34 C 22/2018- 147

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5, nám. Kinských 5, Praha 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [] [anonymizováno 8 slov], [IČO] [anonymizováno] [adresa žalované] 2. [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně a žalované] o určení, že žalobkyně je dědicem ze zákona ve III. dědické skupině podle ustanovení § 1637 NOZ, a to po [jméno] [příjmení], narozené [datum], posledně bytem [adresa žalobkyně a žalované], zemřelé [datum], takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je dědicem ze zákona ve III. dědické skupině podle ustanovení § 1637 NOZ, a to po [jméno] [příjmení], narozené [datum], posledně bytem [adresa žalobkyně a žalované], zemřelé [datum], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 1 na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 16.3.2018 domáhá proti žalovaným určení, že je dědičkou ze zákona po zůstavitelce, paní [jméno] [příjmení]. Uvedla, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28.2.2018, č.j. 32 D 49/2017-157 jí bylo uloženo, aby dle ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. podala žalobu na určení, že je dědicem ze zákona ve III. dědické skupině po zůstavitelce [jméno] [příjmení], narozené [datum], [anonymizováno] [datum], a to z titulu osoby, která žila se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před jejím úmrtím ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, neboť žalovaný č. 1 v protokolu ze dne 28.2.2018 neuznal dědické právo žalobkyně a dědické právo žalobkyně z titulu spolužijící osoby se jeví jako méně pravděpodobné. Žalobkyně je od roku 2008 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. na domě v ulici [ulice a číslo], [obec a číslo], v uvedeném domě bydlí od roku 2007. Bydlely tedy se zůstavitelkou ve stejném domě, v různých bytech, od svých bytů měly navzájem klíče a mohly do nich kdykoliv vstupovat. Pravidlem byly společné nákupy, společné hospodaření s penězi, společné vaření, návštěvy, úklid, výlety na chatu apod. Tento stav fungoval cca do roku 2015, kdy se zdravotní stav zůstavitelky začal rapidně zhoršovat. Lze říct, že žalobkyně vedla se zůstavitelkou společnou domácnost od roku 2007 do roku 2015. Od počátku roku 2016 začala být zůstavitelka nesoběstačná a bylo nutné se o ni nepřetržitě starat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně sdílela se zůstavitelkou společnou domácnost a byla jí de facto nejbližším člověkem, začala se o zůstavitelku ve stáří starat a poskytovat jí potřebnou péči, zejména pravidelné docházení na nákupy, řešení společných financí, platby složenek, úklid apod. O vedení společné domácnosti svědčí dva vzkazy zanechané v bytě zůstavitelkou, dále doklady o platbách za opravy domu. Zůstavitelka rovněž pro žalobkyni vystavovala seznamy nákupů, které žalobkyně ze svých finančních prostředků pořizovala. V březnu 2016 se situace stala neúnosnou a bylo nutné, aby o zůstavitelku někdo pečoval 24 hodin denně. V tuto dobu si žalobkyně vzala tříměsíční neplacené volno a o zůstavitelku permanentně pečovala. V květnu 2016 odešla zůstavitelka do nemocnice v [část obce], odkud se již nevrátila. Pohřeb zůstavitelky vypravila matka žalobkyně, žalovaná č. 2, neboť žalobkyně byla v tu dobu mimo Prahu.

2. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala určení, že je dědicem ze zákona ve III. dědické skupině podle ustanovení § 1637 NOZ, a to po [jméno] [příjmení], narozené 30.5.1935, posledně bytem [adresa žalobkyně a žalované], zemřelé [datum].

3. Žalovaný č. 1 v následném vyjádření nárok žalobkyně zcela neuznal. Uvedl, že v rámci řízení o pozůstalosti po zůstavitelce bylo dne 3.3.2017 provedeno v kanceláři soudní komisařky JUDr. Aleny Procházkové za účasti žalobkyně, žalované č. 2 a paní [jméno] [příjmení] předběžné šetření, ze kterého byl sepsán protokol čj. 32 D 49/2017-13. V bodě 5 tohoto protokolu nadepsaném„ Osoby, které žily se zemřelou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zemřelou odkázány výživou“ žalobkyně neuvedla sebe jako osobu, která žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti, naopak všechny účastnice uvedly a svým podpisem stvrdily, že zůstavitelka žila sama v činžovním domě, který spoluvlastnila. Tato skutečnost plyne i z výpovědi žalované č. 2 na policii v den úmrtí zůstavitelky a také z prohlášení žalobkyně v jejím písemném vyjádření ke společné domácnosti se zůstavitelkou ze dne 25.5.2017 a v žalobě („ ve společném bytě jsme sice nebydlely …“). Termín společná domácnost zásadně předpokládá společné bydlení, k čemuž však mezi žalobkyní a zůstavitelkou nikdy nedošlo, každá žila ve svém bytě. Žalobkyně ani nebyla vypravitelkou pohřbu, jak by se dalo od spolužijící osoby očekávat, a neměla by tomu být na překážku ani momentální nepřítomnost žalobkyně v Praze v době úmrtí zůstavitelky. O tom, že mezi žalobkyní a zůstavitelkou se nejednalo o soužití trvalé povahy, svědčí i fakt, že úmrtí zůstavitelky nebylo oznámeno žalobkyni, ale její matce. Zůstavitelka si také podala žádost o umístění do domova pro seniory, přičemž v žádosti uvedla, že následnou péči po odchodu z DSS nemá zajištěnou, a jako kontaktní osobu udala paní [jméno] [příjmení], nikoliv žalobkyni. Důvod pro přijetí do DSS uvedla odlehčení známým a přátelům od péče. Podle ustálené judikatury se společnou domácností rozumí soužití dvou nebo více osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Společná domácnost předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech; výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se zůstavitelkou skutečně a trvale nežila. O tom, že s ní nevedla ani společné spotřební společenství, svědčí např. prohlášení žalobkyně ze dne 25.5.2017, že zůstavitelka„ veškeré poplatky platila inkasem z osobního účtu“. Dále žalovaný č. 1 odkázal na prohlášení žalobkyně na jednání před soudní komisařkou dne 28.2.2018, kdy na dotaz žalovaného č. 1, o jaký společný účet se jednalo, uvedla, že se jednalo o společný účet náležející k nemovité věci – tedy o účet s finančními prostředky týkajícími se příjmů a výdajů společně vlastněného domu, nikoliv o účet, na kterém by se nacházely společné soukromé finanční prostředky žalobkyně a zůstavitelky z titulu společné domácnosti. Rovněž další předložené doklad o platbách za služby a opravy společně vlastněného domu byly platbami z titulu spoluvlastnictví domu, nikoliv z titulu společné domácnost. K nim žalobkyně ve vyjádření ze dne 25.5.2017 uvedla, že„ tyto výdaje platila ze svého, teta jí je pak proplácela“. Ohledně neplaceného volna od 1.3. do 31.5.2016 uvedl žalovaný č. 1, že na potvrzení není uveden důvod jeho poskytnutí. Nadto je zde rozpor v tvrzeních žalobkyně, kdy v žalobě uvádí, že zůstavitelka byla přijata do nemocnice v květnu 2016, ve vyjádření ze dne 25.5.2017 pak, že do nemocnice byla převezena v dubnu 2016 a už se nevrátila.

4. Ze všech uvedených důvodů navrhl žalovaný zamítnutí žaloby.

5. Žalovaná č. 2 nárok žalobkyně uznala. Uvedla, že je jí známo, že způsob žití její dcery (žalobkyně) a zůstavitelky znaky společné domácnosti bezpochyby naplňoval. Žalovaná č. 2 je přesvědčena o existenci závěti, kterou zůstavitelka odkázala žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti [adresa] v ulici [ulice], ač se závěť při prohlídce bytu za přítomnosti soudní komisařky nenašla.

6. Žalovaná č. 2 tedy navrhla žalobě vyhovět.

7. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci (ust. § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.), výslechem žalobkyně (ust. § 131 o.s.ř.) a výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (ust. § 126 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

8. V řízení byl listinnými důkazy prokázán tento skutkový stav:

9. Z podstatného obsahu spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp.zn. 32 D 49/2017 soud zjistil, že je v rámci tohoto řízení je projednáváno dědictví po zůstavitelce. Žalobkyně v tomto řízení uváděla, že se zůstavitelkou žila po dobu nejméně jednoho roku před jejím úmrtím ve společné domácnosti a je tak dědičkou po zůstavitelce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28.2.2018, č.j. 32 D 49/2017-157 jí bylo proto uloženo, aby dle ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. podala žalobu na určení, že je dědicem ze zákona ve III. dědické skupině po zůstavitelce. Vypravitelkou pohřbu po zůstavitelce byla žalovaná č. 2.

10. Spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa], k.ú. [část obce], byla zůstavitelka s podílem id. , žalobkyně s podílem id. a paní [jméno] [příjmení] s podílem id. (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí). V období od 1.3. do 31.5.2016 čerpala žalobkyně v zaměstnání neplacené volno (prokázáno potvrzením společnosti [právnická osoba] ze dne 11.5.2017). Žalobkyně obstarávala zůstavitelce některé nákupy (prokázáno nákupními seznamy). Náklady na tyto nákupy hradila žalobkyně ze svého, zůstavitelka jí je pak proplácela (prokázáno prohlášením žalobkyně ze dne 25.5.2017). Zůstavitelka žila sama v činžovním domě (prokázáno protokolem o předběžném šetření ze dne 3.3.2017 podepsaným mimo jiné žalobkyní a žalovanou č. 2, úředním záznamem o podání vysvětlení ze dne 21.12.2016 podepsaným žalovanou [číslo]). Zůstavitelka měla účet u Poštovní spořitelny (prokázáno žádostí o služby elektronického bankovnictví ze dne 6.9.2013). K účtu týkajícímu se společné nemovitosti měla podpisové právo pouze zůstavitelka (prokázáno výpověďmi svědků učiněných v rámci trestní věci obviněného [jméno] [jméno]). Zůstavitelka si podala dne 7.4.2016 žádost o přijetí do Domu sociálních služeb, přičemž jako kontaktní osobu označila paní [jméno] [příjmení], důvodem žádosti bylo odlehčení známým a přátelům od péče po dobu prázdnin a dovolených (prokázáno žádostí ze dne 7.4.2016). Objednatelem uložení urny zůstavitelky byla žalobkyně (prokázáno stvrzenkou ze dne 5.4.2017). Žalobkyně byla soudní komisařkou poučena, že společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení, a o dalších aspektech společné domácnosti (prokázáno protokolem ze dne 28.2.2018). Žalobkyně žádala soudní komisařku JUDr. Alenu Procházkovou o provedení místního šetření v bytě zůstavitelky (prokázáno dopisem ze dne 8.3.2018, ze dne 26.4.2018). Žádost byla odmítnuta z důvodu, že místní šetření již bylo provedeno dne 23.10.2017, dále nebyl najisto postaven okruh dědiců (prokázáno sdělením ze dne 15.3.2018, ze dne 24.4.2018, ze dne 25.5.2018).

11. Žalobkyně při své výpovědi uvedla, že v bytě žila od roku 2007, z toho od roku 2013 sama. V domě byli všichni v kontaktu, žili jako jedna rodina, společně hospodařili, měli klíče od svých bytů. Teprve poté, co se zůstavitelka stala nemohoucí, zvýšila se intenzita péče o ni, častěji se navštěvovaly, nakupovaly si, žalobkyně jí pomáhala, vařila jí. Do doby zhoršení zdravotního stavu zůstavitelka například uvařila a snědly si to spolu nebo si to žalobkyně odnesla k sobě. Žalobkyně občas dělala pro tetu nákupy, zůstavitelka jí je chtěla zaplatit, což žalobkyně nechtěla. Každá měla své finance, toto nebylo třeba řešit. Od podzimu 2015 do dubna 2016, kdy byla zůstavitelka umístěna v [část obce], se o ni žalobkyně starala pravidelně. Řešilo se i umístění zůstavitelky do domova seniorů, byla podána žádost do sociálního zařízení [ulice]. Žalobkyně u zůstavitelky v té době přespávala, zejména na žádost zůstavitelky, nebylo to pravidlem.

12. Svědkyně [jméno] [příjmení] při své výpovědi uvedla, že se zůstavitelkou byly kamarádky od roku 1977, znaly se ze zaměstnání. Zůstavitelka byla nemocná asi od roku 2015, špatně se jí chodilo, proto ji svědkyně navštěvovala doma. Žalobkyně byla neteř zůstavitelky, bydlela ve stejném domě, měly úplně normální vztah, průběžně se navštěvovaly, a když zůstavitelka nemohla chodit, chodila k ní žalobkyně častěji. Žalobkyně zůstavitelce nakupovala, někdy jí obstarala úklid. Svědkyně chodila k zůstavitelce s paní [příjmení] přes den, nosily jí jídlo i nákupy, žalobkyně tam chodila večer. Žalobkyně někdy připravila zůstavitelce jídlo, když je zůstavitelka neměla od svědkyně. Když svědkyně přinesla nákup, zaplatila jí ho žalobkyně nebo zůstavitelka, s placením se střídaly. Poslední rok do dubna 2016 a na podzim 2015 navštěvovala svědkyně zůstavitelku často, asi obden, střídala se s druhou kolegyní. Vaření bylo denně, buď navařily na dva dny, nebo někdy vařila žalobkyně, dostávaly seznam, co mají koupit. Z vyprávění svědkyně ví, že když to bylo nutné, žalobkyně u zůstavitelky i přespala na posteli v kuchyni, jednou tuto postel viděla rozestlanou. Svědkyně ví, že jednou zůstavitelka řekla„ Dnes tu spala [jméno], mě bylo strašně zle“. Žalobkyně měla v bytě zůstavitelky i nějaké věci na převlečení a asi i na osobní hygienu. Svědkyně pravidelně jezdila se zůstavitelkou k lékaři. Co se týče závěti, uvedla svědkyně, že takové nápady měla zůstavitelka vícekrát, vždy někomu něco slíbila a nikdy to nesplnila, například jednou slibovala panu [příjmení] či i svědkyni půlku domu. V domě bydlela žalobkyně, zůstavitelka, pan [příjmení] a asi do roku 2015 i nějaká nájemkyně.

13. Svědkyně [jméno] [příjmení] při své výpovědi uvedla, že se zůstavitelkou se znaly 40 let, pracovaly spolu, poté se navštěvovaly, měly dobrý vztah. Asi rok před tím, než šla zůstavitelka do nemocnice, byla v chůzi nejistá, motala se jí hlava, svědkyně jí například obstarávala nějaké nákupy. Žalobkyně chodila k zůstavitelce asi večer, zřejmě se starala o nákupy či praní. Klíče od bytu zůstavitelky měla svědkyně, pan [příjmení], paní [příjmení] a žalobkyně. Svědkyně ví, že existovala závěť k [anonymizováno]. V domě bydlela žalobkyně a pan [příjmení], který dělal práci domovníka.

14. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že zůstavitelka byla její teta. Do roku 2013 ji navštěvovala kvůli domu vícekrát do měsíce, poté přibližně jednou měsíčně podle potřeby, opět kvůli domu, a to do srpna 2015. Poté si zůstavitelka zlomila žebra, chodily za ní kamarádky paní [příjmení] nebo paní [příjmení]. Platby dodavatelům energií za dům chodily ze společného účtu, k němuž měla přístup zůstavitelka. Vztah žalobkyně se zůstavitelkou byl běžný, stejný, jaký měla se zůstavitelkou svědkyně. Žalobkyně bydlela v domě, měla tam byt, na opravách domu se domlouvaly všechny.

15. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní informace. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“).

17. Podle ust. § 1637 odst. 1 občanského zákoníku nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

18. Žalobkyně se domáhala určení, že je dědičkou po zůstavitelce, když tvrdila, že se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí vedla společnou domácnost.

19. Podle § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013, platilo, že domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Tato definice byla všeobecně přijímána ve všech oblastech práva a do tehdejšího občanského zákoníku nedoznala změn. Pojem domácnosti je upraven v uvedeném ust. § 115 jako trvalé spolužití fyzických osob, které společně hradí náklady na své potřeby. Spolužití je trvalé, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití, nikoliv pouze na přechodnou dobu (Občanský zákoník - komentář, s. 323, C. H. Beck, 7. vydání, 2002). Od dne 1. ledna 2014 již tato definice nemá oporu v právních předpisech. Nový občanský zákoník domácnost výslovně nedefinuje a užívá tento pojem v různých souvislostech a významech, ačkoli podle jeho důvodové zprávy sice nejsou„ rodina“ ani„ domácnost“ subjekty práva, ale přesto jde o pojmy zaužívané a jednoznačně chápané, s nimiž právní řád běžně pracuje. Podle dosavadní výkladové praxe se společnou domácností rozumí trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost obvykle předpokládá společné bydlení, nepostačují tedy např. jen občasné návštěvy. Jde o spotřební společenství trvalé povahy.

20. Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2002, sp.zn. 21 Cdo 627/2001 či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.9.2006, sp.zn. 21 Cdo 683/2006, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp.zn. 21 Cdo 292/2013). Pojem společné domácnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení je nutno vykládat tak, že zpravidla předpokládá společné bydlení. Doba jednoho roku se počítá zpět ode dne úmrtí zůstavitele (R 12/68).

21. Žalobkyně v řízení nijak neprokázala, že by byla naplněna podmínka jejího společného bydlení se zůstavitelkou. Již v rámci žalobního návrhu tvrdila, že bydlely ve dvou různých bytech, když podle názoru žalobkyně bydlení v jednom bytě není obligatorním předpokladem pro vedení společné domácnosti. Žalobkyně má pravdu v tom, že pojem společné domácnosti není vázán na jeden konkrétní byt. [ulice] domácnost může být vedena i ve více bytech, v nichž však dotyčné osoby bydlí společně, nikoliv každá zvlášť (např. v případě dočasného bydlení v jiném městě z důvodu zaměstnání). Za situace, kdy žalobkyně i zůstavitelka bydlely v různých bytech a pouze se navštěvovaly, nelze o společném bydlení hovořit. Žalobkyně sama uvedla, že u zůstavitelky přespávala pouze na její výslovné pozvání či přání, dále například uvedla, že pokud zůstavitelka uvařila, snědly si to společně„ u ní“ nebo si žalobkyně vzala jídlo„ k sobě“. Je tedy zjevné, že ani sama žalobkyně nepovažovala byt zůstavitelky za místo, kam by mohla kdykoliv přijít a neomezeně jej užívat. Ostatně žalobkyně i ve své výpovědi uvedla, že se se zůstavitelkou„ navštěvovaly“, což existenci společné domácnosti vylučuje. Následně žalobkyně tvrdila, že již bydlení v jednom domě splňuje podmínku společného bydlení, neboť všichni v domě měli vzájemně klíče od svých bytů, žili jako jedna rodina. V tom případě by ale žil ve společné domácnosti se zůstavitelkou i pan [příjmení], který také v domě bydlel.

22. Další podmínkou vedení společné domácnosti je společné hospodaření, bez rozlišování příjmů jednotlivých osob. Ani tuto podmínku žalobkyně neprokázala. Žalobkyně sice tvrdila, že měla přístup do bankovnictví zůstavitelky, z předloženého důkazu – žádost o služby elektronického bankovnictví ze dne 6.9.2013 – však žádná taková skutečnost neplyne, naopak bylo prokázáno, že k tomuto účtu měla podpisové právo pouze zůstavitelka, nadto se jednalo o účet pro provoz celého domu, nikoliv o osobní finance zůstavitelky. Žalobkyně sama uvedla, že nákupy pro zůstavitelku platila„ ze svého“, zůstavitelka jí je pak proplácela, což již samo o sobě vylučuje společné hospodaření. Z výpovědí všech svědkyň, které v tomto řízení vypovídaly, pak plyne, že žalobkyně měla k zůstavitelce zcela běžný vztah, obdobný jako například tyto svědkyně, zůstavitelce pomáhala, avšak společnou domácnost s ní netvořila. Nezodpovězenou otázkou dále zůstává, z jakého důvodu žalobkyně čerpala neplacené volno v období od 1.3.2016 do 31.5.2016, zda to bylo skutečně z důvodu péče o zůstavitelku, když zůstavitelka byla hospitalizována v nemocnici již od poloviny dubna 2016. V žádosti o umístění do domova seniorů pak zůstavitelka uvedla jako kontaktní osobu paní [jméno] [příjmení], ač v případě, že byla žalobkyně pro zůstavitelku nejbližším člověkem, jak tvrdí, bylo by logické zde uvést právě žalobkyni. Soud tímto nikterak nezpochybňuje skutečnost, že žalobkyně o zůstavitelku pečovala, je však třeba zdůraznit, že obdobou péči poskytovaly zůstavitelce i další osoby, konkrétně paní [příjmení] a paní [příjmení].

23. Na základě uvedeného soud shrnuje, že žalobkyně se zůstavitelkou společnou domácnost v době nejméně jednoho roku před úmrtím zůstavitelky nevedla, a není tak dědičkou ze zákona ve III. dědické skupině po zůstavitelce.

24. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. Žalovanému č. 1 soud přiznal náklady řízení spočívající v požadovaných 6 náhradách hotových výdajů po 300 Kč podle ust. § 1 odst. 3 písm. a) – písemné podání vyjádření ze dne 4.5.2018, písemné podání závěrečného návrhu, c) – 4x účast na jednání před soudem, ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem tedy náklady řízení ve výši 1 800 Kč, které byly přiznány v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.).

27. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšná žalovaná [číslo] náhradu nákladů řízení nepožadovala.

Poučení