34 C 252/2022 - 133

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený opatrovníkem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 67 518 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 600 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 66 918 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 25 444,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 435,06 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 844,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu [adresa]-město náhradu 100 % nákladů řízení ve výši určené v samostatném usnesení do tří dnů od právní moci samostatného usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 518 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výrocích. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], IČ [IČO], uzavřela se žalovaným dne 12. 5. 2018 smlouvu o zápůjčce č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 45 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 43 241 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 14 831 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 16 534 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 11 876 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatků se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 24 měsíčních splátkách po 3 677 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané částky řádně a včas, čímž porušil své povinnosti ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 16. 5. 2019, žalovaný uhradil celkem 44 400 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, která činila k tomuto dni na jistině 25 444,78 Kč a na poplatcích 18 396,22 Kč (žaluje se na zaplacení 17 073,22 Kč). Tím, že žalovaný neplnil splátky zápůjčky řádně a včas, požaduje žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním účastníků kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 22 500 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 435,06 Kč a sankční poplatky ve výši 2 500 Kč. Pohledávka z této smlouvy včetně příslušenství byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní upomínku, na kterou žalovaný nijak nereagoval.

2. Žalovaný namítl neplatnost smlouvy o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy, neboť sazba RPSN vychází na 107,56 %, a proto navrhl zamítnutí žaloby kromě bezdůvodného obohacení ve výši 600 Kč ve výši rozepsané ve výroku pod bodem I.

3. Soud vzal za prokázané, že v písemné smlouvě o zápůjčce datované dne 12. 5. 2018 se společnost [právnická osoba], zavázala přenechat žalovanému peníze ve výši 45 000 Kč, a žalovaný se zavázal je vrátit a zaplatit za to právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 43 241 Kč, která je součtem 3 kalkulačních položek, a to kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 14 831 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 16 534 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 11 876 Kč. Dlužnou částku se zavázal zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 3 677 Kč (poslední splátka měla činit 3 670 Kč). Žalovaný peníze převzal v den podepsání smlouvy. Žalovaný vrátil společnosti [právnická osoba] vrátil 12 splátek po 3 700 Kč, tedy celkem 44 400 Kč, naposledy dne 16. 5. 2019. Dne 28. 1. 2022 byla žalovaná pohledávka postoupena společnosti [právnická osoba] žalobkyni. Dopisem ze dne 1. 2. 2022 odeslaným 11. 2. 2022 společnost [právnická osoba] oznámila postoupení pohledávky žalovanému a současně ho vyzvala k zaplacení žalované pohledávky a sdělila mu k tomu platební údaje. K zaplacení žalované částky vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 20. 5. 2022 v náhradní lhůtě do 27. 5. 2022 a upozornila ho, že nebude-li uhrazeno, obrátí se na soud se žalobou.

4. Projevy vůle účastníků a jejich obsah jsou prokázány písemnou smlouvou o zápůjčce ze dne 12. 5. 2018 na č. l. 108, viz zejména oddíly na první stránce smlouvy a dále čl. 1.

1. Skutkové zjištění, dle něhož žalovaný v den podepsání smlouvy peníze převzal, pochází z jeho vlastní kvitance ve smlouvě. To, že žalovaný vrátil společnosti [právnická osoba] částku celkem 44 400 Kč naposledy dne 16. 5. 20 19 je prokázána tabulkou na č. l. 115, jíž navíc odpovídá i tvrzení žalobkyně (§ 132 část věty za středníkem o.s.ř.). Postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 na č. l. 77 a její přílohy č. [hodnota] na č. l.

82. Oznámení o postoupení pohledávky žalovanému je prokázáno dopisem ze dne 1. 2. 2022 na č. l 103 p. v. a jeho odeslání potvrzením podání na č. l.

76. Učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem 20. 5. 2022 na č. l. 110 a jeho odeslání potvrzením podání na č. l. 113.

5. Po právní stránce soud posoudil věc podle §§ 2390 a 2392 odst. 1 věty první o. z. ve spojení s §§ 580 a 588 o. z., neboť projevy vůle právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaného směřovaly k tomu, aby se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala přenechat žalovanému peníze, aby je užil podle libosti, a žalovaný se chtěl - za současného převzetí předmětu zápůjčky - zavázat peníze po dohodnutém čase vrátit, zaplatit úroky a vedle toho zaplatit též další plnění označená jako odměna za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částka za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení.

6. Žalovaný se chtěl zavázat zaplatit úroky, což § 2392 odst. 1 věta první o. z. výslovně umožňuje, ovšem v souzeném případě se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 o. z., a proto je smlouva neplatná. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu.

7. Co se týká nepřiměřené výše úroků, je třeba uvést, že soud na rozdíl od žalobkyně za úrok nepovažuje pouze kapitalizovaný úrok vyjádřený jako první z kalkulačních položek vypočtených shora a jak je výslovně označen ve smlouvě. Materiálně (obsahově) vzato je úrokem odměna věřitele za poskytnutí zápůjčky vydlužiteli. V souzeném případě touto odměnou není toliko položka označena jako úrok, ale touto odměnou je součet všech kalkulačních položek „poplatku“. Tento „poplatek“ je třeba chápat celý jako kapitalizovaný úrok. Takové posouzení v obdobném případě přesvědčivě odůvodnil Krajský soud v Praze, v rozsudku ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 28 Co 33/2003, s nímž se zdejší soud ztotožňuje. Co se týká položek odměny, které smlouva označuje jako „částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a „částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“, tyto předstírají, že se jedná o odměnu za sjednání závazku. S pravidelným sjednáním takové odměny však nový občanský zákoník ke smlouvě o zápůjčce, např. na rozdíl od obchodního zákoníku, který ve svém § 499 odměnu za sjednání závazku výslovně připouštěl u smlouvy o úvěru, nepočítá. Taková úprava u smlouvy o úvěru je odůvodněna tím, že se jedná o poplatek za udržování zdroje prostředků, které budou v budoucnu úvěrem poskytnuty. U smlouvy o zápůjčce k zapůjčení peněžních prostředků nedochází na požádání vydlužitele, a proto povinnost udržovat volné prostředky zapůjčiteli nevzniká. Další kalkulační položky „poplatku“ tedy nejsou ekonomicky vzato ničím jiným, než odměnou věřitele za poskytnutí zápůjčky, a proto je třeba na ně hledět jako na součást úroku. V dané věci byla předmětem zápůjčky částka 45 000 Kč a k ní byl sjednaný úrok ve výši 43 248 Kč, tj. 75,29 % ročně (se zohledněním anuitního splácení). Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu činila v době uzavření smlouvy cca 3 % ročně. Pro posouzení výše úroku se nabízí též srovnání s úročenými úvěry z kreditních karet, které jsou průměrně úročeny úrokem ve výši cca 20 % ročně. Sjednaný úrok tedy daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných peněžními ústavy. Z toho důvodu ji soud považuje za rozpornou s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

8. Jelikož dle názoru soudu nelze předpokládat, ani z ničeho dovozovat, že by právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu i bez sjednání vedlejších ujednání týkajících se odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, nelze část smlouvy týkající se úroků oddělit od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 o. z.

9. Aplikace § 1802 o. z. či též obecnějších § 1792 odst. 1 a § 577 o. z. je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 1802 o. z. a § 1792 odst. 1 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C-618/10, Banco Espanol de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a § 1802 o. z. ve smyslu zúžení hypotézy těchto právních norem tak, aby nedopadaly na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

10. Použití těchto ustanovení - nehledě na souvislost s evropským právem - v obdobných případech jako je tento brání též § 6 odst. 2 věta první o. z. V pozadí úvahy o nemravnosti nepřiměřeně vysokých úroků zpravidla přesahujících trojnásobek běžných úroků poskytovaných bankami, stojí skutková domněnka, dle níž osoby snažící se o uzavření úvěrové či obdobné smlouvy se zjevně nepřiměřeným vysokým úrokem se zpravidla nacházejí ve finanční tísni, přičemž poskytnutí peněz za nepřiměřený úrok je zneužitím jejich životní situace. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom smlouvy se shora uvedeným obsahem uzavírá dlouhodobě i navzdory tomu, že jako podnikatelce v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů jí právní názory na výši úroku musejí být známy. Jelikož je právní předchůdkyně žalobkyně podle § 6 odst. 1 o. z. povinna jednat v právním styku poctivě, znamená to mimo jiné to, že by neměla uzavírat smlouvy o zápůjčkách v nemravné výši. Použití § 1802 o. z. pak společnost [právnická osoba] staví do situace, kdy může spoléhat buď na to, že její dlužník, jež se sám zřejmě nachází ve finanční tísni, jí nemravně úročenou zápůjčku vrátí, nebo výše úroku bude soudem moderována na obvyklou sazbu. Takový přístup představuje doslova pobídku právní předchůdkyni žalobkyně, aby ve své praxi pokračovala a tím ze svého nepoctivého jednání v rozporu s § 6 odst. 2 větou první o. z. těžila.

11. Smlouvu o postoupení pohledávky soud hodnotil podle § 1879 a § 1887 násl. o. z. K postoupení je způsobilá i pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, je však třeba, aby ve smlouvě o postoupení pohledávky byla postupována pohledávka po skutkové stránce nezaměnitelně vymezená, což je v daném případě splněno. Omyl stran smlouvy ohledně právní kvalifikace postupované pohledávky není významný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky, soud se smlouvou o postoupení pohledávky nebyl povinen zabývat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007 a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011). V poměrech souzené věci důkaz touto smlouvu soud přece jen provedl a učinil z ní skutková zjištění, ač nemusel. Otázkou účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek se však z toho důvodu již nezabýval.

12. Jelikož je smlouva o zápůjčce neplatná, jsou účastníci si povinni podle § 2993 o. z. vrátit to, co plnili. Jelikož je v dané věci zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč, přičemž dle žalobních tvrzení žalovaný zaplatil 44 400 Kč. Po zohlednění (odečtení) uhrazených částek od žalovaným přijatého plnění zůstává k vrácení 600 Kč.

13. K vrácení bezdůvodného obohacení vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného dopisem ze dne 1. 2. 2022, který se do dispoziční sféry žalovaného dostal v souladu s pravidlem uvedeným v § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání, tj. 14. 2. 2022. Tuto výzvu soud podřadil pod § 1958 odst. 2 o. z. Z toho důvodu byl žalovaný povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Nezaplatil-li žalovaný v tento den, byl od následujícího dne ve smyslu § 1968 věty první o. z v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 věty první o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobkyně požaduje od 18. 3. 2022.

14. Pokud jde o žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení smluvní pokuty, je ujednání o ní pro její akcesoritu ke smlouvě o zápůjčce rovněž neplatné, a tudíž žalobkyně nemá právo na její zaplacení. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 3. 2022 do zaplacení a ve zbytku žalobu shledal nedůvodnou.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně převážně úspěšný žalovaný by měl proti žalobkyni právo na náhradu části svých nákladů řízení. Jelikož mu však žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neukládal.

16. Státu vznikly na náklady na opatrovníka žalované, jejichž výši nebylo možné doposud stanovit, protože opatrovník žalované neprovedl do vyhlášení rozsudku vyúčtování své odměny a náhrad hotových výdajů.

17. O náhradě těchto nákladů soud rozhodl podle § 149 odst. 2 o. s. ř. tak, že převážně procesně úspěšný žalovaný by měl (kdyby byl zastoupen advokátem na základě smluvního zastoupení) právo na náhradu 100 % nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně je bagatelní. Rozhodnutí o výši této náhrady je vyhrazeno samostatnému usnesení (§ 155 odst. 1 část věty druhé za středníkem o. s. ř.).

18. Pouze pro úplnost soud dodává, že někdy se v odborných kruzích traktuje, že o náhradě nákladů státu spočívajících v nákladech na zástupce nebo opatrovníka, kterým je ustanovený advokát, by se mělo rozhodovat dle § 149 odst. 2 o. s. ř. tak, že ve výroku bude povinnost k náhradě nákladů řízení uložena „ve prospěch“ účastníka a „na účet“ soudu.

19. To je odůvodňováno tím, že prý „při ustanovení zástupce účastníku soudem se jedná o vztah státu a účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, stát na sebe bere břímě placení těchto nákladů bez ohledu na úspěch či neúspěch účastníka, takže v případě, že takový účastník má podle procesních pravidel právo alespoň na částečnou náhradu nákladů řízení, je nutno v souladu s dikcí zákona účastníku náklady přiznat s tím, že strana povinná náklady nehradí k rukám účastníka, ale na účet soudu, a takto je nutno rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí, ať již bude konkrétní výše stanovena ihned při vyhlášení, nebo vyčíslena v písemném vyhotovení rozhodnutí nebo stanovení konkrétní výše vyhrazeno na vydání samostatného usnesení.“ 20. Soud si je vědom toho, že v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uvedl Nejvyšší soud - aniž by se pokusil o právní argumentaci - jako obiter dictum též to, že „při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy nepřehlédnou, že osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení § 142 o. s. ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Výše odměny za zastupování se v tomto případě zásadně stanoví podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009).“ Podobně se argumentuje v usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2553/2017, a v něm citované judikatuře.

21. Tento názor je nesprávný.

22. Náklady na ustanoveného zástupce jsou náklady státu ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. a mají být přiznávány v režimu § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení je zvláštní v poměru k § 148 odst. 1 o. s. ř. upravující rozhodování o nákladech státu obecně. Ovšem požadavek na formulaci výroku tak, že se právo na náhradu nákladů řízení (pokud jde o náklady právního zastoupení opatrovníkem či ustanoveným zástupcem) přiznává účastníkovi „k rukám“ státu je důsledkem pouhého formalistického lpění na doslovném znění ustanovení zákona bez přihlédnutí k historickým okolnostem jeho vzniku, systematickému zařazení, a jeho smyslu a účelu, a je zcela nelogický.

23. Proponenti kritizovaného názoru se nikdy nezmiňují, zda náklady za zastupování a hotové výdaje ustanoveného advokáta považují za náklady účastníka či náklady státu (resp. právo na jejich náhradu za právo účastníka či právo státu). Že se jedná o vztah zastoupeného účastníka a státu nic nevysvětluje. Skutečnost, že „při ustanovení zástupce účastníku soudem se jedná o vztah státu a účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, stát na sebe bere břímě placení těchto nákladů bez ohledu na úspěch či neúspěch účastníka“ se projeví toliko při rozhodování o přiznání odměny ustanovenému zástupci či opatrovníkovi. Jinými slovy, stát se zavázal, že zaplatí odměnu ustanoveného zástupce a účastník se na tom nebude finančně nijak podílet. S náhradou těchto nákladů neúspěšnou protistranou to nijak přímo nesouvisí (a s formulací nákladových výroků už vůbec ne). Odrazí se to pouze tak, že pokud bude takto zastoupený účastník neúspěšný, nedostane povinnost nahradit tyto náklady státu, neboť by to popřelo to, že zástupce byl ustanoven bezplatně (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, č. 94/2009 Sb. NS.). Přiznáním odměny zástupci a jejím zaplacením je vztah státu a zastoupeného účastníka ohledně placení odměny zástupce vypořádán. Jinou věcí je vztah státu a neúspěšné protistrany v otázce eventuální náhrady (alespoň části) těchto nákladů.

24. Pokud někdo právo na náhradu těchto nákladů považuje za pohledávku účastníka je dlužen vysvětlení, jak na to přišel, když tyto náklady platí stát podle § 140 odst. 2 o. s. ř. (stejně tak je to stát, kdo advokáta ustanovuje, zprošťuje, koho advokát může dle § 140 odst. 2 in fine o. s. ř. požádat o zálohu, atd.).

25. Naproti tomu, pokud někdo náhradu těchto nákladů považuje za pohledávku státu, je dlužen vysvětlení, co je smyslem a účelem jejich přisouzení (byť jen formálně) účastníkovi. Pokud náklady státu na zastoupení jednoho z účastníků ustanoveným advokátem jsou zastánci kritizovaného názoru považovány za náklady státu, měli by vysvětlit, proč je podřazují pod dikci „jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení,“ když je zřejmé, že účastníkovi jsou přiznávány náklady jeho vlastní, nikoli cizí. Pokud ustálená judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015) má za to, že náhrada nákladů řízení placených účastníkem podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je nárokem účastníka a ruky advokáta jsou platebním místem (správně: advokát je osobou oprávněnou a též povinnou k přijetí plnění náhrady nákladů řízení bez ohledu na to, v jakém místě náhradu nákladů řízení přijme) a současně, že podle § 149 odst. 2 o. s. ř. se jedná o nárok státu přisuzovaný podle tohoto ustanovení sice účastníku, ale na účet (k rukám) státu, měli by vysvětlit, jak přesně je tento rozdíl seznatelný z formulací: „Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši X Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce,“ a „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši X Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet České republiky - Okresního soudu Plzeň-město.“ Ani nemluvě o tom, že v praxi může dojít k souběhu různých nákladů řízení v tom smyslu, že účastníku (zejména zastoupenému ustanoveným zástupcem dle § 30 o. s. ř.) vzniknou náklady jeho vlastní (cestovné, stravné, nocležné, paušální náhrada za úkony nezastoupeného účastníka provedené před ustanovením zástupce, náklady důkazů, které si opatřil sám účastník, soudní poplatky zaplacené před eventuálním osvobozením od jejich placení, apod.) a současně dojde ke vzniku nákladů na ustanoveného zástupce, což by v podstatě znamenalo formulovat výrok asi takto: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši X + Y Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, z toho X na účet jeho právního zástupce a Y Kč na účet České republiky - Okresního soudu Plzeň-město.“ Právě na tomto příkladu je vidět, že by nárok účastníka a nárok státu byl formulačně vyjádřen totožně, a tudíž smíchán dohromady.

26. Navíc není vůbec samozřejmé, proč by se postavení státu jako „platebního místa“ mělo odlišovat od postavení advokáta jako „platebního místa“. Co proponenty tohoto názoru vede k závěru, že když náhrada nákladů řízení účastníka placená k rukám advokáta je pohledávkou účastníka a advokát se jejího zaplacení po protistraně exekučně domáhat nemůže, protože je jen „platebním místem,“ při naprosto totožně formulovaném výroku exekučního titulu, kde jako platební místo vystupuje stát, se stát náhrady nákladů řízení přímo proti zavázané protistraně domáhat může? Představa, že podle takového výroku se stát může domáhat náhrady nákladů řízení po protistraně zastoupeného v exekuci zcela odporuje § 261a odst. 1 o. s. ř., když takový výrok za oprávněnou osobu označuje někoho jiného než stát, přičemž nelze uvažovat ani o přechodu povinnosti podle § 256 odst. 1 o. s. ř., resp. analogických ustanovení v ex. ř., kdy se jedná o právo státu od počátku a žádná skutečnost, s kterou by byl spojen přechod povinnosti, nenastala.

27. Striktní požadavek na formulaci výroku, aby zněl ve prospěch účastníka, ale k rukám státu, tak působí jako snaha vyjít co nejvíce vstříc slovům „jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ a tím přisoudit účastníkům alespoň nějakou náhradu, když zejména účastníkům neznámého pobytu či nekontaktním na posledních adresách v cizině z povahy věci žádné náklady nevznikají.

28. Historicky vzato, § 149 odst. 2 o. s. ř. upravoval právo advokátní organizace na přiznání odměny v situaci, kdy účastník měl právo na náhradu nákladů řízení, tj. kdy měl nejméně převážný úspěch. Nedomyšlenost současné právní úpravy vznikla nepovedenou novelizací daného ustanovení tím, že slova „má-li právo na náhradu nákladů řízení,“ byla nahrazena slovy „jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ opsanými z předchozího odstavce, čímž dle názoru soudu nechtěně došlo k významovému posunu ustanovení v tom smyslu, že zatímco advokátní organizace měla přiznánu odměnu za zastupování tehdy, měl-li účastník alespoň částečný procesní úspěch a jinak si náklady zastupování nesla sama (§ 140 odst. 3 o. s. ř. v prvním znění), stát by měl dle doslovného výkladu současného znění právo na zaplacení náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování pouze tehdy, byla-li by zastoupenému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení.

29. Nejvyšší soud správně poukazuje na to, že rozhodování o odměně ustanoveného zástupce či opatrovníka a rozhodování o náhradě této odměny jsou dva různé právní instituty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3776/2016). Nicméně ze shora uvedeného je však zřejmé, že v důsledku změn dotčených ustanovení došlo postupem času právě ke smíchání rozhodování o odměně zástupce (advokátní organizace) s rozhodováním o náhradě za tuto odměnu. Původně totiž šlo o odměnu advokátní organizace, náklady státu se nahrazovaly jednotně dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

30. Z hlediska smyslu a účelu existuje rozumný důvod, proč je rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení ustanoveným advokátem vyčleněno z režimu § 148 odst. 1 o. s. ř., a tím je ochrana legitimního očekávání protistrany. Byl-li by totiž účastník, který má právo na částečnou náhradu nákladů řízení pro svůj částečný úspěch, zastoupen advokátem na základě příkazní smlouvy, resp. smlouvy o poskytování právní pomoci, měl by právo na náhradu nákladů řízení určenou podle zásady částečného úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. (tj. s odečtením úspěchu protistrany). Naproti tomu, pokud by účastník byl zastoupen ustanoveným advokátem a mělo-li by se postupovat podle výsledku řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., (tj. bez odečtení úspěchu protistrany), vznikal by těžko odůvodnitelný a - z pohledu převážně podlehnuvší protistrany - nespravedlivý rozdíl mezi způsobem určení výše náhrady nákladů právního zastoupení advokátem na základě smlouvy a na základě ustanovení. Proto se jeví, že smyslem a účelem § 149 odst. 2 o. s. ř. je stanovit, aby účastník, který je povinen k náhradě nákladů právního zastoupení ustanoveným advokátem, byl povinen zaplatit náhradu těchto nákladů podle principu částečného úspěchu, nikoli podle výsledku řízení, a tedy stejně jakoby tomu bylo, kdyby protistrana byla zastoupena na základě smlouvy o právní pomoci. Slova „jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ je třeba správně vykládat tak, že stát má právo na náhradu nákladů právního zastoupení, když účastník zastoupený státem ustanoveným advokátem by měl proti druhému účastníkovi právo na náhradu (alespoň části) nákladů řízení podle některého z hledisek stanovených v §§ 142, 143 a 146 o. s. ř.

Poučení