kč + 1 500 Kč + 428 Kč + 1 000 Kč) x 0,21). Celková náhrada nákladů řízení proto činí 35 607,88 Kč (26 500 Kč + 1 500 Kč + 428 Kč + 1 000 Kč + 6 179,88 Kč).

49. Pariční lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení odpovídá § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení